V poslední době se stále střetávám se svou mamkou. Pořád mi vytýká, že jsem se změnila, připomíná mi jak to bylo dřív, jak jsem se chovala, co jsem dělala, snaží se mě nasměrovat tam, kam chce ona, čímž u mě vzbuzuje vlnu nevole a rozhořčení.
Pravdou je, že jsem se změnila. Změnila jsem se v plánech a snech, změnila jsem svou vizi budoucnosti a konečně mám dojem, že někam směřuji a udržuji si kurz, který je jenom můj. Tvořím si svůj vlastní životní prostor, na který máme každý právo. Pouštím do něj toho koho chci a zdůvodů, které já považuji za správné. Nechci nikoho, aby mi diktoval, co mám nebo nemám dělat, kdy se musím hlásit, nebo jaká mám být. Na to už jsem trochu velká.
Osoba, která mě vychovala, zapomíná na to, že i ona se změnila. Moc. Neznám jí jako člověka, který nadává na život, na lidi kolem sebe, který kope a kouše, kvůli tomu, že je nešťastný. Neznám ji tak a je to pro mě nové. Mám snad já jít a vyčítat? Vyjmenovávat převraty a změny a říkat, jak je to strašné, že není tím, kým byla před pěti lety? Bylo by to spravedlivé? Rozhodně ne.
Situace mě mrzí, ale nemám navybranou jinak, než se připravit na opuštění. Toužím po vlastním prostoru a chybách. Koho si vezmu s sebou je na mě a faktu, jestli dotyčný bude chtít jít. Lidi se mění.

A už je to velmi staré pravidlo.
pa
Der