NMMetyn

28.srpen, čtvrtek

Akutní touha něco smysluplnýho napsat, jako vždy pochybnosti o konečném výsledku. Je to klasika, chtěl bych si být sám sebou jistej všude, jako jsem tady. Je to můj zásadní problém, mnohem líp se mi svěřuje blikajícímu kurzoru, než lidem jako takovým.

Netrpím pro to, jen mě to utvrzuje v mojí výjimečnosti a vím sám, jak moc sebevědomě to zní, i když to myslím úlně jinak. Za okny zuří léto ve své nejkrásnější podobě, už to ale není to pravé léto, jako ho známe z června, ne. Tomuhle létu už pomalu dochází dech. Pole plné trsů strniště, hrůzostrašně vypadající agregáty traktorů se postaraly o nevzhlednou podobu polí, žluté kousky strniště, pomíchané s hlínou. Každoroční kolorit, první vlaštovka podzimu, kterej většina lidí stejně nemůže ani cejtit. I když....

Sedím a přemýšlím nad odpolednem, v hlavě mi straší to zasraný datum a taky to všechno, co to datum znamená. Ano, jsou to zřejmě mé poslední prázdniny, slovo zřejmě nesnáším, znamená "asi" pravda, pořád se to ještě může nějak zvrtnout, ale spíš se to nezvrtne. Je to k vzteku, jak to všechno uteklo, čas proměněnej ve vzpomínky, který se budou slavnostně promítat na našem třídním srazu, kterej nadšeně organizuje Martina, já jí "nadšeně" pomáhám, je to kámoška, aspoň by tomu většina tak řekla, nebo se tomu asi fakt tak říká. Protože asi nikdo nic blbšího nevymyslel. Nebo lepšího? Tak či tak, uvidím sérii ksichtů, jejichž absence mi žíly nijak netrhala a ani netrhá. U nich to bude podobný. Možná že je při čtení řádků chápete.

Je to divná část roku, divný napětí a kaskádovitě sbíhající čas, nejrychleji utíkající část roku a pak září, nejnudnější a zřejmě nejnenáviděnější měsíc nás školou povinných. Vracet život do starejch kolejí, stereotypní dny, ucelený dva dny volna, který utečou mnohem dřív, než se ohlídnete a je tu zase pětidenní sezení po 8 hodinách, koukat se do ještě víc otrávenejch ksichtů učitelů. Konečnej výsledek stál a stojí za hovno, aspoň po určité době jeho dosáhnutí, každej do toho vkládáme nějaký očekávání. Já třeba musím odmaturovat, slovo "musím" je to pravý, beru to jako samozřejmost, musím dva prosezený roky proměnit v papír, kterej mě mírně zvedá na pracovním trhu, protože o pracovní trh tady tak či tak jde. 

Ano, i já se budu prvního září cítit, jako bych šel na popravu a je mi trapný, že to ve dvaceti letech beru takhle.....

úterý 26.srpna. 2008

Nevím co mě dnes ráno vzbudilo, asi palčivej tlak v oblasti močovýho měchýře, a krev v oblasti rozkroku. Je to lepší než jakejkoli budíček. Odkládáte to jak jde, ale stejně je to předem prohranej boj. Pak nad hajzlem pocit podobnej orgasmu a snad díky tomu si uvědomím, že je tady další novej den. 

Snídaně je otázkou improvizace, matka od jisté doby chleby nemaže a tak musím donutit mozek a žaludek ke konzumaci něčeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo snídani. O níž mimochodem nemám nějakou valnou představu. Narvat do sebe něco nejde, snaha je umocněna časem, ručičky ukazují 10:28 a oběd za chvíli zaklepe na trávicí trakt. Hlad se dostaví, o to strach nemám. U sebe ne.

Pohled do zrcadla nabízí klasiku, je to zklamání, každej den čekám něco lepšího, ale každej den je to právě naopak. Dnes navíc škrábou vousy, včera jsem se nemyl, nebyl čas. A tak napustím do umyvadla trochu teplé vody, opláchnu líce, cítím ten teplej pocit po tváři, jak se kapičky vody zastavují na stoncích vousů. A nanesu pěnu neutrální chuti, jemně to pleská, něco mi to připomíná. Vemu strojek a trpělivě stírám pěnu z huby. Nesnáším holení, nechávám to vždycky na poslední chvíli, pak vypadám jak smeták Joe. Navíc mi vousy rostou hrozně rychle, během dne mám zase strniště a den ode dne hrubší. Dokud samozřejmě nezahrozí holicí strojek, či snad zájem nějaké ženské. 

Oholenou hubu, plnou rudých jizviček, tekoucích jak Morava opláchnu holicí vodou sladké, agresivní vůně. Pálí to jak čert. Ale stejně to na tom všem mám nejradši. Je taková krásně zelená, skoro jak fefrmintka, ještě jsem ji nechutnal, tak nevím jestli i tak chutná. 

Pak klasika, zapnutí kompu, tím začíná jeho odpolednonoční směna, možná i ranní. Letmej pohled do kalendáře přinese zděšení. Kurvoval bych, 26.srpen znamená, že za pár dní, tenhle na oko sladkej život skončí. Zase zkurvená škola a zkurvený ksichty pár lidí, zkurvený kecy a město plný výrostků s taškama div ne na prdeli. Dnes jsou ještě prázdniny, co má být zítra je přece tak daleko, lepší na to nemyslet a nechat to dalšímu dni. 

Net dnes neblbne, beru to jako automatiku, neumím si toho vážit, stejně si nejvíc vážím toho, co sám nemám. Je to smutný, ale je to tak. Přihlášení na libko a brnění někde uvnitř, jestli nějakou slečnu zaujaly moje rádoby vtipný kecy tak moc, aby nezanechala nějakej ten vzkázek duchaplnýho obsahu s duchaplnýma fotama v profilu. Touha po duchaplnosti je perverzní, aspoň u mě ano.

Jenže dnes nikdo nic, každej na mě sere, nedivím se, patří mi to, nikdo mi nemá proč psát, ale stejně se zase zítra budu třást na to, jestli se nějaká najde a zanechá pár zajímavých dojmů v podobě vzkazu. Nejsem naivní, ale jsem snílek, asi je to totéž. Na lidech je to stejný, na můj profil se koukala bývalá nenaplněná láska, jsem rád že bývalá, a jsem rád, že jen dívala.

Fortuna se dnes nepředvedla, sázkařský titket by mi mohl pomrdat Carling Cup nebo dohrávky severských lig. Můžete zkusit dát Spartu, na svým webu kecaj o důležitosti první branky a maj pocit, že výhra 4:1 v Budějovicích jim zažehla střelecký prach. Podle mě budou rádi, když se dostanou na velký vápno. O čem kecaj Artmedia s Krakowem to nevím, ale protože Artmedia hostí Juventus a Krakow Barcu, radši držej držej tlamy a oba budou rádi za remízu, která je tak či tak, vysype z kola ven. Dnes nevsázím a mám, narozdíl od včerejška pocit, že dělám dobře. 

Přemýšlím, co k tomu dodat a shledávám další nápady neproduktivními. Blbý kecy nechám jiným, dnes už toho ostatně bylo dost.

Papapapa, můj DENNÍČKU, Tvůj Míša