Ráno jsem zkoukl Legendy z Dogtownu (režie Catherine Hardwicke), jež vypráví skutečný příběh o skupině mladých surfařů vystupujících pod názvem Z-Boys, kteří přivedli k životu nový, revoluční styl skateboardingu. Celý tento příběh by se vůbec nemohl odehrát, nebýt Skipa Engbloma - spolumajitele Zephyr Shopu, který zajistil Z-Boys jejich obrovskou slávu...tenhle film mě prostě dostal..a dozvěděl jsem se že Káta s Lukym a Jirkou přijedou v pátek do brna, takže to zavání nějakou ultra dance party..

Zdálo se mi něco divnýho, něco tak divnýho, že mi to nikdo neuvěří..objevil jsme se spolu s největším kamarádem ze střední panem Doktorem Rychnovským:D(at promine) no a kdo slavil narozeniny? Náš velkej kamarád Mates, Filip a Karel. Zprvu se to pomalu rozjíždělo...lidi přicházeli, slabší jedinci odcházeli..ale pak TO přišlo..všichni velcí kamarádi a také kamarádky se sešli, povídalo se, koukalo, nasmívalo..děj se z barového pultu a postávání kolem fotbálku(zasvěcení znají..:))  přesunul na taneční parket a každý více či méně ovínen předstoupil do tmy, která zahalovala taneční parket. Tam začaly pekelný hrátky..každej se vlnil ve všemožných formacích, vřískali jsme, skákali, smáli se..bylo to povedený. Volá mi táta: Kde ste? Říkám v nebi, on na to: Kolik vás tam je? Hodně. Kdy se vrátíš? Za světla,
brzo. A vy?(Naši na plese..uaa) No po snídani(takže odpoledne:D). Jo zdar.Ano a Omlouvám se všem od koho jsem si na tu chvíli propůjčil taneční partnerku, ale tak snad nikdo neutrpěl na duši a já jsem z toho měl velice taneční pocit, ponožky a boty mě musely proklínat, ale stalo to za to. Rozjezdem v jednu jsem se dostal nějak domů, u gymplu nastoupil i doktor, tak jsme zašli k nám na svačinu(hlad byl velkej) pozval jsem mistra na panáka a šel ho ještě doprovodit k busu. Cestou jsme potkali policejní hlídku, zmateně bloudící v Mokré hoře. Stojíme na zastávce, kecáme, a pak přijel dvojkovej rozjezd, v něm mává jedna velká krasavice, ale to bylo jen na chvíli,autobus zmizel kdesi daleko na kopci a já se sunul k domu. Ploužil jsem se téměř čtvrt hodky, došel domů, rychlé setkání ve sprše s teplou vodou, sklenice vody, postel. Ráno se probudím a vypadá, že ten sen byl až moc skutečný..pokoj, který se svým vnitřním uskupením 
blížil spíše místu, kde explodovala raketa středně dlouhého doletu. V puse jak v polepšovně, valsy všude jen ne v jednom směru. 
Sedím v křesle, popíjím čaj a docházím k názoru, že sen to byl až moc skutečnej možná proto, že to byla fakt realita. Ne dělám srandu, musle jsem nějak popsat nejlepší zážitek měsíce ledna ne?

Probudil jsem se kolem deváté a byl jsem už celkem ready, učil jsem se jak šroubek, ale vůbec mě to nebavilo, tak jsem si v mezipauzách čmáral a vyšly ze mě 3 mazanice, ale jako to je fakt něco šílenýho, to by ani dítě nenaškrtalo hůř. Možná se s tím někdy ukážu, ale ted je ještě moc brzo. Odpoledne jsem se byl projít, a potom jsem koukl na nějaký články na netu a našel jsem si takovej filmovje dokument, který se jmenuje "Lumiere & Company" a jde vlastně o to, že v roce 1995, kdy bylo sté výročí vynálezu kamery bratry Lumiéry dostalo
osm desítek největších režisérů světa za úkol natočit krátký film v maximální stopáži jedné minuty, což je vážně velice málo. Avšak netradiční počin spočívá v tom, že filmaři dostali ke splnění tohoto uměleckého projektu staré kamery, ktré používali páni Lumiéři, kteří například děsili a fascinovali diváky filmy které znáte všichni-vlak přijíždí na nástupiště, balony, lidé na náměstí... Musím říct, že mnohé z těchto kratičkých filmů mne dostaly, atmosférou jaž tradičně David Lynch, ale je zde mnoho dalších a neméně zajímavých.

Poté, co jsem se tak nějak motal v kruhu,jsem si pustil jendu nezapomenutelnou hitovku od Michaela Jacksona -They Don't Care About Us (Prison Version) a to bylo něco..jsme tenhle song neslyšel léta. DOstal mě jako nic jinýho. Záběry na letadlo, kteér shazuje bomby a ty explodují použil i Linkin park u fajnovky What I´ve done, ale tady nabývá vše jiných rozměrů. Vězni, záběry dětí z afriky a ty slova..

...Skin head, dead head
Everybody gone bad
Situation, speculation
Everybody litigation
Beat me, bash me
You can never trash me
Hit me, kick me
You can never get me

All I wanna say is that
They don't really care about us
All I wanna say is that
They don't really care about us

Some things in life they just don't wanna see
But if Martin Luther was livin'
He wouldn't let this be


Tohle je fakt na zamyšlení, ale k tomu sobotnímu večru, bylo to zatraceně dobrý. Popřeju dobrou noc a pro zasmátí: „Kennyho rodiče jsou tak chudí, že si musí vzít už druhou hypotéku na papundeklové krabice“

No, není to hňup ten Kája? To víte, že je.
Chlapi, neserte ma. Vždyť vy to vobec nechápeté. To je pak s vama težký, vy šojtři... Vždyť se na tó podívéte, vy Pražáci, jédni s jakýma lůzama buranskýma to žijeté v jedné zémi, vy. Křupani. Tohle nás toš reprezentuje, né? Alé co bych mlel držkú. Zdeňku. Jó, ty Zdeňku. Se na tó podívé. Takhle se dělá film o hňupech. Tý. Hňupe. Né, že akési tlusťochy narveš do maštale a necháš je chlastat té vaše pivní splašky. Prachy jim máš dát. Prachy. Herogt to je ale národné, té, hrdosti. Patriarchismu.

Neodpustil jsem si několik oblíbených filmových hlášek z Dědictví Bolek Polívka a jeho životní výkon, já se u toho můžu potrhat smíchy kdykoliv:)

Jsem si pěkně četl a nezlobil. Bohužel jsem se i učil, což mi nepřineslo nic, spíš jsem ztratil několik krásných hodin tohle nudnou činností. To jsem si ležel v posteli s knížkou o paměti a jak se tak říká dal jsem si šlofíka. Usnul jsem hned a zdálo s emi něco uplně něco nepředstavitelného, prostě jsem se ocitl někde v budoucnosti, všechno svítilo, lidi chodili do a z práce a já jen tak v košili se šoupal ad ničeho k ničemu, koukal na ty lítající šaliny, ze kterých se mi obracel kufr a vraceli se mi zákazníci z globusu a celý to bylo legrační. No a pak se mi tam promítl jeden starý pán, to mi řekl na štědrý den, když jsem byl v globusu: "Až půjdeš po schodech nahoru, zdrav uctivě každého, kdo jde, dolů. Nikdy nevíš, kdy tudy půjdeš ty." Té věty se držím a ten pán, který mi to říkal, byl sice starší, ale to vůbec neměnilo nic na tom, že to byl správnej chlap.Když jsme se loučili, tak jsem mu stiskl ruku a on moji a s přáním klidný svátky jsme se rozloučili. Nikdy potom jsem ho neviděl.

Právě jsem doukoukal jeden z největších skvostů kinematografie 20.století. Něco tak zajímavého, zárověn nepochytitelného a neskutečného jsem již dlouhá léta nespatřil. Chtěl bych poděkovat Michelangelu Antoniovi, Italskému režisérovi, za to co natočil a doufám, že v nebu za to dostane bednu dvanáctileté skotské. Omlouvám se, celou dobu hovořím o britsko-italském filmu Zvětšenina. Snímek pojednámá o životě velice arogantního, cílevědomého fotografa Thomase, pro kterého lidé okolo něj nic neznamenají téměř nic. Všechny jeho charakterové vlastnosti jdou spolu s tím, že hlavní hrdina aspoiruje na post veleúspěšného fotografa  aneváhá se proto prohánět po parku a fotit cokoliv, hejno ptáků, děti, ten park ovšem a milence v objetí. V první čtvrtině se seznamujeme s velice barevnou atmosférou Londýna 60.tých let, kterou Antonioni převedl na plátno dle mě velice dobře, film ani chvíli nenudil. Poznáváme život hlavního hrdiny, jeho ateliér, modelky které fotí a jak s nimi nakládá... Během focení flirtuje s modelkou, potom si odskočí a už se nevrátí. Hrdina si dělá co vše, a představitel role David Hemmings svoji roli zvládl perfektně. Uvěříte, že mu v případě modelek jde jen a jen o jedno. A pak, nebo spíš udělat fotku a potom to jedno. Trošku se to vleče, ale ani na okamžik nenudí. Scéna kdy dochází ke zvětšování snímku je skvostná a tolik filmů ji už takhle !přesně! vykradlo, že to snad není ani vtipné. Ne konci se podíváme do klubu plného zkouřené mládeže, kde tomu všemu hrají tehdy mladí(budoucí známi, jak jsem někde četl) Yardbirds a nejvíc mě pobavila scéna, kdy mladému Jimmy Pageovi, který později začal hrát u Led Zeppelin, začně "blbnout" kytara, tak neudělá nic lepšího, než že s ní několikrát třískne o zem a když to 
nepomůže, tak ji nemilosrdně a doslova rozseká(jak to dělal Kurt Cobain za mlada:). A jak to zkončí? Zkončí to tenisovým mačem, bez raket a bez míčku, a hrdina je do děje zapojen. Naskýtá se hodně otázek o (ne)smyslnosti toho všeho co tady dole pácháme.. Já si myslím, že jsem to uplně nepochopil a nestydím se, jestli bych to mohl něčemu přirovnat, tak mě napadají momenty, když jsme s klukama leželi na louce a koukali do mraků..a každý tam něco viděl..auto, slečnu, obrovskej koláč a každý z nás měl prostě pravdu, prestože to byl jeden mrak a každý z nás 3 tam viděl něco ale uplně jinýho. Napadla mě i ta otázka s fotografem a filmařinou, že se naskýtá otázka, zda je vlbec možné život 
ztvárnit na plátně/fotografii, nebo je to věčná honba na velkým neznámým SNAD?:)

Odpoledne jsem se naobědval a na youtube jsem našel část jednoho dalšího, neméněkrásného film- Grand prix, název napovídá že se jedná o snímek z prostředí závodů a to přímo formule jedna, ovšem z mých oblíbených 60.tých let. Je to jeden z nejpoutavějších filmových zážitků. Děj nehraje roli, a herci se těm závodníkům jakžtakž podobají, ale hlavní roli zde hrají ta krásná auta, od formulí Ferrari Philla Hilla, Maseratti, Mercedesy Juana Manuela Fangia až po Lotus Colina Chapmana.. a záběry, kdy byla kamera namontována na autě a to se po závodní dráze ve Spa-Frankorchaps rozjelo ke třístovce a u toho zatáčelo a v té velké a šíleně rychlosti nás kamera uchvacovala záběry pracujícího zavěšení, motoru..já o tom mluvím tak zasněně, protože tuhle dobu považuju v závodění za vrchol..stalo se mnohokrát, že se někdo v obrovské rychlosti vyboural, už jen že mu třeba praskla pneumatika.. A vůz ležel převrácený na dráze s hořící nádrží..Jo to je podobné i ted namítnete, ale já zmíním, že v té době neexistovala signalizace dění na trati a pokud ano, tak měla mnoho chyb, hasiči si dávali studený pivko. Stalo s edost případů, že když se stala nějaká nehoda, tak prostě občas některý z pilotů zastavil a svého kamaráda se snažil vyprostit.. Jedná se o případ Davida Purleye a Rogera Williamsona, kterému praskla pneumatika a byl uvězněn v hořícím vozidle. Viděl jsem na youtube záběry, jak Purley zastavil, a se svým malým hasícím přístrojem běžel vyprostit kamaráda..je to hodně drsné a silné. Jestli si budete někdy v životě myslet, že život je beznadějný, tak běžte na youtube, zadejte Roger Williamson crash a koukejte. Potom zbude dost času na přemýšlení. Možná to dost lidí přejde bez povšimnutí, ale ti kdo mají srdce na tom správné místě a ví, že ten čas tady jde trošku proti nám, neváhejte. Já na to koukal mnohokrát, a vždycky jsem doufal, že to vyjde..
Zatím to vždycky dopadlo špatně.
Koukám na hvězdy nad námi a říkám si, jestli tohle všechno není jeden velkej sen..přijde mi, že ječasto nespravedlivej ke každýmu z nás, bojujeme slepě za nějaké věci, které se po dosažení rozplynou, ale ted už je pozdě na otázky a odpovědi. Dobrou

Dnes jsem se probudil celkem čilej kolem deváte, maminka poslouchala MTV a četla noviny(jo nedělám si legraci) vylezl jsem z postele, obékl se, a stejně jako včera jsem hodně rychle zvedl čínku no a zase rychle jsem ji položil, jako včera. V posteli jsem si četl chvíli povídky od Franze Kafky, ale ráno bylo krásně a já si prostě nechtěl kazit krásný den tou depresí se kterou to "mistr" psal. Vzal jsme si ještě jednou tu krátkou 
novelku Cizinec a dával jsme si bacha hlavně na začátek, který sjem poprvé trochu zasklil. Jestli má někdo o literaturu zájem jako o literaturu, ne jako tragickej předmět ve škole v ještě tragičtějším podání Frau Strakové, tak doporučuju. Čtení o justičním omylu, v našem případě o justiční vraždě je dost drsná sonda do naší duše, jako vážně. Ještě dlouho poté, co jsem odložil knihu jsem přemýšlel nad systémem co máme..jestli má cenu jít k volbám, nebo jestli ty "parchanty(s dědou nazýváme poeticky..kurvy šikmovoký:D)" nevyházet z oken..bylo mi z toho trochu těžko. Ale rád bych se podělil posledními dvěma větami, které ukončily novelu,jsou hodně kruté a odzbrojující.

..."Jako by mě ten prudký hněv očistil ode všeho zlého a jako by mne zbavil naděje, já pod tou nocí těžkou hvězdami a znameními se poprvé otevíral něžné netečnosti světa. A protože jsem vnímal, jak se mi podobá, jak se mi bratrsky podobá, já cítil, že jsem býval štastný, že dosud štastný jsem. Ještě aby se všechno dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijdě na popravu a uvítá mě s pokřikem plným nenávisti."

Dopoledne jsem ještě celkem akčně, když mi bylo dobře(pod vlivem antibiotik..) jsem odstrojil stromeček a na youtube jsem si našel film "I am legend" s Wilem Smithem, jakožto poslendím přeživším. Film jsme našel rozdělený na 16 částí, což se dalo čekat a dalo se to. Film to je celkem po americku úchvatnej..drsný záběry na liduprázdnej NY mě dostaly. Film jsem si pustil přes dataprojektor na zed, takže takové malé kino..:)No ale bohužel někdo z Warner-Brothers, někdo přes copyright:) se asi zrovna vzbudil a našel na youtube jejich velkej trhák na netu,a aby si lidi jako my film zkoukli, aniž by platili kinu dýžko.. Když jsem se díval, tak ten film byl vložen "One day ago"..no a jak se dělo co se dělo, tak se postupně ty části začaly mazat, zkoukl jsem destátou část a ten film se mi líbil takhle free..ale do kina bych se na něj nenechal vytáhnout. Bohužel ten člověk to nechal mazat dřív, než jsem to dokoukal..ale nevadí.
Odpoledne přijeli bratranci, ale já neměl prostě chut vidět svý prkno v náručí těch písklat, no a se vší technikou co mi spočívala v pokoji, projektor, notas, reprobedny...:)jsem měl obavy, tak jsem vzal notas s modemem z pokoje a ten zamčel. Takže jsme si s klukama pouštěli pohádky, ne ledajaký, ale Toma a Jerryho, myslím ty starý a fakt mě to dostalo, hlavně že většina  z těch krátkometrážních filmů dostala oscara za animáč. Jestli můžu doporučit tak nejvíc se nám líbil díl Dr. Jekyll and Mr. Mouse, na youtube to všechno je..:))Nasmáli jsme se to jsme si pustili ještě několik dílů ze seriálu Wacky races, jestli to znáte z cartoon network, já jsem na tom vyrůstal:D No a klukům se hrozně líbila blondýnka v růžovým bouráku, jo a její jméno je Penelopa Pitstop, byli z ní totálně odvaření, hlavně když vyhrála.
Kluci odjeli a já jsem spal a probudil jsem se s jendím songem co valil na jendom hudebním kanálu, byla to pecka od Roba Dougana Clubbed to death a uplně jsem si vzpoměl na starý časy a na matrix a dostal jsem se zpátky na střední školu a uvědomil jsem si, jaký trdlo jsem byl..no a ve čtvrtáku si uvědomil, že přecejen 
a fakt jsem vždycky rád jel tím naším busem se všema mladšíma spoluškolákama do tý naší trapný školy..jo a taky jsem si uvědomil, že ve třídě jsem měl fakt rád jen několik lidí, prostě mi vadilo, jak jsme se k sobě chovali a to jsem nezažil nikdy jindy ale v tu chvíli mi došlo, že jsem tam měl a mám takovou skupinku lidí, na kterých mi těžce záleží a beru je jako svoje nej. Domnívám se, že téměř všichni byli na tom galaplese, který jsem vinou 
nemoci prošvihl. Je večer a já do sebe nacpal dnes už poslední pribinák a asi to zabalím, tak přeju sladký sny lidi.

Dnes jsem našel na jedné stránce tohle..je to dost silný, dost drsný..myslím, že to poučení na konci by mělo bejt. Nezahrávejte si s chemií, nemusíte mít štěstí, jako ten, co psal tyhle řádky..Popravdě, bylo mi špatně, když jsem četl o tom hnusným svinstvu. Nikdy to do svýho těla nevpravím. Nikdy. Je mi z toho uplně blbě. To si radši vezmu do každý ruky 5kilovou čínku a na záda batoh s boardem a vyběhnu si kopec do Jehnic, a pak do soběšic a vím, že budu uplně vyřízenej, budu rád že budu rád, ale nikdy nezkusím tohle svinstvo. To si radši omotám možná i gumovej provaz k noze a skočím z mostu(myslím bungee:) pro adrenalin...no on bude adrenalin dokončit semestr a chodit k tomu do práce.

Takže teď ti popíšu tu hezčí část braní heráku - a asi začneme od úplnýho začátku - od chvíle kdy mi to poprvý přišlo jako dobrej nápad .....

Byl jsem v pohodě. Sice jsem zrovna neudělal zkoušku na ČVUT, ale to už se mi stalo tolikrát že už mi to bylo fakt jedno. No ale tu písemku jsem psal v posluchárně spolu s mým dobrým kámošem. Ten nakonec dopadnul stejně - vyhodili nás. Po písemce jsme dumali co jako dál a on říkal že si pojede koupit nějakej herák. Byl prima den, začátek března, venku svítilo jarní slunce a foukal svěží vítr. Došli jsme na plac do Jakubský a kolem a kámoš začal zkušeným okem přejíždět po tvářích lidí kteří tam posedávali a relaxovali. I já jsem po chvilce pozorování zjistil že někteří z nich tam jsou "pracovně". Následovala akce zakoupení paketu (0,2 gramu heráku) za 200 a cesta do Spořky. Prostě, když si herák koupí matro, obvykle zamíří do nejbližšího otevřenýho činžáku a tam se sjede) - nahoře u výtahu bylo krásný klidný místečko ......... říkal jsem si - tak ......... a za deset minut je ze mě herák. Nebál jsem se ničeho, vždyť i o trávě se toho napovídalo a výsledek? Neškodná legrace!

Kámoš vytáhnul nádobíčko. Tou dobou si ještě nešlehal, takže nám stačil proužek alobalu tak 5*20 cm, který vyhladil a ohnul tak aby se vytvořila drážka. Stočit z vizitky trubičku a nasypat půlku paketu na plech již bylo dílem okamžiku. Kámoš začal a ukázal mi jak na to. Trubička se strčí do pusy, jednou rukou se chytí plech a druhou zapalovač. Je dobré nastavit co nejmenší plamen, aby se matroš nespekl. No a začal čadit. Hnědý prášexe po přiblížení zapalovače (zezdola) začal šqařit, až z něj byla kapka, ne nepodobná kalafuně. Z kapky stoupal dým - heroinový kouř. Kámoš samozřejmě nelenil a sál jako klíště. Naklonil plech aby mohla kapička stékat a sledoval ji zapalovačem i trubkou. Když dojel ke konci, otočil kormidlo a přejel to zase zpátky. Paxlastně zavřel oči a podal mi to. A já udělal to samý. Takhle jsme to každej ještě jednou sjeli a bylo po matroši. Čekal jsem co bude - a nemusel jsem čekat dlouho.

Z ulice k nám doléhal šum města, holubi si sedali na otevřené okno co bylo poblíž a já se opřel o schod co jsem měl za zády. Heroin se mi dostával do mozku. Bylo to nádherný. Ne, to je slabý. Bylo to geniálně dokonalý. Veškerý negativní podněty zmizely a já se koupal v gejzírech totální pohody ...... Kámoš ležel vedle mě a nepřítomně si prohlížel okolí. Starej, špinavej barák byl najednou taqzrušující a dokonalej ! Celým tělem mi projížděly vlny blaha a spokojenosti. Výsledek zkoušky na kterou jsem se učil přes týden mi byl u prdele - nádhera. Nebylo to podobný sexu, tomu namáhavýmu boji za uspokojení - byla to krystalicky čistá a relaxovaná pohoda. Byl jsem plnej dobra a radosti - zmizela chuť se někam hnát, tělo jakoby se vypnulo. Chtělo se mi smát - jak jednoduchý je dosáhnout stavu maximální blaženosti a extáze - lidi se celý život pachtí za něčím co je nemůže tak uspokojit jako trocha tohohle prášku. Pohledem na sebe skrz naše miniaturní zorničky jsme beze slova zakončili ten obřad......

Šli jsme pomalu a bylo nám jedno kam. Jenom pozorovat ten film který jsme sledovali bylo úžasný ...... vidět ty lidi okolo jak někam pospíchají a plout okolo nich. Město bylo TAK překrásný. Pomohli jsme vozíčkáři do obchodu, smáli se bezstarostností a brouzdali městem. Pozvracel jsem se, ale vůbec mi to nevadilo. Bylo to příjemné.Zvracel jsem vodu, ne takový to svinstvo co člověqětšinou bleje, prostě vodu. Skoro mi bylo líto když jsem skončil.

Chtěl jsem tu chvíli zastavit, už navždy se cítit jako tehdy ....... a paxe poprvý ozval rozum, který mi říkal že to zkrátka nepůjde ....... že takhle se bohužel žít celou dobu nedá, že se budu muset vrátit na zem. Po takových čtyřech hodinách jsme se vydali každý svou cestou. Dojel jsem domů a šel spát .....

Ráno už mi zbyla jenom vzpomínka ....... a POCIT. Tenhle pocit se mi pak vracel častěji a častěji ....... Ten POCIT mi říkal - "Zkus to znovu". A taxem ho poslouchal. Návštěvy za Kotvou a časem i jinde byly čím dál častější, staly se součástí mého života. Stejně jako ty krásné chvíle po dokouření poslední kapky na plechu. Život se zdál být fajn - konečně dostal smysl. Smutný smysl. Ale chodil jsme i rád do práce - když jsme končil, hřála mě představa že dneska jsem si vydělal minimálně na xxxxxxx gramů. Ano, gramů. Časem přestaly stačit pakety a já začal kupovat půlky nebo rovnou celý gramy. Tělu už nestačil herák za stovku,. potřeboval jsem víc .....

Pak následoval tak půlrok drsnýho prasení , kdy jsem se zdráhal koupit si hamburger, ale ani sekundu mi netrvalo rozhodování mezi gramem jo nebo ne ...... Byl jsem prima závislej. Není to špatný, jen to nemůže trvat věčně. Bohužel tohle někomu nedojde ..... a tak ztrácíme kámoše a černý kroniky se radujou .....

Konec přišel sám od sebe. Zjistil jsem že už dávno to není cesta jaxe hodit do pohody, ale spíš že je to věčnej boj jak nebejt v prdeli. A taxem přestal. Drsný !!!!!! Něco takovýho jsem teda nečekal. Znova jsem začal a znova skončil. Dneska doufám (myslím, vím), že je to definitivně za mnou. Bylo to hezký, bylo to zajímavý, ale ........... bylo to o hubu ! Herák žije jen a jen pro sebe, nemyslí na ostatní. V jeho mozku se pořád odráží obraz dalšího gramu, jeho dny jsou nepřetržitou honičkou za dalším a dalším matrošm. Za každou cenu ! Hned ! Přes mrtvoly ! Svoje !!! NeeeeeeeeeeeeEEEEEEEEEE !!!!

Heroin není droga která by ti mohla něco dát. Jasně, zpočátku se budeš cítit v pohodě, ale to časem přejde. Já třeba už nechci herák ani vidět. Jsou tu lepší drogy. Alkohol, MARIHUANA, LSD, ecstasy. Každá z nich ti dá víc než ten línej fialovo - hnědej prášek. Pokud nejsi vyloženě magor, můžeš tyhle látky užívat celej život. Herák těžko. Nepotkal jsem člověka co by to vychytal. Jo - a když slyšíte ty svině poslance jak brojí proti drogám a feťákům, často z nich lezou argumenty, který se hodí jen a jen na herák a jeho uživatele ... Dokud tu budou lidi co to berou, dotud tu budou mít protidrogaři na koho ukazovat prstem. Hele, tohle není agitka nějakejch zaslepenejch blbců z Národní protidrogové Centrály. Ne. Já jsem si s herákem užil svoje. Nechal jsem toho zavčasu, ale tobě by se to nemuselo podařit. Ber jiný drogy, ty tě nezničí. Herák jo.

Při braní heráku jsem zjistil co doopravdy znamená slovo "závislost". Asi se ti zatím zdá že protidrogaři přehánějí s popisem trosek co kradou a zabíjejí jen aby měli na nástřel. Nelžou úplně. Tohle existuje když jsi herák. Ne, nebudu to protahovat - závěr znáte. Berte drogy a budete OK. Berte herák a půjdete do hajzlu ......

Jeden soukromý postřeh - kdyby byla bývala stanovena ostrá hranice mezi heroinem a ostatními drogami, dá se předpokládat, že bych ho nikdy nebyl zkusil. Bohužel, žádná hranice tu nebyla. Našim milým zákonodárcům dá zřejmě míň práce schválit zákony které postihují užívání všech drog (kromě těch které jsou tak rozšířené že by snahy zakázat je stejně vyzněly naprázdno) než myslet. Já vím, myšlení bolí. A voliči mají rádi jednoduchá řešení ! Zakažme drogy a postřílejme ty, kterým alkohol a tabák nevoní. Jsou jiní, jsou nenormální, jsou to zrůdy ! Protestuješ ? Aha - propagátor drog ! !!! Ty snad chlapečku nevíš že to je trestné ? Vy víte že svým postupem vedete mladé lidi do heroinové zkázy ...... ale proč ne, že ? Aspoň budete mít feťáky na které si budete moci ukazovat a na kterých se bude báječně pěstovat vaše politická hvězda ! Bravissimo, podívejte se milé děti na toho feťáka ! Co na tom že jsem ho vyrobil, co na tom že trpí ? Hlavně že slouží svému účelu - je z něj odstrašující příklad ! Vidíte ? Severa má pravdu ! Komorous má pravdu ! Vacek má pravdu ! ONI přece chtějí naše dobro ! Chtějí zakázat feťáky ! Zakázat lidi ! Ale vy, kdo sledujete televizi a radujete se nad každým kilogramem zabavené marihuany - vy už nejste lidi ! Vy jste produkt. Poslušný, v normě, hodný produkt ! A neodvažujte se myslet nezávisle. Potom vás označí za zmetek a půjdete na smetiště ! Takže pozor - v našem státě víme jak na feťáky. Umíme si poradit s lidmi kteří by si (hahahahahaha) chtěli žít po svém a nikomu neubližovat ! Módní je přece válka ! Musíte bojovat ! Pak budete vlastenci ! Pak budete akceptovatelní ! Zabíjejte a vražděte ! Rabujte ! Ale nezapomínejte platit daně, všiváci !

Deprese ? Zklamání nad životem ? Možná. Ale dnes (částečně pomocí drog, částečně studiem filozofických škol) vidím na jakých pilířích stojí současná civilizace. Vy doufám také. My lidé jsme nešťastnou náhodou ovládli svět - a dokud se nepozabíjíme navzájem, budeme tu vládnout. A spolu s námi tu budou drogy. Jako způsob jak zachránit naši skomírající civilizaci před záhubou. Je to na nás. Můžeme poslouchat jednoduchá řešení a zaniknout ...... nebo myslet a přežít věky. Je to na nás. Ne, na vás. Já už si svoje vybral. Vybral jsem si život. Život, který je v dnešních podmínkách stále méně možný - svobodný život. Líbí se mi tu a chci žít dál. Ale jestli někdy přijde chvíle kdy mě někdo zatkne za "přechovávání marihuany", jeho život zbytečně skončí. Můj brzo poté. Včera jsem si to zkusil ...... můj nůž na krku cizího člověka. Nakonec jsem toho zloděje nechal utéci i s mými penězi ..... byla to chyba ? Měl jsem zabít ? Nevím. Jediné co vím je že my jsme lidi. Máme své nedostatky i výhody. Jednou z výhod je otevřenost. Jednou z činností co my lidi můžeme dělat je intoxikovat se. Látkami. Látkami které nějaký chytrý pán uznal za legální a jejichž nesprávné užívání má denně na svědomí nespočet životů. Anebo látkami které se tomu pánovi nezdály a tak je raději označil jako "nelegální léky". Můj problém je v tom že já jsem jinde než průměr. Ne, já se nechci vyvyšovat, nechci někoho shazovat. Jenom moje mysl je víc otevřená než bývá zvykem. Naše tělo - naše hračka. Ne ! Nikdy nebyli lidé svobodní do té míry aby se sebou mohli dělat co chtějí. A nikdy nebudou ! Vždy tu bude ta pomaleji a omezeněji myslící většina, která má strach z nového a nepoznaného, která ochotně označí všechno neznámé za nepřirozené - a vyhraje.

Nevím jak to celé zakončit - snad jen že život je prima knížka. Jenom ji nesmíme brát moc vážně. Nesmíme se ji bát zahodit když se nám přestane líbit. Takhle to vidím já.

Včera, taková akce..a já měl volno, kromě volna mám taky angínu. Už minulý týden jsme se s partákem domlouvali, že zajdeme společně na jeden galaples..už se mi po těch propracovaných víkendech stýskalo po lidech z gymplu, jenže prostě nevím co se stalo. Přišel jsem ve čtvrtek z bazénu, vzhledem k tomu, že mi bylo blbě, tak jsem to celkem zkrátil, bolelo mě celý tělo ruce, nohy, hlava. Cesta domů, to bylo utrpení, strčil jsem si do uší sluchátka a snažil jsem se chvilku poslouchat, k tomu jsem koukal z okna a všechny ty světla křižovatek mi splívala. V tu chvíli jsem myslel, že mi praskne hlava, tak jsem jel přímo k tátovi do kanceláře, s tím, že by měl končit, tak jsme sedli do auta a jen tlumené zvuky města, aut, večera byly fakt příjemnější, než kodrcání tramvaje:DLehl jsem do postele a vzbudil jsem se ve tři, celý dům byl uplně moc tmavý, tichý, jako by tu ani nikdo nežil. I když když jsem rozsvítil a uviděl jak je krásně naklizeno(musím ještě říct, že hned potom co jsem volal domů mámě že je mi blbě, jestli by mi mohla uvařit čaj, tak mi krásně rozestlala postel, do které jsem se hned uložil..jako v pohádce..nadýchaná peřina, polštář..hned jsem spal, celý pokoj se se mnou točil) Vzal jsem si ibáč koukl ven, kde v pustině noci svítil hloupej globus a šel jsem si lehnout..vypadá že jsem měl teplotu, tak sem zhasl a nějak mi to myslelo lehčeji, v obrysech mi přišlo že se před postelí točil jinak stojící board a že je skřín s oblečením trochu nakřivo a že se nějak motá..a k tomu se roztočila postel, narostly jí křídla a já na ní usnul, to co se mi zdálo, bylo jak na rockovým koncertu, řev, blesky, kytary a pak jen divoká cesta domů. Probudil jsem se ve dvanáct, nemohl jsem najít telefon, šel jsem do bundy, zapínám mi a několik zmeškaných volání mě přivedlo k úžasu, že se někdo zajímá o nemocnýho, kterej ani nemůže mluvit. Bylo mi stále nějak divně, uplně slabě..vylezl jsem z postele, převlékl jsem se,zvedl jsem čínku co mám vedle postele a popravdě to nebyl nejlepší nápad dnešního dne. V kuchyni jsem si vzal misku, naházel do ní nakrájený banán, kiwi a ovesné vločky, zalil jsem to kefirem a pokoušel jsem se něco sníst..ne prostě jsem neměl hlad, v krku mě pálilo jako bych vypil barel alpy..lehl jsem si zpátky do postele, vzal sebou notas a čaj, chvíli jsem koukal na dvdko z koncertu Brixton Academy Londres ze14.09.07 kde vystupovalo pár dobrých kapel..tak jsem se zaposlouchal, ale no usínal jsem...i když je to tak dobrej text/song....

Look at the red red changes in the sky
Look at the separation in the border line
But don't look at everything here inside
And be afraid, afraid to speak your mind

It took a moment before I lost myself in here
It took a moment and I could not be found?
Again and again and again and again I see your face in everything
It took a moment the moment it could not be found?

What's with the fascination with the Echelon
What's with the constant questions that you have this time
What's with this circumstancial consequence
Find oversight before this night will ever rise again
It's all you've got inside your head, better get up and leave instead

It took a moment before I lost myself in here
It took a moment and I could not be found?
Again and again and again and again I see your face in everything
It took a moment the moment it could not be found?

To find ourselves lost here within we need reasons why
So we take this bridge with the other's that will thrive in the great divide

Look at the red red changes in the sky

Again and again and again and again I see your face in everything
Again and again and again and again I see your face in everything

It took a moment before I lost myself in here
It took a moment and I could not be found?
Again and again and again and again I see your face in everything
It took a moment the moment it could not be found?

(Aby jste měli představu:-)
No a večer..představoval jsem si, jak na tom galavečeru uvidím všechny po té dlouhé době..do té doby než jsem si dal antibiotikum a usnul. Píše kamoš, jestli se nechci stavit, prospal jsem celé odpoledne, ani jsem nenapsal, že nemohu..je mi trapně, něco jsem slíbil..no a je to pryč..