Sluníčko...

Kapitola pátá

„Tvé oči, tvé kočičí oči. Podle nich bych tě dokázal poznat kdekoliv.“ Začervenala jsem se. „Bohužel budeš muset se mnou jít na zámek, buď po dobrém, nebo po zlém, záleží na tobě, co si vybereš.“
„Promiňte, pane, ale nemohu odejít, pracuji tu. Nebylo by to ode mě zdvořilé, když se mě tady ujali. A určitě si mě s někým pletete, já jsem měla od svého narození černé vlasy.“
„A co potom tvé jméno?“
„Mé matce se líbil květ sakury, toho vzácného stromu a tak mě podle něj pojmenovala.“
„Lžeš!!“ vykřikl, pak ztišil hlas a pokračoval, „a lži já nemám rád. Za dva dny si pro tebe přijedu, to myslím, že bude stačit na to, aby ses rozloučila. Jestli máš tady nějaký dluh, pak tě vyplatím. Buď připravená.“ Vstal a odešel do svého pokoje. Rozechvěle jsem zamkla hostinec a šla do své místnosti. Strachem jsem ani nemohla usnout. Když mě pak probudila hostinská, bylo už spousta hodin.

„Kde je hrabě?“ zeptala jsem se.
„Odjel ještě před svítáním. Co jsi mu udělala?“
„Nic. Proč se ptáte?“ zeptala jsem se tiše. „Byl hodně nazlobený, nikdy jsem ho takového neviděla. Říkal něco o tom, že si pro tebe přijede. Cožpak si ho tolik okouzlila? Nebohé dítě.“
„Paní hostinská, odpusťte, ale musím odejít. Do zámku já nechci jít.“
„Chápu tě dítě. Hned teď vyrazíš na cestu, můj muž jede do sousedního města, může tě tam vzít a pak se vydáš svou cestou. Dám ti nějaké peníze navíc, vím, že si šikovná a zasloužíš si je. Budeš mi tu chybět.“ řekla, zatím co mě objímala.
„Vy mě také,“ odpověděla jsem a už nasedala na vůz a jela vstříc svému osudu.
Z vedlejšího města jsem šla do dalšího a pak do dalšího, až jsem měla pocit, že dál už dojít nemohu. Vždycky jsem si na pár dní v městě našla práci, abych se najedla a napila. Se strachem jsem čekala, až mě tady hrabě Itachi najde a odvede mě na zámek. Tím, že jsem chodila od města k městu, jsem se cítila jako cizinec. Všude mě odmítali a já nenašla nikde zázemí, kde bych mohla začít znovu.

Bylo mi téměř 25, když jsem hladová a unavená narazila na jednu chaloupku daleko od vesnice. Tam mě přivítal starý pán a postaral se o mě. Toho dne jsme dostala vysoké horečky, v noci se můj stav zhoršil a pak… jsem se vzbudila ráno a bylo mi skvěle, jako by se mi nic nestalo. Opak byl však pravdou. Snažila jsem se najít toho milého pána, ale nedařilo se mi to. Našla jsem ho až půl kilometru od domu, ležel na zemi skroucený v křeči. Otočila jsem ho a vykřikla zděšením, na tváři měl vepsaný strach a na krku ošklivou ránu, která zřejmě před smrtí krvácela…
To bylo poprvé, kdy jsem někoho zabila. A od té doby se potloukám po světě.