Brácha odjel a tak jsem zůstala s matkou sama. Mou jedinou oporou se stala moje láska a tento víkend jsme měli strávit zase bez toho druhého. Achjo, ty víkendy jsou vždycky nejhorší. V pátek jsem se teda koukla na film a chtěla jít spát, když v tom mi přišla ta osudná smska:
Ahoj Deny, promin, ale zjistil jsem, ze miluju jinou holku. Mrzi me, ze ti to musim psat takto, ale uz jsem to nemohl dele tajit. Mam te rad, ale jenom jako dobrou kamaradku a byl bych rad kdybys byla moje kamarádka. Jan
V tom okamžiku se mi zhroutil celý můj svět. Konec. Nechtěla jsem žít, co si teď bez něj počnu, co budu dělat? Vypnula jsem si telefon, nemohu mu dovolit, aby mi ještě ublížil. Nemohla jsem déle zadržovat svoje slzy a nechala jsem je teda spadat do polštáře. Asi ve 3 hodiny ráno jsem konečně usnula. Když jsem se vzbudila, bylo teprve 7 ráno. S oteklýma očima jsem se vydala do kuchyně a potkala tam matku.
„Dobré ráno zlatíčko, jak ses dneska vyspala.“
„Dobrý, celkem fajn,“ když jsem to dořekla, matka se otočila a uviděla mou tvář. Zhrozila se. „Zlatíčko, co se ti stalo?“
„Nic,“ odsekala jsem a otočila se a odešla do pokoje. Vím, že chtěla ještě něco říct, ale neřekla. A i kdyby řekla, stejnak bych jí ignorovala.
Přišla za mnou až ve 3 odpoledne. „Zlatíčko, musím jet do práce, ale do večeře bych mohla být zpátky. Promiň, já vím, že jsem ti slíbila, že půjdeme do kina, ale nestihnu to.“
„To nic, ahoj.“ řekla jsem a otočila se v posteli na druhej bok. Ona se zarazila a řekla: „Vím, že tě něco trápí, a že mi to nechceš říct, protože se na to necítíš, ale víš, že já tu jsem pro tebe.
Můžeš mi říct cokoliv a kdykoliv, jsi moje dcerunka. Mám tě ráda.“ Potom proslovu odešla.
„Konečně,“ řekla jsem.
Když uplynula další hodina, zapnula jsem si telefon a čekalo mě tam překvapení. Bylo tam několik smsek. První od Kamili a druhá od Jana a tak jsem začala číst, pěkně popořadě.
OD KAMCI:
Ahoj Deny, promin. Vim, ze se ted na me budes zlobit, ale musim ti to rict. Psal mi tvuj kluk a zeptal se me, jestli s nim nechci chodit. Jasne, ze jsem ho odmitla, prece vis, ze chodim s Honzou a rozhodne ho nepodvedu s tvym klukem. Rekl mi, ze se s tebou rozesel a jestli nechci byt jeho holka. Vynadala jsem mu!! a rekla mu at se k tobe okamzite vrati a omluvi se ti. Jeste jednou promin. Doufam, ze stále jsme kamaradky
Každou větu, kterou napsala, každé slovo, které jsem přečetla, bylo pro mě jako nůž do srdce. Bylo to jako by mě někdo zabíjel zevnitř. A slzy, které jsem myslela, že mi uschly, se znovu řinuly po mé tváři směrem dolů.
„To…to mi …nemohl…udě…udělat…“ šeptala jsem mezi vzlyky. „Jak…jak…jen mohl…Já…já …jsem…ho …mi…milovala…jsem…ho…celým srdcem…a …a …on… mi…udělá …takovej…podraz…NENÁVIDÍM TĚ!!“ Poslední dvě slova jsem už zakřičela a ty se ozývali po celém domě.
Vzala jsem telefon a začala číst tu druhou zprávu:
OD NEZNÁMÉHO:
Ahoj, moc se ti omlouvam, ja ji nemiluju, ja miluju jen tebe. Promin, byl jsem vcera opili a nevedel jsem co pisu, jeste jednou se ti omlouvam. MILUJU TE!! Prosim bud opet moje holka a odpust mi muj preslap. Prosim odpust mi, miluju te.
To už nebyli jenom slzy zklamání, ale teď to byli i slzy zrady. Vždy jsem viděla jenom dokonalou tvářičku krásného kluka, viděla jsem jeho dobrou stránku a nikdy tu druhou. Ale teď. Nedokážu mu odpustit, nikdy mu nedokážu odpustit, to, co mi udělal. Nedokázala jsem unést takovou zradu, takové ponížení. Musela jsem něco udělat, něco, co by mě zbavilo mé bolesti. Nikdy jsem nebyla nadšenec do sebevražd, ale teď jsem neviděla jiné východisko. Chci ukončit svůj hnusnej život a tak jsem skočila do koupelny a vybrala jsem nějaké léky. Než jsem si je vzala, napsala jsem dopis, tedy jenom krátkou zprávu:
Sbohem maminko, odpusťte mi. Bratříčku, milovala jsem tě.
Hned jak jsem to dopsala, jsem vzala léky a polkla je. Přitom jsem je zapila alkoholem, který jsem doma našla. Začali působit rychle a mně se chtělo spát. Poslední, co jsem si pamatovala, byla tvář mé matky, která mě našla.
Zbudila jsem se až v nemocnici. U mé postele spala matka a držela mě za ruku. Když jsem se pohla, vzbudila se také. Nemluvila, nic neříkala a tiše čekala, až přijde lékař. Pak jsem se dozvěděla, že mě našla matka na poslední chvíli a zavolala sanitku. V nemocnici mi pak vypláchli žaludek. Naštěstí to bylo bez následků, ale matka se mnou nepromluvila. I já se k tomu nijak neměla. A takto skončil můj první pokus o sebevraždu.
Lékaři doporučili matce, abych chodila k psychologovi a ona je poslechla a hned mě k nějakému na jejich radu přihlásila. Nechodila jsem tam ani náhodou, ale do školy jsem musela. S nikým ve škole ani s přáteli jsem nemluvila, ani když jsem musela. Jeho jsem už v autobuse nevídala. Možná ano, ale ignorovala jsem celý svět, uzavřela jsem se do sebe. A pokud jsem nemusela, s nikým jsem nepromluvila ani slovíčko. A čas plynul a já se ještě 2 krát pokusila o sebevraždu, vždy neúspěšně. Matce, při mém 3tím pokusu došla trpělivost a poslala mě sem. Sem do psychiatrické léčebny….“ Ani jsem si nevšimla, jak rychle to uteklo, ale když jsem to dovyprávěla, všimla jsem si, že už oběhl náš čas k sezení. Nechtěla jsem odejít, měla jsem toho svého doktora ráda. Byl milý a přímý a bylo mu asi 40cet. Našla jsem v něm otce, kterého jsem nikdy nepoznala...
