Tramvaj č.19 a výlet do mraků
Občas si nemůžu pomoci, ale jsou maličkosti, které mě naprosto překvapí zrovna, když jsem přesvědčen, že už nic jiného nemůže být nového. A jsou situace, které jsou natolik rutinní, že mě už ani nenapade se nad nimi zamýšlet.
Včera jsem jako obvyle vyrazil pozdě do práce. Jezdím tramvají, protože naprosto nesnáším trávit ta krásná rána v plném metru a koukat z okna na kabely v tunelu. Vyrazil jsem tedy tramvají a na cestu se velmi příjemně těšil. Posadil jsem se uplně na konci, a když jsme vyjeli, tak se přiřítila postavička, kterou jsem už delší čas neviděl. Znáš to, jak je praha celá zaplavená raníma novinama, které jsou zdarma a zrovna jedny tyto noviny rozdávala tato postavička. Už půl roku je stále ve stejných pastelových zelených šatech, ještě jsem ji nikdy neviděl v něčem jiném, stále stejné boty a stále stejný účes - dva dlouhé blond copy. Jedinné, co je proměnlivé, jsou její ponožky
. Občas má dlouhé podkolenky a téměř vždy má každou jinou. Přišla až ke mě, aby mi dala noviny a takto pak běhala po celé tramvaji, ťafla každého, kdo se rozhodl cestovat s náma. Pobavilo mě, když jsem zjistil, že řada lidí ji už také zná a každý sledoval její ponožky. Zřejmě také odtušili, že to je jedinná proměnlivá věc, která se této osoby týče. Cítil jsem se v dobré naladě, tato postavička prostě sem patří a ví to všichni cestující v tramvaji.
Na další zastávce nastoupila paní, která se po chvíli rozhovořila s jinou paní. Když ji spoluřečnice opustila, obrátila se na svou spolusedící, a když i ta vystoupila, zbyl jsem tam už jen já. Neváhala a navázala družný monolog. Poslouchal jsem ji a když jsem chtěl něco říci, stačil jsem se jen nadechnout a paní rozpoznala můj záměr, využila situace a okamžitě přispěhala s tvrzením, že naprosto přesně ví, co chci říct, a že na to mi může říci jen jedinné, a to jediné mi okamžtě vysvětlovala...když vystoupila cítil jsem se naprosto vyčerpaný. Věděl jsem totiž úplně vše o jejím synovi, o jejím vnoučeti, o jejím bytě, o její práci, o jejím životě a také o postavičce, která z rána rozdává v tramvaji noviny a která už sem přece tak nějak patří. Ta postaviča v ženských pastelově zeleých šatech a s dlouhými copy je chlap.
Vznesli jsme se nad Prahu. Tento kousek cesty miluji. Vyloupne se přede mnou panorama Prahy jako na dlani a já to vždycky hltám, jako bych to viděl úlně poprvé, den co den. A mám z toho velikou radost. Tentokrát jsme stoupali k nebi, na kterém se roztahovaly krásné šmouhy mračen. Pamatuji si, že jsem se jako dítě vždycky chtěl dotknout mraků, sednout si tam na mráček a koukat na ty lidičky dole. Vyrazili jsme tehdy s rodinou do Tater a vystoupali jsme na horu, kde mi rodiče oznámili, že ta mlha kolem mě, že to je ten mráček, o kterém jsem snil. Zkamalo mě to. A možná tehdy jsem si řekl, že to nebyl pravý mrak, že ty pravé jsou ještě výš. Ale jak se k nim dostat? Tuto záhadu si stále nesu srdci a vždycky když se podívám na nebe usilovně toužim dotkout se ho.
Sny a touhy jsou nesmírně důležité a nesmí se nikdy ztratit. Otvírají v tom naše životě dveře do míst, kde by nás ani ve snu nenapadlo vstoupit. Vítej v rozmanitém světě fantazie
, kde nic není takové, jak se na první pohled může zdát. A tento svět je všude kolem nás, třeba i v ranní tramvaji č.19.
