Canadiens na jaře kráčeli vyřazovacími boji nevídaně srdnatě. Na dovolenou poslali hráče Washingtonu i Pittsburghu, tedy dva kluby, s nimiž se počítalo hodně vysoko. Pak je ovšem zastavila Philadelphia. "Soupeř neměl Ovečkina nebo Crosbyho, přesto šel dál. Takhle to v play off bývá. My jsme nevyužili velkou šanci a já osobně jsem z toho stále zklamaný. Byli jsme ve finále konference, kdoví, kdy se zase ke Stanley Cupu takhle přiblížím," konstatuje.
Na konec uplynulého ročníku už ale Hamrlík příliš nemyslí. Jednak od té doby uběhlo dost vody, jednak si užívá odpočinku doma. Nikoli ve Zlíně, odkud pochází, nýbrž v Praze. Na Žižkově si pořídil moderní byt s terasami, odkud se návštěvě nabízí překrásný výhled na historické centrum. "Z Ameriky jsem zvyklý na život ve velkých městech. Praha se mi líbí, trávím tady teď víc času. V žádném případě to však neznamená, že bych zanevřel na Zlín. Určite ne! Jezdím tam často, hlavně za bráchou a za rodinou," vykládá.
Zatímco mnozí jiní hokejisté NHL v těchto dnech už přeskakují mantinely a polykají tréninkové dávky na ledě, někdejší zadák Tampy Bay, Edmontonu, New York Islanders nebo Calgary nikoli. Ve výstroji ho ještě nenajdete. "Za sezonu se nabruslím až až, takže s tím nespěchám. Také půjdu bruslit, ale až ve druhé polovině srpna. Teď trávím hodně času v posilovně, šlapu na kole, honím fyzičku. A také si užívám života v Čechách, který je samozřejmě jiný než v zámoří," dodává.
Probíhá vaše letošní léto jinak než v předchozích letech?
"Rozdíl je možná v tom, že je dost krátké. S Canadiens jsme končili někdy v závěru května. Ještě jsem pak zaletěl na pár dní na Bahamy a už jsem uháněl domů. Těšil jsem se na dceru. Natálce je jedenáct let, byla za mnou předtím v Montrealu naposledy v listopadu. Od té doby jsme se neviděli. V červnu jsme pak společně s mým bráchou a jeho rodinou vyrazili na dovolenou do Turecka. Bylo to fajn. Děcka si to užily a my si odpočinuli."
Máte za sebou druhou sezonu v organizaci Montrealu. Jste s ní spokojen?
"Ale ano, převládají dobré pocity. Docela to šlo. Nevím, možná to bylo i tím, že se zranil Andrej Markov, každopádně jsem hodně hrál. Chodil jsem na přesilovky, na oslabaní, trenér mi dával fakt dost prostoru. V jednu chvíli jsme začali nastupovat ve dvojici s Jardou Špačkem a myslím, že nám to fungovalo. Oba jsme zkušení, víme, co od sebe čekat."
Kdo z vás víc útočil? Ofenzivní choutky jsou vlastní oběma.
"No to máte pravdu, ale NHL hrajeme delší dobu, navíc jsme chodili na nejlepší lajny soupeře. Když nastupujete proti Ovečkinovi nebo Crosbymu, snažíte se je ubránit, na útočení moc nemyslíte. Ofenziva byla v našem případě taková vyvážená, celkově nám to fungovalo. Jenže co je to platné, když se nepovedlo postoupit do finále play off. Předtím jsme vyřadili Washington a Pittsburgh, dál to nešlo. Škoda. Přitom proti Capitals jsme zabrali, věřili jsme si na ně, výborně chytal Jaro Halák. Tvrdím, že dobrý gólman dělá 50 až 60 procent úspěchu. Přesně to se nám potvrdilo. A Pittsburgh? Hráli jsme trošku důslednější osobku na Crosbyho, dařilo se nám dávat góly z přesilovek, Halák byl znovu výborný. S Philadelphií se nám to nepovedlo dotáhnout do konce, přesto bych řekl, že lidé v Montrealu byli vcelku spokojeni. Takhle daleko se klub dlouho nedostal. Ale na druhou stranu, zase nebyl tak blízko Stanley Cupu."
V hokeji jste zažil leccos. Jaké pro vás je válet domácí zápasy ve městě, kde je tenhle sport náboženstvím?
"Nádherné! Neopakovatelné! Kdo přijde na zápasy Canadiens, moje slova potvrdí. To se prostě musí zažit. Předtím jsem působil v Edmontonu nebo v Calgary. Také jsou to hokejová města. Když jsme s Oilers šli na play off, byl to hukot. V Calgary? Tam se tomu všemu říká červené peklo. Příznivci obou klubů jsou skvělí. Ale co se děje v Montrealu, to nemá obdoby. Celé město je na nohou. Plyne z toho značný tlak, někdy není jednoduché ho zvládnout. Ale mně osobně se hraje za Canadiens skvěle."
V NHL jste dokončil šestnáctou sezonu. Přijde vám vůbec, že už jste v lize tak dlouho?"Když se na to podívám s odstupem, jedná se o nevídané číslo. Připadám si, že to není možné. Nějak rychle to všechno uteklo. Ale aby to nevyznělo, že myslím na konec. Určitě ne! Jsem vděčný za každý další rok, který v lize strávím, chtěl bych, aby jich bylo co nejvíc. Zapotřebí je především zdraví, musejí se pochopitelně sejít i jiné věci."
V historickém pořadí Čechů s nejvyšším počtem zápasů NHL jste zatím třetí za Bobbym Holíkem a Jaromírem Jágrem.
"Kolik jich má Bobby?"
1314. Jágr 1273, vy 1232. K vyrovnání Holíkova počinu vám chybí 82 startů. Pokud v základní části příští sezony nevynecháte žádné utkání, budete na tom stejně jako někdejší útočník New Jersey.
"To je určitě pěkné, ale raději bych byl, kdybych měl dva prsteny za vítězství ve Stanley Cupu. Bobbymu se to povedlo, mně ani jednou. Mám k Holíkovi velký respekt, byl to vynikající útočník, skvělý člověk. Pokud by se mi povedlo jeho zápis vyrovnat a třeba i překonat, nebylo by to špatné. Ale pro mě jsou podstatné týmové úspěchy. Statistiky jsou sice fajn, jenže nijak zásadní význam nemají. Mojí touhou byl a bude jedině Stanley Cup."
Když se ohlédnete proti času, které období v NHL považujete za nejlepší?
"Nedokážu vybrat. Nezapomenu, jak jsem začínal v Tampě. Přijel jsem jako vyjukaný kluk, bylo mi osmnáct. Neuměl jsem řeč, trenér mě neznal a tím pádem moc nehrál. Ale pak přišel Petr Klíma a strašně mi pomohl. Během třetího a čtvrtého roku u Lightning jsem se dostal do nejlepších pětek, hrál přesilovky, šel jsem nahoru. V Edmontonu mě zase dost ovlivnil Kevin Lowe. Zapracovali jsme na mé obranné hře, což bylo hodně důležité. Na Islanders také nedám dopustit, v Calgary jsem si zase zahrál s Phaneufem nebo s Iginlou. No a teď v Montrealu si to užívám. Mám za sebou asi nejlepší rok vůbec. Takže vybrat nějakou etapu je fakt těžké."
Vzpomenete si občas ještě na draft v roce 1992, kdy jste byl jako první český hráč mužem číslo jedna?"Mám to v sobě. Ale že bych vzpomínal? To už ne. Zážitek to každopádně byl, často mi pak předhazovali, že jsem jednička draftu. Vyplýval z toho tlak, hlavně v Kanadě. Ovšem já si ho až tak nepřipouštěl."
Nedávno proběhla zmínka, že by se do Tampy mohl v určité roli vrátit Phil Esposito, který vás coby generální manažer Lightning draftoval. Jste pořád v kontaktu?"Jsme. Phil mi občas zavolá, pracuje pro jedno rádio, sem tam uděláme rozhovor. Pokud se Esposito vrátí do Tampy, bude to pěkné. Nedám na něj dopustit. Během začátků v Americe byl něco jako můj druhý táta. Vděčím mu za hodně. Vybral si mě, dal mi možnost hrát NHL. Uvidíme, třeba se naše kroky ještě někdy protnou. Za rok mi končí smlouva v Montrealu, nemá cenu předbíhat. Ale kdo ví, možná se nakonec objevím třeba právě v Tampě, kde jsem kdysi začínal."
Co jste vůbec věděl o NHL jako malý kluk?
"Moc informací nebylo, to je pravda. S bráchou jsme je hledali, kde se dalo. V časopisech, všude. Už jako kluci jsme snili o Stanley Cupu. Tohle je mimochodem jediný sen, který se mi s hokejem nesplnil."
V 80. letech ale kluci toužili po reprezentaci nebo po mistrovství světa. O NHL skoro nikdo pořádně netušil.
"Já vím. Jenže my četli, jak utekli Petr Svoboda, Franta Musil, Petr Klíma. S bráchou jsme to sledovali a říkali si, jaké to asi v té Americe je. Dneska si kluci kliknou na internetu, když chtějí koupit dres, bez problémů mohou. Za komančů to bylo nemyslitelné. Pamatuju si, jak jsme ze Stadionu vystřihovali obrázky a schovávali plakáty. Měli jsme polepené všechny stěny pokojíčku.
Koho jste na nich měl vy?
"Paul Coffey, Ray Bourque, Dave Babych. Také Dave Andreychuk. Byli tam mnozí další. Žádnému týmu jsem speciálně nefandil, ale kluby se mi líbily podle dresů. Montreal, Calgary, Boston... Také Hartford, který draftoval bráchu. Ten měl nádherné barvy."
Ovlivnil vás příklad staršího Martina při cestě k hokeji?
"Samozřejmě. Brácha mi prošlápl cestu, chtěl jsem být jako on. Martin měl velkou smůlu. V osmnácti onemocněl, na dlouhý čas musel hokeje nechat a pak už šanci do NHL nedostal. Je to veliká škoda. Kdyby se tohle nestalo, patřil by k nejlepším bekům. O tom jsem přesvědčen! Já šel tehdy v jeho stopách. Co umím, to je hodně jeho zásluha. A také rodičů, samozřejmě."
Jak často se s bratrem vídáte?
"Kdykoli to jde. Letos jsme spolu jeli na dovolenou, navštěvujeme se. Brácha buď dojede do Prahy, nebo já za ním do Malenovic. Také jsem mu říkal, ať přiletí do Montrealu. Pokaždé slíbí, ale zatím to nevyšlo. Příští rok má možná poslední šanci. Tak uvidíme."
Poslední dobou pobýváte převážně v hlavním městě. Stane se z vás Pražák?
"Tak to určitě ne! Na Zlín nedám dopustit, ale život v Praze se mi líbí. Do centra to mám pěšky deset, patnáct minut. Kdybyste se mě zeptal, kde budu trvale žít po skončení kariéry, odpověděl bych, že nevím. Příjemné to je v Čechách i v zámoří. Přemýšlím o tom, že si nechám bydlení v Montrealu, možná mě osud zavane jinam. Neřeším to, stejně jako úvahy o konci kariéry. Víte, nikdy jsem nekoukal moc dopředu. Vydržím do osmatřiceti, do čtyřiceti? Ne, takhle jsem si to v hlavě nikdy neprobíral. Jdu do nejbližší sezony a pak se uvidí. Pokud vydrží zdraví a já na to budu mít, rád bych hrál NHL dál. Jiní to dokázali, proč bych nemohl já? Ale raději o tom nemluvme."
Dokážete popsat, co se vám líbí na životě v České republice i v Kanadě? A co třeba nikoli?
"Tady jsem doma. Mám tu blízké. Bráchu, tátu, mámu, příbuzné, kamarády. Tohle do Kanady nikdy nedostanu. Na druhou stranu - život v zámoří je odlišný. Ne snad jednodušší, ale prostě jiný. Ideální by možná bylo, kdybych pendloval sem a tam, kdybych mohl žít tak trochu na obou místech planety. Souviset to bude určitě s tím, jakou činnost si najdu poté, až s hokejem skončím. Ale domů se budu vracet, to vím jednoznačně!"
Na co se vždycky těšíte nejvíc?
"Je toho hodně. Na blízké, na kamarády. Třeba i na to, jak přijedu k mamce nebo babičce a dostanu na talíř něco hodně dobrého. Když mi chtějí udělat radost, připraví flíčky, španělského ptáčka. A také jablečný štrůdl. Takhle dobrý nemají nikde na světě."
V roce 1998 jste byl u historického úspěchu na olympijských hrách v Naganu. Může tenhle triumf ještě někdy něco překonat?
"V národním týmu asi ne. Já jsem vždycky všechno podřizoval NHL, ale reprezentace pro mě hodně znamenala. Na Nagano nejde zapomenout, byl to úchvatný zážitek."
Kdy jste naposledy držel v ruce svoji zlatou olympijskou medaili?
"Tak to je dobrá otázka. Opravdu nevím. Pět let? Nebo šest? Už je to každopádně hodně dlouho. Dřív jsem ji ukazoval těm, kteří o to stáli, ale po dvanácti letech už se na placku nikdo neptá. Žiju přítomností, na vzpomínky bude času dost."
Jaké se týkají vašich startů na mistrovství světa?"Ve čtyřiadevadesátém jsem hrál poprvé a hned si zranil koleno. Bylo to nepříjemné, navíc se objevily problémy s pojistkou. Nic moc. Koleno se naštěstí dalo do pořádku, obě mi drží. Víc mě mrzel šampionát v roce 2004. Hrálo se doma, před našimi lidmi, ve vyprodané hale. Měli jsme silný tým, ale ve čtvrtfinále nás po penaltách vyřadili Američané. I tohle je hokej."
Letos jste se nevešel do nominace národního mužstva na olympiádu ve Vancouveru. Štvalo vás to?"Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nebyl zklamaný. S Jardou Špačkem jsme hráli dobře, cítil jsem formu. Mrzelo mě, že Růža nezavolal, aby nám řekl, že pojede s mladými. Někteří mladí beci nám nesahali po kotníky, ale to už je teď jedno. Nevracím se k tomu. Byl jsem na dvou jiných olympiádách, ani ta v Salt Lake City nebyla špatná, i když z našeho pohledu dopadla jinak než Nagano."
První gól v letošní sezoně vstřelil český obránce Montrealu Roman Hamrlík. Zároveň to byl jeho celkově 150. v kariéře v NHL. Na výhře 2:0 nad Vancouverem se přihrávkami podíleli také Tomáš Plekanec a Jaroslav Špaček.
Hokejisté Montrealu Tomáš Plekanec a Roman Hamrlík přispěli v noci na čtvrtek v NHL výrazně k výhře svého týmu nad Los Angeles (4:1). V rozhovoru pro NOVA Sport oba přiznali, že o triumfu týmu Canadiens rozhodla skvělá týmový hra.
Montreal si po prohře ve Philadelphii chtěl spravit chuť před domácími fanoušky a plán mu vyšel náramně. „My jsme nehráli poslední zápas ve Philadelphii dobře, dvě třetiny od nás byly hodně špatné, takže jsme potřebovali zase zabrat a to se nám povedlo. Zahráli jsme dobře, vyhráli, takže dobrý,“ řekl Plekanec, který si v duelu proti Los Angeles připsal jednu přesnou trefu, když zvyšoval na 3:1.
„Gionta mě tam krásně našel, já si na to počkal, dal mi to v poslední chvíli na střelu z voleje, takže stačilo jenom trefit bránu. A vyšlo to,“ popsal svou branku český reprezentační útočník.
Obránce Hamrlík pochválil výkon celého mužstva a vyzdvihl výkon brankáře týmu Canadiens Price. „Myslím si, že jsme hráli dobrou hru a že nám skvěle vyšel začátek. Druhá třetina byla také v pohodě a musím říct, že nás opět podržel gólman. Důležitý byl taky gól ve hře čtyři na čtyři. Ten nám pomohl. Celkově jsme proti Los Angeles hráli hodně dobře jako tým,“ zhodnotil utkání Hamrlík, který se asistencí podílel na druhém gólu Montrealu, který byl vítěznou trefou zápasu.
_-_location_map.svg)
