Jaká míra byrokracie je únosná? Jsem zcela syt papírováním a více než znechucen těmi jimž razítko v ruce, tento falus moderní doby, přináší více rozkoše skrze tu moc, která je v mých očí více než pomyslná, než city či skutky k rozkoši určené. Nenávidím to obcování s formuláři a odmítám se v něm vyznat. Přesto jsem seznal, že právě tento tanec s papírovým "ďáblem" je hoden znalosti a více než kdy jindy právě dnes zdá se býti výhodným ku poznávání a poznání. Jak nelibě se učím tomu tanci který svou stopou připomíná paragraf. Tak tančím s těmi paragrafy a ty mne dovádějí ke vzteku pokaždé když působí proti logice a někdy až nelidsky. Kdy tedy bude zpracovaná mapa státní správy aby bylo jasné kdo je komu odpovědný a kdo za co odpovídá. Kdo má moc a kdo pravomoc. Čí rozhodnutí platí a kdo smí kontrolovat správnost a právo. Dokud se toto nestane můj tanec bude spíše během v džungli. A možná také bojem proti zlu v džungli a proti džungli samé. Vždyť tomu co je nelidské a proti logice a rozumu se musí bojovat. Protože jen lidskost a rozum mohou zachovat to co stvořilo byrokracii - civilizaci. Jenže pak se vynoří další miliony otázek, na které jsem se snažil odpovědět nebo na které odpovím. A nejvíce jich bude takových na které nelze odpovědět - nebo těch na které nesmí být odpovězeno - tedy alespoň ne jen mnou samojediným. Jedna otázka je ale neodbytná a stále se mi vrací: "Opravdu řídíme společnost a stát tím nejlepším způsobem?"

Tak jsem zjistil, že mám pěkně radikální období. Nečestné chování bych trestal mnohem přísněji než za svých mladých let a přitom jsem doufal, že stáří otupí ostny mých zásad. Na druhou stranu omlouvám stále častěji, třímaje v rukách příklad svého osudu, dočasný neúspěch a oceňuji zápas a boj o místo na slunci svých přátel a soukmenovců.
Možná tím, že jsem národ nyní přirovnal ke kmeni, který bojuje o holý život cítím teď větší sounáležitost se všemi Čechy. Ale zas a znova jsem svým okolím tázán, zda mi za to stojí národ riskovat další a další ztráty a zklamání.

V mnoha diskuzích a komentářích neustále narážím na to jakým způsobem jsem vymezený vůči současné politické reprezentaci. Shledávám jejich jednání vlastizrádným a neomluvitelným a i ti, kteří měli přinést jasnou linii a "pevnou ruku" jsou najednou mlhaví a neurčití.

Jak asi musí naši politikové děkovat za nové "státní téma"... Americký radar spolehlivě odvrátí pozornost od jejich neschopnosti na dlouhé měsíce a nekonečné mlácení prázdné slámy bude tou "omáčkou", která vyplní hluchá místa tohoto volebního období. Jak se rozohnil Zaorálek v OVM minulou neděli :D. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak rezolutně stát za požadavky na dofinancování českého výzkumu nebo při předkládání nějakého rozvojového projektu. Ovšem - patenty nesou jen peníze nikoliv politické body.

A závěrem tohoto příspěvku milý deníčku bych chtěl vyjádřit naději, že našeho mílého profesora Holého konečně někdo navrhne na Nobelovu cenu za chemii. Vždyť jeho aktivní látky, které se používají po celém světě zachraňují miliony životů. Problém, že české firmy nemají na ufinancování vývoje léčiv z vlastních zdrojů a talent prof. Holého je nutné financovat cizím kapitálem se opět otírá o naši politickou reprezentaci... ovšem ne v dobrém. Tedy pokud jej nenavrhne nikdo - udělám to sám...

Záloha příspěvku na server www.predsudky.cz

Jsem vysoký, tlustý a nyní vlastně už i starý. S úderem třicítky se dost věcí změní a člověk se z toho, který tempo udává stává rázem tím, který je neustále vyzýván aby tempu stačil...
...nicméně taková je přirozenost běhu věcí. Proč extrémy přitahují a táhnou? Proč se mluví o "nepřizpůsobivých cikánech", "zlodějích v politice", "rusácích dělajících problémy"?

Odpověď je zrovna tak jednoduchá, jako schopnost člověka naskládat "příslušníky skupiny" do "jednoho pytle"...

Je to proto, že špatné příklady jsou nejvíce vidět - nevidím stovky Ukrajinců pracujících každý den v podivných podmínkách na stavbách po celé naší zemi - ale slyším opilou hordu v půl čtvrté ráno vracející se z hospody. Nevidím ty "slušné Romy", ale každý den vidím v médiích i jinde zdemolované domy, ukradené železo a stěžující si příjemce sociálních dávek.
Naopak vidím tisíce pracovitých našinců, kteří to všechno musí snášet a nevidím ty špatné, protože v mém okolí nejsou.

Lze se Čechům divit, že jsou po tragédiích, které je potkaly za posledních 500let nedůvěřivý, xenofobní a "chladní"?

Dostal jsem za svůj život mnoho nálepek a považuji je za přirozené - můžeme se zeptat Němců, Angličanů nebo Američanů, kteří se tu chovají jak v ZOO, jakým způsobem vnímají Čechy. A opět - slušných deset milionů návštěvníků za uplynulý rok si nepamatuji. Na ožralou skupinku Britů, kteří demolovali městský mobiliář a se kterými jsme se vítězně utkali (dostali co proto) si budu pamatovat dlouho.

Čechové se musí vypořádat s většími výzvami než je "škatulkování" a sami musíme přesvědčovat ostatní, že nejsme "ta banda zlodějů odněkud od Moskvy"... Ať se snaží i ostatní přesvědčit našince, že nejsou tak špatní - jedinou povinnost kterou máme je dát jim možnost prokázat, že jsou lepší.

Můžeme respektovat pouze ty, kteří respektují nás - ctí naše tradice, historii, jazyk a koneckonců i zřízení a zákony. Respekt je čistě směnný obchod. Bohužel abychom mohli vyžadovat respekt po ostatních, musíme si nejdříve věřit a respektovat se sami...

... a teď "babo raď"... Kdo v naší zemi má sílu navázat na tradice a dokončit "národní obrození"??? Kdo je následování hodný tak, aby přinesl a vrátil hrdost a čest na horní příčky žebříčku hodnot???

Já nevím - mě se neptejte - mám základní vzdělání a celý život bojuji s předsudkem, že papír je na osobnosti to nejdůležitější...

(pracuji jako manažer ve společnosti, která vyžaduje znalosti, schopnosti a dovednosti bez ohledu na certifikaci)

Tak se snažím onoho teoretika přimět ke konkrétní práci. Zdá se, že i když mu uniká realita dneška je vybaven velice slušnou zásobou znalostí a velikou přirozeností rychlého uvažování. To, že je ostatními znevažován mi jen hraje do karet. Mohl by dokázat velké věci, když opustí svůj přehnaný liberalismus. Myslím, že slepá víra v trh může jeho myšlenkám škodit. Naopak o společnosti a lidech z toho jak hovoří o potřebě kvality a kultury nemá žádné iluze. Já však stále věřím v silné individuality, které dokážou strhnout dav aby je následoval. Myslím při tom na potřebu vedení výzkumných teamů ale samozřejmě dokonalé projektové a teamové vedení politické. No nic půjdu si lehnout s vědomím, že k jednacímu stolu s politiky těžko někdy zasednu v obleku samuraje. I když YOJIMBO mojí vlasti budu neustále.

Myslel jsem si, že jsem příšerný teoretik a moje teze nemají s praxí téměř co dělat. Ale potkal jsem člověka, který mě svou odtržeností od reality doslova šokoval. Vím, že údělem filosofa i vědce je živení a vyvracení neustálých pochybností a že pevný neměnný bod nemůže být dán, ale nulovat a negovat měřitelnost tam kde je prokázaná a hájit tutéž vlastnost tam, kde každý jeden osobní pohled přináší rozdílnou stupnici parametrů je moc i na mě. A tak si užívám stavu, kdy moje teze jsou považovány za praktické aniž bych z nich musel velmi mnoho slevovat. Nacházím oporu v moudrých lidech, kteří vidí předpoklady pro naplnění toho co bychom si přáli. Prosperující a omlazenou vlast.

Já jsem dokonce přesvědčen,že duchovní, filosofická, politická a ekonomická reforma je jediným způsobem, jak se "západní" nebo, chceme-li "evropská" civilizace může vyhnout vážným problémům, které mohou vést až k jejímu zániku.

Základní principy běžné v Asii (smysl pro povinnost, sebeobětování) jsou v pseudosociálním klimatu Evropy zcela nemyslitelné. Tady je pramen krize a neschopnosti konkurovat v rovině lidských zdrojů a ekonomie.
Pokud si tedy Evropa uchová punc výrobce "dražšího, ale kvalitnějšího" je potřeba tento extrém vyrovnat - přimět ostatní aby tento princip, který je postavený na duševním vlastnictví uznávali.

Křesťanství a je nejpříměji ovlivňující Islám jsou velmi stručně řečeno limitovány svými církvemi a mnohdy jednotlivé frakce, tyto jinak celkem přijatelné náboženství, přetvářejí v zavrženíhodné zločinecké organisace. Tady je kořen v krizi duchovní. Islám i Křesťanství umí udržet v lati lůzu, nikoli vzdělané a blahobytné občany, které mají vůči "vrchnosti" práva. Navíc slepé následování svatých písem bez vlastní oběti, která může být naplněna byť prací pro komunitu nemá vlastně žádný smysl a všichni víme, že existence boha je v Buddhismu a dalších východních filosofiích ne příliš podstatná, protože neexistuje stálost a to ani stálost božská.

Politická krize má kořen ve vykořenění tradičního nástupnictví. Vždyť pro dvě nejdůležitější funkce státu (rodičovství a politika) není třeba ani žádného kurzu. Není podmíněno vzděláním a inteligencí. Rodičem a politikem může být kdokoliv, kdo má základní charisma aby byl alespoň jednou zvolen.

Filosofická krize má svůj původ v tom, že lidé vnímají poznání světa jako něco nadbytečného. Rozkrytí vazeb, které nemohu změnit a poznání obecně je podceňováno. Ve společnosti, které se poměřuje pouze ekonomicky, bez zkoumání jejího vlivu na okolí a sebe samotnou není prostor pro objevení nových možností odhalením například vlastních slabostí. Povinností totiž je být "v pohodě" a "mít se dobře".

Co by asi dělali, kdyby se "ježura" narodil v červenci? Už mě ty kulty osobnosti nebaví. Společnost obecně odsuzuje "modloslužebnictví" politické, ale nikoli náboženské. V čem je rozdílná škodlivost tohoto extrému? Naopak si myslím, že tlouci hlavou o zem, případně tlouci ve jménu boha někoho druhého je daleko větším zlem, než být popleten charismatem politika. Z toho prostého důvodu, že Bůh, bůh nebo démon nekoná zjevně a jeho dobrou vůlí může být označeno vše dobré co nás v životě potká a vše zlé může být označeno jako "božím trestem" za naši nemravnost a vzpouře proti zákonům, které onen "nebeský" vydal, nejsem ochoten uznat boha jako duchovního otce. Věrouka a církev (největší zlo) jsou vždy produktem lidí, kteří zpravidla upřednostňují ve jménu kolektivního věřícího své zájmy. Bylo by to v pořádku a naplnili bychom Darwinovu koncepci, že přežije nejsilnější, KDYBY se tito nezaštiťovali velkohubě morálkou a pokorou ve jménu nanebevzatých a božských bytostí. Existence nebo neexistence boha je dle filosofií, které následuji já irelevantní a jediným cílem duchovního vůdce by měla být snaha o vyvážení extrémů, zmírňování utrpení - či jeho odstranění.
Staří mistři Buddhismu a Buddha sám chtějí utrpení vymýtit vstoupením mysli do Nirvány a vzdáním se lpění na věcech "pozemských". Nemohu se tak úplně přiklonit k tomuto cíli neboť odejitím do nevědomí jako bych se zříkal odpovědnosti za svět a následky působení mého druhu na něj. Proto vyzývám k odstranění zbytečného utrpení a zbytek nechat na přirozenosti běhu věcí. Ponížit trochu lidskou pýchu a uvědomit si svojí zvířecí podstatu s tím, že jako tvor obdařený sebeuvědoměním a inteligencí máme odpovědnost za prostředí a způsob jakým jej přetváříme.
Cílem není vykoupení, ale rovnováha. A to bez ohledu, zda po smrti vstoupíme na nebesa nebo se narodíme znova a nebo prostě bude konec.

Stále píši o tom samém dokola již několik let. Stále se snažím najít "dokonalou" definici toho co mne trápí a co bych rád změnil a také neustále dokola hledám řešení, která se setkávají s větším či menším pochopením. Říká se, že opakování je matka moudrosti. A tréning dělá mistra. Stále dokola tedy "mluvím" o tomtéž abych získal pevný základ pro dobu až jednou budu tázán. Štěstí prý přeje připraveným a já musím docela sebestředně prohlásit, že na některá témata jsem připraven více než dobře. To co mne potěšilo ještě nad rámec běžné šedi mých úvah bylo dnešní odpoledne, kdy jsem se setkal s nebývalou poctivostí dam z cukrárny Hájek na Florenci. Kamarádka tam zapomněla svůj "vánoční nákup". Nejen, že se dárky ve značné hodnotě neztratili a když jsem se pro ně vrátil (jelikož ona neviděla pro slzy na cestu), byly mi ochotně vydány zpět, ale řečené ženy se velice zdráhaly přijmout drobnou odměnu (protože jsem přesvědčen, že se podobné chování musí v lidech podporovat). Jsem vztahovačný a tak si to vztáhnu na to co je mi milé. Národ nemůže být ztracen, když v něm žijí takoví lidé. Pro národ živoucí a vzkvétající jsou nejen nadějí, ale i jeho mízou a krví. Nechť moji dědkové slovanští zavchovají ty milé osoby a přinesou jim štěstí.

Co říci lidem, jež rádi chodi po okraji kruhu? Proč neposlouchají a stále bloudí stejně? Je dobré sedět tiše uvnitř a mít ke všem starostem stejně daleko. Z okraje kruhu je nejbližší starost ta největší. Z jeho středu je snadné vidět rozdíly. Když cítím úzkost - mocně se nadechnu. Když cítím bolest - usměji se. Když cítím křivdu - někomu pomohu. Když cítím bezpráví - projevím ochotu. Je-li to nesnadné - tím lépe pro mne! Zosobnění osudu a přiřknout jsoucnu lidské vlastnosti jako je škodolibost, smysl pro humor a ironii, plánovitost jsou přece jen berličkou pro ti jež se zbavují zodpovědnosti za svoje zkutky. Ale někdy pomáhá představit si uvnitř sebe příjemné místo, kde mírně hřeje oheň a který zatepluje mne a chrání před sychravým a nehostinným světem. U toho ohně potkávám a příjmám události, které na sebe berou různou podobu a protože vládnu svému nitru, přistupují ke mě v úctě a v řádu, který jsem si zvolil. Tak se mne potíže žití dotýkají kontrolovaně a tragédie mne nepohlcují zcela. Zapal tedy ten oheň a hřej se u něj. Moje přijemné místo má podobu staré dřevěné knihovny s krbem, kde sedím ve velice pohodlném křesle a problémy předemnou sedí na ovčí kůži v podobě malých dětí, které je třeba vést k dobrému a rozvoji. Pak v těch místech, které by básník nazval srdcem vídám svoje blízké a své přátele a rodinu. A také ty, které už na tomto světě potkat nemohu. A taky tam občas přicházejí mé bývalé lásky. A tam s nimi hovořím a oni jediní mne mohou soudit za mé činy. U toho ohně se říká jenom pravda, ale způsobem, který nebolí. A venku panuje slota a nečas, ale my koukáme zkrs mé oči ven a smějeme se tomu nečasu a občas někoho přizveme dovnitř aby se trochu zahřál... NEHASIT! Hořím!

Bezúhonný je ten, kterému neprokázali vinu. Slušný je ten, který svou nevinu nemusí dokazovat. Chytrý není nezbytně moudrý a vychytralý není nezbytně inteligentní. Vládce má být inteligentní, moudrý a slušný. Inteligence obdařená vědomostmi, zkušenostmi, pochopením a vůlí činit dobré teprve plodí moudrost. Bělohradský říká, že "představa lidí, že najednou přijdou do politiky slušní lidé, kteří vyřeší problémy, je mylná". Je to pravda. Dav následuje svoje modly ať už jsou dobré nebo nedobré. Vždyť nejvíce věhlasu dosáhla vlast pod vedením starých králů, které bychom dnes nazvali diktátory. Ovšem centralizované řízení s jasně vymezenou odpovědností je to co nám chybí dnes nejvíce.