27.Září 2009

bitva u Actia 31př.kr.

Námořní bitva u Actia se odehrála 2. září roku 31 př. n. l. poblíž mysu Aktion v severní Akarnánii při vjezdu z Ionského moře do Ambrakijského zálivu v Řecku. Šlo o rozhodující střetnutí mezi dvěma nejsilnějšími členy druhého triumvirátu: Marcem Antoniem a Octavianem.

Po zavraždění Gaia Julia Caesara nastalo v Římské republice období bezvládí, které vyústilo ve spojenectví mezi Caesarovým nejvyšším vojenským velitelem Marcem Antoniem a Caesarovým adoptivním vnukem Octavianem, doprovázené vzájemnou nevraživostí. Kompromis, na němž se spojenectví zakládalo, spočíval na rozdělení rozsáhlého římského teritoria. Západní Středomoří a Itálii získal pod svou správu Octavianus, Antonius pak Blízký Východ a Řecko. Dohodu pak zpečetil Antonius sňatkem s Octavianovou sestrou Octavií Minor. Roku 37 př. n. l. se Antonius na svém tažení proti Parthům setkal v Sýrii s Kleopatrou, která mu přivedla dvojčata, jež mu porodila – chlapce Alexandra Helia a dceru Kleopatru Seléné. Antonius se s ní oženil podle egyptského zvyku; později zplodil dalšího syna Ptolemaia Filadelfa. Podporuje Kleopatru v jejím úsilí o obnovení ptolemaiovské říše. Antonius po katastrofální bitvě s Parthy odchází do Alexandrie, kde rozděluje východní území římského teritoria mezi Kleopatru a své děti. S Octavií se rozvedl. V Římě zejména pak prosazoval Caesarova a Kleopatřina syna Caesariona jako jediného legitimního dědice Caesara. Senát postavil Antonia mimo zákon a Kleopatře vyhlásil válku.

Soubor:Castro Battle of Actium.jpg

2. září roku 31 př. n. l., nedaleko mysu Aktion, došlo mezi Markem Antoniem, Kleopatrou a Octavianem k rozhodující námořní bitvě o nadvládu nad římským světem, která položila základ novému uspořádání římského státu nazývaného pro příště Imperium Romanum.

Antoniovo vojsko tábořící před bitvou na okraji bažinaté nížiny u mysu Aktion, sužované malárií, odříznuté od zásobování, čelilo neustále zhoršující se situaci. Velká část veslařů zemřela, navíc vojáci nesli nelibě vlajku s portrétem Kleopatry, pod kterou měli bojovat - někteří dezertovali k Octavianovi. Antonius spálil část loďstva, pro které postrádal veslaře, a připravil se s Kleopatrou k přesunu vojenských sil na jih Ambrakijského zálivu. Druhého září vyplul s 230 loděmi na otevřené moře. Zde jej očekávala téměř dvojnásobná přesila lodí Octaviana a Marca Vipsania Agrippy, které mu v oblouku od severu k jihu zablokovaly cestu. Antoniovi nezbývalo než držet své lodi těsně u sebe a čekat. Doufal, že s využitím velkých lodí zatlačí severní křídlo Agrippova loďstva. Octavianovy a Agrippovy lodě však zůstaly stát mimo dosah. Antonius byl nucen krátce po poledni roztáhnout linii a přejít od obrany pobřeží k útoku. Jeho lodě postrádaly dostatečnou posádku a tudíž se nedaly plně využít pro bojovou taktiku k níž byly navrženy, tj. dostatečná rychlost potřebná k proražení nepřátelské lodi zobcem. Octavianovy lehčí liburnské lodě manévrovaly tak, aby se veslaři Antoniových lodí unavili. Pak je napadaly a postupně obkličovaly. Vojáci vrhali na nepřátelské lodi kamenné střely z katapultů a praků, a stříleli šípy z balist a luků. Stále více Antoniových lodí bylo obklíčeno a vyřazeno z boje. Kleopatra proplula s šedesáti loděmi středem bitvy, vztyčila plachty a zamířila na jih. Bylo to znamení k ústupu, avšak Antoniovy lodě zůstaly obklíčené Octavianovým loďstvem. Antonius je opustil a na malém člunu proklouzl Octavianovu linií. Z celkem pěti set lodí Antonia a Kleopatry se jich vrátilo do Egypta kolem šedesáti. Ostatní lodě byly zničeny. Antonius se v Egyptě pokusil přeskupit vojsko, většina vojáků však dezertovala k Octavianovi.

Dohrou bitvy u Aktia bylo Octavianovo vylodění v Egyptě. Octavianus a Agrippa se 1. srpna roku 30 vylodili s vojskem v Egyptě. Římské vojsko dosud rozdělené na dvě téměř stejné části, z nichž jedné velel Octavianus a druhé Antonius, se díky hromadné dezerci Antoniových vojáků sjednotilo pod jedno velení. Antonius neměl prakticky příležitost svého vojska využít na obranu Egypta. Antonius v den vylodění Octavianova vojska spáchal sebevraždu – nalehl na meč v domnění, že tak učinila i Kleopatra. Kleopatra poté, co se marně pokusila vyjednávat s Octavianem o kapitulaci, spáchala 12. srpna roku 30 př. n. l. sebevraždu.

Octavianus si tak zajistil absolutní nadvládu nad středomořím a vrchní velení nad armádou. Ukončil zmatky, které nastaly po Caesarově vraždě a zároveň stvrdil svůj nárok na Caesarovo nástupnictví. Octavianus tak získává moc a postavení, které jej činí předním římským občanem – principem. Pokládá tak základy nové formě vlády soustředěné do rukou jedince, který má svrchovanou moc. Senát jako základ republiky se dál schází a rokuje, avšak právo rozhodovací má princeps. Egypt dostal status římské kolonie.

20.Září 2009

Mojí touhou je Stanley Cup - hlásí Roman Hamrlík

    • Překonat Holíka? Bylo by to hezké. Ale mojí touhou je Stanley Cup, hlásí Roman Hamrlík.

Roman Hamrlík (* 12. dubna 1974, Gottwaldov) je český hokejista působící v NHL. Hraje na postu obránce, v současnosti v týmu Montreal Canadiens. Hokejový obránce - v současnosti aktivní hráč stále působící v severoamerické NHL, je vysoký 188 cm a vážící 95 kg. Působiště - hokejové kluby: ZPS - Hamé Zlín (extraliga), Atlanta Knights (AHL), Tampa Bay Lightnings (NHL), Edmonton Oilers (NHL), New York Islanders (NHL), Calgary Flames (NHL), Montreal Canadians (NHL). Vstupní draft NHL: v roce 1992 byl vybrán jako číslo 1 nového účastníka NHL, tj. vůbec první hráč tohoto týmu, tímto týmem byla Tampa Bay Lightnings. V současné době je na druhém místě ( prvním je stále Robert Bobby Holík )mezi všemi českými hráči, kteří kdy hráli v severoamerické NHL, v počtu odehraných zápasů v základní části NHL. V loňském roce byl tým Canadiens semifinalistou Stanley cupu, finalistou konfederačního finále, kde prohráli s Philadelphií Flyers, pozdějším finalistou Stanley cupu 2010.

Kariéra - Lední hokej začal hrát ve Zlíně. V roce 1992 byl draftován týmem Tampa Bay Lightning jako první hráč draftu. V klubu si vybudoval postupně dobrou pozici, přestože měl spory např. s trenérem Terrym Crispem. Floridu opustil měsíc po tomto muži na konci roku 1997, když se stal hlavní postavou vícečlenné výměny do Edmontonu.

V roce 1998 byl členem vítězného týmu na turnaji hraném v rámci zimních olympijských her v Naganu. Roman Hamrlík zde gólem uzavřel zápas s Kazachstánem, čímž přispěl k tomu, že českému týmu by stačila v posledním zápase k prvenství ve skupině pouze remíza.

Hamrlík hraje na postu ofenzivního obránce a je využíván na přesilové hry svého mužstva.

Reprezentace - Mistrovstí světa v ledním hokeji - MS celkem 2 x - 1994 - 7.místo a 2004 - 5.místo. Olympijské hry - turnaj v ledním hokeji - ZOH celkem 2 x - 1998 - 1.místo a 2002 - 7.místo. Světový ( původně Kanadský ) pohár - SP celkem 2x - 1996 a 2004.

Roman Hamrlik.png

V NHL nastřádal šestnáct sezon, na kontě má 1262 utkání, což je třetí nejvyšší počet z českých hráčů vůbec. Roman Hamrlík coby obránce nasbíral ve slavné lize 590 kanadských bodů, vyhrál olympijské hry v Naganu, připsal si spousty dalších vavřínů. Jeden mu ale stále chybí. "Už jako malý kluk jsem snil o Stanley Cupu. Jiní toužili po reprezentaci, my s bráchou chtěli zvednout nad hlavu ten slavný pohár. Bohužel, zatím se mi to nepovedlo. Přitom letos jsme nebyli s Montrealem zase tak daleko," říká smutně odchovanec zlínského hokeje.

Canadiens na jaře kráčeli vyřazovacími boji nevídaně srdnatě. Na dovolenou poslali hráče Washingtonu i Pittsburghu, tedy dva kluby, s nimiž se počítalo hodně vysoko. Pak je ovšem zastavila Philadelphia. "Soupeř neměl Ovečkina nebo Crosbyho, přesto šel dál. Takhle to v play off bývá. My jsme nevyužili velkou šanci a já osobně jsem z toho stále zklamaný. Byli jsme ve finále konference, kdoví, kdy se zase ke Stanley Cupu takhle přiblížím," konstatuje.

Na konec uplynulého ročníku už ale Hamrlík příliš nemyslí. Jednak od té doby uběhlo dost vody, jednak si užívá odpočinku doma. Nikoli ve Zlíně, odkud pochází, nýbrž v Praze. Na Žižkově si pořídil moderní byt s terasami, odkud se návštěvě nabízí překrásný výhled na historické centrum. "Z Ameriky jsem zvyklý na život ve velkých městech. Praha se mi líbí, trávím tady teď víc času. V žádném případě to však neznamená, že bych zanevřel na Zlín. Určite ne! Jezdím tam často, hlavně za bráchou a za rodinou," vykládá.

Zatímco mnozí jiní hokejisté NHL v těchto dnech už přeskakují mantinely a polykají tréninkové dávky na ledě, někdejší zadák Tampy Bay, Edmontonu, New York Islanders nebo Calgary nikoli. Ve výstroji ho ještě nenajdete. "Za sezonu se nabruslím až až, takže s tím nespěchám. Také půjdu bruslit, ale až ve druhé polovině srpna. Teď trávím hodně času v posilovně, šlapu na kole, honím fyzičku. A také si užívám života v Čechách, který je samozřejmě jiný než v zámoří," dodává.

Probíhá vaše letošní léto jinak než v předchozích letech?
"Rozdíl je možná v tom, že je dost krátké. S Canadiens jsme končili někdy v závěru května. Ještě jsem pak zaletěl na pár dní na Bahamy a už jsem uháněl domů. Těšil jsem se na dceru. Natálce je jedenáct let, byla za mnou předtím v Montrealu naposledy v listopadu. Od té doby jsme se neviděli. V červnu jsme pak společně s mým bráchou a jeho rodinou vyrazili na dovolenou do Turecka. Bylo to fajn. Děcka si to užily a my si odpočinuli."

Máte za sebou druhou sezonu v organizaci Montrealu. Jste s ní spokojen?
"Ale ano, převládají dobré pocity. Docela to šlo. Nevím, možná to bylo i tím, že se zranil Andrej Markov, každopádně jsem hodně hrál. Chodil jsem na přesilovky, na oslabaní, trenér mi dával fakt dost prostoru. V jednu chvíli jsme začali nastupovat ve dvojici s Jardou Špačkem a myslím, že nám to fungovalo. Oba jsme zkušení, víme, co od sebe čekat."

Kdo z vás víc útočil? Ofenzivní choutky jsou vlastní oběma.
"No to máte pravdu, ale NHL hrajeme delší dobu, navíc jsme chodili na nejlepší lajny soupeře. Když nastupujete proti Ovečkinovi nebo Crosbymu, snažíte se je ubránit, na útočení moc nemyslíte. Ofenziva byla v našem případě taková vyvážená, celkově nám to fungovalo. Jenže co je to platné, když se nepovedlo postoupit do finále play off. Předtím jsme vyřadili Washington a Pittsburgh, dál to nešlo. Škoda. Přitom proti Capitals jsme zabrali, věřili jsme si na ně, výborně chytal Jaro Halák. Tvrdím, že dobrý gólman dělá 50 až 60 procent úspěchu. Přesně to se nám potvrdilo. A Pittsburgh? Hráli jsme trošku důslednější osobku na Crosbyho, dařilo se nám dávat góly z přesilovek, Halák byl znovu výborný. S Philadelphií se nám to nepovedlo dotáhnout do konce, přesto bych řekl, že lidé v Montrealu byli vcelku spokojeni. Takhle daleko se klub dlouho nedostal. Ale na druhou stranu, zase nebyl tak blízko Stanley Cupu."

V hokeji jste zažil leccos. Jaké pro vás je válet domácí zápasy ve městě, kde je tenhle sport náboženstvím?
"Nádherné! Neopakovatelné! Kdo přijde na zápasy Canadiens, moje slova potvrdí. To se prostě musí zažit. Předtím jsem působil v Edmontonu nebo v Calgary. Také jsou to hokejová města. Když jsme s Oilers šli na play off, byl to hukot. V Calgary? Tam se tomu všemu říká červené peklo. Příznivci obou klubů jsou skvělí. Ale co se děje v Montrealu, to nemá obdoby. Celé město je na nohou. Plyne z toho značný tlak, někdy není jednoduché ho zvládnout. Ale mně osobně se hraje za Canadiens skvěle."

V NHL jste dokončil šestnáctou sezonu. Přijde vám vůbec, že už jste v lize tak dlouho?"Když se na to podívám s odstupem, jedná se o nevídané číslo. Připadám si, že to není možné. Nějak rychle to všechno uteklo. Ale aby to nevyznělo, že myslím na konec. Určitě ne! Jsem vděčný za každý další rok, který v lize strávím, chtěl bych, aby jich bylo co nejvíc. Zapotřebí je především zdraví, musejí se pochopitelně sejít i jiné věci."

V historickém pořadí Čechů s nejvyšším počtem zápasů NHL jste zatím třetí za Bobbym Holíkem a Jaromírem Jágrem.
"Kolik jich má Bobby?"

1314. Jágr 1273, vy 1232. K vyrovnání Holíkova počinu vám chybí 82 startů. Pokud v základní části příští sezony nevynecháte žádné utkání, budete na tom stejně jako někdejší útočník New Jersey.
"To je určitě pěkné, ale raději bych byl, kdybych měl dva prsteny za vítězství ve Stanley Cupu. Bobbymu se to povedlo, mně ani jednou. Mám k Holíkovi velký respekt, byl to vynikající útočník, skvělý člověk. Pokud by se mi povedlo jeho zápis vyrovnat a třeba i překonat, nebylo by to špatné. Ale pro mě jsou podstatné týmové úspěchy. Statistiky jsou sice fajn, jenže nijak zásadní význam nemají. Mojí touhou byl a bude jedině Stanley Cup."

Když se ohlédnete proti času, které období v NHL považujete za nejlepší?
"Nedokážu vybrat. Nezapomenu, jak jsem začínal v Tampě. Přijel jsem jako vyjukaný kluk, bylo mi osmnáct. Neuměl jsem řeč, trenér mě neznal a tím pádem moc nehrál. Ale pak přišel Petr Klíma a strašně mi pomohl. Během třetího a čtvrtého roku u Lightning jsem se dostal do nejlepších pětek, hrál přesilovky, šel jsem nahoru. V Edmontonu mě zase dost ovlivnil Kevin Lowe. Zapracovali jsme na mé obranné hře, což bylo hodně důležité. Na Islanders také nedám dopustit, v Calgary jsem si zase zahrál s Phaneufem nebo s Iginlou. No a teď v Montrealu si to užívám. Mám za sebou asi nejlepší rok vůbec. Takže vybrat nějakou etapu je fakt těžké."

Vzpomenete si občas ještě na draft v roce 1992, kdy jste byl jako první český hráč mužem číslo jedna?"Mám to v sobě. Ale že bych vzpomínal? To už ne. Zážitek to každopádně byl, často mi pak předhazovali, že jsem jednička draftu. Vyplýval z toho tlak, hlavně v Kanadě. Ovšem já si ho až tak nepřipouštěl."

Nedávno proběhla zmínka, že by se do Tampy mohl v určité roli vrátit Phil Esposito, který vás coby generální manažer Lightning draftoval. Jste pořád v kontaktu?"Jsme. Phil mi občas zavolá, pracuje pro jedno rádio, sem tam uděláme rozhovor. Pokud se Esposito vrátí do Tampy, bude to pěkné. Nedám na něj dopustit. Během začátků v Americe byl něco jako můj druhý táta. Vděčím mu za hodně. Vybral si mě, dal mi možnost hrát NHL. Uvidíme, třeba se naše kroky ještě někdy protnou. Za rok mi končí smlouva v Montrealu, nemá cenu předbíhat. Ale kdo ví, možná se nakonec objevím třeba právě v Tampě, kde jsem kdysi začínal."

Co jste vůbec věděl o NHL jako malý kluk?
"Moc informací nebylo, to je pravda. S bráchou jsme je hledali, kde se dalo. V časopisech, všude. Už jako kluci jsme snili o Stanley Cupu. Tohle je mimochodem jediný sen, který se mi s hokejem nesplnil."

V 80. letech ale kluci toužili po reprezentaci nebo po mistrovství světa. O NHL skoro nikdo pořádně netušil.
"Já vím. Jenže my četli, jak utekli Petr Svoboda, Franta Musil, Petr Klíma. S bráchou jsme to sledovali a říkali si, jaké to asi v té Americe je. Dneska si kluci kliknou na internetu, když chtějí koupit dres, bez problémů mohou. Za komančů to bylo nemyslitelné. Pamatuju si, jak jsme ze Stadionu vystřihovali obrázky a schovávali plakáty. Měli jsme polepené všechny stěny pokojíčku.

Koho jste na nich měl vy?
"Paul Coffey, Ray Bourque, Dave Babych. Také Dave Andreychuk. Byli tam mnozí další. Žádnému týmu jsem speciálně nefandil, ale kluby se mi líbily podle dresů. Montreal, Calgary, Boston... Také Hartford, který draftoval bráchu. Ten měl nádherné barvy."

Ovlivnil vás příklad staršího Martina při cestě k hokeji?
"Samozřejmě. Brácha mi prošlápl cestu, chtěl jsem být jako on. Martin měl velkou smůlu. V osmnácti onemocněl, na dlouhý čas musel hokeje nechat a pak už šanci do NHL nedostal. Je to veliká škoda. Kdyby se tohle nestalo, patřil by k nejlepším bekům. O tom jsem přesvědčen! Já šel tehdy v jeho stopách. Co umím, to je hodně jeho zásluha. A také rodičů, samozřejmě."

Jak často se s bratrem vídáte?
"Kdykoli to jde. Letos jsme spolu jeli na dovolenou, navštěvujeme se. Brácha buď dojede do Prahy, nebo já za ním do Malenovic. Také jsem mu říkal, ať přiletí do Montrealu. Pokaždé slíbí, ale zatím to nevyšlo. Příští rok má možná poslední šanci. Tak uvidíme."

Poslední dobou pobýváte převážně v hlavním městě. Stane se z vás Pražák?
"Tak to určitě ne! Na Zlín nedám dopustit, ale život v Praze se mi líbí. Do centra to mám pěšky deset, patnáct minut. Kdybyste se mě zeptal, kde budu trvale žít po skončení kariéry, odpověděl bych, že nevím. Příjemné to je v Čechách i v zámoří. Přemýšlím o tom, že si nechám bydlení v Montrealu, možná mě osud zavane jinam. Neřeším to, stejně jako úvahy o konci kariéry. Víte, nikdy jsem nekoukal moc dopředu. Vydržím do osmatřiceti, do čtyřiceti? Ne, takhle jsem si to v hlavě nikdy neprobíral. Jdu do nejbližší sezony a pak se uvidí. Pokud vydrží zdraví a já na to budu mít, rád bych hrál NHL dál. Jiní to dokázali, proč bych nemohl já? Ale raději o tom nemluvme."

Dokážete popsat, co se vám líbí na životě v České republice i v Kanadě? A co třeba nikoli?
"Tady jsem doma. Mám tu blízké. Bráchu, tátu, mámu, příbuzné, kamarády. Tohle do Kanady nikdy nedostanu. Na druhou stranu - život v zámoří je odlišný. Ne snad jednodušší, ale prostě jiný. Ideální by možná bylo, kdybych pendloval sem a tam, kdybych mohl žít tak trochu na obou místech planety. Souviset to bude určitě s tím, jakou činnost si najdu poté, až s hokejem skončím. Ale domů se budu vracet, to vím jednoznačně!"

Na co se vždycky těšíte nejvíc?
"Je toho hodně. Na blízké, na kamarády. Třeba i na to, jak přijedu k mamce nebo babičce a dostanu na talíř něco hodně dobrého. Když mi chtějí udělat radost, připraví flíčky, španělského ptáčka. A také jablečný štrůdl. Takhle dobrý nemají nikde na světě."

V roce 1998 jste byl u historického úspěchu na olympijských hrách v Naganu. Může tenhle triumf ještě někdy něco překonat?
"V národním týmu asi ne. Já jsem vždycky všechno podřizoval NHL, ale reprezentace pro mě hodně znamenala. Na Nagano nejde zapomenout, byl to úchvatný zážitek."

Kdy jste naposledy držel v ruce svoji zlatou olympijskou medaili?
"Tak to je dobrá otázka. Opravdu nevím. Pět let? Nebo šest? Už je to každopádně hodně dlouho. Dřív jsem ji ukazoval těm, kteří o to stáli, ale po dvanácti letech už se na placku nikdo neptá. Žiju přítomností, na vzpomínky bude času dost."

Jaké se týkají vašich startů na mistrovství světa?"Ve čtyřiadevadesátém jsem hrál poprvé a hned si zranil koleno. Bylo to nepříjemné, navíc se objevily problémy s pojistkou. Nic moc. Koleno se naštěstí dalo do pořádku, obě mi drží. Víc mě mrzel šampionát v roce 2004. Hrálo se doma, před našimi lidmi, ve vyprodané hale. Měli jsme silný tým, ale ve čtvrtfinále nás po penaltách vyřadili Američané. I tohle je hokej."

Letos jste se nevešel do nominace národního mužstva na olympiádu ve Vancouveru. Štvalo vás to?"Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nebyl zklamaný. S Jardou Špačkem jsme hráli dobře, cítil jsem formu. Mrzelo mě, že Růža nezavolal, aby nám řekl, že pojede s mladými. Někteří mladí beci nám nesahali po kotníky, ale to už je teď jedno. Nevracím se k tomu. Byl jsem na dvou jiných olympiádách, ani ta v Salt Lake City nebyla špatná, i když z našeho pohledu dopadla jinak než Nagano."

První gól v letošní sezoně vstřelil český obránce Montrealu Roman Hamrlík. Zároveň to byl jeho celkově 150. v kariéře v NHL. Na výhře 2:0 nad Vancouverem se přihrávkami podíleli také Tomáš Plekanec a Jaroslav Špaček.

Hokejisté Montrealu Tomáš Plekanec a Roman Hamrlík přispěli v noci na čtvrtek v NHL výrazně k výhře svého týmu nad Los Angeles (4:1). V rozhovoru pro NOVA Sport oba přiznali, že o triumfu týmu Canadiens rozhodla skvělá týmový hra.

Montreal si po prohře ve Philadelphii chtěl spravit chuť před domácími fanoušky a plán mu vyšel náramně. „My jsme nehráli poslední zápas ve Philadelphii dobře, dvě třetiny od nás byly hodně špatné, takže jsme potřebovali zase zabrat a to se nám povedlo. Zahráli jsme dobře, vyhráli, takže dobrý,“ řekl Plekanec, který si v duelu proti Los Angeles připsal jednu přesnou trefu, když zvyšoval na 3:1.

Gionta mě tam krásně našel, já si na to počkal, dal mi to v poslední chvíli na střelu z voleje, takže stačilo jenom trefit bránu. A vyšlo to,“ popsal svou branku český reprezentační útočník.

Obránce Hamrlík pochválil výkon celého mužstva a vyzdvihl výkon brankáře týmu Canadiens Price. „Myslím si, že jsme hráli dobrou hru a že nám skvěle vyšel začátek. Druhá třetina byla také v pohodě a musím říct, že nás opět podržel gólman. Důležitý byl taky gól ve hře čtyři na čtyři. Ten nám pomohl. Celkově jsme proti Los Angeles hráli hodně dobře jako tým,“ zhodnotil utkání Hamrlík, který se asistencí podílel na druhém gólu Montrealu, který byl vítěznou trefou zápasu.

Hráli jsme skvěle jako tým, shodli se po výhře Montrealu čeští hokejisté Plekanec s Hamrlíkem 

19.Září 2009

Bitva u Salamíny 480 př.kr.

Bitva u Salamíny byla rozhodující bitva řecko-perských válek, ve které v roce 480 př.Kr. 22.,23., 24., 27. nebo 28. září (nejisté) zvítězilo řecké loďstvo nad perským. Jde o jednu z nejvýznamnějších bitev starověku. Historické údaje o průběhu bitvy jsou nejisté a podle různých autorů se liší. Řeckému vojsku velel spartský vojevůdce Eurybiadés, hlavní úlohu v přípravě průběhu bitvy ale sehrál Athéňan Themistoklés, syn Neoklův.

Před bitvou se v Athénách odehrála zajímavá epizoda: Athéňané požádali o věštbu věštírnu v Delfách, v té se mimo jiné objevila slova o dřevěných hradbách (Dopustí Zeus, že Heladě zůstanou dřevěné hradby, které nápory vydrží. Prospějí vám všem i dětem.) Někteří Athéňané prosazovali výklad, že nebude zničena Akropolis, neboť byla kdysi obehnána dřevěným plotem. Themistoklés prosadil výklad, že rozhodující bude námořní boj (dřevěné hradby = lodě).

Po pozemní bitvě u Thermopyl a námořní u mysu Artemision ustoupilo řecké válečné loďstvo k Athénám a poté k poloostrovu Salamína (Salamis), kde Themistoklés, přes značnou nejednotu v řeckém táboře, prosadil svedení rozhodující námořní bitvy.

Koncem září Peršané obsadili Athény a jejich loďstvo se usadilo v zátoce Falerón. Themistoklés prosadil za místo bitvy Salamínu, protože věděl, že v úzké úžině Peršané nebudou moci uplatnit svoji početní převahu. Xerxés si to však zřejmě uvědomoval a snažil se naopak Řeky vylákat do Saronského zálivu, což se mu nezdařilo. Aby si vynutil svedení bitvy v úžině, rozšířil Themistoklés zprávu, že mezi Řeky panují neshody a že se řecké válečné lodě v noci chtějí stáhnout dál na jih. Na tuto zprávu reagoval perský král Xerxés snahou zaútočit, proto perské lodě v noci vpluly do Salamínského průlivu, na ostrůvku Psitalia přitom vylodily oddíl vojáků. Podle některých pramenů chtěli Peršané Řeky překvapit, podle jiných chtěli v noci jen hlídat, aby Řekové noci nevyužili k útěku - Xerxovi šlo o zničení řeckého loďstva, které narušovalo jeho zásobování. Jedna z perských lodí však přešla na řeckou stranu a Řeky včas varovala.

Zde Řekové zaujali klasické dvouliniové postavení (rovnoběžné s pevninou) u břehů ostrova Salamíny, přičemž jejich křídla se opírala o pobřeží. Peršané zaujali trojřadé postavení u břehů Attiky.

Výběr vhodného místa umožnil Řekům eliminovat početní převahu perských lodí (dle Hérodota byl poměr perských lodí ku řeckým 800 k 360 (podle jiného zdroje u Hérodota bylo perských lodí 1207 //pozn. Peršany zastihla mořská bouře, ve které ztratili, podle Hérodota, jednu třetinu lodí, tj. 400// ), novější průzkumy ukazují, že tato čísla byla nadnesená a že tento stav byl maximálně 600 k 200). Řekům k jejich vítězství pomohla úzká úžina, to že jejich lodě byly menší a díky tomu lépe manévrovaly, silný západní vítr, který nakláněl perské lodě, ale řeckým, které jen málo vyčnívaly nad hladinu příliš neubližoval, dále lepší znalost zdejších vod, to že Peršané útočili příliš bezhlavě ve snaze předvést se před panovníkem a snad i únava perských vojáků po celé noci strávené na moři. Díky nutnosti rozdělit perské loďstvo a díky manévrovacím schopnostem řeckých triér se Řekům podařilo prorazit pravou stranu perské formace a tím strhnout vítězství na svou stranu. Ztráty Peršanů byly velké, pravděpodobně zde ztratili zhruba 200 lodí a mnoho vojáků a námořníků, proti 40 řeckým lodím.

V bitvě byla potopena i perská vlajková loď na níž padl velitel perského loďstva Ariabignés.

Důsledkem této bitvy bylo ovládnutí moře athénským loďstvem. Byť Xerxés ztratil zřejmě „jen“ kolem 25-33 % bojové síly a stále měl tedy nad Řeky početní převahu, už se neodvážil útok opakovat a raději se stáhl z většiny Řecka (včetně pozemních vojsk), v Thesálii ovšem ponechal 50 000 vojáků. Nutil ho k tomu fakt, že bez převahy na moři nebyl schopen zásobovat svoji armádu a tudíž nemohl ve svém tažení pokračovat. V Řecku ponechal pouze menší část armády, která byla poražena o rok později v bitvě u Platají.

Bitva u Salaminy.gif

Řecké ( modrá barva ) a Perské ( červená barva ) síly v bitvě u Salamíny.

Peloponéští velitelé flotily, obzvláště Sparťan Eurybiadés a Korinťan Adeimantos, chtěli ustoupit k Isthmu, kde se shromažďovalo řecké pozemní vojsko. Themistoklés jim však pohrozil, že 200 athénských triér, které tvořily jádro řeckého loďstva, odpluje k jižní Itálii. Také zdůrazňoval, že přenechají-li Helénové průliv u Salamíny Peršanům, nejenže budou muset riskovat bitvu na otevřeném moři, kde jejich šance na vítězství budou podstatně nižší, navíc perské loďstvo bude moci vylodit své pozemní síly kdekoli na Peloponésu, čímž budou Řekové na Isthmu obklíčeni. Těmito slovy získal Themistoklés Eurybiada na svou stranu, avšak jakmile se mohutná králova flotila přiblížila i s perským vojskem k úžině u Salamíny, Řekové znovu znejistěli a chystali se stáhnout. Nato Themistoklés vyslal svého oddaného perského otroka Sikkina ke Xerxovi, aby mu od Themistokla jako králova přítele vzkázal, že Helénové postrádají svornost a jsou připraveni prchnout od Salamíny, pročež by měl Xerxés Řeky obklíčit a zajistit si tak snadné vítězství. Ještě téže noci, zatímco se Řekové radili o dalším postupu, zablokovaly královy egyptské lodě mezi Megarou a Salamínou západní ústí úžiny, čehož si jako první povšiml Aristeidés. Současně Peršané provedli námořní výsadek svých pozemních vojsk na ostrůvku Psytalleia. Jelikož Helénové byli nyní zcela odříznuti, nezbylo jim než svést bitvu.

V ranních hodinách zřejmě 28. září roku 480 př. n. l. se perské lodě v čele s Féničany vydaly od attického pobřeží směrem k úžině, kde se seskupily do tří řad. Jejich počet byl zhruba dvojnásobný oproti 350 řeckým triérám. Během noci se na severovýchodním pobřeží Salamíny připravily rovněž řecké lodě, jejichž paluby byly zaplněny námořníky a vojáky. Athéňané zaujali levé křídlo, kde čelili Féničanům. Euboiané a Aigíňané byli umístěni ve středu bojové sestavy a na čestné pravé straně se nacházeli Sparťané a ostatní Peloponésané. Než byl boj zahájen, usedl Xerxés na zlatý trůn na výšině nad průlivem, odkud pozoroval střetnutí. Bitva u Salamíny se rozhořela po útoku jedné z aigínských triér, jíž ihned přispěchali na pomoc ostatní Řekové. Menší velikost a větší bytelnost jejich plavidel jim i při nižší rychlosti zajišťovala vyšší manévrovatelnost, jež chyběla obrovským perským korábům, které navíc zápolily s nedostatkem prostoru.

Když se Féničané přiblížili ke svým protivníkům, vrhly se athénské lodě do jejich boků, načež je oddělily od zbytku flotily a zahnaly k attickým břehům. Řekové bojovali ukázněné a bez jakéhokoli nepořádku, zatímco Peršané se navzdory své statečnosti potýkali s chybějícím taktickým plánem. Posádky do sebe vrážejících perských lodí vystavených úderům zobců triér posléze zpanikařily a obrátily své lodě zpět. Athénské triéry dobíjely izolované perské lodě a ty, které Athéňanům unikly, zničili na otevřeném moři Aigíňané. Celý průliv u Salamíny byl zaplněn vraky poškozených a hořících perských lodí. Aristeidés poté s oddílem hoplítů obsadil Psyttaleiu a pobil všechny zdejší perské vojáky. Bitva skončila po západu slunce naprostým řeckým vítězstvím. Řekové přišli v tomto zápase o 40 triér, naproti tomu perské ztráty činily 200 lodí a kolem 50 000 mužů.

I přes porážku na moři perské vojsko dosud okupovalo Attiku a jejich loďstvo nadále převyšovalo řecké svým počtem. Zuřící Xerxés nechal po bitvě popravit řadu Féničanů, jež považoval za viníky porážky. Zbývající fénické loďstvo strachující se králova hněvu následně odplulo z Faléru zpět do svých domovských přístavů. Perské námořnictvo tím ztratilo nadvládu na moři, takže nebylo schopno zabezpečit králův návrat do Asie. Xerxés naplněný obavami, aby se Helénové nepokusili strhnout most přes Helléspont, neboť se v téže době vzbouřily řecké obce na Chalkidiké, rozkázal většině svého vojska a zbytku lodím vrátit se do Sard. Peršany odplouvající z Faléru stíhali Řekové až k ostrovu Andros. Část perského vojska byla ponechána v Řecku pod velením Mardonia, jenž doprovázel krále při jeho ústupu až do Thesálie a zde pak přezimoval. V průběhu zimy Mardonios zkonsolidoval perské pozice v severním Řecku, načež se na jaře roku 479 př. n. l. vydal na jih do Attiky a znovu dobyl Athény. Po neúspěšných pokusech přimět Athéňany ke změně stran dal Mardonios celé město srovnat se zemí.

Themistoklés (524 př. n. l.459 př. n. l. v Magnésii) byl vůdcem Athén v době řecko-perských válek, který prosadil vybudování námořnictva na obranu před perskou hrozbou. V duchu této politiky se mu podařilo přesvědčit Athéňany k vynaložení přebytků z těžby laurijských stříbrných dolů k výstavbě nových lodí. Výsledkem toho bylo rozšíření athénské flotily ze 70 na 200 lodí.

Themistoklés byl synem Neokla, nepříliš významného athénského občana zastávajícího umírněné postoje. Jeho matka pocházela z Kárie nebo Thrákie. Podle Thúkýdida, sice Themistoklés postrádal řádné vzdělání, přesto však prokazoval podivuhodné analytické schopnosti dokonce i v situacích, jež si žádaly rychlá rozhodnutí. Plútarchos připomínal Themistoklovu nezměrnou touhu po moci a ochotu využít jakéhokoli prostředku k dosažení osobní a národní proslulosti. V tomto směru je dobře patrný především vzájemný rozdíl mezi ním a jeho 'spravedlivým' soupeřem Aristeidem. O jeho mládí toho není mnoho známo, ale hodně autorů se zmiňuje o tom, že v dětství s ním bylo zacházeno velmi hanebně a jeho otec se k němu dokonce odmítal hlásit jako k svému synovi. V hodnosti stratéga se v roce 490 př. n. l. zúčastnil bitvy u Marathónu. Říká se, že prý velmi žárlil na Miltiadův úspěch, přičemž měl prý neustále opakovat: „Miltiadovo vítězství mi nedává spát.“

Miltiadova smrt uvolnila prostor k politickému vzestupu Aristeida a Themistokla. Jejich soupeření skončilo teprve v roce 483 nebo 482 př. n. l. ostrakizací Aristeida, což bylo z velké části důsledkem skutečnosti, že Aristeidés odporoval Themistoklově politice námořní expanze. Ta se nakonec ukázala být klíčovou pro další existenci athénské a vlastně i řecké nezávislosti. Athény čelily v těchto letech námořní moci Aigíny, zatímco na obzoru se již rýsovalo nebezpečí nové perské invaze. Themistoklés proto přiměl své spoluobčany, aby nechali vybudovat 200 triér z peněz z nově objeveného bohatého ložiska stříbra v Lauriu, a aby dokončili práce na opevnění přístavu Pireus na místo dosud používaného otevřeného kotviště ve Faléru.

Themistoklés měl prý v letech 483 až 482 př. n. l. (tedy v době, kdy byl spuštěn program výstavby námořnictva) zastávat úřad archonta. Dionýsios z Halikarnassu však datuje jeho archontát o deset let dříve, což se jeví jako pravděpodobnější, neboť v roce 487 př. n. l. ztratila tato funkce mnoho ze své důležitosti kvůli zavedení volby losem. Šance, že v oné uváděné době padl los právě na Themistokla, je tudíž nepatrná. Každopádně, krátce před zahájením Xerxovy invaze byl Themistoklés zřejmě nejvlivnějším politikem Athén a možná i celého Řecka. Ačkoliv řecké flotile formálně velel Sparťan Eurybiadés, ve skutečnosti to ale byl Themistoklés, kdo vedl Helény v nerozhodné bitvě u mysu Artemísion. Velení v bitvě u Salamíny (480 př. n. l.) si vynutil hrozbou, že jinak odvede Athéňany na západ, kde si najdou nový domov. Následně zdánlivě zrádnou zprávou určenou Xerxovi vylákal perské loďstvo do uzkého průlivu mezi ostrovem Salamínou a pevninou a tam ho poté zničil.

Athéňané se nyní mohli pustit do obnovy svého vypáleného města. Sparťané, kteří se obávali athénského vzestupu, proti tomu protestovali a nadále prosazovali svůj původní plán ústupu na Isthmos, kde by mohli útočníky odrazit. Themistoklés ale získal diplomatickými vytáčkami a zdržováním dost času k dokončení opevňovacích prací tak, aby hradby byly udržitelné. Rovněž uskutečnil svůj originální záměr přestavby Pireu ve skutečný přístav a pevnost Athén. Athény se díky tomu staly nejskvělejším obchodním centrem v Řecku, což ve svém důsledku, společně s Themistoklovým odpuštěním daní metoikům (cizincům), přimělo mnoho zahraničních obchodníků k usídlení v Athénách.

Po odvrácení nebezpečí perské invaze byly spory mezi Themistoklem a Aristeidem, jenž vedl athénské hoplíty v bitvě u Platají v roce 479 př. n. l., alespoň zdánlivě urovnány. Themistoklés však brzy po vítězství začal ztrácet důvěru athénských občanů, částečně kvůli své aroganci (říká se, že si dal u svého vlastního domu postavit svatyni Artemidy Aristobulé [„dobré rádkyně“]) a také kvůli obviněním z přijetí úplatků. Diodóros Sicilský a Plútarchos se v této souvislosti zmiňují o žalobách vznesených proti němu. Někdy mezi léty 476 a 471 př. n. l. byl Themistoklés ostrakizován. Nejprve se uchýlil do Argu, avšak Sparťané ho obvinili ze zrádného spolčení s Peršany, načež uprchl na Kerkýru a odtud ke králi Molossů, Admetovi. Nakonec odešel do Malé Asie ovládané Peršany. Poté byl v Athénách prohlášen zrádcem a jeho majetek byl zkonfiskován. Jeho přátelům se z něho podařilo zachránit jen menší část.

Artaxerxés I., Xerxův nástupce, nabídl Themistoklovi, vítězi bitvy u Salamíny, azyl. Themistoklés, vyhnaný z Řecka, byl Peršany vřele přijat a bylo mu povoleno usadit se ve městě Magnésia nad Maiandrem. Peršané ho zde a v několika dalších obcích (Myos a Lampsakos) ustavili vládcem a důchody těchto měst (50 talentů ročně) mu byly dány zcela k dispozici. V Magnésii strávil Themistoklés poslední roky svého života a ve věku šedesáti pěti let zde nakonec zřejmě v důsledku nemoci zemřel, ačkoliv Thúkydidés tvrdí, že možná požil jed, neboť prý nedokázal splnit slib, který dal perskému králi. Jeho kosti byly zřejmě tajně přepraveny do Attiky. Obyvatelé Magnésie ho uctívali jako boha, jak lze alespoň soudit podle nalezených mincí, na nichž je vyobrazován s paterou v ruce a se zabitým býkem ležícím u jeho nohou (odtud tedy asi pochází legenda, že zemřel po vypití býčí krve).

I přes svůj nedůstojný konec a fakt, že stěží mohl nabýt tak ohromné jmění, pokud by čestně vykonával veřejné úřady, jež zastával, není nejmenšího pochybu o jeho nesporné zásluze na zachování svobody Athén a Řecka. Themistoklés stvořil athénskou flotilu, čímž položil základní kámen ke vzniku délského námořního spolku, který se později proměnil ve skutečnou athénskou říši.

Sparta byla starověká řecká obec a hlavní město stejnojmenného městského státu, nazývaného rovněž Lakedaimón. Jeho teritorium zahrnovalo území Lakónie na jihu Peloponéského poloostrova. Sparta se ve starověku vyvinula v jedinečný militaristický stát, díky čemuž se povznesla k pozici vojenské a politické mocnosti Řecka, již si podržela po celé klasické období. Spartští občané nazývali svoji obec „přirozeným ochráncem Řecka“ a jejich králové věřili, že jsou potomky mýtického hrdiny Hérakla. V současnosti se poblíž původního antického sídliště nachází moderní Sparta.

Město Sparta leželo na pravém břehu řeky Eurótás, na severním konci centrální lakónské roviny sevřené mezi pohoří Parnon na východě a Taygétos na západě. Tomuto místu náleží strategicky výhodná poloha, neboť je ze tří stran chráněno okolními horami, přičemž kontroluje invazní trasu ze severněji položené Arkadie a průsmyk Langada spojující Lakónii s Messénií, jimiž musely projít cizí armády směřující na jih Peloponésu. Poměrně velká vzdálenost Sparty od moře navíc znemožňovala účinnou námořní blokádu města. Starověká Sparta ve skutečnosti nebyla jediným sídlem, nýbrž jí tvořilo pět nedaleko od sebe se nacházejících nehrazených vesnic. Na počátku 6. století př. n. l. žilo ve zdejších prostých obydlích zhruba kolem padesáti tisíc lidí.

Sparta postrádala hradby, protože jejich funkci plnili její občané. Vystavěny byly teprve na konci 3. století př. n. l., brzy nato však byly zbourány Achaji. Kromě hradeb chyběla Spartě rovněž akropole. Ve středu města se nacházel pouze neopevněný pahorek, na jehož vrcholku se tyčil chrám bohyně Athény Chalkioikos, patronky obce. Vedle tohoto chrámu měla Sparta ještě četné jiné svatyně a oltáře. V osadě Pitané v severní části města byla umístěna agora, kde se shromaždovali plnoprávní občané a také se tu nalézaly budovy gerúsia a eforů. V římských dobách zde byly vystavěny lázně a divadlo z bílého mramoru, jejichž pozůstatky jsou dosud patrné. Na západní straně bylo závodiště (dromos) a dvě gymnázia, v nichž mezi sebou sváděla zápasy spartská mládež. Zbytky starého mostu přes řeku Eurótás se nalézají poblíž dnešní silnice do města Argos.

Spartu založil podle legendy Lakedaimón, syn Dia a Taygéty, jenž město pojmenoval podle své manželky, dcery boha Euróta. V době trojské války byla Sparta sídlem Meneláa, mladšího bratra mykénského krále Agamemnóna. Vznik Sparty se dle nálezů archeologů datuje do 16.15. století př. n. l., v období mykénské civilizace. Původně šlo o achajské město, avšak zřejmě na konci 12. století př. n. l. vpadly do Lakónie kmeny Dórů ze severu. Dórové učinili ze Sparty své hlavní město a zhruba do poloviny 8. století př. n. l. si podrobili všechny lakónské osady. Sparťané poté pronikli do Messénie, jejíž obyvatele si podmanili během dvou messénských válek.

Okolní městské státy, obzvláště Argos, pohlížely na spartskou expanzi s nelibostí. Argejci a ostatní Peloponésané proto podporovali povstání Messéňanů, jež ale Sparta úspěšně potlačila. Na počátku 6. století př. n. l. napadla Sparta Tegeu, tehdejší nejsilnější arkadské město, které po desetiletích bojů nakonec uznalo převahu svého nepřítele a stalo se prvním spojencem Sparty. Tegea si na rozdíl od Messéňanů směla podržet nezávislost, ovšem musela se zavázat k poskytování vojenské pomoci. Stejným způsobem Sparta postupně uzavřela aliance s většinou států na Peloponéském poloostrově, což vedlo ke vzniku peloponéského spolku. Ten zůstával takřka dalších dvě stě let nástrojem dominance Sparty. Argos, kdysi nejmocnější stát na poloostrově, utrpěl ze strany Sparty řadu porážek, jež koncem 6. století př. n. l. završil spartský král Kleomenés I. V této době disponovala Sparta nejlepší armádou ve starověkém Řecku a byla po právu uznávána za vůdčí řecký stát, neboť svojí mocí předčila všechny ostatní obce (poleis).

Během řecko-perských válek stála Sparta v čele aliance řeckých států čelících perské invazi a sehrála ústřední roli v mnoha střetnutích. Věhlas Sparty zvýšila v roce 480 př. n. l. legendární porážka tří set jejích vojáků vedených králem Leónidou I., kteří padli do jednoho hrdinskou smrtí v bitvě u Thermopyl. Sparťanům náležel rovněž významný podíl na rozhodující bitvě u Platají, v níž spojené řecké vojsko pod velením Pausania zdolalo Peršany. Po vypuzení barbarů z Řecka však Sparta upustila od dalšího vedení válečných operací, čímž přenechala iniciativu Athénám. Ty díky své námořní síle záhy vyrostly ve vážného konkurenta Sparty.

Ničivé zemětřesení, které v roce 464 př. n. l. postihlo Lakónii, vedlo k obnovení povstání messénských heilótů. Následné spartské odmítnutí athénské vojenské pomoci dále prohloubilo vzájemnou nedůvěru, jež se pozvolna změnila v nezastřené nepřátelství. Rivalita mezi oběma státy vyústila v roce 431 př. n. l. v peloponéskou válku, která zasáhla celý tehdejší řecký svět. Na jejím počátku měla Sparta převahu na zemi, zatímco Athény a jejich spojenci ovládaly moře. Po několika letech proměnlivého průběhu bojů bylo uzavřeno příměří, nedlouho nato se ale konflikt rozhořel s novou intenzitou. Definitivní zvrat přinesl spartský vojevůdce Lýsandros, jenž rozdrtil athénskou flotilu v bitvě u Aigospotamoi, načež v roce 404 př. n. l. Athéňané kapitulovali. Po vítězství peloponéského spolku se Sparta stala nesporným hegemonem Řecka, záhy se ovšem střetla s Peršany v Malé Asii. Proti Spartě se navíc spojili její úhlavní nepřátelé Athény a Argos s jejími dosavadními spojenci Thébami a Korintem. Přesto v roce 386 př. n. l. byla v královském míru uznána trvající převaha Sparty. V roce 371 př. n. l. ale thébský vojevůdce Epameinóndás zvítězil nad dosud nepřemožitelnými Sparťany v bitvě u Leukter. Tato první přesvědčivá porážka Sparty v otevřeném poli vedla nejen ke ztrátě Messénie a zániku peloponéského spolku, nýbrž znamenala také počátek úpadku tohoto vojenského státu.

V době nástupu Alexandra Velikého na makedonský trůn představovala Sparta již jen stín své někdejší slávy. V období helénismu se Sparťané ještě několikrát pokusili obnovit svůj dřívější vliv na Peloponésu, jejich snahy byly však pokaždé odsouzeny k nezdaru. Definitivní rozklad spartského státu nastal na konci 3. století př. n. l. poté, co král Kleomenés III. podlehl spojeným silám Makedoňanů a Achajů v bitvě u Sellasie. Sparta byla později přinucena ke vstupu do achajského spolku a nakonec se stala součástí římské provincie Achaea. I poté Sparťané pokračovali ve svém starodávném způsobu života, pročež bylo jejich město vyhledávaným cílem římských elit, jejichž příslušníci zde pozorovali pro cizince neobvyklé spartské zvyky.

V průběhu pozdní antiky vyplenil Spartu nejprve v roce 396 vizigótský náčelník Alarich a na konci 6. století vpadli do Lakónie Slované, kteří přiměli zdejší obyvatelstvo k úprku. Ve středověku byla Sparta po založení nedalekého byzantského města Mystra úplně opuštěna. Obnova města nastala teprve v roce 1834, kdy řecký král Otto I. založil novodobou Spartu, která se rozkládá v jižní části starověkého sídla.

Sparta byla významnou řeckou polis na Peloponéském poloostrově. Obci vládli současně dva králové, jeden z rodu Ágidovců a druhý z rodu Eurypóntovců. Přestože jsou zde uvedeni králové od 10. století př. n. l., většina údajů před 7./6. stoletím př. n. l. je spíše mýtického charakteru. Všechna data jsou uvedena před naším letopočtem.

Ágidovci -

  •  ? - cca 930 Eurysthenes
  • cca 930 - cca 900 Ágis I.
  • cca 900 - cca 870 Echestratos
  • cca 870 - cca 840 Leobates
  • cca 840 - cca 820 Dorissos
  • cca 820 - cca 790 Agésiláos I.
  • cca 790 - cca 760 Archeláos
  • cca 760 - cca 740 Teleklos
  • cca 740 - cca 700 Alkmenes
  • cca 700 - cca 665 Polydoros
  • cca 665 - cca 640 Eurykrates
  • cca 640 - cca 615 Anaxandros
  • cca 615 - cca 590 Eurykratides
  • cca 590 - 560 Leon
  • cca 560 - cca 520 Anaxandridas II.
  • cca 520 - cca 490 Kleomenés I.
  • cca 490 - 480 Leónidás I.
  • 480 - cca 459 Pleistarchos
  • cca 459 - 409 Pleistonax
  • 409 - 395 Pausaniás
  • 395 - 380 Agésipolis I.
  • 380 - 371 Kleombrotos I.
  • 371 - 370 Agésipolis II.
  • 370 - 309 Kleomenés II.
  • 309 - 265 Areus I.
  • 265 - 262 Akrotatos
  • 262 - 254 Areus II.
  • 254 - 235 Leónidás II.
  • 235 - 222 Kleomenés III.
  • Eurypóntovci -

  • cca 930 Prokles
  •  ? - cca 890 Soos
  • cca 890 - cca 860 Eurypon
  • cca 860 - cca 830 Prytanis
  • cca 830 - cca 800 Polydektes
  • cca 800 - cca 780 Eunomos
  • cca 780 - cca 750
  • 16.Září 2009

    Numerologie

    ZAPSANÉ ÚDAJE DO MŘÍŽKY -

    Jednička

    Hlavní význam

    Slovní vyjadřování – vypovídá o tom, jakým způsobem dokážeme vyjádřit své city a vnímání.

    Charakteristika podle počtu čísel v mřízce

    Jedna jednička v mřížce – Má vůdcovské vlohy a sklony. Na své okolí může působit tvrdším dojmem, protože neumí dát najevo to, co cítí a neumí to ani vyjádřit slovy.

    Dvě – umí dobře vyjádřit své city slovy, ale není vhodné jí přerušovat.

    Tři – ráda mluví, ale udržuje si odstup. Neumí tak dobře vyjádřit své city.

    Čtyři a více – přecitlivělá, výbušná a hádavá.

    Chybějící – zvýšená vnímavost vůči potřebám druhých lidí, hledání nových způsobů pro vyjádření citů.

    Zdraví – pozor na oblast dýchacích cest, astma, alergie.

    Harmonizace - různé druhy sportu, tvůrčí činnost, procházky.

    Dvojka

    Hlavní význam

    Intuice – bezprostřednost, citlivost, radost ze života.

    Charakteristika podle počtu čísel v mřízce

    Jedna – citlivá a laskavá, její šestý smysl jí v životě hodně pomáhá.

    Dvě – velká schopnost empatie, dává smysl pro přátelství a spolupráci, v životě bývá dobrým milencem.

    Tři a více – v partnerských vztazích může mít zmatky, je urážlivá a může být i přecitlivělá, což vede ke zlostným výbuchům nebo k pláči.

    Chybějící – Není dobré dát pouze na první pohled, vše má více pohledů a možností.

    Zdraví – pozor na oblast zažívacího traktu, a to zejména žaludku.

    Harmonizace – tvořivá činnost, kolektivní hry.

    Pětka

    Hlavní význam

    Hloubka emocí a vůle – intenzita citů, vůle, odhodlání, nadšení pro věc.

    Charakteristika podle počtu čísel v mřízce

    Jedna – je odhodlaná, cílevědomá a aktivní. Jestliže se pro něco rozhodne, tak toho dosáhne, obzvláště pokud to bude vycházet z jejího vnitřního přesvědčení.

    Dvě a více – pro co se rozhodne, toho chce dosáhnout za každou cenu, je houževnatá. Vzrůstá citová intenzita, a s tím také výbušnost a vztek.

    Chybějící – musí se naučit dotahovat věci do konce a využívat příležitosti.

    Zdraví – náladovost, migrény, bolesti šíje a zad, zažívací obtíže.

    Harmonizace – fyzická činnost, turistika a pobyt v přírodě, relaxace.

    Sedmička

    Hlavní význam

    Pochopení a účast – potřeba kontaktů a zapojení se do života, smysl pro pravdu a spravedlnost, citlivost pochopení druhých lidí.

    Charakteristika podle počtu čísel v mřízce

    Jedna – dovede se vcítit do druhých lidí, ale není příliš praktická. Má smysl pro právo a spravedlnost, těžce vnímá křivdy na druhých lidech i sobě samé. Má ráda společnost a přátele.

    Dvě a více – je velmi přecitlivělá a to jí dává sklony k přehánění v chování. Je hodně zranitelná, a často trpí trýznivými pocity.

    Chybějící – je váhavá a trpí trémou.

    Zdraví – deprese a chmurné nálady, bolesti hlavy a zad.

    Harmonizace – tanec a sportovní činnost.

    Devítka

    Hlavní význam

    Analytické schopnosti – dokáže věci analyzovat, má nepokojnou mysl plnou mentální energie.

    Charakteristika podle počtu čísel v mřízce

    Jedna – dokáže překonávat obtíže vlastním přičiněním, má duchovní porozumění a odpovědnost k druhým lidem.

    Dvě a více – má nepokojnou, ale idealistickou mysl.V důsledku své vysoké mentální energii musí nalézt ventil, kterým jí bude odvád

    15.Září 2009

    Bitva u Thermopyl 480 př.kr.

    Jacques-Louis David - Leonidas u Thermopylského průsmyku.

    Bitva u Thermopyl byla ozbrojeným střetnutím mezi spojenými jednotkami řeckých městských států a vojsky perského krále králů, Xerxa I. Proběhla v srpnu 480 př. n. l. a Řekové v ní podlehli perské přesile.

    Na jaře roku 480 př. n. l. zahájil král Xerxés I. jednu z nejrozsáhlejších vojenských operací starověku, jejímž cílem bylo potrestat Athéňany a Sparťany za jejich vzdor vůči moci perské říše (pobití perských vyslanců, bitva u Marathonu). U Hellespontu vykonal král přehlídku spojenou s počítáním oddílů. Hérodotos se zmiňuje, že celá perská armáda včetně posádek lodí, vozatajů a jízdy měla 5 283 200 mužů, z toho prý bylo 1 700 000 pěšáků. Tento počet je zcela jistě přehnaný, takže nastupují domněnky a odhady, pohybující se zpravidla mezi 100 až 200 tisíci vojáky perského velkokrále.

    Thermopiles memorial epitaph.jpg

    Na straně bránících se Řeků existovaly značné názorové rozdíly na to, kde se Xerxovým ozbrojencům, postupujícím podél pobřeží ze severu, postavit se zbraní v ruce. Zatímco Sparťané a někteří jejich spojenci chtěli ustoupit až na Peloponés a zbytek země dát napospas útočníkům, obyvatelé středního Řecka, především pak Athéňané, byli jiného mínění. Nakonec se ukázalo, že křehký spojenecký blok proti Peršanům lze udržet jen za předpokladu, že první obranná linie bude umístěna už v Thermopylské soutěsce, asi 120 km severozápadně od Athén, při jižním břehu Malijského zálivu. Flotila 271 triér pod velením Sparťana Euribiada se měla současně přesunout k mysu Artemision a zde se pokusit zadržet nepřátelské loďstvo. Rozhodnutí spojenců o tom, že velitelem flotily bude spartský voják vypadá vzhledem k athénské námořní dominanci překvapivě, protože Sparťané nebyli námořníky. Jmenovat velitelem Themistokla se však nepodařilo prosadit.

    Pozemní vojsko Řeků v čele se spartským králem Leónidem I. čítalo asi 7000 bojovníků, z toho bylo 300 Sparťanů a 700 Thespijských ( zbylý počet byli většinou Athéňané nebo Peloponésané ). Pokud jde o zvolené místo bitvy – Thermopylskou soutěsku – jen těžko si lze představit vhodnější místo k obraně. Průsmyk byl tak úzký, že na obou koncích, jimž se říkalo Východní a Západní brána, byla cesta široká jen na průjezd jednoho vozu. Samo místo navíc působilo podmanivě (název Thermopyly znamená „Horká brána“ – podle horkých pramenů, z nichž stále stoupá pára) a snad bylo vybráno i proto, že je úzce spojeno s životem a smrtí Hérakla, za jehož přímé potomky se považovali spartští králové.

    Xerxova armáda přitáhla k Thermopylám bez boje, jedno řecké město po druhém vzdávalo velkokráli hold a hostilo jeho dvořany. Po příchodu na místo střetnutí Peršanům pochopitelně neuniklo, že průsmyk představuje vynikající obranný val, přesto se však nejprve pokusili o útok. Avšak Leónidas odrazil nejen nápor médské pěchoty, ale druhý den bitvy, pozdě odpoledne i perské Nesmrtelné, elitní jednotky achaimenovských králů. Při útoku se poprvé a snad naposledy v řeckých dějinách uplatnila taktika fingovaného ústupu: po rychlém výpadu Leónidovo vojsko ustoupilo, a když se Nesmrtelní při pronásledování rozptýlili, Sparťané se semkli v nepropustnou falangu, jejíž útok byl tak drtivý, že Xerxés nařídil stažení, aby nepřišel o nejlepší muže.

    Bitvu tak nakonec rozhodla zrada jistého Efialta, který Peršanům prozradil existenci tajné stezky přes pohoří Kallidromos nad Thermopylami. Po ní Nesmrtelní v čele se svým velitelem Hydarnem přešli, zahnali na útěk oddíl Fóků, určených k její obraně, a poté stanuli u opačného konce průsmyku. Leónidas v poslední chvíli zachránil větší část své armády tím, že ji odeslal pryč. Sám učinil slib, že Thermopyly neopustí, a se svou tisícovkou mužů (do konce s ním setrvali i Thespijští) to také dodržel. V soutěsce padli všichni jeho bojovníci i on sám.

    Pro Peršany znamenalo vítězství v bitvě, že cesta směrem na Athény byla volná a oni mohli pokračovat ve svém tažení na jih. Rozhodnutí bitvy pro perskou stranu též ukončilo nerozhodnou námořní bitvu u mysu Artemision: když již nebyl důvod blokovat perské flotile přístup k Thermopylám, řecké loďstvo se přesunulo na jih k ostrovu Salamis.

    Kromě těchto výše zmíněných strategických dopadů však měla bitva i další, neméně významné. Bitva představovala obrovskou vzpruhu pro morálku Řeků, v osobě Leónida a jeho mužů jim poskytla vzor, který je dodnes celosvětově chápán jako ztělesnění odvahy a splněné povinnosti. Několikadenní odpor mnohonásobně slabšího řeckého uskupení a těžké ztráty, které Peršané v bitvě utrpěli, poskytly Řekům podklady pro určitý pocit nadřazenosti nad jejich perskými nepřáteli.

    Řecký básník Simónidés z Keu složil na počest Sparťanů padlých v bitvě světoznámý epitaf, který byl vyryt do kamene na místě, kde byli pohřbeni:

    Ὦ ξεῖν’, ἀγγέλλειν Λακεδαιμονίοις ὅτι τῇδε
    κείμεθα, τοῖς κείνων ῥήμασι πειθόμενοι.
    Ó xein', angellein Lakedaimoniois hoti téde
    keimetha tois keinón rhémasi peithomenoi.
    Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským
    že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.

    Tento nápis je vyryt i na novém kameni z roku 1955. Ruskin o těchto verších prohlásil, že jde o nejvznešenější výrok, jaký kdy člověk vyslovil.

    V moderní době byl na místě vztyčen nový monument, zvaný Leónidův, na počest padlého spartského krále. Je na něm vyryta jeho odpověď Xerxovi na výzvu, aby se Řekové vzdali a odevzdali zbraně. Byla stručná: Molón labe! (česky: Pojď si pro ně!)

    Historie ještě zaznamenala dvě epizody. Když se prý jeden spartský bojovník dozvěděl, že perských lučištníků je tolik, že jejich šípy zakryjí i slunce, odvětil: Výborně. Alespoň budeme bojovat ve stínu. Spartské ženy pak svým mužům, kráčejícím se štíty do boje, říkaly: S ním, nebo na něm. Čili vrátit se se štítem jako vítěz nebo na štítu jako mrtvý. Z těch dob pochází výraz odejít se štítem, se ctí.

    Leónidás I. byl spartský král z dynastie Ágidovců, jenž panoval v období řecko-perských válek, konkrétně mezi léty 489480 př. n. l. Proslavil se svým hrdinským odporem proti mnohonásobné perské přesile v bitvě u Thermopyl, v níž v srpnu 480 př. n. l. padl.

    Otcem Leónidy byl král Anaxandridás II. Leónidás měl dva vlastní bratry, staršího Dória a mladšího Kleombrota, který se po Leónidově smrti stal regentem za jeho nezletilého syna. Král Kleomenés I. byl Leónidovým nevlastním bratrem. Paul Cartledge, významný badatel a historik, dospěl k závěru, že Leónidás se narodil někdy kolem roku 540 př. n. l. Pokud akceptujeme hypotézu, že datum jeho narození spadá do některého z roků krátce po 540 př. n. l., lze předpokládat, že v době konfliktu s Peršany dosáhl Leónidás věku padesáti let. O Leónidově mládí a dospělosti není nic bližšího známo. Kvůli nedostatku písemných pramenů nelze s určitostí tvrdit, zda se spartskými princi bylo zacházeno lépe než s ostatními Sparťany. Jelikož ale Leónidás nebyl královým prvorozeným synem, lze usuzovat, že od svých sedmi let musel absolvovat stejně tvrdý výcvik jako ostatní spartští občané. První skutečná zmínka o Leónidovi pochází z roku 489 nebo 488 př. n. l., kdy se stal králem poté, co Kleomenés I. za nevyjasněných okolností zemřel. Příčinou Kleomenovy smrti byla patrně sebevražda, avšak nelze vyloučit, že se jednalo o vraždu, do níž byl Leónidás možná zapleten. Leónidás se pak oženil s Kleomenovou dcerou Gorgó, jež mu porodila syna Pleistarcha. O Leónidově vládě nejsou známy žádné podrobnosti až do roku 480 př. n. l., kdy perský král Xerxés I. přitáhl s obrovským vojska do Řecka.

    Po řadu předchozích let se nejprve král Dáreios I., jehož v roce 490 př. n. l. odrazili Athéňané v bitvě u Marathónu, a po něm jeho syn Xerxés připravovali k nové invazi do Řecka. Konečně v roce 480 př. n. l. byl Xerxés schopen zahájit odvetné tažení, jímž chtěl pomstít deset let starou porážku svého otce. V čele zřejmě nejpočetnějšího soudobého vojska, podporovaného podobně ohromným námořnictvem, se vypravil proti Helénům. Řekové odmítající podrobit se králi si uvědomovali hrozící nebezpečí a už v roce 481 př. n. l. se jejich zástupci sešli na Isthmu, kde vytvořili helénský spolek, jehož vůdcem byla ustavena Sparta. Po obdržení žádosti o pomoc od řeckých spojenců, se Sparťané dotázali na radu Apollónova orákula v Delfách. Podle Hérodota poskytla Pýthie Sparťanům tuto odpověď:

    „Mužové, kteří dlíte v širé krajině spartské,
    buď vám Peršané zpustoší vaše veliké město,
    nebo nad smrtí zapláčou hory v Lakedaimonu –
    krále z Hérakla rodu –, když osud rozhodne jinak.
    Bojovnost jeho a síla překoná býky a tygry,
    silný bude jak Zeus a pravím vám s jistotou toto:
    Bojovat bude do konce, zvítězí, anebo padne.“

    Tato věštba znamenala, že Sparta bude buď vydrancována, nebo přijde o svého krále. V srpnu 480 př. n. l. vyrazil Leónidás k průsmyku Thermopyly („Teplé brány“), který kontroloval vstup do středního Řecka a byl proto vybrán jako místo, kde mělo dojít k utkání s Xerxovou armádou. Leónidu doprovázelo pouze 300 příslušníků jeho osobní tělesné stráže, z nichž všichni měli syny, kteří by dále zachovali jejich rod. Vlastní spartské vojsko mělo údajně přitáhnout ihned po skončení svátku karnejí. Společně se Sparťany dorazili k průsmyku také arkadští, korintští a jiní peloponéští těžkooděnci. K nim se připojili rovněž Thespijci, Thébané, Lokrové a Fókové. Celé řecké vojsko čítalo podle různých antických pramenů přibližně mezi 4000 až 7000 hoplíty. Tato síla měla v thermopylském průsmyku zadržet ze severu se blížící Xerxovu armádu, jež podle rozličných moderních odhadů sestávala z asi 80 000 až 200 000 mužů.

    Xerxés se prý smál, když se od svých zvědů doslechl jak nepatrné množství Helénů mu u Thermopyl stojí v cestě. Na počátku prvního dne vyslal k Řekům svého emisara, jenž královým jménem žádal, aby složili své zbraně. Leónidás mu na to odpověděl: „Pojď a vezmi si je!“ („Molón labe!“). Xerxés poté vyčkával další tři dny v naději, že Řekové sami odejdou. Konečně pátého dne zahájil útok. V úzkém průsmyku nebyli však Peršané schopni uplatnit svoji početní převahu nad Řeky, kteří díky svým delším kopím a dokonalejší výzbroji přivodili lehce ozbrojeným barbarům těžké ztráty. Král nasadil do boje i svůj elitní oddíl „nesmrtelných“, ovšem i ti byli Helény strašlivě zmasakrováni. S obdobným průběhem se střetnutí vyvíjelo i šestý den. Teprve následující den přinesl obrat v bitvě, neboť málijský zrádce Efialtés prozradil Xerxovi tajnou stezku přes hory, po níž bylo možné obejít postavení Řeků. Perský velitel Hydarnés potom touto cestou vpadl Helénům do týlu. Jakmile se o tom Řekové za úsvitu sedmého dne dozvěděli, leckteří z nich se vyslovovali pro stažení vojska. Nicméně Leónidás odeslal většinu Helénů pryč, zatímco s 300 Sparťany, 900 heilóty a 700 Thespijci vytrval v průsmyku. 400 Thébanů bylo nuceno zůstat proti své vůli jako rukojmí. Thespijci, jejichž vůdcem byl Démofilos, setrvali dobrovolně. Jak poznamenal Hérodotos: „prohlásili, že neodejdou a neopustí Leónidu a jeho druhy, a také tam zůstali a padli.“ Podle jedné domněnky uváděné Hérodotem poslal Leónidás zbývající muže pryč, jelikož je chtěl uchránit před smrtí, aby tak mohli čelit Peršanům v pozdějších bitvách. Zároveň si byl dobře vědom, že Sparťané mají zakázáno ustoupit. Hérodotos se ale klonil spíše k tomu názoru, že Leónidás rozkázal ostatním Řekům stáhnout se, protože si všiml jejich váhání a neochoty podstoupit nebezpečí. Tudíž propustil všechny vojáky kromě Thespijců a heilótů.

    Líčení závěru bitvy se v jednotlivých pramenech liší. Podle Hérodota vyrazili ze všech stran sevření Helénové proti Peršanům a usmrtili při tom mnoho barbarů. V rozhořčeném boji padl Leónidás, kolem jehož mrtvoly se strhlo zuřivé střetnutí, v němž byli zabiti dva Xerxovi bratři. Sparťané a Thespijci byli nakonec zcela obklíčeni a pobiti do jednoho, zatímco Thébané se vzdali. Diodóros Sicilský se zmiňuje o nočním útoku proti perskému táboru. Během něho měli Řekové uvést své nepřátele ve zmatek a ještě předtím, než vinou perských šípů a oštěpů padli, měli zabít velký počet Peršanů. Tento popis je s největší pravděpodobností pouhou smyšlenkou, neboť perské ležení se nalézalo ve vzdálenosti asi osmi kilometrů od řeckého.

    Po boji přikázal Xerxés, aby byla Leónidově mrtvole uťata hlava a naražena na kůl. Král tím chtěl demonstrovat, co se stane těm, kteří se mu budou stavět na odpor. Přesto oběť, jíž Leónidás a jeho muži přinesli u Thermopyl, nezbavila Helény odvahy, nýbrž naopak upevnila jejich odhodlání, což mělo posléze za následek Xerxovu definitivní porážku. Poté, co se Sparťané zmocnili Leónidových ostatků, zpopelnili je se všemi poctami a uložili ve velkolepém mauzoleu, jež se nachází v severní části dnešní Sparty. Kromě toho zavedli každoročně konané festivaly na počest Leónidy. V místě bitvy u Thermopyl se nyní nachází památník, nazývaný „Leónidův monument“. Pod zde vztyčenou bronzovou sochou Leónidy jsou vyryta slova, která Leónidás odpověděl prvního dne perskému poslovi vyzývajícímu Helény ke složení zbraní.

    Xerxés I. byl perský velkokrál z rodu Achaimenovců vládnoucí v letech 486465 př. n. l. Slovo „Xerxés“ je řeckou transliterací původního perského trůnního jména Chšájaršá, které znamená „vládce hrdinů“. V hebrejské bibli je to pravděpodobně perský král Achašveroš.

    Xerxés, syn Dareia I. a Atossy, dcery Kýra Velikého, se stal následníkem trůnu navzdory tomu, že měl nevlastní starší bratry – jejich nároky však nebyly uznány za dostatečné, neboť se narodili dříve, než se Dareios stal králem.

    Po převzetí vlády v listopadu 486 př. n. l. potlačil Xerxés revoltu v Egyptě, která trvala více než rok. Svého bratra Achaimena jmenoval satrapou Egypta a zemi důkladně zpacifikoval. Také vzpoura v Babylonii byla potlačena, v roce 484 př. n. l. nařídil Xerxés zničit Babylon a odvézt pryč zlatou sochu boha Marduka, jehož ruce měl právoplatný babylónský král uchopit vždy první den nového roku. Dal také zabít kněze, který sochu bránil. To vysvětluje, proč Xerxés není v babylonských dokumentech uváděn jako král Babylonu, ale jako perský a médský král nebo zjednodušeněji jako král zemí (tedy král světa). V roce 479 př. n. l. museli Peršané potlačovat v jižní Mezopotámii další revoltu.

    Dareios zanechal svému synovi úkol potrestat Athéňany za jejich vměšování do iónského povstání a vítězství v bitvě u Marathonu. Xerxés svoji výpravu důkladně připravoval již od roku 483 př. n. l. Byl vykopán kanál skrze šíji polostrova Athos. Podél cesty v Thrákii vybudoval král síť stanic se zásobami, přes Hellespont nechal postavit dva mosty. Uzavřel také alianci s Kartágem a připravil Řecko o podporu mocných vládců Syrakus a Agrigenta. Navíc se řada malých řeckých státečků přidala na stranu Peršanů – zejména Thesálie, Théby a Argos. Byla shromážděna rozsáhlá flotila a početná pozemní armáda (Hérodotos tvrdí, že zde bylo více než dva milióny vojáků, skutečný počet však dosahoval asi něco přes sto tisíc). Na jaře roku 480 př. n. l. vyrazil Xerxés se svými silami ze Sard, hlavního města Lýdie. Zpočátku se mu vojensky poměrně dařilo. Řecká flotila byla poražena v bitvě u Artemisia, Peršané zvítězili v bitvě u Thermopyl, dobyli Athény a zatlačili Athéňany a Sparťany na jejich poslední linii odporu při korintském Isthmu a Saronském zálivu. Xerxés se ale nechal zlákat Themistoklovou léčkou (navzdory radám Artemisie z Halikarnasu) a zaútočil na řeckou flotilu v nevýhodných podmínkách, místo aby poslal část svého loďstva na Peloponnés a vyčkal rozkladu řecké armády. V bitvě u Salamíny (28. září 480 př. n. l.) zvítězili Athéňané, nicméně válka jako celek rozhodnutá nebyla. Ztráta námořního spojení s Malou Asií však Xerxa brzy přinutila k návratu do Sard. Velká část jeho armády zůstala pod velením Mardonia v Řecku a byla poražena roku 479 př. n. l. ve velké pozemní bitvě u Platají. Stejně nepříznivě skončila i bitva u mysu Mykalé v témže roce, kde bylo opět zahnáno na ústup královské loďstvo.

    Pro perskou říši znamenalo odražení tak pečlivě připravované výpravy první vážný nezdar v její dosavadní historii. Zčásti k němu přispělo určité podceňování protivníka, který početně daleko zaostával za mohutnou perskou armádou, zčásti odhodlanost Řeků ubránit svou svobodu a neschopnost Peršanů uplatnit v členitém řeckém terénu přednosti svých elitních jednotek. Každopádně přešli vítězní Řekové brzy do ofenzívy a znepokojovali západní satrapie říše až do konce Xerxovy vlády, aniž by jim v tom král mohl zabránit. O pozdějších Xerxových letech je toho málo známo. Ví se, že na jeho příkaz se Satapés pokusil obeplout Afriku, ale vítězství Řeků uvrhlo celé impérium do stavu určité apatie, z něhož se vzpamatovávalo jen s obtížemi. Král se osobně angažoval v harémových intrikách a jeho rozhodování se tak stalo závislým na dvořanech a eunuších. V roce 465 př. n. l. ho pak zavraždil vlivný dvořan Artabanos, který dosadil na trůn jeho syna Artaxerxa I.

    NESMRTELNÍ ( Perská říše ) -

    Nesmrtelní byli elitní jednotkou a jádrem vojska perských králů z dynastie Achaimenovců od 6. do 4. století př. n. l. Jednotku tvořilo 10 000 urozených bojovníků, kteří byli v případě ztrát ihned doplňováni o nováčky, takže jejich počet zůstával konstantní. Mezi Nesmrtelné byly přijímány pouze osoby médského nebo perského původu.

    Termín Nesmrtelní je tradován u Hérodota (athanatoi) a později používán ostatními antickými letopisci a spisovateli. Zdá se, že sami Peršané jej neznali a Hérodotos pouze zkomolil perské slovo anúšija (útvary, jednotky).

    Hlavní zbraní Nesmrtelných, kteří bojovali jako pěšáci, byl luk, šípy a dlouhé kopí. Velkého uplatnění došli tito disciplinovaní a dobře vycvičení bojovníci především v období řecko-perských válek v 5. století př. n. l. a potom během bojů Dareia III. s vojsky Alexandra Velikého. Údaje antických kronikářů, že stejný vojenský útvar existoval i v sásánovské době, nejsou dnes obecně přijímány.

    30.Srpen 2009

    Bitva u Varny 1444

    Bitva u Varny, zvaná též "bitva národů u Varny", nebo také "první bitva národů", se konala 10. listopadu 1444 poblíž Varny ve východním Bulharsku. V této bitvě turecká vojska pod vedením sultána Murada II. porazila polská a maďarská vojska pod vedením Vladislava III. a Jana Hunyadiho.

    Po neúspěšné výpravě proti Bělehradu turecký sultán Murad II. podepsal desetileté příměří s Uherskem. Tento čas využil pro uklidnění stavu v Karmanském emirátu v Anatólii a v září 1444 odstoupil z funkce ve prospěch svého dvanáctiletého syna Mehmeda II. Navzdory mírové smlouvě Uhersko s Benátkami a papežem Evženem IV. zorganizovali novou křížovou armádu. Jak později na tuto událost Murad II. vzpomínal, poté co se odmítal vydat na výpravu s odůvodněním, že on není sultán, jeho syn mu napsal: „Když jste sultán Vy veďte vaše vojska, když jsem sultán já, přikazuji Vám, abyste vedl moje vojska.“

    Smíšená křesťanská armáda skládající se především z polské a uherské armády ale i z českých oddílů, papežských rytířů, Bosňanů, Srbů, Chorvatů, Bulharů, Rumunů a Rusínů se střetla s početně větší osmanskou armádou. Uherská armáda byla převážně slabě vyzbrojena a slíbené posily z Valašska a Albánie nepřišly. Benátky slíbily, že budou Turkům blokovat cestu přes Bospor, což nedodržely.

    Bitvy se zůčastnil také český oddíl čítající 400 mužů, vedení hejtmanem Janem Jiskrou z Brandýsa. Byli to bývalí husité, kteří zde bojovali jako žoldáci.

    30 000 křižáků bylo rozdrceno 120 000 Turky. Více než polovina spojenecké armády zahynula nebo byla zraněna. Smrt Vladislava III. v bitvě způsobila, že Čechy a Uhersko zůstaly v rukách teprve čtyřletého Ladislava Pohrobka. Porážka spojeneckých vojsk znamenala pro východní Evropu konec nadějí na vymanění se z nadvlády Osmanské říše.

    Murad II. (* 1404 – † 3. února 1451 Adrianopol) byl syn sultána Mehmeda I., po otcově smrti se stal sultánem Osmanské říše a vládl v letech 14211451 (mimo let 1444 až 1446). Období jeho vlády bylo ve znamení vleklých konfliktů s křesťany na Balkáně a tureckým emirátům v Anatolii, konflikt trval 25 let. Byl vychován v Amasyi.

    Byzantinci povzbuzeni Mustafou Çelebim (známým jako Düzmece Mustafa) se pokouseli rozpoutat občanskou válku a sesadit z trůnu mladého sultána. Mustafa porazil Muradovu armádu a prohlásil se za Sultána Adrianopole (dnes město Edirne). Osmanská armáda ho dostihla v Ulubatě, nedaleko Bursy, a popravili ho. Potom Murad v roce 1421 zformoval novou armádu nazývanou Azeb a postupoval skrz Byzanc. Obléhal hlavní město Konstantinopol. Při obléhání Byzantinci, ve spojenectví se samostatnými tureckými anatolskymi státy, poslali sultánova mladšího bratra Mustafu (který měl jen 13 let) proti sultánovi obléhat Bursu. Murad se musel vzdát Konstantinopole a pustil se za svým odbojným bratrem. Prince Mustafu zajal a popravil. Anatolské státy, které proti němu stále brojili - Aydin, Germian, Mentese a Teke - anektoval a stali se součastí Osmanské říše. Potom Murad vstoupil do války proti Benátkam, Karamanidským emirátem, Srbsku a Uhersku. V dalších letech se Murad zmocnil obrovského území na Balkáně a v roce 1439 anektoval Srbsko. V roce 1441 se Svatá říše římská, Polsko a Albánie připojili k srbsko-uherské koalici. Murad v roce 1444 vyhrál bitvu u Varny proti spojeneckým vojskům pod vedením polského krále Vladislava III. a Jána Huňadyho, ale prohrál bitvu u Jalovazi a byl nucen abdikovat. V 1446 se znova ujal moci a janičáři pod jeho vedením porazili kresťanskou koalici v druhé bitvě na Kosovu (první se konala v roce 1389). Když stabilizoval Balkán, obrátil se na východ, porazil Timurova syna šacha Rokhu, Karamanidské emiráty a Çorum-Amasya. Zemřel v roce 1451 v Adrianopoli. Pochovaný je v Burse.

    Vladislav III. Jagellonský (31. října 142410. listopadu 1444), nejstarší syn Vladislava II. Jagella a Sofie Holszanské, byl od roku 1434 polským a od roku 1440 také uherským králem.[1] Zahynul nebo se ztratil v bitvě u Varny, proto je nazýván Varnenčik.

    Polským králem byl Vladislav zvolen po smrti svého otce již jako desetiletý chlapec, proto za něj fakticky vládl krakovský biskup Zbigniew Oleśnicki. Roku 1440 byl zvolen sněmem v Uhrách za uherského krále, ale nedosáhl tu všeobecného uznání. Roku 1443 zahájil společně s Janem Hunyadym zpočátku úspěšné křížové tažení proti osmanským Turkům a dobyl Niš a Sofii. Uzavřel s Turky příměří, které však porušil na naléhání papežského legáta Giuliana Cesariniho. Další vojenské akce skončily katastrofální porážkou křižáků u Varny v roce 1444. Král pravděpodobně v bitvě padl. Existují dohady, že byl odvlečen do otroctví a po mnoha letech se objevil na Pyrenejském poloostrově, kde se sním při svém putování setkala i družina pana Lva z Rožmitálu, jak ve svém cestopise uvedl Šašek.

    Władysław Warneńczyk.PNG

    Vladislav III. nebyl ženatý, neměl proto legitimní potomky. Jeho nástupcem v Polsku a v Litvě se stal mladší bratr Kazimír.

    Jan Hunyadi (narozen pravděpodobně v roce 1387 na hradě Hunyad/Hunedoara – zemřel 11. srpna 1456 v Zemunu ) byl sedmihradský šlechtic, vojevůdce a jedna z významných osobností 15. století.

    Od roku 1441 byl sedmihradským vojvodou, temešským županem a bělehradským kapitánem. Na Slovensku bojoval proti Janovi Jiskrovi z Brandýsa. V letech 1446-1453 byl regentem Uherska. Rodina Hunyadi pocházela z Valašska (dnes Rumunsko). Jan byl synem pomaďarštěného Rumuna jménem Voicu (Vojk) a Alžbety Morzsinayové. Vojk získal od krále Zikmunda Lucemburského za svou dlouholetou vojenskou službu na dvoře hrad Hunyad (Vajda-Hunyad/Hunedoara) v Sedmihradsku. Odtud tedy přízvisko Hunyadi. Přívlastek Korvín poprvé použil životopisec Janova mladšího syna, uherského krále Matyáše, ale nikdy nebyl použit v souvislosti s jeho otcem. Jan je někdy zaměňován se svým starším bratrem (rumunsky Ioan de Hunedoara), který zemřel někdy okolo roku 1440. Po náhlé smrti krále Albrechta II. (I.) se v bojích o uherskou korunu Jan Hunyadi postavil na stranu protihabsburského křídla uherských velmožů. Za odměnu získal od krála Vladislava I. tituly sedmihradského vévody, temešského správce a hlavního kapitána Bělehradu (Nándorfehérvár). Stal se tak jedním z nejbohatších a najmocnějších uherských velmožů a současně terčem závisti ostatní šlechty.

    Svou moc a bohatství využíval Hunyadi hlavně na organizování a výcvik bojeschopné armády, jejíž jádro tvořili žoldnéři. Dokázal jako jeden z mála velitelů své doby úspěšně čelit osmanským Turkům. Se svou armádou táhl do boje proti Turkům spolu s vojsky sousedních států. V roce 1441 vítězství u Semedereve a v r. 1442 nedaleko Sibiu (Hermannstadt) zničil velkou Tureckou armádu a znovu vrátil Uhersku vazalské státy Valašsko a Moldavsko. V červenci porazil třetí tureckou armádu. Povzbuzen těmito vítězstvími se vypravil spolu s králem Vladislavem na výpravu, známou jako „dlouhá výprava“. Hunyadi, v čele předvoje, vstoupil na Balkán, zmocnil sa města Niš, obsadil Sofii, po spojení s hlavní armádou porazil Murada II. Netrpělist krále a krutá zima ho přinutili vrátit se v únoru 1444 domů. V tomto roce byla ovšem organizována velká křížová výprava proti Turkům. Jedním z velitelů byl Jan Hunyadi. V bivě u Varny zemřel král Vladislav a vypukla feudální anarchie. Rozhádaní velmoži oslabovali uherskou vojenskou moc, čímž se vpád Turků stal reálným nebezpečím. Po mnoha sporech se v roce 1444 dostal na uherský trůn Ladislav Pohrobek (Ladislav V.) a uherský sněm v roce 1446 jmenoval Jana Hunyadiho regentem země v době královy neplnoletosti. Hunyadi poté za pomoci drobné šlechty a měst usiloval o posílení centrální moci a vybudování armády. R. 1448 vytáhl proti Turkům znovu, na Kosově poli byl jimi poražen. Poté se jeho pozice otřásla i doma a v roce 1452 se vzdal regentství. Král ho jmenoval hlavním zemským kapitánem s úlohou chránit Uhersko. Šlechta Janovi v této úloze ovšem příliž nápomocna nebyla. Sultán Mehmed II. se rozhodl dobýt co nejdřív Bělehrad, který považoval za klíč do Uherska. Roku 1456 Jan Bělehrad před Turky ubránil, vzápětí však zemřel na mor, který se rozšířil ve vojenském táboře.

    Jan Jiskra z Brandýsa (asi 1400, pravděpodobně Brandýs nad Orlicí - asi 1469) byl český válečník a diplomat, dlouhodobě působící na Slovensku.

    Jan Jiskra z Brandýsa pocházel z moravské větve pánů z Brandýsa. Patrně byl synem Alšíka z Brandýsa. V mládí se učil bojové umění jednak v Itálii (dle některých pramenů se účastnil několika námořních bitev na straně Benátčanů), jednak v českých zemích, kde si osvojil husitskou taktiku. Po bitvě u Lipan spolu s dalšími žoldnéři z řad husitů vstoupil do služeb Zikmunda Lucemburského a válčil s Turky (ponejvíce v okolí Bělehradu). Po smrti Zikmunda Lucemburského (1437) nastoupil na trůn Albrecht Habsburský, který však již v říjnu roku 1439 zemřel. Jeho manželka Alžběta Lucemburská pak v únoru 1440 porodila jeho syna Ladislava, zvaného Pohrobek. V českých zemích se stal králem bez potíží (vládl za něj správce země Jiří z Poděbrad, zajímavější situace vznikla v Uhersku, kde po korunovaci Ladislava, kterou v květnu nechala uspořádat Alžběta, si uherská šlechta zvolila polského krále Vladislava III. (v Uhersku vládl jako Vladislav I.) Alžběta s malým Ladislavem musela uprchnout z Uherska, ochranou zájmů neplnoletého krále pověřila Jana Jiskru z Brandýsa.

    Jan Jiskra s asi pětitisícovým žoldnéřským vojskem, většinou tvořeným bývalými husity, rychle obsadil středoslovenská hornická města, Spiš a část východního Slovenska, a tak přeťal spojení mezi Polskem a Uherskem. V Kremnici nechal razit jménem Ladislava Pohrobka kvalitní dukáty, čímž si zabezpečil finanční prostředky pro udržování situace. Vladislav neměl žádnou možnost, jak Jiskru z jeho „panství“ vyhnat, neboť většina jeho sil byla vázaná bojem s Turky, takže s ním uzavřel příměří, které se stále prodlužovalo. Po smrti (zmizení) krále Vladislava (1444, zmizel během bitvy u Varny, v níž jeho vojska utrpěla drtivou porážku) se stal jedním ze 7 kapitánů spravujících Uhersko. V podstatě vládl Slovensku, přičemž za jeho hlavní sídla lze považovat zvolenský hrad a Košice. Po zvolení Jánose Hunyadyho místodržitelem Uherska (1446) došlo mezi oběma muži k sérii vojenských střetnutí, přerušované jen občasnými krátkými příměřími. Roku 1449 dvě míle severně od Košic porazil maďarské vojsko. Proto byl v lednu 1450 svolán do Budína sněm, na kterém uzavřely obě strany mír (31. březen 1450). Mír však dlouho nevydržel a 7. září 1451 uštědřil Jan Jiskra Hunyadymu drtivou porážku v bitvě u Lučence, po níž byl uzavřen nový mír. V roce 1453 Ladislav Pohrobek na popud svých rádců zbavil Jana Jiskru jeho dosavadního postavení. Jan Jiskra opustil Uhersko a většina jeho vojsk se přidala k bratříkům, jejichž velitel Petr Aksamit byl Jiskrovým spojencem v bojích za obhajobu královských práv.

    V roce 1454 byl povolán nazpět, aby potlačil hnutí bratříků, což se mu částečně podařilo. Po nástupu Matyáše Korvína na uherský trůn (1458) odešel do Polska, kde pomáhal uzavřít mír mezi polským králem a německými rytíři a nabízel Kazimírovi pomoc v boji o uherský trůn, kterou však panovník nepřijal. Začal tedy usilovat o smír s Korvínem (1460), aby před ním ochránil své slovenské državy. V dubnu 1462, po uzavření dohody mezi Korvínem s císařem Fridrichem III., přijal Korvín Jiskru do svých služeb, povýšil ho na barona a daroval mu hrad Solymos s majetky v Aradské a hrad Lippa v Temešvárské stolici. Jan Jiskra se poté účastnil bojů s Turky a jejich spojencem (valašským vojvodou Štefanem Velikým). V lednu 1467 vedl ve jménu Korvína jednání o míru se sultánem Mehmedem II.. Jan Jiskra strávil na Slovensku s přestávkami 22 roků. Jako úspěšný vojevůdce měl porozumění i pro potřeby svých vojáků. Kupodivu nebyl husita, jak se někdy mylně uvádí, byl naopak katolík a měl přátelské vztahy s protihusitsky orientovanými českými šlechtici vedenými Oldřichem z Rožmberka. Aeneas Silvius Piccolomini (pozdější papež Pius II.) ho zařadil do svých životopisů slavných mužů své doby (De viris illustribus). Datum, místo i příčina jeho smrti jsou zatím neznámé. Naposled byl jako živý vzpomínán v majetkové listině z 22. října 1468. Královská listina z 6. února 1471 již o něm mluví jako o mrtvém.

    23.Srpen 2009

    Marat ve vaně od Davida

    Jean-Paul Marat (24. května 1743 Boudry13. července 1793 Paříž) byl francouzský politik, lékař a publicista. Patřil mezi francouzské Jakobíny, kde působil coby jejich předseda.

    Jeho rodiče byli švýcarského původu, Maratův otec přednášel v Ženevě medicínu. Tu potom studoval i Marat ve Francii, kde se seznámil s osvícenskou filozofií. Poté žil nějaký čas v Anglii, kde dostudoval a pracoval jako tiskař a vydavatel. Uveřejnil zde anglicky svou Esej o člověku, kterou v roce 1775 ve svých dvaatřiceti letech přeložil v Amsterdamu do francouzštiny. Pracoval jako lékař u vojska Ludvíkova bratra hraběte z Artois. Intenzivně se také věnoval vědeckému výzkumu ve fyzice a chemii. Zabýval se i filozofií a sociologií. Po vypuknutí Velké francouzské revoluce však nechal veškerých výzkumů i praxe lékaře a plně se oddal politice a žurnalistice. Stal se členem klubu cordeliérů. Jednalo se o fanatického zastánce teroru.

    Po převratu v srpnu 1792, kdy byl zahájen útok na královský palác v Tuilleriích, se stal poslancem Konventu. Jako člen Konventu a poté i Výboru veřejného blaha požadoval zavedení diktatury. Když pak v Konventu začíná debata o osudu krále, hned od začátku navrhoval rychlé potrestání bez soudu, nejlépe, aby bylo na krále pohlíženo jako na vlastizrádce a hlasoval pro královu smrt.

    Od dubna 1793 stál v čele revolučního tribunálu a spolu s ním připravil 2. června 1793 pád girondistů. 13. července téhož roku byl krátce před polednem zavražděn roajalistkou Marií Annou Charlottou Corday d´Armont, která ho probodla dýkou, když ležel ve vaně a koupelí si léčil svou kožní chorobu.

    Jacques-Louis David (30. srpna 1748, Paříž29. prosince 1825, Brusel) byl francouzský klasicistní malíř. David se později stal aktivním podporovatelem francouzské revoluce a Maximiliána Robespierra. Napoleon jej jmenoval dvorním malířem; po jeho pádu roku 1816 musel David opustit Francii a posledních sedm let svého života strávil v Belgii  ( Jen a jen na základě tohoto obrazu z dob francouzké revoluce a vlády teroru měl doživotní zákaz návratu do Francie a potažmo do Paříže a ani po smrti nemohli být jeho tělesné ostatky převezeny a pochovány v rodné Francii ). Mezi jeho početné žáky patřil i Jean Auguste Dominique Ingres.

    15.Srpen 2009

    NY Rangers

    Vstup do NHL: 15. května 1926
    První sezóna: 1926-27
    Stadión: Madison Square Garden, 18.200 diváků
    Adresa: 14th Floor, 2 Pennsylvania Plaza, New York, NY 10121
    Největší úspěchy: Stanley Cup 1928, 1933, 1940, 1994

    Individuální rekordy jedné sezóny:
    Branky:
    54 - Jaromír Jágr (2005-06)
    Asistence: 80 - Brian Leetch (1991-92)
    Body: 123 - Jaromír Jágr (2005-06)
    Trestné minuty: 305 - Troy Mallette (1989-90)

    Po účinkování v konkurenční PCHA byl klub v roce 1926 jedním ze tří, jenž se za 250.000 dolarů dostaly do NHL. Hned v premiérové sezóně 1926-1927 vyhráli Rangers svou divizi s výrazným jedenáctibodovým náskokem a kapitán mužstva Bill Cook se stal nejproduktivnějším hráčem celé soutěže. O rok později Rangers vyhráli jako první americký klub vůbec Stanley Cup, když ve finálové sérii porazili Montreal Maroons 3:2 na zápasy. Ve druhém finálovém střetu si fanoušci vynutili, aby do branky Rangers nastoupil první trenér a generální manažer klubu čtyřiačtyřicetiletý Lester Patrick a ten pak pustil jen jeden gól! V prodloužení Rangers vyhráli a Patrickovo jméno navždy vešlo do historie klubu. V tak rychlém úspěchu se Rangers žádný jiný tým nemůže rovnat. Stejný husarský kousek se mužstvu podařil o pět let později. Tehdy Rangers porazili Toronto 3:1 na zápasy. U zisku obou titulů stálo šest hráčů - Bill Cook, Bun Cook, "Ching" Johnson, Frank Boucher, Murray Murdoch a brankář Lorne Chabot, ve své době prakticky největší osobnosti kanadsko-americké NHL, které doplňovaly nové tváře - Babe Siebert, Cecil Dillon, Earl Seibert, Ott Heller a zejména Andy Aitkenhead v brance. Období vlády Lestera Patricka lze také označit za nejúspěšnější v historii klubu. V roce 1937 se Rangers opět probojovali do pohárového finále, ale svého třetího triumfu se dočkali až v roce 1940, kdy už na střídačce působil coby trenér Frank Boucher a kdy už bylo jiné i složení týmu. Skvělého Dave Kerra v brance doplňovali další velikáni té doby. Kromě Arta Coultera, Ott Hellera, Philla Watsona, Babe Pratta, Alexe Shibickyho a Bryana Hextalla to byly i dvě bratrské dvojice - Neil a Mac Colvilleové, Lynn a Muzz Patrickové. Tento tým měl šanci dlouho kralovat celé NHL, v níž také v roce 1942 zaujal nejvyšší příčku, ale válka zcela rozmetala jeho řady, a tak se začala pro nové Rangers "černá éra".  V letech 1943 - 1946 se čtyřikrát za sebou propadli na samé dno ligové tabulky, a to byl také jeden z důvodů odchodu Lestera Patricka z funkce manažera. V té jej nahradil Frank Boucher, který začal pozvolna budovat nový tým, s nímž se v roce 1950 dokonce probojoval do finále Stanley Cupu. To byl však pouze jeden z mála ojedinělých úspěchů. Téměř po celou dobu "Velké šestky" se New York Rangers potáceli mezi pátou a šestou příčkou a celkem pouze sedmkrát postoupili do play off, když jejich nejlepším ligovým umístěním bylo v roce 1958 druhé místo tabulky. Na relativně úspěšném působení ve druhé polovině padesátých let měli největší podíl vedle brankáře Gumpa Worsleyho také Andy Bathgate a Bill Gadsby.

    Rangers byli spolu s Bostonem prvními kluby NHL, které se začaly vážněji orientovat na kontakty s evropskými celky. Historickým navždy zůstane jejich měsíční turné po Evropě v roce 1959, kdy newyorské mužstvo odehrálo v šesti západoevropských zemích dvaadvacet exhibičních zápasů. Styky s Evropou dospěly k tomu, že v sezóně 1964-65 se stal švédský reprezentant Ulf Sterner jedním z prvních Evropanů, který si zahrál v NHL. I když jen ve čtyřech zápasech. V šedesátých letech se hráčský kádr klubu často měnil a krátce zde působily i takové hvězdy, jako byli Jacques Plante, Doug Harvey, Bernie Geoffrion či Tom Horton a Terry Sawchuk. S příchodem nového trenéra a manažera Emile Francise - bývalého gólmana Rangers - v roce 1964 se začala karta obracet a klub se pomalu propracovával výše v ligové tabulce. Silný tým začal patřit k vážným aspirantům na nejvyšší pocty a již v roce 1972 hrál ve finále Stanley Cupu. Podlehl však Bostonu 2:4 na zápasy. Hala Garden často hřměla skandováním "Eddie! Eddie!" jako projev ocenění výkonu, jaký podával gólman Eddie Giacomin. V obraně to byli Brad Park a Harry Howell, jenž zde prožil sedmnáct sezón. Tuto éru v historii klubu zdobila výbušná útočná řada ve složení Rod Gilbert, Jean Ratelle a Vic Hadfield. Gilbert a Ratelle do dnešní doby patří mezi střelce týmu Rangers s nejvyššími počty nastřílených gólů. Gilbert jich na svém kontě má 406 a Ratelle 336. Hadfield byl zase prvním hráčem mužstva, který dal 50 gólů v jedné sezóně. Další osobností celku byl bezesporu Phil Esposito, který však do New Yorku přešel až na ústupu ze své slávy. Právě on byl společně s Vladimírem Petrovem aktérem úvodního vhazování památného zápasu New York Rangers - CSKA Moskva (3:7), který 28. prosince 1975 otevřel první nezapomenutelnou supersérii zápasů klubů NHL se sovětskými mužstvy. Phil Esposito ani dvě švédské hvězdy Hedberg a Nilsson nepřinesly Rangers zlepšení postavení a dokonce od roku 1976 neměl klub zastoupení v nejlepší desítce střelců a nahrávačů soutěže. V témže roce odešel trenér a manažer Francis a začala další z "černých etap" historie Rangers. V roce 1979 se sice probojovali do finále poháru, tam je ale poměrem 4:3 na zápasy vyřadil Montreal. Úspěchy z dob Francisova účinkování, tedy druhá místa v celé NHL z let 1968, 1971 a 1972, se již zopakovat nepodařilo. V All-Star absentovali newyorští v tomto období rovněž povážlivě dlouho. Posledním jejich zástupcem byl v roce 1972 obránce Brad Park. Podobná byla situace i v individuálních trofejích. V dalších deseti letech, poznamenaných devíti výměnami na postu trenéra, byli hlavními pilíři celku kapitán Barry Beck a brankář John Davidson. Po jeho odchodu pak John Vanbiesbrouck, který v sezóně 1985-86 získal Vezinovu trofej pro nejlepšího gólmana. Bylo to rok poté, co svými výkony zaujal i na pražském mistrovství světa v dresu USA. Na nevýrazných výkonech nic nezměnily ani rozsáhlé nákupy a prodeje hráčů prováděné manažerem Philem Espositem v letech 1986 - 1989.

    V roce 1989 se kormidla v klubu Rangers ujal Neil Smith. Smith byl čilým obchodníkem s hráči. Mezi jeho největší získané akvizice patří podepsání Marka Messiera (4. 10. 1991) a levého křídelního útočníka Adama Gravese, který v ročníku 1993-94 vstřelil 52 branek, čímž překonal Hadfieldův rekord. Fanoušci a spoluhráči si jej však nejvíce cení za jeho vůdcovské kvality. V sezóně 1991-92 se po padesáti letech Rangers prosadili na první místo celkové tabulky NHL a po ročním výpadku v sezóně 1993-94, kdy dokonce nepostoupili do play off, se znovu vrátili na trůn NHL a po čtyřiapadesáti letech dokázali vybojovat svůj teprve čtvrtý Stanley Cup. Do finále proti Vancouveru je poslal gól Stephanea Matteaua ve druhém prodloužení sedmého zápasu s New Jersey Devils. Vedle trenéra Mikea Keenana se na tomto úspěchu nejvíce podílel kapitán týmu Mark Messier, který byl obklopen spoluhráči z edmontonské dynastie osmdesátých let: Lowem, Andersonem, McTavishem, Bokeboomem, Gravesem a Esou Tikannenem. Gólman Mike Richter, obránce Brian Leetch a útočník Mark Messier byli skutečnými vůdci týmu.
    Dramatická sedmizápasová finálová série s Vancouverem přinesla vynikající hokej. Rozhodující gól, který Rangers konečně přinesl Stanleyův pohár, dal v posledním zápase série Mark Messier, jenž již pětkrát vybojoval Pohár v dresu Edmontonu. Když se Rangers a celé město koupali v žáru nadšení z dlouho očekávaného triumfu ve Stanleyově poháru, hlavní trenér Mike Keenan po skončení série oznámil, že od Rangers odchází k St. Louis Blues. Jeho rozhodnutí zapůsobilo jako výbuch bomby. Na místě hlavního trenéra jej vystřídal Colin Campbell. Od sezóny 1996-97 byl tým Rangers doplněný o hvězdu největší velikosti, Waynea Gretzkyho. Celá NHL se tak mohla opět těšit na spolupráci dvou velkých hokejových přátel. Výborné výkony obou hráčů také přivedly klub až do semifinále play off, kde zraněními unavený tým podlehl ambiciózním Letcům z Filadelfie. V letní přestávce pak dal Messier přednost před dalším působením v "Big Apple" lukrativní nabídce Vancouveru Canucks. NY Rangers na to reagovali angažováním zraněními sužovaného střelce Pata LaFontainea. Gretzky i přesto zůstal v ročníku 1997-98 se svými jako vždy skvělými výkony prakticky sám a následná neúčast v play off byla pro Jezdce velkým zklamáním. Ovšem i následující sezóna 1998-99 byla pro velkoklub z New Yorku absolutně neúspěšná. Rangers se znovu nedostali do vyřazovacích bojů, a to i přesto, že tým byl jako obvykle doslova nabitý hvězdnými jmény. Jezdci tak na sebe v průběhu sezóny kromě průměrných výkonů upozornili především odchodem dvou velkých hráčů do hokejového důchodu. Na začátku ročníku to byl excelentní střelec Pat LaFontaine, který ukončil kariéru ze zdravotních důvodů. Poté se Rangers opět alespoň na chvíli opět stali centrem hokejové světa, to když kariéru ukončil Wayne Gretzky, legenda legend ledního hokeje.

    Ve snaze napravit předchozí neúspěchy, rozhodl se generální manažer Neil Smith v roce 1999 k dalšímu velkorysému nákupu nových hráčů. Za fantastické sumy získal do svého kádru velké hvězdy Fleuryho, Kamenského, Schneidera a Quintala. Výsledek byl znovu více než žalostný. Mužstvo se celou sezónu trápilo a play off opět zůstalo nad jeho možnosti, když srdce fanoušků hřála snad jenom hra populární "Czech Line" Hlaváč - Nedvěd - Dvořák. Majitelům klubu za této situace definitivně došla trpělivost a jak Smith, tak i hlavní trenér John Muckler se museli od týmu poroučet. Glen Sather, nový generální manažer Rangers, přivedl před sezónou 2000-01 k mužstvu své dva staré kamarády, kouče Rona Lowa a Marka Messiera. Ale i přes slavnostní Messierův slib, že tentokrát Jezdci do play off postoupí, zůstalo opět pouze u zbožných přání. Ztráta Fleuryho, který nastoupil na protialkoholické léčení, zoufale špatná obrana a zdravotní problémy gólmana Richtera, to vše dalo dohromady děsivé manko šestnácti bodů na osmou příčku Východní konference. Řešením krize měly být opět další drahé posily - hvězdný, ale k častým zraněním náchylný Eric Lindros, nebo na jedno oko téměř slepý Bryan Berard. Oběma navrátilcům je však třeba za jejich výkony vzdát hold, ale ostatní nákladné opory (Messier, Fleury, Nedvěd, Leetch, Richter), které měly být přinejmenším zárukou pohárového postupu, zůstaly dlužni své pověsti. Start sezóny 2001-02 měli Rangers velmi nadějný, ale v půlce ligy se jejich mašině zadřela ložiska a s výkony týmu to šlo od deseti k pěti. Ani pět minut po dvanácté angažovaný Pavel Bure spásu nepřinesl a konec ročníku byl pro newyorský klub naprostým fiaskem. Marnotratní Jezdci se ani popáté za sebou nekvalifikovali do play off.
    I s novým trenérem Bryanem Trottierem zněla New Yorkem stále stejná písnička. Odešel Fleury, nově byli štědře zaplaceni Bobby Holík a Darius Kasparaitis. Jezdci znovu okupovali spodní patra ligy, navíc byli sužováni zraněními. Bure kvůli zničenému koleni odehrál necelou polovinu své poslední sezóny. Mike Richter utrpěl otřes mozku již v předchozím ročníku. V březnu 2002 mu puk po dělovce Chrise Tamera rozrazil hlavu a sezóna pro něho skončila. V létě však začal opět s tréninkem a s vedením klubu podepsal novou dvouletou smlouvu na osm milionů dolarů. Ve třináctém utkání ale přišel znovu otřes mozku a ve zbytku sezóny pouze z tribuny přihlížel, jak se jeho spoluhráči pošesté za sebou marně snaží o postup do play off. Zdecimovaný tým nepozvedl ani příchod Alexeje Kovaljova, Rangers skončili ve své konferenci na devátém místě. Jeden z nejbohatších klubů NHL byl všem pro smích i v následujícím ročníku, před jehož startem se sedmatřicetiletý Richter rozhodl ukončit aktivní kariéru. Důvodem jeho rozhodnutí byly přetrvávající zdravotní problémy po otřesu mozku. Richter odešel jako brankář, který v roce 1994 dovedl populární klub po dlouhých 54 letech k triumfu ve Stanley Cupu. Mimo to vytvořil řadu týmových rekordů. V základní části soutěže odchytal 666 zápasů, přičemž na ledě strávil 38.185 minut. Na kontě má 301 výher, 258 porážek a 73 remíz. V play off pomohl svému týmu k vítězství v jednačtyřiceti utkáních, v devíti z nich dokonce s čistým kontem.  V závěru sezóny 2003-04 si manažer Sather konečně uvědomil, že cesta vydlážděná miliónovými smlouvami nikam nevede, a tak se na Manhattanu začaly dít věci. Odešla řada přeplácených hráčů a k nelibosti početné skupiny fanoušků i Brian Leetch, což byl jasný signál, že Rangers hledí do budoucna. Přesto jeden velký obchod Sather udělal, když z Washingtonu přivedl Jaromíra Jágra, který měl naplnit Messierova slova a ukončit sedmileté čekání na play off. V závěrečném utkání před výlukou ,,kapitán kapitánů“ Mark Messier naposledy zamával ochozům v Madison Square Garden. Odešli i Lindros a Holík.

    Po zavedení platové stropu tipoval prestižní magazín Sports Illustrated, že Jezdci skončí na dně ligy. Krásná ukázka nevyzpytatelnosti nové NHL. Vždyť kdo by čekal, že Jágr, jehož kariéra tři roky stagnovala ve Washingtonu, nastřílí 54 branek a nasbírá 123 bodů (v obou případech se jedná o nové klubové rekordy), a až v posledních zápasech sezóny mu uniknou dvě nejcennější individuální trofeje Hart Trophy a Art Ross Trophy? Nebo výkony Henrika Lundqvista, do té doby neznámého švédského gólmana, jemuž se povedlo zacelit díru v brankovišti po odchodu Richtera. Překvapením bylo rovněž 30 gólů dalšího nováčka Petra Průchy, Michael Nylander se stal Jágrovým elitním centrem, útok skvěle doplňovali olympijští vítězové z Nagana, Martinové Straka a Ručinský. Výsledná mozaika dala dohromady mužstvo, které překonalo veškerá očekávání a skončilo šesté v konferenci. Svěřenci kouče Toma Renneyho narazili v prvním kole na New Jersey. A narazili tvrdě, hned ve druhém utkání se při střetu se Scottem Gomezem zranil Jágr a o dva zápasy později bylo po sérii.V sezóně 2006-07 už se s newyorským klubem muselo počítat, navíc do ní Rangers vstoupili posíleni o Brendana Shanahana, trojnásobného vítěze Stanley Cupu. V prosinci nastalo krizové období, skončilo až začátkem února, příchod provokatéra Seana Averyho zapůsobil na tým jako polití živou vodou, Michal Rozsíval patřil k elitním bekům soutěže, probral se i Jágr, který nakonec dovedl spoluhráče podruhé v řadě do vyřazovacích bojů, poprvé však jako kapitán. Atlantu vyřadili snadno, Buffalo Sabres představovalo tvrdší oříšek. Zlomovým byl pátý zápas, v němž Jezdci ztratili vedení 7,7 vteřin před koncem a následně inkasovali z hole Chrise Druryho v prodloužení, výhodu už si Sabres nenechali vzít. Když je nemůžeš porazit, spoj se s nimi. Právě toho se nejspíš držel Sather, když podepsal Gomeze a Druryho, na Nylandera, odešel do Washingtonu, peníze nezbyly. Ovšem ani jedna z drahých akvizic si neporozuměla s Jágrem, ten nastřílel nejméně branek v kariéře a nesplnil žádnou z podmínek pro automatické uplatnění opce na další ročník. Rangers přesto postoupili do play off, kde je ve druhém kole vyřadil talentem nabitý Pittsburgh. A bylo ironií osudu, že právě proti tomuto celku, v němž kdysi začínal, odehrál Jaromír Jágr, nejlepší Evropan, který se kdy proháněl po zámořských kluzištích, pravděpodobně svá poslední velká utkání v NHL.

    NY RangersNY Rangers

    12.Srpen 2009

    Chodské povstání do 1695

    Chodské povstání

    Chodské povstání probíhalo na Chodsku na konci 17. století. Předcházelo mu mnoho událostí, především porušování starých chodských privilegií. Bylo fakticky ukončeno popravou jeho vůdce Jana Sladkého Koziny v Plzni 28. listopadu 1695.

    Chodové obývali 11 vesnic v okolí Domažlic (Chodov, Kleneč, Újezd, Postřekov, Draženov, Stráž, Tlumačov, Mrákov, Klíčov, Chodská Lhota, Pocinovice). Jejich povinností bylo hlídat hraniční lesy a v případě bojů chránit české země před vpádem nepřátel přes Šumavu. Zároveň střežili dvě důležité obchodní stezky z Bavor do Čech. Měli doprovázet cizí obchodníky na celní stanici v Domažlicích, což se nazývalo „klejtování“, a toto nabývalo slavnostního rázu, ubíral-li se tudy královský průvod.

    Tyto hraniční povinnosti přinášely Chodům jistá práva. Užívání všeho, co jim hraniční les poskytoval, ať už dříví, zvěře a nebo píce pro dobytek z lesních pastvin, bylo samozřejmostí a navrch se Chodové těšili značným privilegiím. Mohli svobodně nakládat se svým majetkem, stěhovat se, ale nejcennější privilegium bylo osvobození od robot, které si ale nikdy nevymohli potvrdit písemně, což se jim později stalo osudným.

    Na konci 15. století se dostali Chodové v zástavní držení vlivného rodu Švamberků. Švamberkové si roku 1495 získali od krále slib, že tato zástava smí být vykoupena pouze králem. Petr ze Švamberka ale proti Chodským privilegiím nutil Chody robotovat. Toto zvedlo prudký odpor Chodů proti Petru ze Švamberka a rozhodli se ve stavovském odboji r. 1547 postavit se proti králi. To je později stálo ztrátu privilegií a vysoký peněžitý trest. Privilegia jim sice nakonec byla vrácena, ale jejich žádost o odpuštění pokuty byla zamítnuta.

    Petr ze Švamberka začal porušovat Chodská nepsaná práva, jako byl lov v hraničním lese, protože chtěl mít z Chodských vesnic co největší užitek. Chodové vznesli protest králi, ale jednání, které proběhlo r. 1558 je poučilo o nedostatečném právním zabezpečení jejich zvykových práv, která v jejich královských privilegiích nebyla zmíněna. Chodové se pokusili i o ozbrojený odboj, ale Petr ze Švamberka získal r. 1560 od císaře právo potrestat své poddané i na hrdle a sám císař Chodům důrazně nařídil poslouchat svou vrchnost. Chodským obcím se nakonec podařilo vykoupit se z vlivu Švamberků a 3. března 1572 se stávají svobodnými.

    Chodové ale přecenili svou finanční situaci a tak už 22. prosince 1579 byli opět zbaveni svobody a dostali se pod správu Domažlických. Ti také chtěli vytěžit z Chodských vesnic co nejvíce, a tak opět nastalo období sporů jako za Švamberků. A ačkoli byla Chodům opět potvrzena jejich privilegia roku 1612 císařem Matyášem a r. 1619 králem Fridrichem, po Bíle Hoře se jejich situace stále více zhoršovala.

    Roku 1621 se Chodové dostávají pod zástavu Wolfa Viléma Lammingena z Albernreuthu. Když pak projížděl císař Chodskem, žádali ho Chodové o potvrzení jejich privilegií. Císař je jen odkázal na českou komoru v Praze, čímž ale vzbudil v Chodech mylný dojem, že jejich privilegia jsou platná. Lammingenovy zákazy a opatření proti Chodům způsobily nové ozbrojené povstání Chodů, což byla zas jen voda na Lammingenův mlýn. Tohoto také Lammingen použil proti Chodům, a tak císař v listopadu 1629 zamítl potvrzení chodských privilegií a zároveň byla na Lammingenův popud zvýšena cena zástavy, aby se nemohli Chodové z poddanství vykoupit.

    Žádná z Chodských snah o navrácení privilegií, ani jejich cesty do Prahy a Řezna nebyly úspěšné. Chodové se pokusili přesvědčit císaře, že byly jejich statky a půda prodány pod cenou, což byla jistě pravda, ale práva neznalí Chodové nic nezmohli proti vlivnému Lammingenovi. Chodové na svůj neúspěch reagovali tím, že odmítli Lammingenovi robotovat, což vede v letech 1664 – 65 dalším jednáním, kde Lammingen poukazuje na Chodskou neposlušnost. Toto vyústilo v roce 1668 v uložení věčného mlčení „perpetuum silentium“. Chodové mají zůstat poslušni vrchnosti a navždy mlčet o svých starých privilegiích.

    Vědomí o křivdě, spáchané na chodských právech ale žilo dále, proto stačil jen nepatrný popud Matyáše Justa, který tvrdil, že byl na audienci u císaře, který se ho ptal „co dělají Chodové, že se už nehlásí o svá práva, že musí mít dobrého pána“. Proto se roku 1692 vypravil Jan Sladký Kozina a David Frost do Vídně, císař je sice z počátku vyslyšel, ale po Lammingenově stížnosti a tom, co mezitím Chodové odpírali poslušnost a nerobotovali, jim císař r. 1693 uložil poslušnost pod přísným trestem. Přesto však odešlo r. 1693 do Vídně nové poselství, také neúspěšné. Po tom se strhla vlna nevole, na kterou reagovala vrchnost chystáním vojenského zásahu. Chodské poselství ve Vídni bylo mezitím zatčeno a většina členů se slíbila po návratu podrobit. Mezitím 6. července 1693 začala vojenská akce proti chodským vesnicím. Několik hlavních iniciátorů povstání bylo zatčeno a získali relativně mírné tresty, až na Kozinu, Syku a Justa. Tyto mírné tresty ale neuspokojily Lammingenovu pomstychtivost a tak byl trest zpřísněn. Původně měli být všichni tři (Syka, Kozina a Just) popraveni, ale tento přísný trest byl zmírněn a tak byl v Plzni, 28. listopadu 1695 popraven jen Kozina .

    Po smrti Lammingena 2. listopadu 1696 se Chodové od roku 1697 dostávají pod vliv Stadionů. Po Kozinově popravě byl na Chodsku dlouho klid. V roce 1706 se objevil nová stížnost týkající se robotování, ale tato i většina dalších stížností, které následovaly byly vyřešeny příznivě pro vrchnost. Chodové byli poté stejně jako celé české země roku 1848 zbaveni robotní povinnosti.

    Domažlice

    Domažlice (německy Taus) jsou okresní město v Plzeňském kraji a tradiční centrum regionu Chodsko. Město se rozkládá na potoce Zubřina. Jeho zástavba má protáhlý tvar, ve východo-západním směru měří 4 km, od severu k jihu potom jen asi 1,5 km. Je vzdáleno 53 km jihozápadně od Plzně a 14 km severovýchodně od HP Folmava/Furth im Wald. PSČ pošty Domažlice 1 je 344 01. Historicky cenné městské centrum je městskou památkovou rezervací.

    Újezd (dříve také Kozinův Újezd nebo Újezd u Domažlic)

    Újezd (dříve také Kozinův Újezd nebo Újezd u Domažlic) je původní privilegovaná chodská ves ve střední části okresu Domažlice. Rozkládá se bezprostředně pod chodskou památnou horou Hrádek (585 m) se sochou zdejšího rodáka Jana Sladkého Koziny. Leží 5 km západně od Domažlic. Pod správu obecního úřadu patří také blízká ves Petrovice, nacházející se přibližně na poloviční cestě mezi Újezdem a Domažlicemi.

    Jan Sladký Kozina

    Jan Sladký Kozina (10. září 1652, Újezd u Domažlic - 28. listopad 1695 Plzeň) byl a je legendární vůdce chodského povstání na konci 17. století. Kozina symbolizuje odpor českého lidu proti německému útlaku v tzv. době temna. Popraven 28. listopadu 1695 v Plzni oběšením. Jméno dostal podle statku Kozinec, kde bydlel.

    Psohlavci

    Psohlavci je historický román Aloise Jiráska. Román vznikl v letech 1883 - 1884 a nejdříve vycházel v roce 1884 na pokračování v časopise Květy, knižně poprvé v roce 1886. Za Jiráskova života vyšel tento román osmadvacetkrát. Dialogy v románu jsou psány chodským nářečím. Hlavními postavami jsou tři Chodové - Jan Sladký Kozina, Kryštof Hrubý a Matěj Přibek. Název románu "Psohlavci" odkazuje na přezdívku Chodů.

    Chodové

    Chodové byla skupina obyvatel především v okolí Domažlic, Tachova a Přimdy, kteří měli za úkol střežit zemskou hranici mezi Čechami a Bavorskem, resp. Horní Falcí. Tito lidé byli přímými poddanými krále a za své služby se těšili mnohým privilegiím a výsadám, které je sociálně vydělovaly z okolního obyvatelstva.

    Chodové se v písemných pramenech objevili během 13. století a existují spory o to, zde se jejich původ dá odvodit z raně středověkých stráží, které zde sloužily již v období přemyslovských knížat či zda se jedná o obyvatelstvo zde nově usazené až v období osídlovacích procesů 13. století. Některé prameny se taky odvozují od vojenských výpadů českých knížat do Polska v 11. století, odkud mělo být přesunuto slovanské obyvatelstvo od řeky Noteč a Chodža poblíž knížecího Hnězdna. To by taky vysvětlovalo etnografické rozdíly od okolního obyvatelstva i někdy východněji působící dialekt ( např. bylo-bulo s tvrdým l atd.).

    Hlavním úkolem Chodů bylo obcházet zemskou hranici a zjišťovat, zda nedošlo k nepřátelskému vpádu; pokud došlo k válečnému stavu, pak museli vytvářet lesní přeseky, signalizovat hrozící nebezpečí, resp. bránit průnikům menších oddílů nepřátel.

    V době míru taktéž kontrolovali, zda kolonizační postup německého obyvatelsva nepřekonal zemskou hranici, resp. zda Němci netěží na českém území dřevo apod. Chodové byli usídleni v celkem 11 vesnicích v okolí Domažlic: Klenčí pod Čerchovem, Chodov, Postřekov, Draženov, Stráž, Újezd, Tlumačov, Starý Klíčov, Mrákov, Chodská Lhota, Pocinovice. Tyto obce do značné míry tvořily jeden celek, protože vlastnily společnou pečeť, prapor (s párem plstěných bot, psí hlava je až záležitostí národního obrození), ale i samosprávu.

    V 16. století začalo postavení Chodů postupně upadat a to z několika příčin. Především došlo ke stabilizaci zemské hranice a k válečným konfliktům nedocházelo tak často, stejně jako byly relativně ustáleny hranice osídlení. Naopak se se společensko-ekonomickými změnami začaly prosazovat snahy o omezení osobní nezávislosti poddaných. Pro Chody se stalo velkým problémem, že velká část jejich výsad byla zvyková – často neměli tyto výsady písemně potvrzené. Navíc se chodské zboží (ale tato praxe byla běžná už ve středověku) často zastavovalo a šlechta měla větší tendence než panovník tato jejich práva omezit či ignorovat.

    Brána do Kozinova statku v Újezdě.

    Šumava

    Šumava (německy Böhmerwald) je rozsáhlé pohoří na hranicích Česka, Rakouska a německého Bavorska. Pohořím prochází hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Jižní strana pohoří je podstatně příkřejší než severní, česká. Na území Šumavy se nachází mimo jiné Lipenská přehrada.

    První historicky doložený název pro toto pohoří je keltský název Gabreta (Pohoří kozorohů), který uvedl ve své mapě Klaudios Ptolemaios. V češtině se pohoří označovalo Les (Kosmas) či Bavorský les (Dalimilova kronika). Jméno Šumava patrně jako první použil Antonio Bonfini v roce 1565 ve svém díle Rerum Hungaricum, v 17. století toto pojmenování užívali i další autoři: Pavel Stránský, Bohuslav Balbín. Název Šumava pochází od praslovanského slova šuma, což znamená hvozd, hustý les[1]

    Německá (nikoli rakouská) strana bývá někdy také nazývána Bavorský les (Bayerischer Wald), popř. Zadní bavorský les (Hinterer Bayerischer Wald). Přední Bavorský les (Vorderer Bayerischer Wald), jehož součástí je křemenný val Pfahl, leží o něco jižněji v německém vnitrozemí, od Šumavy je oddělen údolím řeky Řezná. Jeho nejvyšším bodem je vrchol Einödriegel (1121 m). Až k hranici nicméně sahá Národní park Bavorský les (Nationalpark Bayerischer Wald) a Přírodní park Horní Bavorský les (Naturpark Oberer Bayerischer Wald).

    07.Srpen 2009

    NY Islanders

    Vstup do NHL: 6. června 1972
    První sezóna: 1972-73
    Stadión: Nassau Veterans` Memorial Coliseum, 16.234 diváků
    Adresa: 1535 Old Country Rd., Plainview, NY 11803
    Největší úspěchy: Stanley Cup 1980, 1981, 1982, 1983

    Individuální rekordy jedné sezóny:Branky: 69 - Mike Bossy (1978-79)
    Asistence: 87 - Bryan Trottier (1978-79)
    Body: 147 - Mike Bossy (1981-82)
    Trestné minuty: 356 - Brian Curran (1986-87)


    NY Islanders přišli do NHL při rozšíření ligy a spolu s Atlanta Flames začali jako nový člen poprvé hrát v sezóně 1972-73. Ve své nováčkovské sezóně se Islanders zmohli jen na 12 vítězství a zisk 30 bodů, ale pak nastal čas mazaného generálního manažera Billa Torreyho, bývalého jednatele klubu California Seals, který také do NHL přešel při rozšiřování ligy a výkony Islanders šly prudce nahoru. Po ročníku 1972-73 přijal na místo hlavního trenéra Ala Arboura.

    Manažer Bill Torrey a trenér Al Arbour dokázali promyšleně získávat jednoho nadějného hráče za druhým a postupně tak vybudovali jeden z nejsilnějších klubů NHL. Základem týmu byla skvělá brankářská dvojice Glenn Resch a Billy Smith, který je dokonce se svými 17 sezónami v dresu Islanders klubovým rekordmanem v počtu odehraných ročníků. Bojechtivý Billy Smith byl téměř neznámý brankář, kterého si Torrey vybral v roce 1972 při draftu pořádaném v souvislosti s rozšířením NHL o kluby WHA. Smith má dodnes mezi brankáři Islanders na svém kontě nejvíce vítězných zápasů (304). K těmto základním pilířům získali Ostrované nejprve talentovaného mladičkého obránce Denise Potvina, budoucího kapitána a srdce i duši celého týmu. Dále rváčského útočníka jménem Clark Gillies a nápaditého středního útočníka Bryana Trottiera, do útoku nezdolného hráče a výtečného střelce Mikea Bossyho z QMJHL (Quebec Major Junior Hockey League), Kena Morrowa, Johna Tonelliho, Boba Nyströma, Brenta Suttera a mnohé další. Tedy hráče, kteří byli hlavními esy při zteči hokejového trůnu NHL. Tito hráči, ve své době největší stálice celé soutěže, ale nemohli přímo vytvářet finanční prostředky, a tak se klub, ač jeden z nejlepších v NHL, ocitl po sezóně 1977-78 na pokraji finančního krachu. Naštěstí se ale konec klubu podařilo odvrátit a hráči se v sezóně 1978-79 vypjali k výkonu, který je dovedl na první místo základní části NHL. V play off se jim už tolik nedařilo, byť postup do semifinále (už čtvrtý) jistě nelze pokládat přímo za neúspěch.

    V sezóně 1979-80 pak sice v základní části NHL nezvítězili, ale ve Stanley Cupu triumfovali a poprvé ve své historii zvítězili. Po čtyřiceti letech se tak pohár opět stěhoval do New Yorku. Hráči Islanders vytvořili útočný šik takové síly, že byl schopen svrhnout tým Montreal Canadiens z panovnického stolce NHL. Montreal Canadiens usilovali v té době o pátý Stanley Cup za sebou, ale Islanders jako vítr prosvištěli všemi čtyřmi sériemi, včetně vítězného finálového souboje s Philadelphií. "Věřím pouze v energický a iniciativní způsob boje", prohlásil Al Arbour, trenér Ostrovanů z Long Islandu. K taktice dotěrné, útočné hry, která soupeře nutí k chybám, přidal více kombinace a udělal z Islanders nejlepší celek první poloviny osmdesátých let. V dalších třech sezónách si vedli ještě úspěšněji a k obhajobě poháru připojili i dvojí vítězství v základní soutěži NHL. Po čtvrtém zisku Stanleyova poháru pozval prezident Ronald Reagan Islanders do Bílého domu. Brankář Smith mu při té příležitosti předal hokejku s nápisem: "Touš přese mne neprojde." Šance vyrovnat rekord Canadiens v zisku pěti Pohárů za sebou unikla Islanders jen o vlásek. V ročníku 1983-84 se dostali až do finále, zde ale prohráli s týmem Edmonton Oilers. Od další sezóny začal pomalý pád týmu na nižší příčky tabulky. Unavený Trottier a Potvin už nedokázali odvádět výkony ze začátku let osmdesátých a ostatní hráči, s výjimkou stále skvělého Bossyho, dosahovali stěží průměrných výkonů. Odchod trenéra Arboura v roce 1986, absence Bossyho v sezóně 1987-88 kvůli trvalým bolestem v zádech a společný konec kariéry s Potvinem před sezónou 1988-89, to byly tři těžké rány osudu, z nichž se Islanders nedokázali vzpamatovat. Bossy, donucený k předčasnému odchodu z ledové plochy, zůstává dodnes v čele seznamu nejlepších klubových střelců s počtem 573 nastřílených branek. Po odchodu těchto hráčů mužstvo nikdo výrazně neposílil a základy úspěšné hokejové dynastie se začaly bortit. Blížící se temné časy potvrdila další sezóna až příliš drasticky. Trenér Arbour se sice v průběhu ročníku 1988-89 vrátil, ale ani on nedokázal od klubu odvrátit druhou potupu jeho historie. Po šestnácti letech se Islanders propadli opět na samé dno ligové tabulky a od absolutně posledního místa je zachránila jen jediná výhra, o kterou byli lepší než nejhorší Quebec. Znamenalo to pro ně pochopitelně vyřazení z bojů o Stanley Cup (po patnácti letech) i změny v hráčském kádru. Trottier jako volný hráč podepsal smlouvu s Pittsburghem Penguins. Tento borec se mimochodem stal - a dosud je - rekordmanem NY Islanders v počtu bodů, když jich nasbíral celkem 1353. Pro ilustraci uveďme, že v době svého odchodu měl Trottier více než padesát bodů náskok na druhého nejlepšího Ostrovana, Pata LaFontainea. Devadesátá léta jsou pro Islanders ve znamení totálního ústupu ze slávy. Už v sezóně 1990-91 skončilo mužstvo na posledním místě Patrickovy divize. Pat LaFontaine tehdy získal 85 bodů a druhý hráč týmové tabulky 56 bodů. Nás sice může těšit, že tím druhým mužem byl David Volek, ale ani to Islanders k postupu do play off nepomohlo. Velkým překvapením byla v sezóně 1991-92 LaFontaineho výměna do Buffala za Pierrea Turgeona.

    Také v dalších letech se situace u Islanders nějak výrazně nezměnila, pouze v roce 1993 se Ostrované dostali do finále konference. Nic nezachránil ani excelentní slovenský střelec Žigmund Pálffy, kterého dobře doplňoval další odchovanec československého hokeje, Robert Reichel. Mužstvo totiž ke konci dekády posílaly stále více do kolen poněkud zvláštní metody svým způsobem proslulého generálního manažera Mikea Milburyho, který nechal odejít například Tommyho Sala, Trevora Lindena, Bryana Smolinskiho a nakonec i útočné duo Reichel - Pálffy. S kádrem plným levných mladíků a rváčů se pak úspěchy samozřejmě dostavit nemohly, byť Milbury angažoval a zase vyhazoval jednoho trenéra za druhým. Pověstné světlo na konci tunelu zažehl pro skalní příznivce Islanders až příchod nových majitelů klubu v roce 2000. "Šílený Mike", jak je v zámoří přezdíván generální manažer Milbury, konečně dostal do rukou potřebné finance a mohl začít budovat zcela nové mužstvo. To již do sezóny 2000-01 vstupovalo poměrně sebevědomě, byla z toho ale pouze další katastrofa. Ostrované skončili na posledním místě Východní konference, což samozřejmě znamenalo, že se již posedmé v řadě neprobojovali do play off. Celá situace nemohla skončit jinak než rozvázáním pracovního poměru s hlavním koučem Butchem Goringem, na jehož místo byl jmenován bývalý asistent trenéra Boston Bruins Peter Laviolette.  Jelikož na Long Islandu úspěch opravdu potřebují, vrhlo se vedení klubu v létě 2001 na velké nákupy. Přišly megahvězdy Alexej Jašin a Michael Peca či zkušení veteráni Ken Sutton, Garth Snow a Chris Osgood. Kvality kontraverzního ruského útočníka ocenili majitelé Islanders nejlepší smlouvou v dějinách klubu. Astronomická částka zněla na 87,5 mil. dolarů za deset let věrných služeb. Všechny tyto nákladné investice se v novém ročníku velmi vyplatily a po sedmileté pohárové absenci se fanoušci Islanders konečně dočkali postupu do Stanley Cupu. Nebýt stejně houževnatých hráčů Toronta, mohli mít ze svých hochů radost nejen v prvním kole play off. V úvodu sezóny 2002-03 citelně chyběl kapitán Peca, čerstvý držitel Selke Trophy pro nejlépe bránícího forvarda, který si doléčoval zranění z předešlého play off a do hry naskočil až po šesti týdnech. Tou dobou se Isles pohybovali ve spodních patrech NHL, ale po jeho návratu nastal vzestup, jenž vyvrcholil osmou příčkou a postupem do vyřazovacích bojů. Ovšem Ottawa Senators, vítěz President’s Trophy, byl nad jejich síly, série trvala jen pět utkání. Přesto se fanoušci radovali, dvakrát po sobě sledovali pohárové boje, o tom si dříve mohli nechat jen zdát. Proto překvapilo nejen je, když Milbury odvolal trenéra Laviolettea a přivedl nezkušeného Stevea Stirlinga.

    Následující rok pod Stirlingovým vedením dosáhl tým naprosto shodného výsledku - osmé místo na východě a vyřazení v prvním kole po pěti zápasech, tentokrát od Tampy Bay. Během výluky odešel Peca, také trojice nejlepších obránců Adrian Aucoin, Roman Hamrlík a Kenny Jönsson. Novým kapitánem se stal Jašin, jenže ani on, ani ostatní příchozí hráči nedokázali mužstvo dovést k dalšímu postupu do play off. Stirling skončil ještě během sezóny, manažer Milbury rezignoval po jejím skončení. Nástupcem se stal Neil Smith, jenž ale v manažerském křesle vydržel pouhých 46 dní, než ho za zvláštních okolností vystřídal sedmatřicetiletý Garth Snow, brankářská dvojka Islanders a čerstvý hokejový důchodce. Jeho prvním krokem bylo předložení gigantické smlouvy na 15 let pro Ricka DiPietra, kterému kryl v předchozích letech záda. Začala nová éra klubu, jejíž základy měly stát právě na DiPietrovi, mladém, sebevědomém gólmanovi, jedničce draftu 2000. A hrát se mělo podle not Teda Nolana, bývalého držitele Jack Adams Trophy pro nejlepšího trenéra. Dlouhou dobu kráčeli Ostrované vstříc vyřazovacím bojům, jenže koncem základní části přišla krize a k lepším výkonům nepomohla ani posila z Edmontonu Ryan Smyth. Zranil se DiPietro, za brutální zákrok na Ryana Hollwega byl na neurčito suspendován Chris Simon. Díky čtyřem výhrám v posledních čtyřech zápasech nakonec Islanders do vyřazovacích bojů přece jenom proklouzli, znovu z osmého místa, na kterém se umístili s jednobodovým náskokem před Torontem. V brance zářil náhradník Wade Dubielewicz, skvěle si počínal čtyřicetigólový Jason Blake. Nad Long Islandem zavládl smutek až po dalších pěti zápasech, které poslaly do dalšího kola suverénní Buffalo. Snow o prázdninách vyplatil z kontraktu nevýrazného Jašina, jinam se stěhovala i řada dalších opor. Postupně byly angažovány posily v čele s Billem Guerinem, zkušeným střelcem, který byl zároveň při nástupu jmenován jedenáctým kapitánem v historii klubu. Ovšem už během jara 2008 bylo jasné, že na okamžik, kdy povede své spoluhráče na led pohárových bojů, si ještě minimálně rok počká.

    NY IslandersNY Islanders

    31.Červenec 2009

    Jeden z prokletých králů - FRANCIE

             Filip IV. Sličný

    král Francie

     

     



    Doba vlády  -  1285 - 1314

    Narození  -  1268

    Úmrtí  -  29. listopad 1314

    Předchůdce  -  Filip III. Francouzský

    Následník  -  Ludvík X. Francouzský

    Královna  -  Jana I. Navarrská

    Potomci  -  Marguerite,

           Ludvík X. Svárlivý,

           Blanche,

           Filip V. Francouzský,

           Karel IV. Francouzský,

           Isabela,

           Robert

    Otec  -  Filip III. Francouzský

    Matka  -  Isabela Aragonská

     

    Filip IV. Sličný (1268 Fontainebleau - 29. listopadu 1314 Fontainebleau) byl francouzský král z dynastie Kapetovců od roku 1285.

     

    Vládu opíral o úřednictvo a organizovanou správu (viz též legisté). Sňatkem s Janou I. Navarrskou (1273 – 1303) získal v roce 1284 Království navarrské a hrabství Champagne. S Eduardem I. Anglickým vedl válku o Gaskoňsko, dočasně ovládl Flandry (1302 poražen u Kortrijku). Mocenský konflikt s papežem Bonifácem VIII. (asi 1230 –1303) vyústil 1305 v papežovo zajetí a prosazení Francouze Klimenta V. († 1314) na papežský stolec (od 1309

    papežská rezidence byla přenesena do Avignonu).

    K prosazení vlastní politiky svolal v roce 1302 poprvé generální stavy. Aby získal finanční prostředky, vystoupil 1307 proti řádu templářů, obvinil je z magie, sodomie a kacířství a zkonfiskoval jejich obrovský majetek. Templáře nechal uvěznit a roku 1310 na králův příkaz byli někteří upáleni a v roce 1312 dosáhl na papeži zrušení řádu.

     Dále vězněný velmistr templářského řádu Jacques de Molay a velkopreceptor Normandie Geoffroy de Charnay roku 1314 popřeli znovu vznesená obvinění a byli poté veřejně upáleni.

     

    30.Červenec 2009

    Vpád Pasovských 1611

    Vpád Pasovských bylo vojenské obsazení Prahy, v jehož důsledku byl nucen na český trůn abdikovat císař Rudolf II., který přenechal země Koruny české svému bratru Matyáši Habsburskému.

    Ačkoliv byl roku 1608 uzavřen Libeňský mír, vzájemné soupeření mezi Rudolfem II, jeho bratrem Matyášem a českými stavy neskončilo. 1. května 1609 se sešli čeští stavové v doprovodu svého vojska na Novoměstské radnici, což bylo reakcí na odmítnutí sněmovního jednání ze strany českého krále Rudolfa II. Hledali přitom podporu u krále Matyáše Habsburského i u německých protestantských knížat. Hrozba odboje donutila Rudolfa II. vyhlásit 9. července 1609 Majestát. Rudolf se však boje s českými stavy nevzdal. Na počátku roku 1611 se nechal zlákat nabídkou svého bratrance, arciknížete Leopolda Pasovského, a pod záminkou, že mu bude v Praze vyplacen žold za vojenské služby ve sporech o dědictví po Janu Vilémovi z Jülichu-Cleve, povolal do Čech pasovské vojsko.

    30. ledna 1611 překročili Pasovští české hranice a postupně obsadili České Budějovice, Český Krumlov, Tábor a Beroun. Stavové vyhlásili zemskou hotovost a jejich vojsko obsadilo Pražský hrad. 12. února se první oddíly Pasovských objevily před Prahou. Začalo vyjednávání a o dva dny později byli stavové ubezpečeni, že pasovské vojsko odejde. 15. února však Pasovští vpadli nečekaně na Malou Stranu a pokračovali k Vlašské ulici a ke Karlovu mostu. Došlo ke krvavým střetům, v nichž padlo nebo bylo zraněno 1400 mužů. Pasovští se chtěli zmocnit i Starého Města, ale podle dobových zprávy byly zastaveni desetiletým chlapcem, který vystřelil z děla, a spuštěním mříží v mostecké bráně. Jezdci, kteří přejeli na druhou stranu, byli pobiti nebo utonuli ve Vltavě.

    Nastalého zmatku v Praze využila lůza, která začala rabovat kláštery na Starém a Novém Městě pražském. Byly zpustošeny kláštery u Panny Marie Sněžné, Na Slovanech, Zderaze, Karlově a další. Večer 15. února vjel na Malou Stranu arcikníže Leopold. Pasovské vojsko mezitím rabovalo v obsazených částech Prahy. Stavové byli nuceni opustit i Pražský hrad.

    Koncem února se začal o situaci zajímat i král Matyáš, který vypravil ku Praze vojsko. Jeho zájmem bylo, aby si zajistil po bratru Rudolfovi císařský trůn. 28. února 1611 vytáhlo Matyášovo vojsko z Jihlavy a arcikníže Leopold chtěl proti nim vyslat své pasovské vojsko. Vojáci se však bouřili, protože jim nebyl vyplacen slíbený žold. Rudolf II. požádal české stavy o pomoc proti králi Matyášovi a zároveň slíbil, že vyplatí Pasovské, aby odešli z Prahy. Svůj slib však nesplnil. Pasovský plukovník Ramée pohrozil Rudolfovi, že žold vyplatí z jeho pokladu, který si vzal do zástavy. Tento poklad se však stavům podařilo získat zpět. Situace se komplikovala a nastal rozklad pasovského vojska. Rudolf II. začal znovu vyjednávat o jejich odchodu a slíbil, že žold bude vyplacen v Českých Budějovicích. Dne 6. března 1611 dorazilo k Praze hlavní Matyášovo vojsko. V noci na 11. března opustily Prahu poslední pasovské oddíly, které stavové do patřičné vzdálenosti od Prahy pronásledovali. Stavovským vojskem byl obsazen i Pražský hrad.

    Krátce po těchto událostech se sešel v Praze sněm, na kterém Rudolf II. abdikoval a vzdal se koruny ve prospěch svého bratra Matyáše.

    Masakr 14 františkánů pražského kláštera při kostele Panny Marie Sněžné proběhl při vpádu pasovských roku 1611. Masakru se dopustil dav pražské spodiny, která klášter přepadla. V současné době probíhá beatifikační proces, který by mohl vést k prohlášení zabitých řeholníků za blahoslavené mučedníky. V roce 1611 vpadla vojska katolického pasovského biskupa do Čech s cílem podpořit slábnoucí moc císaře Rudolfa II. Vojska se dopouštěla násilností, takže se jejich činnost setkala s odporem katolíků i protestantů. 14. února 1611 pasovští dobyli Malou Stranu, a to byla pro některé protestanty záminka k útoku na katolíky, především kláštery, ve kterých předpokládali úkryty pasovských. 15. února, tedy na masopustní úterý, podnikli útok na jezuitskou kolej u Karlova mostu (Klementinum), jezuité se však vlastními silami dokázali ubránit. Také zaútočili na konvent minoritů při staroměstském kostele kostele sv. Jakuba. Minority však ubránili místní lidé. Úspěšný byl útok na františkánský klášter u novoměstského kostela Panny Marie Sněžné, uskutečněný téhož dne. Tamním mnichům nepomohl nikdo. Vikář kláštera P. Bedřich Bachstein OFM vydal bratřím příkaz, aby se nikdo z kláštera nevzdaloval. Šest mladších bratří poté odvedl na kostelní půdu, kde byli přece jen trochu v bezpečí. Klášter zakrátko oblehl ozbrojený lid a záhy se dostal dovnitř. Přímo v kostele byli zabiti velice krutým způsobem tři řeholníci (dva kněží a jeden bratr laik), v klášteře pak další čtveřice řeholníků. Zabiti byli i ukrytí na půdě, tedy všech šest bratří a klášterní vikář Bachstein.

    Oběti zůstaly zohavené a nepohřbené až do soboty, kdy byly uloženy v dolním klášterním ambitu. V květnu 1611 byli někteří viníci popraveni, hlavní organizátoři masakru řeholníků však unikli.

    Pasov (německy Passau, latinsky Castra Batavia) je město v Bavorsku, na jihu Německa, u hranice s Rakouskem. Má okolo 50 000 obyvatel. Město má postavení městského okresu (Kreisfreie Stadt), zároveň je to správní středisko zemského okresu Pasov.

    Pasov – znak

    Pasov se zdárně ekonomicky rozvíjel díky výhodné poloze na dunajské cestě, díky níž byl od nepaměti dopravním uzlem, spojujícím sever s jihem i východ se západem. Ve středověku tudy procházela Zlatá stezka, důležitá obchodní cesta, která vedla mimo jiné do Prahy. Pasovem procházeli obchodníci se solí, těžené v alpském podhůří i kupci ze středomořské oblasti. Proto zde byl roku 1133 vystavěn dřevěný most přes řeku Inn, 1278 následoval kamenný most přes Dunaj. Roku 1255 získal Pasov významná privilegia, nicméně zůstal dále v majetku biskupů. Další pokusy bohatých měšťanů (1298, 1367) o dosažení nezávislosti nebyly úspěšné. Roku 1552 uzavřeli v Pasově dohodu o vyznání císař Karel V. Habsburský a protestantský kurfiřt Mořic Saský, která předznamenala pozdější vydání augsburského míru (1555). Roku 1676 se zde konala svatba Leopolda I. Habsburského s Eleonorou Magdalenou Falcko-Neuburskou. Roku 1683 se císař uchýlil do města znovu v době obléhání Vídně Turky. Tehdy navštěvoval nedávno vystavěný poutní kostel Mariahilf a modlil se zde za odvrácení tureckého nebezpečí. V letech 1634 a 1650 zasáhla město morová epidemie. 1662 a 1680 ho citelně poškodily požáry. Biskupové poté povolali do svých služeb italské architekty, kteří zde postavili mnoho nádherných barokních staveb. Například roku 1668 zahájil Carlo Lurago dostavbu dómu sv. Štěpána (St.-Stephan-Dom), v letech 1712 - 1730 byla postavena nová biskupská rezidence (Neue Residenz) ad.

    Radnice v Pasově

    Rudolf II. Habsburský (18. července 1552, Vídeň20. ledna 1612, Praha) byl římský císař, král český, uherský a chorvatský. Byl synem císaře Maxmiliána II. a Marie Španělské. Jeho rodiče byli bratranec a sestřenice, Rudolfovi dědové byli bratři.

    Rudolf ztrácel také podporu moravských stavů a vojevůdců, kterým nevyplácel žold. Moravští stavové se nakonec připojili k Matyášovi také. Ten roku 1608 sestavil vojsko, se kterým táhl na Prahu. Čeští stavové oproti tomu sice souhlasili s tím, že Rudolf není dobrým vladařem, zároveň však byli toho názoru, že dobrým nástupcem není ani Matyáš. Připojením se k rakousko-uhersko-moravské opozici by navíc ztratili své privilegované postavení, kterého se jim dostávalo v rámci Koruny české. Rudolf nakonec s Matyášem uzavřel Libeňský mír, kterým se vláda v monarchii rozdělila. Matyáš získal Moravu, Rakousko a Uhry, zatímco Rudolfovi zůstaly Čechy, Slezsko a Horní a Dolní Lužice. Z nastalé situace se snažily vytěžit také české stavy, které požadovaly zrušení Svatojakubského mandátu a uzákonění České konfese, proti čemuž se však postavila zejména katolická šlechta a katoličtí církevní hodnostáři. Nepokoje v Praze nakonec pohnuly Rudolfa k tomu, aby vydal 9. července 1609 Majestát, kterým povolil svobodu vyznání. Rudolf se nicméně se stávajícím stavem nesmířil a snažil se Matyášovi pomstít, v čemž ho vydatně podporoval Leopold Pasovský, který nakonec roku 1611 za Rudolfova souhlasu vtrhl do Čech, což vyděsilo dokonce i české katolíky, papežského nuncia i španělského vyslance. Probíhalo drancování pražských objektů bez rozdílu konfese jejich majitelů, avšak Pasovským se nepodařilo překročit Vltavu a obsadit Staré ani Nové Město. Nedostatek peněz však nakonec Leopolda Pasovského donutil se stáhnout, Jindřich Matyáš Thurn donutil Rudolfa k abdikaci a v Praze byl uvítán jako nový vládce Matyáš, který byl 23. května 1611 korunován českým králem. Rudolfovi byl pak do jeho smrti přenechán v užívání Pražský hrad. Když 20. ledna 1612 zemřel, byly jeho sbírky zapečetěny. Po provedení nedůstojné pitvy za hojné účasti české šlechty a ledabylém nabalzámování byl Rudolf pohřben v pražské katedrále.

    Matyáš Habsburský (24. února 1557, Vídeň20. března 1619, tamtéž) byl císař římský (1612–1619), král český (1611–1619), uherský a chorvatský a arcivévoda rakouský (1608–1619) z dynastie Habsburků.

    V r. 1606 byl Matyáš tajně jmenován rodinnými příslušníky hlavou rodu a postupně se začal angažovat na územích svého staršího bratra Rudolfa II. (tzv. svár bratří v domě habsburském). V roce 1608 Matyáš za slib náboženské a politické svobody získal podporu stavů a převzal tak vládu nad Rakouskem, Uhrami a Moravou. Rudolfovi zůstaly věrné Čechy (i přes Matyášova vojska u Prahy), Slezsko a obě Lužice. Téhož roku byla sepsána kompromisní libeňská smlouva mezi oběma bratry, která určovala sféru jejich vlivu. V roce 1611 se Rudolf pokusil o převrat (vpád pasovských), avšak neuspěl a Matyáš, kterého české stavy požádaly o vojenskou pomoc, se stal českým králem. Po smrti svého bratra v roce 1612 usedl i na císařský trůn Říše.

    Libeňský mír je mírová smlouva, která byla uzavřena 25. června 1608 v Libeňském zámku, tehdy na předměstí Prahy, mezi římským císařem Rudolfem II. a jeho mladším bratrem, arcivévodou Matyášem Habsburským.

    Od počátku 17. století se u císaře Rudolfa opakovaně objevovaly příznaky duševní choroby, pokusil se dokonce i o sebevraždu. Roku 1606 proto Matyáš uspořádal tajně ve Vídni schůzi arcivévodů, jimiž byl neformálně uznán za hlavu habsburského rodu. V situaci přetrvávající války s Osmanskou říší a po vypuknutí protihabsburského povstání pod vedením Štefana Bočkaje svěřil Rudolf Matyášovi úřad místodržitele Uher. Současně mu dal i plnou moc vyjednávat o příměří jak s Turky, tak s povstalci. Matyáš mír skutečně také v září 1606 vyjednal, avšak za podmínek nevýhodných pro Rakousko; císař Rudolf proto mírové smlouvy nechtěl podepsat. Napětí mezi bratry proto vzrůstalo, až na konci roku 1607 Matyáš získal vojenskou podporu moravských, uherských a rakouských stavů výměnou za příslib náboženské tolerance. Vojsko pod vedením Matyáše přitáhlo k Praze a rozložilo se poblíž Štěrbohol a Malešic; otevřenému konfliktu zabránila podpora českých stavů, Rudolf II. však byl přinucen podepsat smlouvu dnes označovanou jako Libeňský mír. Ve smlouvě Rudolf Matyášovi svěřil vládu nad Moravou, Uhry a Rakousy, ve svojí oblasti vlivu si ponechal jen Čechy, Lužici a Slezsko, a přislíbil mu stát se nástupníkem českého trůnu. Tak se později také stalo když v dubnu roku 1611 Rudolf abdikoval. Rudolf II., aby si zachoval podporu českých stavů, pak roku 1609 vydal svůj majestát jímž náboženskou svobodu v českých zemích zavedl také.

    28.Červenec 2009

    Bitva na Lechu 955

    Bitva na Lechu - 10. srpna 955

    Bitva na řece Lech byla jednou z nejdůležitějších bitev vybojovaných v Evropě ranného středověku 10. srpna 955 nedaleko města Augsburg v Německu. Východofrancký král Ota I. Veliký zde za podpory dalších vladařů včetně českého knížete Boleslava I. zastavil postup staromaďarských kmenů do západní Evropy. Dle dobové zprávy se bitvy účastnil český oddíl o síle 1 000 jezdců uváděný jako „legio Bohemorum“, kteří v bitvě padli.

    10. srpna 955 - poblíž řeky Lech - vítězství VÝCHODOFRANSKÉ ŘÍŠE.

    VÝCHODOFRANSKÉ ŘÍŠE ( Čechy )  X  UHERSKÁ ŘÍŠE

    Ota I. Veliký  x  Bulča

    Byla to definitivní porážka starých Maďarů, jejich výpravy po této bitvě nepokračovaly. Přešli z kočovného způsobu života na usedlý a usadili se přibližně v dnešním Maďarsku. Dnešní Rakousko, tehdejší pohraniční marku Svaté říše římské, ovládlo po bitvě Bavorsko. Dolní Morava až k řece Váh byla připojena knížetem Boleslavem I. k českému státu.

    Ota1 madari.jpg

    Maďaři obnovili své pustošivé nájezdy v roce 954, kdy přes Bavorsko a Lotrinsko pronikli do Francie a přes severní Itálii se stáhli zpět do Karpatské kotliny. V létě 955 vytrhli Maďaři znovu do jižního Německa, pustoší Bavorsko a Švábsko s početnějšími oddíly, než kdy jindy. Vede je trojice náčelníků: Bulču, Lél a Šúr.

    Východofrancký král Oto I. v tu dobu pobýval v Sasku, kde jej zaměstnával boj proti povstání Polabských Slovanů. Po zprávě o vpádu Maďarů se s větší částí vojska přesouvá na jih země.

    Bulču se zhruba v srpnu rozhodl obléhat Augsburg. To se vymykalo staromaďarským zvyklostem, Maďaři neměli ve zvyku obléhat opevněná místa chráněná hradbami, ale hradby Augsburgu byly poškozeny a Bulčů se pokusil město dobýt. Obránci Augsburgu pod vedení biskupa Ulricha město nevydali a houževnatě jej bránili, až došla zpráva, že se blíží král Oto s vojskem. Bulču se rozhodl přistoupit na bitvu, z části patrně proto, že ústup by poškodil jeho prestiž a také proto, že měl s sebou největší maďarskou armádu všech dob.

    Dne 8. srpna 955 přijížděl na bojiště král Oto I. v čele vojska, před nímž byla nesena nejsvětější říšská relikvie, kopí svatého Longina s hřebem z Kristova kříže. Část obránců Augsburgu vyráží vojsku naproti, jsou pronásledováni Maďary, ale ti před těžkooděnci museli ustoupit. Otova armáda objela Augsburg a ložila se táborem na pravém břehu řeky Lech jihovýchodně od Augsburgu. Následující den se vojsko věnuje šikování jednotek, bohoslužbám a půstu, docházelo již i k menším šarvátkám, ale obě vojska zatím odděluje řeka Lech. K maďarským jednotkám dorazil Lél i Šúr.

    OddílSložení
    1–3Bavoři vyslaní umírajícím vévodou Jindřichem I. Bavorským, bratrem krále Oty. Jindřich sám není přítomen [1]
    4Frankové pod velením Konráda Červeného, jejich příchod byl pro morálku vojáků důležitá vzpruha, protože Konrád se s Otou v té době ostře přel.
    5Legio Regia, nejsilnější šik obrněné jízdy pod vedením krále Oty, složený především ze saských a franckých rytířů.
    6–7Švábové vedení vévodou Burchardem III.
    81000 českých vojáků vyslaných Boleslavem I.
    Sestava Otova vojska - Bavoři vyslaní umírajícím vévodou Jindřichem I. Bavorským, bratrem krále Oty. Jindřich sám není přítomen. Frankové pod velením Konráda Červeného, jejich příchod byl pro morálku vojáků důležitá vzpruha, protože Konrád se s Otou v té době ostře přel. Legio Regia, nejsilnější šik obrněné jízdy pod vedením krále Oty, složený především ze saských a franckých rytířů.Švábové vedení vévodou Burchardem III. 1000 českých vojáků vyslaných Boleslavem I.

    Počet vojáků Otových legií je předmětem dohadů, jediný soudobý konkrétní údaj je právě u české “legio Bohemorum”, kterou mělo tvořit 1000 jezdců. Tento údaj bývá zpochybňován poukazem na to, že 1000 znamená prostě mnoho, jindy podle něj bývá odvozována velikost Otova vojska na zhruba 10 000 jezdců.

    Oddíly z Lotrinska a Saska dorazily se zpožděním a do boje už nestihly zasáhnout.

    Početní údaje u Maďarského vojska udávány kronikáři jako 100 000 vojáků jsou dnes považovány za přehnané, odhaduje se, že Maďarské vojsko mělo spíše 10 - 15 000 vojáků.

    Ráno 10. srpna 955 (den svatého Vavřince) přebrodili Maďaři řeku Lech a vytáhli do útoku. Oto jim pomalu postupoval vstříc. Český oddíl na provoboku dostal za úkol střežit zavazadla a proviant, nepředpokládalo se, že se do boje zapojí. Je možné, že Oto svému novému spojenci, který ještě před několika lety bojoval na straně Maďarů nedůvěřoval.

    Jenže Maďaři objeli hlavní voj a srazili se právě s pravým zadním vojem armády, tedy s pozicemi českých bojovníků. Ti sice neustoupili, zachytili hlavní vlnu útoku Maďarů, ale většina bojovníků pod útokem přesily padla. Stejný osud záhy potkal sousední švábský oddíl a Maďaři se přiblížili k hlavnímu královskému oddílu. V poslední chvíli zasáhl franský vévoda Konrád, který nepřítele zastavil a osvobodil zajatce, sám ale v boji padl. Na rozkolísané maďarské oddíly vzápětí zaútočil i král s hlavním vojskem, odřízl jim ústupové trasy a k útoku se zkonsolidovaly jak švábské, tak zbytek českého oddílu. Přímý boj s těžkou jízdou už Maďaři nebyli schopni vybojovat a ti, kteří nepadli přímo v boji, prchali zpět přes řeku Lech, kde byli pobíjeni pronásledujícími. Bitva trvala deset hodin a skončila naprostým vítězstvím východofranské říše a krále Oty I.

    Maďarští náčelníci Bulču, Šúr a Lél byli v bitvě zajati a později popraveni oběšením. Jelikož neměli nástupce, tím se v Urhách dostává k moci rod Arpádovců, jenž se bitvy neúčastnil. Porážka na Lešském poli ukončila staromaďarské vpády do střední a západní Evropy, Maďaři přestali kočovat a stali se usedlými zemědělci.

    Oto I. díky vítězství natrvalo upevnil svou moc, čemuž přispěla i smrt jeho velkého rivala Konráda Červeného v bitvě. Zajistil svou moc v zaalpské části říše, což mu umožnilo později vytáhnout do Itálie a získat císařský titul.

    Boleslav I. si porážkou Maďarů a příklonem k Otovi uvolnil ruce na Moravě, dolní Morava až k řece Váh byla připojena knížetem Boleslavem I. k českému státu. V bitvě ovšem padla většina českých bojovníků. Podle některých úvah vojsko vedl syn Boleslava I., který zde padl, proto je někdy ztotožňován se Strachkvasem nebo jde o neznámého (a pravděpodobně prvorozeného) syna Boleslava I. K této hypotéze ovšem neexistují autentické dobové zdroje. V době bitvy u Lechu zároveň česká vojska bránila Maďarům projít přes Čechy, což napovídá o větším rozsahu vojenské družiny Boleslava I.

    Ota I. Veliký

    Ota I. Veliký (23. listopadu 912 Wallhausen - 7. května 973 Memleben) byl syn Jindřicha I. Ptáčníka, vévoda saský, východofranský král, král italský a první císař Svaté říše římské.

    Ota nastoupil na trůn po svém otci Jindřichu Ptáčníkovi jako východofranský král v roce 936 7. srpna 936 byl v katedrále v Cáchách korunován německým králem, přičemž korunován byl mohučským arcibiskupem, který byl hlavním arcibiskupem říše. Už na začátku vlády vyhlásil, že bude následníkem Karla Velikého, jehož poslední dědic zemřel v roce 911, přičemž jako oporu bude využívat biskupy a opaty. Ota chtěl panovat nad církví a využít její schopnost sjednocovat, aby v německých zemích založil instituci s velkou teokratickou mocí.

    V roce 938 se v saském městě Rammelsbergu podařilo najít stříbrnou žílu, nerostné bohatství ostatně dopomáhalo Otovi financovat všechny jeho aktivity. Začátky Otovy vlády byly poznamenané řadou povstání místních panovníků, v roce 938 Eberhard, nový bavorský vévoda, odmítl vzdát Otovi hold. Když ho Ota sesadil a dosadil na jeho místo strýce Bertholda, povstal proti Otovi Eberhard Franský spolu s některými saskými šlechtici. Snažili se Otu svrhnout a dosadit jeho staršího polorodého bratra Thankmara (syna Hatheburgy, manželky Jindřicha Ptáčníka). Revolta pokračovala i nasledujíci rok. Gilbert, lotrinský vévoda, přísahal věrnost západofranskému panovníkovi Ludvíkovi IV. a Otův mladší bratr Jindřich připravoval spolu v mohučským arcibiskupem Otovu vraždu. Povstání skončilo v roce 939 Otovým vítězstvím v bitvě u Andernachu, ve které Eberhard s Gilbertem padli. Jindřich utekl do západních Frank, kam zanedlouho vpadl Hugo Veliký s armádou na rozkaz Oty. V roce 941 došlo mezi bratry k dohodě a když Ludvík uznal svrchovanost Oty nad Lotrinskem, armáda se stáhla. Aby Ota zabránil dalším vzpourám, za hlavy vévodství jmenoval své rodinné příslušníky. V roce 944 věnoval Lotrinsko Konrádovi Rudému, který se oženil s Otovou dcerou Liutgardou a svého syna Liudolfa oženil s dcerou švábskeho vévody Hermanna. Hermann v roce 947 zemřel, a Liudolf po něm Švábsko zdědil. Podobně zdědil v roce 949 bavorské vévodství Jindřich.

    V této době se Itálie nacházela v politickém chaosu. Po smrti Lothara, kterého zřejmě otrávili, zdědila trůn jeho žena Adelaida, vlastní dcera, nevěsta a vdova po posledních třech italských králích. Šlechtic Berengar z Ivrey se vyhlásil králem Itálie, unesl Adelaidu a pokoušel se legitimovat svou vládu svatbou Adelaidy se svým synem. Adelaida ovšem uprchla a požádala o intervenci. Liudolf a Jindřich nezávisle vpadli do severní Itálie, aby využili situace, ale jejich ambice zmařil Ota, který tam vpadl rovněž a donutil Berengara přísahat lenní věrnost. Krátce nato se oženil s Adelaidou. Tato svatba spustila další revoltu. Když Adelaida porodila syna, Liudolf, zákonitý dědic po Otovi, se začal obávat o svou pozici a roku 953 spolu s s Konrádem Rudým a mohučským arcibiskupem proti Otovi povstal. Po počátečních úspěčích Ota nakonec padl do zajetí při útoku na Mohuč. V příštím roce se povstání rozšířilo do celé země. Liudolf a Konrád však udělali chybu když se spojili s Maďary, jejich vpády do jižního Německa znovu sjednotily šlechtu. Na sněmu v Auerstadtu byli Liudolf a Konrád zbaveni titulů, šlechta obnovila Otovu moc.

    Roku 955 porazil Ota Maďary v bitvě na řece Lechu nedaleko Augsburgu (bitvy se zúčastnil i český oddíl pod vedením českého knížete Boleslava I., se kterým Ota dlouho vedl bezvýchodné spory). Zbavil tak říši jíž několik let čelící nájezdům Maďarů hrozícího nebezpečí z východu. Roku 962 podnikl úspěšné tažení do Itálie, kde získal bohatou kořist dobytím mnoha severoitalských měst. Využil situace a nechal se v Římě korunovat papežem na císaře Svaté říše římské. Podle jeho příkladu pak měly všechny císařské korunovace probíhat v Římě. Toto pravidlo ale bylo často porušováno. Pro císaře byla cesta do Říma nákladná a její dlouhé trvání mohlo způsobit vzpoury v zemi.

    Boleslav I.

    Boleslav I. zvaný Ukrutný (asi 915967 či 972) byl český kníže z rodu Přemyslovců v letech 935967/972, syn Vratislava I. a Drahomíry, mladší bratr sv. Václava. Není jisté, zda Drahomíra byla matkou obou Vratislavových synů, zcela jistě ale byla matkou Boleslava.

    Mezi knížetem Václavem a jeho mladším bratrem Boleslavem jistě probíhaly názorové spory, ale existují různé pohledy na to, zda se skutečně týkaly náboženství. Častější interpretace poukazuje na důslednou Václavovu politiku v procesu christianizace a upevňování křesťanství v knížectví. Tyto skutečnosti tak mohly vyvolat nesouhlasnou reakci u části českých předáků, kteří odmítli odklon od dosud tradičního uspořádání společnosti na více či méně pohanském základě. Druhá interpretace přihlíží k vnitřnímu uspořádání českého státu a částečně též k Václavovu poměru k Sasku.

    Všechny legendy bez rozdílu (ovšem ne se zcela jasným motivem) uvádějí, že 28.září 935 (spíše než 929) došlo ve Staré Boleslavi k Václavově úkladné vraždě, zosnované Boleslavem, kterého podbízeli „čeští mužové“. Dále pak byli zavražděni i členové Václavovy družiny tak, jak přikazovala tehdejší zvyklost krevní msty. Existují názory, které vyvozují mimo jiné z toho, jak legendisté příběh vyprávějí, že mohlo jít spíš o nešťastnou náhodu a osudné nedorozumění s tragickým koncem a nikoliv o vyvrcholení mocenského boje mezi dvěma tábory Přemyslovců. Jeden z možných nových výkladů události může znít takto: Onoho rána 28. září při cestě do kostela potkal Václav svého bratra. Podle teorie, kterou zastává český historik Dušan Třeštík, rozlítila mladšího Boleslava, který měl s bratrem neustálé spory, povýšenost, s níž ho kníže oslovil. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který nestačil prchnout do kostela, ubili. Zastánci této teorie obvykle poukazují na otázky po smyslu Boleslavovy cesty za bratrem s cílem zabít ho vlastníma rukama, přičemž připomínají, že jeho bojovníci se nejprve skrývali. Podobně interpretoval smrt Václava i historik František Dvorník. Do kostela se ale nechodilo s mečem, Boleslav s ukrytými bojovníky čekali na neozbrojeného Václava s jasným úmyslem zavraždit jej. V každém případě představovala Václavova smrt, ať už byla výsledkem náhody či zlého úmyslu, pro Boleslava I. možnost uskutečnit vlastní záměry. Ty však byly dříve mylně vykládány jako „slovanské“ či dokonce „národní“ v kontrastu s údajnou Václavovou podřízeností. V roce 938 nechal Boleslav I. převézt a pohřbít ostatky knížete Václava v rotundě sv. Víta. Jde o dnešní kapli sv. Václava v katedrále sv. Víta.

    Boleslav I. je českými historiky i přes bratrovraždu respektován jako energický vládce a jako jeden z nejúspěšnějších českých panovníků. Za jeho vlády se české země povznesly politicky i ekonomicky a Boleslav je často označován za skutečného zakladatele české státnosti. Záhy po převzetí moci po svém bratru knížeti Václavovi odmítl Boleslav I. odvádět tribut do říše. Důsledkem byla čtrnáctiletá válka (936–950) s králem Otou I., nástupcem Jindřicha I. Ptáčníka, ve které Boleslav dokázal porazit i proslavený merseburský pluk, sebraný z nejhorších hrdlořezů a lupičů.

    Úspěšnějším ale nakonec byl Ota a na konci boje byl poplatek obnoven. Ačkoliv se někdy objevují hypotézy, že Boleslav Otovi složil lenní přísahu, většina českých historiků s touto myšlenkou nesouhlasí. Římskoněmečtí panovníci by v tom případě udělovali českým knížatům jejich území v léno, což se během 10. století nikdy nestalo. Na Otově straně se pak Boleslav I. roku 955 zúčastnil bitvy na Lechu, kde byly poraženy maďarské kmeny, které se usadily v podunajské nížině. Boleslav následkem toho mohl své území rozšířit na východ.

    Postavení Přemyslovců ve středních Čechách se za Boleslavova třicetiletého panování natolik upevnilo, že si mohl dovolit vybírat od zdejších obyvatel pravidelné daně. Daň představovala poplatek za ochranu, kterou kníže svému lidu poskytoval. Ze získaných prostředků zřídil a vydržoval několikatisícovou dobře vyzbrojenou družinu. Tato vojenská moc mu umožnila se postupně zbavit rodů, které dosud vládly na hradištích české kotliny a jen volně se podřizovaly pražským Přemyslovcům. Tito „subreguli“ byli zničeni (pravděpodobně s celými rody) a nahrazeni kastelány plně pod kontrolou Prahy.

    Byla to úplně jiná koncepce vnitřního uspořádání státu než za Boleslavova předchůdce. Pokud Václav I. vojensky porazil některého z dalších českých knížat, jeho území neobsadil a spokojil se s formálním slibem závislosti, která často nebyla po odchodu knížecí družiny realizována. Boleslav si přál pevně ovládnout celé Čechy, zbavit ostatní knížata vlády a dosadit na jejich území knížecí správce. Za vybrané daně by pak bylo možné vybudovat vojsko a zbavit se poplatné závislosti na Sasku.

    Hradiště podřízených knížat byla zničena a v jejich blízkosti vyrostla nová správní centra (Žatec, Starý Plzenec, Sedlec, Bílina, Litoměřice, Mladá Boleslav, Kouřim-sv. Jiří, Prácheň, Doudleby). Prostřednictvím této hradské správy Boleslav pevně ovládal a řídil celou zemi. Za tvrdý postup vůči zbývajícím nezávislým českým knížatům a snad i za bratrovraždu si Boleslav vysloužil přízvisko Ukrutný. Hradská soustava zanikla postupně během první poloviny 13. století, přičemž k jejímu zániku přispěla především snaha kastelánů a šlechty navázané na tato správní centra dědičně získat soukromé pozemkové vlastnictví. Určitá skupina přemyslovských hradů a kolem nich vytvořených aglomerací si i ve vrcholném středověku uchovala centrální postavení a přerodila se ve vrcholně středověká města.

    Kosmas k roku 967 píše: Dne 15. července kníže Boleslav, mající příjmení Ukrutný, pozbyl knížectví, bratrovou krví zle získaného, spolu s životem. Kronikář Widukind z Corvey naopak píše, že ještě v září 967 pomáhal český kníže Boleslav svému zeti, polskému knížeti Měškovi, v boji se saským hrabětem Wichmannem. Widukind sice používá termín gener, což by mohlo znamenat i švagr (tedy Boleslav II.), ale zároveň se nezmiňuje o změně knížete v Praze a knížetem Boleslavem vždy myslel Boleslava I. Dnešní historici se co se týče data Boleslavova skonu kloní spíše k roku 972. Naznačují to jiné historické prameny i politická situace. Kosmas se ostatně vesměs mýlil, co se týče důležitých dat 10. století v českých dějinách. Neví se přesně, kde byl Boleslav I. pohřben. Snad mohlo jít o přemyslovské pohřebiště v bazilice sv. Jiří, kterou dal vystavět Boleslavův otec Vratislav I. Snad i o hrob označovaný K1, objevený při dostavbě katedrály sv. Víta, který jistě patřil význačné osobě. Ostatky muže objeveného v tomto hrobě Emanuel Vlček označil za pozůstatky knížete Bořivoje I. Tato teorie je ovšem v poslední době zpochybňována. Archeologové Jan Frolík a Zdeněk Smetánka své poznatky shrnuli tak, že hrobka K1 (a K2, kde by snad mohla být pohřbena Boleslavova manželka), náleží do doby po roce 938, dlouho po Bořivojově smrti.

    06.Červenec 2009

    Boston Bruins

    Vstup do NHL: 1. listopadu 1924
    První sezóna: 1924-25
    Stadión: TD Banknorth Garden, 17.565 diváků
    Adresa: TD Banknorth Garden, 100 Legends Way, Boston, MA 02114
    Největší úspěchy: Stanley Cup 1929, 1939, 1941, 1970, 1972

    Individuální rekordy jedné sezóny:
    Branky:
    76 - Phil Esposito (1970-71)
    Asistence: 102 - Bobby Orr (1970-71)
    Body: 152 - Phil Esposito (1970-71)
    Trestné minuty: 302 - Jay Miller (1987-88)


    Bostonští Medvědi byli prvním americkým klubem, jemuž se podařilo získat licenci ke hře v NHL. Stalo se tak 1. listopadu 1924 a s příchodem Bruins se počet klubů ligy zvýšil už na pět, respektive na šest, protože spolu s Bostonem se novým klubem stali i Montreal Maroons. Boston Bruins jsou tak vlastně druhým nejstarším klubem, který pod stejným názvem prošel do dnešní NHL. První americký klub zahájil v soutěži pěkně od podlahy a dokazoval, že rozšíření soutěže na jih od Kanady bude mít výrazný podíl na rostoucí kvalitě NHL. Již po páté sezóně zvedl kapitán Bostonu nad hlavu Stanley Cup. Ale vezměme to popořádku. Manažerem týmu byl od vstupu do soutěže až do své smrti v roce 1954 Art Ross, který byl také v letech 1924-28, 1929-34, 1936-39 a 1941-45 koučem Bostonu. Dva ze tří triumfů ve Stanley Cupu z období Rossova manažerství však mají na svědomí jeho „chvilkoví“ zástupci na místě kouče. Na zisku poháru v roce 1929 se jako kouč podílel Cy Denneny a o deset let později byl trenérem týmu Cooney Wailand, oba bývalí Rossovi svěřenci z prvních let účinkování v NHL. Tedy z let, v nichž Boston vévodil Americké divizi, v níž celkem sedmkrát zaujal první příčku.
    Kromě těchto dvou jmenovaných se na úspěšné sérii klubu podíleli i další významní hráči. Vedle brankáře Tiny Thompsona to byli i Eddie Shore, Lionel Hitchman či Dit Clapper. Clapper byl také u dalších dvou pohárových zisků v letech 1939 a 1941, kdy jeho spoluhráči byli takoví velikáni historie NHL jako Frank Brimsek, Roy Conacher, Bobby Bauer, Woody Dumart, Bill Cowlay a také Milt Schmidt. Ten stál v různých funkcích na střídačce týmu i v éře 1950 - 1967, v níž se Bruins postupně propadali až na poslední příčku ligové tabulky. V roce 1967 došlo nejen k rozšíření NHL, ale i ke změně na postu manažera Medvědů. Stal se jím právě Schmidt, kterému se podařilo postupně vybudovat velice kvalitní tým. Nejvýznamnější období pro Bruins přišlo až v první polovině sedmdesátých let. Tehdy se mužstvo po osmi hubených letech, strávených na poslední příčce, vrátilo na výsluní zámořského hokeje.Kromě těchto dvou jmenovaných se na úspěšné sérii klubu podíleli i další významní hráči. Vedle brankáře Tiny Thompsona to byli i Eddie Shore, Lionel Hitchman či Dit Clapper. Clapper byl také u dalších dvou pohárových zisků v letech 1939 a 1941, kdy jeho spoluhráči byli takoví velikáni historie NHL jako Frank Brimsek, Roy Conacher, Bobby Bauer, Woody Dumart, Bill Cowlay a také Milt Schmidt. Ten stál v různých funkcích na střídačce týmu i v éře 1950 - 1967, v níž se Bruins postupně propadali až na poslední příčku ligové tabulky. V roce 1967 došlo nejen k rozšíření NHL, ale i ke změně na postu manažera Medvědů. Stal se jím právě Schmidt, kterému se podařilo postupně vybudovat velice kvalitní tým. Nejvýznamnější období pro Bruins přišlo až v první polovině sedmdesátých let. Tehdy se mužstvo po osmi hubených letech, strávených na poslední příčce, vrátilo na výsluní zámořského hokeje.

    V letech 1967 - 1974 se Medvědi ve Východní divizi umístili třikrát na prvním a třikrát na druhém místě a v letech 1970 a 1972 vybojovali Stanley Cup. Na těchto úspěších měli svůj podíl i trenéři týmu - Harry Sinden a Tom Johnson. Prvně jmenovaný se pak v roce 1972 stal nástupcem Milta Schmidta na postu generálního manažera. Tuto éru tzv. „Big Bad Bruins“ (Velkých zlých medvědů) charakterizují především dvě jména - Phil Esposito a Bobby Orr. První se stal pětkrát nejproduktivnějším hráčem NHL a překonal hezkou řádku rekordů, druhý zase svým ofenzivním pojetím hry vyvrátil dosavadní teorie o hře obránců a znamenal svým způsobem revoluční předěl v jejím chápání. Vedle těchto nesporně velikých postav celé historie NHL zde působili i další skvělí hráči. Jména jako Garry Cheevers, Don Awrey, Ken Hodge, John Bucyk, Wayne Cashman, Derek Sanders, John McKenzie či Don Marcotte, to byly ve své době pojmy. Po dvou triumfech ve finále Stanleyova poháru 1970 a 1972 padla v dalších letech na Bruins hluboká krize, která se ještě prohloubila v roce 1979 po rozhodujícím finálovém zápase Adamsovy divize proti Montrealu. Až do závěrečných minut tohoto utkání Bruins o gól vedli. Pak bylo mužstvo koučované svérázným Donem Cherrym potrestáno vyloučením za to, že mělo na hřišti o jednoho hráče víc. Canadiens v přesilovce skóre vyrovnali a v prodloužení nakonec vyhráli. Od té doby Harry Sinden stále tvrdí, že ve staré montrealské hale Forum bydlí duchové obracející osud ve prospěch Canadiens. V  osmdesátých letech obsazoval Boston vždy čelní pozice své divize, i v rámci celé NHL patřil k nejlepším týmům. V letech 1983 a 1990 se Bruins dokonce v ligové tabulce umístili nejvýše. O tehdejších kvalitách klubu nejvíce svědčí nepřetržitá účast v play off od roku 1968 do roku 1996. Po reorganizaci v roce 1981 bostonští poněkud dopláceli na silné obsazení své skupiny. Vedle Bostonu tu totiž působili i Montreal, Buffalo, Hartford a Quebec, když zejména Montreal byl po dlouhá léta „strašidlem“ Bostonu v pohárových bojích. Komplex Canadiens už Medvědy provází od čtyřicátých let. Kdykoli na sebe tito dva soupeři v play off narazili, skončil duel vítězstvím montrealského týmu. V době společné divize se pravděpodobnost vzájemného souboje ještě zvýšila a od čtyřicátých let se poprvé podařilo zvítězit Bostonu až v roce 1988 - po sedmnácti pohárových porážkách. Toto vítězství pak bostonským pomohlo až k postupu do finále - po deseti letech - ale jak v roce 1988, tak i v roce 1990 ztroskotali na Edmontonu Oilers. V těchto finálových sériích se klub opíral o fantastické výkony obránce a kapitána týmu Raymonda Bourquea, několikanásobného držitele Norrisovy trofeje a opravdového nástupce Bobbyho Orra. Bourque byl, stejně jako Orr, téměř neomylný v defenzívě, navíc střílel více branek než mnozí útočníci. Nejúdernější útočnou řadu týmu tvořili houževnatý Cam Neely a rychlí bruslaři Craig Janney a Bob Joyce. Ozdobou týmu byly i výkony brankáře Andyho Mooga, získaného po Olympijských hrách 1988 právě z Edmontonu, jehož hlavní motivací bylo dokázat, že byl v Oillers brankářskou dvojkou neprávem. Přesto se Bruins postupně stále více stávali týmem, představující soubor po většině neopěvovaných hráčů, které charakterizují slova Raymonda Bourquea: „Jsme mužstvem, které žije z těžké a usilovné práce.“ Na této vlastnosti nezměnilo nic ani přestěhování klubu ze stařičké Boston Garden do nové luxusní haly Fleet Center, komplexu za 160 milionů dolarů.

    V devadesátých letech se v týmu mihly některé velké hvězdy NHL, jako byli například nadaný tvůrce hry Adam Oates, Rick Tocchet, Kevin Stevens či brankář Bill Ranford. Ani oni však v play off výraznější úspěch nezařídili. A Bruins klesali dál. V sezóně 1998-99 Boston, opírající se především o výkony brankáře Byrona Dafoea, porazil v prvním kole play off podle očekávání Carolinu, pak však nestačil na Buffalo. Dlouholetý kapitán Ray Bourque, který právě v tomto ročníku vyrovnal rekord NHL v počtu branek vstřelených obráncem, se tak vytouženého Stanley Cupu opět nedočkal. A to ještě nikdo netušil, že to bylo vůbec naposledy, co si velký Raymond ve vyřazovacích bojích za Medvědy zahrál. Následující ročník 1999-2000 byl pro Bruins jedním velkým zlým snem. Mužstvo od začátku sezóny provázela zranění klíčových hráčů, později přišel hrůzostrašný likvidační faul veterána Martyho McSorleyho na Donalda Brasheara z Vancouveru a všemu nasadil korunu Bourqueův odchod do Colorada, se kterým Ray v roce 2001, na úplný závěr kariéry, Stanley Cup konečně získal. V Bostonu si o něčem podobném mohli nechat jenom zdát. Dokonce i účast v play off zůstala pro Bruins dvakrát za sebou nad jejich možnosti. Poslední, respektive předposlední místo v Severovýchodní divizi bylo pro slavný klub zajisté velmi hořké zklamání. K lepším výsledkům Medvědům v sezóně 2000-01 nepomohl ani výborně hrající první útok kapitána Jasona Allisona, do kterého perfektně zapadl Bill Guerin z Edmontonu. Špatná obrana a především časté absence chronickými zraněními pronásledovaného gólmana Dafoea vykonaly svoje. Nic s tím neudělal ani proslulý železný trenér Mike Keenan. Během léta 2001 vydalo vedení Bostonu (už s novým koučem Robbie Ftorekem) na trhu s volnými hráči víc peněz, než je u nich obvykle zvykem. Pro větší údernou sílu získali Lapointea, Zamunera a Pellerina. Obranné řady posílil veterán tvrdého stylu O´Donnell. Při prvním ligovém zápase se Medvědi navždy rozloučili se svým legendárním obráncem Rayem Bourquem, jehož číslo 77 slavnostně vyvěsili pod strop haly FleetCenter.

    Bostonští vletěli do sezóny jako smečka hladových medvědů a nic na tom nezměnila ani původně kritizovaná výměna Jasona Allisona do Los Angeles za Jozefa Stümpela a Glena Murrayho. Skvělým vůdcem týmu se stal Joe Thorton, jenž se dlouhou dobu pohyboval v elitní společnosti nejproduktivnějších hráčů ligy. Jeho tým po celý rok předváděl hokej prvotřídních kvalit a do vyřazovacích bojů vstupoval dokonce z prvního místa Východní konfrence. Kdo mohl tušit, že v něm tvrdě narazí na Montreal, jenž se do play off dostal až na poslední chvíli. Velmi podobně probíhal i následující ročník. Po dvou měsících měl Boston bilanci 19-4-3-1, válcoval jednoho soupeře za druhým, aby následně prohrál čtrnáct z osmnácti duelů. Jistě k tomu přispěl i odchod Byrona Dafoea, místo něj se v bráně točila dvojice Steve Shields a Jeff Hackett, tedy spíše gólmanský průměr. Po nepřesvědčivých výsledcích nahradil Ftoreka dočasně generální manažer Mike O`Connell a Bruins proklouzli do play off ze sedmého místa. Kapitán Thornton si připsal 101 bodů, čímž se vyhoupl mezi opravdové hvězdy ligy, ale ani jeho schopnosti nestačili v prvním kole na pozdějšího vítěze Stanley Cupu z New Jersey. Na konci června 2003 se stal novým hlavním koučem Medvědů Mike Sullivan, otazník na brankářském postu měl pro nadcházející časy vyřešit zkušený Felix Potvin. Jenže svými výkony ho v souboji o post jedničky zcela zastínil nováček Andrew Raycroft. I přes slabší příspěvky od Thorntona a dalších útočníků skončil Boston druhý v konferenci, za což se přičítaly zásluhy především Raycroftovi, pozdějšímu vítězi Calder Trophy. Premiérová sezóna se povedla i Patricemu Bergeronovi (16+23). V přestupovém období navíc klub angažoval dvojici borců z Washingtonu, ofenzivního beka Sergeje Gončara a technicky zdatného forwarda Michaela Nylandera. Po skvělé základní části chtěli Medvědi dojít dál než v předchozích letech, v prvním kole vedli nad Montrealem už 3:1 na zápasy, jenže následovalo trpké zklamání v podobě tří porážek v řadě. Během výluky mužstvo posílilo o veterány Briana Leetche a Alexeje Žamnova, kteří měli zaplnit mezery po odchodech Gončara s Nylanderem. Bohužel, oba spíš než s protivníky bojovali se zraněními. Nečekaný problém nastal i v brankovišti, protože Raycroft vypadal, jako by úplně zapomněl chytat. Tým klopýtal od prohry k prohře, vše navíc završil kamikadze Mike O`Connell. Ten si totiž usmyslel, že řešením nastalé situace bude výměna lídra a nejlepšího hráče Joea Thorntona. San Jose mu za něj poděkovali balíčkem hokejistů a mohli si mnout ruce. Zatímco Boston zabředl ve spodních patrech NHL, Thornton dotáhl Sharks do play off. Zároveň ve strhujícím finiši získal na úkor Jaromíra Jágra Art Ross Trophy, následně i Hart Trophy. Po nečekaném pádu bylo třeba velkých změn. Medvědy měl pozvednou ex-detroitský Dave Lewis, nad nímž bděl nový generální manažer Peter Chiarelli. Šanci hájit branku dostal Tim Thomas, příchozí z finského Jokeritu Helsinky. S přestavbou byla připravena pomáhat i doslova největší předsezónní akvizice a budoucí kapitán, slovenský obránce Zdeno Chára. Krom něj přišel z Atlanty nedoceněný a velmi produktivní centr Marc Savard, očekávání doprovázela i celkovou pětku draftu Phila Kessela. Avšak smělé vyhlídky neměly dlouhého trvání, mužstvo skončilo stejně jako o rok dříve třinácté, navíc talentovaný Kessel musel čelit soupeři z nejzákeřnějších - rakovině. I přes těžkou nemoc vynechal pouhých 11 utkání, po zásluze byl oceněn Bill Masterton Trophy za oddanost hokeji.

    Ani Lewis se na lavičce Bostonu příliš neohřál, v létě ho nahradil Claude Julien, prosazující defenzivní taktiku. Hned na začátku sezóny přišel o jednoho z tahounů. Patrice Bergeron se stal obětí zákeřné hry philadelphského Randyho Jonese, který ho vrazil hlavou napřed na mantinel. I přes tuto ztrátu dokázali Bruins po delší době postoupit do play off, k čemuž vydatně přispěl Thomas, ale jako již tolikrát v minulosti se jim stal osudným Montreal Canadiens.

    Boston BruinsBoston Bruins

    05.Červenec 2009

    Tampa Bay Lightning

    Vstup do NHL:

    16. prosince 1991
    První sezóna: 1992-93
    Stadión: St. Pete Times Forum, 19.758 diváků
    Adresa: St. Pete Times Forum, 401 Channelside Drive, Tampa, FL 33602
    Největší úspěchy: Stanley Cup 2004
    Individuální rekordy jedné sezóny:
    Branky:
    52 - Vincent Lecavalier (2006-07)
    Asistence: 68 - Brad Richards (2005-06)
    Body: 108 - Vincent Lecavalier (2006-07)
    Trestné minuty: 258 - Enrico Ciccone (1995-96)
     
    Tampa Bay Lightning byli svého času první oficiální tým profesionálního sportu v Severní Americe, který měl majoritního vlastníka za hranicemi kontinentu. Fungování a výsledky mužstva byly totiž ostře sledovány nejen na západním pobřeží Floridy, ale i v Tokiu, v kanceláři Yoshio Nakamury, japonského obchodníka a prezidenta klubu. Ten hned prvního dne svěřil všechny záležitosti hokejového týmu do rukou Phila a Tonyho Espositových, bývalých hvězd NHL, kteří u týmu začali zastávat funkce generálního manažera (Phil) a provozního ředitele (Tony). Bratři Espositové si na místo hlavního trenéra vybrali šikovného Terryho Crispa. Tvorba týmu začala výběrem hráčů prostřednictvím draftu. Volba Lightning číslo 1 v draftu 1992 padla na obránce Romana Hamrlíka, který se záhy stal pro mužstvo nepostradatelným, stejně tak jako o rok později vybraný útočník Chris Gratton. Tento robustní hráč přinesl do týmu sílu a schopnost střílet góly. Výborným obchodním tahem bylo získání brankáře Darrena Puppy z Floridy v přerozdělovacím draftu 1993. Do hokejového kolotoče vstoupily Blesky společně s Ottawou Senators v ročníku 1992-93. Na začátku sezóny se Philu Espositovi podařilo přilákat pozornost médií tím, že angažoval do přípravného utkání brankářku kanadské reprezentace Manon Rheaume, která během jedné třetiny zaznamenala sedm úspěšných zásahů. Na dlouhou dobu to bylo ale to jediné, čím Esposito a jeho tým veřejnost zaujali. V průběhu prvních tří ročníků výkony týmu spíše kolísaly, ale i tak na jeho zápasy chodil rekordní počet diváků. Po první sezóně opustila Tampa arénu Expo Hall pro 10 400 sedících diváků a nastěhovala se do Thunder Domu, který měl největší počet míst k sezení (28 000) v celé NHL.

    Na střetnutí Lightning v této hale několikrát přišlo přes 23 000 diváků. Na utkání proti rivalské Floridě Panthers zavítalo dokonce 27 227 fanoušků, což je rekord NHL. Teprve v sezóně 1995-96 se ovšem Tampa osmým místem ve Východní konferenci kvalifikovala do play off. V bojích o Stanley Cup ale ztroskotala hned v prvním kole na Philadelphii Flyers, když prohrála 2:4 na zápasy. Klub se v té době opíral především o výkony útočníka Briana Bradleyho, který byl v týmu Tampy nejlepším střelcem ve všech prvních čtyřech sezónách. Přínosem pro útočnou hru mužstva byli rozhodně i Evropané Petr Klíma a Mikael Andersson. V následujících dvou sezónách ale Bleskům účast v play off opakovaně unikla a klub postupně opustili jak Gratton, tak i Hamrlík. Slaboučkou náplastí na poraněnou hrdost klubu byla účast hráčů Roba Zamunera (Kanada) a Mikaela Renberga (Švédsko) na OH 1998 v Naganu. Tým se totiž v samotné NHL propadal stále hlouběji a v sezónách 1997-98 a 1998-99 skončil vždy na posledním místě ligové tabulky. Mužstvu hodně škodily jak časté změny majitele, tak i poněkud chaotické vedení kouče a generálního manažera v jedné osobě Jacquese Demerse. Ten v zoufalé snaze zlepšit výkony svých svěřenců sahal až příliš často k rozsáhlým hráčským výměnám a na výsledcích nestabilizovaného kádru se to silně projevovalo. Demers byl také podle očekávání za mizerné výkony týmu na konci sezóny 1998-99 propuštěn a jeho pozici zaujal Steve Ludzik. Novým generálním manažerem se současně stal Rick Dudley, který přišel z Ottawy. Toto nové vedení Tampy si před sebe postavilo nelehký úkol vybudovat z Lightning úspěšný tým. A to na základě dlouhodobé práce s talentovanými hráči, které by měli osobním příkladem vést ostřílení harcovníci typu našeho Petra Svobody. Že půjde o bezesporu velmi bolestný proces, ukázal jasně ročník 1999-2000. Blesky skončily až na předposledním místě celé NHL, a to ještě jenom díky tomu, že do soutěže přistoupili Atlanta Thrashers.

    Naprosto stejná situace se bohužel opakovala i o rok později. Lightning v základní části nastřádali mizerných padesát devět bodíků a znovu byli celé lize téměř pro smích. Talentovaní hráči jako Brad Richards, Fredrik Modin, Vincent Lecavalier, Pavel Kubina nebo Kevin Weekes se sice snažili, seč mohli, ale prokletí nekonečných neúspěchů se jim zlomit nepodařilo. Možná i proto, že za celou sezónu prošlo kádrem Blesků pětatřicet hráčů, v to počítaje pět gólmanů. Ani desáté výročí založení klubu neoslavila Tampa výrazně zlepšenými výkony. Za hlavní pozitivum její hry lze považovat fakt, že až do konce roku 2001 patřila k týmům s nejméně obdrženými brankami. Největší zásluhu na tom měl skvělý brankář Nikolaj Chabibulin. Škoda jen, že si svoji formu nedokázal udržet i ve druhé polovině ročníku 2001-02. Mužstvo srážely do kolen i zdravotní problémy a nevyrovnaná hráčská kvalita. V důsledku toho si Lightning již posedmé za sebou nezahráli v play off. Přesto dokázali nasbírat poprvé od roku 1997 více než 60 bodů, první úplná sezóna pod bývalým asistentem Johnem Tortorellou napovídala, že se v Tampě blýská na lepší časy. To potvrdil i následující ročník. Poprvé v historii získali Lightning více než 90 bodů, což jim přineslo rovněž primát v Jihovýchodní divizi. Kapitán Dave Andreychuk dovedl svůj tým k vítězství v prvním kole proti Washingtonu. V tom následujícím narazily Blesky na New Jersey Devils a pozdějšímu vítězi celého play off nedal postup příliš práce.

    Přesto mužstvo z floridského poloostrova ukázalo svůj potenciál, před výborným Chabibulinem se činil kvartet Prospal, Lecavalier, Richards a St. Louis, v obraně vystoupil z anonymity Dan Boyle, stale lépe hral i Pavel Kubina. Po trpkých časech hráčům zmizela z úst pachuť porážek, chtěli konečně začít pravidelně vyhrávat. Tak zněl i cíl pro další sezónu, která bude v klubové kronice navždy zapsána zlatým písmem. Kádr zůstal pohromadě, pouze Václav Prospal kývl na lukrativní nabídku Anaheimu, plnohodnotnou náhradu našlo vedení týmu v osobě Coryho Stillmana. Rekordní základní část, po níž se stala Tampa díky 106 bodům druhým nejlepším týmem celé ligy, dodala mužstvu sebevědomí, Blesky si postupně lehce poradily s newyorskými Islanders a s Montrealem. Finále konference jim postavilo do cesty Philadelphii Flyers. Vyrovnanou sedmizápasovou bitvu ukončila trefa Fredrika Modina a dlouholetým outsiderům zbýval k vysněnému triumfu poslední krok. Calgary Flames byli na západě podobným překvapením, duel neměl jasného favorita, spíše se hovořilo o souboji brankářů. Jak Chabibulin, tak Miikka Kiprusoff dostávali své pověsti, série dospěla k sedmému zápasu. V něm si vzal hlavní slovo Ukrajinec Ruslan Fedotěnko a dvěma góly rozhodl o výhře Blesků 2:1. Dave Andreychuk si na Stanley Cup musel počkat dvaadvacet sezón, Tampě k tomu stačilo pouhých dvanáct. Centr Brad Richards obdržel Conn Smythe Trophy, úspěch sklízelo mužstvo i na slavnostním předávání cen. John Tortorella pózoval s Jack Adams Trophy pro nejlepšího trenéra, ovšem hlavní hvězdou večera byl Martin St. Louis. Vyhrál soutěž produktivity (stačilo mu 94 bodů, vyjma zkrácené sezóny 1994-95 nejméně od roku 1968), zároveň získal i Hart Trophy a Lester B. Pearson Award.

    Během výluky odešel Stillman do Caroliny, návrat ohlásil Prospal, ovšem za Nikolaje Chabibulina, který měl v „nové“ NHL oblékat dres Chicaga, adekvátní nástupce nepřišel. Bez kvalitní brankářské jedničky šly výsledky dolů a i kvůli poklesu formy St. Louise se kvalifikovala Tampa do play off až z osmého místa, v něm nestačila na Ottawu. Generální manažer Jay Feaster nacpal přes 40% klubového rozpočtu do udržení tria Lecavalier, St. Louis, Richards, čímž si svázal ruce při shánění posil, mužstvo navíc opustil pilíř zadních řad Kubina, který zamířil do Toronta. Na post prvního gólmana nakonec angažoval Marca Denise z Columbusu. Jenže Denis ani zdaleka nepředváděl výkony, jaké se od něj čekaly, přesto Lightning zažili relativně dobrou sezónu, z třetího na sedmé místo spadli až poslední hrací den vinou divizního rivala Atlanty. Lecavalier překonal individuální klubové rekordy, starou formu našel St. Louis, ale ani nejlepší útočný tandem ligy nestačil v prvním kole na defenzivní hradbu New Jersey. Během sezóny 2007-08 spadla Tampa zpátky tam, odkud se kdysi pracně vydrápala - na samé dno NHL. Sázka na Denise nevyšla, dokonce ho vedení mužstva poskytlo zdarma ostatním. Ani Brad Richards, nejlépe placený hráč týmu, nepodával výkony hodné svého bankovního konta, a tak se v přestupním období stěhoval do Dallasu. Odešel i Prospal (Philadelphia), v brance dostával šanci finský talent Karri Rämö, během prázdnin se daly očekávat velké změny.

    Tampa Bay LightningTampa Bay Lightning

    < Novější články | Starší články >

    O autorovi

    • Jméno LUCky.luKA
    • Region Karlovarský kraj
    Můj profil