Sluníčko...

Zavřela jsem oči a po tváři mi stékaly slzy. Ten muž si to nezasloužil, ale ani já nemohla vědět, co jsem za stvůru. Zvláštní bylo, že slunce mi nemohlo ublížit a stříbro jsem měla nejradši a navíc chodím pravidelně do kostela.
Zjistila jsem, že jsem nestvůra, která pije lidem krev. Naučila jsem se ovládat. Pila jsem krev jen jednou za čas a toho člověka jsem jenom omráčila. Druhý den mu bylo jenom zle, ale jinak nic víc. Navíc jsem objevila, že mám i pár schopností, které mi už několikrát zachránili život, jako velká síla, rychlost, nadměrná inteligence. Když pak potkám někoho, kdo má nějakou schopnost, dokážu se jí ubránit, takže na mě jeho schopnosti nepůsobí, ale… mám ještě jeden dar. Můžu číst myšlenky, ale poslední dobou je to spíš prokletí.

Vstala jsem ze svého oblíbeného křesla a zašla do své pracovny. O ten podnik, který jsem vybudovala před několika lety, je teď velký zájem a já ho plánuju prodat a přidám si tak pár miliónů na svůj účet. Teď zpátky k realitě. Tady zůstat nemohu, vypadám sotva na 20 a tvrdím, že mi je 30. Už se začínají lidé okolo mě divit. Nikoho tady nemám, žádné přátele, takže nikomu chybět nebudu.
Zapnula jsem počítač a začala vyhledávat místo, kde strávím dalších 15 let. Moje oči spadly na reklamu:

“Už jste někdy cestovali za hranice? Přijeďte navštívit naše malebné město Severní PASCO. Je to tiché místo, kde najdete klid. A co vás tady čeká? Nově vybudované lázně, kde zažijete spoustu legrace, ale hlavně uvolníte své tělo v blahodárné koupeli v bylinkových lázních. Navštivte nás ještě dnes na stránkách a získejte slevu na svůj pobyt.“

Teda, abych vám pravdu řekla, velice chabá reklama. Zjistila jsem si pár informací o Severním Pascu. Město s 1562 obyvateli. Okolo Pasca se nachází rozlehlé lesy a několik jezer. Nejbližší města v okolí jsou 15 kilometrů daleko. V Pasku se nachází jedna střední škola, jedna základní škola, několik obchodů, zmiňované lázně, pár kostelů a hromada neobydlených domů.
Projela jsem místní realitní kanceláře a našla dům, který stál na nejsevernějším konci města, blízko lesa s výhledem na několik kilometrů vzdálenou vilu. Vypadal útulně…pak jsem si všimla data, kdy byl dán na prodej a musela jsem se zasmát… útulně vypadal v roce 1978. No, budu s tím mít ještě hodně práce. Kontaktovala jsem realitku a dům si koupila, bylo to jednoduché. Zaplatila jsem dopředu půlku domu a oni ani neměli problém s tím, že nedorazím osobně na podpis smlouvy. Všechno jsme vyřizovali elektronicky. Sehnala jsem si ještě projektanta a dala mu za úkol předělat dům podle mích představ. Doufám, že to stihne udělat, než tam dorazím. Nechala jsem mu na to zhruba měsíc. To je doba na to, abych se rozloučila se svým starým domem. Vypnula jsem počítač a vyšla o poschodí výš, právě zapadalo slunce.
„Jak mi to tady bude chybět.“ zašeptala jsem a ulehla do postele s myšlenkami na nové útočiště.