LUCky.luKA

Bitva u Poltavy byla rozhodující a největší bitvou severní války. Ruská vojska vedená carem Petrem Velikým zde 27. června (v dobovém juliánském kalendáři) /8. července 1709 s velkou převahou porazila švédská vojska, v jejichž čele stál švédský král Karel XII. a maršál Carl Gustaf Rehnskiöld.

Roku 1700 začala severní válka mezi Ruskem, Dánskem, Polskem a Saskem na jedné straně a Švédskem na straně druhé. 30. listopadu 1700 utrpěla ruská vojska těžkou porážku v bitvě u Narvy. Protišvédská koalice šla od porážky k porážce. Na začátku roku 1708 zahájil švédský král Karel XII. tažení do Ruska; přidal se k němu ukrajinský hejtman Ivan Mazepa se svými kozáky. I zde dosahoval velkých vítězství (např. v bitvě u Charkova), ale bitva u Lesné (poblíž běloruského Mohyleva) v září 1708 znamenala porážku generála Lewenhaupta a švédské zásobovací kolony, a Švédové tak dostali malé posily a málo potravin. V červnu 1709 začal Karel obléhat Poltavu. Při bitvě na řece Vorskla byl Karel postřelen a velení převzal polní maršál Rehnskiöld. Mezitím se car Petr vydal na pomoc Poltavě. Tentokrát už Rusové byli zkušenější než u Narvy a měli větší šance na vítězství; jejich vojáci dorazili vbrzku a na sever od Poltavy vybudovali opevněný tábor.

V noci na 27. června / 8. července se začali Švédové připravovat k útoku. Za úsvitu zaútočili na ruské pevnůstky, z nichž některé obsadili; začal tuhý boj. Mezitím generál Alexandr Menšikov vedl silný jízdní útok, ale postavil se mu Rehnskiöld se svými muži. Brzy bylo ukořistěno 14 švédských standart, ale ruská jízda byla odražena. Poté švédská pěchota na levém křídle obsadila otevřený prostor za pevnůstkami proti Petrovu táboru. Mezitím Lewenhaupt napadl ruský tábor, dokud nebyl odvolán Rehnskiöldem, aby zaujal místo s ostatní armádou. Nakonec se k ní připojil. Kolem šesté hodiny ranní se švédské síly chystaly zaútočit na ruský tábor. Generál Roos, útočící na pevnůstky, byl mezitím obklíčen a vzdal se. Rehnskjöld nakonec zaútočil na Rusy. Ruskému vítězství, již tak téměř jistému, napomohly 3 tisíce Kalmyků, kteří přispěchali před koncem bitvy. Po těžkém boji byly zbytky švédské armády zahnány na útěk na břeh Dněpru, k místu zvanému Perevoločna, kde Švédové 10. července kapitulovali. Rehnskiöld i Lewenhaupt padli do zajetí, v němž zůstali do konce života (1718, resp. 1719).

Bitva u Poltavy znamenala přelom v celé severní válce: Rusko získalo převahu nad Švédskem a stalo se tak skutečnou evropskou velmocí, zatímco Švédsko po století, kdy výrazně určovalo evropské dějiny, čekal úpadek. Bitva u Poltavy byla vedle bitvy u Kircholmu nejhorší porážkou švédských dějin.

Švédové ztratili okolo 10 000 mužů; Rehnskiöld a Lewenhaupt padli do ruského zajetí. Král Karel XII. za pomoci Ivana Mazepy mohl prchnout s několika tisíci muži do moldavské pevnosti Bendery (tehdy součást Osmanské říše). Válka skončila roku 1721 konečnou porážkou Švédska.

V Poltavě, dnes jednom z oblastních měst Ukrajiny, byl zřízen památník a muzeum poltavské bitvy. V ukrajinštině a ruštině se vžilo rčení „dopadl jak Švédové u Poltavy“, podobné českému „jak sedláci u Chlumce“.

Autor LUCky.luKA v 22:35 | Permalink | Komentáře

Sovětská válka v Afghánistánu

Sovětská válka v Afghánistánu byl konflikt probíhající v letech 1979–1989 jako součást občanské války mezi afghánskými komunisty podporovanými Sovětským svazem, a mudžáhidy, usilujícími o jejich svržení.

Konflinkt: Studená válka.

Trvání: prosinec 1979 – únor 1989.

Důvod: růst moci radikálních islamistů.

Výsledek: stažení sovětských jednotek, pokračující občanská válka.

Strany: SSSR, AFGHÁNSKÁ DEMOKRATICKÁ REPUBLIKA podporováni Čínskou Lidovou Republikou  X   AFGHÁNŠTÍ A CIZÍ MUDŽAHIDI - podporování Pákistán, USA, Saudská Arabie, Irán.

Historie do roku 1978

Ve 3. století se zde rozkládala říše Kušánů, v 6. století říše Hefthalitů. Od 7. století bylo území postupně připojováno k arabské říši. Koncem 14. století se stalo součástí říše Velkých Mughalů.

Moderní afghánský stát vznikl v roce 1746, poté získali kontrolu nad Afghánistánem Britové a podrželi si ji až do roku 1919. Po krátké britsko-afghánské válce získala země za emíra Amanulláha plnou suverenitu.

Historičtí vládci Afghánistánu patřili ke kmenu Abdalí, jejichž jméno bylo změněno na Durrání po nástupu Ahmada Šáha.

Od roku 1900 bylo sesazeno jedenáct vládců nedemokratickým způsobem. Poslední období stability v Afghánistánu bylo mezi lety 1933 a 1973, kdy v zemi vládl král Záhir Šáh. V roce 1973 ale Záhirův švagr Muhammad Dáúd Chán zahájil nekrvavý puč. Dáúd a celá jeho rodina byli zavražděni v roce 1978, kdy afghánská komunistická strana uspořádala převrat a převzala vládu v zemi.

Jedná se o jednu z významných událostí Studené války a spolu s Íránskou islámskou revolucí a Íránsko-Iráckou válkou zásadním způsobem přispěla k růstu moci ozbrojených radikálních islamistů ve střední Asii. Vzhledem k vysokým lidským i materiálním nákladům, které nakonec nevedly ke konci úspěšnému z hlediska SSSR, je také označována jako sovětský Vietnam. Tento vojenský neúspěch je někdy zmiňován jako jeden z podstatných faktorů v rozpadu sovětské moci a následného kolapsu SSSR v roce 1991.

Invaze Sovětské armády se uskutečnila v prosinci 1979, pod záminkou údajné žádosti afghánských vládních představitelů a na základě dřívější sovětsko-afghánské Dohody o spolupráci, přátelství a dobrém sousedství. Především se však jednalo o reakci na sektářské boje uvnitř vládnoucí marxistické Lidově-demokratické strany Afghánistánu a úspěchy islamistických povstalců podporovaných Pákistánem a Spojenými státy, které ohrožovaly zájmy SSSR v oblasti. Na jejím počátku zastřelily sovětské speciální jednotky afghánského prezidenta Hafizulláha Amína a na jeho místo byl z vůle politbyra dosazen dosavadní velvyslanec v Československu Babrak Karmal.

Konflikt trvající 10 let byl typickou ukázkou sovětského „vývozu socialismu.“ Hlavní politická zodpovědnost za vpád Sovětské armády do Afghánistánu leží na tehdejším vedení SSSR. Politbyro nesvolalo ani všechny členy, účastnili se pouze Leonid Iljič Brežněv, Jurij Vladimirovič Andropov (šéf KGB), maršál Dmitrij Fedorovič Ustinov (velitel Sovětské armády) a Andrej Andrejevič Gromyko (ministr zahraničí SSSR) . Tři z nich jsou spoluaktéři vpádu do ČSSR v roce 1968. Stejně jako v Maďarsku v roce 1956 a ČSSR v roce 1968 očekávali, že po nedlouhých protestech se vše vrátí do starých kolejí. Namísto toho je však SSSR zataženo do vleklé války ve velice náročném a obtížně dostupném terénu a dostává se do mezinárodní izolace.

Od vypuknutí bojů byly protisovětské jednotky mudžahedínů vyzbrojovány a cvičeny agenty CIA. Pro tento účel bylo zbudováno několik výcvikových táborů těchto bojovníků, hlavní z nich nazvaný Al-Kajdá (z arabského القاعدة - základna). Mudžahedíni a jejich výcvik byl tajně, bez dohledu voličů či Kongresu dotován USA jako součást boje proti rozpínání Sovětského svazu. Tato myšlenka vzešla z hlav někdejších politických poradců (jako její autor je někdy uváděn Zbigniew Brzezinski) a „inspirací“ pro tento typ nepřímého odboje byla zkušenost Američanů z podobných praktik Sovětů vůči nim v jednom z minulých vzájemných konfliktů a sice Vietnamské války.

Kromě materiální pomoci CIA pomohly zprostředkovat i volání a výzvy okupovaných Afghánců po společném džihádu (v původní významu: úsilí za udržení islámských tradic) muslimů (nejen) okolních zemí, ve kterých toto náboženství hrálo hlavní roli. Výzvu postupně vyslyšelo a na bojiště se dostalo několik tisícovek bojujících muslimů z celkem 32 zemí, zejména Střední Asie a Blízkého Východu. Bojů na straně mudžáhidů se mimo jiné údajně zúčastnily i pákistánské speciální jednotky, tzv. Černí čápi, převlečení za afghánské mudžahedíny. S vládou USA a zejména CIA v té době úzce spolupracovala Pákistánská koordinující zpravodajská služba ISI (Inter-Services Inteligence); samotný Pákistán pak zajišťoval logistiku a přesun mudžahedínů na bojiště.

Po nástupu socialistického režimu se zvedla vlna lidového odporu, která se projevovala lokálními útoky na místní záležitosti státní správy a vzpourami vojenských posádek. Jednalo se o lokální konflikty, které byly průběžně silou potlačovány. Šlo o útoky chaotické a nekoordinované, protože jednotlivé skupiny a kmeny v opozici vedly boje i mezi sebou. Přesto Kábulské vlády neustále žádaly SSSR o vojenskou pomoc při každém podobném útoku. Několikrát bylo i vyhověno, avšak skrytě jednotkami maskovanými za technické specialisty nebo poradce. Proto i kontingent, který přistál 25. prosince 1979 v Kábulu, byl považován za součást této pomoci a nikomu to tedy nepřišlo podivné.

25. prosince 1979 v noci začaly na Kábulském letišti přistávat sovětské transportní letouny s voj.technikou a spec. jednotkami na palubě. 27. prosince 1979 vyrazila kolona obrněnců k prezidentskému paláci. V jejím čele postupovalo speciální komando KGB pod velením plukovníka Bojarinova, šéfa speciálního výcvikového střediska KGB v Balašiše. Všichni tito muži byli oblečeni do afghánských uniforem a i jejich vozidla měla afghánské značení. Cestou byla kolona kontrolována na kontrolním stanovišti, vojáci KGB z čelního stroje celé osazenstvo stanoviště postříleli. Na výšině nedaleko paláce se nachází restaurace — kasino kde se scházeli vyšší důstojníci afghánské armády. Pod záminkou objednávky míst na Nový rok do ní skupinka Specnazu vstoupila, následně pobila osazenstvo a přesunuli se do ní velitelé akce. Byl odsud výborný výhled na Amínův palác a mohli odsud koordinovat velení.

Sám palác je na těžko přístupném strmém návrší, porostlém stromy a hustým křovím, vše bylo zaminované. K paláci pak vedla jediná cesta, nepřetržitě střežená tanky a velkorážnými kulomety. Samo silné zdivo paláce bylo schopné odolat zásahům z houfnic. Uvnitř paláce byla osobní Amínova garda, sestavená z příbuzných a prověřených členů. Ti žili v domech v bezprostřední blízkosti paláce. Směrem od paláce bylo 7 palpostů, vyzbrojených samopaly, kulomety a granátomety. Vnější okruh pak tvořila obrana třech praporů motopěchoty a tanků. Ti byli umístěni nedaleko paláce. Na příjezdu byli zakopány 2 tanky T-54 umístěné tak, že měli velký palebný rozsah. Naštěstí pro Specnaz neměli tyto tanky osádky trvale, ale jen v případě pohotovosti. Celkem čítal vnější okruh okolo 2500 lidí. V Kábulu byly celkem lokalizovány 2 divize a tanková brigáda. KGB získala detailní plán paláce a měla tak přehled o obraně paláce a přístupových cest.

V 19:30 se Kábulem rozlehly silné exploze. To jedna skupina komanda Zenit, nazvaná „Kolodec“, zničila rádiokomunikační uzel, čímž odřízla Kábul i palác od zbytku světa. Zároveň to byl signál pro všechny skupiny k útoku na palác. Jako první zahájily krycí palbu na palposty dvě ZSU-23-4. Další dvě ZSU-23-4 společně s aut.granátomety AGS-17 mířili na tanky a bránili tak afghánským osádkám přiblížit se k tankům. Skupina BMP-1 komanda Zenit mezitím smetla vnější palebná postavení a pokračovali po serpentýnách cesty na odpočívadlo - plošinu před palácem. Jakmile první stroj minul zatáčku před palácem, z paláce spustili palbu velkorážné kulomety. Čelnímu BMP zničili pásy, následně i korbu a stroj začal hořet. Velitel pododdílu B. Suvorov byl zabit s částí skupiny, další byli zraněni. Zbytek vyskákal ze strojů, zalehl a opětoval palbu do oken paláce. Mezitím jiná skupina „Hrom“ se pomocí speciálních šplhacích pomůcek šplhala po strmém svahu nahoru.

Zenitu, přibitému palbou na návrší, přicházejí posily na dalších BMP pálících ze všech zbraní po stanovištích kulometů. Střely velkorážných kulometů mají takovou razanci, že na BMP je prostřílené sklo i bočnice. V BMP jsou ale zraněni jen 2 členové osádek. Rychle se přibližují až k samotnému vchodu paláce a poskytují tak úkryt komandu, přibitému k zemi kulomety. Do této fáze je taky největší množství zabitých a raněných, hlavně v řadách „Zenitů“ doposud ležících na zemi. Osádky vyskakují a krycí palbou a granáty do oken umožňují Zenitům pokračovat v útoku a dostat se ke zdem paláce. Mezitím doráží ZSU-23-4 a umlčují kulomety v horních patrech. Doráží i skupina Hrom zdolající svah a setkávají se u vchodu paláce. Afghánci z horních pater začli házet granáty do míst u zdi, kam nešly vyklonit kulomety. Počet zraněných se rozrůstá. Část „Zenitu“ proniká do paláce oknem v pravé části paláce.

Další boje připomínaly dobývání Reichstagu — úkryt, palba po všem kolem a další úkryt. Při tom byl zabit plukovník Bojarinov, když se se svou skupinou „připletl“ do palby jiné skupině (měl v sobě 9 kulek a několik střepin z granátu). Ve zdech paláce se ale nácházelo ještě okolo 100-150 členů osobní Amínovy stráže a pro zamezení ztrát Specnazů bylo nutno používat metodu: „Zahluš granáty, střílej a pak se ptej po kom“. Specnazové jsou navíc rozzuřeni z předchozích ztrát a mají rozkaz nebrat zajatce. Nešlo ani vypnout světlo a využít tmy, protože generátory byly v podzemí a nebyl čas je hledat a zničit. Občas se sestřelila alespoň žárovka, aby tma poskytla krytí. Všude byl oheň, dým a hrozný hluk. Když se dým trochu rozplynul, nahoře v baru ležel mrtvý Amín v adidasové soupravě vedle barové stoličky a měl v sobě střepiny z granátu i kulky. Bojarinov též vydal rozkaz odstranit i všechny svědky. To se mu však během operace stalo osudným — během operace si ho výsadkaři, kteří se akce zúčastnili společně s komandos KGB, spletli s příslušníkem prezidentovy stráže a zastřelili i jeho.

Za tuto akci bylo povýšeno a vyznamenáno okolo 400 příslušníků komand KGB a GRU, kteří se akce účastnili (někteří posmrtně). Důstojníci dokonce přímo v Moskvě. Zároveň ale byli varováni, že na průběh akce mají zapomenout a nikdy o ní nemluvit.

Spolu s koncem války a stahováním sovětských vojsk ustala stejně rychle mezi lety 1988 a 1989 i podpora mudžáhedínů ze strany Spojených států. Náhle nastalé „mocenské vakuum“ nad zpustošelým Afghánistánem vyplnily různé jednotlivé (a bohatě vyzbrojené) mudžáhedínské frakce, mezi kterými se následně rozpoutal boj o moc, který trval dalších cca 7 let a mezitím přerostl do rozměrů občanské války. Neutěšená situace v zemi pro tu většinu muslimů-mudžáhedínů, která se po odražení sovětské okupace vrátila k obyčejnému životu, vyústila přibližně v roce 1994 ve vznik Tálibánu.

Mudžáhid

Mudžáhid je muslim angažovaný a bojující v (ideologickém i fyzickém) boji – džihádu.

Etymologicky jde o arabské slovo, které má stejný slovní kořen jako džihád (جهد), znamenající úsilí nebo boj, typicky (ne však nezbytně) vojenského nebo polovojenského charakteru a nábožensky motivovaný (kdy motivem je úsilí o zamezení cizího vlivu vetřelce a zachování vlivu islámu a islámských hodnot – z pohledu mudžáhedínů se tedy jedná o ospravedlněné, často defenzivní úsilí). Slovo mudžáhid bylo v Západním světě poprvé definováno v roce 1958 pro konkrétně pákistánské muslimy ve významu „ten, kdo bojuje ve svaté válce” popř. „muslimský guerrilový vzbouřenec,” předtím označovalo muslimy, kteří bojovali v konfliktech, jež měly ustanovit šaríja. Osmanský sultán Murad Khan II Khoja-Ghazi (vládl v letech 1421–1451) byl přezdíván „sultán mudžahedínů.”

Mudžahedíny (v militantní a guerillové části významu slova) coby stranu nějakého boje nebo válečného konfliktu lze nalézt po celém území, kde má islám vliv – Indie a Kašmír, Írán a Irák, Myanmar a Filipíny, Somálsko i ve válce v Čečně a svazové republice Jugoslávie. Avšak, nejznámější událostí, která vedla ke zformování mudžahedínů z více než 30 muslimských zemí, byla Sovětská invaze do Afghánistánu v roce 1979. Podle koránu nesmějí mudžahedíni v džihádu zabít ženy, děti a staré lidi, nesmějí plundrovat a ničit ostatní živé bytosti či zohavovat mrtvá těla nepřátel – porušení se považuje za prohřešek.

Nejužší (a zřejmě ne tolik přesný) význam je „muslim, který bojuje ve svaté válce,“ (ten byl adoptován po roce 1095), naopak nejobecnější význam pak znamená „ten, kdo se zasazuje o zachování a šíření hodnot, které ctí islám,“ přičemž toto úsilí může nabývat různých podob.

Džihád

Džihád je termín označující náboženskou povinnost muslimů usilovat o obranu a rozšiřování islámu ve vlastním srdci i ve světě.

Slovo džihád je dle arabské gramatiky tzv. podstatným jménem slovesným vytvořeným od slovesa džáhada (snaha o důležitou věc), které se dále utváří ze slovesa džuhd (snaha o jakoukoliv věc). Kořen slova je trojkonstantní dž-h-d, tento kořen v arabštině obvykle symbolizuje snahu. V arabštině se od kořene slova odvozují i další významy, tedy pokud vezmeme slovo džihád a změníme jej ve slovo mudžáhada získáme slovo vyjadřující obětování se v rámci vyššího dobrého cíle, odsud již vede jen malá cesta ke slovu mudžáhid, což znamená bojovník za spravedlivou věc.

Pojem džihád se v historii mnohokrát měnil a přibíral různé významy a funkce. Během raného období islámské ummy (obce) v Mekce byl džihád především osobním rozvojem, zatímco později (jak je zmíněno dále) se měnil a přibíral další funkci – funkci šiřitelskou. Co jde o koránské verše a džihád, záleží na tom, z jaké doby jsou psány. Starší verše zdůrazňují právě jeho osobní část, zatímco verše pozdější do popředí dávají jeho šiřitelskou (tzn. i válečnou) část.

34 provincií (velájat):

V náboženskoprávní rovině má v islámu pojem džihád několik významů, které jsou navíc různě vykládány islámskými právními školami. Základem džihádu je snaha o spravedlivou věc. V této věci se shodnou všechny islámské právní školy. Sporným bodem je, jakým způsobem má být tato snaha prováděna. Existuje mnoho výkladů, mezi nejrozšířenější patří výklad, že džihád je především šíření víry všemi možnými prostředky. Tento džihád má pak mnoho daných pravidel pro šíření víry. K tomuto výkladu se někdy přidává i vysvětlení pojmu džihád jakožto snahy o vlastní sebezdokonalení v duševní rovině a větší snahu o rozvoj vlastní zbožnosti. Do extrému vede výklad džihádu hlavně tzv. Hanbalovská právní škola, která džihád (a to i džihád mečem) řadí na roveň pilířům víry tzn. přidává k nim džihád jakožto šestý pilíř víry a tak v podstatě vyzývá věřící k ozbrojenému boji proti všem nevěřícím.

Džihád se tedy dělí na několik složek:

1. Džihád srdcem (al-džihád bi´l-kalb) – Přemáhání hříchu, projevy zbožnosti.
2. Džihád jazykem (al-džihád bi´l-lisán) – Podpora a šíření misijní činnosti islámu.
3. Džihád mečem (al-džihád bi´l-sajf) – Vedení válek za obranu islámu.
4. Džihád rukou (al-džihád bi´l-jad) – Pomoc potřebným, charitativní činnost.

Problémy s výkladem džihádu se tak vedou především v rovině výběru, které z těchto částí pojmu jsou důležité a jak je lze přesně interpretovat. Zmíněna byla škola Hanbalovská, která upřednostňuje 3. uvedenou složku, tedy džihád mečem. Existují však i školy v této věci liberálnější, popřít však zcela džihád mečem nelze. Časté je však zredukování jeho funkce na obranný džihád.

Základními termíny džihádu mečem jsou tzv. Dár al-harb a Dár al-islam. Dár al-islam je v území, kde se smí volně šířit islámská víra, zatímco Dár al-harb je území, kde je potlačována. V překladu lze pojmy přeložit jako „dům války“ (Dár al-harb) a dům islámu (Dár al-islam). O přesný význam těchto termínu se samozřejmě vedou spory. Jedním názorem je, že Dár al-islam je jen území ovládané muslimskými vládci, kde je prosazována šarí´a (islámské tradiční právo) a kde jinověrci platí daň z hlavy (dhimmi), zatímco Dár al-harb je celý zbylý svět. Umírněnější teorie tvrdí, že Dár al-islam je i území států, kde islám není diskriminován, tedy například i Evropské země. Dalším možným názorem je i to, že za Dár al-islam lze považovat i území ovládané nemuslimy, kde je však muslimům dána svoboda v prosazování šarí´i. Některé právní školy znají i pojem Dár al-ahd (území dohody), tedy území zemí se kterými má islámský stát diplomatické či obchodní smlouvy, které jsou pro islámský stát významné.

Džihád jako takový musí vyhlásit ulamá (vykladači práva) v tzv. fatwách. Zde je džihád ospravedlněn a je jasně vyložen jeho cíl a zdůvodnění. Fatwa je základním předpokladem pro vyhlášení útočného i obranného džihádu. V historii byly obvykle ulamá požádáni panovníky o vyhlášení džihádu. Nebylo nezvyklé, že jedna strana ulamá fatwu sepsala vyhlásila a jiná strana jej naopak ve své fatwě popřela.

Dalším významným faktorem pro džihád je i to, proti komu je veden. Existují tři typy možných nepřátel – Ahl al-kitáb (lidé písma), Murtadd (odpadlíci), Mušrik (jinověrci, polyteisté). Pravidla džihádu se pak liší dle nepřítele. Nejmírnější jsou rozhodně vůči Ahl al-kitáb, jelikož islám uznává proroky judaismu a křesťanství (Ježíš – Isá, byl velice uznávaný i Muhamadem), uznáváno bylo i zoroastriánství. Boj proti Mušrikům je potom bojem za šíření víry především, ovšem Mušrikové, jelikož nepoznali pravdu o jediném bohu, jsou pak bráni za nespravedlivé (na rozdíl od ahl al-kitáb). Murtadd jsou na podobné úrovni jako Mušrikové a jde o jediný případ legitimní války proti jiným muslimům. S těmito pojmy pak souvisí pojem Da´wa (výzva). Da´wa má být vyřčena před každým bojem a měla by symbolizovat vyzvání nepřítele aby přestoupil k islámu a ušetřil tak obě strany boje – až po Da´wě je možné legálně začít bojovat. V rané fázi islámu se Da´wa dodržovala přísně, později její význam upadal až se stala jen symbolickou částí boje. Přesto je Da´wa řešena velice podrobně a pokud není dodržena následují obvykle přísné tresty. Pokud například muslimský bojovník před bojem s pohanským otcem nepronese Da´wu a zabije jej, musí rodině vyplatit odpustku. Těžší tresty platí samozřejmě pro případ ahl al-kitáb.

K Džihádu se smí připojit v podstatě každý od 6 do 60 let – pokud jsou schopni boje. Pro děti je navíc nutné získat souhlas jejich rodičů. Pokud rodiče nesvolí, pak by dítě nesmělo být k džihádu připuštěno. Některé právní školy ovšem stanoví i legální podmínky pro zamítnutí účasti na džihádu. Jde například o to, že rodina nesouhlasí aby šel syn bojovat pro ahl al-kitáb (i když tato podmínka není často uznávána) nebo potřeba dítěte doma, zvláště, pokud jsou rodiče staří.

V otázce válečných zajatců existuje opět několik sporných výkladů (většinou se opírajících o různé verše koránu). Nejrozšířenější je slitovnost vůči zajatcům, avšak existuje i dělení zajatců podle vyznání. Muslimové by měli být po boji každopádně propuštěni, pokud slíbí, že znovu nepozvednou zbraně proti islámskému státu. Co jde o ahl al-kitáb bývá muslimské právo též slitovné. Pokud jde o pohany bývá situace horší ale ne o mnoho. Přesto v tomto bodě převládá apel na slitovnost muslimských vítězů. Samozřejmé pak je, že nesmějí být zabíjeny ženy a děti.

V boji samotném by měla být dodržena zmíněná pravidla. Z hlediska válečné strategie existují dva sporné pohledy na mír. Dle umírněnějších škol je možné uzavřít i dlouhodobá příměří a žít v míru. Školy zastávající radikálnější názory pak tvrdí, že mír je možný jen v případě, že vítězství muslimů je nepravděpodobné nebo nemožné anebo je-li mír dočasně výhodný. Existují i názory, že mír lze uzavřít i dlouhodobě, pokud je pravděpodobné, že druhý smluvní partner v budoucnu přijme islám. Pokud jde o bitvy a boje, převládá názor, že muslimové nesmí z boje utíkat. I když existují i názory, že pokud je pravděpodobná porážka je možné se stáhnout nebo se bitvě vyhnout. Opět zde záleží hlavně na radikálnosti právní školy.

Během raného období islámu (zhruba do 9. století) probíhal džihád ve všech formách prakticky nepřetržitě. Postupem času, jak se islámský stát rozpadal, se tento pojem měnil a ztrácel. Dá se říci, že poslední džihády v pravém slova smyslu probíhaly v Indii a proti Byzantské říši (vedla Osmanská říše). Ve středověku potom byly vyhlašovány hlavně obranné džihády (Almorávidé ve Španělsku, Ajjúbovci v Palestině). V pozdější době byly džihády považovány spíše za přežitek nebo starou ideu, která není prakticky uskutečnitelná. Přesto občas došlo v pozdějších dějinách k vyhlášení džihádu. Lze uvést například Mahdistické povstání v Súdánu během 19. století, I. světovou válku a Osmanské vyhlášení džihádu nepřátelům trojspolku.

Tálibán

Tálibán (paštunsky a persky: طالبان; „studenti“) je radikální nábožensko-politická skupina, která reálně vládla na většině území Afghánistánu v letech 1996-2001, byť diplomatického uznání se jí dostalo pouze od tří zemí: Saudské Arábie, Spojených arabských emirátů a Pákistánu. Ideově byla založena na kombinaci radikálního islámu a paštunského nacionalismu. Většina jejích prominentních členů patřila k váženým učitelům na islámských náboženských školách, jejichž paštunští studenti (bývalí i současní) tvořili jádro jejich stoupenců a ozbrojených sil. Ozbrojené složky Tálibánu pak byly posíleny mudžáhidy z mnoha arabských států a od bohatých Arabů pak pocházela i štědrá finanční podpora, která mnohonásobně předčila vládní zdroje. Nemalou finanční i vojenskou podporu pak Tálibánu poskytoval vůdce mezinárodní teroristické organizace al-Káida, Usáma bin Ládin, který od roku 1996 sídlil přímo v Afghánistánu.

Krátce od sovětské invaze do Afghánistánu tamní muslimové volali po společném džihádu mudžáhedínů proti komunismu do všech muslimských zemí. Toto volání vyslyšely tisíce bojovníků za islám z více než 30 zemí muslimského světa - od nejchudších rolníků po tzv. warlordy – fundamentalistické vojenské vojevůdce (podle překladu „vojenské diktátory“) a jejich odboj byl do jisté míry organizován rozvědnými organizacemi Spojených států amerických (CIA) a v menší míře Pákistánu (její Inter-Service Inteligence) popř. dalších zemí. Po stažení sovětských vojsk z Afghánistánu v roce 1988, kdy v zemi nastalo určité „mocenské vakuum“ a podpora mudžáhedínů ze strany USA velmi rychle ustala, se většina do té doby bojujících muslimů vrátila ke své původní obživě, ale mezi warlordy vypukly mocenské a etnické boje nad jednotlivými územími, které postupně eskalovaly do rozměrů občanské války. Tyto nepokoje sužovaly Afghánistán přibližně 8 let.

Hnutí Tálibán vzniklo původně z popudu osazenstva islámských náboženských škol za účelem zastavení bratrovražedné války warlordů, která panovala mezi jednotlivými

Autor LUCky.luKA v 03:49 | Permalink | Komentáře

Bitva u Ústí nad Labem, nazývaná též bitva u Ústí nebo Na Běhání, se odehrála 16. června 1426 poblíž Ústí nad Labem na kopci zvaném „na Běháni“. Spojená husitská vojska v ní porazila armádu Durynských, Saských, Hornolužických a Míšenských žoldnéřů vedených Bosem z Vitzthumu.

Zbrojení říšských měst v pohraničí a zvěsti o připravovaném vpádu katolických sil ze severu donutili husity k společné akci. Husitské svazy se společně rozhodly dobít Ústí-nejsilnější katolickou baštu severu země. První husitské oddíly přirazily k Ústí nad Labem po 26. květnu. Počátkem následujícího měsíce bylo město obklíčeno z několika ležení. Vrchního velitele husitská vojska zřejmě neměla, nelze však vyloučit vliv Prokopa Holého. Třebaže střelba z praků a děl působila městu značné škody, jeho obránci houževnatě odráželi jeden útok za druhým, neboť každým dnem očekávali příchod silných německých posil. Výsledek chvatné mobilizace, kterou osobně řídila markraběnka Kateřina, předčil všechna očekávání. Nepřátelské sbory z Míšně, Saska, Durynska a Horní Lužice byly tak početné, že se musely na pochod rozdělit do tří proudů. Jeden postupoval tzv. janovskou cestou kolem Mostu, druhý překročil hranice poblíž Oseka a konečně třetí, v němž lze předpokládat posily z hornolužického Šestiměstí, směřoval přes Krupu k Teplicím. Unavená a vyhladovělá saská armáda dospěla odpoledne či v podvečer 15. června k Chabařovicím, kde ve vzdálenosti zhruba deseti kilometrů před Ústím narazila na předsunuté hlídky nepřítele. Husité, poté co nepřítel překročil hranice země, upustili od obléhání a zaujali výhodné postavení na kopci Na Běhání mezi vesnicemi Hrbovicemi a Předlicemi.

Palčivý nedostatek potravin zřejmě míšenské velitele donutil svést rozhodující bitvu hned následujícího dne 16. června, ač byla neděle. Bitvu zahájil jízdní útok křižáků na husitské opevnění. Němcům se podařilo proniknout za první vozovou hradbu. Poté pronikli i druhou obrannou linií z pavéz. Husitská jízda unikla z vozové hradby ven a obklíčila křižáky mezi svými vozy. Ti se dostali do intenzivní palby z ručních zbraní, děl a kuší. V jedné z největších bitev husitského věku utrpěly intervenční sbory drtivou porážku. Řada poražených bojovníků skončila v zajetí, nicméně s těmito poměrně vzácnými případy nápadně kontrastují zprávy o mimořádně vysokém počtu padlých, pouze však na německé straně. Katastrofální konec míšenské expedice způsobil paniku i v ústecké posádce, která se pravděpodobně dala na útěk spolu s některými měšťany. Dobytí města, jež bylo naléhavějším úkolem než pronásledování nepřítele, bylo pak již snadnou záležitostí.

Podle jednoho z odhadů se pokusilo vzdát až 4 tisíce křižáků, byli prý však nemilosrdně pobíti. Celkový odhad ztrát na straně křižáků činí 14 hrabat či baronů a téměř 4 tisíce žoldnéřů. Počet zabitých husitů je neznámý. Bitva u Ústí byla poslední bitva, v níž křižácká jízda útočila proti připravené husitské vozové hradbě. Bitva také ukázala, že rozhádané husitské obce se dokáží účinně spojit jen pokud jsou ohroženy zahraniční intervencí.

Prokop řečený Holý, později řečený Veliký, (asi 1380 – 30. květen 1434, Lipany) byl husitský radikální kněz, politik a vojevůdce, který se asi roku 1426 stal ideovým a politickým vůdcem táborského svazu. Padl v bitvě u Lipan.

Pocházel ze staroměstského měšťanského prostředí. Jeho matka brzy ovdověla a chlapce adoptoval jeho strýc pan Jan de Aquis neboli Jan z Cách, jeden z nejbohatších patricijů v české metropoli a v letech 1408–1414 majitel hradu Jenštejna, kde mladý chlapec prožil své dětství. Zámožný pan Jan poskytl synovci výtečné vzdělání a snad ještě více pro něho učinil tím, že ho několikrát vzal s sebou na obchodní cesty. Mladík tak poznal kus světa. Dostal se do Francie, Španělska, Itálie, dokonce prý až k božímu hrobu do Jeruzaléma. Univerzitní studia a vysvěcení na kněze stejně jako rodové svazky mu zajišťovaly slibnou dráhu. Byl přítomen zrodu husitské revoluce v Praze, společně s Žižkou odešel do Plzně a poté do vznikajícího Tábora. Patřil od počátku k stoupencům radikálního směru, dokonce byl obviňován z pikartství, ale na sklonku roku 1420 se s pikarty rozešel a od té doby zastával umírněnější táborskou linii.

Od roku 1426 se stal vůdčím politikem táborské strany a duchovní vůdce táborské polní obce. Ve spolupráci se sirotčím a pražským svazem se mu podařilo dostat většinu vlastních Čech pod husitskou kontrolu. Kombinací diplomatického a vojenského nátlaku (úspěšné výpravy do Uher, německých a rakouských zemí, Slezska a Lužice) se snažil přinutit západní křesťany k jednání o husitském programu. V lednu až dubnu 1433 stál v čele husitské delegace na basilejském koncilu, v září roku 1433 po roztržce před obleženou Plzní odešel z vedení táborské polní obce, na jaře 1434 se pravděpodobně pod vlivem okolností vrátil do jejího vedení. Zahynul v bitvě u Lipan 30. 5. 1434 na straně husitských radikálů. Vedl sice táborská vojska, sám ale zdůrazňoval, že jako kněz nikdy vlastní rukou nezabil člověka. Nenosil zbraně a nikdy osobně nebojoval, pouze velel. Od ostatních táborských kazatelů, kteří ve snaze podobat se prvním apoštolům nosili plnovousy, se lišil tím, že se holil – odtud přezdívka Holý. Prokop stál v čele husitských houfů nikoli jako vrchní hejtman, ale ve funkci voleného „správce“ či „velitele“ vojsk (v písemných pramenech se označuje jako „director“). Prokopu Holému se podařilo vytvořit z táborského a sirotčího bratrstva značně jednotnou sílu, se kterou přešel do protiútoku. Jeho rejsy měly pro vývoj husitství velký význam. Především přenesly válku mimo území vlastních Čech, a zamezily tak jejich plenění, dále propagovaly husitské myšlenky v cizích zemích, jejichž obyvatelé měli o hnutí často velmi zkreslené představy, ale byly i zdrojem kořisti, která sloužila k materiálnímu zajištění vojáků.

Zikmund Korybutovič (okolo 1400 - 1. září 1435 Vilkoměř) byl husitský hejtman, kníže litevský a český zemský správce.

Jeho otcem byl Korybut Dimitrij, vládce města Novgorodu Severského (dnes na Ukrajině), strýcem pak velkokníže Vladislav II. Jagello. Litevský kníže Vytautas dostal od husitů roku 1422 nabídku české koruny z rukou Viléma Kostky z Postupic. Vyslal proto do Čech Zikmunda Korybutoviče s vojskem, které dobylo Uničov a postoupilo dále k západu. Sněm v Čáslavi, který dal Zikmund Korybutovič svolat, jej téhož roku zvolil za českého zemského správce; Korybutovič písemně stvrdil svůj souhlas se čtyřmi pražskými artikuly. Téhož roku se neúspěšně podílel na obléhání hradu Karlštejna.

V následujícím roce jej Vladislav II. Jagello povolal zpět do Polska v době kdy se zde připravovala křížová výprava proti husitům. Korybutovič vyzýval do zbraně, avšak na pomoc husitům; vojska která shromáždil, přitáhla roku 1424 k Praze. Poté co Korybutovič vyjednáváním přispěl ke smíru mezi Pražany a Janem Žižkou, uvalil na něj a jeho vojsko papež Martin V. klatbu. V roce 1426, již po Žižkově smrti, vedl Korybutovič husitská vojska k vítězství v bitvě u Ústí nad Labem. Pod tlakem svého strýce později Korybutovič požádal papeže o přijetí svých spolubojovníků do katolické církve, tím si však definitivně znepřátelil husity. 17. dubna 1427 byl uvězněn na hradě Valdštejně a téhož roku vypovězen z Čech. Korybutovič se přesto nevzdával husitských ideálů; stal se husitským hejtmanem v Gliwici a 14. srpna 1431 se účastnil bitvy u Domažlic. Teprve po bitvě u Lipan a porážce husitů se vrátil zpět na Litvu. Zikmund Korybutovič byl jedním z velitelů v bitvě u Pabaiska (1. září 1435) na straně Švitrigailově v polsko-litevské válce. Jeho armáda byla na hlavu poražena armádou Zikmunda Kęstutaitise. Zikmund Korybutovič byl těžce zraněn, bojoval však až do konce. Podle Jana Długosze zemřel později na následy těžké infekce utržených ran (roku 1435).

Husitství (někdy také husitské války, husitská revoluce, v marxistické historiografii také husitské revoluční hnutí) představuje hnutí vzešlá z reformního proudu v katolické církvi, které odvozuje svůj původ od učení Mistra Jana Husa a žádá dalekosáhlou reformu církve. Husité sami se nazývali kališníci, teprve později začali používat i označení husité, které bylo zprvu pejorativní a později utrakvisté. Chronologicky se husitské války zařazují do 15. století. O době od 90. let 14. století do léta 1419 se obvykle hovoří jako o jakési předehře k počátku husitské revoluce. Jako další předěl je chápán rok 1427, kdy se upevnila hegemonie polních obcí a zároveň v Praze proběhl převrat, který znamenal příklon k radikálnímu husitismu pražského souměstí. Radikálové ve svých rukou drželi politickou moc až do bitvy u Lipan v květnu 1434, jako konec další etapy je chápán rok 1436 a vyhlášení Basilejských kompaktát. Tento rok je tradičně i uváděn jako konec husitských válek. Historikové František Šmahel a Petr Čornej ve svých novějších pracích ovšem nepovažují rok 1436 za konec husitských válek, ale upozorňují na souvislost vývoje v druhé polovině 15. století s dějinami před rokem 1436. Pro Františka Šmahela husitské války končí až kutnohorským náboženským mírem v roce 1485, Petr Čornej rozděluje husitské války na dvě etapy 1419–1436 a 1467–1479.

Brzy po Žižkově smrti došlo k porušení zdických dohod a táborský svaz, Žižkovi sirotci teď vedení Janem Hvězdou, řečeným Bzdinkou, a pražský svaz proti sobě vystoupily v boji o sféry vlivu. Bzdinka dokázal spojit táborský a východočeský svaz, stal se nejvyšším táborským hejtmanem a v říjnu 1425 došlo k dohodě i s pražským svazem. V této době se vyprofiloval i poslední velký husitský svaz: žatecko-lounský, v jehož čele stál po celou dobu válek schopný Jakoubek z Vřesovic. Přestože mezi jednotlivými svazy i nadále vládlo napětí, vytáhla jejich spojená vojska na jaře 1426 proti Ústí nad Labem, v té době drženém saským markrabětem. Z Říše proti nim vyrazilo vojsko složené ze saských, durynských a míšeňských bojovníků. To byla v bitvě 16. června 1426 krutě poražena v bitvě Na Běhání a město vzápětí dobyto a vypleněno. V dubnu 1427 proběhl v Praze další převrat, tentokrát podnícený snahou litevského knížete Zikmunda Korybutoviče o upevnění kontaktů s katolickou šlechtou. Z Prahy byli vyhnáni či od moci odstaveni umírnění kněží a univerzitní mistři Křišťan z Prachatic, Prokop z Plzně, Petr z Mladoňovic, Jan Příbram a Jakoubek ze Stříbra, Korybutovič byl uvězněn na hradě Valdštejn a do čela pražského duchovenstva byl zvolen Jan Rokycana. Pražské souměstí se tak dlouhodobě přiklonilo ke spolupráci s radikálními husitskými svazy.

Autor LUCky.luKA v 03:02 | Permalink | Komentáře

• Brněnský patriot Robert Kron o NHL nesnil, zlatou Vídeň mu v poslední chvíli vzalo zranění

Robert Kron (* 27. února 1967 v Brně) je bývalý český hokejový útočník, který nastupoval v NHL. Reprezentant československé hokejové školy - aktivní hráč v letech 1984 až 2003, dále vysoký 178 cm a vážící 79 kg - hokejový útočník - střední centr. Působiště - hokejové kluby: Zetor Brno (Československá hokejová liga), Dukla Trenčín (ČSHL), Vancouver Canucks (NHL), Hartford Whalers (NHL), Carolina Hurricanes (NHL), Columbus Blue Jackets (NHL), Syracuse Crunch (AHL), Lukko Rauma (FINSKO). Vstupní draft NHL: 1985 jako celkově 88.hráč týmem Vancouverem Canucks.

Autor LUCky.luKA v 15:01 | Permalink | Komentáře

Markomanské války byly sérií válek, které proběhly v době vlády římského císaře Marka Aurelia mezi lety 166 až 180, kdy ze severu vpadly do římské říše početné kmeny Sarmatů, po nichž následovali germánští Markomani a Kvádové. Těmto kmenům se podařilo rozprášit římské legie v provincii Pannonia (dnešní Maďarsko), vtrhly až do severní Itálie a oblehly město Aquileia. Marcus Aurelius, je zahnal zpět za Dunaj a v roce 172 zahájil mohutnou ofenzívu (expeditio Germanica prima). U Carnunta v severozápadní části provincie Pannonia (dnešní Rakousko) postavil pontonový most přes Dunaj a zahájil trestnou výpravu proti Germánům. Tato výprava pronikla hluboko do jejich území. Ve velké bitvě se Římanům podařilo porazit početnou převahu Sarmatů a Kvádů a roku 175 s nimi uzavřeli mírovou smlouvu, která vnutila Germánům těžké podmínky.

O dva roky později konflikt propukl znovu a Římané Germány znovu porazili (expeditio Germanica secunda). Na původně germánském území zůstala okupační armáda o síle 40 000 mužů a dokonce se uvažovalo o vzniku nových dvou provincií Marcomannia a Sarmatia na území dnešní České republiky a Slovenska. Císař Marcus Aurelius ale roku 180 zemřel a jeho nástupce, syn Commodus, boje ukončil a uzavřel s germánskými kmeny mírovou smlouvu, která dočasně omezila samostatnost jednotlivých kmenů.

Markomanské války lze z hlediska chronologického rozdělit na několik fází:

1. fáze ( 165/6-171/172 ) – útok barbarských kmenů na Římskou říši – konflikty se odehrávaly převážně na území říše

2. fáze ( 171/172-174 ) – obrat situace – ofenziva římské armády na nejsilnější kmeny (Kvády, Markomany a sarmatské Jazygy)

3. fáze ( 175-179/180 ) – po krátké přestávce opětovné boje, po smrti Marka Aurelia uzavřel s Germány mír jeho syn a nástupce Commodus

První dvě fáze bývají také označovány jako první markomanská válka, třetí fáze jako druhá markomanská válka Příčiny vzniku těchto válek nejsou zcela jasné. Někteří autoři uvádějí, že byly výsledkem tlaku severních kmenů (Gótů), jiní zase, že byly důsledkem primitivního zemědělství a tím i nedostatku půdy. V úvahu však připadá také konflikt zájmů mezi stále se rozvíjejícími Germány a římskou říší, která se snažila zasahovat i do záležitostí v oblastech, které nebyly přímo pod její vládou. Těsně před začátkem markomanských válek byly z oblasti středního Podunají poslány některé legie na východ, aby posílily jednotky bojující v té době s Parthy. Obrana však pravděpodobně nebyla nějak výrazně oslabena.

• 1. FÁZE (165/166-171/172)

Za počátek markomanských válek se považuje útok asi 6 000 Langobardů, Obiů a patrně i jiných kmenů (mezi nimi i Markomanů) na území římské říše v roce 165 nebo 166. Tento útok směřoval údolím řeky Moravy nebo údolím Váhu. Germáni byli odraženi a tak poslali svého zástupce s žádostí o mír k místodržiteli Horní Pannonie (v té době Marcus Iallius Bassus). Tento útok však nebyl ojedinělý. V létě roku 166 zaútočili barbarské kmeny také v oblasti Dácie a pravděpodobně také na Noricum a Raetii. I když nedosáhli žádného výraznějšího úspěchu a Římanům se podařilo situaci uklidnit, zanedlouho vytáhly do boje znovu. Nejdůrazněji si počínaly kmeny se středního Podunají (Markomani, Kvádové a Jazygové), kterým se podařilo přes Pannonii a Noricum dostat letech 169-170 až do severní Itálie, kde vypálily město Opitergium a oblehly Aquileiu. Současně způsobily v Pannonii, Noricu a Raetii velké hmotné škody. Poničeny byly mimo jiné také důležité římské vojenské opěrné body Vindobona a Carnuntum. Přibližně ve stejné době také plenili Kostobokové Thrákii a dvě vandalské skupiny (Hasdingové a Lakringové) pronikaly do severní Dácie.

Současně došlo i k útoku v jiných částech Dunaje a celkem se této ofenzivy zúčastnilo více než 20 kmenů (někteří autoři se domnívají, že mezi nimi mohli být i kmeny slovanské, což lze ovšem jen stěží prokázat). Římané se museli zmobilizovat a posílit svou obranyschopnost. Kvůli nedostatku financí musel dokonce Marcus Aurelius uspořádat dražbu vlastního majetku. Byli sestaveny dvě nové legie z obyvatel Itálie (ti již v té době do legií normálně zařazováni nebyli). Pohraniční vojenské tábory byly posilovány čerstvě odvedenými vojáky. Vážnost situace dokumentuje také fakt, že do armády byli odváděni i otroci (což se předtím stalo pouze v době, kdy Hannibal vkročil se svými vojsky do Itálie) a gladiátoři. Kromě posílení hranic museli Římané přistoupit také k budování opevnění měst ve vnitrozemí. Války s Germány v Podunají se zúčastnili legie a pomocné sbory z nejrůznějších částí říše (např. jeruzalémská X. legie či africká III. legie).

• 2.FÁZE ( 171/172-174 )

Římanům se nakonec podařilo zmobilizovat všechny prostředky a také využít nepřátelství a rozpory, jež panovaly mezi jednotlivými barbarskými kmeny a přejít do protiútoku. K tomu došlo v roce 172, kdy římská vojska poprvé překročila Dunaj. Zaútočila na Kvády a pravděpodobně ještě téhož roku je donutila uzavřít mír. V příštím roce porazili Římané Markomany. Než se však stačili obrátit proti Jazygům, Kvádové sesadili krále, kterého jim dosadil Marcus Aurelius a spojili se s Jazygy proti Římanům. Těm se však i přesto podařilo oba sjednocené kmeny porazit a Kvádové tak museli přijmout mnohem tvrdší podmínky kapitulace než tomu bylo v prvním případě. Římané donutili barbary, aby opustili území bezprostředně u Dunaje, přijali na svá území vojenské posádky a vydali zpět zajatce a přeběhlíky. Vzápětí poté však přišla zpráva z východu o vzpouře syrského místodržitele (Avidius Cassius) a tak se musel Marcus Aurelius vydat na tažení na Blízký východ. Spolu s ním musela i část vojsk nedávno poražených kmenů (Markomanů, Kvádů, Naristů).

• 3.FÁZE ( 175-179/180 )

Teprve po zajištění situace na východě se mohl Marcus Aurelius vrátit do Říma a oslavit své vítězství nad kmeny ze severu. Tato radost však netrvala dlouho. Už v roce 177 začaly boje nanovo. Římané nejprve ujednaly nový mír s Jazygy, který byl pro ně výhodnější, než ten starý. Proti ostatním však museli bojovat hluboko v jejich území. Z té doby pochází proslulý nápis z Trenčína, který pochází ze zimy 179/180. Avšak než byly všechny boje zakončeny, zemřel 17. března roku 180 Marcus Aurelius. Místo něj nastoupil jeho syn Commodus. Ten však neměl příliš velký zájem na bojích s kmeny za Dunajem a tak nedlouho po otcově smrti s nimi uzavřel mír. Názory na to, proč tomu tak bylo se různí. Antičtí autoři to dávali za vinu Commodovi. Dnešní historikové se spíše domnívají, že šlo o vysílení obou stran dlouhými boji. Uzavřené mírové podmínky však nijak nenaznačovaly, že by barbarské kmeny byly v poslední fázi války pouze v defenzivě, a ani po tomto míru nenastal na hranicích klid. Commodus začal hranici na Dunaji opevňovat a dokonce platil některým kmenům za dodržování příměří. Pravděpodobně pak byla ještě za vlády Commoda vedena jedna válka proti Germánům sousedícím s Horní Pannonií. Tato výprava nejspíše proběhla v roce 188 nebo 189.

• MARCUS AURELIUS -

Marcus Aurelius Antoninus Augustus (26. dubna 121 – 17. března 180), byl římským císařem v letech 161 až 180, přičemž náležel k tzv. adoptivním císařům. Patřil rovněž mezi význačné představitele pozdní fáze vývoje filozofie stoicismu, kvůli čemuž bývá nazýván „filozof na trůně“. Navzdory jeho vysoké mravní integritě a výjimečným osobním schopnostem skončilo za jeho vlády dlouhotrvající období míru a prosperity římské říše, jejíž stabilita byla stále více nahlodávána jak zahraničními hrozbami, tak vnitřními problémy.

Krátce po svém nástupu na trůn byl Marcus nucen čelit útoku parthské říše na východních hranicích. Vedením války pověřil svého bratra a spoluvládce Lucia Vera, jehož podřízení si do roku 166 Parthy podrobili a ovládli Mezopotámii. Zhruba v téže době však barbarské kmeny obývající Germánii napadly a prolomily dunajskou hranici, oslabenou odesláním části zdejších sil do boje s Parthy. Tím byl zahájen dlouhý a náročný konflikt, známý jako markomanské války, jenž vyplnil většinu zbývajících let Markova vládnutí. Kromě vážných vnějších výzev se císař musel potýkat také s katastrofálními následky antoninovského moru, zavlečeného do římské říše vojáky vracejícími se z Orientu, a s neklidem vyvolaným spontánním pronásledováním křesťanů, k němuž docházelo v různých částech impéria. Roku 175 se zdárně vypořádal se vzpourou ve východních provinciích, vedenou Avidiem Cassiem. Nicméně ještě než stačil Germány zcela potlačit, v roce 180 Marcus zemřel, čímž moc nad říší přešla na jeho syna Commoda.

Během vojenských tažení v letech 170 až 180 vytvořil řecky psané dílo "Hovory k sobě" (Ta eis heauton), které je dodnes pokládáno za literární klenot, oslavující pojetí vlády jako služby a povinnosti, a je vysoce ceněno pro svůj znamenitý a vytříbený styl.

Od počátku šedesátých let 2. století se zvyšovala intenzita nájezdů Germánů a jiných barbarů směřujících do Galie a za Dunaj. Tento pohyb barbarů na jih a západ byl zřejmě vyvolán tlakem kmenů sídlících dále na východě. První nepřátelská invaze, vpád Chattů do Horní Germánie, byla odražena již v roce 162. Nejspíše koncem roku 166, nebo na počátku roku 167 překročilo 6000 Langobardů a Obiů Dunaj a vstoupilo do Panonie. Barbaři byli brzy poraženi, načež zdejší římský místodržitel zahájil vyjednávání se zástupci několika okolních kmenů. S pomocí markomanského krále Ballomara se sice podařilo dohodnout mír mezi Římany a jejich barbarskými sousedy, nicméně situace na hranicích zůstávala nadále neklidná. Někdy v téže době byla Dácie přepadena Vandaly a sarmatskými Jazygy.

Neblahý vývoj na severních hranicích zhoršovaný šířícím se morem přiměl Marka k horlivému konání obětí, jimiž chtěl usmířit rozhněvané bohy. Na jaře 168 vyrazili oba císařové z Říma na dunajskou frontu. Svůj hlavní stan umístili do severoitalského města Aquileia, z něhož organizovali obranu římského teritoria. Zároveň prováděli inspekci vojsk a dali odvést dvě nové legie, legio II Italica a legio III Italica. Přítomnost Marka a Vera v Panonii a Noriku pomohla stabilizovat tamní poměry, avšak kvůli řádění moru mezi legionáři se na radu dvorního lékaře Galéna rozhodli k návratu do Říma. Při zpáteční cestě Verus patrně v důsledku mrtvice v lednu nebo únoru 169 zemřel, takže od tohoto okamžiku musel Marcus trávit většinu času na taženích proti nepřátelům. Svoji ovdovělou dceru Lucillu provdal i přes její odpor za Tiberia Claudia Pompeiana, mimořádně schopného důstojníka syrského původu.

V roce 170 ztroskotal první vážnější římský pokus o protiofenzívu, když bylo 20 000 Římanů poraženo poblíž města Carnuntum germánskou koalicí v čele s Ballomarem. Markomani a Kvádové pak vyrazili na jih, zatímco ostatní barbaři vyplenili Noricum. Ballomarem vedení Germáni zdolali Alpy, vydrancovali město Opitergium (dnešní Oderzo) a jejich nápor vyvrcholil obležením Aquileie. Poprvé od porážky Kimbrů a Teutonů na konci 2. století př. n. l. se tak nepřátelským silám podařilo stanout na italské půdě, což vážně otřáslo sebedůvěrou obyvatelstva poloostrova. Mezitím Kostobokové, příchozí z oblasti Karpat, využili slabosti Římanů, zpustošili Moesii, Thrákii a Makedonii a dorazili až do Eleusíny, nedaleko Athén. Také jiné části říše byly svírány loupeživými nájezdy a povstáními. Na jihozápadě přemohli Maurové posádky pohraničních kastelů v Mauretánii a po dvě léta sužovali svými útoky Hispánie. Dokonce ještě Ammianus Marcellinus, přední dějepisec pozdní antiky, připomínal ve svém díle události markomanských válek, jevící se s odstupem času jako předzvěst mnohem hrozivějších barbarských útoků v následujících staletích.

Nedostatek lidských sil, zapříčiněný morem, a finanční těžkosti přiměly Římany k přijetí mimořádných opatření. Do legií byli rekrutováni otroci, stejně jako gladiátoři, díky čemuž mohli být útočníci pozvolna zatlačeni zpět za Dunaj. S některými kmeny byly navázány diplomatické kontakty, v rámci nichž bylo dojednáno spojenectví. Různé germánské pomocné oddíly se tudíž zapojily do konfliktu na straně Římanů. Marcus se snažil izolovat nejvzpurnější kmeny a vést s nimi boj odděleně, čímž mohli Římané snáze využít svoji drtivou početní a logistickou převahu. Tato strategie se ale ukázala být velice nákladná a zdlouhavá, neboť si vyžádala enormní množství zdrojů. K jejímu uskutečnění bylo navíc zapotřebí značných vojenských sborů, pro něž musely být vystavěny nové pevnosti, jako byla třeba Castra Regina (Regensburg). Taktéž byly učiněny nepříliš úspěšné kroky k usazení určitých skupin barbarů na římském území.

Poté, co Římané obnovili kontrolu nad Norikem, přemístil Marcus své hlavní sídlo do Carnunta. Příležitostně řídil vojenské operace také z táborů v Sirmiu (Sremska Mitrovica) a ve Vindoboně (Vídeň). V roce 172 podnikli Římané výpravu proti Markomanům a v dalších dvou letech si podrobili Kvády. Obdobně Marcus naložil s Jazygy, jež přinutil vydat tisíce římských zajatců. Poznámky v Historii Augustě o Markově úmyslu zřídit na levém břehu Dunaje dvě nové provincie, pojmenované Marcomannia a Sarmatia (zahrnující přibližně nynější Moravu, Slovensko a východní Maďarsko), dnešní historikové, vzhledem k absenci shodných tvrzení v jiných pramenech, zpochybňují a považují za kontroverzní. Třebaže pohoří na severním okraji těchto teritorií mohla tvořit lépe hájitelnou hranici, než jakou představoval Dunaj, říše, vyčerpaná dlouhotrvajícími válečnými střety, nedisponovala prostředky nezbytnými k výstavbě těchto provincií. Ať už byly Markovy záměry jakékoli, uzurpace Avidia Cassia mu zabránila v jejich uskutečnění. Od roku 177 pokračovali Římané ve válečných operacích proti Markomanům a Kvádům na středním Dunaji, v nichž vytrvali do samotného závěru Markova života.

Markovo počínání jako panovníka, stejně jako jeho dochované filozofické úvahy mu vynesly respekt a obdiv v očích současníků i později narozených. Taktéž křesťané, přestože byli za jeho vlády vystaveni pronásledování, považovali Marka za dobrého císaře. Tertullianus ho dokonce označil za přítele křesťanství. Všeobecná úcta prokazovaná Markovi širokými vrstvami římského obyvatelstva ještě zesílila vlivem vzrůstajících zmatků po skončení jeho panování. Okamžik jeho smrti se zdál být určitým zlomem a počátkem úpadku, jak to ostatně vyjádřil soudobý historik Cassius Dio. Rokem 180 je proto leckdy vymezován závěr epochy Pax Romana. Markova reputace zůstala i v dalších staletích zcela bez úhony, ačkoli ho ani zdaleka nelze označit za „dokonalého“ člověka, jelikož projevoval příliš velkou toleranci k chybám druhých. Jako Markovo největší selhání bude patrně vždy vnímán výběr Commoda, jeho jediného přeživšího syna, nástupcem. Kvůli tomu je často podrobován kritice, podle níž odklonem od adoptivního principu odevzdávání moci přerušil dlouhou a přínosnou éru římských dějin. Není ovšem možné přehlížet skutečnost, že kdyby neučinil Commoda augustem, pravděpodobně by tím svému synovi přivodil záhubu. Navzdory tomu lze jen stěží z Marka sejmout odpovědnost za to, že v důsledku jeho rozhodnutí se Římu dostalo jednoho z nejzhýralejších a nejukrutnějších císařů.

V novověku byl Marcus vystaven nové pozornosti a zájmu filozofů, myslitelů a literátů, kteří znovu pozvedli jeho proslulost. Za osvícenství se "Hovory k sobě" staly módní četbou řady vzdělanců, zvláště Voltaire jimi byl uchvácen. Markova moudrost, lidskost a smysl pro povinnost z něho činily vzor spravedlivého krále. Historik Edward Gibbon se ve svém stěžejním díle History of the Decline and Fall of the Roman Empire přiklonil k postoji Cassia Diona, když formuloval názor, že Markovou smrtí skončil zlatý věk Říma. Od novověku až do současnosti se četné význačné osobnosti, mezi něž náleželi monarchové, politici i spisovatelé, prohlašovaly za příznivce tohoto římského císaře. Paradoxně sám Marcus pociťoval vůči posmrtné slávě naprostou lhostejnost:

„Slovní výrazy kdysi obvyklé jsou teď zastaralé. Podobně i jména kdysi věhlasných lidí jsou teď jistou měrou zastaralá, jako Camillus, Caeso, Volesus, Dentatus a co nevidět i jméno Scipio a Cato, pak i Augustus a konečně Hadrianus a Antoninus. Neboť všechno je pomíjivé a brzy se stává bájí a klesá v hrob čirého zapomnění.“

• MARKOMANI -

Markomani byli germánský kmen, pravděpodobně příbuzný se Svéby.

Současní historikové předpokládají, že označení Markomani je odvozeno z jednoho z možných zdrojů:

• ze starogermánské formy slova March (pohraničí) a men (lidé)
• své jméno dostali po římském kapitánovi jménem Marcus Romanus, který roku 13 př. n. l. během germánského tažení dezertoval od legií
• nebo to byli Slované a své jméno získali od řeky Morava, v germánských a románských jazycích transkribované jako March, Marr, Mari, Maar a pod.

Římský vojevůdce Drusus zaútočil na Markomany roku 9 př. n. l. a zatlačil je na území dnešních Čech, kde jejich panovník Marobud založil mocné království. Tuto Marobudovu říši označil Augustus za hrozbu pro Řím.

• Markomanští vládci -

• MAROBUD -

Marobud, také Marbod, Marobod, Maroboduus (35 - 30 př. n. l.. - 37/38 n. l., Ravenna) byl markomanský král a první historicky doložený panovník vládnoucí na českém území v období 9-6 př. n. l. - 17/18 n. l. Původ jeho jména má keltský tvar. Keltské Maroboduos by prý germánsky znělo Marabadvaz, což znamená "v boji slavný". Původ keltského tvaru je neznámý.

Marobud pocházel z urozeného markomanského rodu a o jeho dětství mnoho nevíme. Mládí pravděpodobně strávil v Římě, kam byl, jak bylo častým zvykem, odveden jako rukojmí a vzdělán po boku urozených římských chlapců. Někdy před rokem 9 př. n. l. se vrátil ke svému kmeni, který v té době sídlil ve středním Německu a stal se jeho králem. Mezi lety 9 - 6 př. n. l. se Markomani v souvislosti s aktivní činností římských jednotek ve středním Německu v několika vlnách přesunuli na naše území, kde osídlili především střední Čechy, podkrušnohorské oblasti, jižní a východní Čechy.

Marobud se nespokojil s ovládnutím pouze České kotliny a je z písemných pramenů doloženo, že si poměrně brzy podmanil i kmen Lugiů sídlící ve Slezsku. Jeho svrchovanost postupně uznali i Silingové, Gótové, Semnoni a Langobardi. Jeho moc tak sahala od Dunaje na jihu, k dolnímu Labi na západě a k dolní Visle na severovýchodě.

Jako schopný vůdce brzy dokázal vytvořit mocnou říši, která hospodářsky prosperovala natolik, že byl schopen držet si po římkém vzoru vybudovanou rozsáhlou armádu. Přestože byl Římany brzy chápán jako hlavní konkurent ve středodunajském prostoru, snažil se vést vůči Římanům politiku neutrální.

Římský historik Velleius Paterculus se osobně zúčastnil výpravy, kterou proti Marobudovi Římané podnikli roku 6 n. l. Římané vedli útok ze dvou směrů. Z vojenského tábora Carnunta (u Vídně) v Noricu vytáhl Tiberius (pozdější císař) a s tímto proudem šel také Velleius Paterculus. Od vojenského tábora Mogontiaca (dnešní Mohuč) vytáhl s několika legiemi Lucius Sentius Saturninus, toho času místodržící provincie Germánie. Pravděpodobně k úspěchu předurčená výprava vyšla vniveč, když v Panonii propuklo povstání a Tiberius byl nucen se otočit zpět na pomoc panonským posádkám. Marobud tohoto dočasného římského oslabení nevyužil k protiútoku, naopak urychleně s Římany uzavřel smlouvu o nezávislosti, přátelských vztazích a vzájemném neútočení, která mu na další desetiletí zajistila klid.

Marobud zachoval loajalitu Římu i když v roce 9 n. l. vypuklo v Germánii pod vedením cheruského knížete Arminia povstání, které vedlo k velkým ztrátám na římské straně (bitva v Teutoburském lese). Vlivem Arminiova vzestupu od Marobuda odpadly některé kmeny (Semnoni), v roce 17 n. l. došlo k prvnímu přímému střetu mezi Arminiem a Marobudem, ale až roku 18 n. l. byl svržen, poté co byl přepaden Katvaldou, vyhnaným šlechticem, který získal spojence u Gótů na dolní Visle. Marobud se uchýlil pod římskou ochranu, byl však internován a zbytek života strávil v Ravenně, kde byl i pohřben. Je ironií osudu, že podobný osud zajatce v Raveně sdílela i Thusnelda, manželka jeho největšího, v té době již mrtvého protivníka Arminia.

Nálezy z období na přelomu letopočtu se řadí do tzv. horizontu Marobudovy říše, jinak chronologicky se jedná o starší dobu římskou, stupeň B1.

Velice častou archeologickou ambicí se stalo objevení Marobudova sídla. Z doby germánského osídlení se na našem území nezachovaly žádné opevněné výšinné polohy. Předpokládá se tedy, že snad osídlil některé opuštěné keltské hradiště (Závist u Zbraslavi nebo Stradonice u Nižboru) nebo snad jeho sídlo mohla tvořit soustava dvorců.

S Marobudem, resp. jeho vojenskou družinou jsou spojovány nálezy na dvou rozsáhlých a bohatých pohřebištích z počátku našeho letopočtu v Dobřichově-Pičhoře a v Třebusicích.

• KVÁDOVÉ -

Kvádové byli germánský kmen, pravděpodobně příbuzný se Svéby a Markomany.

V 1. století př. n. l. žili v oblasti severně od Mohanu. V letech 8 - 3 př. n. l. se postupně, podobně jako Markomani, přesunuli před útoky římských jednotek na východ. Kvádové se poté usadili v prostoru dnešní jižní Moravy, jihozápadního Slovenska a severního Horního Rakouska.

Ve 2. třetině 1. století vytvořili Kvádové na jihozápadě Slovenska útvar nazývaný „Vaniniovo království“,^[1] jehož centrum bylo východně od Malých Karpat a zasahovalo do Rakous a na jižní Moravu. Využívali Jantarovou stezku a stali se zprostředkovateli obchodu mezi Římem a oblasti na severu od Karpat. Vaniniovo království bylo závislé na Římu a v roce 50 či 51 způsobily intriky Říma vnitřní rozbroje a Vannia utekl do Pannonie. Vládu v zemi převzali Vangia a Sidonia.

Ve 2. století byli Kvádové jedni z hlavních protagonistů tzv. Markomanských válek, po nichž zůstalo jejich království vůči Římu ve vazalském poměru. Počátkem 5. století se část Kvádů připojila k Vandalům na jejich tažení do Hispánie. Zbylí Kvádové byli podrobeni Langobardy.

• COMMODUS -

Lucius Aurelius Commodus, jako císař Lucius či Marcus Aurelius Commodus Antoninus, od roku 191 Lucius Aelius Aurelius Commodus  ( 31. srpna 161 Lanuvium – 31. prosince 192 Řím ), byl římský císař panující v letech 177–192, nejprve jako spoluvládce svého otce Marka Aurelia, po 17. březnu 180 jako samovládce. Třebaže moc získal díky svému původu a ne díky adopci, bývá řazen k tzv. adoptivním císařům. Před svou císařskou proklamací užíval od 12. října 166  titulu caesar a od 7. července 175 i titulu předák mládeže (princeps iuventutis), udělovaného císařským princům.

Commodus se spolu s předčasně zemřelým bratrem-dvojčetem Antoninem narodil v rodině císaře Marka Aurelia a jeho ženy Faustiny Mladší. Vyrůstal v paláci na Palatinu, kde se sbíhaly všechny nitky moci z rozlehlého impéria římského. Ve věku pěti let byl s o rok mladším bratrem Anniem Verem prohlášen za caesara a po Verově smrti v roce 169 se stal jediným žijícím mužským potomkem císaře. Marcus Aurelius mu zajistil nejlepší učitele své doby, takže princ nabyl slušné znalosti v řečtině i rétorice.

Dne 19. května 175 odjel Commodus z Itálie do římsko-germánského pohraničí, sužovaného dlouholetou válkou, a po zprávě o vzpouře Avidia Cassia se odebral spolu s otcem do Sýrie a Egypta. Odtud se vrátil koncem roku 176 do Říma, kde oslavil – opět spolu s otcem – triumf. Svůj vzestup k nejvyššímu postavení v říši završil imperátorskou aklamací v roce 176, řádným konzulátem od 1. ledna 177 a provoláním za císaře v polovině téhož roku. Současně ho Marcus Aurelius oženil s Bruttií Crispinou, dcerou konzula Gaia Bruttia Praesenta.

Dne 31. prosince 192 podala Marcia Commodovi jed, a když po jeho požití císař nezemřel, uškrtil ho na návod Marcie a jejích spoluspiklenců přivolaný atlet Narcissus. Podle kronikáře Herodiana byly bezprostřední příčinou vraždy Commodovy plány zahubit své blízké – ti ho totiž zrazovali od nápadu zahájit slavnosti nového roku z gladiátorských kasásen. Cassius Dio k tomu dodává, že Commodus měl v úmyslu zabít i oba nastupující konzuly, Sosia Falcona a Erucia Clara, a doplnit svou titulaturu o přídomek "syn Diův, vítězný Herkules". Za nového císaře vybrali spiklenci bývalého konzula Helvia Pertinaka, jednoho z mála přátel Marka Aurelia, který byl dosud naživu. Commodova památka byla oficiálně zatracena (damnatio memoriae), za vlády Septimia Severa ho však rehabilitovali a prohlásili za boha.

• PANONIE -

Panonie (latinsky Pannonia) byla mezi léty 9 - 433 provincií římské říše, jež zhruba do poloviny 1. století nesla název Illyricum inferius. Na severu a východě byla Panonie ohraničena řekou Dunajem, která ji oddělovala od krajů obývaných germánskými a sarmatskými kmeny. Na západě sousedila s Noricem a Itálií, zatímco na jihu a jihovýchodě s Dalmácií a Moesií. Provincie zahrnovala západní polovinu dnešního Maďarska, Burgenland a část Vídeňské pánve v Rakousku, Srem v Srbsku a slovinské a chorvatské území mezi řekami Drávou a Sávou.

Podle římského historika Cassia Diona bylo prý jméno Panonie odvozeno ze slova panni (latinsky šátek), což poukazovalo na místní zvyk, týkající se odívání. Avšak dle názoru Julia Pokorneho, rakouského badatele a keltologa, pochází slovo Panonie z ilyrského výrazu pro bažinu, vodu nebo močál. Pojem Panonie se používá dodnes (například Autor LUCky.luKA v 07:27 | Permalink | Komentáře

Bitva u Plataje v létě 479 př. n. l. byla jednou z klíčových bitev řecko-perských válek. Spojená řecká vojska v ní rozhodným způsobem porazila perskou armádu vedenou příbuzným krále Xerxa I., Mardoniem, a odsoudila tak k nezdaru snahu Peršanů podmanit si evropské Řecko.

Místo: Plataje, Boiótie, Řecko

Výsledek: vítězství Řeků

PERSKÁ ŘÍŠE  X  ŘECKÉ MĚSTSKÉ STÁTY ( Sparta, Athény, Korint, Tegejci - Snad poprvé se spojily všechny hašteřící městské státečky. )

Velitelé: Mardonios  X  Pausaniás

Po porážce v námořní bitvě u Salamíny v září 480 př. n. l. se perský král Xerxés stáhl s velkou částí armády z řeckého území a v oblasti ponechal jen silné vojsko vedené Mardoniem, s příkazem, aby se počátkem příštího roku pokusilo znovu podniknout útok na jih. Mardonios se nejprve pokoušel využít sporů mezi Athénami a Spartou, ale s nevalným úspěchem – výsledkem nicméně bylo již druhé vyplenění Athén během necelého roku. Řekové se nyní opět sjednotili a rozhodli se čelit perskému nepříteli s využitím všech dostupných sil.

Mardoniova armáda o počtu cca 50 – 60 tisíc mužů (Hérodotos uvádí až 300 tisíc, ale jeho údaje jsou obvykle velmi nadnesené) si vybudovala opevněný tábor při řece Asopos. Řekové vedení Sparťanem Pausaniem se usadili na úpatí pohoří Kithairon. Základ jejich armády tvořilo pravděpodobně 5 000 spartských hoplítů, 8 000 Athéňanů, menší kontingent Korinťanů a malá skupinka Tegejců. K tomu pak ještě menší falangy z různých polis a pomocné sbory včetně spartských perioiků a heilótů – odhadem přibližně 30 tisíc mužů. Snad poprvé se spojily všechny hašteřící městské státečky.

Již předem bylo jasné, že Sparťané zaujmou tzv. „pozici cti“ na pravém křídle, a to nejen jakožto ocenění za hrdinnou obranu Thermopyl. Pozice cti byla považována za nejdůležitější místo ve falanze: hoplít měl štít na levé ruce a kryl tak bojovníka nalevo. Ovšem řady úplně na pravém kraji neměly krytí od nikoho a být zde vyžadovalo velikou odvahu a znamenalo zároveň i velkou čest. Udatnost zde postavených válečníků rozhodovala často o osudu celé falangy. Vedle Sparťanů stáli Athéňané, dále Tegejci, nicméně všechna řazení a přesuny nejsou z historických materiálů úplně jasné. Tak jako tak, postavení Řeků bylo co se týče defenzívy vynikající. Zaujaté obranné pozice skýtaly těžko dosažitelný cíl pro soupeřovu pěchotu a prakticky nemožný pro jízdu, hlavní zbraň perské armády. Nastala patová situace. Jestliže Mardonios nemohl zaútočit na držené pozice Řeků, Pausaniás se oprávněně obával střetu na planině, kde by mobilní kavalerie mohla pomalou falangu vymanévrovat. Navíc Řekům přicházely další posily z polis a neměli tudíž důvod ke spěchu.

K úvodnímu střetu došlo chybou v řazení řeckých sil, když se oddíl Megařanů dostal do zranitelné pozice. Mardonios to zaregistroval a vyslal kavalerii vedenou Mesistiem, která zasypala Megařany mrakem šípů a značně zredukovala jejich počet. Úplnému masakru zabránili athénští lučištníci reagující na zoufalé volání o pomoc tím, že začali ostřelovat odkryté Peršany. Poté boj ustal. Jeho výsledkem bylo mnoho mrtvých Megařanů, zabitý Mesistios a také zjištění, že Pausaniás se svými jednotkami jen těžko může z kopce sestoupit.

V další fázi střetnutí došlo k taktickému formování armád na obou stranách. Sparťané stáli proti elitním perským jednotkám, athénské falangy proti přeběhlickým hoplítům z Théb a Boiótie, Korinťané a vojáci z ostatních polis o trochu více vzad proti vojevůdci Artabazovi a jeho Baktrijcům. V napjatém klidu před bouří Mardonios nechal alespoň ostřelovat řecké pozice z větší dálky, ale tato činnost byla spíše symbolická, každopádně vojensky v podstatě neúčinná. Početnější Peršané by sice byli schopni na obou křídlech obkličovat Řeky, ale ne ve stávající situaci. Slabinou jinak dobré pozice Helénů byla ovšem závislost na dodávkách vody ze vzdáleného pramene. Mardonios to odhalil a vytrvalým napadáním zásobovacích vozů začal Pausania zahánět do úzkých.

Dvanáctého dne se stala situace pro Řeky neúnosnou. Bez zásobování by se nebyli schopni udržet. To byl důvod rozkazu, aby se v noci stáhla vojska postupně po oddílech k městu Plataje, kde byla možnost získat potřebný zdroj vody. Jako poslední měli odejít Sparťané s Tegejci. Celý manévr však nebyl dostatečně rychlý, a tak za úsvitu třináctého dne spatřil Mardonios poslední Řeky opouštějící své pozice. Pravděpodobně se domníval, že protivníkovu armádu rozbila řevnivost mezi jednotlivými polis. Okamžitě zareagoval, bleskurychle překročil most a vrhl se do nekompromisního útoku.

Sparťané reagující na nebezpečí v rychlosti srazili štíty s Tegejci a utvořili jednolitou falangu. Nebezpečí si všimli vzápětí i Athéňané a začali se vracet, stejně jako vzadu stojící Korinťané. Na Sparťany se nejdříve snesl mrak šípů, nicméně jejich zbroj a štíty je v první fázi ochránily. To už se ale na ně vrhala perská jízda i s osobní gardou Mardonia. Postupující athénská falanga se zaklínila v rovném boji s thébskou a nový střed, nyní korintský, byl pronikajícími Peršany zastaven za linií Sparty a Athén. Po dvou týdnech čekání se rozpoutal zuřivý a nemilosrdný boj, v němž měli Peršané zpočátku trumfy ve svých rukou.

Hlavní síla Peršanů se napřela do slabého středu protivníka, a ten začal logicky ustupovat. Silný spartský kontingent byl po bitvě, která zuřila celé ráno, oddělen od hlavního dění, a tak ustoupil zpět a vyčkával, neboť díky terénu se nemohl účinně zapojit. Bezmocní Korinťané se propadali do hloubi pole, Athéňané byli rádi, že bojovali vyrovnanou bitvu proti silné thébské falanze. A pak nastal zlom. Není zcela jasné, jak k němu došlo, teorií nabízejí historikové povícero.

Ve chvíli, kdy se hlavní elitní perský střed posunul ještě dále, prořídlý oddíl Tegejců, který byl vedle Sparťanů, se vyřítil do útoku na osobní gardu Mardonia. Do pohybu se dali i Sparťané. Když záložní oddíly perské těžké jízdy spatřily nebezpečí hrozící jejich veliteli, rozjely se na nepočetnou skupinku Tegejců. Jenomže narazily na pomalu pochodující falangy Sparťanů, kteří je s válečnou písní na rtech zastavili. Osobní garda Mardonia se sice obrátila proti postupujícím Tegejcům, ti se však se zarputilou zuřivostí probíjeli dál až k vrchnímu veliteli.

Zoufalí soupeři Sparťanů se marně snažili rozlomit neprostupnou hradbu falangy, což ocenil i jinak nekriticky prořecký Hérodotos. Médská zbroj neměla ovšem proti řeckým xifům šanci a byli to naopak Sparťané, kdo začal zatlačovat protivníka. Mezitím se jeden z posledních hoplítů tegejského oddílu probil až k Mardoniovi a usmrtil jej. V tu chvíli se vývoj zlomil definitivně. Peršané bez svého vůdce ztratili řád a začali podléhat panice. Jejich armáda se dala na ústup, jenž se rychle měnil v útěk, zvláště ve chvíli, kdy ke stažení zavelel i Artabazos, který jinak do bitvy vůbec nezasáhl – přestože měl k dispozici množství vojáků. I Korinťané, kteří již byli v prakticky beznadějném postavení a nebyli daleko od úplného chaosu, přešli do protiútoku, tím spíše Sparťané a zbytek Tegejců, který stál u zrodu zlomu. Nastal velký masakr, kterému kupodivu unikli Thébané, svádějící po celou dobu bitvy vyrovnaný souboj s Athéňany. Ačkoli ztráty Peršanů nejsou známy, byly nepochybně značné. Pozemní armáda krále Xerxa v Řecku byla zničena.

Pausaniás († 470) byl spartský princ z dynastie Ágidovců, jenž během řecko-perských válek velel Helénům při jejich vítězství nad Peršany v bitvě u Platají.

Pausaniás byl synem Kleombrota a vnukem krále Anaxandrida II. Kleombrotův bratr, král Leónidás I., čelil v roce 480 př. n. l. vojsku perského krále Xerxa I. v bitvě u Thermopyl, v níž Leónidás nalezl společně s 300 Sparťany slavnou smrt. Kleombrotos byl poté ustaven regentem za nezletilého Leonidova syna Pleistarcha. Mezitím Peršané pronikli do Řecka a okupovali Athény, načež Kleombrotos vytáhl s vojskem na Isthmos, kde zahájil stavbu obranné hradby. Nedlouho po vítězství řeckého loďstva nad perskou flotilou v bitvě u Salamíny však Kleombrotos zemřel. Novým regentem za Pleistarcha se proto stal jeho bratranec Pausaniás. Perské vojsko ustoupilo po porážce u Salamíny do severního Řecka a jeho velitel Mardonios otevřeně vyjednával s Athéňany. Pokud by Mardonios uspěl ve snaze získat Athéňany na stranu Persie, mohl by využít athénských lodí k vylodění na Peloponésu a obejití spartského opevnění na Isthmu. Pausaniás a Leótychidás, druhý spartský král, zřejmě netoužili pomáhat Athéňanům, ani vést válku s Peršany. V zimě 480 až 479 př. n. l. tudíž probíhala složitá diplomatická jednání mezi členy helénského spolku, na základě nichž se Athéňané vyslovili pro setrvání v boji a Sparťané se uvolili poskytnout své vojsko k obraně Řecka před Peršany.

Na počátku léta 479 př. n. l. Peršané opětovně obsadili a vydrancovali Athény. Nato se Pausaniás vypravil s vojskem do středního Řecka a překročením pohoří Kithairón přinutil Mardonia k opuštění Athén. Obě armády se setkaly v červenci severně od města Plataje v Boiótii. Po několika dnech oboustranné nečinnosti se Peršanům podařilo odříznout své protivníky od zásobování vodou. Řekové se kvůli tomu stáhli směrem na jih, nicméně v průběhu nočního přesunu se jejich linie rozbila, čehož Mardonios využil za úsvitu dalšího dne k zahájení útoku. Helénové dokázali zadržet perský nápor, přičemž byl Mardonios zabit. Sparťané vzápětí zahnali jádro perských sil, zatímco Athéňané se zmocnili perského tábora. S Athéňany sympatizující Hérodotos se ve svých Dějinách o Pausaniových opatřeních příliš nezmiňuje. I současní historikové navíc potvrzují, že bitva u Platají byla spíše střetnutím vojáků, v němž vojevůdci nesehráli tak zásadní roli. Přesto nelze snižovat Pausaniovy zásluhy na tomto úspěchu značícím konec perských snah o podrobení Řecka.

Na jaře 478 př. n. l. vedl Pausaniás řeckou expedici na Kypr a potom vytáhl s padesáti loďmi proti perské posádce v Byzantiu. Řekové již dříve opanovali město Sestos při Helléspontu, takže podmaněním Byzantia by ovládli průlivy mezi Evropou a Asií a tím by barbarům zabránili v novém vpádu do Řecka. Při dobývání Byzantia bylo zajato několik předních perských šlechticů, včetně některých Xerxových příbuzných. Pausaniás je pak údajně propustil, třebaže tvrdil, že unikli. Podle Cornelia Nepota Pausaniás následně odeslal Xerxovi dopis, v němž žádal o jeho dceru, za což mu sliboval pomoc při ovládnutí Sparty a zbytku Řecka. Xerxés měl vyslovit souhlas s tímto návrhem. Z důvodu Pausaniovy arogance, povýšenosti a vzhledem k šířícím se zvěstem o spolčení s Peršany se mnoho dosavadních spartských spojenců raději podrobilo autoritě Athéňanů. Velení nad řeckým vojskem převzal Aristeidés, jenž se zřejmě podílel na rozšiřování pomluv o Pausaniovi a přispěl tak k jeho neoblíbenosti mezi spojenci. Pausaniás byl povolán do Sparty, aby se zodpovídal z podezření z properských sympatií (medismos). Ihned po návratu do vlasti byl obžalován, ale místo trestu smrti byl odsouzen k peněžité pokutě. Sparťané se po tomto incidentu rozhodli nepokračovat ve válce s Persií. Athéňané, disponující mocnou flotilou triér, vytrvali ve střetnutí a založili délský spolek, který se v budoucnu vyvinul ve skutečnou athénskou říši.

Po svém propuštění se Pausaniás vzdal regentství a opustil Spartu. V roce 477 př. n. l. se odebral do Byzantia, kde patrně hodlal založit vlastní doménu. Pausaniás se začal oblékat v orientální úbor a navíc zavrhl spartské obyčeje, místo nichž si osvojil perské zvyky a způsob života. Jeho počínání bylo ovšem na překážku athénským zájmům a proto ho Kimón z města vypudil. Pausaniás se nato usadil v maloasijském městě Kolónai, nacházejícím se na pobřeží Tróady. O několik let později k němu dorazili poslové ze Sparty, kteří mu sdělili, že se buď vrátí do Sparty, nebo bude odsouzen k smrti. Znepokojený touto hrozbou svolil Pausaniás v roce 471 př. n. l. k návratu, nicméně už po svém příchodu do Sparty byl dle rozhodnutí eforů uvržen do vězení. Ačkoli se mu brzy podařilo dostat se zpět na svobodu, podezření z kontaktů s perským králem ze sebe nesejmul. Nebyl nalezen ani žádný přesvědčivý důkaz dokládající Pausaniův záměr naklonit si příslibem svobody heilóty, spartské státní otroky, přestože se soudilo, že chystá s jejich pomocí převrat.

Jeden mladík, který měl jako posel doručit Pausaniův dopis perskému satrapovi Artabazovi, předložil toto psaní eforům. Avšak dříve, než mohl být Pausaniás zadržen, byl varován, načež vyhledal úkryt v chrámu bohyně Athény Chalkioikos. Eforové pak přikázali zazdít všechny vstupy do chrámu, čímž chtěli Pausania vyhladovět. Když se Pausaniás ocitl na prahu smrti, byl vynesen ven a krátce poté zemřel. Takto neslavný konec stihl jednoho z nejproslulejších řeckých velitelů účastnících se řecko-perských válek. Pausaniův syn Pleistoanax zaujal v roce 459 př. n. l. hodnost spartského krále po Pleistarchovi.

Mardonios (staropersky Mardunija; † 479 př. n. l.) byl významný perský vojevůdce a jeden z hlavních aktérů řecko-perských válek. Jeho otcem byl Góbryas, muž, který se zúčastnil spiknutí proti mágu Gaumátovi, manželkou dcera krále Dareia I. Artozostra.

Mardonios velel roku 492 př. n. l. výpravě, která moci perského krále znovu podrobila Thrákii a Makedonii, ztracené v souvislosti s iónským povstáním. Během Xerxovy výpravy proti Řekům, kterou osobně připravoval, stál v čele armády, jež v letech 480–479 př. n. l. přezimovala na řeckém území a v létě 479 př. n. l. se zúčastnila bitvy u Platají. Zde Mardonios, jehož jinak Řekové oceňovali pro jeho statečnost, padl a bitva sama skončila perskou porážkou.

Řecké státy

Nedlouho po vítězství u Marathónu přiměl Miltiadés Athéňany k podniknutí expedice na Kykladské ostrovy. Jeho tažení na ostrově Paros však ztroskotalo, přičemž zde byl vážně zraněn. Miltiadův neúspěch podnítil jeho politické soupeře k protestům, jež vedly k Miltiadově pádu. Po svém návratu do Athén byl obviněn z vlastizrady a odsouzen k smrti. Trest byl sice zmírněn na pokutu padesáti talentů, nicméně dříve než mohl tuto sumu zaplatit, podlehl ve vězení utrženým zraněním. V athénské politice se nyní svářily dvě strany, demokraté vedení Themistoklem a aristokraté v čele s Aristeidem. V roce 487 př. n. l. bylo poprvé užito střepinového soudu (ostrakismos), jímž byli postiženi převážně vůdčí představitelé zastánců míru s Persií. O pět let později zvítězil Themistoklés nad Aristeidem, který byl ostrakismem vypovězen z Athén. V téže době probíhala válka mezi Athénami a ostrovem Aigínou, jež byla nejsilnější námořní mocností Řecka a jejíž lodě pustošily attické pobřeží. Themistoklovi se následně podařilo pohnout své spoluobčany k využití zisků z nově objevené stříbrné žíly v Lauriu k rozsáhlému programu výstavby triér. Themistoklés nechal vystrojit flotilu zdánlivě proti Aigíňanům, ve skutečnosti však připravoval svoji obec k novému střetu s Peršany. Athéňané si tak během dalších dvou let opatřili loďstvo čítající dvě stě triér.

V celém Řecku byly dobře známy zprávy o obnovených perských přípravách. Na podzim roku 481 př. n. l. byl proto do Poseidónova chrámu na Isthmu svolán kongres všech řeckých obcí, které dosud nebyly porobeny Peršany. V téže době se Xerxés přemístil do Sard, kde hodlal přezimovat před blížící se invazí. Tváří v tvář hrozícímu nebezpečí se Řekové pokusili sjednotit všechny obce do jediné veliké aliance k obraně vlasti. Došlo i k veřejnému usmíření mezi Athénami a Aigínou. Avšak leckteré městské státy zůstaly stranou, k čemuž je vedla obava z perské moci, případně žárlivost k vedoucí pozici Sparty (z tohoto důvodu odmítly účast sicilské a italské obce, které požadovaly, aby v čele stál syrakúský vládce Gelón). Mnohé byly nakloněné Peršanům. Vzniknuvší vojenský spolek pod vedením Sparty tvořilo třicet jedna států z Peloponésu, z Euboie a Athény. Spolek tudíž sdružoval pouze menší část řeckých poleis. Ostatní zůstali buď neutrální nebo se jako Thesálie a posléze Boiótie poddali Peršanům. Strategický plán Helénů, vypracovaný Themistoklem, spočíval ve svedení námořní bitvy, v níž by bylo perské loďstvo poraženo, čímž by perské pozemní síly byly kvůli nedostatečnému zásobování přinuceny stáhnout se z Řecka. Návrh Sparty, aby byl přehrazen Isthmos, nebyl přijat, jelikož by tím celé severní Řecko bylo přenecháno bez boje Peršanům.

Perská říše

Pohroma Peršanů v Řecku učinila Dáreia o to víc dychtícího po dobytí této země. Po bitvě u Marathónu strávil velkokrál další tři roky budováním nového vojska, ovšem dříve než byly přípravy završeny, vypuklo v Egyptě povstání, které ho přinutilo kampaň do Řecka odložit. Po Dáreiově smrti v roce 485 př. n. l. nastoupil na perský trůn jeho syn Xerxés I. Ten nejprve zdolal vzpouru v Egyptě a následně také v Babylonu. Pak mohl napřít svoji pozornost západním směrem, k evropským břehům Egejského moře. Xerxés nařídil všem městům své rozlehlé říše poskytnout vojáky, lodě, koně a nezbytné zásoby. Po čtyřech letech byla v Malé Asii shromážděna obrovská branná moc. Na poloostrově Chalkidiké, na sever od hory Athós, byl prokopán kanál, který měl zabránit opakování katastrofy z roku 492 př. n. l, a rovněž byl postaven most přes řeku Strýmón. Zároveň egyptští a féničtí technici zkonstruovali poblíž Abýdu z lodí pontonový most přes Helléspont, který je zde široký pouze asi jeden a půl kilometru. Peršané si dále získali přízeň četných řeckých poleis. Mezi nimi vynikal peloponéský Argos, jehož obyvatelé se zavázali přejít na stranu velkokrále, jakmile perské vojsko dosáhne hranic jejich území. Rod Aleuovců vládnoucí v thesalském městě Lárísa považoval perský vpád za příležitost rozšířit vlastní moc. Taktéž Théby byly ochotny přejít na stranu Peršanů a učinily tak ihned po bitvě u Thermopyl.

Mezitím řecké loďstvo, tvořené 330 triérami, z nichž zhruba dvě třetiny náležely Athéňanům, kotvilo u mysu Artemísion na severu ostrova Euboia. Velení příslušelo nikoli Themistoklovi nýbrž spartskému nauarchovi Eurybiadovi. Po skončení bouře na pobřeží Magnésie pokračovaly perské lodě kolem Pagaského zálivu a poté zakotvily u Afet nedaleko řeckých lodí. Po zjištění počtu perských plavidel chtěli mnozí z Řeků opustit svoji pozici. Themistoklés a Euboiané, kteří se obávali o své ženy a děti, je jen s obtížemi přesvědčili, aby vytrvali na místě a utkali se s Peršany. Současně se 200 perských lodí vypravilo podél východního pobřeží Euboie, aby Řekům zablokovalo únikovou cestu obsazením úžiny Euripos. Řekové se však o tomto úskoku dozvěděli a vyslali na jih část svých lodí. Když se jim v tom hlavní část perských sil pokusila zabránit, rozhořel se boj, v němž byli Peršané odraženi. Následující noci pak bouře zasáhla perské lodě plující k Euripu a většinu z nich vážně poničila. Tyto nezdary ale Peršany neodradily od dalšího útoku o dva dny později. Bitva trvala celý den a vyžádala si řadu lodí na obou stranách. Podle Hérodotova tvrzení byla zničena nebo poškozena polovina athénských triér a poté, co se rozšířila zpráva o pádu Thermopyl do rukou Peršanů, odpluly řecké lodě Euboiskou úžinou směrem k Athénám. Třebaže bitva u Artemísia skončila nerozhodně, Řekům dodala naději a odvahu, neboť si uvědomili, že za příznivějších podmínek by byli schopni Peršany na moři porazit.

Artemísion, vydrancování Athén

Po vítězství u Thermopyl vtrhl Xerxés do Dóridy a Fókidy a vypaloval tamní města. Třebaže Athéňané žádali ostatní Řeky, aby šli Fókům na pomoc, Sparťané a většina Peloponésanů soustředili svoje síly na Isthmos, kde se hodlali opevnit. Za této zoufalé situace navrhl Themistoklés svým spoluobčanům, aby opustili Athény a spolehli se na své lodě, jelikož podle věštby „dopustí Zeus, že Heladě zůstanou dřevěné hradby, které nápory vydrží“. Těmito dřevěnými hradbami byly podle Themistokla myšleny athénské triéry. Athéňané po dlouhém rozvažování Themistoklův návrh přijali, načež byly ženy a děti dopraveny do Troizény a na Salamínu. V okamžiku největšího nebezpečí svolil Themistoklés k návratu vypuzených politiků včetně Aristeida, čímž chtěl upevnit jednotu obce. Xerxés a jeho vojáci zatím vstoupili do opuštěných Athén a oblehli Akropolis, jejíž obránci se odmítali vzdát. Peršané je však brzy přemohli a zmasakrovali. Všechny chrámy a budovy na athénském hradě byly vydrancovány a spáleny. Spolu s ostatními Řeky pak Athéňané na lodích i na Salamíně viděli, jak zlověstné plameny stravují Akropoli.

Zdrženlivost, jíž Sparta projevovala po bitvě u Thermopyl, příliš neprospěla řecké věci. Nakonec to však byly právě spartské zbraně, které trvale ukončily perskou hrozbu v Řecku. Pod dojmem obnoveného perského útoku se v létě 479 př. n. l. vypravil Pausaniás v čele 5000 spartiatů a 5000 perioiků, doprovázených podle Hérodota 35 000 heilóty, ze Sparty na Isthmos. Toto byla největší vojenská síla, jakou do té doby Sparta vyslala do pole. K spartské armádě se připojily také vojenské sbory mnoha dalších řeckých států. Athéňané vyslali 8000 těžkooděnců, Korinťané 5000, Megařané 3000. Řecké vojsko čítalo celkově kolem 38 000 hoplítů, k nimž je třeba připočítat ještě lehkooděnce a heilóty. Slabinu Helénů ale představovala absence jízdy a nízký počet lučištníků. Perské síly byly asi trojnásobné oproti Řekům, přičemž součástí Mardoniova vojska byly i kontingenty Thébanů a jiných properských Řeků. Když se Mardonios doslechl o postupu Lakedaimónských, ustoupil z Attiky do Boiótie a zde se utábořil u řeky Ásópos poblíž města Plataje.

Řekové zamýšleli svést obrannou bitvu, v níž by využili své falangy a tudíž se snažili vyprovokovat Peršany k útoku. Avšak Mardonios si počínal nanejvýš obezřetně a neprojevoval nejmenší úmysl Řeky napadnout. Řecké vojsko se zformovalo na vyvýšeninách na jižním břehu Ásópu ve vzdálenosti asi osmi kilometrů od Peršanů, kteří se opevnili na protější straně řeky. V nadcházející bitvě u Platají tvořili Sparťané pravé křídlo řeckého vojska, nalevo stáli Athéňané a oddíly ostatních řeckých obcí byly rozmístěny ve středu. Po deseti dnech vzájemného vyčkávání, nařídil Mardonios svým lučištníkům, aby zabránili Řekům v přístupu k řece. Zároveň do týlu řeckého vojska vyslal své jezdce, kteří znečistili prameny vody a ohrožovali zásobovací linie Helénů. Pausaniás se tudíž rozhodl stáhnout vojsko výše do kopců a zaujmout tak výhodnější postavení blíže Platajím. Během nočního přesunu Řeků došlo však ke zmatkům, pročež Mardonios ráno následujícího dne nařídil rozhodný útok proti rozptýleným Řekům.

Jako první byli perskou jízdou napadeni Sparťané, kteří kryli noční ústup. Nedlouho nato byli Athéňané vystaveni útoku properských Řeků. Peršané zasypávali spartskou falangu salvami šípů, čímž jí způsobili vážné ztráty. Ovšem když se Mardonios přiblížil se svojí pěchotou ke spartské linii, podnikl Pausaniás okamžitý a rozhodný protiútok. Peršané nebyli schopni snést nápor spartských těžkooděnců a začali pozvolna ustupovat. V témže momentě hrozilo Athéňanům na levém křídle obklíčení, avšak včasný návrat řeckého středu zamezil athénské pohromě. Mezitím Sparťané zabili v lítém boji Mardonia a spolu s řeckými spojenci se pustili do pronásledování Peršanů, jejichž ústup se postupně změnil v regulérní útěk. Taktéž Athéňané získali navrch nad proti nim stojícími Thébany. Část perského vojska hledala záchranu ve svém opevněném táboře, Řekům se však podařilo ho dobýt, takže všichni královi vojáci v něm byli zmasakrováni. Zbytky Peršanů se pak vydaly na strastiplnou cestu zpět za Helléspont. Krátce po bitvě oblehli Řekové Théby a po měsíci bojů město dobyli. Properští vůdcové města byli poté odvedeni na Isthmos, kde je dal Pausaniás popravit.

Údajně v tentýž den, kdy se konala bitva u Platají, svedlo 110 řeckých triér pod velením spartského krále Leótychida vítěznou bitvu u Mykalé, v níž bylo rozdrceno 300 perských lodí. Řekové pak pluli k Helléspontu s cílem zničit most do Evropy. Poté, co dorazili na místo, však nalezli most v troskách. Řekové v Malé Asii a na Kykladech, povzbuzení Xerxovým nezdarem, nyní opět povstali. Když požádali o pomoc, Sparťané jim navrhli, aby přesídlili do severního Řecka, což Iónové odmítli. V roce 478 př. n. l. se flotila složená z 20 peloponéských triér a 30 athénských vypravila pod velením Pausania na Kypr. Řekové sice osvobodili své zdejší krajany, avšak fénická města se jim ubránila. Kypr tak i nadále zůstal základnou perského loďstva. Řecká flotila se pak plavila k Bosporu, kde oblehla Byzantion. Protože se krátce předtím athénský vojevůdce Xanthippos zmocnil Séstu při Helléspontu, ovládnutím Byzantia si Řekové mohli zajistit spojení s poleis na pobřeží Černého moře.

Po dobytí Byzantia bylo zajato mnoho vysoce postavených perských šlechticů. Na Pausania, jenž pocházel z královského rodu Ágidovců, udělali Peršané silný dojem svými mravy a způsobem odívání, které záhy převzal za své. Svým orientálním vystupováním však pohoršoval jak Ióny tak Peloponésany. Jeho autorita navíc utrpěla šířícími se zvěstmi o tom, že tajně spolupracuje s perským satrapou Frýgie Artabazem. Pausaniás byl tudíž odvolán do Sparty a velení nad spojeneckým vojskem převzal Aristeidés. V následujícím roce 477 př. n. l. vyslali Sparťané do Byzantia jiného velitele, doprovázeného menším oddílem, nicméně Iónové dosud si pamatující Pausaniovo autokratické jednání, ho požádali, aby odešel. Již po vypuzení Peršanů z Řecka ztratili Sparta a ostatní Peloponésané zájem na pokračování ve válce, v čemž je tato událost ještě utvrdila. Vzniklé mocenské vakuum brzy vyplnily Athény, které založily svoji první námořní alianci, známou jako délský spolek.

Autor LUCky.luKA v 21:52 | Permalink | Komentáře

Bitva u Filipp (Fillippoi) se odehrála roku 42 př. n. l. v Makedonii.

Po vraždě Ceasara museli jeho vrazi opustit Řím. Pod vedením Gaia Cassia Longina a Marka Iunia Bruta, ovládli nakrátko východní část Římské říše. Po krátkých manévrech se armáda triumvirů střetla s armádou zastánců republiky poblíž Filipp, kde je triumvrové Marcus Antonius a Octavianus na hlavu porazili. Bitva se odehrála v roce 42 př. n. l. ve dvou střetnutích. Vojsko triumvirů disponovalo 100 000 muži pěšího vojska a 13 000 jezdci, strana republikánů disponovala 80 000 muži pěšího vojska a 20 000 jezdci, k tomuto počtu je nutno připočíst 20 000 mužů pomocných jednotek. Po prohrané bitvě Longinus a Brutus spáchali sebevraždu. V náledujících letech ztratil třetí triumvir Lepidus svůj politický vliv, Octavianus posiloval svůj vliv v městě Římě a Antonius na východě říše.

Opevněný tábor triumvirů ležel v nížině přímo na via Egnatia. Od něj vedla palisáda s příkopem až k bažinám na jihu.

Brutus rozbil svůj tábor na pahorku na severní straně via Egnatia. Cassiův tábor byl také na pahorku, ale na jižní straně via Egnatia.

Díky tomu, že se Octavianovi udělalo nevolno, se vedení vojska triumvirů ujal Marcus Antonius. Ten chtěl bitvu co nejdříve, neboť měl mnohem horší zásobování než republikáni, ale Brutus s Cassiem vždy odmítli. Oba chtěli triumviry vyhladovět. Marcus Antonius nutně potřeboval bitvu, čili nechal tajně vystavět cestu přes bažiny a obejít bok nepřítele. Po deseti dnech mohl Marcus vyslat několik mužů, kteří obsadili pevnůstky nepřítele. Cassius ale zpozoroval nepřítele a rychle postavil hradbu přes bažinu. Takto tedy zastavil Marcusův plán a odřízl jeho muže. Tato šarvátka vyústila v opravdovou bitvu. Marcus Antonius zaútočil svým pravým křídlem na vystavěnou hradbu a po prolomení obsadil republikánský tábor. Cassius ztratil orientaci v bitvě a raději spáchal sebevraždu. Jeho vojsko se poté rozprchlo do všech světových stran. Na druhé straně pole zatlačili Brutovy oddíly oddíly Octaviana a zmocnili se tábora triumvirů.

Takto se tedy otočilo bitevní pole o 90 stupňů. Po první bitvě nastal třítýdenní odpočinek. Brutus opět používal zdržující taktiku. To se ale nelíbilo jeho vojákům a důstojníkům, kteří chtěli bojovat. A tak se nechal strhnout jako Pompeius v bitvě u Frasálu. A stejně dopadl. Ačkoli museli triumvirové bojovat o každý metr půdy co dobyli, nepolevili a Brutova armáda byla vytlačena až do pevnosti. Tím se narušila linie a toho využili zkušení legionáři triumvirů. Po následné řeži radši Brutus spáchal sebevraždu.

Caesarova smrt tedy byla pomstěna, což byl hlavní cíl triumvirů. V následujících letech ztratil Lepidus svoji politickou moc. Octavianus posílil moc v Římě a Marcus Antonius na východě. Nová občanská válka byla na dohled.

Via Egnatia -

Via Egnatia (řecky: Εγνατία Οδός) byla starověká římská silnice vybudovaná ve 2. století př. n. l. Procházela římskými provinciemi Illyria, Macedonia a Thracia na území dnešní států Albánie, Makedonie, Řecka a evropské části Turecka. Byla pojmenována podle makedonského prokonzula Gnaea Egnatia.

Začínala ve městě Dyrrachium (dnešní Durrës) na pobřeží Jardranu podél řeky Genusus (Shkumbin), přes pohoří Candaviae, a dále k jezeru Ohrid. Dále se stáčela k jihu a přes horské soutěsky vedla do města Soluň na pobřeží Egejského moře odkud přes Thrákii pokračovala do města Byzantium (dnešní Istanbul).^[2] Její celková delka byla přibližně 1 120 km (746 římských mil). Jako většina hlavních římských silnic byla 6 metrů široká a dlážděná polygonálními kamennými deskami nebo tvrdou vrstvou písku. Poslední rozsáhlé opravy silnice byly podle údajů na zachovaných milnících provedeny za císaře Traiana. Během 5. století byla její západní část podle některých historiků, již téměř neprůchodná.

Gaius Cassius Longinus -

Gaius Cassius Longinus (85 př. n. l. – 42 př. n. l.) byl římský politik, jeden z Caesarových vrahů. Během občanské války byl Pompeiovým spojencem, po Pompeiově porážce a Caesarových amnestiích se ale s Caesarem usmířil. Pravděpodobně kvůli diktátorově touze po královské koruně se pak stal jedním z vůdců spiklenců, kteří Caesara zavraždili. Po prohrané bitvě u Filipp spáchal sebevraždu.

Marcus Iunius Brutus -

Marcus Iunius Brutus (85 př. n. l. - 23. listopadu 42 př. n. l.) byl římský politik, zastánce republikánského zřízení a jeden z iniciátorů spiknutí proti diktátoru Gaiu Iuliu Caesarovi.

Brutus byl dlouhá léta Caesarovým blízkým přítelem. Roku 44 př. n. l. mu Caesar svěřil úřad městské praetury. Brutus však byl zastáncem republikánského zřízení, jež bylo v té době ve vážné krizi, kterou ještě prohlubovaly snahy Caesara po monarchistické vládě. To bylo důvodem Brutovy účasti na spiknutí proti diktátorovi, jemuž se postavil do čela. Na Caesarově zavraždění v březnu 44 př. n. l. se podílel osobně. Poté odešel do Malé Asie, aby tu shromáždil vojsko k boji s Caesarovými přívrženci. Roku 42 př. n. l. byl poražen Marcem Antoniem a Octavianem u Filipp. Po prohrané bitvě spáchal sebevraždu. Autorem Brutova životopisu je Plútarchos.

Triumvirát -

Triumvirát (lat. triumviratus, od trium virorum, „(vláda) tří mužů“) znamenal ve starověkém Římě obecně trojčlennou komisi, v užším smyslu spojenectví tří mocných politických nebo vojenských vůdců. Zejména triumvirát Octavianus – Antonius – Lepidus (43–33 př. n. l.) na přechodu od republiky k císařství.

V současném (často ironickém) použití trojice představitelů, kteří vystupují a jednají společně.

První triumvirát (60-53 př. n. l.)

Současní historici nazývají Prvním triumvirátem neformální politické spojenectví dvou soupeřících vojevůdců, Julia Caesara a Pompeia Velikého, kteří reprezentovali populární senátorskou stranu s extrémně bohatým obchodníkem Markem Liciniem Crassem. V důsledku tohoto spojenectví byl roku 59 př. n. l. Caesar zvolen konsulem a Pompeius si vzal Caesarovu dceru Iulii. Po upevnění triumvirské dohody roku 56 v Lucce byli konsuly roku 55 Pompeius a Crassus. Crassus však roku 53 zahynul v boji a roku 49 byl Pompeius zvolen jediným konsulem, prakticky už samovládcem. V letech 49-44 vypukla mezi Pompeiovými a Caesarovými přívrženci válka, v níž byl Pompeius roku 48 Caesarem v Řecku poražen a v Egyptě, kam uprchl, zavražděn. Konečně roku 44 př. n. l. byl římskými republikány zavražděn Caesar.^[1]

Druhý triumvirát (43-33 př. n. l.)

Druhý triumvirát začal jako dohoda tří soupeřů o moc - Octaviana Augusta, Marka Antonia a Marka Aemilia Lepida – uzákoněná roku 43 př. n. l. na dobu deseti let. Po porážce republikánů u Filipp roku 42 se Markus Antonius zdržoval hlavně v Alexandrii u Kleopatry, kdežto Octavianus vládl na západě. Roku 36 zbavil Octavianus Lepida moci a se souhlasem senátu válčil proti Antoniovi a Kleopatře, které roku 31 u Actia porazil.

Jiné triumviráty

Vládnoucí trojice se ve světových dějinách vyskytovaly a vyskytují poměrně často, například jako vláda „Tři excelencí“ za dynastie Han v Číně (202 př. n. l. – 9 n. l.). Za Francouzské revoluce vykonával moc „Výbor pro veřejné blaho“ - trojice Robespierre, Saint-Just a Couthon - a po revoluci byla vláda svěřena trojici konsulů, než se jí chopil „první konsul“ Napoleon I.

Marcus Antonius -

Marcus Antonius – (latinsky: M•ANTONIVS•M•F•M•N) – 83 př. n. l. – 30 př. n. l.) byl římský politik a vojevůdce. Byl význačný stoupenec Gaia Iulia Caesara, kterého podporoval jako vojenský velitel a úředník. Po Caesarově vraždě spolu s Octavianem a Markem Aemiliem Lepidem uzavřel politické spojenectví známé jako Druhý triumvirát. Triumvirát se rozpadl v roce 33 př. n. l. Konflikt mezi Octavianem a Antoniem vyústil roku 31 př. n. l. v poslední občanskou válku Římské republiky. Octavianus Antonia porazil v námořní bitvě u Actia a v krátké pozemní bitvě v Alexandrii. Antonius spáchal sebevraždu a jeho milovaná egyptská královna Kleopatra VII. spáchala krátce poté také sebevraždu.

Augustus

Augustus (latinsky: IMPERATOR•CAESAR•DIVI•FILIVS•AVGVSTVS; 23. září 63 př. n. l. v Římě jako Gaius Octavius – 19. srpna 14 n. l. v Nole poblíž Neapole), známý také jako Gaius Iulius Caesar Octavianus (česky Oktavián), byl prvním císařem římské říše a zakladatelem julsko-klaudijské dynastie, který vládl od roku 27 př. n. l. až do své smrti v roce 14.

Mladý Octavius byl adoptován svým prastrýcem Gaiem Juliem Caesarem a po jeho zavraždění o březnových idách roku 44 př. n. l. zahájil svoji politickou kariéru. V následujícím roce se spojil s Marcem Antoniem a Marcem Aemiliem Lepidem v tzv. druhém triumvirátu. Nicméně po zdolání Caesarových vrahů se triumvirové postavili proti sobě. Lepidus byl přinucen k odchodu do ústraní, zatímco Antonius spáchal sebevraždu poté, co Octavianus porazil jeho vojsko v bitvě u Actia v roce 31 př. n. l.

Po svém vítězství Octavianus formálně obnovil republiku (restitutio rei publicae) přenecháním vlády římskému senátu. Ve skutečnosti si však podržel veškerou moc ve státě. Ovšem na rozdíl od Caesara nebo Sully nezastával diktaturu, nýbrž se domohl celé řady různých doživotních pravomocí a titulů, čímž provedl transformaci římské formy vlády z republiky v monarchii v podobě principátu. Tato změna znamenala nejen začátek téměř čtyřicetiletého období Augustovy císařské vlády, nýbrž počátek zcela nové epochy římských dějin. Jeho vláda byla podepřena materiálními zisky v zahraničních výbojích, vytvořením patronátních vztahů s tisíci loajálních vojáků a veteránů, autoritou mnoha poct udělených senátem a respektem lidu, jemuž po mnoha desetiletích občanských válek zajistil bezpečí a blahobyt. Augustus kontroloval většinu legií, kteroužto hrozivou ozbrojenou mocí si vynucoval a uplatňoval svoji vůli v senátu.

Augustovou vládou započala dlouhá etapa míru a prosperity známá jako Pax Romana („římský mír“), které se navzdory pokračujícím pohraničním konfliktům středomořský svět těšil po dobu více než dvou staletí. Augustus posunul hranice římského státu a dále je zabezpečil vytvořením mnoha klientských království a diplomatickým sjednáním míru s parthskou říší. Reformoval římský systém daní, dal rozšířit síť silnic, přestavět řadu měst, založil stálou armádu a pretoriánskou gardu. Po své smrti byl Augustus prohlášen senátem za boha, jenž byl uctíván Římany, a měsíc Sextilis byl na jeho počest oficiálně přejmenován na august.

Augustovo rodné jméno znělo Gaius Octavius. Podle Suetonia mu dal jeho otec krátce po narození cognomen Thurinus, zřejmě na paměť svého vítězství nad vzbouřenými otroky poblíž města Thurií. Dalším Octaviovým přízviskem mělo být podle Cassia Diona Kaipias. Po právně problematické, testamentární adopci Caesarem přijal Octavius v roce 44 př. n. l. jméno Gaius Iulius Caesar (v plném znění Gaius Iulius C. f. Caesar („syn Caesarův“)). Podle římské tradice mělo být k jeho novému jménu připojeno příjmení Octavianus k vyjádření jeho rodinného původu. Neexistuje však žádný důkaz, že by tohoto jména kdy užíval, chtěl tak zřejmě zastřít svůj skromný původ. Přesto je pro něj v moderní historické literatuře pro období před nastolením principátu používáno jméno Octavianus, z praktického důvodu odlišení od Julia Caesara. Nejpozději od Caesarova oficiálního prohlášení za boha v roce 42 př. n. l. se Octavianus nazýval Gaius Iulius Divi filius Caesar (Gaius Iulius, syn božského Caesara). Později (někdy mezi lety 38 a 31 př. n. l.) začlenil do jména také titul Imperator (Imperator Caesar Divi filius), přičemž rodové jméno Iulius bylo nahrazeno jménem Caesar. 16. ledna 27 př. n. l. mu senát udělil čestné jméno Augustus („Vznešený“). Od té doby se jeho celé jméno objevuje v podobě Imperator Caesar Divi filius Augustus (což lze do češtiny přeložit zhruba takto: „Vznešený imperátor Caesar, syn boha“). Jméno Augustus stejně jako jméno Caesar se po nástupu Tiberia na trůn stala součástí titulatury římských císařů. Kromě výčtu všech úřadu, včetně údaje kolikrát je zastával, byl později k jeho jménu přiřazen také titul Pater patriae („Otec vlasti“). Po Augustově smrti v roce 14 a následném zbožštění byl pak nadále zmiňován jako Divus Augustus Divi filius.

Caesarovým dědicem

Octavius odmítl rady vojáků, aby vyhledal ochranu u vojska v Makedonii. Místo toho se vypravil do Itálie. Po přistání nedaleko města Brundisium se dozvěděl o obsahu Caesarovy poslední vůle, v níž ho diktátor adoptoval a určil za dědice dvou třetin svého majetku. Dodatečná, testamentární adopce byla sice neobvyklá, přesto obsahovala všechny náležitosti. Caesarovo jmění mu však prozatím zůstávalo nedostupné. Proto po příchodu do Brundisia, kde byl vřele uvítán Caesarovými vojáky, zabavil válečnou pokladnici uloženou zde k připravované válce s Parthy. Nato Octavianus začal shromažďovat dřívější Caesarovy legionáře, k čemuž využíval svého postavení Caesarova dědice. Zástup Octavianových přívrženců se během jeho cesty do Říma, kam dorazil 6. května 44 př. n. l., rozrostl na vojsko 3000 mužů.

V konfliktu mezi Caesarovými stoupenci, kteří se shromáždili kolem Marca Antonia, a republikánsky smýšlejícími Caesarovými vrahy Gaiem Cassiem Longinem, Marcem Brutem a Decimem Iuniem Brutem nehrál Octavianus zpočátku žádnou roli. Marcus Antonius si jako nejbližší Caesarův spolubojovník a jeho kolega v konzulátu pro rok 44 př. n. l. činil nárok na vedení caesarovské frakce, pročež se zdráhal Octavianovi vydat diktátorův majetek. Ten i přesto Caesarovým vojákům a obyvatelům Říma vyplatil dary slíbené jim v diktátorové závěti, přičemž neváhal vydražit vlastní majetek. Díky tomu přešla část Caesarových příznivců od Antonia k Octavianovi. V září zahájil řečník a jeden z nejvlivnějších senátorů Marcus Tullius Cicero své projevy proti Antoniovi, v nichž ho označil za největší hrozbu senátu a Římanů. Vědom si skutečnosti, že se veřejné mínění v Římě začíná obracet proti němu, pokusil se Antonius získat správcovství Předalpské Galie, která však již byla přiřčena Decimu Juniu Brutovi. Octavianus mezitím zvětšil svoji soukromou armádu a v listopadu přesvědčil penězi dvě z Antoniových legií, aby se přidaly na jeho stranu. Antonius zneklidněný rostoucí Octavianovou mocí, poté k úlevě senátorů opustil Řím a v čele svých zbývajících sil ustoupil na sever.

Augustova zahraniční politika bývá hodnocena převážně jako defenzivní. Obzvláště historikové v 19. století ji pokládali jen za snahu o zabezpečení hranic říše. K tomuto pohledu přispělo také Augustovo odmítnutí realizace tažení proti parthské říši plánované Caesarem v odvetu za Crassovu porážku v roce 53 př. n. l. Pouhá demonstrace vojenské síly postačila k tomu, aby Parthové přijali v roce 20 př. n. l. smlouvu o úpravě hranic a vydání symbolů římských legií ukořistěných v bitvě u Karrh. Toto ve skutečnosti smírné řešení konfliktu bylo v Římě prezentováno jako velkolepé vojenské vítězství. Po vítězství u Actia bylo teritorium římské říše zvětšeno o území Egypta. Expanze na východ pokračovala v roce 25 př. n. l., kdy Římané ustavili svojí provincií Galatii v Malé Asii. Při ochraně východních provincií před parthskou hrozbou se Augustus spoléhal na soustavu klientských království, jako byla Arménie či Kappadokie, zároveň umístil silné vojenské oddíly do Sýrie. Svoji závislost na Římu uznala také severoafrická Mauretánie.

Teorii o Augustově obranné zahraniční politice nicméně nelze přijmout bez výhrad, neboť žádný vojevůdce republiky ani žádný jiný císař nepřipojil k římské říši tak rozsáhlá území (většinou prostřednictvím válečných výbojů) jako Augustus. Třebaže Parthové nadále ohrožovali římský Orient, hlavním bojištěm se ukázala být severní hranice. V roce 19 př. n. l. dokončil Agrippa podmanění kantabrijských kmenů v Hispánii. Vpád Germánů do Galie v roce 16 př. n. l. a porážka římského legáta Marca Lollia si vyžádaly Augustovu dočasnou přítomnost na Rýně. Výsledkem byla rozsáhlá vojenská operace na severovýchodních hranicích říše, která skončila začleněním několika nových provincií. Z východní Galie, Alp a dalmatského pobřeží byly hranice impéria posunuty k řekám Dunaji a Rýnu. Jižně od Dunaje vznikly provincie Raetie, Panonie, Ilýrie a Moesie. Do této doby spadá založení kolonie Augusta Vindelicorum (dnešní Augsburg) v roce 15 př. n. l. a četných dalších sídel. Augsburg je jedním z mnoha měst, jehož název byl odvozen z Augustova jména.

Jediný ovšem zásadní zahraničněpolitický neúspěch musel Augustus strpět, když jeho pokus o dobytí pravobřežní Germánie skončil vojenskou katastrofou. Dobývání této země zahájil v roce 12 př. n. l. Augustův nevlastní syn Drusus, který v roce 9 př. n. l. pronikl až k Labi. Po jeho náhlé smrti pokračoval v podrobování Germánů mezi dolním Labem a Rýnem Drusův bratr Tiberius, jenž již v předchozích letech zajistil římskou nadvládu v Panonii na západě Balkánu. V roce 6 n. l. však vypukla nebezpečná vzpoura panonských a ilyrských kmenů, jež si ke svému zdolání vyžádala tři roky těžkých bojů. V téže době vytvořil náčelník Cherusků Arminius široké spojenectví germánských kmenů, které v bitvě v Teutoburském lese v roce 9 n. l. zničilo tři římské legie pod velením Publia Quinctilia Vara. Když se Augustus dozvěděl o pohromě Římanů, podle Suetonia prý zvolal: „Quintili Vare, legiones redde!“ („Qunctilie Vare, vrať mi mé legie!“) Důsledkem této těžké porážky byla nejprve velice náročná a zdlouhavá válka, po níž následoval ústup Římanů na linii Dunaj-Rýn.

Marcus Aemilius Lepidus

Marcus Aemilius Lepidus (* 90 př. n. l., † 13 př. n. l.) byl patricijský římský politik z rodiny Lepidus z rodu Aemilius. Společně s pozdějším císařem Augustem a Marcem Antoniem vládl v období druhého triumvirátu. Kromě funkce triumvira byl také dvakrát zvolen římským konzulem v letech 46 př. n. l. a 42 př. n. l. Byl syn Marca Aemilia Lepida, který proslul svým povstáním proti římskému senátu a proti republice, což nakonec vedlo k jeho smrti ve vyhnanství na Sardinii.

Triumvir Marcus Aemilius Lepidus byl jeden z největších přívrženců Julia Caesara. Svou kariéru započal v roce 49 př. n. l. jako praetor, kdy dohlížel na chod Říma místo Caesara, který pochodoval proti Pompeiovi do Hispánie. Hned po Pompeiově porážce na východě v roce 46 př. n. l. byl Lepidus za své zásluhy zvolen druhým římským konzulem (prvním se stal Caesar). V únoru roku 44 př. n. l. zvolil senát Caesara doživotním diktátorem, a ten jmenoval Lepida jako svého zástupce. Jejich přátelství trvalo až do Caesarova zavraždění senátory v čele s Brutem a Longinem, ke kterému došlo 15. března 44 př. n. l..

Po Caesarově vraždě se Lepidus spojil s Marcem Antoniem, aby pomstili smrt jejich diktátora. Společně s Caesarovým prasynovcem a jeho nástupcem Octavianem vytvořili v říjnu roku 43 př. n. l. v Bologni (dříve Bononia) druhý triumvirát, který byl oficiálně nazván Triumviri Rei Publicae Constituendae Consulari Potestate, což se dá volně přeložit jako Vláda tří mužů k nastolení pořádku v republice. Na rozdíl od prvního triumvirátu byl tento oficiálně vyhlášen a částečně paralyzoval moc senátu skrz moc konzulů, čímž došlo k definitivnímu zániku římské republiky. Právě hned prvním konzulem po utvoření triumvirátu se stal podruhé Marcus Aemilius Lepidus.

V roce 38 př. n. l. byla smlouva o vládě tří triumvirů prodloužena o dalších pět let až do roku 33 př. n. l. Během bitvy u Filippoi v Makedonii, v níž byl poražen spolek Bruta a Cassia, zůstal Lepidus v Římě a mezitím převzal vládu nad západními provinciemi Hispánie a Afriky. Tím byl neoficiálně odsunut ze správy římské říše k obyčejným administrativním záležitostem. Po bitvě u Filippoi se snažil distancovat se od stále se prohlubujících sporů mezi Octavianem a Marcem Antoniem. Avšak v roce 36 př. n. l. se Lepidus pokusil zmocnit se Octavianových vítězných legií, čímž mu dal záminku, kterou Octavianus nutně potřeboval. Lepidus byl obviněn ze snahy o státní převrat a byl vyloučen z triumvirátu. Zároveň byl zbaven všech funkcí až na Pontifex Maximus, který mu zajišťoval titul nejvyššího velekněze až do smrti. Po událostech v Římě odešel do exilu na jih Itálie do Circeii (dnešní Circello), kde zemřel v roce 13 př. n. l. již za vlády císaře Augusta.

Autor LUCky.luKA v 23:28 | Permalink | Komentáře

Europa je v pořadí šestý měsíc planety Jupiter, který náleží k tzv. Galileovým měsícům, neboť jej už v 17. století objevil Galileo Galilei (a nezávisle na něm i jeho současník Simon Marius). Ze skupiny Galileových měsíců je nejmenší. Byl pojmenován podle jedné z milenek boha Dia, dcery vládce Týru, právě na základě Mariova návrhu. Europa má 3100 km v průměru, takže je jen o něco málo menší než pozemský Měsíc, a současně je šestým největším měsícem ve sluneční soustavě. Povrch Europy je poset impaktními krátery jen řídce, což naznačuje, že je velice mladý. Tvoří ho pravděpodobně vodní led, který je místy porušen a protkán systémy prasklin a trhlin. Malé množství kráterů, hladký povrch a praskliny vedly vědce k hypotéze, že se pod ledovým povrchem nachází oceán kapalné vody, který by teoreticky mohl poskytovat útočiště jednoduchému mimozemskému životu.

Okolo Europy proletělo několik kosmických sond, které podrobněji zkoumaly vlastnosti měsíce. Nejčerstvější data pocházejí od americké sondy Galileo, již vyslala NASA. Dříve měsíc zkoumala i dvojice sond Voyager 1 a Voyager 2. Na rok 2020 se plánuje vyslat k Europě další sondu Europa Jupiter System Mission (EJSM), která by se měla pokusit poodhalit existenci oceánu pod ledovým příkrovem.

Autor LUCky.luKA v 03:47 | Permalink | Komentáře

Bitva u Kolína proběhla 18. června 1757, kdy se nedaleko Kolína střetla vojska pruského krále Fridricha II. s rakouskou armádou polního maršála Leopolda Dauna, posílenou o saské jezdecké pluky. Zpočátku nerozhodná bitva skončila vítězstvím početně silnější rakouské armády. Její výsledek přiměl pruskou armádu ukončit obléhání Prahy a měl rozhodující vliv na další průběh Sedmileté války.

SITUACE - Silné pruské vojsko, které ještě nezakusilo hořkost porážky, se během několika málo týdnů probilo až k Praze, kterou oblehlo. Marie Terezie proto pověřila velením posledního silného a operace schopného habsburského vojenského uskupení jednoho ze svých nejlepších vojevůdců, maršála Dauna a vyslala ho do Čech, vyprostit těžce zkoušenou pražskou posádku. V případě neúspěchu by už neměla habsburská monarchie nic, čím by mohla čelit pruskému postupu, třebas na samotnou Vídeň, Rakousko by bylo na kolenou a Fridrich by si mohl klást jakékoliv podmínky. Další rakouská porážka by také vážně narušila integritu a mocenské postavení celého soustátí.

PRUSKÁ ARMÁDA - Po sérii vítězství se pruské armádě podařilo obklíčit a izolovat v Praze 40 000 rakouských vojáků. Část pruské armády začala Prahu obléhat a část pokračovala v postupu dále do nitra Čech. Podařilo se jí dobýt Kolín, kde se na nějaký čas usadila. Poté co se Prusové dověděli o postupující rakouské armádě, město opustili a přesunuli se do prostoru jižně od Kouřimi, kde se spojili se sborem krále Fridricha II.

RAKOUSKÁ ARMÁDA - Po shromáždění rakouské rezervní armády, posledního vojenského uskupení, které monarchie mohla postavit do pole a přitom doufat v úspěch ve střetnutí s protivníkem, požadovala Marie Terezie po Daunovi ráznou akci a co nejrychlejší osvobození Prahy. Daun však varoval před bezhlavým útokem a raději zvolil opatrnější taktiku. Pro místo střetu si vybral okolí Kolína, kraj, kde absolovoval vojenské cvičení a který dobře znal. I přes početní převahu nad nepřítelem zvolil defenzivní taktiku a zaujal výhodnou obrannou pozici na výšinách poblíž obce Křečhoř.

BITVA - 18. června 1757, kolem 5 hodiny ráno vyrazily pruské pluky směrem na Plaňany, které rychle padly. V následném střetu pak byl poražen rakouský předvoj a donucen k ústupu. Počátečním pruským úspěchem tak začalo střetnutí plné nečekaných zvratů. Po rychlém postupu však Fridrich útok zastavil a vyčkával, co udělá početně silnější nepřítel. Daun Fridrichova zaváhání využil k přeskupení svých jednotek a posílení obranných pozic. Podařilo se mu také prohlédnout Fridrichův plán, jehož cílem bylo pravé křídlo rakouských sil. Na jeho podporu vyslal své jezdectvo, které zaujalo pozice na kopcích v okolí. Pruský postup byl obnoven ve 14 hodin útokem přímo na Křečhoř. Po úporném boji se ho Prusům nakonec podařilo zmocnit a rakouské voje couvly. Daun spěšně posílil ty jednotky v okolí Křečhoře, které byly bezprostředně ohroženy. Tím zabránil celkovému obchvatu svých sil. Ačkoliv situace byla stále nerozhodná a Prusové si pořád udržovali iniciativu, byla čím dál tím více patrná početní převaha rakouských vojsk. V 19 hodin dosáhl pruský nápor svého vrcholu, tentokrát se Fridrich snažil roztáhnout svůj útok do šíře, avšak byl znovu s vypětím všech sil odražen. Ve chvíli, kdy Daun poznal že pruský tlak polevuje, dal signál svému jezdectvu ke zteči. To za součinosti s pěchotou rozbilo pruské linie a obrátilo nepřítele na ústup. V té chvíli Fridrich s vědomím, že bitva je ztracena, opustil bojiště aniž by předal velení svým generálům. Jednotliví velitelé tak ustupovali dle vlastního uvážení. Díky skvělému výcviku a disciplinovanosti pruských vojáků, se většině sil podařilo z boje vyvázat a ustoupit. Vzhledem k nastálé tmě a nedostatku munice se Daun neodvážil nepřítele pronásledovat a spokojil se a výsledkem, kterého dosáhl na bojišti.

VÝSLEDEK - Na pláních kolem Kolína nalezlo smrt na pruské straně 13 398 vojáků a 396 důstojníků (tj. 41% z celkového počtu) , na rakouské straně 8 629 mužů a 359 důstojníků (tj. 20% z celkového počtu).

DŮSLEDEK - Co do počtu zúčastněných i mrtvých vojáků se jednalo o jednu z největších bitev sedmiletého konfliktu a svým významem o jednu z nejdůležitějších. Rakouské armádě se podařilo získat zpět pošramocenou pověst a monarchie mohla zahájit nový zápas o nadvládu nad Slezskem. Fridrich bezprostředně po porážce ukončil obléhání Prahy a urychleně stáhl celou svou armádou z Čech. Na přesrok se sice Prusové do Čech vrátili, ale byli znovu poraženi, tentokrát jiným slavným rakouským vojevůdcem Gideonem Laudonem. V tu chvíli vstoupila na scénu vojska rakouského spojence Ruska, která napadla Prusko z východu. V nastalé šňůře bitev bylo Prusko donuceno svést boj nejen o zachování svého mocenského postavení, ale i o svou existenci.

VZPOMÍNKY - V okolí Kolína stojí několik staveb, připomínající velké střetnutí. Na vrchu Bedřichov stojí od roku 1841 kamenný obelisk, Boží muka nedaleko Červených Peček byla vystavěna na místě hromadného hrobu pruských vojáků a u Lošan je tvz. Kolovratův pomník. Další menší pomníky, obelisky a kameny s pamětními deskami jsou rozsety po celém okolí. Asi největší monument stojí u vesnice Křečhoř, místě nejprudších bojů. Byl vystavěn v roce 1899 dle návrhu architekta Václava Weinzettla sochařem Mořicem Černilem. Na připomínku slavného vítězství habsburské armády, v jejíž řadách bojovalo i mnoho Čechů, se v Kolíně i jeho okolí koná mnoho vzpomínkových akcí včetně pravidelných rekonstrukcí.

Leopold Josef Maria hrabě von Daun, kníže z Thiana (24. září 1705 Vídeň — 5. února 1766 tamtéž) byl významný rakouský vojevůdce v době válek o rakouské dědictví.

Narodil se jako syn polního maršála Wiricha Philippa Lorenze hraběte von Daun, knížete z Thiana, a Marie Barbory hraběnky z Herbersteinu. Roku 1718 vstoupil do rakouské armády, r. 1731 se stal velícím plukovníkem pěšího pluku, jehož čestným majitelem byl jeho otec. Po konci války o dědictví polské r. 1736 byl jmenován císařským komořím a generálmajorem, po tažení proti Turkům r. 1739 polním podmaršálkem. Podílel se na organizaci vojenské zdravotní služby v Uhrách a do válek o dědictví rakouské vstoupil jako plukovník-majitel pěšího pluku. Po bitvách u Hohenfriedbergu a Žďáru povýšen na polního zbrojmistra. Za podíl na zpracování výcvikového řádu pro pěchotu a jezdectvo byl r. 1751 jmenován ředitelem vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě a velícím generálem ve Vídni. V letech 1754-1756 povýšen na polního maršála a jmenován předsedou soudního kolegia dvorské válečné rady. Po vítězství u Kolína a v důsledku porážky prince Karla Alexandra Lotrinského u Štěrbohol a Lutynie (Leuthenu) roku 1757 převzal vrchní velení nad rakouskou armádou. V letech 1758-9 zmařil plán Friedricha II. na dobytí Olomouce a zvítězil v bitvách u Hochkirchu a Maxenu, nesl vinu za porážky u Lehnice a Torgavy (1760). Krátce poté byl jmenován státním ministrem a prezidentem dvorské válečné rady. Byl nositelem Řádu zlatého rouna (1753) a Řádu Marie Terezie (1758). Roku 1745 se oženil s Josefou hraběnkou Fuchsovou, ovdovělou hraběnkou Nosticovou, s níž měl tři děti: dceru Marii Terezii, provdanou Pálffyovou, a syny Franze Karla a Leopolda. Je pohřben v kapli sv. Jiří v augustiniánském kostele ve Vídni.

Fridrich II. Veliký (něm. Friedrich II. der Große) (24. ledna 1712 Berlín – 17. srpna 1786 Postupim) byl v letech 1740–1786 pruský král, braniborský kurfiřt a neuchâtelský kníže z rodu Hohenzollernů a jeden z největších vojevůdců 18. století. Za své vlády pozvedl Prusko na úroveň velmoci a rozšířil državy svého rodu, zejména na úkor Rakouska (Slezsko). Současníci mu dali řadu přídomků, z nichž nejznámějšími jsou „Starý Fritz“ (der Alte Fritz) a „Hrobník“ (Totengräber). Jako braniborský kurfiřt vládl jako Fridrich IV.

Následník trůnu, princ Fridrich, se narodil 24. ledna 1712 jako druhé dítě pruského krále Fridricha Viléma I. a jeho manželky Žofie Doroty Hannoverské. Malý princ měl útlou postavu a v dětství často stonal. Povahy byl milé, byl příjemný, láskyplný a velmi citlivý. Vyrůstal v bigotním a úzkoprsém prostředí berlínského dvora, jemuž neomezeně vládl jeho otec, král Fridrich Vilém I., primitivní muž hrubého chování, vyžadující naprostou podřízenost a poslušnost od všech osob ve svém okolí. Disciplínu, přesnost, bohabojnost a podřízenost vyžadoval samozřejmě i od svých dětí. Těmito tvrdými nároky značně ztrpčoval život především malému Fridrichovi, z něhož hodlal vychovat neohroženého vojáka. Fridrich byl ale pravým opakem svého hrubého otce. Princ se zajímal o umění, především hudbu a literaturu, a většinu času trávil ve společnosti své kultivované a vzdělané matky. Učitelé brzy odhalili, že Fridrich je inteligentní, nadané a vnímavé dítě, což ale jeho otce nezajímalo. Veškeré vzdělání a výchova i nadále směřovaly k tomu, aby se z následníka trůnu stal zdatný voják. Otec vypracoval pro syna přesný denní rozvrh, který musel být bezpodmínečně a absolutně přesně dodržován. Svým zájmům se princ věnoval tajně. V utajení se učil latinsky a hrát na flétnu. Rozpor mezi názory a zájmy otce a syna vedl k častým konfliktům a vzájemné nenávisti. Pruský král syna ponižoval při každé možné příležitosti. Když Fridrich Vilém I. například přistihl Fridricha při četbě, nebo hře na flétnu, surově ho fyzicky napadl. Toto brutální královo chování k vlastním dětem vyvolávalo pohoršení u ostatních královských dvorů. Mimořádně zajímavým zážitkem se pro mladého Fridricha stala cesta do Drážďan, kterou absolvoval v doprovodu svého otce roku 1728. Tehdy se mu odhalil zcela nový svět, jelikož saský kurfiřt a polský král August II. Silný stál v čele dvora, na němž převládal luxus, elegance a radost ze života. Není divu, že se v tomto prostředí tehdy šestnáctiletý Fridrich zamiloval do Anny Kateřiny, hraběnky Orselské, což byla nemanželská dcera Augusta II. Silného. Po návratu zpět do Berlína propadl nešťastný princ hluboké melancholii. Fridrich, značně ovlivněný jemnou francouzskou kulturou a idejemi osvícenství, nesnášel stále víc prostředí berlínského dvora, s jeho hrubými manýry a zaměřením na správu, hospodářství a armádu, a tak se roku 1730 rozhodl uprchnout do Anglie. Tento útěk zosnoval se svým přítelem Hansem Hermannem von Katte, ale jeden z jejich dopisů se dostal do rukou krále. Princ i jeho přítel byli zatčeni a postaveni před soud pro dezerci. Hans Hermann von Katte byl popraven (podle legendy musel Fridrich této popravě přihlížet), Fridrich uvězněn v pevnosti Küstrin a jeho tehdejší láska, Doris Ritterová, byla veřejně zmrskána a strávila tři roky v ženském vězení. V době svého věznění se Fridrich znovu bouřlivě zamiloval, tentokrát do manželky dozorce v pevnosti, do paní Luisy Eleonory von Wreech, které psal vášnivé dopisy a básně. Kromě svého věhlasu významného diplomata a státníka byl Fridrich uznáván svými současníky i potomky také jako vynikající vojevůdce.

Fridrich byl mistrem polní taktiky. Během jedenácti válečných let svedl patnáct bitev, dvanáctkrát zvítězil (Mollwitz 1741; Chotusice 1742; Hohenfriedberg 1745, Soor 1745; Lovosice 1756; Praha 1757; Roßbach 1757, Leuthen 1757; Zorndorf 1758; Lehnice 1760; Torgau 1760; Burkersdorf 1762) a třikrát podlehl (Kolín 1757, Hochkirch 1758, Kunersdorf 1759). Při obléhání byl méně šťastný, jeden úspěch (Svídnice 1762) stojí proti trojímu selhání (Praha 1757; Olomouc 1758; Drážďany 1760). Jeho generálové svedli sedm bitev, prohráli pětkrát (Groß-Jägersdorf 1757; Vratislav 1757; Kay 1759; Maxen 1759; Landeshut 1760), zvítězili dvakrát (u Kesselsdorfu 1745 pod velením polního maršála Leopolda von Anhalt-Dessau, u Freibergu 1762 pod velením generálporučíka prince Heinricha Pruského). Porážkou u Kolína byla sice pošramocena Fridrichova pověst nepřemožitelného, přesto platil u svých protivníků za velmi rychlého, nevypočitatelného a takřka nepokořitelného vojevůdce. Od roku 1760 se mohl opřít o svého o čtrnáct let mladšího bratra prince Heinricha, kterému svěřil velení nad jedním z křídel své armády. Útrapami a osobními ztrátami během válečných tažení Fridrich rychleji zestárl. Intelektuální světonázor mladého krále se měnil do zahořklosti a cynismu. Během války o dědictví bavorské (1778/79), známé také jako „bramborová válka“, mařil Fridrich II. snahy rakouského panovníka Josefa II. vyměnit Belgii za velkou část Bavorska. Jako snahu potlačit rakouské ambice založili Prusové „Spolek knížectví - Fürstenbund“ (1785).

Do konce života udržoval Fridrich II. Veliký tvrdou disciplínu. Vstával brzy ráno, dlouho a neúnavně pracoval, často podnikal namáhavé inspekční cesty po zemi. Zemřel 17. srpna 1786 a svému synovci a následníkovi trůnu zanechal bohaté dědictví. Za vlády Fridricha II. Velikého se rozloha jeho země téměř ztrojnásobila a počet obyvatel vzrostl z 2,5 milionu na 5 milionů. Zdvojnásobily se státní příjmy a po mnoha válečných letech žilo obyvatelstvo konečně v míru a blahobytu. Berlín se stal za jeho života jednou z nejvýznamnějších metropolí Evropy a Prusko vstoupilo do klubu nejmocnějších států.

Ernst Gideon svobodný pán von Laudon (Loudon, Ernst Gideon Freiherr von Laudon) (2. února 1716 nebo 1717, Tootzen, (dnes Ļaudona, Lotyšsko) – 14. července 1790 Nový Jičín) byl rakouský vojevůdce, jeden z největších vojevůdců 18. století. Proslavil se ve válkách s Pruskem a svým tažením na Balkán proti Osmanské říši, které ho zařadilo mezi slavné turkobijce. Jeho jméno neslo i české pivo vyráběné od roku 1700 v Lanškrouně . Z jeho jména pochází zvolání či kletba himmellaudon! (německy: Himmel Laudon, tj. Nebesa, Laudon!), kterou údajně volali vyděšení Prusové.

Rané mládí Gideona Ernsta von Laudohn (dále jen Laudon) je poznamenáno chudobou jeho rodného Livonska (dnes Lotyšsko). Bylo zasaženo válkou mezi Švédskem a Ruskem, uzavřenou po dvou desetiletích nystadským mírem (1721), kterým bylo Livonsko odebráno Švédsku a začleněno do Ruska. Zpustošená a vylidněná země se jen pomalu a postupně vzpamatovávala z války. Laudon vyrůstal v chudé rodině a nedostalo se mu tudíž patřičného školního vzdělání. Francouzsky uměl pouze pasivně, což byla v době, kdy francouzština byla hlavním jazykem inteligence a byly v ní psány i vojenské spisy, veliká nevýhoda. Navíc, ani jeho písemný projev v němčině nebyl právě dobrý. Základy víry mu vštípil místní pastor Georg Oxfort. Počátkem 30. let 18. století vstoupil mladý Laudon do carské armády. Jeho pluk se v letech 1733 – 1735 zúčastnil války o polské dědictví. Roku 1735 se při tažení do Porýní dostal do Čech, setkal se s Evženem Savojským (který měl v té době renomé výborného vojevůdce) a s pruským korunním princem Bedřichem. V letech 1735 – 1739 se účastnil tažení carské armády proti krymským Tatarům, kteří postrádali posily od Turků, bojujících v té době s habsburskou monarchií. Roku 1737 byl Laudon povýšen na poručíka. Hned dva roky poté, když bylo s jeho přispěním dobyto Moldavsko, byl povýšen na nadporučíka. Válka skončila vyjednaným mírem mezi Osmanskou říší a Habsburskou monarchií.

Když se vrátil domů z tohoto tažení, zjišťuje, že jeho rodina se ocitla ještě ve větší finanční nouzi a hrozilo jim vystěhování a aby mohl splácet dluhy, byl donucen ucházet se o šanci u švédské armády, kterou nedostává, a tak se rozhodl, že odcestuje do Flensburgu a odsud, za vidinou služby v pruské armádě ve válce o rakouské dědictví (1740-1748) přímo do hlavního města Pruska - do Berlína, kde si roku 1743 požádal o osobní audienci u pruského krále, na kterou čekal 4 měsíce a stejně se jí nedočkal. Po jeho odmítnutí se vydává z Berlína do Vídně, kde hlavně díky několika doporučujícím dopisům od vlivných lidí v Rakousku, získává 1. května 1744 post velitele jedné setniny rakouské armády. Tato setnina měla za úkol pochod do Porýní. V květnu 1745 se dostává se svou armádou do Slezska, kde se pokouší získat pro Marii Terezii zpět vytoužené Slezsko. V noci z 25. května na 26. května s pomocí zběha z pruské armády dobývají město Kozel. 1. května 1746 byl Laudon převelen k hraničářskému pluku v Chorvatsku v městečku Bunič, kde se stal opět velitelem jedné a byl povýšen na majora. V té době začíná psát své více než stostránkové dílo s dlouhým názvem Projekt, jak by bylo možno si počínat v případné defenzivě nebo ofenzivě proti Turkům, jehož dokončení si nakonec vyžádá přes 4 roky. Toto dílo můžeme nalézt ve Vídeňském válečném archívu. V červnu 1751 pomohl potlačit vzpouru několika vlastních jednotek, jimž se nelíbila nová pravidla, jež zavedla Marie Terezie. Díky této pomoci a po kladném hodnocení svého velitele - generálmajora Scherzera byl povýšen patentem ze dne 20. dubna 1753 na podplukovníka. Zajímavostí je, že ještě před vlastním povýšením byl Laudon nejmladším majorem v celém karlovackém generálu. V té době byl již ženatý s Klárou Hagenovou, nedochoval se však žádný doklad, z něhož by bylo možné se dozvědět, kdy se vzali. Ani o tom, kdy se narodili jeho jediní dva potomci, se nedochoval žádný doklad. Je známo, že oba zemřeli ve velmi mladém věku, což se pochopitelně podepsalo jak na matčině, tak i na otcově psychice. Dne 25. září 1756 se Laudon přesunul do severozápadních Čech, odkud za 5 dní vytáhl na Lovosice, kde rakouskou armádu 1. října 1756 napadla armáda pruská, načež Rakušané ustoupili, aby se spojili se saskou armádou. 18. října 1756 obsadil oddíl 500 hraničářů a 60 husarů pod Laudonovým vedením Děčín. Zde si můžeme poprvé povšimnout respektu, který si Laudon začíná získávat, protože v oddíle, který dobyl Děčín, byli i důstojníci s vyšší hodností, než měl Laudon, kteří mu však byli podřízeni a na slovo jej poslouchali.

Další zásluhy a obdiv si Laudon vydobyl i během zimy, která přišla v tom roce velmi brzy. Získal například od nadřízeného generálmajora Maurice Lacyho povolení, aby společně s oddílem napadal pruské pozice v Sasku. Například 1. ledna 1757 ve večerních hodinách zaútočil na pruskou pozici v městečku Ostritz, kde jeho muži pobili celou pruskou osádku a jako válečnou kořist si vzali veškeré pruské vybavení včetně zbraní a zásob. Po těchto úspěšných zimních akcích byl 17. března 1757 opět povýšen do hodnosti plukovníka. V červnu 1757 se Laudon zúčastnil bitvy u Štěrbohol a bojů o Prahu, která byla nakonec i s jeho velkým přispěním osvobozena. 24. června 1757 přepadl u Velemína pruský transport, z něhož ukořistil zajatce a zásoby. Totéž se mu povedlo několik dní nato v Děčíně, kdy přepadl 15 lodí. První Laudonovou prohrou byl útok na Prusy, kteří měli pozici u Lovosic. Laudon se musel poprvé v životě stáhnout, protože i přes to, že Prusové ztratili několik děl, měli strategickou výhodu a dokázali se ubránit. I přes tuto prohru si získal náklonnost svého nejvyššího velitele Karla Lotrinského, který mu zajistil zvýšení ročního platu o 1500 zlatých. Aby si Laudon zajistil nezávislost na jediném armádním skladu v okolí, který byl v Lounech, dobyl v srpnu saský Freiberg, kde se nacházely pruské zásoby. Díky této akci byl 25. srpna 1757 povýšen na generálmajora. O povýšení se však dozvěděl až téměř s měsíčním zpožděním. 7. března 1758 navíc jako jeden z prvních získal tzv. malý kříž, jehož majitel se stal rytířem vojenského řádu Marie Terezie, který Marie Terezie založila rok před tím, než jej dostal Laudon. Během května a po celý červen 1758 se Laudon účastnil osvobozování Olomouce od pruských jednotek. 30. května 1758 za Laudonem přijel velitel Daun a Laudon při té příležitosti předvedl svému veliteli noční přepad pruského tábora u Náměště, za který dostal pochvalný dopis.

Autor LUCky.luKA v 03:20 | Permalink | Komentáře

Bitva na Vítkově (14. července 1420) byla první velké střetnutí husitů a křižáckých vojsk. Bitva skončila vítězstvím husitů.

V roce 1420 vyhlásil papež Martin V. na žádost Zikmunda Lucemburského křížovou výpravu proti husitským Čechám. Zikmund s vojskem sebraným ve Vratislavi, ke kterému se připojila i česká a moravská katolická šlechta, napadl vzápětí Čechy. Mezitím se v Kutné Hoře uskutečnila jednání Pražanů, kteří žádali o vojenskou pomoc. Již o pět dní později uvítalo hlavní město 3 tisíce táborů, mezi jejichž nejpřednější hejtmany patřil Jan Žižka. Poté přibyli do Prahy husité ze Žatecka, Lounska a Slánska, celkem bylo možno postavit k obraně 9 tisíc mužů. Husitští hejtmané se nejprve pokusili o dobytí vyhladovělého Pražského hradu, který byl od 7. května v držení Zikmundových příznivců, ovšem 12. června s využitím klamného manévru dodalo Zikmundovo vojsko na Hrad potřebné zásoby. Proto se Žižka stáhl na pravý břeh Vltavy a na levém nechal pouze předsunuté opevnění. Ku Praze začalo postupně přicházet křižácké vojsko. Zikmund vjel 28. června do Pražského hradu, jeho oddíly se přesunuly na Letnou a vyčkávaly příjezdu dalších posil. Zikmund měl tedy v držení jak Pražský hrad, tak měl svoji posádku i na Vyšehradě, ovšem aby mohl Prahu zcela izolovat, potřeboval obsadit Vítkovu horu. To věděl i Jan Žižka a proto dal Vítkově vybudovat již v průběhu června a počátkem července provizorní pevnost. 30. června se asi 350 mužů husitské jízdy účastnilo úspěšného útoku na vojsko Oldřicha z Rožmberka, který se pokusil dobýt oslabenou pevnost Tábor. Předpokládané vítězství Oldřicha z Rožmberka a Lipolta Krajíře z Krajku se tak změnilo v katastrofální porážku. 9. července přitáhlo k Praze rakouské vojsko pod vedením Albrechta Habsburského a položilo se u vsi Bubny. Teď už měl Zikmund své třicetitisícové vojsko pohromadě a mohl začít s útokem na město. Žižka však Zikmundovy záměry předpověděl naprosto přesně. Zikmund nehodlal podniknout přímý útok, ten by mohl skončit fiaskem, spíše se pokusil Prahu vyhladovět. K úplnému obklíčení hlavního města se však potřeboval zmocnit Vítkova, který střežil poslední volnou cestu do Prahy. Přesto však nechal provádět takové manévry, které budily zdání přímého útoku. Mezitím Žižka bedlivě sledoval výstavbu opevnění na Vítkově, které leželo několik set metrů před městskými branami.

K první větší bojové srážce došlo 13. července, kdy část křižácké jízdy přebrodila Vltavu a rozvinula se k předstíranému útoku na Špitálském poli. Žižka si byl však díky svým válečným zkušenostem vědom, že hlavní útok musí přijít na Vítkov, který hájilo 26 mužů a dvě ženy. Druhý den, tedy 14. července došlo k dalšímu podobnému klamnému manévru křižáků, ovšem za jejich zády v bezpečné vzdálenosti od městských hradeb stoupali skrytě koně s jezdci strání nahoru k vítkovským srubům. Na neširoký hřbet se vešlo jen několik málo bojovníků, ale i tak se lavina křižáků dostala před husitské sruby, kde byla zasypána šípy a kamením. Křižáci sesedali z koní a pokoušeli se dostat na zídku, ovšem mnoho jich skončilo pod cepy a sudlicemi husitů. Žižka za této situace vypravil do Prahy posla se žádostí o pomoc. Boj pokračoval, ale husitům začaly postupně ubývat síly. Dokonce i samotný Jan Žižka podklouzl a jen pomoc táborských cepníků ho zachránila od záhuby. V kritické situaci přispěchal z Prahy na pomoc oddíl 50 střelců a cepníků. Poté začali přicházet další a útočící křižáky napadli z boku, čímž způsobili v jejich řadách paniku. Křižáčtí hejtmani museli své lidi odvolat, ovšem spořádaný odchod se přeměnil v chaotický úprk. Křižáci prchající z Vítkova s sebou strhli i sbory čekající na Špitálském poli. Zmatek byl dokonalý a dovršila ho střelba z děl od Poříčské brány. Někteří křižáci se ve zmatku vrhli do Vltavy i tam, kde nebyl brod a utonuli.

Husitská Praha toho večera jásala a děkovala Bohu i vítězům. Na Vítkově hoře odnášeli vítězové pobité křižáky, jejichž těla byla spálena a kosti zakopány. Celkem husité napočítali 144 mrtvých nepřátel. Toto množství však žádným výrazným způsobem neměnilo poměr sil, a tak se zdálo, že dojde k dalším bojům. 15. července husité opravovali sruby a očekávali další útok. O tom Zikmund věděl a nechtěl zase opakovat stejné fiasko. Navíc kolem Prahy začaly žně a do města vjižděly Poříčskou a Horskou branou vozy s obilím. Sen o vyhladovění Prahy se rozplynul. Vydržovat třicetitisícové vojsko, které navíc rabovalo a pustošilo okolí nemělo smysl. Mezi vojáky se objevovaly třenice, docházelo k rvačkám a navíc v křižáckém ležení vypukl požár, jemuž padla za obět část stanů i zásob. Zikmund se dal 28. července za přítomnosti 24 českých a moravských pánů korunovat ve Svatovítské katedrále českým králem. Dva dny poté křižácké vojsko rozpustil a odjel do Kutné Hory.

Už od roku 1427 byl Vítkov přejmenován na Žižkov, stejně jako celá dnešní pražská čtvrť. Na Vítkově se nachází bronzová jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova s palcátem, která patří do první desítky největších jezdeckých soch na světě ^[1] (výška: devět metrů, délka: 9,6 metru, šířka: pět metrů, hmotnost: 16,5 tuny). Autorem je sochař Bohumil Kafka. Dokončena byla v roce 1941, odhalena až 14. července 1950.

Autor LUCky.luKA v 00:37 | Permalink | Komentáře

• Tomáš Sršeň rád vzpomíná na Edmonton, jako spolumajitel Uničova pořád skáče přes mantinel.

Rozhodně není obvyklé, aby některý hokejista válel na domácích kluzištích ve čtyřiačtyřiceti letech. Loni něco podobného platilo v případě Dominika Haška, také východní skupina druhé ligy má svého veterána. Přes mantinely tam znovu skáče Tomáš Sršeň - bývalý vynikající útočník Olomouce, Brna a především Vsetína, který s hokejem prošel svět a zaznamenal spousty úspěchů. Důrazný bojovník je v současnosti spolumajitelem druholigového Uničova, po delší odmlce znovu oblékl brusle a vzal do ruky hokejku.

Autor LUCky.luKA v 00:23 | Permalink | Komentáře

Bitva u Vídně (11.–12. září 1683) představuje jednu z klíčových bitev válek mezi Habsburky (resp. křesťanskou Evropou) a Osmanskou říší a jednu z nejvýznamnějších bitev 17. století. Bitva znamenala ve svých důsledcích ukončení turecké hegemonie do střední Evropy a zahájila období strmého vzestupu Habsburské monarchie.

Trvání: 14.července až do 12. září 1683

Místo: okolí Vídně, Rakousko

Výsledek: drtivé vítězství Habsburků

SVATÁ LIGA  x  OSMANSKÁ ŘÍŠE 

Velitelé: Jan III. Sobiesky, Karel V. Lotrinský  x  Kara Mustafa Paša

Spojená říšská, habsburská, polská vojska čítající asi 70 000 mužů přitáhla 12. září k Vídni, aby metropoli habsburského impéria osvobodila od obležení ze strany cca 138 000 mužů Kary Mustafy Paši, zahájeného o dva měsíce dříve. V relativně krátké, ale velice zuřivé a krvavé bitvě křesťanská vojska vedená polským králem Janem III. Sobieskim a knížetem Karlem V. Lotrinským osmanskou armádu rozdrtila a zahnala na útěk.

Vlastní rozhodující bitva představovala první válečnou zkušenost pro Evžena Savojského. Při předchozí obraně Vídně se vyznamenal český šlechtic Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic, který později předsedal dvorské válečné radě Habsburků. Duchovní podporu rakouskému vojsku zajišťoval kapucín Marek z Aviana. Na turecké straně v bitvě bojovaly oddíly Uhrů Imre Thökölyho.

Jan III. Sobieski

Jan III. Sobieski, Turky zvaný Lev z Lechistanu, (17. srpna 1629 Olesk na Červené Rusi – 17. června 1696 Vilanov u Varšavy) byl velký korunní hejtman a vrchní velitel vojsk Polsko-litevské unie (od roku 1668) a polský král (od roku 1674).

Je považován za posledního z velkých polských králů a jednoho z největších turkobijců. V roce 1683 přitáhl v čele spojených polsko-litevsko-německo-rakouských jednotek na pomoc Turky obležené Vídni a v bitvě u Vídně (12. září 1683) rozdrtil podstatně silnější turecká vojska vedená pašou Karou Mustafou, čímž zastavil turecký postup do nitra Evropy. Ve vnitrostátní politice však, podobně jako jeho předchůdci, uspět nedokázal - jeho snahy upevnit královskou moc a prosadit nástupnictví pro svého syna zcela selhaly.

Jan Sobieski se narodil 17. srpna 1629 v Olesku na Červené Rusi. Vzdělání nabyl jednak na krakovské univerzitě, jednak dlouhými cestami po Anglii, Francii a německých zemích. Především pobyt ve Francii významně ovlivnil jeho politický postoj. Byl odvážným válečníkem a roku 1668 se stal vrchním velitelem vojsk Polsko-litevské unie. Po svém návratu ze zahraničí se roku 1648 účastnil bojů u Zborova a roku 1651 u Berestečka, účastnil se také válek se Švédy i s Ruskem. Po abdikaci Jana II. Kazimíra, za vlády krále Michala Korybuta Wiśniowieckého stál v čele profrancouzské strany, tedy v opozici proti králi. Frankofilská strana králi vyčítala přílišné spojenectví a přisluhovačství sousedním Habsburkům. Prokrálovskou frakci vedl Stefan Czarniecki. Nový turecký vpád na polské území a dobytí Kamence Podolského Turky vyhrotil vztah mezi Sobieskim a králem na nejvyšší možnou míru. Po tom, co turecká vojska oblehla Lvov, se Sobieski postavil do čela armády a uštědřil Turkům zdrcující porážku v bitvě u Chotynu dne 11. listopadu 1673. Zbytek turecké armády vyklidil Polsko bez boje.

Neřešitelnou situaci opět „zachránila“ turecká expanze, která byla tentokrát vedena proti Vídni. V tureckém světě se objevila nová osobnost – velkovezír Kara Mustafa, nejschopnější ekonom, ministr a vojevůdce sultána Mehmeda IV., který se opět pokusil proniknout do srdce Evropy. Král Jan se tedy musel rozhodnout, zda se přidrží svých stoupenců z profrancouzských řad, nebo jestli příjme spojenectví s Habsburky. Nakonec využil možnosti spolupráce se svým jižním sousedem, zvláště když se skýtala naděje, že císař Leopold I. (1657-1705) podpoří volbu Janova syna Jakuba za budoucího polského krále. Vůdce profrancouzské strany Andrzeje Morsztyna obvinil ze spiknutí a zrady, čímž zpacifikoval opozici. V dubnu 1683 uzavřel s Habsburky smlouvu o přátelství. Na jejím základě se téhož roku zúčastnil bojů s Turky. Kara Mustafa přitáhl s armádou čítající přes sto tisíc hlav před Vídeň již v červenci. Jeho plán byl nechat Vídeň vyhladovět, aby se vzdala bez boje a zachovalo se tak velké množství kořisti. Frontální útok nařídil teprve tehdy, když ho zastihly zprávy o tom, že se ze západu valí německo-rakouské oddíly a ze severu postupuje elitní polská jízda. Polský král dorazil asi se sedmdesáti tisíci vojáky a rozhodujícím způsobem ovlivnil porážku Turků dne 12. září 1683. Vítězná strana přišla k mnoha tisícům zajatců a k obrovské kořisti, naopak Osmani byli zatlačeni nazpět a Kara Mustafa byl na rozkaz sultána popraven. Jan III. Sobieski se stal válečným hrdinou, což uznali i samotní Turci, u kterých získal jméno Lev z Lechistanu.

Karel V. Lotrinský

Karel V. Lotrinský (3. dubna 1643 Vídeň - 18. dubna 1690, Wels, Horní Rakousko) v letech 1675 až 1690 byl pouze titulárním lotrinským vévodou, protože od roku 1669 území opanovala armáda francouzského krále Ludvíka IV. Na vévodský stolec "usedl" po svém strýci Karlovi V. Jeho vnuk František I. Štěpán se v roce 1745 stál císařem Svaté říše římské.

Jeho otcem byl lotrinský vévoda Mikuláš František, mladší syn vévody Fratiška II., a matkou dcera vévody Jindřicha II., Klaudie Lotrinská.

Evžen Savojský

Evžen František, princ savojský a carignanský, hrabě ze Soissons, v německy mluvících zemích známý jako Prinz Eugen von Savoyen, přezdívaný Malý abbé (přezdívka, kterou mu dali vojáci pro jeho malou postavu a zálibu v hnědé barvě, též také Malý kapucín) (16. října 1663, Paříž – 24. dubna 1736, Vídeň) byl rakouský vojevůdce a politik francouzského původu, generalissimus vojsk rakouských Habsburků a jeden z největších vojevůdců konce 17. a počátku 18. století. Je považován za jednoho z největších turkobijců - v tomto ohledu často bývá srovnáván s Janem III. Sobieskim.

Narodil se v Paříži jako syn francouzského generála Evžena Mořice, prince savojsko-carignanského a hraběte ze Soissons, a jeho manželky, proslulé intrikánky Olympie Manciniové. Šeptanda údajně tvrdila, že je ve skutečnosti levoboček Ludvíka XIV., ovšem většina solidních životopisců se touto fámou nijak zvlášť nezabývala, neboť jeho matka přestala být královou milenkou dávno předtím, než byl počat. Jeho dědečkem z otcovy strany byl slavný vojevůdce třicetileté války Tomáš Savojský.

Byl předurčen pro církevní kariéru, která mu však nebyla navzdory urputné snaze jeho rodiny po chuti. Teologii si sice studoval hlouběji než řada tehdejších kněží, leč jeho přístup k ní byl podle současníků „nekonvenční“ a ostatní aspekty kněžství ho už nelákaly vůbec. Nikdy se nenaučil latinsky a nikdy neodsloužil jedinou mši. Údajně byl v dětství i mládí velmi živý a měl sklon k neposlušnosti a nevázanému jednání (jako většina nedotknutelných šlechtických mladíků, zejména pokud jako Evžen záhy ztratili otce). Pokud jde o vzdělání, hodně se zajímal o teologii, matematiku a životopisy vojevůdců, zejména Alexandra Makedonského. Jeho matka, Comtesse de Soissons, hraběnka Olympie Mancini, byla během šetření "Affaire des Poisons" (skandál s traviči, věštci a čarodějnicemi) varována králem před zatčením a uprchla během noci do zahraničí. Oficiálně byla vypovězena ze země.

Ve dvaceti letech odmítl dále nosit kněžské šaty, které mu byly od 15 let vnucovány a po následné hádce opustil rodný dům. Dvakrát požádal francouzského krále Ludvíka XIV. o přidělení pluku, ten však jeho žádosti odmítl a údajně mu doporučil církevní kariéru způsobem, který Evžena smrtelně urazil. Přesné znění žádosti není známo, známa není ani přesná odpověď krále (doporučení církevní kariéry může být pouze fabulací). Většina historiků uvádí jako důvod zamítavého králova stanoviska to, že Evženova rodina byla (díky aktivitám Evženovy matky) v nemilosti a (zejména) že „žádost byla pokorná, ale žadatel sám nikoliv“.

Ať už byl důvod Ludvíkova odmítnutí jakýkoliv, měl ho král později trpce litovat. Evžen se vojenské kariéry vzdát nehodlal a pohrdavé odmítnutí v něm navíc probudilo nenávist ke králi. V létě 1683 uprchl z Francie a vstoupil do služeb jejích nejvážnějších nepřátel, rakouských Habsburků (konkrétně Leopolda I.) Jakožto ordonanční důstojník svého bratrance Ludvíka Viléma Bádenského se zúčastnil bitvy u Vídně (1683) s Turky a koncem roku obdržel od Leopolda I. v rámci hromadného povyšování pluk dragounů.

V letech 1684–1687 navštívil Evžen svou rodinu v Savojsku a Nizozemí a poté se vydal s bavorským kurfiřtem Maxem Emanuelem a svým bratrancem Viktorem Amadeem II., vévodou savojským, do Benátek. Jeho hlavním motivem byly peníze, potřeboval do začátků získat prostředky na vydržování pluku, který nebyl zrovna v nejlepším stavu, a tak hledal nějaké štědré dárce. Nezanedbatelné ovšem byly i další aspekty: odpočinek a zábava, možnost promyslet si své další plány (nějakou dobu otevřeně zvažoval možnost vstoupit do služeb savojského vévody či španělského krále) a samozřejmě i studium (hodně času údajně strávil v proslaveném benátském Arzenálu a studoval různé aspekty výroby a nasazení děl). Mezi zmíněnými návštěvami a cestami se ještě stihl zúčastnit několika menších tažení rakouských vojsk, z nichž nejvýznamnější byla tažení na Nové Zámky (1685) a Budín (1686) držené Turky. V roce 1687 se vyznamenal v bitvě u Nagyharsány (též bitva u Moháče), za což byl 31. ledna jmenován polním podmaršálkem, a v březnu mu Viktor Amadeus II. definitivně potvrdil výnosné důchody ze dvou opatství. Evženova pozice byla natolik posílena, že začal být počítán mezi skutečně významné vojevůdce domu Habsburků. V roce 1688 se zúčastnil obležení Bělehradu, byl těžce raněn a více než půl roku se léčil.

Na počátku roku 1689 se v čele tří jezdeckých pluků přesunul k Rýnu a poprvé pozvedl zbraň proti Francii. V rámci nepříliš intenzívní poziční války, kdy oběma stranám šlo hlavně o to nebýt poražen a zároveň finančně vyčerpat soupeře, se Evžen zúčastnil jediného většího podniku ze strany říše, dobytí Mohuče. Utrpěl při něm další zranění, ale to zřejmě nebylo tak vážné jako předchozí a rychle se z něj vyléčil. Poté byl povýšen na generála jízdy a odeslán do Itálie jako pomoc svému bratranci, vévodovi savojskému, kterého agresívní jednání a hrozby Ludvíka XIV. přiměly k urychlenému vstupu do široké protifrancouzské koalice.

Savojské tažení nebylo nijak úspěšné, španělsko-savojsko-rakouská vojska byla poražena v bitvě u Staffardy a následovala obvyklá poziční válka. Evžen zuřil a obviňoval své nadřízené (a zejména španělské spojence) z neschopnosti a zbabělosti. Sám pak dělal, co mohl, a roku 1691 nečekaným úderem zahnal francouzská vojska obléhající Cuneo. Nicméně, krátce po bitvě dostal posily a s nimi i dva nové nadřízené. Následovaly velmi ostré spory mezi Evženem a jedním z nich, Antoniem Caraffou. V jejich důsledku byl Caraffa císařem odeslán na misi do Říma. V roce 1693 byl Evžen povýšen do hodnosti polního maršála. Radost z titulu mu však notně zkalila drtivá porážka v bitvě u Marsaglie. Nemohl za ni, bitvu si prohrál osobně Viktor Amadeus II., který navíc urychleně začal přemýšlet o změně strany. Situace nevyhnutelně dospěla k tomu, že po dlouhém jednání byl 20. září roku 1697 uzavřen mír mezi Francií a nyní již jejím spojence Savojskem na jedné straně a Rakouskem a jeho spojenci na straně druhé.

Leopold I. využil chvíle klidu, aby se soustředil na vyřešení „turecké otázky“. V roce 1697 se stal Evžen vrchním velitelem habsburských vojsk v Uhrách. Na nabádání k opatrnosti ze strany císaře příliš nedal a 11. září připravil početně silnější turecké armádě zdrcující porážku v bitvě u Zenty. Poté vpadl do Bosny a dobyl Sarajevo, čímž sultána přinutil k jednání o míru, které vyvrcholilo stažením tureckých vojsk z podstatné části Uherska a Sedmihradska. Éra turecké rozpínavosti byla definitivně ukončena a začal pozvolný pád osmanské říše.

Autor LUCky.luKA v 19:59 | Permalink | Komentáře

Vstup do NHL: 11. června 1974 jako Kansas City Scouts, v roce 1976 se klub přestěhoval do Denveru (Colorado Rockies), 30. června 1982 se klub přestěhoval do New Jersey
První sezóna: 1974-75
Stadión: Prudential Center, 17.625 diváků
Adresa: 165 Mulberry Street, Newark, New Jersey 07102
Největší úspěchy: Stanley Cup 1995, 2000, 2003

Individuální rekordy jedné sezóny:Branky: 48 - Brian Gionta (2005-06)
Asistence: 60 - Scott Stevens (1993-94)
Body: 96 - Patrik Eliáš (2000-01)
Trestné minuty: 295 - Krzysztof Oliwa (1997-98)

Většina lidí již patrně zapomněla, že se New Jersey Devils kdysi jmenovali Kansas City Scouts. Někomu se snad možná mlhavě vybaví jejich název Colorado Rockies. Sezóna 1982-1983 byla pro klub zlomem v jeho další existenci v NHL. Klub totiž v roce 1982 koupil John McMullen a přestěhoval jej do haly Byrne Meadowlands Arena až na pobřeží Atlantiku do státu New Jersey. Vznikli tak New Jersey Devils a v supermoderní hale měli premiéru 5. října 1982 proti Pittsburghu.

New Jersey ovšem zpočátku svými výkony navázali na nepříliš lichotivou bilanci svého předchůdce. Oporou zadních řad byl Glen Resch a o rok později zazářil Čech Jan Ludvig, který společně s kapitánem Melem Bridgmanem a nováčkem Patem Verbeekem tvořili hlavní útočnou sílu Ďáblů. Naděje, které se do mužstva vkládaly, však nesplnily očekávání. NJ ovšem zpočátku svými výkony navázali na nepříliš lichotivou bilanci svého předchůdce. Oporou zadních řad byl Glen Resch a o rok později zazářil Čech Jan Ludvig, který společně s kapitánem Melem Bridgmanem a nováčkem Patem Verbeekem tvořili hlavní útočnou sílu Ďáblů. Naděje, které se do mužstva vkládaly, však nesplnily očekávání. Až v sezóně 1987-88, kdy se na postě kouče objevil Jim Schoenfeld, se konečně mužstvo probojovalo na čtvrté místo v divizi a získalo tehdy rekordní počet 82 bodů. V play off nejdříve Devils vyřadili slavné Islanders 4:2 na zápasy, potom i Washington 4:3, ale krůček od finále je v sedmizápasové sérii zastavil Boston. Ludvig byl již tou dobou prodán do Buffala, v brance se objevil kanadský reprezentant Sean Burke. Do mužstva byli zařazeni mladí a velmi talentovaní hráči, jako Kirk Muller, Brendan Shanahan a John MacLean. O rok později se však tým znovu objevil ve skupině nepostupujících. Sezóna následující 1989-90 byla sice opět ve znamení postupu, tým však skončil již v prvním kole.

V roce 1991 se v dresu Ďáblů objevili sovětští reprezentanti Fetisov a Kasatonov, událostí roku byl však nečekaný příchod Petera Šťastného z Quebecku. Ten stihl v novém dresu odehrát ještě dvanáct zápasů v play off a doplnil počet Evropanů v celku na osm. Vedle něho se v New Jersey objevil i další československý reprezentant Zdeno Cíger. Devils v devadesátých letech stále více sázeli na evropské hokejisty. Vedle "našeho" nejúspěšnějšího reprezentanta Petera Šťastného se objevil i Robert Holík. Bohaté zastoupení měli v klubu rovněž ruští hokejisté a samozřejmě nechyběli ani Seveřané. Evropský hokej se tak stal nosnou linií hry Devils a v jubilejní sezóně NHL 1991-92 jim poprvé vynesl místo v první desítce klubů po základní soutěži. V play off však Ďáblové opět neprošli přes první kolo.

Výrazný zlom v úspěšnosti Devils v bojích o Stanley Cup nastal až po příchodu kdysi slavného montrealského útočníka Jacquese Lemairea, který jako kouč začal razit přísnou obrannou strategii, založenou především na skvělých výkonech Martina Brodeura v brance Devils. Výsledkem bylo druhé místo ligové tabulky v sezóně 1993-94 a postup do semifinále poháru. Rozhodující zápas s New York Rangers přitom skončil infarktově, protože rozhodující gól sedmého zápasu poslal Stephane Matteau do sítě Devils až po uplynutí řádného hracího času. Devils se však z nepřízně osudu poučili, a tak další sezóna byla ještě úspěšnější. V play off `95 prohrálo New Jersey jen čtyři z dvaceti utkání a ve finále Stanley Cupu smetlo favorizované Detroit Red Wings. Strůjci vítězství byli Martin Brodeur, Claude Lemieux (držitel Conn Smythe Trophy), Scott Stevens, Ken Daneyko, Scott Niedermayer, Stephan Richer, Robert Holík, Mike Peluso, John MacLean, Bill Guerin, Randy McKay a mnozí další. Ďáblové se tak nečekaně, ale zaslouženě, stali držiteli Stanley Cupu.

Velkou zásluhu na tomto vítězství měl ale především Lemaire, který do hry NJ prosadil svůj herní systém. Jako trenér kladl důraz na obrannou hru a trpělivé čekání na moment, kdy soupeř udělá chybu. Lemaire však v příští sezóně od Devils odchází a Ďáblové místo obhajoby Stanley Cupu zažívají šok. V roce 1996 se vůbec nedostávají do play off, rok nato jsou vyřazeni ve druhém kole a pak dokonce dvakrát po sobě hned v kole prvním, zatímco v základní části pokaždé triumfují ve své divizi. V sezóně 1998-99 je vyřazuje Pittsburgh Penguins 4:3 na zápasy, a to i přesto, že klub disponuje velmi kvalitním týmem. V něm se kromě stabilních opor jako Brodeur, Stevens či Niedermayer objevila nová hvězda - český útočník Petr Sýkora. Ten se sice poněkud překvapivě, ale zato naprosto po právu stal nejproduktivnějším hráčem týmu.

Devils pokračovali v dobrých výkonech i v ročníku 1999-2000 a už v průběhu základní části je mnozí odborníci považovali za velké favority na zisk Stanley Cupu. A Ďáblové za svým historicky druhým triumfem šli opravdu tvrdě. Když například těsně před vyřazovacími boji přišlo pár herních výpadků, vedení klubu neváhalo odvolat hlavního trenéra Robbieho Ftoreka a nahradit jej Larry Robinsonem. Bylo to šťastné rozhodnutí, neboť právě Robinson svým nekompromisním "proslovem" ve finále Východní konference proti Philadelphii dokázal i za stavu 1:3 vyždímat ze svých svěřenců maximum. Ti pak Flyers slavně vyřadili, ačkoliv kapitán Stevens svým typickým tvrdým zákrokem málem ukončil kariéru slavného Erica Lindrose. A v následném finále na New Jersey nestačili ani Dallas Stars, obhájci prvenství. Mimořádně silný tým, složený z takových borců jako Stevens, Niedermayer, Arnott, Holík, Sýkora, Eliáš, Rafalski, Gomez nebo Mogilnyj, válcoval soupeře i v sezóně 2000-01. Devils vyhráli Východní konferenci a postupně přes Carolinu, Toronto a Pittsburgh dokráčeli podruhé za sebou až do finále play off. Tam se utkali s neméně kvalitním mužstvem Colorada Avalanche. Velmi vyrovnaná série, hrající se na maximální možný počet sedmi utkání, měla ovšem tentokrát pro Ďábly hořký konec. 

Zatímco ostatní konkurenti před ročníkem 2001-02 čile posilovali, generální manažer New Jersey Lou Lamoriello všemu přestupovému dění přihlížel se založenýma rukama. Navic klub opustil Alexander Mogilnyj a to byla pro Devils citelná ztráta. Nikoho tedy nepřekvapilo, že Ďáblové vstoupili do nové sezóny opravdu mizerně. Slabé výkony odnesl hlavní trenér Larry Robinson, kterého v lednu nahradil Kevin Constantine. Výsledky jeho práce se rychle projevily. Herni projev nabyl na agresivitě a obětavosti. Mužstvo musel opustit i Jason Arnott, jenž byl poslán do Dallasu výměnou za Joe Nieuwendyka. Veškerá snaha k lepšímu přišla vniveč hned v prvním kole play off, kde Devils narazili na kompaktní hru Caroliny Hurricanes.Neúspěch se neobešel bez následků. Bobby Holík dostal zelenou k odchodu do Rangers, Sýkora byl vyměněn za Jeffa Friesena do Anaheimu. Novým trenérem se stal věčně zamračený Pat Burns a pod jeho vedením hráli Devils nejdefenzivnější hokej v lize, inkasovali pouhých 166 branek. To, že účel světí prostředky, potvrdilo konečné postavení v tabulce, kdy skončili druzí ve Východní konferenci. Během pěti utkání vyřadili Boston a následně i Tampu Bay. Finále konference jim postavilo do cesty vítěze Prezident’s Trophy Ottawu Senators, ale opět to byli Ďáblové, kdo se smál naposled. O Stanley Cup si to rozdali s Kačery z Anaheimu. Duel byl pikantní nejen pro Sýkoru s Friesenem, ale především pro Scotta a Roba Niedermayerovi, dva bratry stojící na opačných stranách barikády. Burnsovi svěřenci vedli 3:2 na zápasy, jenže šestý mač nezvládli a prohráli 2:5. Trenér vycítil, že je třeba povzbudit tým, a tak napsal do základu Kena Daneyka, veterána loučícího se před domácím publikem s 20letou kariérou v NHL kompletně prožitou v dresu New Jersey. Daneykova obětavá hra, životní večer nováčka Michaela Ruppa a dvě trefy Jeffa Friesena rozhodly o tom, že Stanley Cup zůstane v Meadowlands aréně.

Se sedmi čistými konty stanovil Martin Brodeur nový rekord play off, následně poprvé v kariéře získal Vezina trophy pro nejlepšího gólmana. V sezóně 2003-04 prvenství obhájil, stejně tak v Jennings Trophy za nejméně inkasovaných branek, ovšem cesta vyřazovacími boji skončila již v prvním kole. Tou dobou mužstvu citelně scházel kapitán Scott Stevens, který si v polovině základní části přivodil těžký otřes mozku. Obraně šéfoval jeho dlouholetý parťák Niedermayer, a vedl si na výbornou, o čemž svědčí i prvenství v hlasování o Norris Trophy pro nejlepšího obránce. Po výluce bylo jasné, že Stevens už brusle nikdy nenazuje. Niedermayer odešel za bratrem do Anaheimu naplnit sen o společném triumfu. Další ztrátou pro klub byla absence Patrika Eliáše, hvězdný útočník se během angažmá v Rusku nakazil žloutenkou a přišel skoro o polovinu zápasů. Ke všemu u mužstva nepokračoval Pat Burns, jenž se potýkal s následky rakoviny. Přesto Devils skončili třetí v konferenci. Brian Rafalski ukázal, že je schopen velet obranným řadám, Eliáše skvěle nahradila dvojice Brian Gionta - Scott Gomez. V play off Devils celkem snadno vyřadili newyorské Rangers, ovšem hned v druhém kole nestačili na Carolinu.

Pětadvacetileté výročí od založení klubu oslavilo New Jersey přesunem do nové haly Prudential Centre. Po pomalém startu se pekelný stroj znovu rozjel, Brodeur stanovil osmačtyřiceti výhrami nový ligový rekord, což vyústilo v zisk třetí Vezina Trophy. Činili se i nováčci Zach Parise, který zatápěl novému kapitánovi Eliášovi na čele týmového bodování, a Travis Zajac. Na lavičce stál Claudie Julien, jeho svěřenci skončili i přes drobné klopýtání v závěru sezóny druzí. Jenže manažer Lamoriello Juliena těsně před koncem ročníku nečekaně odvolal, sám pak dovedl Devils do druhého kola, kde je vyřadila Ottawa. Před sezónou 2007-08 zasáhla fanoušky další rána, když mužstvo opustili Gomez s Rafalskim. Pod vedením Brenta Suttera se trápil Eliáš, kouč s ním smýkal sestavou, navíc mu bez vysvětlení odebral kapitánské céčko. Naplno prorazil Parise, který byl po celý rok nejnebezpečnější forvardem týmu, Brodeurovy výkony stačily na další obhajobu Vezina Trophy, ovšem na Rangers v prvním kole play off nikoliv.

New Jersey Devils

Autor LUCky.luKA v 21:43 | Permalink | Komentáře

Jednou jsi král a příště zase pěšec - citát z jednoho přeslavného románu ....

STŘELEC - Horoskop na 2. 2. 2010

Říká se, že krásné věci jsou trojího druhu, jenž patří ke šťastnému životu. Ty první je třeba mít, ty druhé žít a o třetích je třeba snít, neboť nikdy nevíte, co vám vaše šťastná hvězda zase přinese. Přesto si dnes život zjednodušíte tím, že bude dobře využívat ty hodnoty, které už máte. " podle mě tou čtvrtou nejspíše bude kopec stále dobré nálady a několik starých dobrých přátel, kteří rádi pomohou, když se zrovna jednomu nedaří a nezapomenou na to, že každý je jednou nahoře, ale jednou příjde doba, že jsme i dole, prostě a jasně, že se můžeš na někoho spolehnout a máš se na koho obrátit, když přijde ta doba .... . "

Autor LUCky.luKA v 00:16 | Permalink | Komentáře

Bitva u Lipan bylo střetnutí, které znamenalo zásadní obrat v husitských válkách. Porážka vojska sirotků a táboritů s konečnou platností oslabila radikální stranu kališníků a sesadila polní obce z pozice rozhodujícího politického činitele.

BITVA - V neděli 30. května 1434 proti sobě poblíž malé vesnice Lipany stanuly spojené síly radikálních husitů, to znamená táborité vedení Ondřejem Keřským a v politické rovině Prokopem Holým a sirotci Jana Čapka ze Sán na straně jedné, a koalice umírněných kališníků a katolíků pod vedením hejtmana Diviše Bořka z Miletínka, starého spolubojovníka Jana Žižky na straně druhé (dle některých pramenů vedl vojsko koalice Mikuláš Krchlebec z Krchleb, purkrabí na Zvíkově). Početní stav obou vojsk není znám, ale podle odhadů založených na známém a relativně přesném počtu zúčastněných vozů se zdá, že vojsko husitské levice bylo poněkud početně slabší; pro výsledek bitvy mohl být rozhodující především menší počet jezdců. Utrakvisticko-katolická aliance měla na své straně asi 12–13 000 pěších a snad 1200 jízdních bojovníků; radikálové disponovali asi 10 000 pěšími a 700 jezdci. Obě strany používaly klasickou husitskou taktiku a výzbroj.

Radikální strana, poté co se dozvěděla, že proti ní táhne od Českého Brodu nepřítel, zaujala výhodné postavení na návrší jihozápadně od Lipan a uzavřela se ve vozové hradbě. S dostatkem zásob si mohla dovolit přenechat aktivitu na svém protivníkovi. Výsledkem měl být buď rozpad utrakvisticko-katolické strany, která by se váháním pravděpodobně oslabila, nebo její generální útok, ovšem za velmi nevýhodných podmínek. Velitelé umírněných si tohoto byli vědomi (na místě svých nepřátel by nepochybně zvolili stejný postup) a poté, co ztroskotala poslední snaha o smírnou dohodu (předáci obou stran se tři dny před začátkem bitvy sešli ve snaze se dohodnout, ale rozdílnost názorů se ukázala jako příliš velká), se obě vojska připravila k bitvě.

Průběh bitvy samotné byl rekonstruován naposledy historiky Petrem Klučinou a Petrem Čornejem, soudobé prameny k jejímu průběhu sice existují, ale nemohou být ve své útržkovitosti a subjektivnosti považované za spolehlivé. V současnosti je jako nejpravděpodobnější přijímán Čornejův výklad průběhu bitvy. Protože nebylo v možnostech koaličního vojska dobýt vozovou hradbu radikálů přímým útokem, rozhodli se hejtmani použít úskoku. Diviš Bořek z Miletínka skryl jízdu v dolince poblíž vozové hradby nepřítele, zatímco vozový šik, kterému velel Jan Černín, se začal přibližovat k opevnění radikálů. Když se šik ocitl v dostřelu od vozové hradby, opravdu několikrát vystřelili z děl, ale pak se vozy stočily na sever a předstíraly ústup směrem k Českému Brodu. Tento překvapivý ústupový manévr pravděpodobně v táboře radikálů vyvolal euforii, pod jejímž vlivem byla otevřena vozová hradba a jejich jízda i pěší začali pronásledovat ustupující vozy. V okamžiku, kdy se radikálové dostali do dostatečné vzdálenosti od svého opevnění, začaly se vozy otáčet a ústup se změnil v útok. Zároveň na otevřenou vozovou hradbu zaútočil dosud skrytý jízdní oddíl (v jeho řadách byli např. Mikuláš z Landštejna na Borotíně, Arnošt z Lestkova, Petr z Janovic na Vysokém Chlumci, Jan Malovec z Pacova) s úkolem udržet ji otevřenou, dokud nepřijdou na pomoc pěší bojovníci z vozového šiku. Bitva se brzy změnila pouze v pobíjení bojovníků radikální strany, na vozech padl i Prokop Holý a Prokůpek. Rychle se v situaci na bojišti naopak dokázali zorientovat Jan Čapek ze Sán a Ondřej Keřský, kterým se podařilo s dalšími jezdci bezpečně uniknout do Kolína. Útěk z bojiště vynesl sirotčímu veliteli již u některých mladších kronikářů (Pavel Žídek, Václav Březan, Tomáš Pešina z Čechorodu, Jiří Kruger-Crugerius, Bohuslav Balbín) a později i některých historiků punc zrádce a zbabělce. Většina historiků zabývajících se primárně vojenstvím s tím ale nesouhlasí. Podle nich bylo jeho rozhodnutí pragmatické a správné, v dané chvíli byla bitva již tak jako tak ztracena a Jan Čapek ze Sán udělal to, co bylo jeho povinností – nemohl-li už zvítězit a zachránit všechny své spolubojovníky, zachránil alespoň ty, které mohl.

VÝSLEDEK A DŮSLEDEK BITVY - Bitva skončila rozhodným vítězstvím utrakvisticko-katolické aliance. Přestože vítězové zlikvidovali drtivou většinu zajatců (na 700 zajatých sirotků a táboritů bylo upáleno ve stodolách u Českého Brodu; pravděpodobně se jednalo především o tzv. kasalické) a na bojišti padlo množství radikálů, nebyla polní vojska plně zničena (ještě na počátku 1437 táboři disponovali 4500 muži). Oba svazy (sirotčí i táborský) ovšem byly zásadně oslabeny v politické rovině a nadále nedokázaly výrazně ovlivňovat politický vývoj českých zemí. Tato skutečnost umožnila konečnou dohodu se Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu a v dlouhodobém horizontu ukončení válečného stavu na území českého státu. Část bojovníků radikálních svazů se připojila k umírněným kališníkům, část odešla do zahraničí za kariérou žádaných žoldnéřů. A část zůstala a stále vzdorovala - například Jan Roháč z Dubé.

HISTORICKÁ PAMĚT - Bitva u Lipan byla již svými současníky vnímána jako historický zlom a toto povědomí o její důležitosti se v průběhu dalších staletí jen posilovalo. V nacionálně vypjatém 19. století, kdy se husitská epocha stala jedním z nejvýrazněji přehodnocovaných období českých dějin v historické obci (a jejím vlivem i v povědomí veřejnosti), se chápala již jako jeden ze zásadních mezníků vývoje českého státu (jako byla např. chápána i bitva na Bílé hoře). Výrazem tohoto přesvědčení se stalo v roce 1881 vztyčení pamětní mohyly Prokopa Holého na návrší u Lipan, o několik let později (1896) vzniklo v Českém Brodě Podlipanské muzeum. Po mnoho let od roku 1870 každoročně v den výročí bitvy směřovaly na bitevní pole pamětní průvody lidu. Husitské hnutí a také i lipanská bitva a její protagonisté se stala vděčným námětem historizujících děl mnoha českých umělců v 19. století, ale i v 20. století (Mikoláš Aleš, Josef Matyáš Trenkwald, Václav Levý, Luděk Marold, Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický, Ivan Klicpera, František Hrouda).

Šlechta bojující na straně kališnicko-katolické aliance -

Šlechta bojující na straně radikálů -

Autor LUCky.luKA v 03:11 | Permalink | Komentáře