Sluníčko...

Kapitola osmá

Chvíli to vyzvánělo a pak to zvedl: „Dobrý den, pane Haruno. Ještě jednou se omlouvám, ale neodpovídal jste mi na vzkazy. Moc mě mrzí, že jsme to nestihli, ale můžeme vám nabídnout slevu. Nepočítali jsme s problémy, které vám to způsobí. Chtěl jsem to s vámi probrat, až dorazíte, ale vy už jste byl opět na cestě a vaší dceři se to nelíbí. Ještě jednou se moc omlouvám.“ Nechala jsem ho domluvit a stále jsem v jeho hlase slyšela strach.
„Dobrý den, to já bych se měl omluvit. Teď mám spoustu práce a moje dcera je pubertální a zlobí se, protože jsem ji donutil se přestěhovat sem. Stále cestuji a ona musela jezdit se mnou. Ve školách byla vždy jen chvíli a nenašla si přátele. A tak jsem se rozhodl jí nechat na tomhle klidném místě. Vůbec se nezlobím, vím, jaké to je, když má někdo potíže. Zaplatím plnou částku za opravy. Dcera říkala, že to bude hotové až v pátek. Mohl byste prosím připravit pro ní nějaké místo, kde by mohla zůstat, než bude dům hotový?“ Slyšela jsem v jeho hlase, jak se mu ulevilo a tak sebevědomě promluvil.
„Na kolej nechtěla jít, ale měl jsem přichystaný byt uprostřed města, jestli s tím budete souhlasit.“ To se mi ale nehodilo, nesnáším rozruch.
„Nenašlo by se něco dál od města? Dcera miluje přírodu a nesnáší ruch malého města.“
„Hmm,“ na chvíli se zamyslel, pak odvětil, „byla by tady jedna malá chatka, ale záleží na tom, jestli se vaše dcera nebojí. Ta chatka je blízko sídla místních boháčů a popravdě lidé se jich bojí. Nedoporučoval bych to, ale jestli to vaše dcera vydrží.“
„To je úžasné, konečně by si uvědomila, že lepší je kolej než nějaké místo. Je to aspoň trochu zabezpečené?“
„Ale jistě, je tam všechno zařízení, mobilní telefon tam bohužel nefunguje, ale pevná linka, která je tam připojená funguje.“
„Dobře, pak tedy, zavezte tam prosím moji dceru a v pátek ji prosím vyzvedněte. Nezapomeňte nakoupit nějaké zásoby, aby náhodou neumřela hlady. Ona peníze sebou nějaké má a zbytek zaúčtujte do nákladů. Už budu muset jít, čeká mě jednání. Dejte na mou dceru prosím pozor a z jejích řečí si nic nedělejte. Je to prostě rozmazlené dítě. Nashledanou.“ Ani nestačil odpovědět a ozvalo se píp píp píp.
Když jsem se jakoby vyvztekala, všechno mi řekl. Zajeli jsme nakoupit a já se o hodinu později ocitla v malé chatě s příslušenstvím, na pospas divočině. Ale po pravdě, okolí bylo nádherné, aspoň se budu moct toulat a nikomu to nepřijde divné.
Už jsem si naplánovala, jak si projdu okolí, najdu si nějaké skrýše a tak, ale bohužel počasí mi nepřálo. Hned jak jsem se probudila, bylo zamračeno a když jsem vycházela z chaty, zahřmělo a spustil se liják. No, v takovým počasí by mě teda nikdo ven nedostal. Takhle jsem pronudila celé pondělí, jenom mi telefonoval projektant, jestli jsem v pořádku.
V úterý se počasí nijak nezlepšilo a mně připadlo, že se proti mně ta bouře spikla. Našla jsem si knížku a začala číst, dokud nezazněl hrom a v domě zhaslo. Bylo něco kolem 8 hodiny večer. „Sakra, tak to mám po ptákách.“ Šla jsem po slepu a vzala sebou pár věcí na zem, když jsem zakopla o koberec. Když v tom někdo zaklepal.