Je skoro půl sedmé. Až do teď hřálo slunce, občas až protivně, dalo by se říct.. Ochlazuje se, dny jsou sice skoro letní, ale večery, kdy se vítr prohání po skoro prázdných pláních, jen s pár holými stromy, které jej jen těžko zastaví, by se daly nazvat zimními, či pozdně podzimními.. Relaxační pobyt na horské chatě, kéž by byl jen dočasným, jenže tohle je dlouhodobé. Tyhle podvečery, večery, noci.. Ty jsou nejhorší, člověk nemá co dělat a tak asi jako já v tuhle dobu sedí na zahradě na lavičce, čte si, poslouchá oblíbenou muziku, či píše další z protivných, nikým nečtených článků, který se jako všechny ostatní chystá zařadit do archívu ve svém neprofesionálním "weblogu". Nohy přitáhlé co nejblíže k tělu, na stole rozečtený román a tichý zvuk klavíru, kytary a jiných nástrojů ozývající se z repráčků nepříliš kvalitního mobilního telefonu. Nikomu, ani tomu nejhoršímu nepříteli, no.. bych nepřála zažít tenhle pocit, ač vím, že nejsem jediná, kdo tohle právě prožívá. Vzdát se něčeho, co pro nás hodně znamená, je opravdu víc než těžké. A já si vždycky říkala, že mě tohle nemůže nikdy potkat, snad možná si to přála zažít. A vida, sedím tu a vzpomnám. Na ty chvíle, kdy mi absolutně nic nechybělo a já byla nenasytná, stále chtěla víc a nevážila si toho, co jsem měla. Takřka ze dne na den jsem se musela rozloučit s přáteli, s nejlepšími přáteli, s domovem, s tím všedním životem v tom "velkém" městě. Pláč, křík, nářeky, ničím nerušené, jen zpěvem ptáků a hučením potoka.. Jako pustý ostrov, nepoznání, zoufalství.. V tuhle chvíli možná i potřeba lítosti, ale kde nic, tu nic a kde nikdo, tu nikdo. Nikdo nedovede pochopit, jak rychle jsem si zde našla kamarády, jak rychle jsem zapadla mezi ostatní, chvílema ani já sama.. Jenže nikdo, ale ani jeden člověk tady nedovede pochopit, jak je to všechno těžký, jak těžké jsou ty chvíle, kdy jsem sama. Jak moc ráda bych se vrátila, žila v tom příšerně znečíštěném a nezajímavém městě. Každý chce to, co nemá, co třeba ani nemůže mít. Chudák chce peníze, ale boháč by radši neměl žádné, ale žil by obklopen lidmi, kteří by si ho vážili a ne ho využívali. Dívka s kudrlinami si vlasy žehlí a přála by si je mít rovné, ale ta s vlasy rovnými jako hřebíky si je každé ráno kulmuje. Velkoměšťan by rád žil na vesnici, v klidu, po včerech poslouchal kvákání žab, ale ten kdo tohle má, by chtěl žít ve velkém městě s tisíci obyvatel, s miliony obchoďáků.. Teď už to vím, jaké to je.. Jen škoda, že v tomhle jsem tak bezmocná, že čas a něčí plány nevrátím, neovlivním, že někomu to bylo přáno, leč opět jen někdo si toho dokáže vážit. Dálka není nic příjemného, snad každý tohle jednou poznal, či pozná. A opravdoví přátelé se nepromenádují po ulicích a nekříčí, že právě oni jsou ti praví. Oni - ony jsou tam a já tady, já odešla, oni - ony zůstali, ale oni - ony vědí, čím pro mě jsou a právě jim je tento článek věnován.. Je to krutý, zatraceně těžký být bez Vás.. Snad štěstí nám znova začne přát, protože my se nevzdáváme a od začátku tvrdíme a víme, že náš příběh je nekonečný..

Věnováno Lucinkám*