Nezastavovala jsem se. Prsty u nohou jsem měla promrzlé tak, že jsem je skoro necítila. Při každém kroku jsem se zabořovala hlouběji a hlouběji do sněhu. Nahoře na kopci byl vítr silnější než dole v údolí. Vháněl mi všechen sníh do obličeje.. Došla jsem k cíli, který sem si určila. Nebylo mi zrovna nejlíp a začínala na mě padat únava. Chtěla jsem si sednout, ale všude kolem byl sníh.. Otočila jsem se.. Za mnou byla jen obrovská zasněžená louka.. Nikde nic. Kdežto přede mnou se rozléhala v údolí přibližně polovina města. Brzo se setmělo a tak byla vidět jen světla, která zářila z oken panelových domů. Tam někde daleko ode mě se lidé připravovali na Vánoční svátky.. Peklo se cukroví, uklízelo se.. "Proč sakra nejseš doma s rodinou?" ozval se tichý hlásek.. Otáčela jsem se, ale nikde nebylo ani živáčka.. Ozval se znova.. "Nemysli na to špatný,oni tě potřebujou".. Sakra, když je někdo tak strašně chytrej, proč se schovává? Plakala jsem.. Nechtěla jsem někomu ubližovat, ale nešlo to zastavit.. "proč? proč? PROČ?" rozezníval se okolím ten hlas, když jsem sahala do kapsy.. Slzy mě pálili na zmrzlých tvářích.. Usedla jsem do sněhu. Na kolena jsem si položila mobil a pustila svou nejoblíbenější skladbu.. Začalo hustě sněžit a nic nebylo slyšet jiného, než hlas Jamese Morrisna.. Byla jsem sobec. Nepřemýšlela jsem nad tím, že v obýváku sedí na gauči máma a už si dělá starosti, kde tak dlouho jsem. Ani nad tím, že u počítače sedí brácha a do rytmu muziky kýve hlavou.. Jediné, na co jsem v tu chvíli myslela, byla svoboda.. Naposledy jsem otevřela ústa, abych vyřkla své poslední "sbohem".. Ten hlas, co mě předtím přesvědčoval, abych toho nechala, říkal sbohem sehraně s hlasem mým. Byla jsem to já.. To já sama sebe přesvědčovala.. Nepovedlo se.. Ten krásný bílý sníh se zbarvil krví.. Rudou krví.. Skončilo to..