Probudilo mě ostré světlo. V tu chvíli bylo v ložnici jasno jako za bílého dne, přestože byla noc. Snad nebudu lhát, když napíšu, že venku nepršelo. Protože kapky nebubnovaly na parapety oken jako jindy. Dnes se po ostrých záblescích ozývaly jen hrozivé rány. Jakoby už byly někde blízko, snad i blíž. Při bouřce se mi vždy krásně usínalo, jenže najednou jsem dostala neuvěřitelný strach. Svíral se mi žaludek čelo se rosilo potem, srdce bušilo jako o závod. Po tmě jsem nahmatala mobilní aparát a stiskla libovolné tlačítko, abych se přesvědčila o tom, že ještě není čas vstávat. Tenhle čas mi utkvěl v paměti, bylo přesně 3:05. Aniž bych chtěla, myšlenky mi sklouzly ke známému hororu, ve kterém se děli v podobný čas hrůzostrašné věci. Zbývalo mi deset minut a já se snažila co nejrychleji usnout, i přesto, že to byl jen film. Raději jsem vypla telefon, aby mě mozek nepřinutil sledovat čas. Málem jsem ani nedýchala. Uběhla nějaká chvíle a já přemýšlela o zoufalém úniku do rodičovského lože. Měla jsem ale obavy, že ještě neuběhl ten správný čas. Najednou jakobych přestala vnímat, jakobych se ocitla úplně někde jinde.. Zaslechla jsem tlumený křik. Ten hlas mi byl povědomý. Proboha, vždyť ten hlas patřil mému bratrovi. To by pořád nebylo nic zvláštního, jako malí jsme mluvívali ze spaní. Jenže.. Mému bratrovi je již 17 let a přes týden pobývá na intru, někde na Moravě.. V tu chvíli jsem přestala řešit svůj strach a s jeho jménem na rtech vyběhla z ložnice a utíkala do jeho pokoje. Nebyl tam, ale já ho stále slyšela zoufale křičet o pomoc. Křičel něco jako "mami, pomoz mi, maminko pomoz".. Odhodila jsem pěkně urovnanou pokrývku z jeho postele, abych se ujistila, že v pokoji není. Přes obývací pokoj jsem se rychle vracela na chodbu, odkud se dalo jít dolů do přízemí rodinného domku, či do ložnice. Bez přestání, snad přímo hystericky jsem do tmy křičela jeho jméno. Přímo před dveřmi, po mém levém boku se krčil malý stín. Seděl tam, nohy přitažené k tělu, oči uslzené a stále kříčel. Z mezipatra se ozval maminčin hlas, volala nás. Volala nás oba. Otevřela jsem oči, stále jsem ležela v ložnici. Bouřka neustávala. Po krátkém rozmyšlení jsem se vydala se slzami v očích dolů za tou jedinou, která mi mohla pomoci.
"Maminko?".. blížila jsem se k její posteli.
"Natalí"
"Mamiii" .. vykřikla jsem zoufale a vrhla se jí do náruče.. "Já se bojím maminko".
"Pojď si lehnout ke mě, pojď zlatíčko".

Bratrova přikrývka ráno ležela vedle postele. Já v tom pokoji totiž opravdu byla. Ale on tam být nemohl.
Nebo?.. Nikdo tohle nedokáže vysvětlit, ale nepřeju nikomu tenhle pocit zažít. Obávám se další noci.

"A ony už se nikdy neviděly?" popotáhne maličká.
"Ne, protože to vzdaly víš? Už nikdy nebyly všechny pohromadě" vypráví dál..
"Vždyť se ale měly rády ne?" ptá se a začne usedavě plakat.
"Milovaly jedna druhou, víc než svůj vlastní život, alespoň si to myslely, ale občas se stávají věci, kterým nejde zabránit, kterých lidé litují" ..neví jak to ubohé dítko ukonejšit..
"Tak proč se neusmířily? Proč?"...
"Drahoušku, každá si stála za svým názorem, jenže ne každá měla pravdu a tak se prostě nepohodly" sklání se k dítěti a hladí ho po hladkých, od šampónu voňavích vlasech..
"Mamko, to je ošklivý příběh, vyprávěj mi jiný.." prosí ji
"Spinkej beruško.. "

Tady a teď, najdi řešení. Vždyť vše se zdá tak moc jednoduché, vše se zdá tak jasně průzračné. Jako hladina toho nejčistčího moře, kde vidíš i ten nejmenší kamínek na dně.. "Až se rozední, půjdu tam a do sáčku si ukradnu kousek té barevné duhy, vypadá totiž jako z cukru, tak slaďounce. Támhle si schovám paprsek sluníčka a až bude ta největší vánice a zima taková, že lidé nebudou vycházet ze svých domů, vyndám ho a dokážu všem, že jsem hrdina".
Vždyť jen s nima jsem se dokázala smát celé hodiny, nepřetržitě, ony mě držely, když jsem plakala. Jeden provaz, společná cesta, naše budounost, naše sny. Náš příběh, ten nekonečný, nekončící euforie, jen s nima.. Myslíte, že půjdu, všechno zamotám do klubíčka a pošlu ho z kopce? Ne, nestála jsem o to. Nechtěla jsem zůstat sama, samotinká na celém světě. Jenže.. Přemýšlejte. "Pro Vás první a poslední, za Vás ruku do ohně, zachráním Tě, pomohu Ti, kdykoliv, nerozdělí nás".. Proč jsme si udávaly tu laťku tolik vysoko? Když ani ten nejvyšší na ni nedosáhne? Tak kdo je teď na vině? Teoreticky jsme všechny stejně vysoké, kdo může za to, že tam nedosáhne?.. Váš ukazováček směřuje k mému obličeji, odvrátila bych ho, ale proč? Vždyť k čemu to je, přesvědčovat někoho o tom, jak ho druzí zradili?
Já jsem neudělala chybu, já se nezvedla z gauče a neřekla > Tak, stěhujem se, jo jedem*
Prostě přišel ten blbej den, co nám bez zeptání vzal všechno, zanechal jenom sen.
"Tak dobrou noc drahé"..

Je skoro půl sedmé. Až do teď hřálo slunce, občas až protivně, dalo by se říct.. Ochlazuje se, dny jsou sice skoro letní, ale večery, kdy se vítr prohání po skoro prázdných pláních, jen s pár holými stromy, které jej jen těžko zastaví, by se daly nazvat zimními, či pozdně podzimními.. Relaxační pobyt na horské chatě, kéž by byl jen dočasným, jenže tohle je dlouhodobé. Tyhle podvečery, večery, noci.. Ty jsou nejhorší, člověk nemá co dělat a tak asi jako já v tuhle dobu sedí na zahradě na lavičce, čte si, poslouchá oblíbenou muziku, či píše další z protivných, nikým nečtených článků, který se jako všechny ostatní chystá zařadit do archívu ve svém neprofesionálním "weblogu". Nohy přitáhlé co nejblíže k tělu, na stole rozečtený román a tichý zvuk klavíru, kytary a jiných nástrojů ozývající se z repráčků nepříliš kvalitního mobilního telefonu. Nikomu, ani tomu nejhoršímu nepříteli, no.. bych nepřála zažít tenhle pocit, ač vím, že nejsem jediná, kdo tohle právě prožívá. Vzdát se něčeho, co pro nás hodně znamená, je opravdu víc než těžké. A já si vždycky říkala, že mě tohle nemůže nikdy potkat, snad možná si to přála zažít. A vida, sedím tu a vzpomnám. Na ty chvíle, kdy mi absolutně nic nechybělo a já byla nenasytná, stále chtěla víc a nevážila si toho, co jsem měla. Takřka ze dne na den jsem se musela rozloučit s přáteli, s nejlepšími přáteli, s domovem, s tím všedním životem v tom "velkém" městě. Pláč, křík, nářeky, ničím nerušené, jen zpěvem ptáků a hučením potoka.. Jako pustý ostrov, nepoznání, zoufalství.. V tuhle chvíli možná i potřeba lítosti, ale kde nic, tu nic a kde nikdo, tu nikdo. Nikdo nedovede pochopit, jak rychle jsem si zde našla kamarády, jak rychle jsem zapadla mezi ostatní, chvílema ani já sama.. Jenže nikdo, ale ani jeden člověk tady nedovede pochopit, jak je to všechno těžký, jak těžké jsou ty chvíle, kdy jsem sama. Jak moc ráda bych se vrátila, žila v tom příšerně znečíštěném a nezajímavém městě. Každý chce to, co nemá, co třeba ani nemůže mít. Chudák chce peníze, ale boháč by radši neměl žádné, ale žil by obklopen lidmi, kteří by si ho vážili a ne ho využívali. Dívka s kudrlinami si vlasy žehlí a přála by si je mít rovné, ale ta s vlasy rovnými jako hřebíky si je každé ráno kulmuje. Velkoměšťan by rád žil na vesnici, v klidu, po včerech poslouchal kvákání žab, ale ten kdo tohle má, by chtěl žít ve velkém městě s tisíci obyvatel, s miliony obchoďáků.. Teď už to vím, jaké to je.. Jen škoda, že v tomhle jsem tak bezmocná, že čas a něčí plány nevrátím, neovlivním, že někomu to bylo přáno, leč opět jen někdo si toho dokáže vážit. Dálka není nic příjemného, snad každý tohle jednou poznal, či pozná. A opravdoví přátelé se nepromenádují po ulicích a nekříčí, že právě oni jsou ti praví. Oni - ony jsou tam a já tady, já odešla, oni - ony zůstali, ale oni - ony vědí, čím pro mě jsou a právě jim je tento článek věnován.. Je to krutý, zatraceně těžký být bez Vás.. Snad štěstí nám znova začne přát, protože my se nevzdáváme a od začátku tvrdíme a víme, že náš příběh je nekonečný..

Věnováno Lucinkám*

..Smrt je jen levná poetika, mnohem bolestnější je tenhle usychající inkoust na kusu papíru. Jen málokdo dokáže věci vystihnout, jen málokterý člověk je opravdový básník.. Jen někdo dokáže pořádně popsat občasné situace v tomhle krutém životě..
..Přál by sis zemřít? Uvažuj člověče, co je vlastně smrt? zemřeš, nic nekončí, nepomůžeš si.. I když, kdo ví jaké to tam je.. Stále, pořád, dokola nad tím uvažuji, uvažovala sem a vždycky budu.. Je to něco jako lidská pamět, dosud neprozkoumáno, možná jen z jedné miliontiny procenta.. A přesto obalena cigaretovým dýmem půjdu dál a pomalu budu umírat na schodech nemocnice, pod vrakem oceánu, tam kde si to vyžádá.. Občas využiji jeho slov, snad mi to promine..
..Pořád si přeješ zemřít? A jak? V klidu jako stařeček? Poražen autem? Uhořet? Utopit se? Býti zastřelen? Skočit ze skály? Býti shozen? Usmát se k smrti? Infarkt?.. Ale přemýšlel si někdy nad tím, že budeš ležet, už se ani hnouti nebudeš moci.. Představit si, že Tě stíhá nemoc, kterou nikdo nevyléčí? Která Ti zaručí jen jedno.. A to smrt, stejně nepopsatelnou..
..Jaká pro Tebe bude? Nelítostná? Proklínaná? Zlá? Nespravedlivá? .. Nebo to bude pro jednou ta hodná, ta "paní" zachránkyně? Ta, co Tě jako jediná může vysvobodit.. Nikdy neříkej, že nechceš zemřít, nebo naopak.. Protože Tebe se nikdo na nic neptá.. Ty jsi jen jedna z figurek.. Ty si nevybíráš.. To (oni,on,ona).. Možná bůh, kdo ví.. Já žiju šťastně i bez představy "otce", který mi zaručí, že po smrti budu žít šťastně, se zahradou plnou květin a s člověkem, kterého miluji. Radši budu doufat, že ta moje "smrt" bude vysvobozením a ne "tou" sviní. Protože kdo jiný by chtěl umírat v bolestech na rakovinu a slastně čekat na smrt? Protože já,  já jí jednou budu milovat.. Nepřijde z nenadání, snad, doufám, přijde očekávána, uvítána s otevřenou náručí, jen lehce ledovými prsty zaklapne mi víčka a popřeje.. Krásnou, dobrou noc.. Co víc, kdo víc, může mít?..
..Začínáš uvažovat? Nikdo jí nedokáže rozebrat, popsat, ani říct, co bude až dveře se po ní zabouchnou a jen vánek proletí světnicí.. Nesnaž se o to, je to marný.. Snad jen, pojďme jí vykat..
"Vy ještě v klidu podřimujte, ještě je brzo *paní*.."

                                                                                                                            Little.

V tom přenádherném songu zpívá Sarah o ponuré neděli ("gloomy Sunday"). Jenže dnes je čtvrtek a tak budu psát o ponurém čtvrtku.. Promiňte mi, ale v třetí osobě se mi vždy píše lépe :)

Bylo tuším půl šesté, když potichu zavřela branku a odcházela směrem "neznámo". V jiných částech republiky už byla jistě tma, ale tady ne. Běloba čerstvě napadlého sněhu všude kolem píchala do očí i v těchto hodinách.
Chvílema hustě snežilo, občas na chvíli přestalo a pak jen slabě chumelilo. Po pár vteřinách se jí ve vlasech třpytily miliony vloček.Jen jedinkrát okolo ní projelo auto, jelo krokem, jelikož silnice nebyly skoro k rozeznání od okolních plání. Nevěděla kam šla, nechtělo se jí ani plakat, ani se smát.. Už tak dost promrzlou rukou shodila z lavičky v zastávce hromádku sněhu, sedla si a při svitu lampy pozorovala padjící sníh. Všude bylo ticho.. Jen občas ve vesnici zaštěkal nějaký pes.. Nebavilo jí sedět a široko daleko nikdo nešel, nikdo nejel. Procházela se uprostřed silnice.. Chvílema radostně poskakovala a snažila se uhýbat vločkám.. Najednou jí bylo fajn. Přestalo snežit a tak šla dál.. Tmou tmoucí.. Zakopla.. Ležela na silnici a i přesto, že jí nic nebolelo, začala plakat.. Už v okolí nebylo takové ticho, všude se ozývali její tlumené vzlyky. A začalo znova sněžit. Nechumelilo, sněžilo tak hustě.. A ona plakala.. A čím hlasitěji plakala, tím víc sněžilo.. Zvedla se a s řasenkou rozmazanou po celém obličeji utíkala domů. A pak sněžilo dlouho do noci ...

Když nad tím tak přemýšlím, je právě mateřská láska to, co by mělo v životě každého z nás hrát tu nejdůležitější roli. Ať už ze strany mé, kdy uvažuji nad tím, o čem asi přemýšlí ten nejdůležitější člověk v mém životě.. Moje "máma".. Nebo ze strany druhé, kdy se matka snaží chránit to svoje "nejcennější". Mnohdy lidé v mém věku usuzují, že matky a jejich věčné zákazy, připomínky a "hloupé řeči" jsou vlastně nepotřebné. Ale oni sami časem dospějí k závěru, že právě jejich matkám vděčí za to, že mohou být na světě.. Že právě díky nim mohou žít. Život.. Těžko popsat nepopsatelné.. Občas krutý a nemilosrdný, jindy naopak. Ale to už se dostávám k něčemu úplně jinému :) Nepředstavitelně moc si vážím toho, že zde můžu být. Obdivuju jí.. Ano, mojí maminku.. Celých devět měsíců (osm, byla jsem nedonošená) mě nosila v sobě. Při porodu tolik trpěla a přesto když mě spatřila, plakala štěstím. Takovou dobu mě přebalovala, dokud mě nenaučila chodit na nočník. Tolik nocí nespala, jen kvůli mému křiku. Čas šel dál a "ona" po mě uklízela roztahané hračky po bytě, vodila do školky, později do školy.. Žehlila za mě průšvihy.. Přesto mě milovala, miluje a milovat vždycky bude. Jsem její a ona moje. Jsem její dcera a ona má matka.. Kamarádů a přátel můžeme mít víc než dost, ale naše matka je jen jedna. Jediná na světě, pro kterou bych obětovala život, pro kterou bych udělala vše. Ta, které bych splnila nesplnitelné. Ta, pro kterou bych našla konec vesmíru.. Je to nejúžasnější člověk, kterého znám. Kterého miluji. Všímáte si? Všude samé "nej".. Nejspíš proto, že mateřská láska je ten "nej"krásnější cit na světě.. Neznáte jí? Andrea Altmanová. Moje nejmilovanější maminka...

Nezastavovala jsem se. Prsty u nohou jsem měla promrzlé tak, že jsem je skoro necítila. Při každém kroku jsem se zabořovala hlouběji a hlouběji do sněhu. Nahoře na kopci byl vítr silnější než dole v údolí. Vháněl mi všechen sníh do obličeje.. Došla jsem k cíli, který sem si určila. Nebylo mi zrovna nejlíp a začínala na mě padat únava. Chtěla jsem si sednout, ale všude kolem byl sníh.. Otočila jsem se.. Za mnou byla jen obrovská zasněžená louka.. Nikde nic. Kdežto přede mnou se rozléhala v údolí přibližně polovina města. Brzo se setmělo a tak byla vidět jen světla, která zářila z oken panelových domů. Tam někde daleko ode mě se lidé připravovali na Vánoční svátky.. Peklo se cukroví, uklízelo se.. "Proč sakra nejseš doma s rodinou?" ozval se tichý hlásek.. Otáčela jsem se, ale nikde nebylo ani živáčka.. Ozval se znova.. "Nemysli na to špatný,oni tě potřebujou".. Sakra, když je někdo tak strašně chytrej, proč se schovává? Plakala jsem.. Nechtěla jsem někomu ubližovat, ale nešlo to zastavit.. "proč? proč? PROČ?" rozezníval se okolím ten hlas, když jsem sahala do kapsy.. Slzy mě pálili na zmrzlých tvářích.. Usedla jsem do sněhu. Na kolena jsem si položila mobil a pustila svou nejoblíbenější skladbu.. Začalo hustě sněžit a nic nebylo slyšet jiného, než hlas Jamese Morrisna.. Byla jsem sobec. Nepřemýšlela jsem nad tím, že v obýváku sedí na gauči máma a už si dělá starosti, kde tak dlouho jsem. Ani nad tím, že u počítače sedí brácha a do rytmu muziky kýve hlavou.. Jediné, na co jsem v tu chvíli myslela, byla svoboda.. Naposledy jsem otevřela ústa, abych vyřkla své poslední "sbohem".. Ten hlas, co mě předtím přesvědčoval, abych toho nechala, říkal sbohem sehraně s hlasem mým. Byla jsem to já.. To já sama sebe přesvědčovala.. Nepovedlo se.. Ten krásný bílý sníh se zbarvil krví.. Rudou krví.. Skončilo to..

Jedna velká hra.. Hra, která nemá konce.. Ať už vyhrajem nebo prohrajem, hra tím nekončí.. Nežijeme věčně.. Ta hra ale ani po smrti nekončí.. Stále budeme "žít".. V srdcích těch druhých.. Budeme se ze shora (nebo ze zdola) dívat na ty, co teprve začínají hrát.. Na ty, kteří házejí šestky, ale i na ty co postupují po jedničkách.. Co bude vlastně dál? Tma, nekonečná pouť, prázdno? Přemýšleli ste někdy nad tím, jak může najednou být úplnej konec? Přestěhujem se někam, kde začnem nový život? Nebo budem odpočívat v pokoji a nebudem o tom vědět? Někteří lidé se bojí smrti.. Proč vlastně, když zatím netuší co se bude dál dít? ..Je to jakési oboustrané.. Strach mám.. Ne proto, že bych se bála bolesti nebo toho, že se prostě jednou neprobudim.. Mám svůj život ráda.. Miluju ty okamžiky, kdy mi paprsky slunce dopadají na tvář..Miluju ty okamžiky kdy z nebe padají krásně bílé sněhové vločky a vše vypadá čistší  než jindy.. Kdy mohu obejmout ty,  který mám ráda..  Ty okamžiky, kdy se cítím absolutně šťastná..  Hrajte naplno..  Tak jako hraju já.. Bez podvádění.. Jednou Vás stejně někdo vyhodí, ale nezlobte se :) Tam "jinde" bude možná mnohem líp :))

Nazdárek, sestřičko.On prostě neni jako vy.. Nesnažte se mu vyrovnat, nemáte šanci.. On je prostě můj Bratr.. :))