Sluníčko...

O měsíc později
Právě jsem dodělala všechny potřebné dokumenty. V tomhle ohledu jsem byla hodně dobrá, v padělání dokumentů.
Teď jsem se jmenovala Haruno Sakura. Věk 15 let. Rodiče: Matka:Yuri Haruno – zemřela před 2 lety. Příčina smrti, autonehoda. Otec: Yoshi Haruno – neustále pracující v zahraničí. Status-svobodná…
Všechny moje věci jsem si sbalila a připravila k odjezdu už včera. Nasedla jsem do auta a vyrazila vstříc novému životu. Cesta byla celkem klidná, ani policie mě nezastavovala. Zastavila jsem se ještě na poslední zastávce v městě Kennewick a nakoupila jsem si oblečení, typické pro 15-letou dívku, pak nějakou kosmetiku, knihy apod. Když už se mi to málem nevešlo do auta. Vrátila jsem svou kreditku do peněženky a pokračovala v cestě.
Najít můj nový dům byla celkem hračka. Zastavila jsem před ním a zaparkovala. Pokochala jsem se pohledem a řekla si, že ten projektant udělal dobrou práci. Když jsem však vstoupila, polekala jsem se. Dům ještě nebyl hotový!!! Garáž byla opravená i moje nová motorka byla uvnitř. Suterén, na moje požadavky, byl hotov a první patro také, ale přízemí, ještě nebylo hotové, chyběla kuchyň a vybavení obývacího pokoje, studovny a dolní ložnice.
Když jsem se chtěla rozkřičet, zaklepal někdo na dveře. Otevřela jsem je.
„Dobrý den,“ promluvil muž. „Je váš otec doma? Viděl jsem přijíždět automobil a myslel jsem, že bych si mohl promluvit s vaším otcem, je to důležité.“
Prvně jsem nevěděla, o čem to mluví, ale pak mi došlo, že teď se musím chovat jako 15 letá holka. „Sorry, ale můj fotránek mě sem jenom hodil a před chvílí musel zase mazat do práce. Wo co go?“
„Hmm, s vámi to probrat bohužel nemůžu.“
„Proč ne? Fotránek stejnak nebude věčně věků doma. A mám plnou moc na všechny kraviny, co se tady maj dělat. Určitě se jedná wo to, že to tady ještě není v cajku, že?“
„Tak dobře, jde o to. Váš otec si objednal nějakou speciální kuchyňskou linku a také drahé vybavení. Bohužel má dorazit až příští týden v úterý. Nechal jsem vašemu otci několik vzkazů, ale ten se mi neozval. Upozorňoval jsem ho, že dům ještě není hotový.“
„Aha. To mi neříkal, to víte, má hodně práce a pořád někam cestuje.“
„Omlouvám se za zpoždění, ale museli jsme tady udělat hodně velké úpravy. Nové odpady, natáhli jsme nové elektrické kabeli i připojení na vodu jsme museli udělat. Dům na pohled vypadal zachovale, ale když se na něj podíval náš statik, řekl, že by nejraději tu barabiznu shodil a začal od základů znovu. Jenže to by trvalo nejméně 3 měsíce, než bychom to dali dohromady.“
„No jo no. A kdy to teda bude hotový?“
„Vím, že vás moc nepotěším, slečno, ale až v pátek. Seznámím vás s plánem přestavby.“ Vytáhl nějaké prospekty a začal vysvětlovat.
„Takže jak jste si už všimla, tak garáž už je hotová, suterén. Teda hodně mě překvapilo, že si nechal váš otec postavit soukromou tělocvičnu. Nic mi do toho není, ale je nějaký sportovec?“
„Ne není, ale rád se uklidňuje při cvičení a udržuje si tak svou kondičku.“ 
„Aha, takže první patro, jsme taky stihli dodělat. Zbývá už jenom studovna, předpokládám, že vaše, a pak kuchyň s jídelnou plus obývací pokoj. Plyn, vodu a elektřinu Vám sem zavedou až ve čtvrtek. A ten den se tady dodělají poslední úpravy.“
„A teď mi řekněte jako, co mám do tý doby jako dělat? Když tady bude zima, nebude tady elektřina a navíc nepoteče voda.“
„Znovu se omlouvám, počítal jsem s tím, že dorazíte a tak jsem Vašemu otci chtěl nabídnout jeden byt ve městě a Vás jsem si dovolil přihlásit na místní kolej pro studenty. Měla byste tam klid. Teď tam nikdo není, jenom pár studentů.“
„Cože, to ani omylem!! Zavolám tátovi a napráskám vás, že jste to nestihl včas.“ Zašla jsem za roh a viděla jsem, jak projektant zbledl, ale popravdě, za tu legraci to stálo. Pak jsem zvedla telefon a na oko se rozčilovala, řvala na „otce“. Pak jsem třískla telefonem a vrátila se zpátky.
„Otec Vám zavolá, máte se na co těšit!! Já se jdu projít po venku a uklidnit se.“ Třískla jsem hlavními dveřmi a odešla kousek dál, pak jsem vzala telefon a přepnula jsem na zvláštní aplikaci, která dokázala změnit intonaci hlasu.