Sluníčko...

Kapitola sedmá

Sakura šla vzpřímeně několik dalších metrů od školy, ale dlouho tu novou bolest nedokázala unést. Vzala jí přátelé. Vzala jí lásku a tím i celý její život. Slané kapky se nesly po její bledé tváři a ona byla rozhodnutá...

Odejít.

Už dlouho tuto myšlenku zvažovala, jen nenašla odvahu opustit to tu. Slzy už jí tekly proudem a ona se je ani nesnažila zastavit, protože tak odplavovala tu veškerou bolest a potupu. Její srdce bylo zlomené ve dví, její duše byla roztříštěna na milion kousků. Stále tomu nemohla uvěřit, že Sasuke už jí nemiluje. Nejhorší bylo, že stále doufala v to, že to je jen výmysl její mysli. Začal chodit s jinou dívkou, která kdysi měla místo v jeho srdci. Pochopila by ho, kdyby jí to řekl, i když by jí to hodně bolelo, nakonec by se s tím smířila. Ale takto jí zničil.

Už nemůžu. Potřebuju nutně nějakou změnu. Pomyslela si Sakura a s kamennou tváří bez výrazu se vydala do domu, kde pobývala. Do domu, kde se stalo tolik krásného.
Nejdříve se zbavila té bolesti ve své tváři, aby mohla s klidným svědomím pohlédnout do očí těch, kteří o ni pečovali. Upravila se a vešla vstříc nové myšlence. Pomalým a tichým krokem vešla k pokoji. Povzdechla si, otevřela dveře a s úsměvem na tváři vešla do jídelny, kde právě obědvali Uchihovi.

 "Dobrou chuť," popřála a posadila se na své místo.
"Je krásné vidět tě opět s úsměvem," zašvitořila Mikoto a pokračovala ve svém proslovu: "Už jste si to se Sasukem vyříkali, drahoušku? Povídej, co se mu zase nelíbilo? Žárlil snad?"
"Nic se nestalo. Všechno je v pořádku. Já...já bych k vám měla jednu prosbu."
"Nu, začni, má drahá," řekl hrabě.
"Chci navštívit dům svého klanu. Vím, že toto přání je nepřípustné a příliš velké na tak malou holku, ale i tak tam chci. Chci poznat místo, kde žila má rodina."
"Dobře." Jak prostá odpověď dokáže potěšit.
"Ehm? Vy jste změnil svůj názor. Vím, že jste měl obavu, že se mi může něco stát..."
"Ano, stále jí také mám, ale myslím, že bude nejlepší, když poznáš místo svého zrození, ale někdo půjde s tebou jako doprovod, protože nepřipadá v úvahu, abys šla sama."
"Souhlasím, i já mám pocit, že by to nebylo bezpečné. Zavolám ihned Itachimu." Při její odpovědí sebou oba trhli. Jak mohla říct, že svou obavou a strachem se vydá do náruče jiného muže?
"Cože?" zašeptala Mikoto.
"Já měl hned na mysli spíše Sasukeho, jeho schopnosti jsou výjimečné a dokáže tě uchránit před mnohým nebezpečím."
"Půjdu mu zavolat a domluvím se s ním, abychom ještě dnes večer mohli vyrazit." Sakura se při své řeči opatrně blížila ke dveřím, když v tom jí zastavila pevná ruka muže.
"Nedovolím ti utéct," pronestl hrabě. "To není řešení utíkat před svými problémy. Klidně tě můžu zavřít ve sklepeních a nechat tě tam dlouho. Dokud tvůj rozum si dá dvě a dvě dohromady."
Sakuřin hněv se začal mísit do jejich pocitů a její moc se drala na povrch. Ona si to ani neuvědomovala, ale její síla, která jí teď ochraňovala ubližovala jiným. Nedokázala tu moc skrotit a tak se jí poddala.

"Sakuro, dost!!" vykřikla Mikoto a s hrůzou v očích pozorovala, jak se její milý kroutí na zemi v bolestech. Saky to lehce zastavilo a jeí ruce vzlétly k jejím rtům. Její výraz představoval překvapení, strach a bolest. Jak jen mohla dovolit své moci, aby ubližovala jiným...jak jen mohla...
"Co...co jsem to...udě...udělala?" Nestihla to ani doříct a její tělo už mizelo v hlubinách černých vod...

Pozn.: omluva patří mým čtenářům, ale byla jsem celkem dlouho pryč ...teď jsem se vrátila, takže už budu zase dávat dílky a písat...:-)