Kapitola čtvrtá
Toho dne bylo venku hodně špatné počasí, vešel do hospody muž s kápí na hlavě. Hostinská mě poslala, abych hosta uvítala a já poslušně šla.
„Dobrý den, dobrý muži, co si dáte?“
„Jak můžete vědět, jestli jsem dobrý nebo zlý?“
„Odpusťte, pane, nechtěla jsem vás urazit. Přenocujete tu?“
„A… zajisté, dones mi víno a přichytej mi nocleh.“
„Jistě pane.“ Hostinský vyslechl náš rozhovor a vzal mužova zavazadla a odnesl je do pokoje. Muž si zatím sundal kápi a mě spadla čelist. Všichni okolo se na něj se zděšením podívali. Kdo mohl, zvedl se a odešel. Už tam nezůstal skoro nikdo. Muž si odfrkl a zamračil se. Zatímco já jsem šla pro víno. Po cestě jsem potkala hostinskou a zeptala se:
„Paní mámo, proč všichni odešli?“
„Ty asi nevíš, kdo to je dítě, že?“ Zakroutila jsem hlavou a ona si povzdechla. „To je hrabě, Itachi z Loré. Je to syn lorda Fugaku z Loré.“
„A co je na nich špatného? Nejsou snad spravedlivý v tomto kraji?“
„Ach dítě, povídá se, že rodina, která žije na panství, vábí k sobě panny a živí se na jejich krvi. Jsou spravedlivý, to je pravda, ale jejich dům je jenom v černých barvách, ale přeci je žádný smutek netrápí. Ve dne je ještě nikdo neviděl vyjít ze sídla. Dávej si na ně pozor, jsou nebezpeční, ale jen díky nim tady po okolí nejsou téměř žádní zločinci a jen kvůli tomu je tady v hostinci trpím.“
Vzala jsem láhev vína a donesla ji hraběti. Dobře jsem si na něj pamatovala. Mě hrozivý nepřišel. Tenkrát mi přece zachránil život. „Prosím, pane. Vaše víno.“
„Dělej mi společnost.“ požádal mě. Hostinská se mě chystala vysvobodit a já jsem přímo slyšela, jak chtěla namítnout, že je pozdě, a že bych už měla jít spát a že se o něj postará. Já jsem se na ní usmála a dala jí najevo, že nemusí mít obavy.
„Zajisté pane.“
„Posaď se ke mně a nalij si vína.“ Hostinská a její manžel pomalu sklízeli všechny stoly, až přišli k tomu našemu. „Sakuro,“ při tom jméně sebou hrabě mírně trhl, i když hostinská si toho zřejmě nevšimla, „až půjdeš spát, zamkni, ale dlouho neponocuj, zítra ráno máme spoustu práce.“ Dala mi taktně najevo, abych tu nezůstávala v blízkosti hraběte dlouho. Tak jsem jen němě přikývla a ona se strachem v očích odešla.
„Ty se jmenuješ Sakura?“
„Ano pane.“
„Znal jsem dívku, která se tak jmenovala. Zachránil jsem ji život a ona utekla. Popravdě si jí hodně podobná. Ale to určitě nejsi ty. Ta dívka totiž měla krásné růžové vlasy.“
Snad mi teď nezačne vyčítat, že jsem odešla. Zachvěla jsem se.
„Neboj se, neublížím ti.“ zalekl se.
„Promiňte, pane, to jen ten vítr, co skučí venku, mě polekal.“
„I ty jej slyšíš?“ Pak se chvíli odmlčel a pokračoval, aniž by počkal na mou odpověď. „Má matka se o tebe hodně bála, víš to? Musel jsem tě hledat. Hledal jsem tě několik dní a má matka se trápila, že se ti něco stalo. Docela jí ranilo, když jsi odešla. Když se mi tě nepodařilo najít, po týdnu jsem to vzdal.“ Cítila jsem se hrozně. Nechtěla jsem té milé ženě ublížit, ale copak jsem mohla zůstat na místě, kde si o mně mysleli, že jsem jiná? „Byla si jediná dívka, která se na zámku za posledních několik let objevila a má matka chtěla získat novou přítelkyni. Lidé se našemu sídlu vyhýbají, protože se o nás povídá spousta špatných věcí. Ty se však nebojíš, že?“
„Promiňte, pane, zřejmě si mě s někým pletete.“ Nesnáším lhaní, ale nechtěla jsem se o tom víc bavit.
