LUCky.luKA

Bitva v Teutoburském lese -

Bitva v Teutoburském lese, resp. bitva v Teutoburském pralese, (9 n. l.) byla střetnutí mezi římskými vojsky vedenými Publiem Quinctiliem Varem a germánskými kmeny vedenými náčelníkem Cherusků Arminiem. Bitva představuje jednu z největších a nejdrtivějších římských porážek v historii. Zanikly během ní tři římské legie (Legio XVII, Legio XVIII a Legio XIX) a padl správce provincie Germánie. Důsledkem bitvy bylo postupné stanovení Rýna jakožto hranice mezi římskou říší a Germánií.

V roce 7 se stal správcem nedávno vytvořené provincie Germania Publius Quinctilius Varus, člen staré patricijské rodiny. Jelikož se jednalo o dosud velice neklidné území a místní kmeny měly nezkrotnou povahu, měl správce provincie k disposici značné vojenské síly.

Publius Quinctilius Varus byl velmi špatným správcem provincie. Svůj vysoký post si získal skrze svůj původ a přiženění se do rodiny prvního římského císaře Octaviana Augusta, nikoliv na základě osobních kvalit a schopností. Nedokázal pochopit principy fungování své provincie ani její obyvatelstvo, které považoval za neschopné a věčně rozhádané barbary, kteří by se nikdy nezmohli na společnou akci. Jeho válečnické umění taktéž nebylo na výši a svými politickými kroky dráždil Germány do té míry, že po pouhých dvou letech byly připraveny odhodit své rozmíšky a společně povstat. Čekalo se jen na vhodného člověka, který bude mít dost autority a schopností, aby se postavil do jejich čela. Tím mužem se stal náčelník kmene Cherusků Arminius. Arminius strávil dětství v Římě jako rukojmí a během svého pobytu se vzdělal jak v oblasti římské kultury, tak zejména v oblasti římské politiky a válečnictví.

Arminius si pečlivě budoval pozici Varova přítele a důvěrníka a současně připravoval povstání, které by zničilo římskou nadvládu. Byl si vědom obrovských kvalit římského vojska, kterých Germáni zdaleka nedosahovali, nicméně byl rozhodnut udeřit náhle a za takových okolností, aby Římané nemohli svých předností využít. V roce 9 inicioval Arminius několik drobných, leč životaschopných povstání v odlehlejší části provincie a zároveň nechal prosáknout zprávy o neklidu mezi germánskými kmeny, které údajně pomalu zapomínaly, jak silná je ruka Říma. Varus se poté rozhodl (částečně na Arminiovu radu) projít se třemi legiemi napříč provincií, jednak aby potlačil revoltu, jednak aby tak demonstroval římskou sílu. Trasa pochodu vedla Teutoburským lesem, kde již na Varovo vojsko čekaly spojené síly několika germánských kmenů. Jejich jádro tvořili bojovníci 4 kmenů: Cheruskové, Marsové, Chattové a Brukterové.

BITVA -

Varus na přípravě výpravy zanedbal mnohé, vlastně se domníval, že se cestou bojovat vůbec nebude. K větší opatrnosti ho nepřimělo ani varování od Arminiova strýce, který mu zhruba popsal rozsah a plány spiknutí a Arminiovi zrady. Varus ale celé tvrzení pustil z hlavy jako pomluvu, která má původ v nenávisti mezi oběma muži a vyrazil na cestu podle plánu. Arminius cestoval s ním. Vše bylo v pořádku až do chvíle, kdy římská armáda pronikla hluboko do Teutoburského lesa a zhoršilo se počasí. V tu chvíli Arminius zmizel i s celou družinou a krátce poté se objevily první střety mezi římskými průzkumnými jednotkami a Germány. Římané byli obklíčeni. Bitva trvala několik dnů, ale byla rozhodnuta předem. Obklíčeni značnou přesilou, bojujíce v hustém pralese, kde nemohli použít svůj vysoce efektivní způsob boje ve formaci, za silných dešťů, které promáčely štíty natolik, že se pro svou váhu nedaly použít, neměli legionáři ani jejich spojenci sebemenší šanci přežít. Několikráte se zastavili na volném prostranství a čekali v naději, že Germáni zahodí opatrnost a disciplínu a napadnou je na volném prostoru, kde by se dala využít římská taktika a disciplína, ale Arminius své voje udržel na uzdě a čekal s nimi, až Římanům nezbude, než opět vstoupit do lesa. Nakonec byla celá římská armáda - 3 legie (XVII., XVIII. a XIX.) a 6 kohort pěchoty a 3 oddíly spojenecké jízdy - zničena. Bitvu přeživší zajatci, včetně žen a dětí (legie doprovázely rodiny vojáků), byli obětováni germánským bohům, prodáni do otroctví, nebo zmasakrováni. Varus a jeho nejvyšší důstojníci zřejmě ke konci bojů spáchali sebevraždu.

NÁSLEDKY BITVY -

Byla to jedna z nejhorších porážek, jaké římská říše zažila. Její dopad byl zdrcující - trvalá ztráta většiny Germánie a zničení velké části římských vojsk. Podle legendy císař Octavianus Augustus obcházel ještě týdny po bitvě palácem, bil hlavou do zdi, rval si vlasy a křičel do prázdna: „Vare, Vare, vrať mi mé orly!“ (orel byl znak legie). Podle jiných ztvárnění zněl císařův nářek „Vare, Vare, vrať mi mé legie!“ - Vare, Vare, rede mihi legiones meas! Smysl v každém případě zůstává u obou podob výroku stejný)(popsáno v knize Životy dvanácti císařů od římského spisovatele a historika Suetonia).

Tři legie ztracené v Teutoburském lese - Legio XVII, Legio XVIII a Legio XIX - již nebyly nikdy obnoveny.

Přestože šok z porážky a zmasakrování tří legií byl ohromný, Římané nevzdali své plány na podmanění germánských kmenů. Roku 14 poslali do severní Germánie (přibližně dnešní severní Německo) velkou armádu čítající cca 50 000 mužů, podporovanou obrovskou silou námořních jednotek, pod velením Germanica. Avšak ani takto silné armádě se nepodařilo porazit sjednocené Germány. Tacitus píše, že římské zvláštní průzkumné jednotky pod Germaniovým velením byly první, kdo objevily dějiště bitvy. Tacitus dále píše: Nalezli kupy vybělených kostí a odťaté lebky nabodnuté na stromech. Tyto pohřbili, „jako by to byli jejich příbuzní, jejich vlastní krev“.

Roku 16 n. l. se císař Tiberius, vzhledem k nadměrným výlohám, rozhodl ukončit výpady proti germánským kmenům.

Nicméně bitva byla důležitý milník v římských pokusech dobýt Germánii, tyto pokusy započal Drusus již v roce 14 př. n. l. Pokusy dobýt Germánii měly dalekosáhlé historické následky, byla tím např. vytvořena hranice mezi románskými a germánskými jazyky.

Posledních tečku za bitvou v Teutoburském lese udělal Tacitus v Annales (XII. 27). Asi v roce 50, překročila skupina Chattů Rýn v oblasti spravované Ubii a začali zde loupit. Upozorněný římský velitel Lucius Pomponius svolal jednotky složené z Vangionů a Nemetů podporovaných římskou kavalérií. V noci napadli nechránený tábor spících Chattů, které pobili. Ke svému nemalému překvapení a radosti zde nalezli a osvobodili několik mužů z Varových legií, kteří byli již 40 let drženi v otroctví.

Již v 19. století se mnozí nadšenci snažili najít místo slavné bitvy. Pravděpodobné místo střetu se podařilo lokalizovat až v roce 1987 amatérskému archeologovi majoru Tony Clunnovi, který detektorem hledal staré římské mince v dnešním Kalkriese (část města Bramsch v Dolním Sasku). Brzy po nálezu zde začal archeologický výzkum kunsthistorického muzea v Osnabrücku vedený prof. Wolfangem Schlütrem, s rozšířením výzkumu byla založena zvláštní nadace a muzeum. Od roku 1990 jsou vykopávky vedeny Susan Wilbers-Rostovou.

Arminius, v Německu nazývaný Hermann der Cherusker (16 př. n. l. - 21) byl náčelník kmene Cherusků, který sjednotil germánské kmeny a vedl úspěšnou vzpouru proti římské nadvládě, jež vyústila v trvalý zánik provincie Germánie. V rámci této vzpoury roku 9 svedl s Římany bitvu v Teutoburském lese, v níž zcela zničil tři římské legie a připravil tak římské říši jednu z nejtěžších porážek v její historii.

Arminius byl synem náčelníka Cherusků Segimera. Narodil se roku 17 př. n. l. nebo 16 př. n. l. Část svého mládí strávil jako rukojmí v Římě, kde získal základní znalosti římské politiky a posléze byl vycvičen jako vojenský velitel. Asi od roku 4 vedl podpůrné jednotky římské armády složené z Cherusků, pravděpodobně bojující na Balkánském poloostrově. Do severní Germánie se vrátil někdy v letech 7 - 8. Zde se spřátelil s Publiem Quinctiliem Varem, římským správcem provincie Germania, kterou Řím nedávno zřídil na území mezi Rýnem a Labem. Zároveň však připravoval povstání germánských kmenů proti římské nadvládě. V roce 9 vedl spojené vojsko Cherusků, Marsů, Brukterů a Chattů, které v Teutoburském pralese přepadlo a zcela zničilo jádro římských vojsk v Germánii tvořené třemi legiemi a 6 kohortami pěchoty a třemi oddíly jízdy. V bitvě padl (nebo spáchal sebevraždu) i správce provincie a mnoho jeho úředníků.

Po bitvě v Teutoburském lese stál Arminius v čele unie germánských kmenů a převážně úspěšně vzdoroval vpádům a vojenským akcím Říma. V roce 16 utrpěl porážku od římského vojevůdce Germanika v bitvě na řece Veseře, neboť jeho podřízený a synovec Inguiomer nerespektoval smluvený plán a vyslal elitní oddíly na smrt proti přesile bez jakékoliv podpory. Když se do boje dostali i prostí válečníci, byli zahnáni do bažin, kde jich až několik tisíc v nastalém zmatku utonulo. Římské vítězství však nebylo dostatečně přesvědčivé a Římané se posléze stáhli za Rýn (když před tím zajali Arminiovu ženu a syna). Po ústupu Římanů vedl Arminius válku s náčelníkem Markomanů Marobudem, kterého porazil. V roce 21 byl zavražděn příbuznými.

Inguiomer byl synovcem náčelníka a sjednotitele kmene Cherusků, Arminia. V bitvě na řece Veseře s vojskem římského vojevůdce Germanika v roce 16 buď špatně pochopil Arminiovu narážku, či nerespektoval smluvený plán a vyslal do útoku na smrt proti přesile elitní oddíly bez jakékoli podpory. Bojovníci pohrdajíce smrtí zaútočili, byli však přesilou zmasakrováni. Když se do boje zapojili i prostí válečníci, byli zahnáni do bažin, kde jich v nastalém zmatku několik tisíc utonulo.

Nero Claudius Germanicus (24. května 15 př. n. l. – 10. října 19 n. l. v Antiochii na Orontu) byl římský vojevůdce, proslavený svými vojenskými výpravami do Germánie. Je znám pod přezdívkou Germanicus, kterou obdržel v roce 9 na počest svého otce, jenž dosáhl v Germánii rovněž mnoha skvělých vítězství.

Germanicovými rodiči byl Nero Claudius Drusus, syn Augustovy manželky Livie Drusilly, a Antonie mladší, dcery Marca Antonia a Augustovy sestry Octavie mladší. Jeho bratrem byl pozdější císař Claudius. Poté, co ho jeho strýc Tiberius adoptoval znělo celé jeho jméno Gaius Iulius Caesar Germanicus. Jeho manželkou se stala Agrippina starší, Augustova vnučka, jež mu porodila devět dětí, včetně Gaia, pozdějšího císaře Caliguly, a Agrippiny mladší, manželky císaře Claudia a matky Nerona.

Germanicus se těšil značné popularitě mezi Římany, kteří nadšeně oslavovali každé jeho vítězství. Přízeň mu projevoval také Augustus, jeho prastrýc a děd jeho manželky, který po jistou dobu zvažoval, že Germanica ustanoví svým nástupcem. Augustus se po naléhavém přesvědčování ze strany své manželky Livie Drusilly nakonec rozhodl pro Tiberia, svého nevlastního syna z Drusillina prvního manželství. Současně ale Tiberia přinutil, aby adoptoval Germanica a jmenoval ho svým nástupcem na úkor vlastního syna.

Germanicus byl několikrát pověřen velením vojska během tažení v Panonii a Dalmácii a později se spolu s Tiberiem podílel na potlačení vzpoury panonských legií. Tacitus ho označil za výjimečného vojáka a rozeného vůdce, velice oblíbeného v řadách prostých legionářů. V roce 12 byl zvolen konzulem, když předtím celkem pětkrát zastával úřad quaestora.

Po Augustově smrti, určil senát Germanica za velitele vojska v Germánii. Již krátce po Germanicově příjezdu na Rýn, se legionáři vzbouřili proti neoblíbenému Tiberiovi, kterého odmítli přijmout za císaře a místo něho provolali Germanica. Ten se však rozhodl respektovat Augustovu volbu, načež vyjednáváním a četnými ústupky vzbouřené vojáky uklidnil. Tiberiova nedůvěra ke Germanicovi přesto ještě více vzrostla.

V roce 14 zahájil Germanicus svá tažení na území pravobřežní Germánie, jejichž cílem bylo pomstění porážky Varrových legií Arminiem v Teutoburském lese v roce 9. O rok později podnikl velikou výpravu proti Chattům. Poté pronikl za řeku Emži a navštívil místo, kde se konala bitva v Teutoburském lese, v níž byly zmasakrovány tři římské legie. Dva ze tří orlů (symbol legie) ukořistěných v bitvě se mu podařilo v dalších letech získat zpět. Na zpáteční cestě za Rýn bylo jeho vojsko v důsledku zuřivých germánských útoků a nepříznivému počasí takřka zničeno. V roce 16 postoupil Germanicus až k řece Veseře, kde na konci léta svedl na pláni Idistaviso vítěznou bitvu s Arminiem. Před příchodem zimy stihl porazit Germány ještě v bitvě na vale Angrivariů.

Ovšem ani tyto úspěchy, ani Germanicovo přesvědčení, že Arminius a jeho spojenci jsou již na pokraji zhroucení, nedokázaly pohnout s Tiberiovým rozhodnutím upustit od dalších dle jeho názoru příliš nákladných a vyčerpávajících tažení, jež ostatně neskýtala záruku vítězství. Germanicus byl odvolán a v roce 17 oslavil v Římě triumf. Toto datum je pokládáno za okamžik, kdy Římané s definitivní platností rezignovali na snahu vytvořit z Germánie svoji provincii. Tamní barbarské kmeny si tudíž uchovaly svobodu vybojovanou v roce 9.

Tiberius poté Germanica poslal na východ, kde v roce 18 porazil kappadockého krále a jeho zemi přeměnil v římskou provincii.

V následujícím roce Germanicus v syrské Antiochii onemocněl a brzy na to zemřel. O příčinách jeho smrti se vyrojily mnohé spekulace a leckteré prameny dávají jeho úmrtí za vinu místodržiteli Sýrie, Gnaeovi Calpurniovi Pisonovi, s nímž se Germanicus dostal do konfliktu a jenž ho prý dal na příkaz císaře Tiberia otrávit. Toto podezření se ale nikdy nepodařilo prokázat, nicméně Piso později spáchal sebevraždu. Suetonius naznačuje, že Tiberiovým motivem mohla být žárlivost a strach z obliby a rostoucí moci jeho adoptivního syna. Germanicova krajně podezřelá smrt za značně nejasných okolností však vážně otřásla Tiberiovou autoritou, což přispělo k císařově vzrůstající paranoii a k vytvoření atmosféry strachu a nedůvěry v Římě.

Autor LUCky.luKA v 02:02 | Permalink | Komentáře

Bitva u Gaugamél (dnes vesnice Tel Gomel v severním Iráku), svedená 1. října roku 331 př. n. l., byla jednou z největších a nejvýznamnějších bitev světových dějin. Vojsko Alexandra Velikého v ní dosáhlo fantastického vítězství nad Peršany vedenými králem Dareiem III. Tato bitva je někdy rovněž nepřesně nazývána bitvou u Arbely.

Během dvou let po bitvě u Issu Alexandr ovládl celé východní pobřeží Středozemního moře a Egypt. Odtud se pak vydal zpět do Sýrie a dále na severovýchod do srdce perské říše. V létě roku 331 př. n. l. Alexandrovo vojsko bez odporu překročilo řeky Eufrat a Tigris a stanulo na planině poblíž vesnice Gaugaméla, kde se mu do cesty postavila obrovská perská armáda a kde byla posléze vybojována rozhodující bitva celé války.

MAKEDONCI ( ŘEKOVÉ ) -

Alexandr velel celkem asi 40 000 pěšákům a 7 000 jezdcům. Makedonské vojsko bylo sice početně slabší než perské, převyšovalo však Peršany svojí organizací, disciplínou, pružností velení a zkušenostmi z četných bojů.

Základní kámen makedonského vojska tvořili těžkooděnci (pezhetairoi) organizovaní ve falanze a vybavení kopím dlouhým téměř 6 metrů (sarissa). Elitní pěší jednotku představovali hypaspistas (štítonoši) vyzbrojení podobně jako řečtí hoplíté, avšak relativně pohyblivější. Kromě nich sloužili v makedonském vojsku také peltasti (lehkooděnci) ozbrojení vrhacími zbraněmi: luky, praky nebo oštěpy. Klíčovým mobilním a úderným tělesem makedonského vojska byla těžká jízda tvořená makedonskými šlechtici – královými druhy (hetairoi) – disponujícími brněním, přilbou a kopím určeným spíše k úderu než k vrhu.

Alexandrův otec, Filip II. Makedonský, vybudoval z příslušníků nejednotných, horských kmenů Makedonie mocnou armádu, jejímž vojákům přidělil půdu a usadil je ve městech. Tím si zajistil stálé profesionální vojsko, jehož zdatnost byla utužována častým cvičením a válečnými výpravami. Kromě Makedonců bojovalo v Alexandrově vojsku mnoho spojenců a žoldnéřů z Řecka a také z Thrákie, Ilýrie a Paiónie.

Od Filipa převzal kromě skvělého vojska rovněž jeho taktiku: Zatímco pěchota vázala nepřítele a pokud možno narušovala jeho linii, těžká jízda měla proniknutím do vzniklých mezer v nepřátelském rozestavení nebo napadením protivníkova křídla přivodit rozhodnutí v bitvě. Tento velmi riskantní postup se ukázal být úspěšný ve dvou předchozích bitvách a nakonec rozhodl i samotnou bitvu u Gaugamél.

PERŠANÉ -

Perské vojsko čítalo patrně kolem 150 000 mužů (některé prameny však hovoří i o 250 000 vojácích, nebo dokonce ještě o větším počtu), včetně 20 000 řeckých žoldnéřů, 12 000 těžkých jezdců z Baktrie, 200 válečných vozů se srpy upevněnými na kolech a 15 válečných slonů.

Dareiova obrovská armáda se skládala z velkého množství různých kmenů z Mezopotámie, Persie, Baktrie a dalších východních zemí. Jejich jedinou předností byl však jejich veliký počet. Ve všech ostatních hlediscích za makedonskými vojáky silně zaostávali, neboť postrádali patřičnou motivaci, výcvik i bojové zkušenosti. O něco vyšší kvalitu měla perská jízda, především její jádro, které tvořila kara – válečná hotovost, která byla trvale ve zbrani.

Jízda sestávala z oddílů ze středního a východního Íránu, dále z Kappadoků a Arménů z Anatolie, stejně jako z válečníků z jižního pobřeží Kaspického moře a ze střední Asie. K nim patřili Baktrové, Sogdové, Skythové a mnoho dalších bojovníků, včetně Indů. V této bitvě Peršané nasadili také válečné vozy se srpy, jejichž úkolem bylo narušit makedonskou falangu.

Z pěchoty mělo s makedonskými vojáky srovnatelnou kvalitu pouze 20 000 Řeků a králova osobní garda, 10 000 Nesmrtelných. Řečtí žoldnéři bojovali ve falanze, jejich štíty byly ale větší než makedonské a jejich kopí dosahovala třímetrové délky, přičemž kopí Nesmrtelných byla pouze něco přes jeden metr dlouhá. Z ostatních vojáků nosili pouze Arméni zbroj srovnatelné kvality s makedonskou nebo řeckou. Zbytek Peršanů byl ozbrojen jen lehčeji a jako hlavní zbraně sloužily stejně jako za časů Dareia I. luk a šípy.

Bitva začala příchodem Peršanů na bojiště. Dareios nejprve rozmístil svoji jízdu a válečné vozy, pro něž nechal vyčistit předpolí své linie od křovin a ostatní vegetace, aby tak dosáhl jejich co nejvyšší efektivity. Vozy byly dále podporovány 15 indickými slony, třebaže ti nakonec do bitvy vůbec nezasáhli.

Dareios sám se podle zvyku perských králů obklopil svoji nejlepší pěchotou uprostřed bitevního šiku. Napravo od něj stáli řečtí žoldnéři, nalevo pak umístil svoji tělesnou stráž – Nesmrtelné. Dále měl kolem sebe indickou, kárskou a perskou jízdu. Ostatní perská pěchota byla rozdělena do dvou řad, přičemž pěšáci v první linii byli zajišťováni pomocnými oddíly z druhé řady.

Po obou křídlech byla rozestavena jízda. Béssos na levé straně velel Baktrijcům a dále perské, skytské a jiné východní jízdě. Vozy byly rozestavěny v čele perské sestavy. Pravému křídlu velel Mazaios, jemuž podléhala jízda ze Sýrie, Médie, Mezopotámie, Parthie, Kappadokie, Arménie a mnoha dalších zemí. Nejlepší z nich, Kappadokové a Arméni, tvořili čelo Mazaiovy formace. Další část jeho jezdců měla Makedonce obejít a vpadnout do zad Parmenionovu levému křídlu.

Makedonské levé křídlo, jak již bylo zmíněno, bylo svěřeno nejschopnějšímu Alexandrovu veliteli – Parmenionovi. Alexandr měl přímé velení nad pravým křídlem. Sám bojoval po boku svých hetairoi doprovázených také lehkou makedonskou jízdou, Paióny a částí žoldnéřské jízdy. Zbytek žoldnéřů měl za úkol krýt makedonské střelecké jednotky umístěné za falangou. Parmenionovo levé křídlo bylo posíleno výbornými thesálskými jezdci a také thráckou jízdou. Jejich úkolem bylo zajišťovat Parmenionův týl, zatímco Alexandr měl z pravé strany podniknout rozhodující úder.

Falanga byla rozmístěna ve dvou liniích. Vzhledem k převaze Dareiovy jízdy nad Alexandrovou v poměru 5:1 se zdálo nemožné zabránit Peršanům v obklíčení makedonských křídel. Druhá linie pěchoty, která se skládala především z řeckých spojenců a žoldnéřů, měla proto zasáhnout na pomoc ohroženým křídlům.

ZAHÁJENÍ BITVY -

Alexandr v této bitvě použil unikátní taktický postup, jaký byl v celých dějinách vojenství aplikován již jen několikrát. Jeho plánem bylo upoutat na svých křídlech co největší množství perské jízdy. Účelem této jeho snahy bylo vytvořit mezeru v nepřátelské linii, kde by pak mohl osobně udeřit proti Dareiovi, stojícímu ve středu perského vojska. Pro úspěch celého plánu bylo nezbytné přesné načasování a dokonalá součinnost jednotlivých druhů makedonského vojska. Křídlům nařídil Alexandr stočit se zpět pod úhlem 45 stupňů, aby tak mohly snáze zachytit útok perské jízdy. Když takto uspořádal své muže, vydal se Alexandr pomalu na pravou stranu, čímž byl Dareios, zneklidněný Alexandrovým manévrem, donucen proti své vůli (po zkušenosti z bitvy u Issu) zahájit útok.

Dareios vrhl do boje nejprve své válečné vozy. Říká se, že Makedonci si na tuto ničivou perskou zbraň připravili speciální taktiku, aby vozům zamezili narušit jejich postavení. První řada měla před vozy ukročit stranou a otevřít tak mezeru v linii. Koně totiž odmítali běžet proti kopím první linie a vstoupit tak do pasti, takže mohli být zastaveni teprve kopími zadní linie. Vozatajové byli následně snadno zabiti a nasazení vozů mělo proto nakonec jen malý účinek.

ALEXANDRŮV ÚTOK -

Poté dal Dareios pokyn k útoku své první linii pěchoty a jízdě. Úderem Peršanů na pravé makedonské křídlo, vznikla mezi Béssovým křídlem a Dareiovým středem mezera, přesně jak Alexandr očekával. V tomto okamžiku vyvedl Alexandr svoji těžkou jízdu z boje a připravil se na rozhodující útok na střed perských linií. Své muže zformoval do obrovského klínu a zaútočil. Za ním postupovali jeho pěší hypaspisté a lehkooděnci.

Tento klín pak vrazil do oslabeného perského středu, kde se mu na odpor postavili Nesmrtelní a řečtí žoldnéři. Béssos na levém křídle ztratil spojení s Dareiem a ve snaze předejít obklíčení, začala jeho jízda ustupovat. Samotnému Dareiovi nyní hrozilo odříznutí. V líčení toho, co následovalo, se starověké prameny rozcházejí, nicméně většina z nich se shoduje v tom, že Dareios ztratil kuráž a uprchl z bojiště následován zbytkem své armády. Perští historikové a také Diodóros Sicilský však tvrdí, že král uprchl až poté, co ho opustili jeho vlastní vojáci.

LEVÉ KŘÍDLO -

Alexandr se mohl pustit do pronásledování Dareia, avšak v tomto okamžiku obdržel zoufalou zprávu od Parmeniona z levého křídla (událost, která byla později použita Kallisthenem a dalšími k očernění Parmeniona). Alexandr byl nucen volit mezi stíháním krále a ztrátou své armády. Nakonec se rozhodl pomoci Parmenionovi a vyprostit tak svoje vojsko. Pronásledování krále muselo prozatím počkat.

Když Alexandr napadl perský střed, vznikla mezi ním a Parmenionem skulina, do které pronikla perská a indická jízda. Zde však učinila osudovou chybu. Místo aby se otočila, napadla Parmenionovu falangu zezadu a dokončila tak její obklíčení, vydala se vyplenit makedonský tábor. Peršané se dokonce pokusili zachránit královnu matku Sisygambis, která s nimi ale odmítla odejít. O tom jaké nebezpečí tento průnik představoval vypovídá fakt, že při svém ústupu Indové pobili přes 60 Alexandrových hetairů.

Po zhroucení středu perské formace se začal Mazaios stejně jako předtím Béssos stahovat. Oproti Béssovu křídlu však Mazaiovi Peršané vystavení útokům thesálských jezdců brzy upadli v naprostý zmatek a jejich ústup se tak proměnil v masakr.

DÚSLEDKY BITVY -

Po bitvě se Parmenion zmocnil celého perského trénu, zatímco Alexandr a jeho těžká jízda se pokusili pronásledovat Dareia. Podobně jako po vítězství u Issu získali Makedonci ohromnou kořist asi 4 000 talentů a také Dareiův osobní válečný vůz a luk. Ukořistěni byli rovněž všichni váleční sloni.

Dareiovi se podařilo uniknout z bitvy a s malým jádrem svých sil prchal směrem do Ekbatany. Krále dostihl také Béssos a jeho baktrijská jízda, stejně jako část Nesmrtelných a asi 2 000 řeckých žoldnéřů. Na svém útěku pronesl Dareios ke svým zbývajícím vojákům řeč, v níž vyjevil svůj záměr uchýlit se na východ a tam shromáždit novou armádu s níž by Alexandra porazil. Zatím Mazaios otevřel Makedoncům brány Babylonu, jenž tak padl bez boje navzdory svým silným hradbám. Alexandr se stal nezpochybnitelným vládcem Asie. Prchající Dareios byl brzy poté zavražděn Béssem.

V květnu 331 př. n. l. se Alexandr vrátil do rozbořeného Tyru, přičemž přikázal jeho obnovení a opětné osídlení spojeneckými Féničany. Na jaře téhož roku vyrazilo z Makedonie 15 000 vojáků, kteří se v Tyru setkali s Alexandrem. Makedonská armáda sestávala v této chvíli ze 40 000 mužů pěchoty a 7000 jezdců. Z Tyru zamířil Alexandr do Asýrie, kde v létě překročil řeku Eufrat. Jeho původní plán počítal s pochodem k Babylonu na jihu, v čemž mu však zabránila perská armáda pod velením satrapy Babylonie Mazaia. Alexandr odolal vlastním vojákům, dychtícím po bitvě. Místo toho se rozhodl neoslabovat své mužstvo před příchodem jádra Peršanů vedených Dareiem a postoupil na sever. V září 331 př. n. l. překonali Makedonci řeku Tigris a přiblížili se ke spojenému perskému vojsku. Alexandrovi muži se utábořili ve vzdálenosti 11 kilometrů od velkokrálovy armády u místa jménem Gaugaméla, severozápadně od Arbely (dnešní Irbíl), největšího města severní Mezopotámie. Bezprostředně před bitvou nastalo zatmění Měsíce, což Peršany značně znejistilo, neboť to považovali za špatné znamení.

Bitva u Gaugamél se konala 1. října 331 př. n. l. a probíhala podobně jako bitva u Issu. Peršané takřka zdolali levé křídlo makedonské linie a dokonce začali plenit makedonský tábor. Současně Alexandr zaútočil se svou jízdou na perskou linii a neúnavně se probíjel do jejího středu, kde se nacházel Dareios, obklopený svojí tělesnou stráží a pěchotou z celé říše. Při pohledu na Alexandra ale Dareios znovu ztratil odvahu a unikl z bojiště. Alexandr ho chtěl pronásledovat, ovšem zpráva od Parmenióna o hroutícím se levém křídle, ho přiměla k návratu. Třebaže perské vojsko svým počtem Makedonce výrazně převyšovalo, dosáhl Alexandr opět vítězství. Dareiovi se sice podařilo zachránit, avšak jeho vojsko bylo úplně zničeno.

Alexandrovi v tomto okamžiku nestálo již nic v cestě na Babylon. Očekávalo se, že Mazaios, který se taktéž zúčastnil bitvy, bude toto město disponující mohutnými hradbami bránit. Nicméně Mazaios je dobrovolně vydal Makedoncům, za což byl potvrzen ve svém úřadu. Alexandr poté vkročil Ištařinou bránou do města, načež se nechal prohlásit „králem Asie“. Babylonem, jehož tehdejší počet obyvatel dosahoval jednoho milionu, padla Alexandrovi do rukou největší metropole tehdejšího světa. Přestože mu velkokrálové nepřikládali zvláštního významu, Alexandr oslněný velkolepou okázalostí a někdejší slávou Babylonu ho nechal opravit a určil jej hlavním městem své říše.

Po pětitýdenním pobytu se Alexandr vydal dále na východ, aby si podmanil ostatní centra perské říše ve vnitrozemí. V Susách Alexandr usedl na trůn achaimenovských velkokrálů. Vystupoval tedy jako jejich legální nástupce, čímž se snažil vyprovokovat Dareia k poslednímu střetnutí. Alexandr tu rovněž nalezl královskou pokladnici s jejími nesmírnými poklady, přetrvávající problémy s financemi tím byly definitivně vyřešeny. Většina zlata byla použita na válečné výdaje, což ve svém důsledku vyvolalo pád ceny zlata a značnou inflaci v Řecku. Ovšem o tamní poměry se už Alexandr nezajímal, jak ostatně naznačuje jeho výrok, jímž v Egyptě přirovnal Antipatrovo vítězství nad povstalými Sparťany za „válku myší“.

Při pochodu ze Sus do Persepole narazil Alexandr na jediný vážnější odpor, když mu domorodé perské kmeny přehradily cestu u Perské brány. Konečně v lednu roku 330 př. n. l. byla Persepolis – srdce perské říše – vydána v plen Makedoncům. Mnoho obyvatel města spáchalo před Alexandrovým příchodem sebevraždu nebo uprchlo. Podle dřívějších názorů nechal prý Alexandr celé město vydrancovat a královský palác zapálit. Tyto závěry jsou moderními historiky a badateli zpochybňovány. Na základě archeologických nálezů se soudí, že vypálen byl pouze proslulý Xerxův palác, což měla být symbolická odplata za zničení Athén.

Alexandr Veliký (mezi 20. a 30. červencem 356 př. n. l. v Pelle – 10. nebo 11. června 323 př. n. l. v Babyloně), rovněž známý jako Alexandr III. Makedonský (řecky Μέγας Αλέξανδρος (ο Μακεδών ο Τρίτος), [Megás Alexandros (ho Makedón; ho Trítos)], byl králem (basileús) Makedonie. Alexandr rozšířil hranice své říše tažením do Persie a na indický subkontinent, díky čemuž se stal zřejmě největším a nejúspěšnějším vojevůdcem celé historie, který nepodlehl v jediném střetnutí. V době své smrti ovládal většinu tehdejším Řekům známého světa.

Poté, co si Alexandrův otec král Filip II. Makedonský podmanil řecké městské státy, vypravil se Alexandr na východ proti obrovité perské říši Achaimenovců. Během jedenácti let nepřetržitých vojenských kampaní Alexandr postupně dobyl Anatolii, Sýrii, Fénicii, Judeu, Egypt, Mezopotámii, Írán a střední Asii. Teprve ve vzdálené Indii byl vlastními vojáky donucen upustit od svého úmyslu dosáhnout velkého vnějšího moře. Po návratu do Babylonu se chystal k dalším výbojům na Arabský poloostrov, odkud chtěl vést své muže na západ. Těmto smělým plánům však zabránil Alexandrův předčasný skon.

Alexandrem podrobené země se v následujících staletích staly místem šíření řecké civilizace a osídlení. Tím započala epocha helénismu, jenž ztělesňoval kombinaci řeckých a orientálních kulturních vlivů. Již za svého života (a především po své smrti) inspiroval Alexandr mnohé jedince k literárnímu zachycení a oslavě výjimečných činů, jichž dosáhl. Alexandrova postava proto hluboce pronikla do dějin a mýtů jak řecké tak i neřeckých kultur.

V roce 336 př. n. l. nastoupil Alexandr ve věku dvaceti let na trůn po svém otci. Za to, že proti němu nevznikl žádný za zmínku stojící odpor, zřejmě vděčil Antipatrovi, který přiměl vojáky, aby Alexandra uznali za krále. Již v prvních dnech své vlády Alexandr popravil každého, kdo se ho odvážil spojovat s vraždou jeho otce. Alexandrova úhlavního nepřítele Attala usmrtil Attalův nevlastní otec Parmenión. Antipatros i Parmenión se kvůli těmto skutkům, které Alexandrovi zajistily vládu, těšili po dlouhou dobu králově obzvláštní přízni.

Filipova smrt znamenala ohrožení jednoty Řecka dosažené teprve před dvěma lety. Athéňané a Thébané považovali Alexandra za mladíka, jehož nezkušenost jim dává příležitost k obnovení jejich nezávislosti. Alexandr však energicky přitáhl k hradbám Théb, čímž je přiměl odpřísáhnout mu věrnost. Ještě v roce 336 př. n. l. si Alexandr zajistil v Korintu poslušnost řeckých obcí, jež ho zvolily velitelem v chystané válce proti Persii. Thrácké a ilyrské kmeny se však pokusily využít vzniklé situace k setřesení makedonské nadvlády. V roce 335 př. n. l. vytáhl Alexandr s 15 000 muži na sever a po překročení Dunaje účinně potlačil thráckou revoltu. Následně naložil stejným způsobem i s Ilyry.

Zatímco Alexandr bojoval proti barbarům na dalekém severu, Řekové se usnesli, že nastal čas odpadnout od Makedonie. Do čela Helénů se postavil řečník Démosthenés, který je přesvědčil, že Alexandr v Ilýrii padl a v Makedonii nastalo bezvládí. Jako první povstali obyvatelé Théb, načež vyhnali ze svého města makedonskou posádku. Alexandr na tuto vzpouru zareagoval okamžitě a rychlými pochody se i se svým vojskem přesunul z Ilýrie k Thébám. Perdikkova falanga dobyla po urputném boji město, které Alexandr nechal za trest celé srovnat se zemí s výjimkou chrámů a domu básníka Pindara. Thébské území bylo rozděleno mezi ostatní boiótské obce, 6000 obyvatel bylo usmrceno a dalších 30 000 prodáno do otroctví. Théby přestaly existovat a teprve o dvacet let později směly být znovu vybudovány, nikdy se však už nepozvedly ke svému dřívějšímu významu. Ostatní řecké obce, poděšené osudem Théb, nato kapitulovaly. Athénská delegace vedená Fókiónem, oponentem proti-makedonské frakce, prý obměkčila Alexandra natolik, že upustil od požadavku na vypovězení Démosthena a jeho stoupenců. V Korintu se poté Alexandr nechal znovu ujistit o loajalitě Řeků a ušetřil je potrestání, neboť je potřeboval jako spojence do připravovaného tažení proti perské říši.

Na podzim 324 př. n. l. se Alexandr odebral do Ekbatány, kde Héfaistión vyčerpaný nadměrným pitím po jedné z mnoha slavností onemocněl. O sedm dní později Alexandrův nejbližší přítel zemřel. Podle Plútarcha přikázal zničený Alexandr ukřižovat Héfaistiónova osobního lékaře. Po několika dnech, kdy truchlil nad ztrátou druha a odmítal jídlo utápěje svůj zármutek v alkoholu, nechal Héfaistiónovi vystavět monumentální hrobku. Charakterizovat vzájemný vztah Alexandra a Héfaistióna je velice obtížné. Obecně se však soudí, že spolu udržovali intimní styky. Kromě Héfaistióna pojil Alexandra důvěrný vztah také k perskému eunuchovi Bagóásovi, v němž již před makedonským králem nacházel zalíbení rovněž Dareios III.

V únoru 323 př. n. l. se Alexandr vrátil zpět do Babylonu a začal zde plánovat novou válku, jejímž cílem mělo být ovládnutí Arábie při pobřeží Perského zálivu a Rudého moře. Podle pramenů hodlal Alexandr po dobytí Arábie napadnout také Kartágo, Sicílii a Itálii. O míře jeho ambicí svědčí, že zamýšlel vybudovat vojenskou silnici vedoucí až k Herkulovým sloupům (Gibraltarský průliv). K uskutečnění této působivé expedice byla zahájena výstavba flotily tisíce lodí. V květnu, nedlouho před odchodem vojska, dal Alexandr svého mrtvého přítele Héfaistióna prohlásit za poloboha. Událost se stala podnětem k uspořádání oslavy, během níž se Alexandr, tak jak bylo u něho běžné, oddával bezuzdnému požívání alkoholu. Co se přitom přesně přihodilo, není z líčení antických historiků zřejmé, nicméně druhý den ráno Alexandr onemocněl. V následujících dnech se králův zdravotní stav i přes snahu lékařů rapidně zhoršoval. Když se vojáci doslechli, že Alexandr umírá, vynutili si k němu přístup a jeden po druhém kolem něho v tichosti přešli. Den poté, 10. nebo 11. června 323 př. n. l., měsíc před svými 33. narozeninami Alexandr v Babyloně zemřel.

Na smrtelné posteli odevzdal Alexandr svůj pečetní prsten Perdikkovi, kterému po Héfaistiónově smrti nejvíce důvěřoval. Potom ho obklopili jeho generálové, aby se dotázali, komu zanechává říši, neboť Alexandr neměl žádného legitimního následníka (jeho a Róxanin syn Alexandr IV. se narodil až o tři měsíce později). O tom, jak zněla Alexandrova odpověď, se dosud debatuje. Většina historiků se domnívá, že řekl Kratisto (což znamená „nejsilnějšímu“) případně Krat'eroi („silnějšímu“). Nelze však vyloučit, že se Alexandr vyjádřil pro Kratera (řecky Krater'oi), neboť řecká výslovnost obou slov se liší pouze v umístění přízvuku. Ať tak nebo onak, Krateros nemohl prosadit svůj případný nárok, jelikož nebyl přítomen v Babyloně, takže ostatní velitelé si nakonec říši rozdělili mezi sebe jako Alexandrovi nástupci (diadochové).

Příčiny Alexandrova skonu jsou nejasné a vyskytuje se mnoho různých názorů. Podle Justina a Curtia Rufa otrávili Alexandra Antipatrovi synové Kassandros a Iollas, zatímco Plútarchos a Arriános se přidržují názoru, že Alexandr nebyl otráven, nýbrž zemřel přirozeným způsobem. Nejpravděpodobnější se jeví varianta, podle níž byla Alexandrova smrt vyvolána recidivou malárie, tyfem nebo západonilskou horečkou. Teorii onemocnění nahrává rovněž skutečnost, že Alexandrovo zdraví bylo vážně podlomeno léty nezřízeného pití, což společně se zraněními utrženými ve válkách přivodilo celkovou slabost jeho organismu. Alexandrův skon zůstává obklopen nejasnostmi a kontroverzemi, stejně jako většina událostí jeho života. Žádný z pramenů pocházejících z per Alexandrových současníků není zcela spolehlivý, protože všechny obsahují velké množství nevěrohodných údajů. Dnešním historikům činí tedy značné problémy odlišit propagandu a polopravdy od skutečností. V důsledku toho je velice obtížné určit, jakým způsobem či z jakých příčin Alexandr Veliký doopravdy zemřel.

Moderní hodnocení Alexandra kolísá mezi jeho vyzdvihováním, projevováním střízlivých pochybností a přehnaně působící kritikou. Rovněž se vyskytují snahy o znázorňování Alexandra jako „héroa z homérských mýtů“. Obdivovatelé Alexandra mu přisuzují víru ve vlastní božské poslání, jímž mělo být sjednocení lidstva, zatímco podle jeho kritiků byl megalomanem toužícím ovládnout celý svět. Celkově lze říci, že zatímco v minulosti převládala tendence Alexandra glorifikovat a zpodobňovat ho jako ideálního vládce, v současnosti projevují badatelé sklony k zápornějšímu vnímání Alexandra.

Alexandrovy vojenské schopnosti a jeho velkolepé úspěchy nejsou zpravidla vůbec zpochybňovány. Přesto se je někteří historikové, především ti, kteří Alexandra hodnotí všeobecně negativně, pokoušejí částečně relativizovat. Zdůrazňují přitom hlavně skutečnost, že Alexandr se mohl spolehnout na celou řadu výtečných nižších velitelů. Když některé z nich později odstranil (viz Parmeniónova poprava), projevily se v Alexandrově vedení války určité nedostatky (těžce vybojovaná tažení ve střední Asii a v Indii).

Kromě převažujících pozitivních vyobrazení Alexandra jsou leckdy předkládána alternativní líčení jeho povahy. Z lidského hlediska je Alexandrovi vytýkána jeho náklonnost k alkoholu (která mohla přispět k jeho brzkému konci). Řada autorů upozorňuje na Alexandrovu rostoucí nevyrovnanost a megalomanické tendence v letech následujících po bitvě u Gaugamél. Vražda jeho přítele Kleita, které Alexandr hluboce litoval, a poprava Filota a jeho otce Parmenióna jsou leckdy uváděny jako důkazy Alexandrovy paranoie. Podle některých názorů se ale spíše než o paranoiu jednalo o Alexandrovu přílišnou opatrnost. Objevují se také tvrzení zpochybňující Alexandrovu toleranci vůči kultuře poražených národů. Ve skutečnosti prý nikdy nepociťoval obdiv k orientálnímu umění a kultuře a o splynutí národů usiloval pouze z pragmatických důvodů. Vystavováno kritice je také Alexandrovo zbožštění a označování se za Amonova (Diova) syna.

Taktéž nelze přehlížet fakt, že Alexandrovo tažení, symbolizující na Západě počátek nového věku, znamenalo pro Orient v mnoha případech přervání či dokonce zničení vlastního vývoje. Alexandr se již za svého života stal legendou v Evropě a také v mnoha zemích Asie, nicméně zoroastristé jej oprávněně chápali jako ničitele jejich první velké říše. Často je uváděna Alexandrova údajná záliba v zabíjení, ohromné množství civilních obětí a krutost při zacházení s poraženými. Ve spojitosti s tím je připomínána destrukce Théb, Tyru, Gazy a snad i Persepole a patrně nejhorší projevy Alexandrovy brutality v Sogdianě a při příchodu do Indie. Alexandr si však počínal v souladu s tehdejší válečnou praxí, přičemž se nijak neodlišoval od většiny ostatních starověkých (a i pozdějších) vojevůdců. Je příznačné, že sami antičtí historikové nenapadají jeho metody nakládání s nepřáteli.

Tyto rozporné postoje jsou zčásti důsledkem nejednoznačnosti pramenů, které ponechávají velký prostor k vlastnímu výkladu, kvůli čemuž nám mnohé rysy Alexandrova charakteru a jeho záměry zůstávají utajeny. Moderní historikové se proto snaží zachovat si co největší odstup při zkoumání Alexandrovy osobnosti, Alexandrova vnímání sebe samotného a změn tohoto vnímání včetně s tím souvisejících politických konsekvencí.

Autor LUCky.luKA v 01:33 | Permalink | Komentáře

Jako Turkobijci jsou tradičně označováni evropští křesťanští panovníci a vojevůdci, kteří dosáhli výrazných úspěchů při bojích proti pronikání Osmanské říše do Evropy a při zatlačování této mocnosti zpět. Jen velmi výjimečně se tento pojem rozšiřuje na všechny velké nepřátele Turků (takže se pod takto rozšířenou definici vejde například i Timur Lenk).

Skupina Turkobijců je velice rozsáhlá a zahrnuje spoustu zdatných válečníků, nicméně dva z nich vynikají nad ostatní natolik, že jim v podstatě nikdo další nemůže konkurovat, pokud jde o aspiraci na titul největší z Turkobijců.

Jsou to:

• Jan III. Sobieski, poslední z velkých polských králů, který vedl s Turky válku po většinu svého života a v bitvě u Vídně zastavil jejich expanzi do nitra Evropy.

• Princ Evžen Savojský, generalissimus vojsk rakouských Habsburků, který připravil Turkům zdrcující porážky u Zenty, Sarajeva, Petrovaradína a Bělehradu a natrvalo je vyhnal z Uherska a Sedmihradska.

• Karel V. Lotrinský

Karel V. Lotrinský (3. dubna 1643 Vídeň - 18. dubna 1690, Wels, Horní Rakousko) v letech 1675 až 1690 byl pouze titulárním lotrinským vévodou, protože od roku 1669 území opanovala armáda francouzského krále Ludvíka IV. Na vévodský stolec "usedl" po svém strýci Karlovi V. Jeho vnuk František I. Štěpán se v roce 1745 stál císařem Svaté říše římské.

• Ludvík Bádenský

Ludvík Vilém I. Bádenský, známý jako Turecký Ludvík, Štít říše či Rudý král (8. dubna 1655, Paříž – 4. ledna 1707, Rastatt) byl markrabě bádenský a velitel říšských císařských vojsk, který se vyznamenal va válkách s Turky. Ve své době byl počítán za jednoho z největších turkobijců, posléze jej zastínil jeho bratranec Evžen Savojský.

V roce 1688 dobyl Bělehrad, o rok později se stal vrchním velitelem císařské armády v Uhersku a dosáhl zde několika velkých vítězství, mimo jiné v bitvě u Slankamene (16. srpen 1691). Zúčastnil se dále bojů na Rýně ve válkách proti Francii (devítiletá válka 1688–1697 a války o španělské dědictví 1701–1714). V roce 1702 dobyl Landau ale krátce poté se střetl s vojsky maršála Villarse v bitvě u Friedlingenu, která se hodnotí buďto jako nerozhodná, nebo jako nevýrazné francouzské vítězství.

• Maxmilián II. Emanuel

Maximilián II. Maria Emanuel Kajetán (11. července 1662, Mnichov - 26. února 1726, tamtéž), známý též jako Modrý kurfiřt, byl vévodou a kurfiřtem bavorským z rodu Wittelsbachů, místodržícím Španělského Nizozemí (1692-1706) a jedním z uznávaných vojevůdců své doby.

Byl synem bavorského kurfiřta Ferdinanda Marii a savojské princezny Henrietty Adléty. Jeho otec zemřel již roku 1679 a Maxmilián Emanuel se tak ujal vlády v Bavorsku ještě jako mladík. Již o čtyři roky později se jako spojenec Habsburků angažoval ve válkách s Osmanskou říší (statečnost při dobývání Bělehradu v roce 1688 mu vynesla přezdívku Modrý kurfiřt podle oblíbené barvy jeho uniformy) a od roku 1692 zastával post guvernéra Španělského Nizozemí.

Z habsburského rodu pocházela i jeho první manželka Marie Antonie, dcera císaře Leopolda I., která mu v sedmiletém svazku porodila tři syny. Všichni však zemřeli v útlém věku, přičemž smrt nejmladšího z nich, Josefa Ferdinanda (1692-99) který byl předurčen stát se španělským králem po svém bezdětném prastrýci Karlovi II., byla jednou z příčin válek o španělské dědictví.

Jeho nezkrotné mocenské ambice jej v těchto válkách přivedly do tábora habsburských protivníků, vedeného Francií. Po bitvě u Höchstädtu (1704), v níž byla bavorsko-francouzská vojska poražena britsko-holandsko-habsburskou koalicí přišel o Bavorsko a tento stav byl potvrzen poté, co jej vévoda z Marlborough rozdrtil v bitvě u Ramillies (1706), pročež Britové s Holanďany obsadili i Španělské Nizozemí. Maxmilián Emanuel uprchl nejdříve do Bruselu a pak do Francie. Císař Josef I. vynesl v roce 1706 nad tímto Wittelsbachem říšskou klatbu a Bavorsko se dostalo pod císařskou správu. Faktickou vládu v Bavorsku získal Maxmilián II. Emanuel zpět až v roce 1714, kdy se také usmířil s Habsburky. Životní sen Maxmiliána II. Emanuela - snaha aby Bavorsko bylo povýšeno na království - se mu nepodařilo realizovat.

Maxmiliánovým nástupcem se stal syn z jeho druhého manželství s Terezií Kunhutou Sobieskou (dcerou polského krále Jana III.) Karel Albrecht, budoucí císař římský a na krátkou dobu i (proti-)král český.

• Gideon von Laudon

Ernst Gideon von Laudon (Loudon, Ernst Gideon Freiherr von Laudon) (2. února 1716 nebo 1717, Tootzen, (dnes Ļaudona, Lotyšsko) – 14. července 1790 Nový Jičín) byl rakouský vojevůdce, jeden z největších vojevůdců 18. století. Proslavil se ve válkách s Pruskem a svým tažením na Balkán proti Osmanské říši, které ho zařadilo mezi slavné turkobijce. Jeho jméno neslo i české pivo vyráběné od roku 1700 v Lanškrouně .

Z jeho jména pochází zvolání či kletba himmellaudon! (německy: Himmel Laudon, tj. Nebesa, Laudon!), kterou údajně volali vyděšení Prusové.

Rané mládí Gideona Ernsta von Laudohna (dále jen Laudona) je poznamenáno chudobou jeho rodného Livonska (dnes Lotyšsko). Bylo zasaženo válkou mezi Švédskem a Ruskem, uzavřenou po dvou desetiletích nystadským mírem (1721), kterým bylo Livonsko odebráno Švédsku a začleněno do Ruska. Zpustošená a vylidněná země se jen pomalu a postupně vzpamatovávala z války.

Laudon vyrůstal v chudé rodině a nedostalo se mu tudíž patřičného školního vzdělání. Francouzsky uměl pouze pasivně, což byla v době, kdy francouzština byla hlavním jazykem inteligence a byly v ní psány i vojenské spisy, veliká nevýhoda. Navíc, ani jeho písemný projev v němčině nebyl právě dobrý. Základy víry mu vštípil místní pastor Georg Oxfort. Počátkem 30. let 18. století vstoupil mladý Laudon do carské armády. Jeho pluk se v letech 1733 – 1735 zúčastnil války o polské dědictví. Roku 1735 se při tažení do Porýní dostal do Čech, setkal se s Evženem Savojským (který měl v té době renomé výborného vojevůdce) a s pruským korunním princem Bedřichem.

V letech 1735 – 1739 se účastnil tažení carské armády proti krymským Tatarům, kteří postrádali posily od Turků, bojujících v té době s habsburskou monarchií. Roku 1737 byl Laudon povýšen na poručíka. Hned dva roky poté, když bylo s jeho přispěním dobyto Moldavsko, byl povýšen na nadporučíka. Válka skončila vyjednaným mírem mezi Osmanskou říší a Habsburskou monarchií.

Větší část posledních 10 let svého života strávil Laudon poklidně ve svém domě s manželkou po boku a po dlouhé době si plnými doušky užíval rodinné pohody. 27. července 1785 unikl jen o vlásek smrti, když si zdříml v poustevně, kterou nechal pro podobné účely u zámku zbudovat. Začalo prudce pršet, čímž se rozvodnila řeka, a kdyby jej neprobudil štěkot jeho psa, odnesla by Laudona voda i s poustevnou, zatímco takhle odnesla velká voda „pouze“ poustevnu.

Poslední válkou, jíž se Laudon zúčastnil, byla válka s Osmanskou říší, do které se Rakousko zapojilo 9. února 1788. Pár dnů nato odjel Laudon do Vídně za císařem, aby mu nabídl své služby. Císař jej však zdvořile odmítl a poradil mu, aby si dál užíval zaslouženého odpočinku. Nepříznivý průběh války však císaře donutil, aby Laudona a 30. července 1788 povolal zpět do služby. Zároveň mu na cestu k jeho jednotkám do Chorvatska dal k dispozici veškerý tehdejší luxus. První větší vojenskou akcí, kterou 61letý vojevůdce zažil na chorvatské půdě, bylo přepadení jeho vlastního tábora Osmany 20. srpna 1788 ve tři hodiny ráno. Výsledky přepadení Laudonova tábora byly pro rakouskou stranu impozantní: Osmani ztratili 700 mužů, kdežto Rakušané měli pouze 2 raněné. Protiakcí bylo obléhání Dubice, kterou Laudon nakonec 26. srpna 1788 dobyl. 1. října ještě pomohl dobýt pevnost Novi, načež se stáhl do císařova hlavního stanu a poté na zimu do Vídně. 4. května se Laudon vrátil zpět do Chorvatska, kde 8. července dobyl Berbir. 10. srpna se stal vrchním velitelem a dne 30. srpna 1789 vytáhl se svou armádou na Bělehrad. 30. září dobyl Laudon se spojenci předměstí a část Bělehradu a poté, co Osmani odmítli kapitulovat, pokračoval dál v bojích. Až po drtivé dělostřelbě ve dnech 5. až 7. října Bělehrad kapituloval a den nato byla sepsána mírová smlouva. Válečnou kořistí bylo 351 bronzových pevnostních děl, 60 lodních děl, 6000 centýřů střelného prachu, 2500 centýřů olova, 45 lodí a 24 000 kulí. Po vyhrané válce a na konci svého života se mu dostalo jednoho z největších ocenění vůbec – dostal od Josefa II. Velkokříž řádu Marie Terezie s briliantovou hvězdou, který byl v takovéto úpravě jediný na světě.

Návrat domů byl impozantní, po celých Uhrách Laudona vítali lidé z měst, jimiž projížděl, přestože se původně nechtěl zastavovat ve Vídni a hodlal jet přímo domů do Hadersdorfu, místní lidé jej nenechali, a musel tak zůstat ve Vídni, do níž přijel na Štědrý den. Na Boží hod jel Laudon přivítat císaře, který jej oslovil: „Vítej, bělehradský vítězi“. V tu chvíli oběma zbýval poslední rok života, Laudonovi dokonce jenom půl.

Poslední půlrok si Laudon prožil ve velké popularitě ve všech společenských vrstvách. Ještě o rok dříve vychází v Čechách jeho první životopis v češtině. Ani poslední půlrok jeho života neproběhl v míru, protože 4. ledna 1790 dostal od císaře dopis, v němž byl jmenován vrchním velitelem armády, která bojovala v další válce s Pruskem. Laudon nejdříve ze zdravotních důvodů odmítl, ale na císařovo naléhání svolil a již 6. ledna vydával první rozkazy. Stejného dne opět unikl smrti, když málem uhořel při požáru vlastního zámku a opět jej zachránil jeho pes. 20. ledna umírá císař Josef II. a jeho nástupce a císařův bratr Leopold II. jmenoval Laudona generalissimem (stal se teprve třetím generalissimem vůbec – před ním to byli jen Albrecht z Valdštejna a princ Evžen Savojský).

Autor LUCky.luKA v 20:25 | Permalink | Komentáře

Války růží (1455–1485) byly sérií bitev občanské války v Anglii mezi spojenci rodů Lancasterů a Yorků. Příčiny konfliktu sahaly až k roku 1399, kdy přívrženci Lancasterů svrhli krále Richarda II. a ustavili novým králem Jindřicha IV. Po smrti jeho syna Jindřicha V. roku 1422 vládla zemi regentská rada místo nezletilého Jindřicha VI. Rozkrádání královského majetku regentskou radou a neúspěchy ve stoleté válce vedly Richarda Plantageneta z Yorku k mobilizaci vojenských sil proti královým rádcům.

Když anglické vojsko roku 1453 zažilo ve stoleté válce definitivní porážku, král se zhroutil a Richard Plantagenet byl jmenován protektorem Anglie. Jeho opatření vedoucí k hospodářské obnově a posílení bezpečnosti však král poté, co nabyl roku 1455 vědomí, zrušil. York musel Londýn opustit a ještě ve stejném roce pak došlo k první bitvě mezi Lancastery a Yorky. Vítězství v této bitvě a další záchvat krále znamenaly pro Yorka návrat do funkce protektora, setkal se však se silným odporem královny Markéty z Anjou. Po několika bitvě roku 1459 musel Richard Plantagenet a jeho spojenci prchnout ze země. Když se následujícího roku Yorkové vrátili s armádou, nevystupoval již jen proti královým rádcům, nýbrž již usiloval o královskou korunu. Tu se mu však nepodařilo získat, neboť v prosinci roku 1460 byl Richard Plantagenet zabit v bitvě u Wakefieldu. Jeho syn Eduard se však dokázal prosadit, zvítězil roku 1461 nad Lancastery a nechal se jako Eduard IV. korunovat. Postupem času se však začaly projevovat rozpory mezi ním a jeho spojencem Richardem Nevillem z Warwicku, které nakonec přerostly v otevřený boj. Warwick se spojil se šlechtou, jež byla nespokojena se vzestupem „nové šlechty“, kterou Eduard IV. podporoval. Warwick se svým vojskem roku 1469 zaznamenal porážku a musel prchnout do Calais, tam se však spojil s Markétou z Anjou a jejich společné síly se roku 1470 vylodily v Anglii a donutili zaskočeného Eduarda IV. prchnout do Burgundska. Následujícího roku se Eduard IV. vylodil v Anglii a lancasterské vojsko porazil. Mnozí Lancasterové byli popraveni a zavražděn byl také uvězněný Jindřich VI. Ještě během dalších let Eduardovy vlády se vyskytly spory mezi Yorky, které vyvrcholily po jeho smrti roku 1485. Eduard IV. si přál, aby se protektorem stal jeho bratr Richard, královna Alžběta Woodville však nechala korunovat svého nezletilého syna Eduarda V. Richard se rozhodl prosadit silou, popravil představitele Woodvillů i Eduarda V. a nechal se jako Richard III. korunovat. Proti Richardovi III. však stále více rostla opozice, jejímž představitelem se stal Jindřich Tudor, jenž přebýval v exilu v Bretani. Ten se roku 1485 se svými přívrženci vylodil ve Walesu a po vítězství nad Richardem III. v bitvě u Bosworthu přijal jako Jindřich VII. královskou korunu. Několik dalších povstání již pak postavení nového krále neohrozilo.

Nastolení lancasterské dynastie - Příčinou válek růží byly události, jež se odehrály dávno před vypuknutím války. Roku 1377 zemřel král Eduard III., několik dní předtím však zesnul také jeho dědic Černý princ Eduard. Nárok na trůn měl tedy syn Černého prince, nezletilý Richard II. (1377–1399), jehož regentem se stal jeho strýc Jan z Gentu. Roku 1387 Richard II. dosáhl zletilosti; počínal si však svéhlavě a neopatrně, což způsobovalo jednak hospodářské potíže, hlavně však odpor šlechty. Když roku 1398 zemřel Jan Gentský, Richard II. majetek svého bývalého regenta svévolně zabavil. Šlechta se cítila být ve svých právech ohrožena, a tak se v čele s Jindřichem Bolinbrokem, dědicem lancasterského vévody Jana Gentského, vzbouřila, Richarda II. svrhla. Králem se pak stal Jindřich Bolinbrok jakožto Jindřich IV. (1399–1413). Tímto ovšem byl zcela opominut nárok větve Lionela z Antwerp, druhorozeného syna Eduarda III. Toho sesazený Richard II. využil a za svého nástupce určil Lionelova vnuka Rogera Mortimera. Ten však zemřel bez dětí a své dědictví i s nárokem na trůn odkázal na Richarda z Cambridge, vévodu z Yorku. Navíc svržení krále bylo útokem na princip božského původu královské moci. Jindřich IV. vládl jako „první mezi rovnými“, tento nový princip jej však již nechránil tolik jako idea posvátného původu královské moci. Jindřich IV. a jeho syn Jindřich V. (1413–1422) byli schopnými vládci a dokázali případný odpor zpacifikovat. Důležitým povstáním se stal pokus Richarda z Cambridge o svržení krále roku 1415, který se však nepodařil; Richard z Cambridge byl popraven a pětiletý syn Richard Plantagenet z Yorku zatím nepředstavoval žádnou hrozbu. Podporu si Jindřich V. zajistil také úspěchem ve stoleté válce. Roku 1422 ovšem Jindřich V. neočekávaně zemřel a krom královské koruny zanechal svému devítiměsíční synu Jindřichovi VI. také pokračující válečný konflikt ve Francii. V regentské radě se rozpoutaly spory o moc zejména mezi Humphreym z Glouchesteru a Beauforty, které regent Jan z Bedfordu až do své smrti roku 1435 jen stěží dokázal tlumit. Krom toho se snažila získat vliv také rodina de la Pole, jež zbohatla svým obchodem s vlnou, byla povýšena do šlechtického stavu a získala vévodství Suffolk.

Nestabilita za vlády Jindřicha VI. - Narůstající spory u dvora se odrážely v celé zemi. Bohatnoucí střední třída (yeomani) se snažila získat politickou moc na úkor šlechty, autorita krále i církve upadala, kriminalita narůstala. K tomu všemu přistupovaly neúspěchy ve stoleté válce: francouzská vojska ovládala stále více území, a když roku 1444 došlo k anglo-francouzskému jednání v Toursu, požadovali Francouzi uzavření příměří, stažení anglických jednotek do Calais a sňatek již zletilého Jindřicha VI. s Markétou z Anjou, aniž by Jindřich VI. obdržel nějaké věno. Nejvlivnější postavení v královské radě zastával Vilém de la Pole ze Suffolku, jenž svatbu prosadil. Když se však anglická posádka ve Francii dozvěděla potupné okolnosti sňatku, odmítla se stáhnout, takže boje ve Francii pokračovaly. Francouzská vojska však nakonec anglickou armádu do roku 1453 zatlačila do Calais. Jindřich VI. představoval umírněného a nerozhodného panovníka, který se spíše než o vládu zajímal o náboženství a vzdělání. Ačkoli se u něj někdy projevovala také tvrdohlavost a pomstychtivost, hlavní iniciativu převzala jeho manželka Markéta z Anjou, jež na něj měla značný vliv. Upřednostňovala Somersety a Suffolky, pronásledovala Glouchestery a snažila se také omezit vliv Richarda Plantageneta, ačkoli ten doposud věrně sloužil králi. Boje ve Francii značně vyčerpávaly královskou pokladnu a královi rádci (Somerseti a Suffolkové) doporučovali královi, aby se svého majetku zbavoval, aby se tohoto majetku posléze zmocnili. Autorita krále dále klesala, narůstaly potyčky mezi šlechtici. Šlechta se zároveň snažila upřít volební právo yeomanům a nižším vrstvám obyvatelstva. Neúspěchy ve Francii a hroucení zkorumpovaného systému však pro Suffolky nakonec znamenal katastrofu. Vilém ze Suffolku byl na popud parlamentu roku 1450 uvězněn, poté králem vypovězen ze země a při své cestě z Anglie zlynčovali námořníci.

Rebelie a nepokoje - Vyhnání Viléma ze Suffolku však nepředstavovalo dostatečné řešení. Jack Cade, irský zloděj, který se prohlašoval za příbuzného Richarda Plantageneta z Yorku, požadoval navrácení rozkradeného královského majetku. Král jeho stoupence začal pronásledovat, mnozí z nich však byli veteráni z francouzských válek, takže královské vojsko porazili, a dokonce ovládli Londýn. Londýňané sice povstalce z města vyhnali a Cade byl zabit, avšak nepokoje se po zemi šířily dále.

Počáteční převaha a rozprchnutí Yorků (1455–1459) - York tedy raději Londýn roku 1455 opustil. Vzápětí se sešel parlament, na který se však byli pozváni pouze Yorkovi nepřátelé. Yorkova stížnost králi, že nebyl pozván, a požadavek na odstranění Somerseta nebyly vyslyšeny, York proto zahájil tažení a u St Albans se střetl s královským vojskem poté, co vyjednávání se Somersetem selhalo. První bitva válek růží připomínala spíše jen pouliční bitku, trvala jen asi půl hodiny, jednalo se však o první otevřenou srážku Yorků s Lancastery. Somerset však při ní zahynul a král byl zraněn.

Triumf a pád Richarda Plantageneta ( 1460 ) - Mnozí Angličané však vůbec nebyli přesvědčeni o tom, že by York byl zrádce. Moc Yorků navíc nebyla zlomena: Warwick a Salisbury ovládli bohaté Calais a přes moře podnikali nájezdy na Kent. Roku 1460 se Yorkové vylodili v Sandwichi. York zatím zůstal v Irsku a vylodil se v Chesteru poté, co vojska jeho přívrženců zvítězila nad Lancastery v bitvě u Northamptonu a zajala krále. Richarda Plantageneta v Londýně přivítali jako krále, parlament, církevní představitelé i jeho přátelé jej však zrazovali od toho, aby si královský titul nárokoval. Parlament nakonec zákonem Act of Accord ustanovil, že králem zůstane Jindřich VI., následnictví „syna“ Eduarda však zrušil ve prospěch Yorka.

Nastolení Eduarda IV. (1461) - Na základě zákona Act of Accord měl ovšem nárok na trůn Yorkův syn Eduard, jenž roku 1461 zvítězil v bitvě u Mortiners Cross nad Lancastery vedenými Jasperem Tudorem. Markéta z Anjou však mezitím odcestovala do Skotska, kde získala podporu. Odtud táhla se svým vojskem na Londýn. Warwick se opevnil v St. Albans, jeho postavení však bylo vyzrazeno a jeho vojsko v druhé bitvě u St Albans utrpělo porážku. Markétě se nakonec podařilo osvobodit Jindřicha VI., Londýňané vystrašení zvěstmi o lancasterském drancování měst odmítli Lancasterům otevřít brány města.

Spory Eduarda IV. s Warwickem (1461–1469) - Po nastolení Eduarda králem se začal v zemi pomalu obnovovat pořádek, oživovat obchod a nastolovat právní stav. Markéta z Anjou se se synem Eduardem přesunula do Francie, kde však nebyli příliš vítanými hosty, a tak je francouzský král Ludvík XI. vybavil malým vojskem, se kterým se roku 1463 vylodili v Northumberlandu, obsadili zde několik hradů, pak však byli roku 1464 v bitvě u Hedgeley Moor a v bitvě u Hexhamu poraženi a mnozí lancasterští velitelé byli zabiti (Jindřich Beaufort ze Somersetu). Šarvátky však na severu Anglie pokračovaly i v následujících letech.

Obnovení války (1470–1471) - Warwick a Clarence poté prchli do Calais. Warwick viděl, že nyní musí hledat mocnějšího protikrále a navázal kontakty s Markétou z Anjou, jež nakonec svolila ke sňatku svého syna Eduarda s Warwickovou dcerou. Zrazený Clarence proto obnovil své styky s Eduardem IV. Roku 1470 se Lancasterové s podporou Francie vylodili v Anglii a zcela zaskočeného Eduarda IV. donutili uprchnout do Burgundska. Warwick pak nechal Jindřicha VI. znovu korunovat králem a sám si přivlastnil roli královského místodržícího. Parlament prohlásil Eduarda IV. za nemanželského potomka a za právoplatného dědice trůnu ustanovil Jiřího z Clarence.

Spory mezi Yorky (1471–1485) - Po bitvě v Tewkesbury Eduard IV. konečně ovládl celou Anglii a bezprostřední ohrožení jeho moci pominulo. Přežili však dva potenciální uchazeči o trůn: Eduardův přebíhavý bratr Jiří z Clarence a Jindřich Tudor, který utekl do Bretaně. Clarence se na poslední chvíli přiklonil k Eduardovi IV., byl však přesto za trest zbaven svého majetku. To mu však nebránilo v tom, aby vedl spor se svým dalším bratrem Richardem z Gloucesteru o Warwickovo dědictví. Clarence nakonec získal polovinu Warwickova majetku, další svévolné jednání a svérázné vykonávání práva však vedlo k jeho zatčení. Parlament jej za justiční vraždu a věrolomnost odsoudil k smrti. Clarence se však nedočkal řádné popravy, nýbrž roku 1478 zemřel v Toweru za nejasných okolností.

Jindřich VII. Tudor - Jindřich Tudor se nakonec se svými přívrženci roku 1485 vylodil u Milford Haven v jižním Walesu. Richard III. na svou podporu jen těžko sháněl vojáky, a tak jeho vojsko v bitvě u Bosworthu zaznamenalo porážku a on sám padl. Tudor byl korunován jako Jindřich VII. a oženil se s Alžbětou z Yorku. Parlament jeho pozici potvrdil. Následovalo ještě několik neúspěšných povstání, jež však byla (například v bitvě u Stoke roku 1487) potlačena. Svou moc Jindřich VII. upevňoval také popravami svých odpůrců (například roku 1499 byl popraven Perkin Warbeck, jenž uváděl, že je Richard, mladší ze dvou synů Eduarda IV. uvězněných v Toweru).

Důsledky - Nejzřejmějším důsledkem byl pád rodu Plantagenetů, který byl na anglickém trůnu nahrazen rodem Tudorovců, který v následujících letech dramaticky změnil Anglii. Šlechta utrpěla během těchto válek, doprovázených důsledky morové nákazy černého moru, velké ztráty moci ve prospěch vznikající skupiny obchodníků a centralizované královské moci v době vlády Tudorovců. Ohlásila konec středověku v Anglii a příchod renesance. Na druhé straně se uvádí, že hrůzy válek byly zveličovány Jindřichem VII., aby tak zvětšil své zásluhy o uklidnění situace a dosažení míru. Obchodníci i prostý lid byli daleko méně zasaženi, než některé oblasti na kontinentu strádající z dlouhého obléhání a plenění. I když existovala dlouhá obléhání, vyskytovala se v málo osídlených oblastech. Pokud se vojska potkala v hustě osídleném území, jejich konflikt byl rychle vyřešen bitvou.Války byly pro Anglii tragické ztrátou převážné části území ve Francii. I když angličtí panovníci pokračovali ve výbojích na kontinentu, ovládnutí území, které dříve patřilo pod anglickou správu, se nepodařilo obnovit. Ve skutečnosti někteří panovníci z kontinentu (Burgundsko a Francie) hráli klíčovou roli v průběhu války v Anglii, poskytnutím azylu a financí poraženým šlechticům, podporujíce tak trvání této války aby zabránili existenci jednotné a silné Anglie. Poválečné období přineslo změnu i v postavení šlechticů a jejich možnosti shromáždit a vyzbrojit své vlastní vojsko, což jim Jindřich zakázal. Nemohli tak bojovat proti sobě ani proti králi. Spory šlechticů tak byly řešeny především u královského dvora s velkým vlivem krále.

Autor LUCky.luKA v 16:53 | Permalink | Komentáře

Bitva u Isandlwany byla jednou z bitev britsko-zulské války. Odehrála se 22. ledna 1879 na pláních kolem Isandlwany v dnešní Jihoafrické republice. Početně silnější armáda Zulů na hlavu porazila britskou armádu vedenou Henry Pulleinem a Anthony Durfordem. Výsledek této bitvy znamenal těžkou ránu pro evropský kolonialismus 19. století.

Britové 11. prosince 1878 doručili zulskému králi Cetshwayo ultimátum, které však král rázně odmítl. Proto britská armáda překročila 9. ledna 1879 řeku Buffalo River a vstoupila na území Zulského státu. Tato britská intervence ukazuje, že Britové absolutně věřili ve svoji neporazitelnost, neboť se s početně nedostatečnou jednotkou pustili do nevyhnutelného konfliktu.

Přestože britská armáda měla pouze 1400 Britů a 2500 jejich afrických spojenců a stála proti zhruba armádě 22 000 Zulů, měla díky puškám Martini-Henry zajištěnu palebnou převahu.

Zuluové se rozhodli pro frontální útok na britské linie, což bylo pro britské velení naprosto nepředstavitelné, protože taková akce způsobila ohromné ztráty. Britové věřili, že se jim podaří rozstřílet zulskou armádu pomocí svých děl a mušket. Britští velitelé si ani nepřipouštěli možnost zulského průlomu do jejich linií a nevytvořili si žádné zálohy. Zulové zahájili útok ve formaci tzv. rohů divokého zvířete (podobně jako moderní rojnice vojska při postupu proti kulometným hnízdům), což jim umožnilo snížit ztráty; přesto padly stovky Zulů, ještě než dorazily k britským pozicím. Poté, co se Zulové dostali k britským pozicím, využili své obrovské početní převahy a dokázali zvítězit a pobít všechny Brity včetně zajatců.

Ačkoli Zulové utrpěli značné ztráty, je tato bitva vnímána jako jejich velké vítězství. Přestože celou válku Britové nakonec vyhráli, otřásla tato porážka jejich sebevědomím.

Autor LUCky.luKA v 22:33 | Permalink | Komentáře

Bitva u Markelli (756)

Bitva u Markelli se odehrála roku 756 mezi vojsky první bulharské říše a Byzance poblíž současného města Karnobat v jihovýchodním Bulharsku. Z této bitvy vyšli vítězně Byzantinci.

Roku 741 nastoupil na byzantský trůn císař Konstantin V., jenž se rozhodl pro vojenské vystoupení proti Bulharsku, na rozdíl od původní politiky jeho otce Leona III., který s Bulhary udržoval mír. Když v roce 755 odmítl císař platit bulharskému chánu Vinechovi dříve dohodnutý tribut, vpadli Bulhaři do Thrákie a vyplenili ji. Na to císař odpověděl vojenským tažení, přičemž část armády se na bulharské území vydala po souši a druhá část na lodích vyrazila k ústí Dunaje, které vyplenila. Mezi těmito armádami a bulharským vojskem došlo ke srážce u pevnosti Markelli, jež skončila zdrcujícím byzantským vítězstvím. Bulhaři se poté museli vzdát ročního poplatku a území na jih od Stare Planiny.

Velké Bulharsko

Velké Bulharsko byl historický státní útvar, který se rozkládal mezi řekou Dněstrem, dolním tokem Volhy a zasahoval též na Krymský poloostrov.

Původní kmeny Bulharů (Protobulhaři) byli pravděpodobně turkoaltajského původu. Původně sídlily na sever od Kavkazu, poté se postupně přesunuly zejména do oblasti kolem Azovského moře, Předkavkazí a poříčí Dněpru a Dněstru. Již ve svém původním domově se Protobulhaři rozdělily na dva kmeny – Utigury a Kutrigury. Tyto dva kmeny mezi sebou často soupeřily. V 6. století zasáhli do vývoje tohoto etnika Avaři, kteří porazili Utigury a poté společně s Kutrigury táhli dál na západ do panonské nížiny. Utrigurové poté kolem roku 570 upadli do závislosti na turkotatarském kaganátu s centrem v dnešním Turkestánu. Ten se ale po více jak deseti letech rozpadl a utrigurské kmeny se opět osamostatnily. Někdy v této době začali Utrigurové znovu zvát sami sebe původním jménem Bulhaři. Protobulharské kmeny se poté sjednocují pod vládou chána Kubrata do prvního státu známého jako Velké Bulharsko.

Kubratova vláda

Největší rozkvět zažilo Velké Bulharsko za chána Kubrata, který prožil část svého života v Byzantské říši. Zde získal řecké vzdělání a během svého pobytu přijal i křesťanskou víru. Po svém nástupu na trůn skoncoval Kubrat za pomoci Byzance s avarskou nadvládou a dokázal uhájit svojí pozici i proti tureckému kaganátu na východě. To se podařilo v letech 630 až 635 hlavně díky sjednocení protobulharských kmenů do silné aliance, která byla dost mocná na to, aby si zajistila svojí existenci bez závislosti na ostatních státech. Hlavním městem říše bylo pravděpodobně město Phanagorie na Tamanském poloostrově. Po smrti Kubrata se stal chánem nejstarší z jeho synů Batbajan.

Kuvrat

První bulharská říše

První bulharská říše byl středověký bulharský stát existující v letech 681 až 1018, který na přechodnou dobu dosáhl v rámci Balkánu postavení regionální velmoci. Jeho zakladatelem se stal chán Asparuch. Po několik prvních staletí bulharská říše získávala stále silnější mezinárodní postavení, avšak to nebylo dostatečně pevné, dokud chán Boris nepřijal roku 864 křesťanství východního ritu. Aby Boris omezil vliv řeckého kléru na svém území, poskytl v Bulharsku azyl Metodějovým žákům poté, co byli vyhnáni z Velké Moravy. Největšího rozsahu dosáhla bulharská říše za knížete a posléze cara Symeona. Za vlády jeho syna Petra však již následoval úpadek. Načas dokázal obnovit postavení Bulharska car Samuel, po jeho smrti ale již Bulhaři ztráceli další a další území, až byly zbytky první bulharské říše připojeny k Byzanci. Na konci 12. století se bulharský stát opět obnovil jakožto druhá bulharská říše.

V průběhu svojí existence se říše přetvořila z obranného svazu proti vnějším nepřátelům mezi Slovany a původními turkickými Bulhary ve středověký stát s jednotnou slovanskou kulturou. Během prvních staletí se společnost v bulharské říši vývojově posunula od kmenové struktury k feudálnímu řádu, přičemž země byla rozdělena na takzvané župy neboli komitéty s vládním úředníkem (kométem, županem) v čele. Spolu se zavedením staroslověnštiny jako literárního a liturgického jazyka a s tím i hlaholice, respektive cyrilice, došlo během vlády Symeona I. k rozkvětu bulharské vzdělanosti a písemnictví.

První bulharská říše byl středověký bulharský stát existující v letech 681 až 1018, který na přechodnou dobu dosáhl v rámci Balkánu postavení regionální velmoci. Jeho zakladatelem se stal chán Asparuch, který po rozpadu Velkého Bulharska vedl kmeny kočovných Prabulharů na Balkánský poloostrov, kde spolu se slovanskými kmeny vytvořil nový státní útvar, jenž sousední mocnost, byzantská říše, roku 681 formálně uznala v mírové smlouvě. Bulharský stát v dalších letech postupně expandoval, stal se protiváhou byzantského vlivu na Balkáně a brzdou případné asimilace slovanských kmenů pod byzantskou nadvládou. Bulharští cháni během 8. století také několikrát zasáhli do vnitřní politiky Byzance; za chána Kruma došlo k  velkému nárůstu bulharské moci, který se odrazil i v neúspěšném bulharském pokusu o dobytí Konstantinopole, hlavního města byzantské říše, roku 813. Krumův nástupce Omurtag vytvořil v říši již ucelenější správu založenou na systému žup pod kontrolou chánových úředníků.

Po celou dobu bulharská říše postupně sílila, avšak její mezinárodní postavení nebylo dostatečně pevné, dokud chán Boris nepřijal roku 864 křesťanství východního ritu s řečtinou jako liturgickým jazykem. Aby však Boris omezil vliv řeckého kléru na svém území, poskytl v Bulharsku azyl Metodějovým žákům poté, co byli vyhnáni z Velké Moravy; jimi propagovaná slovanská liturgie se vzápětí v Bulharsku rychle rozšířila, čímž se sice zprvu limitoval i vliv byzantské říše na bulharský stát, později se však ukázalo, že riziko spojené s tím, že některé části říše budou politicky táhnout spíše k Byzanci existuje. Tehdejší Bulharsko proto vysílalo další vzdělané církevní zástupce do vzdálenějších území říše; jednalo se o žáky Cyrila a Metoděje. Největšího rozsahu dosáhla bulharská říše za knížete a posléze cara Symeona. Za vlády jeho syna Petra však již následoval úpadek. Ke konci 10. století ovládla Bulharsko byzantská říše, i když západní části bulharského území si pod vládou komitopulů udržely nezávislost. Nejmladší z nich, Samuel, dobyl nazpět některá ztracená území a na počátku jeho vlády dosáhl bulharský stát dočasně opět pozice regionální velmoci. Po jeho smrti již Bulhaři ztráceli další a další území, až byly zbytky první bulharské říše připojeny k Byzanci. Na konci 12. století se bulharský stát opět obnovil jakožto druhá bulharská říše. V průběhu svojí existence se říše přetvořila z obranného svazu proti vnějším nepřátelům mezi Slovany a původními turkickými Bulhary ve středověký stát s jednotnou slovanskou kulturou, protože mnohem méně početní Prabulhaři, ačkoliv měli zpočátku ve státě dominantní postavení, se smísili se slovanskou populací a asimilovali se. Převážně slovanský charakter státu se projevil roku 864, když vládce říše, původně zvaný chán, přijal slovanský knížecí titul. Roku 864 zároveň Bulhaři (v té době již téměř homogenní slovanský národ) přijali křesťanství a zároveň se během prvních staletí společnost postupně vývojově posunula od kmenové struktury k feudálnímu řádu, přičemž země byla rozdělena na takzvané župy neboli komitéty s vládním úředníkem (kométem, županem) v čele. Spolu se zavedením staroslověnštiny jako literárního a liturgického jazyka a s tím i hlaholice, respektive cyrilice, došlo během vlády Symeona I. k rozkvětu bulharské vzdělanosti a písemnictví.

Volžské Bulharsko

Volžské nebo Volžsko-kamské Bulharsko bylo státem turkického kočovného etnika Bulharů (Protobulhaři), který se rozkládal od 2. poloviny 7. století až do roku 1238 kolem středního toku řeky Volhy, jižně od jejího soutoku s Kamou. Po vpádu Mongolů se stal součástí jejich chanátu Zlaté hordy.

Nejstarší bulharský stát, tzv. Velké Bulharsko, které se rozkládalo mezi Černým a Kaspickým mořem, zažilo svůj největší rozkvět v polovině 7. století za chána Kuvrata († 651 nebo 660). Po jeho smrti si však zemi i vládu rozdělilo mezi sebou jeho pět synů a takto oslabená říše se nedokázala ubránit náporu dalšího kočovného národa, Chazarů. Bulhaři, kteří se již usadili, zůstali v původních sídlech a byli Chazary podmaněni. Část kočovných bulharských kmenů odtáhla pod vedením jednoho z Kuvratových synů, chána Asparucha, na Balkán. Další se v čele s chánem Kotragem vydaly po toku řeky Volhy na sever a na jejím soutoku s Kamou vytvořily novou říši, Volžsko-kamské Bulharsko s hlavním městem Bolgar. Nový bulharský chanát zůstal sice v poplatné závislosti na Chazarech, ale to mu v dalším rozvoji nebránilo. Výhodná poloha na říční obchodní tepně umožnila Bulharům kontrolovat obchod probíhající mezi Skandinávií a ruským severem a významnými tržními místy Blízkého východu, například Derbentem na západním pobřeží Kaspického moře, Bagdádem či středoasijskou říší Chórezmem, které se povětšinou nacházely pod nadvládou Arabů. Do Bulharska, ale také k Chazarům, přicházely arabské kupecké karavany a obchodovaly zde se švédskými Varjagy. Podle svědectví, které zanechal arabský diplomat Ahmad Ibn Fadlán, bylo Volžsko-kamské Bulharsko počátkem 10. století kvetoucí zemí. Na příkaz bagdádského chalífy al-Muqtadira zprostředkovalo v roce 922 poselstvo, jehož členem byl také Ibn Fadlán, vládnoucí elitě přijetí islámu. Za vlády kyjevského knížete Svjatoslava Igoreviče (962–972/973), cele orientovaného na expanzi, došlo k přímému střetnutí Bulharů s Rusy. Poté, co Svjatoslav rozvrátil říši Chazarů, dobyl a vyraboval Bolgar. Bulhaři, kteří dosud platili tribut Chazarům, byli dočasně zpoplatněni z Kyjeva. V zimě na rozmezí let 1237-1238 napadli Volžské Bulharsko Tataři, vedení princem Bátúem. Říši rozvrátili a později ji zahrnuli do svého státu Zlaté hordy. Volžské Bulharsko se tak stalo jejich první evropskou kořiští.

Zánik Velkého Bulharska a příchod Bulharů na Balkán

V první polovině 7. století sjednotil chán Kubrat bulharské kmeny ve stepích na sever od Černého moře mezi Dněprem a Dněstrem. Po jeho smrti roku 651 se však jeho říše začala rozpadat a úpadku tohoto prvního prabulharského státu využili Chazaři, kteří vtrhli na bulharské území a část Bulharů si podrobili. Další bulharské kmeny opustily svou domovinu a odešly dále na západ. Jednu skupinu těchto kmenů vedl Kubratův syn Asparuch, který se usadil nejdříve kolem roku 660 u severního břehu delty Dunaje a o dvacet let později již na byzantském území poblíž Varny, odkud podnikal nájezdy do okolních oblastí. Asparuchovi se podařilo uzavřít dohodu se sedmi slovanskými kmeny, jež poté uznaly jeho svrchovanost, a dále rozšiřoval svojí moc. Proti Bulharům útočícím na byzantské území vytáhl byzantský císař Konstantin IV. Pogonatos. Nepokoje v Konstantinopoli však přinutily císaře tažení odvolat a při cestě zpět během bojů u řeky Tirča způsobili Bulhaři byzantské armádě značné ztráty. Asparuch pokračoval ve válce s Byzantinci až do podzimu 681, kdy byl uzavřen mír. Byzanc tím formálně uznala existenci nového státního útvaru, jež později značně ovlivnil další vývoj Slovanů na Balkánském poloostrově a zasáhl i několikrát do vývoje samotné Byzance. Boje mezi Byzancí a novým bulharským státem však nadále pokračovaly a teprve během devadesátých let 7. století se Asparuchův stát s konečnou platností etabloval.

Bulharsko v 8. století

V nadcházejících letech pokračovaly četné srážky s Byzancí, jejímž cílem bylo získat nazpět území, jež kdysi náleželo římské říši. Vztahy obou států však neměly ryze konfliktní podobu, nýbrž docházelo i k uzavírání dohod a spojenectví. Pakliže byli bulharští vládci dostatečně vlivní a mocní, mohli ovlivňovat i vývoj ve vnitřní politice byzantské říše. Po Asparuchovi roku 701 nastoupil na trůn chán Tervel, který již významněji zasáhl do byzantské vnitřní politiky. Několik let předtím sesazený císař Justinián II. uprchl z exilu na Krymu a přes chazarskou říši se dostal do Bulharska, kde si získal chánovu podporu a spolu s bulharským vojskem se vydal dobýt Konstantinopol. Bulhaři lstí pronikli do města a Justiniánovi se tak otevřela cesta k trůnu. Chán Tervel byl za svojí podporu odměněn navýšením již dříve dohodnutých poplatků, které Byzanc Bulharům odváděla, titulem caesara (v řečtině kaisar) a územními ústupky v oblasti od Filipopole (dnešního Plovdivu) až k Černému moři, zvané Zagore. Toto území již pak téměř natrvalo zůstalo součástí bulharské říše. Dobré vztahy mezi oběma panovníky však příliš dlouho nevydržely. Ve chvíli, kdy již měl Justinián situaci v říši pod kontrolou, vytáhl dobýt nazpátek ztracené území. Útok byl ovšem v bitvě poblíž města Anchiala odražen a císař tedy musel ustoupit. V říši ale proti jeho despotické vládě a teroru, ke kterému se uchyloval, opět vypuklo povstání, takže byl znovu nucen hledat pomoc u Bulharů. S menším kontingentem poskytnutým Tervelem se vydal do Malé Asie naverbovat další vojáky, avšak byl zde zabit. Následovalo období nepokojů a častého střídání císařů, čehož Tervel využil a, krom opětovných pokusů o zvýšení vlivu na byzantskou politiku, vytáhl roku 712 na Konstantinopol, jejíž předměstí vypálil a zpustošil. Válka s Byzancí skončila až o čtyři roky později, kdy byl uzavřen mír znamenající další posílení Bulharska. Spolu s mírem byly poprvé uzavřeny i obchodní dohody. Byzanc si tímto krokem pravděpodobně chtěla Bulharsko zavázat, což se ukázalo jako prozřetelné rozhodnutí o rok později, když vojska islámského chalífátu oblehla Konstantinopol. Nový císař Leon III. Syrský požádal Bulhary o pomoc a ti skutečně přišli a Byzantincům se tak podařilo s bulharskými posilami druhé arabské obležení svého hlavního města odrazit. Díky vítězství nad Araby se Bulhaři nejen zasloužili o zastavení pronikání islámu dále na západ přes Balkán, ale dostali se též do povědomí tehdejší západní Evropy. V následujících letech trval mezi Byzancí a Bulharskem mír. Pro přesnější informace o tehdejším vývoji v Bulharsku není dostatek věrohodných zpráv. Z řeckého seznamu bulharských chánů zvaného Imennik a z dalších zdrojů vyplývá, že po Tervelovi nastoupil Kormisoš a po něm Sevar. Sevar byl posledním příslušníkem dynastie Dulo, která poté vymřela. Za vlády dalšího chána Vinecha, pocházejícího z rodu Ukil, propukla roku 755 nanovo válka s Byzancí, když císař Konstantin V. přehodnotil politiku svého otce a přestal platit Bulharům poplatky. Ti následně vpadli do Thrákie, ovšem císař si na nich vymohl po odvetném tažení a vítězné bitvě u pevnosti Markelli pro Byzanc výhodný mír, kterým říše získala nazpět území na jih od pohoří Stara Planina. Když se ovšem o pár let později rozhodl podniknout novou výpravu, byl při pochodu přes Starou Planinu v bitvě ve Veregavském průsmyku se svým vojskem Bulhary poražen. Vinech ale nevyužil vítězství nad Konstantinem a raději mu nabídl mír, čímž si znepřátelil některé bulharské bojary. Ti jej následně svrhli, vládnoucí rod pobili a za nového chána zvolili Telece z dalšího bulharského rodu Ugain. Telec vytáhl proti Byzanci, kde opět zpustošil oblast Thrákie, ale jeho armáda byla v bitvě u Anchiala roku 763 poražena. V Bulharsku znovu vypuklo období nestability a k moci se dostala umírněná strana vedená Sabinem, švagrem chána Kormisoše. Špatné vnitropolitické situace, která v Bulharsku po nějakou dobu panovala, se opět pokusil využít císař Konstantinos a podnikl několik vpádů na bulharské území, tentokrát se ale omezil jen na plenění pohraničních oblastí. Velkou výpravu uspořádal až o dva roky později, avšak při vyloďování vojska velký vítr způsobil potopení několika lodí i s posádkami. Ztráty byly tak velké, že se císař rozhodl obrátit se zpět, Sabin toho využil a znovu mu nabídl mír. Mírný přístup Sabina vůči císaři vzbudil vlnu odporu, která vedla k Sabinovu sesazení a jeho útěku na byzantské území.

Přes úspěchy jedné či druhé strany nebylo možné, aby v dané situaci, jež na Balkáně v té době panovala, skončilo dlouhotrvající soupeření naprostým vítězstvím jednoho státu nad druhým. Přesto expanzivní politika bulharských chánů, opírající se o spojenecké svazky či vynucená uznání suverenity nad slovanskými kmeny mohla způsobit nevratnou ztrátu balkánských území. Byzantští císaři proto od počátku k bulharskému etniku, které se smísilo definitivně se Slovany už zhruba dvě století po jejich příchodu na Balkán, přistupovali jako k hlavní překážce obnovení svého panství na poloostrově. Na rozdíl od jednotlivých slovanských kmenů, které by bylo možno postupně donutit k poslušnosti a k placení daní, představoval bulharský stát pevnější útvar, jenž existoval jako protiváha byzantského vlivu a byl ochranou před asimilací Slovanů pod případnou byzantskou nadvládou, s nímž neměla možnost se při svých možnostech vypořádat. Stejně ovšem bylo jasné, že ani Bulhaři nejsou schopní vyvrátit celou byzantskou říši, což si uvědomovala i část bulharských vládnoucích vrstev, jejímž hlavním představitelem byl rod Ukil. Jejich protivníkem byli bojaři sdružení kolem rodu Ugain, usilující naopak o protibyzantskou politiku. Boje o moc mezi těmito dvěma stranami způsobily několikeré střídání chánů pro- či protibyzantské orientace. Z tohoto důvodu nedošlo ke zklidnění situace za krátce vládnoucích chánů Umora, Tokta a nakonec Pagana, nýbrž až za vlády dalšího chána Teleriga. Mírová smlouva uzavřená za Pagana přesto dalším konfliktům s byzantskou říší nezabránila – Konstantin se ještě několikrát neúspěšně pokusil proniknout na bulharské území. Těmto pokusům učinila konec jeho smrt uprostřed příprav na další tažení roku 775. Telerig se pokusil stát vnitřně konsolidovat. Nejdříve se úspěšně vypořádal se stoupenci smírného řešení s Byzancí, avšak po pokusu o omezení vlivu šlechty byl nucen utéci roku 777 do Konstantinopole. Nový chán Kardam, který vládl až do roku 803, využil dočasného míru s Byzancí, během kterého se mu podařilo moc bojarů omezit. Po posílení své pozice ve státě začal chán usilovat i o další expanzi, a to zejména do oblastí osídlených Slovany, jenž mohli být využiti jako spojenci k dalším bojům s byzantskou říší. V oblasti kolem řeky Strumy porazil roku 789 zdejší byzantskou posádku, což vyprovokovalo o dva roky později byzantskou odvetu – proti Kardamovi byla vypravena armáda vedená císařem Konstantinem VI. Zatímco jeho první tažení skončilo menší nerozhodnou bitvou u Adrianopole, rozhodující srážka přišla až další rok u Markelli, v níž byli Byzantinci na hlavu poraženi. Císař se zavázal k placení poplatků, ty však odváděl pouhé čtyři roky a poté platit tribut odmítl. Kardam na to pohrozil vypálením Thrákie, ale císař mu poslal pouze pytlík s koňským trusem^. Konstantin poté vytáhl na novou výpravu proti Bulharům, ale ta skončila pouze uzavřením míru, aniž by se obě armády střetly.Nedlouho nato ztratil Konstantin v říši podporu a byl svojí matkou Irenou svržen z trůnu a oslepen.

Stara Planina

Stara Planina neboli Staré hory je více než 500 kilometrů dlouhé pohoří táhnoucí se středem Bulharska doslova od západu k východu. Jeho západní okraj počíná již v Srbsku, kousek od hranic s Bulharskem. Pokračuje úchvatnou centrální částí, na jejímž úpatí je Růžové údolí (Rozova dolina). Údolí růží je známé každoročním pěstováním speciálního druhu růží, z nichž se již od starověku získává růžový olej, základní substance při výrobě parfémů. Střední část Staré Planiny je také z celého táhlého pohoří nejvýše položená (nejvyšší vrchol Botev měří 2376 m. n. m.), je zde přes 24 vrcholů, z nichž některé dosahují výšek kolem 2 tis. m. n. m.). Stara Planina posléze směrem k východu klesá až k pobřeží Černého moře. Malebná údolí v centrální části pohoří včetně Údolí růží byly osídlena již starověkými Thráky, centrum mocné Thrácké říše se nacházelo u Kazanlaku, kolem něhož byly nalezeny prastaré thrácké hrobky, některé pravděpodobně ještě na své odhalení čekají. Kazanlak je rovněž turistickým centrem Údolí růží, nachází se zde mj. Muzeum pěstování růží a město má ve znaku růžový květ.

Seznam vládců Bulharska

Tento seznam zahrnuje panovníky od nejstarších dochovaných vládců Bulharska až do roku 1946, kdy byl poslední bulharský car sesazen a ze země se později stala lidová republika. Během historie nesli panovníci několik titulů, počínaje chánem (toto jméno je ještě turkického původu), poté knížetem a nakonec carem. V době Bulharského carství v 19. a 20. století bulharští panovníci používali v zahraniční politice i titul král. Krom bulharských panovníků na území Bulharska vládli i byzantští císaři a osmanští sultáni. V současné době je Bulharsko republikou s prezidentem jakožto hlavou státu.

            

Cháni -

Asparuch - 681/701 dynastie DULO - zakladatel Bulharského státu

- Tervel - 701/718, - ?????? - 718/738, - Sevar - 721/739

Kormisoš, - Vinech, - Telec, - Sabin, - Umor, - Toktu, - Pagan, - Telerig, - Kardam,

Krum - 803/814 dynastie Krumova. Svou vládou zanechal nesmazatelný znak v bulharské historii. Zápisy o něm hovoří, že byl energický, smělý a tvrdý vládce, a když bylo t

Autor LUCky.luKA v 04:21 | Permalink | Komentáře

Vstup do NHL: 5. června 1967
První sezóna: 1967-68
Stadión: Wachovia Center, 19.523 diváků
Adresa: Wachovia Center, 3601 South Broad Street, Philadelphia, PA 19148-5290
Největší úspěchy: Stanley Cup 1974, 1975

Individuální rekordy jedné sezóny:
Branky: 61 - Reggie Leach (1975-76)
Asistence: 89 - Bobby Clarke (1974-75, 1975-76)
Body: 123 - Mark Recchi (1992-93)
Trestné minuty: 472 - Dave Schultz (1974-75)

Druhý zástupce "ocelářského srdce USA" v NHL - klub Letců - si v ní vede podstatně úspěšněji než jejich městský předchůdce Quakers. Flyers rovněž patří do šestice přijaté v roce 1967 a hned úvodem je třeba říci, že jsou zatím z této skupiny zcela jasně nejúspěšnějším týmem. Manažer "Bud" Poile, který ve čtyřicátých letech stihl coby hráč v sedmi sezónách projít pěti týmy tehdejší Velké šestky (kromě Montrealu Canadiens), vsadil na nenápadné, o to však pracovitější hokejisty, tedy typ hráčů, jakým byl sám. Při rozšiřovacím draftu si vybíral hráče mladé, a tak vlastně jediným ostříleným borcem v jeho týmu byl "železný muž" Allan Stanley. I s týmem mladíků dokázal však Poile spolu s trenérem Keithem Allenem vybojovat první příčku v divizi nově přijatých klubů a to i přesto, že klubu v hale Spectrum spadla střecha a Flyers museli poslední měsíc pravidelné soutěže odehrát na cizích stadiónech. Za svůj debut se tedy jeden z protagonistů rozšíření NHL stydět nemusel. Klub imponoval především svou obrannou hrou a inkasoval třetí nejmenší počet branek v rámci celé NHL. Postarala se o to především brankářská dvojice Doug Favell a Bernie Parent, která se mohla pochlubit průměrem jen 2,41 branky na zápas. Horší to bylo s útočnou hrou. Neproduktivnější hráč Flyers Lou Angotti získal jen 49 bodů.
Jelikož se týmu v dalších letech příliš nedařilo, stal se trenér Keith Allen v roce 1969 generálním manažerem a jeho místo obsadil nejprve Vic Stasiuk a po něm Fred Shero. Ten přinesl obrat k lepšímu. Flyers do svého středu pozvali z Flin Flonu v Manitobě tvrdého a nesmírně odhodlaného mládence, tehdy ještě nezletilého Bobbyho Clarkea, který se stal srdcem a duší týmu.

Po ročníku 1971-72, kdy Flyers už podruhé nepostoupili do play off, si v roce 1973 vybojovali druhou příčku v divizi. Ve Stanley Cupu pak po vyřazení Minnesoty postoupili do semifinále, kde však podlehli Montrealu 1:4 na zápasy. V novém ročníku už svou divizi vyhráli a jako první klub z nově přijatých dokonce získali nejcennější trofej. Postupně porazili Chicago, Atlantu a New York Rangers a ve finále je čekal soupeř z Bostonu. Rozhodujícím zvratem ve finálové sérii byla 13. minuta prodloužení druhého zápasu série, kdy Clarke zajistil Flyers vítězství. Philadelphia tak poprvé v historii získala Stanley Cup (4:2 na zápasy). O rok později se situace opakovala. Tentokrát jej však umocnili první příčkou v základní části NHL. Jejich vzestup byl opravdu mohutný, ale hlavní podíl na něm měla mnohdy nevybíravá agresivita a hrubost, často přestupující rámec nejen pravidel, ale i slušného chování. Navíc pod vedením trenéra Freda Sheroa zahrálo mužstvo špičkově i v supersérii s mužstvem Sovětského svazu, když jako jediný celek dokázalo porazit CSKA Moskva 4:1 a Watson, Leach, Clarke a Barber patřili k oporám Kanady při prvním ročníku Kanadského poháru `76.

Flyers si v té době vysloužili nálepku nejzáludnějšího klubu NHL, ale jak je patrno z výsledků, jejich zastrašovací taktika slavila úspěch. Jako by se odkaz Quakers - "gaunerů" - stal hnacím motorem hry týmu. Flyers, kterým se přezdívalo "Rváči z hlavní třídy" byli v té době týmem, který naháněl soupeřům strach. V mužstvu hráli Dave "Hammer" Schultz, Bob "Houndog" Kelly a Don Saleski a ti svou tvrdostí v útoku dávali soupeřům zabrat. Soupeři na tom nebyli o nic lípe ani po přechodu do obranné třetiny Flyers, kde na ně čekal šik drsných obránců Andre "Moose" Dupont, bratři Joe a Jim Watsonovi a Ed Van Impe. U Letců sice najdeme mnoho jmen, která dodnes figurují mezi největšími gaunery NHL, ale i jména, která patří do kategorie hvězd. Bobby Clarke, od roku 1973 kapitán týmu, muž malý postavou, ale velký výkonem. Své nesporné vůdčí schopnosti prokázal i tím, že po jeho boku se z průměrných hokejistů stávaly hvězdy. Sem patří třeba střelci Rick MacLeish, Bill Barber, Reggie Leach, ale i Terry Crisp, později slavný trenér. Vedle Clarka byli výjimečnými postavami týmu také gólmani - Bernie Parent a Wayne Stephenson, kteří byli zároveň nejslušnějšími hráči týmu. Bernie Parent, který byl v roce 1971 prodán do Toronta, ale za dva roky na to koupen zpět, je nositelem Conn Smythe Trophy v zápasech play off v letech 1974 a 1975.

Po dvou triumfech ve Stanley Cupu se Letci sice v následujících letech stále drželi v popředí své divize i celé NHL, ale konec sedmdesátých let patřil Montrealu Canadiens a především honbě za očistou ledního hokeje. Flyers museli ze své agresivity přece jen trochu slevit, ačkoliv stále zaujímali místo nejtrestanějšího klubu NHL. Očistná vlna připravila o kapitánské "Céčko" Bobbyho Clarka, jehož agresivita byla až neúnosná, ale v roce 1980 slavila tato hra opět úspěch a Flyers se po pěti letech vrátili na trůn NHL a po čtyřech letech postoupili znovu do finále poháru. Po tomto triumfu se také na místo kapitána vrátil Clarke, po další sezóně však tento post vyměnil za místo generálního manažera klubu a spolu s novým trenérem Mikem Keenanem opět dovedli tým k prvnímu místu v základní části NHL a poté i do finále poháru. Ve dvou následujících sezónách 1985-86 a 1986-87 skončili Letci v NHL na druhém místě, ale do finále Stanley Cupu se jim podařilo postoupit jen v roce 1987, kdy stejně jako dva roky předtím ztroskotali na Edmontonu. Ve Philadelphii dodnes vzpomínají na tuto dramatickou sedmizápasovou sérii s úctou. Heroický výkon Letců, které trápila řada zranění, si zaslouží obdiv. Důkazem toho bylo udělení Conn Smythe Trophy brankáři poraženého týmu Ronu Hextalovi, jenž sváděl fantastické souboje s útočníky Oilers. Na úspěších Philadelphie v 80. letech se podíleli především tito hráči: Tim Kerr, Dave Poulin, Bryan Propp, Mark Howe. Dres Philadelphie byl pro Evropany dlouho jako by zakletý. První jej oblékl v roce 1981 švédský obránce Thomas Eriksson, pak Fin Sinisalo a švédský brankář Pelle Lindbergh (tragicky zahynul při automobilové nehodě), Per-Erik Eklund, Kjell Samuelsson a Miroslav Dvořák. Účast ve finále Stanley Cupu `87 byla pro Flyers na dlouho dobu jejich posledním velkým úspěchem a po odchodu trenéra Keenana v roce 1988 se začali propadat na dno tabulky, až v sezóně 1989-90 skončili poprvé ve své historii na konci divize a po osmnácti letech se tak neprobojovali do play off. To nakonec "zlomilo vaz" manažeru Clarkeovi, který dostal výpověď, ale ani tato změna nepřinesla obrat k lepšímu a Flyers se ani v následujících pěti letech do bojů o Stanley Cup neprobojovali.

Manažer Clarke se do klubu v roce 1994 vrátil a díky jeho manažerským schopnostem mohla vzniknout tzv. "Legie zkázy" (LeClair, Lindros, Renberg), jedna z nejproduktivnějších a současně nejlépe fyzicky disponovaných útočných řad NHL. V roce 1997 dokráčeli Flyers až do finále Stanley Cupu, ovšem ani hvězdy jako Lindros, LeClair, Renberg, Brind´Amour, Coffey, Svoboda či Hextall nedokázaly získat třetí pohár klubové historie a ve finále jasně podlehly Detroitu 0:4 na zápasy. Po úspěchu ale někdy přichází pád: v následujících dvou letech se Letci nebyli schopni dostat přes záludné první kolo play off. V roce 1998 nejprve ztroskotávají na Buffalu, o rok později prohrávají s Torontem. Jako vždy fyzicky nadupaný tým prolomil smůlu až v roce 2000, kdy po výborných výkonech v základní části dokonce vyhrál Východní konferenci. A to i přesto, že od týmu musel po Novém roce kvůli léčbě rakoviny kostní dřeně odejít hlavní kouč Roger Neilson. V play off poté Flyers vyřadili postupně Buffalo a Pittsburgh a i finále konference proti New Jersey měli výborně rozjeté. Ale ani vedení 3:1 na zápasy jim k postupu do samotného finále Stanley Cupu nestačilo. Devils, ve třetím kole vyřazovacích bojů jako první v historii, otočili sérii ve svůj prospěch a posléze v souboji s Dallasem získali titul ligového šampióna. Dramatické klání s New Jersey je třeba připomenout také proto, že v rozhodujícím sedmém utkání skončila pro Flyers osm sezón dlouhá éra jménem "Eric Lindros". Obrovitý centr první řady Letců utrpěl v tomto střetnutí po hitu od Scotta Stevense těžký otřes mozku, v kariéře  již šestý. Vztahy mezi Lindrosem a vedením Philadelphie, už tak velmi pošramocené veřejnými hádkami ohledně údajného hazardování s Ericovým zdravím, klesly poté doslova na bod mrazu. Lindros odmítl podepsat s Letci novou smlouvu a celou následující sezónu prostávkoval. Vysvobozením se pro něj stala až výměna do NY Rangers v létě 2001.

Philadelphii samozřejmě v ročníku 2000-01 její dlouholetý lídr velmi chyběl, zvlášť když kvůli problémům se zády odehrála jenom hrstku zápasů další velká opora, útočník John LeClair. I přesto se Flyers, také díky Romanu Čechmánkovi, brankářskému překvapení číslo jedna z České republiky, po základní části umístili na čtvrtém místě Východní konference. Play off už ale Letcům vůbec nevyšlo a hned v prvním kole prohráli s Buffalem. Aby se podobná situace neopakovala, rozhodli se Flyers před sezónou 2001-02 k razantnímu posílení týmu. Za Lindrose přišel Jan Hlaváč, Kim Johnsson a Pavel Brendl, do NHL se konečně odvážil český centr Jiří Dopita, angažován byl zkušený bek Eric Weinrich a jako hlavní trumf se klubu na pět let upsal Jeremy Roenick. Flyers se tak stali opět velmi vážnými kandidáty minimálně na postup do finále Stanley Cupu. Ano, letní výměny hráčů a velkolepý nábor volných agentů povýšil Philadelphii na jednoho z největších favoritů. Z jejich týmu měl jít opravdu velký strach. Ovšem Flyers jakoby nebyli schopni podávat vyrovnané výkony. Bill Barber musel neustále míchat s útočnými řadami tak, aby našel optimální složení. To, že se to nakonec nepodařilo, dokládá ostudný neúspěch z prvního kola play off. Ve třech z pěti utkání proti Ottawě Senators nedokázali hráči Philadelphie vsítit ani jednu branku.
Barber byl odvolán, vedení vsadilo na Kena Hitchcocka. Tuhá defenzíva vyžadovaná novým koučem sice neprospívala útočníkům, ale zadní řady šlapaly náramně. Čechmánek měl průměr pouhých 1,83 branek na zápas a po celou sezónu, zakončenou prvenstvím v Atlantické divizi, byl oporou mužstva. V play off vyřadili Letci po tuhém boji Toronto, druhé kole představovalo soupeře v podobě Ottawy. Po čtyřech utkáních byl stav série 2:2, Čechmánek udržel dvakrát čisté konto, jenže v následujících dvou inkasoval celkem 10 gólů a byl označen za hlavního viníka vyřazení. Následně český brankář putoval do Los Angeles.

O jeho post se v ročníku 2003-04 podělili Robert Esche a v průběhu základní části angažovaný Sean Burke z Phoenixu. Philadelphii se povedlo obhájit prvenství v divizi o bod před New Jersey, s nímž se střetla v prvním kole. Během pěti utkání postoupila dál, kde na ni čekalo Toronto. Vyrovnanou partii rozhodl v prodloužení šestého zápasu Roenick a poslal Letce do finále konference. I přes heroický výkon celého mužstva, v čele s kapitánem Keithem Primeauem, znamenala Tampa Bay konečnou, když sedmý duel vyhrála se štěstím 2:1. Po výluce odešli veteráni Roenick s Recchim, tahouni ofenzívy z předešlých let. Klub přivedl Petera Forsberga, mnohými považovaného za nejlepšího hokejistu světa. Bohužel, je švédský forvard znám také díky velké náchylnosti ke zraněním, což se potvrdilo i v dresu Flyers, kdy zmeškal více než 20 zápasů. Krom něj chyběla po většinu sezóny i polovina stabilně hrajících obránců a ke všemu kapitán Primeau, který utrpěl po devíti utkáních těžký otřes mozku a brusle už nikdy nenazul. Přesto Letcům jen těsně unikl divizní titul, naplno zazářila hvězda Simona Gagneho, nejproduktivnějšího hráče týmu. Ovšem hned v úvodu vyřazovacích bojů nestačili na Buffalo. V sezóně 2006-07 slavila Philadelphia 40 let v NHL, ale do klubové kroniky se zapsala černým písmem. Po osmi zápasech a jediné výhře rezignoval generální manažer Clarke, na jeho křeslo usedl bývalý hráč Flyers Paul Holmgren. Hitchcock dostal padáka a trénováním byl pověřen jeho dosavadní asistent John Stevens. I pod ním pokračoval tým v katastrofálních výkonech, celkem šedesátkrát odešli Letci z ledu poraženi! Forsberg neuspěl a odešel do Nashvillu, v přestupním období tým posílil brankář Martin Biron, s nímž se do budoucna počítalo jako se stabilní a spolehlivou jedničkou. Stevens dostal šanci i na další rok a zdálo se, jakoby  koučoval úplně jiné mužstvo. Flyers prahli po odčinění krachu. Na posilách se nešetřilo a tak přišla z Nashvillu dvojice Kimmo Timmonen - Scott Hartnell, ale především se mluvilo o bývalé opoře Buffala Danielu Briereovi, který se stal nejlépe placeným hráčem celé ligy a vedení si ho pojistilo na 8 let dopředu. Philadelphia praktikovala fyzický hokej, často za hranicí pravidel, duch ,,Broad Street Bullies“ se vrátil a s ním i dobré výsledky. Biron naplno využil šanci, na kterou čekal celou dosavadní kariéru a byl základním kamenem úspěchu. Do popředí vystoupili mladíci Mike Richards s Jeffem Carterem, po roční pauze se v městě bratrské lásky čekalo na boje o Stanley Cup. Washington Capitals, vedený kanonýrem Alexandrem Ovečkinem, vyřadili Letci gólem Jeffreyho Lupula z prodloužení sedmého duelu, ale na Sydney Crosbyho a jeho Pittsburgh byli krátcí.

Philadelphia Flyers

Autor LUCky.luKA v 21:58 | Permalink | Komentáře

Leopold I., celým jménem Leopold Jiří Kristián Frederik (holandsky Leopold George Christian Frederick (německy Leopold Georg Christian Friedrich) princ sasko-cobursko-saalfeldský, pozdeji princ sasko-coburský a gothajský, vévoda saský) (16. prosince 1790 Coburg – 10. prosince 1865 Laeken) byl od 21. července 1831 prvním králem Belgičanů. Byl zakladatelem belgické linie sasko-cobursko-gothajské dynastie.

Roku 1825 odmítl nábídku stát se řeckým králem. V roce 1831 přijal nabídku belgického zákonodárného shromáždění, jímž byl zvolen 152 hlasy ze 196, aby se stal belgickým králem. O rok později se podruhé žení a bere si za ženu Marii Luisu Orleánskou. Roku 1839 uznal Vilém I. belgickou nezávislost.  Byl nejmladším synem Františka Bedřicha Antonína Sasko-Cobursko-Saalefeldského a hraběnky Augusty Reuss-Ebersdorfové a později se stal princem sasko-coburským a gothajským. Mimo to byl strýcem britské královny Viktorie. Roku 1795 jako pouhé dítě byl Leopold jmenován plukovníkem Izmaylovského carského regimentu v Rusku. O sedm let později se stal generálmajorem. Když v roce 1806 napoleonští vojáci obsadili vévodství sasko-coburské, Leopold odešel do Paříže. Napoleon Bonaparte mu nabídl post pobočníka, ten ovšem nabídku odmítl. Naopak se rozhodl pro vojenskou kariéru v ruském carském jezdectvu. Agitoval proti Napoleonovi a vyznamenal se v bitvě u Kulmu v čele své jednotky kyrysníků. Roku 1815 Leopold dosáhl hodnosti generál poručíka v ruské carské armádě.

V Carlton House se 2. května 1816 oženil s princeznou Karlou Augustou z Walesu, jediným legitimním potomkem britského prince regenta (pozdějšího krále Jiřího IV.) a tudíž následnicí britského trůnu a byl jmenován britským polním maršálem a rytířem podvazkového řádu. 5. listopadu 1817 princezna Charlotta porodila jediného syna a sama zemřela následujícího dne. Pokud by žila, byla by se stala královnou Spojeného království po smrti svého otce a Leopold by v takovém případě zastal pozdější roli svého synovce, prince Alberta, ve funkci prince-manžela Velké Británie a nikdy by se nebyl stal králem Belgičanů. Navzdory skonu Karly Augusty mu 6. dubna 1818 princ regent udělil titul v britské podobě Royal Highness výnosem Order-in-Council. Na počest své první ženy pojmenoval Leopold svou prvorozenou dceru z třetího manželství Charlotte, která se později stala císařovnou Carlotou Mexickou. 2. července 1829 měl Leopold svatbu pochybné platnosti (soukromý sňatek bez duchovních a bez veřejných ceremonií) s herečkou Caroline Bauer, jíž byl udělen titul Countess of Montgomery, sestřenkou jeho poradce, Christian Friedrich von Stockmar. 'Manželství' údajně skončilo roku 1831 a v následujícím roce, 9. srpna 1832, se oženil s francouzskou princeznou Luisou Marií Orleánskou na zámku Compiègne ve francouzském Compiègne. Poté, co 4. října 1830 Belgie vyhlásila nezávislost na Nizozemí, Belgické národní shromáždění z několika kandidátů nakonec vybralo Leopolda, aby se stal králem nového státu. Byl zvolen 4. června a schválen a dne 26. června 1831 se stal "králem Belgičanů". Přísahal věrnost ústavě před chrámem svatého Jakuba v paláci Coudenbergh v Bruselu 21. června 1831. Tento den se stal belgickým národním svátkem. Jules Van Praet se stal jeho osobním tajemníkem.

O méně než dva týdny později, 2. srpna, Nizozemsko vojensky napadlo Belgii. Rozmíšky trvaly osm let, ale roku 1839 se obě země na londýnské konferenci dohodly na uznání nezávislosti Belgie. Otevřením železničního spojení mezi Bruselem a Mechelenem 5. května 1835 se jedno z nejhlubších přání krále Leopolda — vybudovat první železnici v kontinentální Evropě — stalo skutečností. Roku 1840 Leopold vystrojil svatbu své neteři, královně Viktorii, dceři své sestry, princezny Viktorie Sasko-Cobursko-Saalfeldské a synovci, princi Albertovi Sasko-Coburskému a Gothajskému, synovi svého bratra, Arnošta I., vévody Sasko-Coburského a Gothajského. Ještě před tím, než Viktorie nastoupila na trůn, Leopold pomáhal radami v dopisech tehdy ještě princezně Viktorii, a po jejím nástupu byl jedním z lidí, kteří ji v prvních dnech kralování ovlivnili. Roku 1842 se Leopold neúspěšně pokusil o prosazení zákonů na regulaci ženské a dětské práce. V té době se však Evropou prohnala vlna revolucí po sesazení krále Ludvíka Filipa z francouzského trůnu roku 1848. Belgie zůstala, především díky Leopoldovým diplomatickým schopnostem, neutrální. Roku 1816 se stal 649. rytířem Podvazkového řádu, roku 1835 947. rytířem Řádu zlatého rouna ve Španělsku a 35. Velkokříž Řádu věže a meče. 11. října 1850 Leopold ztratil další ženu v mladém věku, královna Louisa Marie zemřela na tuberkulózu ve věku 38 let. V 11:45 dne 10. prosince 1865, král zemřel v Lakenu. Je pohřben v v královských katakombách chrámu Naší Paní na laekenském hřbitově v Bruselu v Belgii.

Leopold II. Belgický (9. dubna 1835 - 17. prosince 1909) byl belgický král.

Narodil se 9. dubna 1835 v Bruselu jako syn prvního belgického krále Leopolda I. a jeho druhé manželky Marie Louise d’Orléans. Roku 1865 nastoupil po smrti svého otce na belgický trůn. Proslul svou tvrdostí a bezcitností, především ke svému nejbližšímu okolí. Vládl čtyřicet čtyři roky a zanechal Belgii bohatou a silnou - jak si přál. Bohatství pocházelo především z afrického Konga, které dobyl svou politickou obratností bez vojenského zásahu. Sám Leopold se nechal oslovovat svrchovaným králem tohoto afrického státu. Finančně podporoval cestovatele H. M. Stanleyho. Ve své závěti odkázal všechna svá vlastnická práva na konžskou kolonii belgickému státu. Byl jedním z největších vlastníků kolonií. Po Leopoldově smrti přešel belgický trůn na jeho synovce Alberta I..

Leopold II. se oženil 22. srpna 1853 s rakouskou arcivévodkyní Marií Henriettou Habsbursko-Lotrinskou, dcerou uherského palatina Josefa Antonína a jeho třetí manželky Marie Dorothei. Měli spolu tři dcery Luisu, Stephanii a Clementine a syna Leopolda, který zemřel v dětském věku. Smrt syna král těžce nesl. Druhorozená dcera Stephanie se později provdala za následníka Rakousko-uherského trůnu, korunního prince Rudolfa Habsburského, syna císaře Františka Josefa I. a jeho ženy, císařovny Alžběty Bavorské. Pět dní před svou smrtí se král Leopold II. Belgický oženil 12. prosince 1909 se svou dlouholetou milenkou Blanche Zélií Joséphine Delacroix (1883–1948), s níž předtím zplodil dva nemanželské syny Luciena (1906–1984) a Philippa (1907–1914), které později uznal za svoje.

Albert I., rodným jménem Albert Leopold Clément Marie Meinrad (8. dubna 1875 – 17. února 1934) byl třetí belgický král. Ve své vlasti je především obdivován za svoji chrabrost při obraně belgické neutrality za první světové války. Mezi jeho koníčky patřilo horolezectví, které se mu stalo osudným.

Po smrti svého staršího bratra Balduina, který zemřel ve svých 22 letech bezdětný v roce 1891, se stal Albert třetím v pořadí na belgický trůn. Později, v roce 1905 po smrti svého otce Filipa, se Albert stal flanderským hrabětem a zároveň belgickým korunním princem. Konečně, v roce 1909 po smrti Albertova strýce a krále Leopolda, se stává Albert králem Belgičanů. Na počátku první světové války se Německé císařství rozhodlo neuznat mezinárodní smlouvy o neutralitě Belgie a přejít přes ni na Francii. Proti tomu se však Albert ohradil výrokem „Belgie je národ, nikoli silnice,“ který řekl císaři Vilémovi II. a sám se postavil do čela belgické armády. Během německého útoku ztratil Albert velkou část Belgie, ale pomohl spojencům, aby mohli připravit na Německou invazi zastavit ji na Marně.

Albert se války účastnil po celé čtyři roky, kdy se mu zprvu v roce 1914 uhájit Antverpy, později vedl úspěšněji armádu do bitvy o Yser a na konci války dobyl Belgii zpět. Později, když se vrátil do Bruselu, byl vítán lidem jako národní hrdina. Ve svém soukromém životě se choval Albert velmi pokrokově a sám sebe považoval pouze za obyčejného občana a sám také někdy vycházel do ulic. K jeho koníčkům patřily různé sportovní disciplíny, jako jízda na koni a horolezectví. K horolezectví se dostal ve svých třiceti letech, ale o to více si ho oblíbil. Po válce slezl několik náročných útesů ve Švýcarsku a Tyrolech. Až na domácí půdě, v jeho oblíbených skalách Marche les Dames ho dostihla smrt, když vystupoval na k místu La vieux bon Die (Starý dobrý Pán Bůh), kde bylo nalezeno jeho bezvládné tělo. Vzhledem k absenci svědků tragédie se vyrojilo několik teorií o tom, že král Albert byl zavražděn, avšak to se nezdá pravděpodobné.

Leopold III. (3. listopadu 1901 v Bruselu – 25. září 1983 v Woluwe-Saint-Lambert), celým jménem Leopold Filip Karel Albert Meinrad Hubert Maria Miguel (Leopold Philippe Charles Albert Meinrad Hubertus Marie Miguel) vládl jako král belgický v letech 1934 - 1951, kdy musel abdikovat ve prospěch svého syna, následníka trůnu Baudouina. Pocházel z německého šlechtického rodu knížecího domu Sasko-Coburského a Gothajského.

Leopold se narodil v Bruselu jako princ Leopold Belgický, princ Sasko-Coburský a Gothajský, vévoda Saský. Byl nejstarším synem Alberta I. Belgického a princezny Alžběty Gabriely Bavorské. Korunní princ Leopold táhl jako prostý voják s 12. belgickým regimentem do bojů I. světové války. Po válce vystudoval St. Anthony Seminar v Santa Barbaře v Kalifornii. Nastoupil na belgický trůn po svém otci Albertu I. 23. února 1934. Za II. světové války se belgická armáda postavila na odpor nacistické invazi, ale německá vojska měla velkou převahu. I přes hrozící brzkou porážku odmítl král Leopold opustit zemi se členy belgické vlády, což způsobilo mezi ním a vládou rozkol. Následně se 27. května 1940 vzdal Němcům. Protože odmítal spolupráci s nacisty, zřídili Němci v Belgii vojenskou vládu a Leopolda III. drželi v domácím vězení v královském paláci v Bruselu. Odtud ho roku 1944 i s rodinou převezli do Německa, kde byl držen nejprve na saském hradu Hirschstein a posléze v rakouském Stroblu.

Královská rodina byla počátkem května 1945 osvobozena americkými vojáky, návrat do Belgie jim však nebyl umožněn. Exilová vláda vinila krále z kolaborace s nacisty, z níž byl roku 1946 sice očištěn, ale v zemi i nadále panovaly spory ohledně jeho opětovného návratu do vlasti. Leopold III. žil až do roku 1950 s rodinou v exilu v Ženevě, zatímco Belgii spravoval coby regent jeho mladší bratr princ Karel. Po návratu do Belgie Leopold abdikoval ve prospěch svého syna Balduina, který se stal belgickým králem 16. července 1951. Po své abdikaci byl Leopold až do Balduinova sňatku roku 1960 synovým poradcem. Poté se věnoval svým koníčkům - sociální antropologii a etymologii, přičemž hodně cestoval po světě. Zemřel roku 1983 v belgickém Woluwe-Saint-Lambert. 4. listopadu 1926 se tehdy ještě belgický následník trůnu Leopold oženil ve Stockholmu s princeznou Astrid (1905-1935), vnučkou švédského a norského krále Oskara II., dcerou prince Karla, vévody Westrogothského (1861–1951) a jeho ženy, dánské princezny Ingeborg (1878–1958). Astrid tragicky zahynula 29. srpna 1935 při autohavárii poblíž Lucernského jezera ve Švýcarsku. Z jejich svazku vzešly tři děti:

• Joséphine-Charlotte (1927–2005), princezna belgická ∞ 1953 velkovévoda Jean von Luxemburg
• Baudouin I. (1930–1993), král Belgie ∞ 1960 Doña Fabiola de Mora y Aragón
• Albert II. (* 1934), král Belgie ∞ 1959 princezna Paola Ruffo di Calabria

Během svého domácího vězení v nacisty okupovaném Bruselu se Leopold III. oženil s Mary Lilian Baelsovou (1916-2002), dcerou guvernéra Západních Flander Henriho Louise Baelse (1878-1951) a jeho ženy Anne Marie de Visscher. Církevní sňatek se odehrál 11. září 1941, občanský až 6. prosince 1941. Lilian se po sňatku nestala královnou, ale pouze princeznou belgickou s titulem princezny de Réthy. Z jejich svazku vzešly tři děti:

• Alexandre (1942–2009), princ belgický ∞ 1991 Léa Inge Dora Wolman
• Marie-Christina (*1951), princezna belgická ∞ 1981 Paul Drucker (rozvod 1985), ∞ 1989 Jean Paul Gourges
• Marie-Esméralda (*1956), princezna belgická ∞ 1998 Salvador Enrique Moncada

Belgická revoluce byl konflikt ve Spojeném království nizozemském, který začal nepokoji v Bruselu v srpnu 1830 a vedl k vytvoření samostatného belgického státu. Nizozemský král Vilém I. odmítal uznat nezávislost Belgie do roku 1839, kdy musel ustoupit pod tlakem Londýnské smlouvy. Spojené království nizozemské bylo vytvořeno po napoleonských válkách na Vídeňském kongresu roku 1815. Vzniklo spojením bývalého Rakouského Nizozemí (území dnešní Belgie) a bývalých Spojených nizozemských provincií a jeho králem se stal Vilém I. z dynastie oranžsko-nasavské. Hlavní příčinou belgické revoluce byla politická a ekonomická nadvláda Nizozemců nad francouzsky mluvícím obyvatelstvem. Hospodářské aktivity, jako např. obchod a počátky průmyslové revoluce, byly soustředěny na území dnešního Nizozemska, zejména v přístavu Amsterdam. Naopak Belgie měla pouze malý vliv na hospodářství v království, potýkala se s vysokou nezaměstnaností a její průmysl nebyl příliš rozvinutý. Jádrem sporů byla také skutečnost, že Nizozemci podporovali volný obchod, zatímco Belgičané požadovali ochranu svého trhu zavedením cel.

Belgičané si rovněž stěžovali, že je s nimi nakládáno jako s druhořadými občany, ačkoliv jich v království nežilo méně než 3,5 milionu oproti 3 milionům Nizozemců. Většina úředních míst byla svěřena Nizozemcům a král Vilém I. byl Nizozemec. Dalším důvodem sporů byly náboženské a kulturní rozdíly. Belgičané byli převážně katolíci, zatímco Nizozemci protestanti. Oba národy neměly společnou minulost a společný stát sdílely z vůle velkých mocností. Belgická buržoazie mluvila francouzsky a vzhlížela k Francii, která jí byla bližší než Nizozemsko. Posledním impulsem, který nastartoval belgickou revoluci, bylo představení Auberovy sentimentální a vlastenecky laděné opery Němá z Portici (La muette de Portici) v bruselském operním sále Théâtre de la Monnaie. Během duetu Amour sacré de la patrie (Svatá láska k vlasti) obecenstvo povstalo s výkřiky „Aux armes! Aux armes!“ („Do zbraně!“). Po představení se dav nahrnul do ulic za provolávání vlasteneckých hesel a zmocnil se radnice a dalších vládních budov.

Král Vilém I. nechtěl připustit rozdělení země a pokusil se obnovit pořádek silou, avšak královskému vojsku pod vedením králova druhého syna Bedřicha se nepodařilo dobýt Brusel v krvavých bojích v ulicích města, které se odehrály mezi 23. a 26. srpnem. Den poté byla v Bruselu vyhlášena provizorní vláda a 4. října následovalo prohlášení nezávislosti. V listopadu se v Bruselu sešel Národní kongres a 7. února 1831 byla vyhlášena ústava. Prvním belgickým králem se stal 21. července téhož roku Leopold I. Evropské mocnosti oficiálně uznaly nezávislost Belgie až roku 1839, kdy byla podepsána Londýnská smlouva. Belgie měla být podle této smlouvy nezávislou a neutrální zemí, zahrnující Západní Flandry, Východní Flandry, Brabant, Antverpy, Henegavsko, Namur a Lutych, jakož i část Lucemburska a provincie Limburk.

V určitém smyslu byla belgická revoluce valonskou revolucí francouzsky mluvící vyšší a střední třídy a nadvláda Nizozemců byla nahrazena nadvládou Valonů. Úředním jazykem byla určena francouzština, zatímco vlámština byla zakázána na školách. Na poštovních známkách sice bylo napsáno dvojjazyčně „Belgique-België“, ale belgický občanský zákoník byl přeložen do vlámštiny až roku 1961. Během průmyslové revoluce byl těžký průmysl koncentrován do Valonského regionu. V průběhu 20. století Vlámové agitovali pro rovnoprávnost v belgickém státu, což vedlo k vyhlášení federální ústavy roku 1980, která jim zaručovala více pravomocí v oblasti školství a sociálních programů.

Belgie jako součást Burgundského a Brabantského vévodství a flanderského hrabství -

Filip III. Dobrý (31. července 1396, Dijon - 15. června 1467, Bruggy) byl burgundským, brabantským a lucemburským vévodou, hrabětem flanderským, burgundským, holandským i zélandským a zakladatelem Řádu zlatého rouna. Pocházel z mladší větve rodu Valois.

Filip se narodil jako čtvrté z osmi dětí Markétě Bavorské a jejímu manželovi, hraběti Janu I. z Nevers.

Roku 1404 se Filipův otec stal burgundským vévodou a 28. ledna 1405 byl Filipovi udělen titul hraběte z Charolais. Pravděpodobně ve stejném roce byl dohodnut jeho sňatek s Michaleou z Valois (1395–1422), dcerou francouzského krále Karla VI. a jeho manželky Isabely. Svatba se uskutečnila o čtyři roky později, v roce 1409. Po Michaelině smrti se Filip oženil ještě dvakrát, 30. listopadu 1424 s Bonou z Artois a 7. ledna 1430 s Isabelou Portugalskou. U příležitosti svého posledního sňatku založil rytířský řád zlatého rouna. Po zavraždění svého otce roku 1419 se Filip stal vévodou burgundským. Z otcovy smrti obvinil svého švagra dauphina Karla a postavil se na stranu Jindřicha V. Anglického ve třetí etapě Stoleté války. Roku 1430 zajala Filipova vojska Johanku z Arku a předala ji Angličanům, o pět let později však Filip uzavřel spojenectví se svým bývalým protivníkem, nyní již králem Karlem VII. Ani tato aliance však nevydržela dlouho a roku 1440 Filip podporuje Karlova syna a následníka Ludvíka v jeho povstání proti otci. Filip v průběhu své vlády razantně rozšířil burgundská panství koupí Namuru a Lucemburska, zděděním Brabantska a Limburska, jakož i ziskem Henegavska, Holandska, Fríska a Zélandu. Byl pohřben v kartouze v Champmolu.

Karel Smělý (10. listopadu 1433 v Dijonu – 5. ledna 1477 v Nancy) byl burgundským, brabantským, lucemburským, geldernským vévodou a nositelem Řádu zlatého rouna.

Karel Smělý byl synem Filipa III. Dobrého a Isabely Portugalské. Jeho snem bylo vytvořit z Burgundska a dalších svých území samostatné království nezávislé na Francii. Za tímto účelem podobně jako jeho otec utvořil koalici s Anglií proti francouzskému králi Ludvíkovi XI.. Karel byl třikrát ženat, jeho první manželkou se stala Kateřina Francouzská († 1446), dcera Karla VII.. Z druhého manželství s Isabelou Bourbonskou († 1465), dcerou vévody Karla I. Bourbonského, se narodila jeho jediná dcera Marie Burgundská. Protože se Karel nechtěl vzdát naděje na mužského potomka, oženil se potřetí, tentokrát se sestrou anglického krále Eduarda IV., Markétou z Yorku. Manželství ale zůstalo bezdětné a tak Markéta věnovala veškerou svou mateřskou lásku své nevlastní dceři Marii. V rámci rozšiřování svého panství a hlavně spojením svých držav, které rozdělovalo Lotrinské vévodství, vedl válku proti Ludvíkovým spojencům Švýcarům a Ludvíkovi věrným šlechticům sídlícím poblíž švýcarských hranic. Dočasně získal Lotrinské vévodství vévody Reného s hlavním městem Nancy. Pokračoval v rozšiřování útokem na Švýcarsko, ale utrpěl ze strany Švýcarů dvě těžké porážky způsobené hlavně nedostatečným průzkumem a tím, že se mu žoldnéři rozutekli. Poté se osmělil vévoda René k pokusu získat zpět své vévodství.

Karel Smělý zemřel 5. ledna 1477 na bitevním poli, když se snažil uhájit obsazené lotrinské vévodství, které rozdělovalo jeho území. Lotrinský vévoda René najmul jeho nepřátele: Švýcarskou pěchotu a připravil tak Karlovi drtivou porážku, jenž vévodu stála život (nechal se opět překvapit a jeho armáda se opět rozutekla). Jeho dcera Marie se po otcové smrti stala burgundskou vévodkyní a podle dohody se provdala za císařova syna Maximiliána Habsburského. Práva na burgundské dědictví museli mladí manželé h<

Autor LUCky.luKA v 09:53 | Permalink | Komentáře

Bitva u Anchiala ( 708 )

Bitva u Anchiala, v níž se proti sobě střetli Slované s Bulhary proti Byzantincům, se odehrála roku 708 a skončila vítězstvím bulharsko-slovanské koalice.

Byzantskému císaři Justiniánu II. se poté, co byl svržen a odeslán do exilu na Krym, podařilo odtud uprchnout a dostat se přes chazarskou říši až na území tehdy vládnoucího bulharského chána Tervela. Ten Justiánovi poskytl vojáky, s pomocí kterých císař znovu získal vládu. Tervel byl následně odměněn odstoupením oblasti Zagore, navýšením již dříve dohodnutého ročního poplatku a titulem kaisar (řecká obdoba titulu caesar), jenž se dosud uděloval jen členům a příbuzným vládnoucí dynastie a jehož udělením se upevnilo postavení bulharské říše. O několik let později se však Justinián, který mezitím upevnil v řiši svojí vládu, pokusil dobýt odstoupené území zpět. Roku 708 vytáhl císař s velkou jízdní armádou do Thrákie, odkud postupoval k přístavu Anchialo (dnes Pomorje), kde se měly vylodit jeho pěší jednotky. Celou akci ale Bulhaři zhatili, když překvapivě na byzantskou armádu zaútočili a úspěšně ji porazili. Justinián se se zbytkem vojska stáhl do Anchiala a odtud se vrátil na lodi do Konstantinopole. Plány na získání ztraceného území tak byly zhaceny a sám byzantský císař zemřel několik let poté během dalšího pokusu o jeho svžení.

Bitva u Anchiala ( 763 )

Bitva u Markelli (792)

Bitva u Markelli byla ozbrojená srážka mezi vojsky první bulharské říše a Byzance. Z bitvy, jež se odehrála 20. července 792 vyšla vítězně strana bulharská. Roku 777 se dostal k moci v Bulharsku chán Kardam, který začal upevňovat bulharský stát. Ve chvíli, když si byl jist svojí sílou, zahajíl proti Byzanci vojenské akce a roku 789 porazil v údolí řeky Strumy byzantské oddíly. Byzantský císař Konstantin VI. v odpověď na to vyrazil s vojskem proti Bulharům, ale kvůli silnému bulharskému odporu v menší bitvě u Adrianopole se musel stáhnout zpět a na výpravu novou se vydal až příštího roku. Císař dotáhl k pevnosti Markelli a zde se obě armády 20. července 792 střetly. Výsledkem bylo naprosté bulharské vítězství. Konstantin se při následujících jednáních zavázal platit roční tribut, ale odváděl ho pouhé čtyři roky a poté původní dohodu vypověděl. To vedlo k novému tažení, jež tentokrát mezi oběma vládci skončilo uzavřením míru bez jakýchkoliv vojenských akcí. Nedlouho nato byl Konstantin svržen z trůnu vlastní matkou Irene a oslepen.

Obléhání Konstantinopole ( 813 )

Obléhání Konstantinopole roku 813 bylo vojenské tažení bulharského chána Kruma, které skončilo neúspěšným pokusem o získání byzantského hlavního města Konstantinopole. Chán dorazil k městu 17. července 813. Zde provedl před zraky konstantinopolských obyvatel stojících na hradbách pohanský rituál, při kterém došlo k obětování zvířat a lidí. Pravděpodobně předpokládal, že se díky tomu Konstantinopol vzdá. K ničemu takovému ale nedošlo. Když Krum zjistil, že mohutné konstantinopolské hradby představují pro jeho vojenské síly příliš velkou překážku, rozhodl se s byzantským císařem Leonem V. uzavřít mír. Leon se pokusil využít příležitosti a chána zajmout, bulharský vládce se ale do pasti vlákat nenechal a jako odplatu za císařovo jednání vypálil konstantinopolská předměstí a okolní oblasti. Na cestě zpět poté dobyl město Adrianopol a odvedl odtud do bulharské říše na 10 000 zajatců. Dalšímu tažení na Konstantinopol zabránila Krumova smrt roku 814.

Obléhání Adrianopole ( 813 )

Obléhání Adrianopole roku 813 byla vojenská operace bulharských armád chána Kruma, jež skončila dobytím města a odvedením části jeho obyvatel do bulharského zajetí na levém břehu Dunaje. Po vítězství nad císařem Nikeforem I. roku 811 se bulharský chán Krum rozhodl zaútočit na byzantské hlavní město Konstantinopol, přičemž část své armády poslal oblehnout i další významný byzantský opěrný bod v Thrákii – Adrianopol. Zatímco se obléhání Konstantinopole nezdařilo a bulharská vojska pouze vyplenila okolí města, podařilo se Krumovi na zpáteční cestě dobýt Adrianopol. Bulharský chán odtud odtáhl do oblastí na sever od Dunaje na 10 000 obyvatel města včetně tamějšího arcibiskupa Manuela.

Bitva u Bulgarofygu ( 896 )

Bitva u Bulgarofygu byla vojenským střetnutím mezi armádami byzantské říše a bulharského státu, jež se odehrála roku 896 a skončila bulharským vítězstvím. Roku 894 přenechal Stylianos Zautzes, ministr císaře Leona VI., práva na výběr daní týkajících se obchodu s bulharskými zeměmi dvěma obchodníkům, kteří přenesli centrum obchodu do Soluně, kde byli dále od kontroly císařských úřadů, a uvalili na bulharské obchodníky vysoké poplatky, díky nimž se tak sami obohacovali. Bulharský kníže Simeon proti jejich jednání protestoval. Když ale císař na obranu bulharských obchodníků nezasáhl, bulharský vládce jeho chování pojal jako důvod k válce a začal podnikat výpady na byzantské území. Byzantinci se pokusili proti Bulharům poštvat Maďary, Symeon se ovšem spojil s dalším turkickým kmenem Pečeněhů, kteří proti Maďarům zasáhli a donutili je přesunout se do Panonie. Díky tomu se mohl kníže soustředit na boj proti Byzanci. K rozhodující bitvě došlo právě u Bulgarofygu, v níž byzantská vojska prohrála, a císař Leon byl nucen uzavřít mír, na základě něhož byla předchozí povinnost platit nespravedlivé poplatky zrušena.

Bitva u Adrianopole ( 914 )

Byzantská Adrianopolis byla dobyta bulharskými vojsky cara Simeona I., který usiloval o vytvoření jednotné bulharsko-byzantské říše.

Bitva u Acheloje ( 917 )

Bitva u Acheloje nebo též Anchiala byla vojenským střetnutím mezi byzantskou a bulharskou armádou, jež skončila bulharským vítězstvím.

Poté, co konstantinopolský patriarcha Nikolaos Mystikos korunoval bulharského knížete Symeona na cara Bulharů, se proti dosavadní vládnoucí skupině soustředěné kolem něj vzmohla vlna odporu a místo do čela regentské rady vládnoucí za mladého císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta se dostala císařovna–vdova Zoe Karbonopsina. Nová vláda začala s ostrou protibulharskou politikou, jež vyústila v nový konflikt mezi Byzancí a carem Symeonem. Bulharský vládce dobyl následně dvě významná byzantská města – Adrianopol a Drač. Byzantská vláda na to odpověděla vysláním armády, jež měla bulharskou vojenskou moc zničit a obnovit postavení Byzance. Obě armády se střetly poblíž řeky Acheloje nacházející se v blízkosti města Anchiala (dnešní Pomorje). Obě vojska se střetla 20. srpna 917, přičemž z bitvy vyšla vítězně vojska cara Symeona.

Bitva u Trajánovy brány ( 986 )

Bitva u Trajánovy brány, jež se odehrála roku 17. srpna 986, byla srážka armád byzantské říše a bulharského státu, jež skončila bulharským vítězstvím. Roku 985 se bulharský car Samuel zmocnil významného města Larissa a následujícího roku oblehl Berrhoiu. Na to zareagoval byzantský císař Basileios II., jenž se rozhodl získat strategický bod Serdiku (dnešní Sofie). Obléhání tohoto města však vlivem špatné přípravy nevyšlo a císař se tedy rozhodl pro ústup. Samuel pak rychlým pochodem překvapil císaře i jeho vojska v horské soutěsce zvaná Trajánova brána a většinu byzantských vojáků zde pobil. Basileiovi se poté podařilo s velkým úsilím se dostat s několika muži zpět na byzantské území v Thrákii.

Bitva u Skopje ( 1004 )

Bitva u Skopje byla jednou z rozhodujících bitev byzantsko-bulharských válek. Odehrála se roku 1004 v blízkosti města Skopje a skončila velkým byzantským vítězstvím.^] Roku 976 nastoupil na trůn byzantský císař Basileios II. Bulgaroktonos (Bulharobijce), jenž se rozhodl definitvně podmanit bulharskou říši. Od uzavření míru s Fátimovci roku 1001 se proto důsledně věnoval válce s Bulharskem a trvalým postupem získával jeden bulharský opěrný bod za druhým. Jedním z velkých střetnutí mezi ním a bulharským carem Samuelem se stala v polovině roku 1004 bitva poblíž Skopje, kde měla bulharská vojska zamezit získání tohoto města. Bitva ovšem skončila naprostým byzantským vítězstvím a Skopje záhy nato otevřelo Byzantincům své brány. Od roku 1001 se tak Basileiovi během pěti let podařilo získat polovinu Samuelova území.

Bitva u Belasice ( 1014 )

Bitva u Belasice, jež se odehrála 6. října 1014, byla jednou z rozhodujících porážek bulharské armády během byzantsko-bulharských válek. Roku 976 usedl na byzantský trůn císař Basileios II., který si vytkl za cíl dobýt bulharský stát a přičlenit jej k byzantské říši. Císař pomocí trvalého postupu a soustavného dobývání měst a pevností postupně podroboval bulharská území své vládě. Bulharská říše pod vedením cara Samuela tak dokázala udržovat svoje postavení jen za cenu neustálých válek. Rozhodující bitva se odehrála poblíž údolí mezi horskými hřebeny Belasica a Ogažden. Samuel se zde opevnil v horské soutěsce Kleidon, ale císař zde jeho vojsko obklíčil a na hlavu porazil. Zajetí či zabití se vyhnulo krom Samuela pouze malé množství jeho mužů. Byzantský císař následně nechal 14 000 zajatých Bulharů oslepit a pouze každému stému z nich nechal jedno oko, aby mohl dopravit své společníky domů. Ve chvíli, kdy Samuel průvod oslepených spatřil, ranila jej mrtvice a záhy nato zemřel. Po jeho smrti se již bulharský stát začal pomalu rozpadat, až byl roku 1018 připojen k byzantské říši a stal se jednou z jejích provincií.

Byzantsko-bulharské války

Konflikt: Byzansko - Bulharské války

Období: 680 - 1355

Místo: Balkán

Důvod: Obsazení provincie Moesia Bulhary, území si nárokují Byzantincí.

Výsledek: Osmanská nadvláda nad Balkánem.

Změny území: Četné územní změny na obou stranách.

Byzantsko-bulharské války jsou souhrným názvem série konfliktů mezi Byzantskou říší a jejím rivalem Bulharskem. Války začaly v době, kdy se Bulhaři usazovali na Balkánském poloostrově a utvořili nový stát na území bývalé římské provincie Moesia, kterou si Byzanc jakožto východořímská říše nárokovala. Založení bulharského státu se datuje k roku 680. V průběhu příštího století se konflikt o území dále vyostřil a Bulhaři pod vedením chána Kruma uštědřili Byzantincům několik porážek. Přestože po Krumově smrti jeho syn Omurtag vyjednal s Byzancí mír, srážky mezi oběma státy pokračovaly i nadále. Větší konflikt propukl až roku 893, kdy se bulharský panovník Symeon I. pokusil vytvořit jednotnou bulharsko-řeckou říši, ale nakonec se spokojil s carským titulem. Roku 971 si východní část bulharského území podmanil byzantský císař Jan I. Tzimiskes, který odtud vyhnal Rusy, sesadil cara Borise II. a obsadil Preslav, hlavní město Bulharska. Celé Bulharsko si byzantská říše podmanila až za vlády výbojného císaře Basileia II. Ten roku 1014 na hlavu porazil Bulhary v bitvě u Kleidoinu a roku 1018 Bulharsko jako samostatný stát zaniklo a bylo začleněno pod byzantskou kontrolu. Proti byzantské nadvládě vypukla dvě povstání v letech 1040-1041 a poté 1072-1073 , nicméně všechna byla potlačena. Teprve roku 1185 vypuklo nové povstání vedené Theodorem Petrem a Ivanem Asenem. Byzantská říše nebyla schopna v dané situaci povstání potlačit a Bulhaři vyhlásili samostatnost. Následkem čtvrté křížové výpravě se byzantská říše zhroutila, Konstantinopol byla dobyta křižáky a na zbytcích byzantského panství obsazeného křižáky vzniklo latinské císařství. Vztahy mezi Bulharskou říší a Latiny byly velmi chladné a došlo k několika válčeným střetnutím. Roku 1261 byla Konstantinopol opět obsazena Byzantinci a došlo k obnovení byzantského státu. Byzantští císaři se opět snažili podmanit i Bulharsko, avšak obnovená říše k tomu neměla již dost sil a utrpěla od Bulharů několik porážek. Oba státy se válkami vyčerpaly v době sílící moci Srbského státu, který poté obsadil rozsáhlé části Balkánského poloostrova. Pro následný vývoj však byl nejvýznamnější vzetup tureckých Osmanů, kteří posléze pronikli do Evropy, roku 1422 dobyli bulharskou a roku 1453 byzantskou říši.

BULHARŠTÍ CHÁNOVÉ

Malamir byl bulharský chán vládnoucí v letech 831–836. Na trůn nastoupil po smrti svého otce Omurtaga, a to i přesto, že byl ze svých sourozenců nejmladší. Zatímco nejstarší syn Enravot (zvaný též Voin) přijal křesťanství a tím se tak v tehdejším pohanském Bulharsku zdiskreditoval, prostřední Zvinica zemřel již za Omurtagova života. Podobně jako jeho otec pokračoval v pronásledování křesťanů a neušetřil ani svého nejstaršího bratra Enravota, jehož dal potom, co odmítl zapřít svou víru, roku 833 popravit. V zahraničních záležitostech pokračoval v politice svého otce a prodloužil mír s franskou říší. Na druhou stranu došlo po období míru ke krátkému konfliktu s Byzancí, během něhož získali Bulhaři oblast kolem Filipopole (dnešní Plovdiv). Po jeho smrti se nástupcem na bulharském trůnu stal Presjan, Malamirův synovec a potomek jeho bratra Zvinici.

Presjan byl bulharský chán vládnoucí v první bulharské říši mezi lety 836–852. Za jeho vlády došlo k nové územní expanzi směrem do Makedonie, což vyústilo ve vítězný konflikt s Byzancí, která měla v té době problémy s Araby na východě a vzpourou slovanského obyvatelstva v Rodopech, takže byzantský císař Theofilos nemohl proti Bulharům účinněji zasáhnout. Díky tomu získal Presjan území kolem Ohridu a Ohridského jezera a kromě toho také část Kosova. Nepodařilo se mu ovšem zvítězit v bojích se Srby na západě, jejichž kníže Vlastimír na základě byzantské žádosti zahájil proti Bulharům válku. Po Presjanově smrti nastoupil na trůn chán Boris.

BULHARŠTÍ KNÍŽATA

Boris I. († 907) byl bulharským chánem a knížetem vládnoucím v letech 852 až 889. Během jeho vlády bylo státním náboženstvím učiněno křesťanství, když se Boris spolu se svými velmoži roku 864 nechal pokřtít a přijal titul knížete. Během šíření křesťanství v Bulharsku došlo ke sporu mezi římskou kurií a konstantinopolským patriarchátem o to, pod čí jurisdikci budou bulharské země spadat. Po různých peripetiích nakonec Bulharsko přijalo východní křesťanství z Byzance. Roku 888 se Boris rozhodl odejít do kláštera a přenechat knížecí stolec svému synovi Vladmírovi. Ten nebyl příliš schopným panovníkem a navíc se v zemi znovu pokusil zavést pohanskou víru. V té chvíli zasáhl Vladimírův nejmladší bratr Symeon, který přesvědčil otce, aby se načas vrátil z kláštera a pomohl mu Vladimíra svrhnout. To se Borisovi podařilo a poté, co na bulharský trůn nastoupil Simeon, opět odešel do ústraní kláštera, kde roku 907 zemřel. Boris usedl na trůn v pro Bulharsko obtížné mezinárodní situaci. Po připojení nových území v Makedonii se zhoršily vztahy mezi bulharskou říší a Byzancí, což vedlo ke kratší válce mezi lety 855 až 856, kterou bulharský chán prohrál. Navíc se na západě po rozpadu říše Karla Velikého utvořil nový stát – východofranská říše pod vládou Ludvíka Němce. Proti ní se Boris spojil s velkomoravským knížetem Rostislavem. Ani zde se nepodařilo chánovi dosáhnout úspěchu, naopak východofranský vládce proti němu vyslal chorvatského vévodu Trpimíra a bulharský vládce byl nucen uzavřít mír. Pravděpodobně někdy v této době dospěl Boris k názoru, že je potřeba přijmout křesťanství, aby si mezi křesťanskými státy získal potřebné spojence. Protože se však chtěl vyhnout sílení byzantského vlivu ve své zemi, rozhodl se nejdříve navázat kontakt s Ludvíkem Němcem, jenž by mu poslal duchovní, kteří by zavedli v Bulharsku západní křesťanství. Hladomor v roce 863 ale donutil bulharské jednotky pořádat vpády na byzantské území, kde by Bulhaři mohli získat potřebné potraviny. Tomu učinila přítrž odvetná byzantská výprava, která chánovo vojsko porazila. V mírové smlouvě se pak chán zavázal přijmout křesťanství z Byzance.

Boris roku 864 přijal křesťanství z rukou byzantského biskupa. V zastoupení se jeho kmotrem stal sám byzantský císař Michael III., po kterém dostal Boris i křestní jméno. Odpor některých velmožů především prabulharského původu, jenž se proti němu vytvořil, zlomil Boris tak, že nechal povraždit na padesát příslušníků prabulharské aristokracie. Tím se otevřel přístup k vyšším postům šlechtě slovanské, čímž byla asimilace turkických Bulharů ve slovanském prostředí téměř završena. Změna ve státě se projevila i v panovníkově titulu, protože Boris se místo chána od nynějška zval po slovanském způsobu kníže. Christianizace Bulharska ale postupovala velmi pomalu, vzhledem k používání řečtiny jako liturgického jazyka, jemuž většina obyvatelstva nerozuměla. Postupem času navíc dospěl kníže k názoru, že patriarcha chce příliš zasahovat do bulharských záležitostí a omezit tak bulharskou samostatnost. Obrátil se proto na papeže Mikuláše I. a východofranského krále Ludvíka Němce, zda by mu nemohli poslat duchovní, kteří by v Bulharsku šířili křesťanskou víru. Zároveň žádal, aby byla bulharské církvi zajištěna samostatnost tím, že bude jmenován bulharský patriarcha. Papež na tuto žádost odpověděl tím, že autonomní církevní provincie může být v Bulharsku vytvořena až poté, co se zde křesťanství dostatečně rozšíří.

Záhy do Bulharska přišli duchovní vyslaní Ludvíkem Němcem, aby zde šířili novou víru. Na to ostře zareagoval byzantský císař Michael a vyslovil proti bulharskému počínání protest. Boris na to odpověděl vyhnáním řeckých duchovních z Bulharska. Vztah s Římem přesto dlouho nevydržel, protože nový papež Hadrián II. nadále odmítal jmenovat alespoň arcibiskupa, který by z Bulharska učinil autonomní církevní provincii. Boris se proto opět obrátil do Konstantinopole, kde během 4. konstantinopolského koncilu východní patriarchové roku 870 rozhodli, že se má Bulharsko podřídit jurisdikci konstantinopolského patriarchy. Ten poté jmenoval arcibiskupa, takže se Bulharsko dočkalo církevní samostatnosti. Autonomie bulharské církve se dále prohloubila přijetím Metodějových žáků vyhnaných z Velké Moravy mezi lety 885 až 886. Ti zde zavedli jako liturgický jazyk staroslověnštinu, která záhy vytlačila řečtinu a stala se i literárním jazykem bulharské říše. Písmo určené k zápisu staroslověnštiny, cyrilice, se v Bulharsku s určitými obměnami používá dodnes. Roku 888 se Boris rozhodl, že odejde do kláštera, a vládu předal svému nejstaršímu synovi Vladimírovi. Vladimír však nebyl příliš schopný vládce, navíc se rozhodl obnovit pohanství a začal pronásledovat křesťany. Tomu učinil přítrž Borisův nejmladší syn Simeon, který přesvědčil Borise, aby se načas vrátil z kláštera a pomohl mu Vladimíra svrhnout. To se skutečně podařilo, Simeon se stal novým bulharským knížetem a Boris opět odešel do kláštera, kde roku 907 zemřel.

Vladimír I. byl bulharský kníže v letech 889–893. Stal se jím poté, co jeho otec Boris I., za jehož panování přijala oficiálně bulharská říše křesťanství, odešel do kláštera. Vladimír se během své vlády pokusil obnovit pohanský kult v zemi a začal pronásledovat křesťany.Boris na synovo počínání zareagoval tím, že se z kláštera načas vrátil, Vladimíra sesadil a novým knížetem ustanovil svého nejmladšího syna Simeona.

BULHARŠTÍ CAROVÉ

Simeon I. Veliký (864 nebo 865 – 27. května 927), bulharský kníže, později první bulharský car, jeden z nejvýznamnějších panovníků staré bulharské říše, za jehož vlády dosáhl bulharský stát největšího rozmachu a politického významu; dokončil poslovanštění Bulharů; třetí (nejmladší) syn Borise I.

Jako mladší syn panovníka byl Simeon předurčen ke dráze církevního hodnostáře. Byl proto poslán do Konstantinopole, aby tu získal dobré vzdělání. Toho se mu vrchovatou mírou dostalo ve dvorní škole v paláci Magnaura. Pobyt v prostředí bohaté a kulturně vypělé byzantské společnosti ho později vedl k rozhodnutí povznést Bulharsko na úroveň Byzance a vytvořit jednotný byzantsko-slovanský stát s centrem v Konstantinopoli, kterému by vládl jako císař. O to usiloval celý život. Roku 889 se Simeonův otec Boris I. vzdal trůnu ve prospěch staršího syna Vladimíra a odešel do kláštera, kde žil i Simeon. Vladimír nebyl schopným panovníkem, navíc se pod vlivem svých přátel klonil k pohanství a začal pronásledovat křesťany. Na jeho podnět opustil Boris klášter, vstoupil do zbraně a svého syna svrhl. Potom povolal celé své království a králem ustanovil svého mladšího syna, jak zaznamenal franský kronikář Regino z Prümu. Poté se vrátil do kláštera, kde prožil ještě mnoho let (zemřel roku 907). Nedlouho po svém nástupu na trůn využil Simeon zaneprázdnění Byzance v bojích proti Arabům a pod záminkou poškození bulharských obchodních zájmů na Bosporu proti Byzanci zaútočil. Císař Leon VI. byl roku 894 poražen a vyzval k útoku proti Bulharsku kočovné Maďary, vedené náčelníkem Arpádem. Simeon se poté spojil s jinými nomádskými kmeny, Pečeněhy. Roku 895/896 porazili Bulhaři Byzanc u Bulgarofylonu. Poté však Simeon projevil vzhledem k potenciálnímu maďarskému nebezpečí v Panonii ochotu uzavřít mír a spokojil se s placením tributu. Symeon dále rozšiřoval svoje panství na balkánské půdě. Příležitost dosáhnout cíle, jejž si předsevzal, se mu naskytla po roce 912, kdy zemřel Leon VI. a vládu místo jeho šestiletého syna Konstantina převzal bratr Alexandr, který odmítl platit Bulharům sjednané poplatky. Toho využil Symeon k výpravě proti Byzanci. V létě 913 stanulo jeho vojsko pod hradbami Konstantinopole. Překonat je se však zdálo Symeonovi téměř nemožné. Ale ani Byzanc si v situaci, kdy byla oslabena spory o regentství za malého Konstantina VII. Porfyrogennéta, nemohla dovolit válku s Bulhary. Proto vznikla na obou stranách vůle k dohodě. Jednání se ujal patriarcha Nikolaos Mystikos, který stál v čele regentské rady. Tajně korunoval Symeona vložením svojí vlastní pokrývky na jeho hlavu bulharským císařem (basileus tón Bulgaron - bulharsky car z latinského caesar) a slíbil mu, že se mladý Kónstantinos ožení s jeho dcerou. Symeonův úspěch neměl dlouhého trvání, neboť poté, co vešla jeho dohoda s patriarchou ve známost, vzbudila velký nesouhlas, především u příznivců císařovny regentky. Slíbený sňatek nebyl uskutečněn, a tak Bulhaři znovu zaútočili na byzantské území, kde dobyli Adrianopolis (914), zpustošili Thrákii a roku 917 zničili byzantské vojsko u Anchialu (Pomorje). Zájmy Bulharska a Byzance se v té době střetly také na srbské půdě, v knížectví Raška. V napjaté situaci, která panovala v Byzanci po vpádu Symeona, se roku 919 zmocnil císařského paláce v Konstantinopoli pod záminkou ochrany mladého panovníka schopný vojevůdce, admirál Roman Lakapenos. Konstantina oženil se svojí dcerou Helenou a poté se sám nechal korunovat císařem. Dosáhl tak postavení, o které marně usiloval Simeon. S tím se však Simeon nechtěl smířit a znovu vytáhl proti Byzanci. Roku 924 se dostal až ke Konstantinopoli a pokoušel se dohodnout s Araby na společném útoku proti městu, ale byzantská diplomacie dokázala toto nebezpečí odvrátit. Osobní rozmluva s Romanem I. učinila konec jeho ambicím. Roman byl ochoten uznat Simeona za bulharského cara, ale titul císaře Bulharů a Římanů, který si bulharský vládce usurpoval, mu nepřiznal a odmítl s ním uzavřít novou smlouvu. Během dalších bojů se ukázalo, že Bulhaři tentokrát přecenili svoje síly. Roku 924 byli poraženi Srby, nicméně Simeonovi se poté ještě podařilo zpustošit Rašku, vyhnat odsud část obyvatelstva a připojit její území k bulharskému státu. Roku 926 však utrpěl první bulharský car těžkou porážku od chorvatského krále Tomislava, kterého získala za svého spojence Byzanc, a krátce nato zemřel. Za vlády Simeonova syna Petra I. (927–969) se projevila velká vyčerpanost Bulharska, způsobená vleklými dobyvačnými válkami jeho otce. Roku 894 prohlásil Simeon řeč bulharských Slovanů za státní jazyk a zavedl ho do církve a škol. Poslovanštění Bulharů se tak stalo definitivním. Ve své zemi přijal Metodějovy žáky vyhnané z Moravy a poskytl jim důležitá místa v církvi. V důsledku rozvoje kultury, ke kterému poté došlo, bývá toto období označováno jako zlatý věk bulharského písemnictví. Jeho centrem se stalo nové hlavní město Preslav, které Symeon založil.

Petr I. Bulharský († 30. ledna 970) byl od 27. května 927 do ro

Autor LUCky.luKA v 05:54 | Permalink | Komentáře

Autor LUCky.luKA v 22:09 | Permalink | Komentáře

• Třicetiletá válka (1618–1648) - Švédsko-Francouzská válka ( 1635 - 1648 )

• Již delší dobu trvající náboženské a mocenské spory v Evropě vyústily do DRUHÉ PRAŽSKÉ DEFENESTRACE - 23. května 1618 .
• Místo: Evropa
• Výsledek: VESTFÁLSKÝ MÍR ( oslabení moci císaře ve svaté říši a příklon k absolutismu ).

• SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ, Koruna česká, Protestantská unie, Sasko, Nizozemské provincie, Sedmihradsko, Anglie, Skotsko, Dánsko - Norsko, Švédsko, Francie

X

• SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ, Katolická liga, Habsburské državy, Bavorsko, Španělsko, Portugalsko

• Velitelé:
• Fridrich Falcký Jan Jiří I. Gabriel Betlen Jakub I. Karel I. Kristián IV. Gustav II. Adolf †
  Kristýna I. Ludvík XIII. Ludvík XIV.

• Ferdinand II. Ferdinand III. Maxmilián I. Filip III. Filip IV.
  
  

• Fáze války

• 1. Česko-falcká válka (1618–1623) - 1. část ( již publikováno )
• 2. Dánská válka (1625–1629) - 2. část ( již publikováno )
• 3. Švédská válka (1630–1635) - 3. část ( již publikováno )
• 4. Švédsko-francouzská válka (1635–1648) - 4. část

• Švédsko-francouzská válka (1635–1648)

Ač ve Francii převládalo římskokatolické vyznání, již delší dobu podporovala protestantskou stranu finančně. Francie se totiž obávala velké mocí Habsburků, především na hranici francouzských východních provincií. Během prvních let třicetileté války probíhala ve Francii válka mezi hugenoty a katolickým králem Ludvíkem, respektive jeho prvním ministrem, kardinálem Richelieu, takže se Francie vojensky nezapojila. Ke změně došlo, když padl v roce 1628 přístav La Rochelle.

• Vojenský vstup Francie do války

Po roce 1628 se Francie spojila s Nizozemskými provinciemi a Švédskem a vstoupila do války. Na toto spojenectví Španělsko reagovalo vpádem na území Francie pod vedením císařského generála Jana z Werthu a kardinála Ferdinanda Habsburského. Španělé se dostali v roce 1636 do provincií Champagne a Burgundy, přes které postoupili až k Paříži. Odsud byli vyhnáni Bernardem Sasko-Výmarským, který je porazil v bitvě u Compiègne. V roce 1637 zemřel císař Ferdinand II. a na jeho místo nastoupil jeho syn Ferdinand III.

Protihabsburské síly obsadily řadu pevností ve Svaté říši u hranic s Francií. Největší ztrátou byla pevnost Breisach dobytá Francouzi v roce 1638, kudy mohli dříve Španělé posílat své posily z italských provincií do Nizozemí. Španělské loďstvo také utrpělo porážku od Nizozemců, což téměř znemožnilo přesouvání španělských posil do Svaté říše. Oslabení Španělska využily Katalánie a Portugalské království a vzbouřily se. S Katalánií začal jednat kardinál Richelieu a nabízel, že dosadí Ludvíka XIII. na její trůn. Portugalsko se v roce 1640 od Španělska odtrhlo.

• Smrt Richelieua a bitva u Rocroi

Autor LUCky.luKA v 16:53 | Permalink | Komentáře

• Třicetiletá válka (1618–1648) - Švédská válka ( 1630 - 1635 )

• Již delší dobu trvající náboženské a mocenské spory v Evropě vyústily do DRUHÉ PRAŽSKÉ DEFENESTRACE - 23. května 1618 .
• Místo: Evropa
• Výsledek: VESTFÁLSKÝ MÍR ( oslabení moci císaře ve svaté říši a příklon k absolutismu ).

• SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ, Koruna česká, Protestantská unie, Sasko, Nizozemské provincie, Sedmihradsko, Anglie, Skotsko, Dánsko - Norsko, Švédsko, Francie

X

• SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ, Katolická liga, Habsburské državy, Bavorsko, Španělsko, Portugalsko

• Velitelé:
• Fridrich Falcký Jan Jiří I. Gabriel Betlen Jakub I. Karel I. Kristián IV. Gustav II. Adolf †
  Kristýna I. Ludvík XIII. Ludvík XIV.

• Ferdinand II. Ferdinand III. Maxmilián I. Filip III. Filip IV.
  
  

• Fáze války

• 1. Česko-falcká válka (1618–1623) - 1. část ( již publikováno )
• 2. Dánská válka (1625–1629) - 2. část ( již publikováno )
• 3. Švédská válka (1630–1635) - 3. část
• 4. Švédsko-francouzská válka (1635–1648) - pokračování 4. část

• Švédská válka (1630–1635)

Valdštejn, který získává velkou moc v Pobaltí, varoval císaře Ferdinanda II. před vydáním restitučního ediktu, protože se obával, aby se pobouřená protestantská knížata nespojila se švédským králem Gustavem II. Adolfem. Na dvoře Ferdinanda se ale Valdštejnovi nepřátelé snažili císaře přesvědčit o nebezpečnosti veliké moci císařského vrchního velitele vojsk. Na kurfiřtském sněmu v roce 1630 byl Valdštejn zbaven velení císařské armády a velká část z jeho žoldnéřů byla propuštěna. Jako největší kritik Valdštejna zde vystupoval především bavorský kurfiřt Maxmilián, který nelibě nesl vzestup Valdštejnovy moci. Valdštejn tuto zprávu přijal rezignovaně.

• Vstup Gustava Adolfa do války

Ještě roku 1630 se Gustav II. Adolf skutečně přidal na stranu protestantů a se svou armádou o síle okolo 13 000 mužů se vylodil na ostrově Usedom (Uznojem). Gustavova armáda byla dobře vycvičená a skládala z na svou dobu nezvykle vysokého počtu dobrovolníků a sedláků loajálních králi. Krom spojenectví s říšskými knížaty získal Gustav II. Adolf finanční pomoc také od Francie, která se zavázala ve smlouvě z 23. ledna 1631 platit mu 400 000 říšských tolarů ročně, což mu umožnilo vytvořit a vydržovat armádu čítající 36 000 mužů. Tuto smlouvu potvrdil první ministr francouzského krále Ludvíka XIII., kardinál Richelieu. Na další pomoc se mohl Gustav II. spolehnout od Nizozemských provincií. Později v roce 1631 byla sepsána tajná fontainebleuská smlouva mezi Bavorskem, Francií a Švédskem, ta byla ale vzápětí znehodnocena útokem Gustava II. Adolfa na Bavorsko. Nejvýraznějším spojencem na území Svaté říše se stalo Sasko. Současný velitel císařských armád, Tilly, po svém zvolení do čela vojsk dobyl v roce 1631 Magdeburg. Při této příležitosti bylo zabito alespoň 20 000 lidí, čímž se „Magdeburská svatba“ zařadila mezi vůbec nejkrvavější masakry třicetileté války. Saský kurfiřt Jan Jiří se obával Tillyho útoku, a proto se spojil a vytvořil s Gustavem II. Adolfem armádu o síle 42 000 mužů.

Spojené švédsko-saské vojsko se s Tillym střetlo v bitvě u Breitenfeldu (nedaleko Lipska) a po pěti hodinách císařské pluky udolalo. Po tomto vítězství si vybudoval Gustav II. Adolf svůj hlavní stan ve Frankfurtu nad Mohanem. Ferdinand II. po Tillyho neúspěchu znovu povolal Valdštejna do svých služeb. Ale tentokrát Valdštejn namítl, že je nemocný a již se nechce boje zúčastnit.

• Saský vpád do českých zemí

Autor LUCky.luKA v 16:41 | Permalink | Komentáře

• Třicetiletá válka (1618–1648) - Dánská válka ( 1625 - 1629 )

• Již delší dobu trvající náboženské a mocenské spory v Evropě vyústily do DRUHÉ PRAŽSKÉ DEFENESTRACE - 23. května 1618 .
• Místo: Evropa
• Výsledek: VESTFÁLSKÝ MÍR ( oslabení moci císaře ve svaté říši a příklon k absolutismu ).

• SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ, Koruna česká, Protestantská unie, Sasko, Nizozemské provincie, Sedmihradsko, Anglie, Skotsko, Dánsko - Norsko, Švédsko, Francie

X

• SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ, Katolická liga, Habsburské državy, Bavorsko, Španělsko, Portugalsko

• Velitelé:
• Fridrich Falcký Jan Jiří I. Gabriel Betlen Jakub I. Karel I. Kristián IV. Gustav II. Adolf †
  Kristýna I. Ludvík XIII. Ludvík XIV.

• Ferdinand II. Ferdinand III. Maxmilián I. Filip III. Filip IV.
  
  

• Fáze války

• 1. Česko-falcká válka (1618–1623) - 1. část ( již publikováno )
• 2. Dánská válka (1625–1629) - 2. část
• 3. Švédská válka (1630–1635) - pokračování 3. část
• 4. Švédsko-francouzská válka (1635–1648) - pokračování 4. část

• Dánská válka (1625–1629)

V letech 1623 až 1625 byl v Evropě relativní klid zbraní, který ale nepřetrval dlouho, již v lednu roku 1624 byla zahájena jednání s cílem získat dánské a anglické spojence. 9. prosince roku 1625 vznikla dohoda zakládající Haagskou koalici, ve které se spojily Nizozemí, Anglie, Dánsko a severní státy Svaté říše římské proti Habsburkům. Nizozemí se války účastnilo již od počátku na straně protihabsburské. Anglie, respektive král Jakub I. Stuart, o několik let dříve přesvědčoval svého zetě Fridricha aby se neúčastnil těchto bojů, nicméně po jeho smrti se nakonec jeho následník Karel I. Stuart nechal přesvědčit a do války vstoupil. Kristián IV. Dánský byl luterán a obával se sílící moci katolíků v sousední Svaté říši římské hlavně z toho důvodu, že zde měl sám rodinné vazby – byl vévoda holštýnský, jeho žena pocházela z domu vládců Braniborského markrabství a jeho první syn byl biskup brémský. Pomoc také přislíbila Francie a Turecko.

Právě Kristián IV. se stal vrchním velitelem vojsk Haagské koalice a také se stal vůdcem sousedního luteránského Dolního Saska. Volba Kristiána do čela armády byla sice poněkud překvapující vzhledem k tomu, že se Dánsko až do této chvíle války prakticky nezúčastnilo, nicméně Kristián v Dánsku dosahoval znamenitých výsledků v reformách armády a ekonomiky a v důsledku toho i prosperity, která v té době neexistovala již v žádném dalším evropském státě. Za podpory výše zmíněných států sestavil Kristián armádu, tvořenou 20 000 žoldáky a 15 000 národními dobrovolníky.

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (24. září 1583, Heřmanice – 25. února 1634, Cheb)  Hodnost:	generalissimus
Doba služby:	1604–1632
Sloužil:	Svatá říše římská Koruna česká
Velel:	moravské stavovské vojsko celá císařská armáda od 1625
Války:	turecké války v Uhrách friulská válka třicetiletá válka

• Vstup Albrechta a Kristiána do války

Autor LUCky.luKA v 16:07 | Permalink | Komentáře

• Třicetiletá válka (1618–1648) - Česko-falcká válka ( 1618 - 1623 )

• Již delší dobu trvající náboženské a mocenské spory v Evropě vyústily do DRUHÉ PRAŽSKÉ DEFENESTRACE - 23. května 1618 .
• Místo: Evropa
• Výsledek: VESTFÁLSKÝ MÍR ( oslabení moci císaře ve svaté říši a příklon k absolutismu ).

• SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ, Koruna česká, Protestantská unie, Sasko, Nizozemské provincie, Sedmihradsko, Anglie, Skotsko, Dánsko - Norsko, Švédsko, Francie

X

• SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ, Katolická liga, Habsburské državy, Bavorsko, Španělsko, Portugalsko

• Velitelé:
• Fridrich Falcký Jan Jiří I. Gabriel Betlen Jakub I. Karel I. Kristián IV. Gustav II. Adolf †
  Kristýna I. Ludvík XIII. Ludvík XIV.

• Ferdinand II. Ferdinand III. Maxmilián I. Filip III. Filip IV.
  
  

• Fáze války

• 1. Česko-falcká válka (1618–1623) - 1. část
• 2. Dánská válka (1625–1629) - pokračování 2. část
• 3. Švédská válka (1630–1635) - pokračování 3. část
• 4. Švédsko-francouzská válka (1635–1648) - pokračování 4. část

Třicetiletá válka (1618–1648) byl ozbrojený konflikt, který se odehrál v Evropě. Válka je známa především jako vrchol sporu mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím. Neméně důležitou součástí války byl také tradiční boj o nadvládu v Evropě. Vlastní válku započala revoluce stavů v zemích Koruny české proti panovníkovi. Další mocenský souboj, který již v Evropě probíhal mezi Nizozemskými provinciemi a Španělskem, dnes známý jako nizozemská revoluce, také výrazně ovlivňoval boje v Evropě. A konečně vstup katolické Francie na stranu „protestantů“ z obavy o přílišnou moc Habsburků stvrdil mocenské zájmy na pozadí třicetileté války. První roky této války probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství, vzhledem k tomu, že zde vypukly revoluce proti Habsburkům, nicméně na většinu dalších let války se boje přemístily mimo tato území v důsledku toho, že se katolíkům podařilo velkou část bitev vyhrát a přesunout boje na území Svaté říše římské, které ovládali protestanti. Vleklá a rozsáhlá válka způsobila obrovský úbytek obyvatelstva na válkou postižených územích. V průměru poklesl počet obyvatel o třicet procent, u mužů až padesát procent. České země byly po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, ale počet obyvatel i zde rovněž poklesl o jednu třetinu. Válka skončila sepsáním vestfálského míru v roce 1648, z tohoto míru nejvíce získaly protestantské státy a Francie.

Po uznání augšpurského míru v roce 1555 docházelo k upevňování katolicismu v zemích Koruny české na základě páteřní myšlenky augšpurského míru, Cuius regio, eius religio (Koho vláda, toho náboženství). Veliký podíl na pokatoličťování měl řeholní řád jezuitů, který byl potvrzen v roce 1540 bulou Regimini militantis ecclesiae papeže Pavla III. Hlavní funkce řádu byla misijní činnost, která měla pomáhat najít protestantům cestu k římskokatolické církvi. Řád se angažoval především ve školství, vědách, umění a kultuře. Do Čech ho pozval v roce 1556 Ferdinand I., aby mu pomohl proti sílící vlně protestantské reformace. Po smrti Ferdinanda nastoupil méně nábožensky vyhraněný král Maxmilián II. Habsburský, který českým stavům slíbil náboženské svobody ve formě České konfese. Za to mu bylo potvrzeno nástupnické právo pro jeho syna Rudolfa. Rudolf II. byl jako panovník slabý a potvrdil rozsáhlé náboženské svobody pro české stavy v Rudolfova majestátu. Domem habsburským pak byl záhy prohlášen za nesvéprávného a sesazen z českého trůnu. Po něm nastoupil na český trůn Matyáš Habsburský a snažil se znovu stabilizovat moc v Čechách, ale stavové se nevzdali svých dříve stvrzených práv a postupně se mezi nimi a panovníkem vytvořila jistá nevraživost. V roce 1617 stárnoucí císař Matyáš přesvědčil české stavy k volbě svého bratrance Ferdinanda Štýrského (v zemích Koruny české vládl jako Ferdinand II.). K jeho zvolení dopomohl také Jáchym Ondřej Šlik, který se nechal přesvědčit a nakonec podpořil korunovaci Ferdinanda, ač měl původně pronést řeč podporující názor stavů o volitelnosti králů na český trůn. Ferdinand byl zastáncem důsledné rekatolizační politiky, což české stavy nijak neupokojilo, nicméně většinu stížností podávali především na ustanovenou místodržitelskou vládu. Spory o kompetence stavů a vlády vyvrcholily 23. května 1618, kdy byli z oken Pražského hradu při pražské defenestraci vyhozeni dva místodržící, Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a jejich sekretář Fabricius, kteří byli obviňováni ze špatného zastupování Čechů u dvora ve Vídni.

I ve zbytku Svaté říše římské byla vnitropolitická situace napjatá a protestantské státy se zde spojily do svazku Protestantské unie v roce 1608 pod vedením Fridricha IV. Falckého. Ostatní katolické státy se naproti tomu sloučily do Katolické ligy pod vedením Maxmiliána I. Bavorského. Notná část Svaté říše patřící pod španělskou vládu byla již nějakou dobu se Španělskem ve válečném stavu, respektive mezi těmito územními celky bylo sepsáno dvanáctileté příměří, avšak to v žádném případě neznamenalo mír do budoucna. Sever svaté říše byl také pod vlivem luteránů, respektive sousedních zemí, Dánsko-Norska a Švédska. Dánsko-Norsko ovládalo holštýnské vévodství, takže kdyby došlo ke změně politických poměrů v říši ve prospěch katolíků, jistě by to mělo neblahý vliv na toto panství. Oproti tomu Švédsko přímo neovládalo žádné území, ale panovník, Gustav, podobně jako Albrecht z Valdštejna, snil o přinejmenším evropské mocnosti ovládané jednou vládou, tento sen opět mohl být zmařen nebo naopak uskutečněn v novém konfliktu. Ani Francie nebyla spokojena s územním uspořádáním Evropy na počátku 17. století. Francouzští panovníci viděli velký problém v tom, že byli obklopeni državami Habsburků, takže nebylo nijak zvláštní, že se Francie vložila do války. Zprvu pouze peněžní podporou a později, když se vypořádala s vnitropolitickými problémy, i armádní podporou.

Třicetiletá válka se obvykle dělí na čtyři části. První část, tzv. česko-falcká válka, probíhala v letech 1618 až 1623 (někdy se rozlišuje období české (1618-1620) a falcké války (1620-1623)). Zahrnuje odboj českých stavů, vládu Fridricha Falckého v Čechách a později jeho boj z Nizozemí. Někdy se k této fázi řadí i období mezi lety 1623–25, nicméně toto období bylo pro střední Evropu klidem zbraní. Druhé části se říká dánská válka probíhala mezi lety 1625–1629 a je charakterizována vstupem Dánského a Norského království do války a nepříliš úspěšným válčením Kristiána IV. Třetí část, švédská, je ohraničena vstupem Gustava II. Adolfa v roce 1630 a sepsáním pražského míru v roce 1635. Poslední část je zvaná švédsko-francouzskou nebo francouzsko-švédskou, často, vzhledem k výrazné účasti Francie, pouze francouzská válka. Je vymezena aktivním vstupem Francie do války v roce 1635 a podepsáním vestfálského míru v roce 1648.

• Česko-falcká válka (1618–1623)

Pražská defenestrace se stala oficiálním začátkem války. Okamžitě po této události byla zvolena prozatímní vláda třiceti direktorů, která nahradila správu pěti místodržících. Jeden z největších stavovských předáků Jindřich Matyáš Thurn se stal generálem stavovské armády. Čeští stavové tuto akci obhajovali jako nápravu chyb královských správců, ne jako vzpouru proti panovníkovi. Přesto se hrabě Thurn s armádou čítající 3000 pěších a na 1100 jízdních pokusil dobýt České Budějovice a Český Krumlov, prohabsburská města. To se mu však nepodařilo, protože tato města byla dobře opevněna. Mezitím podnikla první část císařské armády přechod českých hranic u Nové Bystřice a druhá část přešla přes neutrální Moravu. Obě císařské armády byly poraženy Čechy za pomoci slezských stavů. Původně bylo české povstání záležitostí pouze panského stavu Českého království. Později, když bylo zřejmé, že sami nezvládnou nákladné vedení války, přesvědčili měšťany pro finanční podporu jejich odboje, přestože se stavové zprvu obávali, aby se tento odboj nezvrhl v nekontrolovatelnou občanskou válku, a také se zřejmě nechtěli dělit o případné úspěchy. Nejdříve tedy bylo nemyslitelné jednat s nižšími stavy, ale později již bylo normální, aby se měšťané účastnili i diplomatických cest. Financování stavovské armády po celou dobu provázela nechuť šlechty jakkoli ji podporovat z vlastních rezerv, nicméně je zřejmé, že se solventnost během války nijak rapidně nezmenšovala a dokázala pokrýt o něco víc, než polovinu reálných výdajů, což nebylo v té době obvyklé. Vzhledem k tomu, že seskupení zemí spadajících pod Korunu českou bylo vcelku volné, zachovávali si stavové z Moravského markrabství v tomto sporu neutralitu, naopak se spíše klonili na císařskou stranu, protože vůdcem moravských stavů byl šlechtic Karel starší ze Žerotína, který nepodporoval vzpouru Čechů kvůli malé zahraniční podpoře. Ještě v únoru roku 1619 se Matyášovi podařilo získat svého příbuzného na španělském trůně, Filipa III., pro pomoc proti vzbouřencům. Naproti tomu se v květnu roku 1619 k českému odboji přidali i stavové z Moravy, o to se zasloužil generál hrabě Thurn české stavovské armády, který přiměl protestantskou šlechtu k převratu. Moravským zemským hejtmanem se poté stal Ladislav Velen ze Žerotína. Stavovská armáda zprvu slavila úspěchy. O velké vítězství se zasloužil generál dělostřelectva Petr Arnošt Mansfeld, když se mu podařilo dobýt Plzeň. Armáda se nezastavila a pod vedením hraběte Thurna přitáhla až k Vídni, kterou málem dobyla, musela se ale stáhnout poté, co přišla porážka protestantských vojsk pod vedením hraběte Mansfelda od odvetné armády vedené polním maršálem Buquoyem u Záblatí.  Po porážce u Záblatí byl hrabě Thurn odříznut od Prahy a navíc jeden z podporovatelů této rebelie, Savojsko, které do té doby poslalo na podporu jisté peněžní částky, také vojáky na obsazení pevností v Porýní a Mansfelda samotného s 2000 vojáky, se již prakticky na podpoře nepodílelo. Posléze došlo 19. srpna 1619 k sesazení Ferdinanda z českého trůnu, ten byl o devět dní později ve Frankfurtu zvolen a korunován za římského císaře. Po zvolení Fridricha Falckého za českého krále 26. srpna došlo ke jmenování nového stavovského vrchního velitele vojsk, stal se jím Kristián I. Anhaltský.

• Fridrich Falcký - zimní král

Stavové si vybrali svého kandidáta na českého krále již za panování bezdětného Rudolfa a snažili se prosadit na trůn Albrechta Jana Smiřického, který však záhy zemřel. Jeho bratr Jindřich Jiří nepřipadal v úvahu, protože byl slabomyslný. Poté se objevili tři kandidáti na český trůn: Karel Emanuel Savojský, luterán Jan Jiří Saský a kalvinista Fridrich Falcký. Karel Emanuel v čele Savojska a s Benátskou republikou podporoval české povstání, nicméně jeho šance na zvolení byly mizivé, především kvůli jeho velkým dluhům. Jan Jiří měl velkou podporu vzhledem k tomu, že byl luterán. Poslední kandidát byl sice kalvinista, což bylo poněkud odlišné vyznání od českého kališnictví, ale mluvilo pro něho to, že pocházel z dynastie Wittelsbachů, jednoho z nejvýznamnějších rodů, a byl vládce historicky velmi významného území v říši, po svém otci zdědil dokonce vůdcovství v Protestantské unii. Další výhodou pro něho byla blízká vazba na anglického krále Jakuba I., s jehož dcerou Alžbětou byl sezdán. Při vlastní volbě pak byl zvolen Fridrich, ale ukázalo se, že většinu z výše popsaných výhod nedokázal využít a potvrdila se slova skeptiků, kteří ho již v roce 1619 označovali za „zimního krále“, když musel opustit země Koruny české v prosinci 1620.

Ferdinand II. byl rozhořčen stavovskou vzpourou, a tak, mezitím co stavové leželi v Horních Rakousích a nemohli se rozhodnout k útoku, získal 18. října za spojence Maxmiliána I. za Bavorsko a Katolickou ligu. Španělé z Bruselu vyslali na pomoc armádu, která se spojila s císařskou armádou a armádou Katolické ligy pod vedením Karla Buquoye. Mezitím španělský velvyslanec při vídeňském dvoře – don Íñigo Vélez de Guevara – přesvědčil v roce 1620 protestantského kurfiřta k pomoci katolickým silám, především k zásahu jeho vojska v Lužicích. Jan Jiří Saský jako první zahájil útok proti narušiteli míru ve Svaté říši, Fridrichu Falckému. Proti němu se postavil slezský velitel Jan Jiří Krnovský. Na pomoc katolickým vojskům vyslal polský král Zikmund III. Vasa kozáckou armádu, která při průjezdu přes Moravu drancovala vše, na co přišla. Pouze město Holešov bylo zásahem kněze Jana Sarkandera zachráněno. Česká armáda se stáhla zpět k Praze. I přes relativně dobré postavení stavovského vojska oproti invazi císařské armády při jednom z prvních střetů, bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620, byli stavovští žoldáci po jedné až dvou hodinách boje poraženi. Když se tato zpráva donesla k Fridrichu Falckému, který zrovna pobýval v Praze, bez jakékoli snahy hájit Prahu utekl z Českého království do slezské Vratislavi a později, když se dozvěděl, že se chce Thurn vzdát císaři, opustil v prosinci 1620 země Koruny české nadobro. Thurn nakonec od svého úmyslu upustil poté, co zjistil, že Ferdinand II. není nakloněn míru. Definitivní konec stavovského povstání v Čechách znamenala poprava dvaceti sedmi českých pánů a veškerý další odboj probíhal ze zahraničí. Poté muselo mnoho lidí hlásících se k jinému než katolickému vyznání odejít do exilu, některým se později podařilo vrátit se při vpádu protestantů do Českých zemí, ale nikdy tato situace netrvala dlouho.

• Český odboj v exilu

Na území Německa se za zájmy Fridricha postavili především Jan Jiří Krnovský, Jiří Fridrich Bádensko-Durlašský a Kristián Brunšvický. Španělský generál Ambrosio Spinola však vyhnal generála Mansfelda z Horní Falce a po mnoha dalších porážkách protestantských vojsk byla 12. dubna 1621 sepsána dohoda, na základě které byla rozpuštěna Protestantská unie. Spinola postupoval dále k Jülichu a dobyl ho. Vůdce Katolické ligy Jan Tilly mezitím v roce 1622 dobyl důležitá města Mannheim a Heidelberg. Fridrich přenechal katolíkům Falc a s Mansfeldem a Kristiánem se stáhli do Nizozemí. Kristián odjel pomáhat příbuzným do Dolního Saska proti Tillymu. V návaznosti na to byl potlačen protestantský odpor v Rakousku a jižním Německu. Poté Tilly na hlavu porazil Kristiána, který se po zjištění, že se bez Mansfeldovy pomoci neobejde, začal stahovat zpět do Nizozemí. Kristián v bitvě jen několik kilometrů od hranic spřáteleného Nizozemí přišel o čtyři pětiny armády a Tilly si podrobil vzpurné Dolní Sasko a Vestfálsko. Bavorský vévoda Maxmilián I. obdržel jako odměnu za své služby Horní Falc a hodnost kurfiřta od svého vyobcovaného bratrance Fridricha Falckého (ve funkci falckého kurfiřta jako Fridrich V.) zbaveného této funkce 23. února 1623. Fridrich bez území a titulu začal cestovat a přesvědčovat protestantské země pro boj za svoji věc, nejprve Nizozemí, které bojovalo proti Španělům v osmdesátileté válce, dále Dánsko a Švédsko. Tímto skončila část války, která probíhala pouze v rámci Svaté říše za pomoci Španělska. Regionální konflikt se ale velmi rychle rozšířil.

• pokračování - 2. část  -  Dánská válka (1625–1629) ....

Autor LUCky.luKA v 15:16 | Permalink | Komentáře

Francouzsko-indiánská válka je označení té části sedmileté války, která se odehrávala na severoamerickém bojišti. Střetly se v ní Spojené království a Francie podporované svými indiánskými spojenci.

Průběh - Napětí mezi anglickou a francouzskou stranou vyeskalovalo již roku 1754 menšími srážkami. Zpočátku kvůli nejednotnosti britských koloniálních a královských institucí (každá kolonie měla vlastní kongres a guvernéra, kteří rozhodovali o nasazení koloniálních milic a prostředků) měla navrch francouzská strana. Roku 1755 byla zorganizována výprava pod velením generála Braddocka (které se zůčastnil i George Washington), která měla za úkol obsadit francouzskou pevnost Fort Duquesne v údolí Ohia. Expedice však skončila katastrofou nedaleko řeky Monongahely. Celé dva pluky včetně pomocných milic byly rozprášeny Francouzi a indiány útočícími ze zálohy. Generál Braddock byl smrtelně raněn. V roce 1756 připlul s posilami do Ameriky markýz de Montcalm. Dobytím pevnosti Fort William Henry, u Champlainova jezera, zajistil Francouzům důležité strategické pozice. Ale v roce 1757 se britské královské a koloniální síly konečně zorganizovaly, což jim umožnilo využít obrovské přesily lidských zdrojů a hospodářských prostředků, kterou anglické kolonie nad francouzskými měly. Britské královské pluky a koloniální milice se posléze vylodily u francouské pevnosti Louisbourg, která měla chránit vjezd do zálivu sv. Vavřince, a dobyli ji (podruhé, poprvé byla dobyta roku 1745, ale byla Francii vrácena), čímž definitivně odřízly Novou Francii od dodávek z mateřské země. Válka však ještě zdaleka neskončila: 8. července 1758 připravil Montcalm zdrcující porážku 5x silnější britské armádě v bitvě u Carillonu. Nicméně i přes toto skvělé vítězství musel stále ustupovat. V roce 1759 Montcalm nejprve ještě odrazil britský pokus o vylodění u Montmorencyho vodopádů, nicméně vzápětí poté se vylodily jednotky generála Wolfa u Quebecu a zvítězili nad Francouzi v bitvě na Abrahamově pláni nedaleko města. Generálové Wolfe i Montcalm byli v bitvě smrtelně raněni. Pádem Montrealu roku 1760 francouzská nadvláda nad Novou Francií přestala fakticky existovat. Válka skončila zánikem Nové Francie, kterou zcela ovládly britské jednotky.

Uzavření míru - V listopadu 1762 se emisaři tří panovníků – Ludvíka XV., Jiřího III. a Karla III. dohodli na mírové dohodě. Francie postoupila Velké Británii Kanadu (Louisianu předala svému spojenci Španělsku), uznala ztrátu Akádie (bez ostrovů Miquelon a St.-Pierre), ztratila Grenadu a Grenadiny. Francii byly vráceny Martinik, Guadaloupe, Désirade a Marigalante. Britové slíbili vyklidit Havanu a Španělé postoupili Velké Británii Floridu. Na začátku prosince projednával anglický parlament tyto články a zazněly zde i kritické ohlasy. Přesto však smlouva byla podepsána 10. února 1763.

• Nová Francie (fr.: la Nouvelle-France) je označení pro území kolonizovaná Francií v Severní Americe v letech 1534-1761. Kolonizaci zahájil Jacques Cartier svými výzkumy zálivu svatého Vavřince. V době svého největšího rozmachu (1712, před Utrechtskou smlouvou) se Nová Francie členila na 5 kolonií (Canada, Acadia, Hudson Bay, Newfoundland a Louisiana) a sahala od zálivu svatého Vavřince a Hudsonova zálivu až po Mexický záliv. V roce 1763 Francie odstoupila téměř veškeré zbývající území Nové Francie (s výjimkou ostrovů Saint-Pierre a Miquelon) Velké Británii.

• Louisiana byla územně-správní součást francouzské kolonie Nová Francie. Toto území, které bylo pod správou Francouzů po většinu 17. a 18. století, neslo své pojmenování po francouzském králi Ludvíku XIV.. Poprvé toto pojmenování použil francouzský objevitel Cavelier de La Salle. Zaujímala většinu hydrografického povodí největší severoamerické řeky Mississippi. Přibližné geografické vymezení Louisiany je: na severu Velká jezera, na jihu Mexický záliv, na západě Skalnaté hory a na východě Apalačské pohoří. Louisiana byla rozdělena do dvou regionů Dolní Louisiana a Horní Louisiana, přírodní hranice mezi těmito správními jednotkami byla řeka Arkansas. Jeden z dnešních států USA - Louisiana - nese své jméno po tomto historickém regionu, ale rozlohou zaujímá pouze malou část původní Louisiany ovládané Francouzi.

Louisiana se rozvíjela velmi pomalu kvůli nedostatku financí a lidských zdrojů a zároveň i kvůli velkým vzdálenostem. Prohra Francie v Sedmileté válce (její část odehrávající se na severoamerickém kontinentu je známa jako Francouzsko-indiánská válka) ukončené Pařížskou smlouvou v roce 1763 znamenala pro Francouze ztrátu kontroly nad Louisianou. Pařížská smlova (mimo jiné) přikazovala předat území východně od řeky Mississippi do rukou Velké Británie, na západ od řeky bylo území přiděleno Španělsku, které nově nabyté území začlenilo do svého místokrálovství Nové Španělsko. Francie obnovila svoji svrchovanost nad západní částí Louisiany v roce 1800, v roce 1803 ji však Napoleon Bonaparte prodal Spojeným státům americkým (viz. Koupě Louisiany), čímž definitivně skončila francouzská nadvláda nad Louisianou. Nejsevernější část Louisiany byla v roce 1818 přenechána Spojenými státy Velké Británii. Toto území se nacházelo nad 49. rovnoběžkou severní šířky a dnes je součástí kanadských provincií Alberta a Saskatchewan. Na území dnešních USA se Louisiana rozkládala přes celé státy Iowa, Missouri, Arkansas, Oklahoma, Kansas, Nebraska, Jižní Dakota a na částech států Montana, Severní Dakota, Minnesota, Louisiana, Texas, Nové Mexiko, Colorado a Wyoming.

Historické milníky -

• 1673 : Louis Jolliet a Jacques Marquette začínají prozkoumávat tok řeky Mississippi
• 1682 : Cavelier de La Salle doplul po proudu řeky až k ústí Mississippi.
• 1699 : Pierre Le Moyne d'Iberville prozkoumává břehy řeky.
• 1701 : Antoine de la Mothe Cadillac zakládá město Detroit.
• 1717 : oficiální začátek obchodování s otroky v Louisianě
• 1718 : založení New Orleans.
• 1723 : New Orlaens se stává oficiálním hlavním městem francouzské kolonie Louisiana
• 1763 : Pařížská smlouva, Francie ztrácí Louisianu
• 1764 : založení města St. Louis
• 1779 : založení města Chicago
• 1800 : Francie přebírá správu západní části Louisiany zpět od Španělska
• 1803 : Napoleon Bonaparte prodává Louisianu Spojeným státům

• René Robert Cavelier, Sieur de La Salle, případně pouze Robert de LaSalle (22. listopadu 1643, Rouen - 19. března 1687, v dnešním Texasu) byl francouzský cestovatel a objevitel, který prozkoumal oblast Velkých jezer na hranicích Kanady a Spojených států amerických, řeku Mississippi a Mexický záliv. La Salle prohlásil ústí řeky Mississippi za doménu francouzského krále.

• Akádie nebo též Akadie (fr. Acadie, angl. Acadia) označuje region na východním pobřeží Ameriky a dnes zahrnuje kanadské provincie Nové Skotsko a Nový Brunšvik, menší část provincie Québec (na poloostrově Gaspé), stát USA Maine a francouzské souostroví Saint-Pierre a Miquelon.

V roce 1604 připlula do ústí řeky St.-Croix (dnes na hranicích Maine a Nového Brunšviku) skupina francouzských osadníků vedených Samuelem de Champlainem. Tito osadníci nazvali okolí této řeky Akádií buď podle starověké A(r)kádie nebo nejasného Le Cadie. Nejprve se osadníci usídlili na ostrůvku v ústí řeky, avšak po kruté zimě na přelomu let 1604/1605, během které zahynula polovina osadníků hladem se přeplavili na protější stranu zálivu Fundy, kde vybudovali osadu Port Royal. V roce 1613 ji napadli a zničili Angličané z Virginie. Ve dvacátých letech sedmnáctého století se zde pokusil založit Nové Skotsko skotský šlechtic William Alexander, ale oblast zůstala v držení Francie , která ji v roce 1654 vyměnila za ostrov Svatý Kryštof s prospěch Velkou Británií. Protože Velká Británie svou část dohody nedodržela, Francie roku 1670 převzala správu oblasti celkem bez nesnází zpět. Počet obyvatel se zvyšoval velice pomalu. Místní obyvatelé se živili především rybolovem a mnozí se po skončení sezóny vraceli domů, do zámoří. Zůstávali spíše jednotlivci, takže v roce 1671 zde žilo jen 400 Francouzů a v roce 1714 2900. Během války o dědictví španělské se Angličané dvakrát pokusili Port Royal dobýt (v letech 1704 a 1707). Uspěl až jejich třetí pokus v roce 1710 a na základě Utrechtského míru získali v roce 1713 do svého držení. Od začátku panovaly nejasnosti, zda Francie postoupila Akádii celou nebo pouze oblast kolem zálivu Fundy (interpretace pojmu staré hranice) a spory o budoucnost zdejších francouzských osadníků, tzv. Akaďanů. Část jich sice odešla na ostrovy Saint-Jean a Royale (dnes ostrov Prince Edwarda a ostrov Cape Breton), nicméně většina se rozhodla zůstat ve svých domovech. Britové souhlasili pod podmínkou, že odpřísáhnou věrnost jejich panovníkovi, což se Akaďanům příliš nezamlouvalo. Dohoda z roku 1730. nakonec vedla ke kompromisu: akadští Francouzi odpřísáhli věrnost koruně s podmínkou, že ta po nich nebude žádat, aby bojovali proti Francii. Během války o rakouské dědictví se Francouzi dvakrát (1744 a 1746) snažili dobýt Akádii zpět. Po obnovení bojů v roce 1755 se místní úřady rozhodly přimět Akaďany k bezpodmínečné poslušnosti koruně. Když s ohledem na dohodu z roku 1730 odmítli, rozhodly britské úřady a vojsko o odsunu obyvatelstva označovaném později za Grand Dérangement (Velké Vyrvání/Hrůza). Na podzim 1755 deportovalo britské vojsko 5000 – 6500 osob. Cílem vysídlenců se stalo Třináct kolonií, z nichž ale většina odmítla vyhnance přijmout a deportovala je dál, nebo je uvěznila. V roce 1758 jejich řady rozšířili Akaďané deportovaní po dobytí francouzské pevnosti Louisbourg z ostrova Royale. Jednalo se o dalších 3500 – 4000 osob. V souvislostmi s těmito deportacemi se často Grand Dérangement považuje za první a zřejmě jedinou etnickou čistku v Americe spáchanou na neindiánském obyvatelstvu. Už během války řada vyhnanců nalezla útočiště ve Francii, Francouzské Guyaně, v Louisianě a na Haiti, odkud ale později odešla z větší části opět do Louisiany, kde splynutím s místními kreoly vytvořili etnikum Cajunové. Malá část našla útočiště na Saint Pierre a Miquelonu, kde se v letech 1778 a 1793 stala cílem dalších dvou britských deportací. Část Akaďanů se do oblasti vždy vrátila a dnes tvoří významnou složku populace především v Novém Brunšviku,

• Samuel de Champlain (asi 1567 – 25. prosinec 1635) byl francouzský geograf, kartograf, diplomat a cestovatel, který prozkoumal přilehlé oblasti Severní Ameriky. Založil město Québec 3. července roku 1608 a byl jeho starostou až do konce svého života. Je nazýván Otcem Nové Francie, jejímž prvním guvernérem byl od roku 1627 do roku 1635.

Počátky - Champlain se již od svého mládí plavil po moři a v roce 1598 se plavil do Ameriky pod španělskou vlajkou. Po návratu sepsal zprávu a předal jí francouzskému králi Jindřichu IV. Tato zpráva obsahovala 60 map a Jindřich žasl nad kartografickými schopnostmi tohoto mladého muže. Champlain obdržel titul královského kartografa s malou osobní rentou. Po dvou letech se vydal v čele nové výpravy do Ameriky, která vyplula roku 1603. Výprava směřovala stejnou cestou jakou plul Jacques Cartier před tolika lety a dostala se k vesnici Hochelaga. Vesnice však byla prázdná, její obyvatelé uprchli před útočnými Irokézy. Výprava zde potkala kočující Indiány, se kterými směnili kožešiny a vrátili se zpátky do Francie. Téhož roku prozkoumal Champlain oblast kolem řeky sv. Vavřince. Do těchto končin ho přilákal slíbený monopol na obchod s kožešinami a "Otec Kanady" nebo také nazývaný jako "Otec Nové Francie" (Père de Nouvelle France) se do této oblasti zase po roce vrátil. Poslal do této oblasti dvě lodě, kterým velel Sieur de Monts, a na kterých bylo 79 cestujících z Francie. De Monts měl od francouzského dvoru nařízení založit v Kanadě obchodní společnost a kolonii zvanou Akádie. Aby se vyhnuly kruté zimě v nížině sv. Vavřince, rozhodli se Francouzi přezimovat jižněji, na ostrůvku u vjezdu do zálivu Bay of Fundy. Ukázalo se to jako katastrofální rozhodnutí, jelikož na celém ostrově nebyla žádná pitná voda a na písčité půdě se nedaly pěstovat žádné plodiny. Muži umírali na nemoc kurděje, do té doby neznámou nemoc, a záhy pochopili, že musí být zapříčiněna jednotvárnou stravou - uzené maso, solené ryby, ovesné vločky a suchary - typickou stravou tehdejších kolonistů. Jelikož zima toho roku nastala velmi brzy, porazili kolonisté stromy, které by je chránili před větrem, aby měli čím topit. Okolní moře bylo plné ledovců, takže lodě nemohli odplout a byly na ostrově uvězněné až do jara. Champlain se roku 1604 vydal do Nové Francie znovu a působil zde jako průvodce Pierra du Guast, sieura de Monts, který měl za úkol usídlit v Nové Francii sto kolonistů. Přestože bylo velice lákavé vrátit se znovu do Francie, Champlain a osadníci kteří zimu přežili naložili všechen zbylý majetek na lodě a přepluli na druhou stranu zálivu. Tam, na západním pobřeží ostrova Nova Scotia, založili osadu Port Royal, dnešní Annapolis. Malý přístav se stal centrem první stálé francouzské kolonie v Americe. Obchodníci s kožešinami a ostatním zbožím postupně zakládali obchodní stanice po celé Akadii, která se brzy prostírala na polovině dnešní provincie Nova Scotia a po části New Brunswicku. Obchodní stanice, které odesílaly do Francie tísíce bobřích, vydřích a losích kožešin, lákaly do Nového světa další a další kolonisty.

Založení Québec City - Po zimě se výprava plavila po východním pobřeží Severní Ameriky a celé toto pobřeží zmapovala. Roku 1607 se vrátila do Francie. Za rok vyrazil Champlain do Nové Francie znovu a tentokrát měl nad výpravou plné velení (zodpovídal se Sieuru de Monts ve Francii). 3. července 1608 byla otevřena obchodní stanice, která se nacházela poblíž huronské vesnice Stadacon, tato stanice dostala jméno Quebec. Již od počátku se Champlain snažil navázat dobré vztahy s Indiány. Brzy se mu podařilo spřátelit s kmeny Huronů a Algonkinů, které žily v této oblasti. Indiáni se často opakovaně vydávali do Quebecu a obchodovali s Francouzi. Ještě na konci roku 1608 vypravil Champlain své lodě do Francie (byly plné kožešin) a sám zde zůstal ještě s dalšími 28 muži. Na jaře roku 1609 přišli ke Quebecu válečníci Huronů a požádali Champlaina o pomoc proti Irokézům. Champlain svolil a v létě téhož roku se se dvěma svými muži vydal s Indiány na cestu. Výprava se dostala do míst, kde dnes leží Champlainovo jezero a potkala se zde s Irokézi. Bylo domluveno, že boj bude zahájen dalšího dne. Hned za rozbřesku byly obě armády připraveny k boji. Champlain, který byl v čele Indiánů, vypálil ze své muškety. Po tomto výstřelu zůstali na místě dva mrtví indiánští náčelníci. Irokézové se zalekli, ale po chvíli chtěli zaútočit. V tom vystřelili ze svých mušket i dva zbývající Francouzi a Irokézové se dali na útěk. I když tato událost upevnila přátelství mezi Hurony a Francouzi, z pozdějšího pohledu se ukázalo, že šlo o velikou strategickou chybu. Irokézové byli v této oblasti dominující silou, která dokázala postavit do boje 10 000 mužů.

Už nikdy nezapomněli Irokézové na tuto událost a neustále napadali francouzské osady. V 18. století se spolčili s Brity a hráli důležitou roli v pádu Nové Francie. Champlain se v roce 1610 vrátil do Francie, ale ještě předtím přemluvil Algonkiny, aby do svého tábora přijali jednoho Francouze. Když se na jaře roku 1611 vrátil, vyprávěl mu tento Francouz o jezerech, která jsou více na západě. Champlain chtěl co nejrychleji uspořádat výpravu, která by měla za cíl prozkoumat tyto jezera. Avšak Siuer de Monts přišel o monopol a z Francie se hrnuli obchodníci, kteří chtěli co nejrychleji zbohatnout a vrátit se zpátky do Francie. Brzy došlo mezi Indiány a Francouzi k mnoha nepokojům a Champlain se velice snažil, aby nevypukla válka. Nakonec se Champlain vrátil do Francie a šel žádat krále o udělení monopolu. V roce 1613 se vrátil do Nové Francie jako její guvernér, ale všichni Huroni již kraj kolem řeky sv. Vavřince opustili. Champlainovo úsilí přišlo vniveč.

Hledání severozápadní cesty a osídlování Nouvelle France - Když se Champlain vrátil do Nové Francie, ihned se sešel s mužem jménem Nicholas Vigneau. Ten tvrdil, že nalezel průjezd do Číny. Champlain se ihned vydal na průzkumné cesty, které uskutečnil v roce 1613 a 1615. Cílem nadále zůstávalo nalezení cesty vnitrozemím až k pobřeží Čínského moře. Po dramatické plavbě na řece Ottawě se od tamních Indiánů dozvěděl, že Vigneau lhal. Po této výpravě se Champlain snažil se svými indiánskými spojenci porazit Irokéze, avšak tato snaha nebyla úspěšná. Kolem roku 1620 vyslal Champlain Francouze Étienna Brûlé, aby prozkoumal oblast na západ od Huronského jezera. Brulému se tato expedice podařila a zmapoval tamní oblast (jednalo se o území dnešních provincií Ontario a Québec).

Samotný Champlain se věnoval správě Quebeku. I když obchod s kožešinami vzkvétal, v Quebeku nežil stále takřka nikdo. Obchodníci se zde zdrželi jen krátkou dobu a vrátili se do Francie. V celé Nové Francii žilo stále pouze osmdesát osob, včetně katolických misionářů. Champlain dělal vše proto, aby mohl splnit kolonizační požadavky francouzské koruny. Už od roku 1615 posílal do oblasti Akadie a Québecu jezuity a františkány, aby mezi Indiány konečně začal šířit křesťanskou víru. Ve zprávách které posílal do vlasti bájil o úrodné zemi, o celkovém blahobytu - rolníkům sliboval mnohem lepší podmínky než v rodné Francii. Dělal vše proto, aby do Nové Francie konečně přilákal co nejvíce lidí. Ve Francii existovala určitá skupina obyvatel, která možnost odstěhování z Francie nadšeně uvítala. Jednalo se o hugenoty a těm, jakožto protestantům, byly brány Nouvelle France (Nové Francie) nadobro uzavřeny. Počet obyvatel přes všechny jeho snahy pořád stagnoval a Francie si nemohla činit nárok na prozkoumané oblasti a osídlená území Kanady. Kardinál Richelieu, francouzský ministr, roku 1627 zakládá obchodní společnost Nová Francie (nazývaná také "Společnost stovky partnerů"), která měla dobytí a osídlení Kanady uspíšit. Jako návnadu nabízela francouzská koruna zájemcům obrovské pozemky za podmínky, že je majitelé vymýtí, založí na nich plantáže a zajistí jejich obdělávání. Těmto pozemkům se říkalo seigneurie a jejich majitel se nazýval seigneur. V dnešní provincii New Brunswick existovalo 24 takových lén. Francouzům se však do Akadie příliš nechtělo, dokud jim majitelé statků nedovolili, aby kromě obdělávání půdy mohli také obchodovat za účelem velmi vysokého zisku s kožešinami a provozovat výnosný rybolov. Přitom tito noví rolníci, habitants, zůstávali poddanými seigneurů, kteří v nové zemi vládli jako feudální knížata.

Anglo-francouzská válka - V roce 1627 vypukla válka mezi Anglií a Francií. Francouzi vyslali do Quebeku flotilu s kolonisty a zásobami. Bohužel pro Quebec, během plavby napadl francouzskou flotilu David Kirke, pirát v anglických službách. Quebec se musel vzdát, ale v roce 1632 byl navrácen Francii. Champlain se snažil z Quebecu vybudovat město, které by se stalo šiřitelem francouzské civilizace. Roku 1634 se s Champlainovým požehnáním vydává na průzkumnou plavbu Jean Nicolet, který byl přesvědčen (stejně jako mnozí lidé před ním), že nalezl průjezd do Číny, samozřejmě, že ho nenalezl, ale prozkoumal velkou část území kolem amerických jezer a Francie si mohla toto území nárokovat. Během této výpravy zemřel otec Nové Francie - Samuel de Champlain. Champlain se jako žádný jiný zasadil o rozvoj Nové Francie a díky němu se francouzská civilizace zachovala v údolí sv. Vavřince dodnes. Po roce 1635 se Nová Francie přestává vyvíjet a rozrůstat. Hlavním problémem Francouzů stále byla nízká zalidněnost území Nové Francie. Kolem roku 1660 žilo v Nové Francii pouhé tři tisíce lidí. Bylo to proto, dže Francouzi nepohlíželi na Novou Francii jako na zemi, kde se dá začít nový život (tak jako Britové), ale jako na zemi, kde se dá rychle zbohatnout. Po tomto zbohatnutí se většina Francouzů vrátila domů. Ti kteří zůstali, museli snášet tuhé zimy, tvrdou dřinu, nemoci, nepřátelské Indiány a dokonce zemětřesení. Nová Francie byla stále závislá na dodávkách z Evropy, které byly nejisté. Roku 1663 hrozilo, že se Nová Francie rozpadne. V tom zasáhl král Ludvík XIV., který dal kolonii status královské provincie, poslal tam pluk dobře vycvičených vojáků a jmenoval zvláštního důstojníka, intendanta, který měl dohlížet na vnitřní záležitosti provincie. Těmito kroky se Nová Francie stabilizovala. Prvním intendantem byl Jean Baptiste Talon. Talon nařídil výstavbu pevnůstek, které by chránily francouzské území před Irokézi. Také podporoval řemesla jako stavbu lodí a tkalcovství. Zahájil zajímavou akci, která měla přilákat do Nové Francie nové obyvatele. Slíbil manželským párům, které se odstěhují do Nové Francie a budou mít více jak dvanáct dětí, čtyřicet hektarů půdy.

Kolonizace Severní Ameriky probíhala od zhruba 16. století až do dob obsazení posledních míst patřících domorodým obyvatelům (indiánům) v 19.století. V kolonizaci Severní Ameriky se angažovali Španělé, Angličané, Francouzi, Nizozemci a v menší míře také Švédové a Rusové. Geograficky se Angličané a Francouzi soustředili především na oblasti dnešního USA a Kanady, tedy do severnějších oblastí Severní Ameriky. Ty nejsevernější oblasti dnešní Aljašky byly kolonizovány Ruskem, které Aljašku prodalo USA v roce 1868. Naopak jih dnešního USA byl celý pod kontrolou Španělska, které ovládalo celou či většinu Autor LUCky.luKA v 02:57 | Permalink | Komentáře