Tradiční nástupnictví u nás neexistuje. Neumíme vládnout.

Správa velkých celků respektive umění správy se dědilo z generace nageneraci. Hospodář měl přirozenou autoritu, často byl i starostou.Šlechtic řídil "územně správní celky", a tak výš a výš až k císaři.Jakou měrou byli úspěšní nebo "dobří" vládcové se projevuje na našívlasti dodnes. Občas mám pocit, že jsme prohráli v historii jenpárkrát, ale vždy to stálo za to. Nechali jsme si padnout PřemyslaOtakara II. nechali si zabít jeho vnuka Václava IV. a přes glorioluneporazitelných Husitů, během jejich válek "proti všem" země vadla.Otec vlasti z krve Lucemburků a kdo po něm? 

Z říše od Baltu až po Dunaj se stal vazal "Rakušáků" bez práv aodsouzen k poněmčení. Kde se vzal impulz národního obrození nechápu,ale cítím pokornou vděčnost. A hrdost! Skutky čs. legií na Rusi anadšení prvorepublikové cítím dodnes. Baťův plán "Budujme stát pro 40milionů" jehož součástí byla i první dálnice z Aše až na ZakarpatskouUkrajinu může dnes v současném klimatu budit na tvářích "Čechů" úsměv.

Byli snad naši předkové blázni? Trpěli megalomanskými představami? Jsou směšní?
Není zvykem vzhlížet v naší zemi ke hvězdám a už vůbec není zvykem se jich zkoušet dotýkat. 

Stále cítím beznadějný vztek, který přišel po Mnichovu v roce 1938 ato jsem již čtyři generace vzdálený oněm dnům. Neopustil bych pevnost.Jsem, ale i přes to vděčný, že nám Beneš tehdy svým rozhodnutímzachoval minulost. O to méně je pochopitelné jak mohl později dovolitaby se u nás chopili moci komunisté. Po těch ranách se asi už nedalanajít osobní statečnost. Ta kterou měli Píka, Horáková a další, kteříbyli popraveni za války i ti, kteří padli v odboji v zahraničí. Jakkolispatřuji rozdíl mezi Nacizmem a Komunizmem, oběti a cesta k nim bylastejná. V Komunizmu o to horší, že jsme zločin spáchali sami na sobě. Atady se také možná vzalo uctívání průměrnosti. Odporné rovnostářství -ne rovnost šancí, ale nepřekonatelné nutkání jakýmikoliv prostředkyubít výjimečnost.

Přirozená touha národa po svobodě a rozvoji byla opět umlčena v roce1968. Z jakých poměrů vyrůstají dnešní děti, takovým dítětem jsem bylještě včera, a přes to, vymlouvaje se na vzdálenost oněch dnů v časenemají ponětí co se tehdy dělo. A místo studu se smějí na kameru.

Jestliže byl Baťa megaloman, je dnes hloupost směšná?

A pak přišla "sametová "ekonomická" revoluce". A zase jsem cítil toprvorepublikové nadšení tedy to co jsem za něj považoval. Ale mocní tuochotu k práci a jisté oběti trestuhodně promrhali. Ale dost historie,kterou kdekdo zná lépe než já.

(snad nebudu příliš kárán za to, že jsem našenárodní dějiny zúžil do pár odstavců, ale jde mi o pocit a ne dokonalouencyklopedickou přesnost jednotlivých epoch a dat) 

Je možné naučit se vládnout? 

Vládnutí je pro mě dovednost jako každá jiná. Nemáme tradičnípředávání tohoto umění z rodičů na potomky. Ale máme dle mého názorušpičkové školství. Administrativa státní správy se vyučuje. Vyučuje semanagement, psychologie a další obory. Naučit se vládnout tedy lze.Podle mého názoru je jen potřeba založit specializovanou fakultu. Apředměty?

Co etiketa, psychologie, vyjednávání, krizový management,makroeknomie a ekonomie, vlastivěda, dějepis, diplomatický protokol apořádná dávka tělocviku?

Jistě vědci přidají i další to potřebné co by měl mít politiknásledováníhodný a ctihodný. Rovněž by snad bylo vhodné během studiazkoumat motivy uchazeče pro to stát se reprezentantem.

A proč to všechno?

Politické školy byly líhní politruků minulého režimu. Nijak se jejnezastávám, ale není s podivem, že dvě nejdůležitější funkce ve státu:rodičovství a vůdcovství není podmíněno žádnou znalostí ale jen pouhoupotřebnou mírou šarmu? Rodičovství nelze omezit a tak i nadále budouděti plodit všichni - dobří i zlí lidé. Ale pro politika lze nastavitsíto a tím zrnem nemusí být jen míra korumpovatelnosti a schopnostivyjít vstříc lobby. Politická akademie by měla být zárukou toho, žepokud bude stát v čele státu "šmejd" bude to alespoň šmejd na úrovni.

Jakkoli bych si moc přál pro národ prosperitu a úspěch věřím stále, žese rozvíjí našim současným politikům spíše navzdory než díky jejichpomoci.

A proto hledám vůdce - toho jakého jsem popsal aby mne vedl, abych semu chtěl podobat, aby mne inspiroval. Ne pro malost mých snů a nízkostmých pohnutek, ale právě kvůli tomu o čem sním. O tom, že Čechové,Moravané a Slezané - mé poslední milé kmeny v zemích koruny České semohou a zaslouží si dotýkat se hvězd. (nebo alespoň planet v rámci světových kosmických programů)

Je nás dost na to abychom se prosadili. Vždyť jak velikostí tak počtemobyvatel jsme zemí nikoli malou, ale střední. Nepodporujme proto malosta průměrnost. Je nás totiž příliš málo na to, abychom mohli obětovatprůměrnosti byť jediný talent. 

Slečna Němcová (téměř Cimmrmanovské jméno - "Česká topmodelka Němcová:))))) dává na frak všem těm krajanům, kteří si rodnou řeč ze "starévlasti" předávají jako poklad z generace na generaci.

Lze se ale zlobit? Ano já vařím své nitro. Jakou ona dotyčná prošlavýchovou a jak to, že jí nebylo vštípeno, že náš jazyk odolal naprostézkáze jen zázrakem? A opravdu chceme mateřštinu odsoudit do říšekuriozit?

Tak často na různých portálech, v smskách a mailech čtu opravdovázvěrstva, sám se jim s různým úspěchem snažím vyhýbat. Jak divně vypadávěta:

"hLEDám  hoLKU pro  wsheDNI  DEn"

A přes to je možné je často vidět.

Petra Němcová svým zapomenutím rodného jazyka nedává najevo, že jehloupá nebo povrchní, když ve svých 16ti odjela do USA a za ta létaprostě zapomněla. Dává najevo něco mnohem horšího, co v samé podstatěohrožuje národní svébytnost. Totiž to, že atributy toho co z nás dělánárod, máme tak nějak "na háku".  

A z toho je mi opravdu smutno - tím více čím je tento jev častější unašich "celebrit", které shodou náhod prorazili v zahraničí.  

Voják bojující za svou zemi je tím větší hrdina, čím více nepřátel semu podařilo pobít. Člověk, který se dopustí kriminálního činu je vrah.Naprosto jednoduché vnímání správného a nesprávného je rozmlženo vokamžiku kdy spatřím to v čem spočívá hrdinství vojákovo a lotrovstvívrahovo. V usmrcení jiného člověka. Je opravdu pohnutka tak silnouinstitucí, že dokáže omluvit i to, že jiného zbavíme života?

Ctím bojovou tradici naší armády a předků, kteří draze vykoupili toco dnes nazýváme Českým státem. Ale v čem spočívá to, že jejichzabíjení je mnou obdivováno a jiné zatracuji?

Tvrdím, že demokracie má jen chabé nástroje k tomu aby se ubránilaněkomu, kdo se nehodlá řídit jejími pravidly. Praxi toho všeho vidíme vsoučasných konfliktech. Síla národů demokratických je stejně barbarskájako těch totalitních, diktátorských nebo fundamentalistických. 

Přes to všechno ale naše invaze a boj je "spravedlivý" tedy alespoňz našeho úhlu pohledu. Einstein ve své teorii relativity hodně dá nainerciální soustavy a pozorovatele. A úhel pohledu je asi rozhodující ipři tom jak vnímáme smrt. 

Pokud tedy omlouvám smrt ve jménu vlasti, národa nebo víry rezignuji na humanitu?

Asi ne, ale přijal jsem zvíře v sobě. Přijal jsem možnost, že vdůsledku okolností jsem i já ve jménu vlasti, národa nebo z rozkazu stozabít. A to nejen kapra na Vánoce.
Četl jsem celkem dost článků pojednávajících o agresivitě a tomu co k ní vede.
Pokud bych neomlouval vraždy z instituce dobrých pohnutek házel bych dojednoho pytle zločince i hrdiny. Stejně ale je nesnadné vždy vnímat coje dobré a co zlé. 

Třeba bratři Mašínové. Pro někoho jsou hrdinové a pro někohozločinci. Zastánci "hrdinského" pohledu argumentují tím, že se na západprostříleli přes posluhovače režimu. Zastánci "zločineckého" pohledupoukazují na "nevinnost" oněch mrtvých a na zbytečnost jejich smrti.
Jediné co cítím je právě onen střed. Chápu nesnesitelnou tíhu perzekuceo to strašnější, že byla páchána vlastními lidmi. Na druhou stranuchápu smutek příbuzných oněch zabitých. 

A tak sám v sobě považuji za oběti všechny. Slova o hrdinství Mašínůmi přijdou přehnaná. Je pravda, že jako jedni z mála byli schopni akceproti totalitnímu režimu. Pokud ale existují náznaky, které byomlouvali Němce, že Nacistická propaganda zmanipulovala národ tak, žesi nekladl otázky, proč podobou milost nedopřát i vlastním lidem. 

Můj děda i babi jsou komunisté z přesvědčení. Dědu odvrhla armáda istrana po roce 1968. Přes to se necítí být disidentem. Chápu jejichpohnutky následovat myšlenku komunismu v níž  je možné spatřit několikpozitivních prvků. Dostali po válce totiž možnost změnit svůj osud.Děda se nestal "panským" myslivcem a babi se nestala malorolnicí.  Dědase stal vojákem a babi mzdovou účetní na dráze. Je pouze jejich věcízda prožili šťastný život, ale nelze jim upřít, že měli pocit, žeopravdu budují něco nového a hodnotného.

A pokud by byl děda zabit "odbojářem" ve stylu Mašínů, asi bych jejrovněž nenazýval hrdinou. Můj argument, že děda nikdy nikomu neublížil,ba právě naopak, je naprosto nepodstatný.  Z pohledu bratří by bylkomunistou vhodným k zabití.

Prarodiče vůbec mají se mnou potíž. Moje pravicové názory a polemika sjejich světem je předmětem dlouhých a vzrušených debat. I když mám kjejich působení v dějinách výhrady stejně se neubráním pochopení.

Co nechápu je to, že najednou po revoluci za všechno mohou ONI a nemy. Jak to, že najednou nikdo nebyl ve straně? Nemůžu odpustitkomunistům jak se hanebně zachovali ke svým vlastním lidem a na druhoustranu nemohu podpořit ty, kteří by je chtěli věšet na kandelábry.Neexistuje podle mne možnost tlusté čáry za minulostí.

Kromě jediného. Já se omlouvám všem obětem totalitních režimů acítím soucit s jejich bolestí. Podporuji alespoň morální rozsudky,které by odsoudily jejich konání vedoucí ke zničeným životům nevinnýchlidí. Pro koho vlastně? Pro cizáky a servilní touhu být ochráněnsilnějším?

Jediné co mohu našim obětem i hrdinům (a nemám na mysli jen ti, kteříbojovali za hranicemi) slíbit, že na ně nezapomenu. A budu hájit to cobych nazval snem o vlasti.

A proto musím připustit i fakt, že někdy omluvím i vraždu. 

Má stát vůbec právo žádat další "utahování opasků"?

V devadesátých letech jsem nemohl přehlédnout velkoutragedii. I přes to, že jsem byl pubescent cítil jsem, že bylapromrhána obrovská šance, a to ochota lidí slevit ze svých "standardů"a jít spolu s vládou do boje za národní prosperitu tak, jak asiidealizovaně vnímáme nadšení prvorepublikové. O důvodech proč k tomutodošlo se nebudu šířeji rozepisovat, protože je každý zná, ale přes tojsou veřejně popírány.  

Současná "záchranná brzda", která má zachránitveřejné rozpočty České republiky se zejména levici jeví jakokatastrofa. Ano do jisté míry to je katastrofa, protože reforma azvýšení odpovědnosti jednotlivce mělo být realizováno před osmnáctilety, kdy by si občan snadno nechal vysvětlit, že to je pro jeho dobro.Nyní ale jen těžko pochopí, že se má vzdát všeho toho "dostupného", byťjen částečně.

Pracoval, slyšel o rozvoji, růstu, prosperitě a přes to má nyní šetřit?Proč vlastně? Proč to co bylo "zadarmo" je najednou "za peníze". Jedluhem všech, kteří se nazývají politiky, že neměli odvahu jít doreforem s národem, který tu odvahu měl. 

Nevděk nebo nutnost?

Neustálé oddalování reformy důchodové je dalším dluhem minulosti.Současná skladba důchodového příjmu , která je zcela v režii státu jedědictvím minulosti , které je ale vzhledem k ekonomickým změnám nadáleneudržitelná. 

Stát má povinnost sdělit občanům:

"Vaše zaopatření ve stáří závisí na tom, kdo měl z Vaší práce největší prospěch..."
Je nasnadě, že zaměstnavatel by tedy měl hradit  největší část důchodu, protože největší prospěch měl z práce on.

"Stát je vám vděčný za práci a proto Vám bude platit rentu dle počtu odpracovaných let"
Státodmění všechny přispěvatele systému spravedlivě stejnou částkou. Jezřejmé, že ti, kteří si "vydělávali" více platili i více na daních apoplatcích. Ovšem měli by mít i vyšší podíl na zisku zaměstnavatele apříslušná legislativa by tento princip měla podpořit.

"Spořte si na zasloužený odpočinek"
Je jasné, že individuální kapitálové spoření nebo pojištění může  být  významným příspěvkem na  stáří.

"Pro vaše potomky jste dar a studnice zkušenností"
Prorodiny, které budou aktivně podporovat své seniory je třeba vymysletmotivující benefit - jaký. No opět se automaticky nabízí jistá sleva nadaních, ale možností je jistě více.

Z pohledu státu se nechci zbavit odpovědnosti za své seniory. Jevšak nutné upřimně říci, že je v národním zájmu podporovat lidi vaktivním přístupu ke svému osudu a spoléhání na "státní rentu" jespoléhání liché. 

Co se dá udělat hned a může fungovat i do budoucna? 

Nejrychlejším řešením reálné výše důchodů je osvobození je od zdanění.Je přece nesmysl vydávat "sociální platbu" (proto sociální protože jdez rozpočtu Ministerstva práce a Sociálních věcí), kterou následně zjedné čtvrtiny  vrátím zpět do státního rozpočtu. Proto bych vydalpenzistům platební karty, které budou čerpat zboží a služby osvobozenéod daní. Každý programátor Vám řekne, že to je hračka. 

S několikrát diskutovanou povinností mít na prodejním místě"registrační pokladnu" odpadá i spor o pokrytí. Čtečka karet je totiž vzásadě jednoduché zařízení, které se dá připojit téměř ke všemu (někdybohužel).

Krátkodobě může odstranění daňového zatížení důchodů (mj. DPH aspotřební daně) nahradit "povinnou" valorizaci a dát státnímu rozpočtučas aby nabral dech a splatil některé své dluhy.  Dlouhodobě bude stáříopravdovým odpočinkem a to hlavně proto, že stále platí slova moudrého:"Stáří Vám nemohu v žádném případě doporučit - bohužel je to jedinýznámý způsob jak se dožít vysokého věku".

Co dodat?

Možná, že tato metoda zvýšení reálné kupní síly mj. našich penzistůmůže někomu připadat hloupá, ale v tom případě jsem nositelem hloupéhlavy, protože jen její to byl nápad. Tíží mne situace a demografickývývoj, který dává tušit, že změna je opravdu nutná. Jen na jednu otázkuasi nikdy nebudu znát odpověď. Čeho se naše politická elita bojí a naco čeká? I kdyby mé řešení bylo opravdovou blbostí, rád se budu podílet(a nic jiného mi ani nezbude) na řešení, které vymyslí "oni".