Sluníčko...

Kapitola devátá

Když v tom někdo zaklepal.
Jednou, dvakrát, třikrát. Vyděsilo mě to, ale z venku se ozval hlas.
„Halo, je uvnitř někdo? Jsem zapadl v blátě a nemůžu vyjet. Bohužel nemám kam jít v tomhle počasí a o jediném místě, kde by se dalo přenocovat, vím, je tohle.“ Tak krásný hlas, prolétlo mi myslí.
„Nebojte se, já vám neublížím.“ Doufejme, že to znělo upřímně. Hmm, asi jí je příjemný, když mě tady nechá venku mrznout. Se na to můžu vy**at, příště si brácha vyzvedne auto z opravny sám. Si myslí, že jsem jeho poskok nebo co. Sakra tady je kosa. Já normálně ty dveře vymlátím…Slyšela jsem ve své hlavě mrzutý hlas, ale přesto zněl krásně. Většinou se snažím hlasy v hlavě, teda cizí myšlenky ignorovat, ale teď to prostě nejde. Zapnula jsem mozek na vyšší obrátky a zamezila tomu hlasu, aby mi lezl do hlavy.
Zvedla jsem se, ale znovu jsem zakopla a to byla rána, auvajs. „Je tam někdo? Jste v pořádku? Slyšel jsem ránu.“
Tak jsem se teda odplazila k vchodovým dveřím a opatrně jsem vstala a otevřela. Dovnitř se doslova vecpal nějakej kluk a zavřel za sebou dveře.
„Proč se mnou nemluvíš? A proč si nerozsvítíš?“ zeptal se, ale já pořád mlčela. Neměla jsem náladu se s někým vybavovat. „Ty jsi němá? No, vím, že hluchá určitě nejsi, protože jsi mi přišla otevřít. Jestli mi dovolíš rozsvítit, tak umím znakovou řeč.“ Teda, to je šok.
„Světlo nejde.“ vyšlo ze mě znuděně.
A v tom ten kluk chytil záchvat smíchu. „Moc mluvná teda nejsi, ale jdeš rovnou k věci co?“ Nic jsem neodpovídala, jen jsem se zamračila. „A máš tady aspoň nějakou baterku?“
„Ne.“ odpověděla jsem stroze.
„Hmm, a co takhle svíčky?“
„Právě jsem se je snažila najít.“
„Tak mi řekni, kde jsou, já tam raději dojdu sám. Trochu to tady znám, takže to najdu rychleji.“
„V kuchyni, třetí zásuvka vpravo a sirky jsou vedle sporáku.“
„Jasně. Hned jsem zpátky.“ A než jsem stačila mrknout okem, už jsem viděla svíčky, které svítili v kuchyni. „Mohl jsem si myslet, že vypadl proud. To je tady v tý chatě normální. Doufejme, že ti nebude vadit, že tady přespím. Kdyby šel proud, tak bych zavolal bráchovi. Signál tady nemám, takže jsem uvízl na mrtvém bodě.“
„Hmm.“
„Taky mě těší. Myslím, že tady ještě mám nějaký oblečení od minule…“ když jsem sem zašel s tou buchtou. Ale užili jsme si to teda pěkně. No teda fuj!! To se mu honí hlavou teda pěkný prasárny. Pako. „…když jsem byl tábořit s bráchou. Nechali jsme tady nějaký věci. Neva, že se mrknu nahoru.“
„Je mi to fuk.“ Vzala jsem si svíčku a namířila si to do malého pokojíku a rozdělala si tam postel. Postel jsem si otočila tak, abych se mohla v noci dívat na hvězdy, teďka spíš na ty blesky, které se honili po obloze.
Za pár minut, když už se mi dařilo usnout, jsem ucítila takovej chlad. Teda studený nohy. Vypískla jsem a shodila to na zem.
„Au, to nemůžeš dát bacha. Jo, asi sem zapomněl říct, že jediná postel v celé chatce je tady ta. A já rozhodně na zemi spát nebudu.“ Vlezl zpátky pod peřinu. „Ale pro tvé štěstí jsem našel ještě jednu přikrývku, takže se nemusíme dělit.“ řekl a šlo vidět, že se usmál.
„Tak potom budu na zemi spát já.“ řekla jsem a vzala si polštář a deku. Vím, že od krbu, který po příchodu zapálil, je kousek kožešiny a na ní se vyspím. Spala jsem i v horších podmínkách. To snad nemyslí vážně, jsem myslel, že dnešní večer bude aspoň v něčem dobrej, ale jak vidím, tak mi pěkně zatnula tipec. Bože to je zase noc. Měla jsem sto chutí na něj zakřičet, ať už konečně nemyslí, ale copak to jde? Jenom jsem si vzdychla a on se otočil.
„Promiň, já si půjdu lehnout na zem. Pojď zpátky.“
„Nemusíš!“ zařvala jsem na něj a uvelebila se.
„A jak se vlastně jmenuješ?“ Mlčela jsem, s tímhle nechci mít nic společného. Za chvíli jsem usnula.

Něco mě začalo ráno lechtat na nose. Ohnala jsem se rukou, ale nezabralo to, a pak znova a znova.