Norský ledový tanec
Tak jsem masírován poslední dobou médii o tom, jak všude padají mosty, jako švestky ze stromu, když chytnou šárku. Jistě, vůbec to nejsou dobré zprávy, zvláště, když u toho umírají lidé. Lidské myšlení je však stále prazvláštní a vyjímkou nejsem ani já. S těmito zprávami se mi totiž vybavila vzpomínka na mou letošní dovolenou. Stojí za to, tak se uveleb a pojď se mnou na daleký sever, do hor, které zvedli prý sami obři a ve kterých pobíhají malí Trollové.
Přesně to je Norsko a já si ho vychutnával všemi svými smysly. Tu nádhernou krajinu, vysoká pohoří zvedající se z moře, mléčně zbarvená jezera, do kterých vtékala voda z ledovců, které vůbec nebyly čistě bíle, vodopády takových rozměrů, až mě za krkem bolelo, vysokohorská tmavě modrá jezera s tiše plujícícmi bílými kry, zasněžené hory, nekonečné plochy tiché přírody, prapodivné rostliny, které jsem nikdy neviděl a slunce, které se choulilo k západu, ale vždy si to rozmyslelo a odrazilo se od obzoru hned zase vzhůru. V tomto "ráji" jsem společně se svými kamarády sestupoval z jedné hory a před námi se objevil sněhový můstek a pod ním vesele bublala studená voda z tajících sněhových polí. Samozřejmě tento přírodní úkaz nikoho nenechal chladným a už se opatrně, po jednom, přecházelo po můstku a pózovalo se na foto s lehkou nervozitou, která na druhé straně vždy vděčně odpadla.
Moji dva kamarádi začali kutat plány. Kolikpak lidí by takový můstek unesl? Dva, tři nebo víc? Povídám jim: Vždyť se to pak utrhne, všichni sletí dolů do studené vody, neblbněte, nic nezkoušejte. Oni na to, že je to zajímá a že půjdou na ten můstek spolu a uvidí. Já jim to rozmlouval, poukazoval jsem na kameny ve vodě, že si zaklíní nohu, případně i zlomí a kdo je bude tahat dolů do údolí? Nechtěli si dát říci a naléhali, ať už jdu před nimi, ať jsem už na druhé straně.
Pochopil jsem, že mé přesvědčování je marné. Vyrazil jsem vpřed. Je zvláštní, jak si později člověk vybavuje lehké detaily. Než jsem vstoupil na sněhový můstek, koutkem oka jsem zkontroloval tloušťku oblouku a hlavou mi proběhla blesková myšlenka ve smyslu: jojo vždyť je to dost silné. Na můstku jsem samozřejmě zapózoval, byl jsem vyfotografován s lehkou nervozitou, co kdybych se propadl. Než jsem se rozhodl jít dál, nervozitu přebila zvědavost. Ven se prodrala ona bleskovka, že to je vlastně dostatenčně tlusté a pak už následoval pohyb, kterým jsem snad chtěl lehce vystrašit mé dva kamarády nebo ukojit svou zvědavost. Nechtěl jsem vyskočit, jen jsem se zhoupnul na místě. Ozvala se rána, můstek křupnul a já letěl společně s kusy ledu a sněhu do studené vody mezi šutry...
Ten, který měl plnou pusu řečí, co se všechno může stát, ten který je ze všech nejlehčí, ten se propadl.
Všechno nakonec dopadlo dobře, žádná drastická zranění se nekonala, dokonce se všichni pobaveně smáli a tvrdili a obdivovali styl a způsob provedení celého mého vystoupení. Já si z toho všeho odnesl ponaučení, které Ti dnes předám: Rozdávat rady je zbytečné. Moudrý si poradí sám ale hlupák stejně neposlechne. A nejsmutnější je, když Hlupák je přesvědčen, že On je ten Moudrý.
