Vzpoměl jsem si na jednu starou bolest, a tak o ní napíšu...
Básně již nemají tu moc…Temnotou provázen do hrobky uléhám…
Chladivou a strašnou přeji si noc… Jen abych nebyl tu, jen chci být už tam…
Bez ní není ničeho!!!
Já jen, drak strašlivou silou vyzbrojen…
Kam zmizelas mi nádhero?!
Zas kolem mne prach, popel a plamen jen…
Pro smích těch očí zabiji bez váhání…
Kdo po mně tu daň žádá?
Jen ve štěstí zas smět pohlédnout na ní…
Drak ne, jen hlupák ve zbroji váhá!
Drak probouzí se ve své temné sluji mojí duše… Nechtěl již nikdy spatřit světlo světa…
Rytíř, s drakem v srdci, k tvému srdci kluše… Jak mnoho změnila by jediná milá věta!
Bez smrti nechci být a sám stávám se smrtí! Satanovým pacholkem vždy jsem byl!
Nechť psy zas u mých nohou bojácně ohony vrtí… Kdo jizvy a vrásky v srdci mém zase vyhloubil?
Pro ten cit chtěl jsem žít. Teď stanu se škraloupem na svém srdci
Jen ji na vždy chtěl jsem ctít. Takhle láska nekončí, nezmírá, nežije přeci…
Tvrdý zas pancíř na srdci mám. Krvavé ostny mi z duše čnějí…
Pro její polibek šel bych až tam! Až za hrob šel bych pro lásku její…
Zuřivost rána a smutek večera… Kam mizí má dobrota a strach?
Čtyři stěny a knihy a knihy… Všude stopy po ní…
Ach kam se jen poděla? Proč zůstal tu se mnou jen radosti vrah?
Devět měsíců naděje a víry… žhavé dračí slzy má duše roní
Není úkolu, není výzvy kde by drak neobstál… teď uštknut a sražen k zemi…
Po zemi tedy plazím se dál… Však dočkejte času, zas vznesu se k nebi!!!
Kdo ve stínu mých křídel, zachován jest a bude…
Kdo po boku mém, k hvězdám vystoupá…
Kdo proti mě, však už víš co…
Toho zhubí můj hněv nebo náhoda hloupá…
Drak se vzdušným znamením ve znaku nemohl si vybrat nesnadnější cíl…
Však věří celou svojí duší tomu zázraku… Že opět stane tam, kde už jednou byl…
Síla a hrdost a čest!
Dobrota a láska a obětavost!
Svět teď chce poznat mou železnou zaťatou pěst…
Můj vztek volá: Už dost!!!
Jak vlna příboje půjdu vpřed. Jak lavina vyčistím svůj svět.
Už nebude na mém srdci vřed. Jak vykročím již nepůjdu zpět.
Bubny v hlavě na pochod hrají a kmenové rytmy odvahu nesou..
Téměř nikdy se mě na nic neptají. Jak ale útok draka snesou?
Ona zná odpovědi na mé otázky. Na srdci však teď má jen led..
Možná, že dívá se na mé obrázky. Jak vyměnil bych vše za ní, a to teď hned!
Nebude již nijakých cizáků v mojí duši. Nebude již lásky pro nevděčné.
Nebudu již litovat, tak jak se to sluší. Nebudu již zpívat duši netečné…
Pohlédni na svého draka krásná bohyně. Dej mu sílu k boji i k vášni.
Nenech jej zahynout v pusté rovině. Vždyť víš, že tvůj drak je zvláštní!
Neboř chrám a zavři zas sluj. Nenech jej rvát se jak o život.
Víš přec, že drak ten je jen tvůj! Vždyť láska další a větší přijde světu vhod.
Nenech si namluvit, že je to jinak. Nenech se oklamat dálky pustinou.
Vždyť ve svých snech můžeš ho líbat. A pak s ním jít a společně spočinout.

Bohyně má, drak se probouzí…
Má láska tě chce a vždy chtít bude
Drakův chtíč netrpí lásky nouzí
Chce tě a za tebou půjde
Není tu strach ani to co říkají druzí
Láska k tobě je v srdci mém a to všude
Stačí říct to co úsměv vykouzlí

Není to těžké: Miluji tě!!!

Je neděle a já sedím v kanclu :) Jaká by to byla neděle bez trochu té pracovní aktivity - tedy pokud není s kým se někde choulit před deštěm v náručí dívku svých snů. Není mi třeba dalších milenek. Z těch nadělám kamarádky jakmile na mne ta moje žena promluví. Občas vídám krásné obrazy. Velmi velmi krásné. Někdy vídám velmi smyslné ženy. Velmi velmi smyslné. Někdy se přistihnu, že chci... ...a chci a chci.
A chtít lásku je snad dovoleno, tedy pokud sama snaha o splynutí a souznění neomezuje objekt zájmu na jeho svobodném rozhodování.
Tak víc než někoho přeji si být chtěn pro sebe. Přiznávám, že toužím se nesobecky oddat a nebýt za to potrestán. Bitvy svádím každodenně a protikladem, který vymezuje a harmonizuje krajnosti je klid doma. Příjemný aktivní klid. Vztah, který bude jednoduchý a prostý her. Bude to takový vztah, kde projevená láska bude vřele příjmaná. Vztah, který bude něžný. Vztah, kde nebude třeba bát se projevit vášně....

Umím být pěkně neskromný když chci... :)

Je pátek večer a já sedím v kanclu a nevím roupama coby. Jistě tě mnoho zlobilů předemnou popsalo v tom duchu, že by ses sám sebe styděl číst. Dnešek se poněku vydařil - dostal jsem přidáno, schůzka se celkem povedla, korporátní design finišujeme do konce a já se zbavým odporného údělu dělat DTP na kancelářském kompu. Jen se trošku zastavím v neděli abych dotlačil co je potřeba. A nebo, že bych v pondělí vstanul na první metro a jel do kanclu dřív? No každopádně si to musím nechat projít hlavou. Nebo zítra bych mohl... Zatracená workoholie - ale ty sám nejlíp víš i když to zůstává jen vyřčeno a nezapsáno proč to tak je. Chci zpátky nahoru a to i přes to, že pád tolik bolel. Budu teď nejvíc podléhat práci a dotáhnu to do konce. Ti kteří mi teď pomáhají toho nesmí litovat a ti kteří mi pomohli v minulosti se musí dočkat projeveného vděku. Není to nějaká povinnost je to nejniternější vnitřní chtění - oplácet dobré dobrým. Mnoho věcí vychází z toho nejniternějšího chtění. Mnoho věcí, které poznávám je stále podobné tomu co všechno plodí... To ti musím říct. Náramně se teď bavím při čtení Bible. Ohh adonai :) Hosopdin věru není tím následování hodným učitelem. Vědění odpírá a moudrosti nepřeje. Je povýšený nad svůj výtvor, který ale je jeho obrazem. Nemá pokoru a pokud někdy vládl nějakému světu bezezbytku, tak jsem přesvědčen, že ten svět už není. Ani nemohl být zachován, protože cítící bytosti mají v povaze vyhledávat zakázané a přehlížet dovolené.

I tam mohla by býti skrytá "kulišárna" tohoto bůžka, že zakazuje svým modloslužebníkům aby byli moudří a oni proto tím více po moudrosti touží. Nevím ale proč by své církvi přikazoval, aby tyto hledače odpovědí na hrdle trestala. I tu je znova třeba oddělit modloslužebíky od modly. Ale já tvrdím že bůh je takový jaký je jeho věrouka a ta Hospodinova se mi tuze nelíbí...

Dobrý je taky náš český cestovatel - Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic - Christopher the Bastard from Afterspoon and Withoutsatelite

Bible viděná z věčnosti…

Hned první slova starého zákona připadnou mi ve světle širšího vnímání jsoucna zavádějící.

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.“

Stvoření nebe (místo kde dlí bohové) a země (kde dlí člověk a cítící tvorové) je tvořením „živlů“ bez principu. Opět (viz. internetové diskuze) se zde přikláním k taoistické nauce, která říká: TAO tvoří jedno (harmonii) jedno tvoří dvě (protikladné síly jing-jang) dvě tvoří tři (právě ony „překotně“ stvořené živly – nebesa, zemi (matku) a mudrce (moudrého, vládce) – který je spojením člověka mezi zemí a nebesy. Navíc pojmenováním Hospodin či Bůh (otec, který stvořil člověka k obrazu svému) sám sobě věrouk omezuje vidění souvislostí v proudu všehomíra, kde základní energie (TAO) je nepojmenovatelná, nezachytitelná a v tělesném rozměru nepoznatelná. LAO´C napsal ve své knize TAO TE TING, že pojmenujeme-li tao není to ono opravdové tao. Tento přístup přináší smíření s měnící se realitou. Bůh – duch svatý tak musí respektovat při tvorbě nebes a země (popřípadě vod) zákony a principy dané mu „prasílou“ a rovnováhou. Pokud má tedy Bible pravdu – může za rozvrácenost současnosti právě ukvapenost s jakou „bůh“ stvořil tento svět. Naivní snaha dospět k jistotě tím, že poznáme počátek a konec existence nejen vlastní, ale i světa nebo reality se opírá o velmi chatrný základ. Možná se budu na těchto řádcích svým apelem na pokoru, smíření a slitování mnohokrát opakovat, ale věřím, že pouze tak lze zbavit utrpení každodennost bez nutnosti upínat se k blaženosti posmrtné a nebo k berličkám v podobě různých bohů, kteří pravda jsou mnohdy prospěšní nicméně největší modláři již, jak se zdá, stovky let nevykazují žádnou aktivitu (vyjma Buddhy, který svým příkladem vede lidi k osvícení a čeká se od nich jen touha dojít osvícení a „následování“ v příkladu). Možná, že ty kteří mne znají překvapí, že bohy neodmítám apriori jako metafyzický blábol, ale že jejich existenci v zásadě potvrzuji. Věřím totiž, že pokud je vševědění božskou vlastností (jednou z vícero samozřejmě) tak míra vědění je i mírou božství. Jsem tedy přesvědčen, že božství se dá vývojem dosáhnout – tedy dá se vývojem dosáhnout božských schopností. Lidstvo za posledních sto let ovládlo tzv. božské zbraně (ZHN) a proniká prostřednictvím genetiky ke kořenům života a jeho stvoření. Lidská představivost se dotýká božských schopností. Jaká bude realita a zda se člověk vyvine ve zlého démona pro tento svět či opravdového milujícího boha plného slitování je pouze na výchově nás samotných. Sebevýchova probíhá zatím metodou: pokus-omyl což vzhledem k již poznané křehkosti nejen nás samotných, ale i světa jako celku (zejména ekosystémů) není nejlepší cesta. Při učení se božským dovednostem nám tedy chybí vzor. Učitel – nikoli otec, autoritativně přikazující a omezující – ale mudrc, zodpovídající otázky a reformující. Ten mudrc, který tvoří, ale nevládne, dělá ale neužívá, dokončuje díla ale nevychloubá se – jak se píše v Tao Te Tingu. Různé posvátné texty nám předkládají různé vzory otců, ale téměř žádného učitele. Jedním z učitelů byl zjevně Siddhárta Buddha, který ale považoval nejlepším řešením k řešení každodenních problémů prosté odmítnutí světa a jeho „žalu“. Nirvána je jistě lákavá „berlička“ pro relativně rychlý únik z koloběhu zrození a umírání. Mnohem následováníhodnějšími se mi zdají tak zvaní Bodhisattwové, kteří ukazují ostatním cestu k osvícení. Soucítění s cítícími bytostmi a jejich postupné vyvedení z karmického koloběhu by dle mého názoru vedlo k vyprázdnění tohoto světa, který by tím pádem ztratil nejen důvod své existence za onoho času (pokud přijmeme jeho nekonečnost, tak tedy existence jako takové), neměl by důvod ani jeho počátek (přijmeme-li možnost, že počátek má).

Tlak zvenčí zvyšuje stejnou měrou tlak uvnitř. Hmat tedy je vzrušován dvěma silami, jež mne mezi sebou drtí. Jsem chycen okolnostmi a jsem týrán tím co jsem považoval za neškodné. Nemyslel jsem, že tolik lpím na jednotlivostech. Celek mne zavaluje a nejsem sto jej teď obhlédnout. Vím o jeho existenci jsa poučen, ale nyní vidím jen ty konkrétní malichernosti, které mi ale hrubě chybí. "Osud" jemuž nepřikládal jsem, vida lidskou individualitu, většího významu - nyní má mě za nohy přivázaného ke svému sedlu a vláčí mne a smýká za sebou. Rozum ví co dělat, ale srdce bouří a tělo je zbité nedávnou válkou. No nedávnou. Pár let si už lížu rány z bitvy Bělohorské v mém životě. Jsem pod kuratelou bezmoci a jen mám pocit, že už všechno srostlo vyrazím zas do boje. Ale zatím mi není dopřáno vítězství. Poslední má bitva zdá se býti nerozhodná, ale svůj díl kořisti získávám neúměrně dlouho a tak si Drak zas v sluji líže rány a tak trochu si přeje, aby před vchodem zastavil kočár s princeznou, která se do něj zamiluje. I by změnil svou dračí podobu. Jen co je jisté, že nezmění to co je. Nelze mu upřít právo na hrdost a čest. Jen kdyby se uměl plazit. Úskokem bych i ty bitvy prohrané mohl vyhrát. Mnohokrát jsem byl uštknut a do zad zraněn, že mne to už snad ani nebolí. Teď bych chtěl potkat mudrce, který by mi ukázal co dál. Ukázal by mi, zda moje cesta je správná a jestli mám důvod ke strachu... Přání je zjevně otcem myšlenky ale mudrců je kolem poskrovnu... Snad kouzelníka nezabili chamtivci.

Tíže všehomíra padá na má ramena. Mužná, avšak přesto se prohýbající. Není mou chybou, že svět vypadá tak jak vypadá, ale jak to mám pro ty moje ďábly napravit. Jsem satanův pacholek. Miluje mě moje mamka a já jí to neumím dost oplatit a nikdy asi nebudu sto oplatit lásku někoho, kdo by se pro mne vzdal všeho a mockrát to udělal. Teď když by si zasloužila zdvihnout z prachu jejího soukromého pekla, přešlapuji poněkud bezradně nad tou propastí. Vida ty její smutky a můry držím jí a táhnu zpět na světlo, ale nevím zda jí držím dost pevně a nevím zda ona ke světlu vůbec chce, když já sám žiju v temnotách.

Poslechni si poutníče v té hřejivé prázdnotě to ticho. Slyšíš jen svůj dech a praskání ohně. Jeho plameny hřejí ale neosvítí svět. Hoří jen pro tebe a jen kousek od tebe je již prostupná ale pohlcující tma.

Četl jsem nedávno sloupek o tom, že je třeba hořet. Snad se můj oheň stane nakažlivým. Snad se invence a nadšení nesetkají s opovržením. Pokora snad zajistí, že nesejdu z cesty, která jsa směřována k tomu cíli jež byl vytýčen už před tisícem let, je klikatější než jsem si kdy dovedl představit.

Pořád si opakuji slova dávných mistrů: Moudrý tvoří, ale nevládne. Dělá ale neužívá. Dokonává díla ale nevychloubá se. Pokorně se sažím být dobrý a pokud budu následováníhodný budu tomu sloužit.

Ptám se každý den jak se osobní pokora může promítnout do vlastností spravedlivého vládce. Kladu si otázku, jak má stát fungovat a co je jeho úkolem. A v neposlední řadě se ptám zda kladu správné otázky a zda se mám právo tázat.

Dnes v sobě mám tolik agresivní síly, že to musím všechno vybít na těhle pár řádcích. Jsem plný fyzické bolesti, odhodlání a nahromaděné křivdy. Nechal jsem příliš mnoho věcí přejít, bránil jsem jiné a nebránil jsem sebe. Pro nesobeckost jsem teď unavený a vyčerpaný. Pro ty dobré vlastnosti, kterých si mnozí cení a cenily, jsem teď na konci svých sil. V temné svojí sluji si lížu rány a počítám zbylé zuby. Ehh - však oni dorostrou. I drápy, ostny a žihadla... Zodacare od zodameranu...

Však zas budu na skále rozpínat svá křídla v ústrety velké bouři a blesk mi bude svítit na cestu. Věřím, že bude znít hrom a já dopřeji v tom hřejivém vzduchu dunění sluchu...

Vydám se zas na cestu pololetíc - poloběžíc, proplétající se mezi stromy a skalami a kopci otčiny a nepřítel neuvidí nic než prach na obzoru a neuslyší nic než vrčení ve tmě

Nic mi nevrací mou sílu rychleji než hoření ohně a zvuk starých kotlů. Oh moje božstva slovanská : Perune, Radegaste, Vojene, Ogro, Triglave, Vojene, Svantovíte, Morano, Slávo, Rostane, Kampane, Lešici, Tišici, Prove, Ohde a Svagore se Svalenem - nepodrobím se! Neuhnu do krve vylití! Však bude ještě čas k tanci hola moji pekelní pacholci!

Však ještě uzříte mistra při práci!

Trochu jsem to svoje psaní tady zanedbával. Ne snad z nedostatku chuti. Vždy jsem se usmíval při zásadním prohlášení: "Nemám čas" a oponoval jsem možným nedostatkem vůle nebo chuti, popřípadě špatným timemanagementem (- uff to je ale dlouhé slovo). Nyní prožívám právě takovou, dříve vysmívanou, zaneprázdněnost. Nejen, že není dost času na "volno" v podobě psaní různých více méně hlubokomyslných úvah do deníku. Dokonce v poslední době není čas ani na pořádný ... nebo ... nebo ještě ... nebo snad raději ... . Trojtečky snad prozradí, že přes ušlechtilé koníčky a zájmy jsem obyčejné zvířátko, kterým jsem ostatně vždy chtěl být a nijak se mu nebráním a nevyhýbám.
Nyní se ovšem redukuji na pracovní sílu a přes to, že mě má práce velice baví z části opovrhuji sám sebou. Hromadění. Ach ouvej. Jistě, že jsem deklaroval hluboké důvody proč něco vlastnit a proč na tom v tom samém okamžiku nelpět. Avšak proces získávání mne nutí pokorně přiznat - jsem součástí ekonomiky. Dobře nebo špatně to snad ani nemusí být - prostě to je. Za několik dní oslavím s přáteli své ehm ehm ...áté narozeniny. Mno mnohem raději bych každý den slavil potencionální smrtiny. Každopádně to bude opět valná příležitost filosofovat nad žejdlíkem bez nutnosti dospět k jakémukoliv závěru. No poněkud mrazivý ale přesto hezký den přeji.

Dnešní den je poněkud smutný. Moje čistá duše, moje zlatíčko, moje zvíře zjistila, že jí podvádí ... . Nesdílím stejně jako Jeník Saudků potěšilou touhu být věrně milován, (i když o případné nevěře nechci být z ješitnosti podrobně inforomován) ale přeji věrnou lásku lidem, kteří jsou jí schopni. Ne, že bych nebyl věrný (mám dost co dělat abych stíhal věnovat se vždy jen jedné ženě, ale myslím, že ta touha není jen praktickým důsledkem zaneprázdněnosti), ale často pochybuji o přirozenosti monogamie.

No tento smutný večer překonám a napíšu brzy něco pozitivního...