Sluníčko...

Kapitola desátá

Zastavil jsem ukraje silnice, čekajíc na výbuch jejího hněvu. Měla na to právo, i já bych sijednu vlepil, kdyby to pomohlo. V jejich nádherných očích, ty jež mi učarujípokaždé, když jen koutkem zavadím o jejich krásu, se zračil hněv, který sepřeléval v zoufalství a bolest jako by ve mně viděla mučitele.

"Milujitě." Ty slova ze mě vypadla jako bych tušil, že je potřebuje slyšet. A zjejich smaragdů vytryskly kapičky slz, které jí stékaly po tvářích. Opatrně apomalu jsem přelezl přední sedadlo a snažil jsem se všechnu tu vodu pochytat.Byla tak bezbranná.  

"Lháři."špitla svým hláskem. Objal jsem její už tak křehké tělo a z malých slziček se spustilyvzlyky, které vycházely z té kouzelné bytosti.

Trvalodlouho, než vyschly její slzy a ona usnula v mém náručí. Chtělo by to řidiče,pomyslel jsem si. Ale rozhodně bych nesnesl v jejím okolí jiného muže.

Povzdychljsem si a sundal si svou mikinu, kterou jsem jí přikryl a musel jsem sepousmát. Vždyť jí nikdy nebude zima.

Jemně,i když nerad jsem položil její tělo na nepohodlná sedadla a vrátil se na místořidiče. Už nám zbývá jen 5 hodin a budeme u mého nepovedeného bratříčka.

Pocestě horským údolím ve stínu hory po úzké stezce jsem stoupal s mým autem.Proč si ten idiot musel vybrat zrovna horskou chatu poblíž Měsíčního údolí,když ta cesta se zdá být sotva pěšinou, natož silnicí pro moje audi. Modliljsem se, aby neměl ani škrábanec, ale myslím, že to nepomůže.

Sluncezačalo ukazovat své první paprsky a mé oči v dálce spatřili střechu prvního zdomů, ve kterých měl být můj bratr. Zvedl jsem mobil a vytočil jeho číslo.

"Sasuke?Co tak brzy?" rýpnul si.

"Nachytejjeden pokoj, co nejdál od tebe!"

"Budumít vzácnou návštěvu? Kdypak mám očekávat tvůj příjezd, bratříčku?"

Nesnáším,když se mnou jedná, jako by mi bylo stále 5. Přešel jsem jeho otázky a pronesl:"Za 10 minut přijedu k hlavní bráně." Zavěsil jsem.

Nebyloto ani těch deset minut  a už jsemotevíral bránu na dálkový ovladač. Zavrzala.

"Tosi nemohl tu bránu promazat," zaklel jsem a doufal, že se neprobudí.

"Nebylna to čas," ozvalo se mi za zády. "Ty nejsi sám, nachystal bych pokojedva."

"Itachi,prosím, potřebujeme oba čas."

"Vím,volala máma. Jedete do sídla jejího klanu. Udělal jsem…" Mávl jsem rukou,abych ho umlčel.

"Nato bude čas později."

"Natýden se tu ubytujete a nejprve si promluvíte, já pojedu obstarat zásoby a potřebnouvýzbroj. Pojedu s vámi, ať se ti to líbí nebo ne." Chtěl jsem ještě něcododat, ale byl jsem příliš unavený na hádku.

"Prvníposchodí, třetí dveře vlevo a koupelna je naproti." Jako by mi četlmyšlenky. Povzdychl jsem si a co nejtišeji otevřel zadní dveře. Ty naštěstínevržou, pomyslel jsem si ironicky. Itachi mi ji podal do náručí a s blboupoznámkou, že dnes je milenců noc a já jen přemítal, jestli mu vykroutit krk avrazit mu kůl do srdce a nebo naopak.

Užje to dávno, co jsme tu byli s mou rodinou naposledy. Okolní krajina setřpytila ranním sluncem a mě přišlo, jako by se tu zastavil čas a ten vodopád steplými prameny vybízel k odpočinku. Otočil jsem se na dřevěné schodiště akráčel vzhůru do našeho pokoje. Chata byla cítit stále lesem a klidem a můjpoklad se tulil k mému tělu. Jen pár vteřin a vyběhl jsem do pokoje a Sakura sepohemžila v mém náručí.

Spolibkem na její líčka jsem usnul.