Opět přichází sváteční čas. Měsíc, kdy většina obyvatel naší vesmírné koule šůruje a peče na Vánoce, nebo si hledají jiný důvod, proč trávit volný čas běháním po krámech. Zhruba rok zpátky jsem jsem měla takové pohnutky také. Dvě zaměstnání a víkendová brigáda mě ale udržovaly v takovém poklusu, že jsem seznam "nutných" činností seškrtala na opravdu nejnutnější. Pro blaho domácích miláčků jsem to s úklidem nepřeháněla. Z pečení: kde nic, tu nic, dárky rozdány a Vánoce fuč. Tak zase příště...

Během frmolu jsem si často opakovala: "Kéž bych měla více volného času, udělala bych ještě..." Tohle a tamto. Tiše jsem záviděla přátelům, kteří měli volné víkendy a mohli jet na návštěvu, nebo si jen zajít ven na procházku. Někde mezi jednou z prací, náporem chřipky a obědem, jsem si konečně řekla, že to takhle dál nejde.Ani se mnou, ani s prací. Všichni se víceméně opakovali ve větách typu: "Ty musíš být ale bohatá!" "Páni, pojedeš na dovolenou k moři, když máš tolik peněz!" a bla bla bla. Ale co jsem z toho měla? NIC. Jedno velké, třípísmenné, protivné NIC. Nikam jsem nechodila, jelikož jsem ráno vstávala do práce. Nikam jsem nejezdila, protože jsem o víkendu musela, no, do práce. Kamarádky jsem neviděla, protože když měly čas, byla jsem v PRÁCI!  Opravdu super...ujišťuji, že závidět není co.

Přišel moment, kdy maraton skončil. V současné době mám jen jednu práci. Za ušetřené peníze jsem si pořídila dvě kočky, se kterými trávím spoustu času. Sny o činnostech, které bych mohla dělat, jelikož mám dá se říci, hromadu času, stejně nedělám. Nadává se tomu prokrastinace. A co? Chlupatá děvčata mě naučila nespěchat. A tak kolikrát odpočíváme, nebo si hrajeme celé odpoledne. 

Je pravda, že mám peněz méně. Ale věřte mi, hodně moc si teď čas užívám! :)

Zamysleli jste se někdy na otázkou: "Kdybyste měli hromadu času, co by jste dělali?"

Já už to vím!

Der :)

Každé ráno svět pod tíhou mraků zaniká.

Zvoněním budíku přichází panika.

Zatím, co slunce do rána nám vejde,

v tisících hlavách otázka vzejde:

"Vejdu se dneska do autobusu?"

Zmačkaná těla kolem se rojí,

do útrob prostředku všechna pak chtějí.

Vejdu se? Nevejdu? Šlapajíc si na boty!

Ve větru chytajíc své denní trampoty:

"Hopsa, hej, do stresu!"

Já dneska nejedu! Já nikam nejdu!

Čajík si uvařím a s košem dojdu.

I když tak po ránu ze srdce prosím, 

autem se nejede, do práce musím.

"Ta cesta je mládě od MUSU!"

Tak pěkné cestování ;)

Der :)

Každý den si beru v dopravě noviny. Určitě je někteří z vás také znají. Výtisk zdarma obdrží každý, kdo si vystojí frontu. Ostatně takhle to v Čechách je. Zdarma si vystojíte frontu, počkáte až si člověk před vámi nabere alespoň pět výtisků (pro Mařenku, pro Pepičku...pro já nevím koho) a uzmete si jeden (JEDEN!) svazek novin a spěcháte třeba do autobusu.

Při troše štěstí, si v dopravním prostředku sednete a otevřete čtivo. Přejdete politické řeči a chvástání nově zvolených lidí ve vedení radnice, spěšně pročtete několik článků o společenském dění ve městě a: prásk! Titulek hlásá, že je naprosto strašné, že lidé nepomáhají seniorům v nastupování a vystupování do tramvají. Pravda je, že i já se, po zkušenosti s velmi nepříjemnou reakcí seniorky, v tomto směru nijak neangažuji. Abych se pokusila paní po oslovení pomoci a ta mě seřvala, že jsem jí dovedla k sedačce napravo a ona chce na druhou stranu, kde sedí ta dlouhovlasá slečna. Tak to mi za tu námahu vážně nestojí. Na co si budu kazit den? 

V cestování obecně platí, že lidi po nastoupení do dopravního prostředku nevidí, neslyší, možná ani nedýchají. Ostatně, je i tohle důvod, proč maminky nemohou nastoupit či vystoupit s kočárkem, mladí sedí a těhotné ženy či starší osoby stojí. Je jednoduší zavřít se do bubliny a okolí vzkázat: "Pomoz si sám/a!" Ale kam to tímto stylem dopracujeme? Každý si nemůžeme dovolit osobní autobus nebo vagón metra. Agrese cestujících stoupá a  za chvíli bude nutné mít pancířové brnění, abychom nepřišli při cestování k úrazu.

Cítím na sobě, že se pomalu stávám součástí procesu izolace v buňce anonymního davu. Zatím ale patřím k těm lidem, kteří mají neodolatelnou touhu s úšklebkem vytáhnou z kabely nůžky a začít stříhat všechna kolem chodící sluchátka!

Cestování zdar!

Der :)

Tímto slovem se dá popsat celý můj týden nebo i měsíc.

Od té doby, co jsem plnohodnotná členka živného procesu, bydlím v oddělené domácnosti, jsem spolumajitelka domácí mini-zoo a vlastním dvě kočky; je má pracovní doba neurčitá. Už jsem skoro zapomněla, jak vypadají drobné požitky a radosti. Možná proto si jich nyní cením o to více.

Dnes dopoledne jsem po konzultaci na nejmenovaném institutu, měla asi hodinu čas před plánovanou návštěvou lékaře. Dopravní řetěz mě dopravil až na jarmark uprostřed města. Bylo tam krásně. Barevná keramika, lidové řezbářství, ručně vyráběné šperky, BIO produkty a květiny. KVĚTINY! 

Ihned jsem se musela ztratit v záplavě barevných okvětních lístků. Napadlo mě, že zakoupenými květinami někoho potěším, ale koho?

Ze zamyšlení mě vytrhl prodavač květin: "Chcete něco k nim, nebo to bude jen tak do papíru?"

Podala jsem mu tři jemně růžové růžičky: "Jen do papíru. Děkuji Vám."

"To je pro Vás?"

"Ne, pro mojí kamarádku. Určitě potěší." jala jsem se platit.

"Co máte s rukou?" zadíval se během přípravy mého nákupu na mou pravou ruku v ortéze.

"A chcete pravdu, nebo to krásné?" 

Usmál se. "Asi pravdu.."

"Udeřila jsem psa."

"Cože jste?"

"Natáhla jsem jednu psovi."pokrčila jsem rameny.

"To žena jako Vy bije zvířata?" zubil se od ucha k uchu.

"Ano. Konkrétně jednou jednoho." přikývla jsem. "Zničil mi několika měsíční práci a mě popadl vztek, když jsem viděla jak kouše mé pracovní desky."

"Pecka! Tak to máme asi velkou rasu!"

"Ani ne. Je mi tak po kolena. Ale já jsem ho tři dny předtím trimovala."

"Aha. To je?"

"No, víte, některým loveckým plemenům psů nevypadávají chlupy, takže se musí vyškubat hřebínkem. Ta naše domácí tlama je pes na divoká prasátka, takže má po oškubání srst jako ocel. Pak jsem ho praštila a naštípla si ruku." podávám prodavači dvousetkorunovou bankovku na zaplacení.

"Wow! Nechte to, nic nechci."lišácky na mě mrká. "Opravdu...Sluší Vám to."

"Děkuji."

"Zase někdy přijďte. Srůstejte a nebijte psy!"

Po rozloučení jsem neplánovaně navštívila svou kamarádku, která bydlí nedaleko pracoviště lékaře. Měla radost.

Jarmarkové  setkání ve mě posílilo odhodlání věnovat se více soukromému projektu, do kterého jsem se nedávno pustila. Chci mít víc času na milá setkání a změnit živný na životní!

Mimochodem zítra si jdu koupit nové boty...Ať žijí hafani!

pa

Der :)

Má práce mě donutila jít k lékaři.
Z té potutelné chřípy se nakonec vyklubala předpisová angína. Jako kdybyste jí vystřihli z knihy pro lékaře. Je to opravdu fajn. (ironie) Měla jsem naplánováno tolik aktivit! Teď musim všechno rušit, včetně schůzky s Kačulí. Zítřejší výlet nebude = jedu nejdál do postele. Achich, ouvej. Nyní, sedim doma. V teple. S čajem na stole a koukám co je nového ve světě, abych nezakrněla v neinformovanosti. Já prostě neumim marodit. Potřebuju pořád něco na práci.
Protože i mě samotnou, by neustálé články o chřipce nudily, tady je jedna momentka z hledání informací.

Jsem naprosto v šoku. Držíte diety?
Asi jako každá slečna v moderní společnosti, jsem si prošla zkoušením nejrůznějších diet a pokusů o zhubnutí. Vždycky, když se rozhlídnu po okolí, najdu minimálně šest slečen, které drží dietu kvůli nespokojenosti se svou stávající postavou. Drží dietu možná pro sebe, partnera, nebo určitě protože narazily na nějaký podobný článek jako je tento: http://magazin.libimseti.cz/lifestyle/7437-tloustici-ktere-mozna-neznate
No. Já se svěřím, že tohle je odstrašující případ. Přesto, ale dietu kvůli své postavě nedržím. Příteli se líbím tak jak jsem a už několikrát mi řekl, že by mě za špejli nevyměnil :)
Takže boubelky, až si tohle přečtete, pokývejte hlavou a všechny ty lejstra s demolujícímy dietami hoďte do šrotičky.

Pěkný den
Der:)

Vypadalo to, že už jsem zdravá. Opak je pravdou.
Původně jsem měla připravený článeček o cestování, ale nemám sílu jej sem přepsat. Něco málo však zmíním.Výsledkem mého cestování do Hradce Králové a zpátky, jsou opět naběhlé uzliny a teplota. Rýma mě trápí znovu a už nezabírají ani léky proti alergii, ani kapky do nosu. Sáhla jsem proto k ověřené klasické léčebné mětodě. Tou je zábal ze slivovice a vypalování bacilů pomocí slivovice s medem. Dám si jetě horkou sprchu a zkusím to opět vypotit.
Jestli se to ujme nebo ne, netuším. Doufám v to, protože v úterý mám jet na naučný výlet a moc se na něj těším.
Máte-li nějakou fajn radu (mimo bylinek = to už jsem zkoušela) jak bacil, který se mě drží jako klíště, zničit; sem s tím! Začínám být už docela zoufalá a k doktorce, která je v ordinaci jen o svátcích (které si určí sama), se mi nechce.
Což mi připomíná, že musím změnit obvodního lékaře.

Tak jsem v Hradci.
Nebe je tu stejně šedivé jako v Praze. Pršelo tu, stejně jako v Praze. A mají tu nefunkční terminály od SAZKY pro nabíjení mobilních telefonů, úplně stejně jkao v Praze. Nebýt lepší návaznosti dopravy a kupodivu milých lidí, necítila bych se jako na návštěvě.
Během mé cesty autobusem (pět zastávek) se asi šest lidí zvedlo, aby pustili sednout osoby nemocné, nebo unavené věkem. To se v Praze nevidí. K zamyšlení mě však přivedla slečna s pudlíkem, sedící o okna zhruba v polovině autobusu. Pudlík byl černý a kudrnatý. Slečna také tak; vyzbrojená velkými černými brýlemi, nevěnovala pozornost okolnímu světu.
Začala jsem uvžovat o podobnostech mezi domácími mazlíčky a lidmi, s kterými bydlí. Dá se připodobnit výběr domácího mazlíčka tomu, po čem toužíme?
Má kamarádka byla dlouho sama. Neměla čas ani na své přátele, jak neustále pracovala. Uhnat jí někam na kafe je pro mě práce na celý týden. Tato má velmi vytížená kamarádka si pořídila velmi malého, uštěkaného pejska. Jmenuje se Maxík a chodí s ní v psí tašce skoro všude. Konečně naplnila svou touhu mít kamaráda, na kterého bude mít čas.
Věřím, že je to opravdu tak.  Ne nadarmo se říká: "Pes, nejlepší přítel člověka." Je to fajn pocit, když je doma někdo, kdo se na Vás těší. Koho nezajímá, že jste zapoměli koupit rohlíky nebo máslo. Kdo Vám nevrací denní zážitky z práce slovy: "Tak, jaká byla dneska tvá otravná kolegyně? Už je to lepší?" Stačí, když Vás někdo uvítá s nefalšovanou radostí a kouká se s Vámi večer na telku. Ale něco tomu chybí...
Já odmalička toužila mít kočku. Dneska, když to zpětně analyzuji, přicházím na to, že jsem toužila mít tu paličatou hlavu, co se rozhodne sama, co chce. Která když nemá náladu, ani heverem jí nedomutíte k pohnutí. Pomazlí se jen když chce a když míří na procházku, postaví všechny obyvatele domu na nohy.
Mám též čtyři pěkné Achatinky. Protože nejspíš toužím po pomalejším tempu života. Máme doma i kamaráda psa a moje mamka chová andulky a celkem zdařile je učí mluvit.
Kdysi dávno jsem žila v domnění, že je nejlepším kámošem pro domácnost jsou rybičky. Po mé zkušenosti a panické hrůze s rybičkami; kdy se neuvěřitelnou rychlostí rozmnožily a pak všichni chcíply (až na jednu), páč se dusily; jsem usoudila, že to není mazlíček pro mě. Zaprvé se sním vůbec, ale vůbec mazlit nemůžete, protože mu tím působíte dušnost, ale za druhé = si Vás další den stejně pamatovat nebude. Protože jak je známo, rybičky trpí krátkodobou pamětí!
Každý by chtěl to, co nemá. Logicky i nelogicky. Ať už máte jakéhokoliv domácího mazlíčka. Mějte na paměti jedno moudro: "Na planetě žijí inteligentní tvorové, zvaní lidé. Kteří jsou téměř všichni ve vlastnictví psů a koček."

Hezý den
Der:)