„Aaaahoj brrrácho…za…chvilu…doj..dojdu…“
„Neříkej mi, že si něco pila. Okamžitě mi řekni, kde jsi?“
„Já…já ti…ani nevím…“
„Cože? Jak nevíš, si ze mě děláš snad legraci, ne?“ Pak mi telefon vezme z ruky Honza a řekne. „Čaw, tady je Jan, jsme na Obrokový ulici, najdeš to podle hluku.“ řekl a zavěsil. Nevypadal vůbec opile, ale jak to? Objal mě okolo těla a usmál se.
„Hodně si toho vypila.“ zašeptal. „Do tvýho mobilu jsem ti uložil svoje číslo. Brzo se ti ozvu.“ řekl, ale to už jsem sotva vnímala. Byla jsem totálně na mol. To víte, v životě jsem tolik nepila.
Za 5 minut přišel brácha, když mě uviděl, lekl se. Byla jsem celá zelená, ale na tváři jsem měla usměv. Vzal mě do náručí a nesl mě zřejmě, celou cestu domů. Já jsem totiž někde mezitím usnula.
Ráno jsem se probudila v posteli a nehorázně mě bolela hlava a žaludek a vedle mě na mé posteli spal brácha. Lekla jsem se, co se stalo, a otočila jsem se. V té samé chvíli se probudil brácha.
„Deny, včera jsi mě teda vylekala. Bál jsem se o tebe. Musíš mi slíbit, že mi tohle už nikdy neuděláš. Málem jsem zešílel, když jsi v 1 nečekala před domem. Chtěl jsem zajít i na policii, protože jsem si nevěděl rady.“ řekl normálním hlasem.
„Promiň,“ špitla jsem.
„Zlobím se, pořád se hodně zlobím. Teď už mi budeš říkat, kam jdeš, abych tě našel. Nebýt toho kluka, co mi řekl, kde jste, tak bych tě asi zabil.“ Podívala jsem se na něj psíma očima a on se uklidnil.
„Nezlob se, už se to nestane.“ zašeptala jsem. „Rychle, uhni.“ řekla jsem pak a vyrazila jsem na záchod. Ptáte se, jestli jsem objímala mísu, ano, a celý dopoledne. Jedno štěstí jsem měla, matka nebyla doma, protože jela k tetě na návštěvu a to bylo štěstí, protože bych schytala nejenom hodinovou přednášku od bráchy, která mě doprovázela celý dopoledne, ale tady domácí vězení od matky na dobu neurčitou.
Ještě ten den mi přišla nádherná smska:
Ahoj krasko :-*, jak se dneska citis? Vim, ze je to na tebe trochu rychli, ale moc se mi libis. Nechtela bys se mnou chodit? Tvuj vcerejsi objev Jeník
No jasně, že moje odpověď byla kladná, jak jinak, hihi. A od toho dne jsme spolu začali chodit.
Naše první rande bylo úžasný, pozval mě na zmrzlinu do cukrárny a celou dobu jsme si povídali. Nečekala jsem, že může existovat tak úžasnej kluk. A byl můj. Holky se se mnou nebavili a já si hloupě myslela, že žárlí. Ale až teď jsem zjistila, že nežárlili, že se o mě jenom oprávněně báli.
Chodili jsme spolu ven, jak nejčastěji to šlo, jezdili jsme spolu stejným autobusem ráno a pak jsme spolu chodili pěšky domů po škole. Po asi týdnu jsme se poprvé políbili a pak naše polibky byli pak na denním pořádku. Nikomu, kromě bratrovi jsem o něm nic neřekla. A i bráchovi se to moc nelíbilo, že s ním chodím, ale nevymlouval mi to. Zamilovala jsem se do něj až po uši.
Den míjel den a týden míjel týden. A čas ubíhal jako voda a už jsme spolu chodili skoro 4 měsíce a ještě jsme se spolu nemilovali. Byla jsem nesmírně šťastná, že mi dává čas a prostor, se správně rozhodnout. Já už se viděla ve svatebních šatech. Jak jsem byla v tu chvíli tak naivní. Rozhodla jsem se nic neuspěchat, ale také jsem nechtěla nic ponechat náhodě. Zašla jsem ke gynekologovi a nechala si napsat antikoncepci a teď už mi nic nezabrání s ním strávit noc. Ale byl tu malý problém, najít ideální místo na naši první noc. U nás to být nemohlo a u něj taky ne, tak jsem přemýšlela jak to udělat. On o mých plánech nevěděl, mělo to být překvapení, měl to být dárek na jeho 18tiny. Chtěla jsem mu dát to nejcennější, co jsem měla a to bylo moje pannenství. Ale to jsem netušila, co se stane.
Jednou ráno jsem jela v autobuse s kamarádkou, Kamilou, moc jsme se spolu nebavili, ale přátelili jsme se. Ten den jel také jako každý den moje láska.
„Ahoj lásko,“ řekl mi a políbil mě na tvář.
„Ahoj broučku, jak ses o víkendu měl?“ „Strašně.“ „Jak to?“ „Chyběla jsi mi.“ zašeptal mi do vlasů a pak jsme se vášnivě políbili. No, v autobuse jsme se normálně nelíbali, ale neviděli jsme se už 4 dny a bylo to hrozný bez něj.
„Jo mimochodem, to je moje kamarádka Kamila.“ ze slušnosti jsem se představila. „Ahoj jsem Jan.“ „Těší mě, já jsem Kamča.“ Po tomhle přestavení si spolu začali povídat, už si ani nepamatuju o čem, ale pak se jí zeptal: „A nedala bys mi svoje ajsko?“ „No já nevím, no tak jo. Je to 178 548 795.“ „Díky a určitě se ti ještě ozvu,“ řekl jí a pak mě vzal za ruku a vedl mě z autobusu. Žárlila jsem. Nikdy jsem takový pocit nepoznala, ale věděla jsem, že jsem na svou kamarádku žárlila. Po chvíli jsem se uklidnila, protože jsem věděla, že on by si nic nezačal s nějakou holkou, co je tlustá a nosí rovnátka. A navíc, teď měl mě, tak přece nepotřeboval jinou. To jsem se ale šeredně mýlila.
Čas plynul jako voda a všechno bylo při starým, už jsem si začala zvykat na náš stereotyp, ale vždy mě něčím mile překvapil. Můj bratr se dostal na nějakou školu v Americe a moc se tam těšil. Matka mě neustále kontrolovala, jestli s někým nechodím, ale vždy se mi podařilo před ní Jeníka utajit. :-D
