Probudilo mě ostré světlo. V tu chvíli bylo v ložnici jasno jako za bílého dne, přestože byla noc. Snad nebudu lhát, když napíšu, že venku nepršelo. Protože kapky nebubnovaly na parapety oken jako jindy. Dnes se po ostrých záblescích ozývaly jen hrozivé rány. Jakoby už byly někde blízko, snad i blíž. Při bouřce se mi vždy krásně usínalo, jenže najednou jsem dostala neuvěřitelný strach. Svíral se mi žaludek čelo se rosilo potem, srdce bušilo jako o závod. Po tmě jsem nahmatala mobilní aparát a stiskla libovolné tlačítko, abych se přesvědčila o tom, že ještě není čas vstávat. Tenhle čas mi utkvěl v paměti, bylo přesně 3:05. Aniž bych chtěla, myšlenky mi sklouzly ke známému hororu, ve kterém se děli v podobný čas hrůzostrašné věci. Zbývalo mi deset minut a já se snažila co nejrychleji usnout, i přesto, že to byl jen film. Raději jsem vypla telefon, aby mě mozek nepřinutil sledovat čas. Málem jsem ani nedýchala. Uběhla nějaká chvíle a já přemýšlela o zoufalém úniku do rodičovského lože. Měla jsem ale obavy, že ještě neuběhl ten správný čas. Najednou jakobych přestala vnímat, jakobych se ocitla úplně někde jinde.. Zaslechla jsem tlumený křik. Ten hlas mi byl povědomý. Proboha, vždyť ten hlas patřil mému bratrovi. To by pořád nebylo nic zvláštního, jako malí jsme mluvívali ze spaní. Jenže.. Mému bratrovi je již 17 let a přes týden pobývá na intru, někde na Moravě.. V tu chvíli jsem přestala řešit svůj strach a s jeho jménem na rtech vyběhla z ložnice a utíkala do jeho pokoje. Nebyl tam, ale já ho stále slyšela zoufale křičet o pomoc. Křičel něco jako "mami, pomoz mi, maminko pomoz".. Odhodila jsem pěkně urovnanou pokrývku z jeho postele, abych se ujistila, že v pokoji není. Přes obývací pokoj jsem se rychle vracela na chodbu, odkud se dalo jít dolů do přízemí rodinného domku, či do ložnice. Bez přestání, snad přímo hystericky jsem do tmy křičela jeho jméno. Přímo před dveřmi, po mém levém boku se krčil malý stín. Seděl tam, nohy přitažené k tělu, oči uslzené a stále kříčel. Z mezipatra se ozval maminčin hlas, volala nás. Volala nás oba. Otevřela jsem oči, stále jsem ležela v ložnici. Bouřka neustávala. Po krátkém rozmyšlení jsem se vydala se slzami v očích dolů za tou jedinou, která mi mohla pomoci.
"Maminko?".. blížila jsem se k její posteli.
"Natalí"
"Mamiii" .. vykřikla jsem zoufale a vrhla se jí do náruče.. "Já se bojím maminko".
"Pojď si lehnout ke mě, pojď zlatíčko".

Bratrova přikrývka ráno ležela vedle postele. Já v tom pokoji totiž opravdu byla. Ale on tam být nemohl.
Nebo?.. Nikdo tohle nedokáže vysvětlit, ale nepřeju nikomu tenhle pocit zažít. Obávám se další noci.