Tak jsem v Hradci.
Nebe je tu stejně šedivé jako v Praze. Pršelo tu, stejně jako v Praze. A mají tu nefunkční terminály od SAZKY pro nabíjení mobilních telefonů, úplně stejně jkao v Praze. Nebýt lepší návaznosti dopravy a kupodivu milých lidí, necítila bych se jako na návštěvě.
Během mé cesty autobusem (pět zastávek) se asi šest lidí zvedlo, aby pustili sednout osoby nemocné, nebo unavené věkem. To se v Praze nevidí. K zamyšlení mě však přivedla slečna s pudlíkem, sedící o okna zhruba v polovině autobusu. Pudlík byl černý a kudrnatý. Slečna také tak; vyzbrojená velkými černými brýlemi, nevěnovala pozornost okolnímu světu.
Začala jsem uvžovat o podobnostech mezi domácími mazlíčky a lidmi, s kterými bydlí. Dá se připodobnit výběr domácího mazlíčka tomu, po čem toužíme?
Má kamarádka byla dlouho sama. Neměla čas ani na své přátele, jak neustále pracovala. Uhnat jí někam na kafe je pro mě práce na celý týden. Tato má velmi vytížená kamarádka si pořídila velmi malého, uštěkaného pejska. Jmenuje se Maxík a chodí s ní v psí tašce skoro všude. Konečně naplnila svou touhu mít kamaráda, na kterého bude mít čas.
Věřím, že je to opravdu tak. Ne nadarmo se říká: "Pes, nejlepší přítel člověka." Je to fajn pocit, když je doma někdo, kdo se na Vás těší. Koho nezajímá, že jste zapoměli koupit rohlíky nebo máslo. Kdo Vám nevrací denní zážitky z práce slovy: "Tak, jaká byla dneska tvá otravná kolegyně? Už je to lepší?" Stačí, když Vás někdo uvítá s nefalšovanou radostí a kouká se s Vámi večer na telku. Ale něco tomu chybí...
Já odmalička toužila mít kočku. Dneska, když to zpětně analyzuji, přicházím na to, že jsem toužila mít tu paličatou hlavu, co se rozhodne sama, co chce. Která když nemá náladu, ani heverem jí nedomutíte k pohnutí. Pomazlí se jen když chce a když míří na procházku, postaví všechny obyvatele domu na nohy.
Mám též čtyři pěkné Achatinky. Protože nejspíš toužím po pomalejším tempu života. Máme doma i kamaráda psa a moje mamka chová andulky a celkem zdařile je učí mluvit.
Kdysi dávno jsem žila v domnění, že je nejlepším kámošem pro domácnost jsou rybičky. Po mé zkušenosti a panické hrůze s rybičkami; kdy se neuvěřitelnou rychlostí rozmnožily a pak všichni chcíply (až na jednu), páč se dusily; jsem usoudila, že to není mazlíček pro mě. Zaprvé se sním vůbec, ale vůbec mazlit nemůžete, protože mu tím působíte dušnost, ale za druhé = si Vás další den stejně pamatovat nebude. Protože jak je známo, rybičky trpí krátkodobou pamětí!
Každý by chtěl to, co nemá. Logicky i nelogicky. Ať už máte jakéhokoliv domácího mazlíčka. Mějte na paměti jedno moudro: "Na planetě žijí inteligentní tvorové, zvaní lidé. Kteří jsou téměř všichni ve vlastnictví psů a koček."
Hezý den
Der:)
Nebe je tu stejně šedivé jako v Praze. Pršelo tu, stejně jako v Praze. A mají tu nefunkční terminály od SAZKY pro nabíjení mobilních telefonů, úplně stejně jkao v Praze. Nebýt lepší návaznosti dopravy a kupodivu milých lidí, necítila bych se jako na návštěvě.
Během mé cesty autobusem (pět zastávek) se asi šest lidí zvedlo, aby pustili sednout osoby nemocné, nebo unavené věkem. To se v Praze nevidí. K zamyšlení mě však přivedla slečna s pudlíkem, sedící o okna zhruba v polovině autobusu. Pudlík byl černý a kudrnatý. Slečna také tak; vyzbrojená velkými černými brýlemi, nevěnovala pozornost okolnímu světu.
Začala jsem uvžovat o podobnostech mezi domácími mazlíčky a lidmi, s kterými bydlí. Dá se připodobnit výběr domácího mazlíčka tomu, po čem toužíme?
Má kamarádka byla dlouho sama. Neměla čas ani na své přátele, jak neustále pracovala. Uhnat jí někam na kafe je pro mě práce na celý týden. Tato má velmi vytížená kamarádka si pořídila velmi malého, uštěkaného pejska. Jmenuje se Maxík a chodí s ní v psí tašce skoro všude. Konečně naplnila svou touhu mít kamaráda, na kterého bude mít čas.
Věřím, že je to opravdu tak. Ne nadarmo se říká: "Pes, nejlepší přítel člověka." Je to fajn pocit, když je doma někdo, kdo se na Vás těší. Koho nezajímá, že jste zapoměli koupit rohlíky nebo máslo. Kdo Vám nevrací denní zážitky z práce slovy: "Tak, jaká byla dneska tvá otravná kolegyně? Už je to lepší?" Stačí, když Vás někdo uvítá s nefalšovanou radostí a kouká se s Vámi večer na telku. Ale něco tomu chybí...
Já odmalička toužila mít kočku. Dneska, když to zpětně analyzuji, přicházím na to, že jsem toužila mít tu paličatou hlavu, co se rozhodne sama, co chce. Která když nemá náladu, ani heverem jí nedomutíte k pohnutí. Pomazlí se jen když chce a když míří na procházku, postaví všechny obyvatele domu na nohy.
Mám též čtyři pěkné Achatinky. Protože nejspíš toužím po pomalejším tempu života. Máme doma i kamaráda psa a moje mamka chová andulky a celkem zdařile je učí mluvit.
Kdysi dávno jsem žila v domnění, že je nejlepším kámošem pro domácnost jsou rybičky. Po mé zkušenosti a panické hrůze s rybičkami; kdy se neuvěřitelnou rychlostí rozmnožily a pak všichni chcíply (až na jednu), páč se dusily; jsem usoudila, že to není mazlíček pro mě. Zaprvé se sním vůbec, ale vůbec mazlit nemůžete, protože mu tím působíte dušnost, ale za druhé = si Vás další den stejně pamatovat nebude. Protože jak je známo, rybičky trpí krátkodobou pamětí!
Každý by chtěl to, co nemá. Logicky i nelogicky. Ať už máte jakéhokoliv domácího mazlíčka. Mějte na paměti jedno moudro: "Na planetě žijí inteligentní tvorové, zvaní lidé. Kteří jsou téměř všichni ve vlastnictví psů a koček."
Hezý den
Der:)