duo-vac

  12:42... Třesu se jak listí na podzim a tupě koukám před sebe na sedačce před dveřma, za kterýma sedí komise a zkoušející. Jdu druhej z naší skupiny, první se právě smaží. Opakovat něco je zbytečný. Žaludek se převaluje. Hledá si asi tu nejlepší pozici. Není čas myslet a když už tak....

  Otevřou se ty dveře z dřevotřísky, pokrytý hladkou vrstvou něčeho, co neumím pojmenovat. Je 12:45 a na mě přišla řada. Vejdu za menším učitelem s pár kily na škodu v oblasti pasu. Celý ty roky měl učitel problém sehnat pásek, kterej by obejmul ten jeho bachec a dnes už ho má. Chudák pásek. Ten samej učitel mi po zavření dveří nastaví keramickou nádobku plnou čísílek Vyberu si číslo 15. A už fičím ke stolečku, kde střídám svýho spolužáka, kterej má ted za úkol ohromit komisi. Nemám ale čas, zjišťovat, jak mu to jde a sám se pouštím do hledání ztracenýho času ve školní lavici.

  Jedná se o otázku z jazyka českého a jelikož se mi povedla slohovka, tak mě čeština až tak netrápí. Na papír si naškrábu pár bodů a už mě vvyzývají, ať cosi též předvedu. Melu k věci a snažím se to nějak mluvnicky ustát, uletí mi sice "sakra", ale od komise odcházím s úsměvem.

  13:30 je další termín mýho vstupu na bitevní pole o papír s pár blá, blá, blá, co si ho považuje kde kdo a hlavně ti, co ho nemaj. Tentokrát je na řadě cizí jazyk. Angličtina je pro mě problém hlavně co se týče slovní zásoby. V zásobě mám pár frází, který mě můžou spasit.... Mroží kantor mi nastaví tu samou nádobu a já v ní lovím na tom samým místě. 19 je na papírku. Angličtinářka jde se mnou ke stolečku. Czech republic... jsem spasen, nabídne mi ještě mapu, bez okolků to beru.

  15 minut na vymyšlení záchytných bodů mi nestačí a fráze se válí kolem na zemi, zohnutí znamená konec. Konečně je spolužák hotov a tím pádem já připraven. Velí mi to čas. Jdu ke stolečku, kde sednu před dva kantory angliny. Oba jsou po celou dobu neskutečně příjemní a já naštěstí nemlčím, když po mě něco chtějí. Hlavně nemlčet, vybavuju si angličtináře, kterej mi na chodbě před tím divadlem říkal, že musím číst zadanej text pomalu, že to ukrojí čas. A tak si slova v tom textu vychutnávám a čtu neskutečně pomalu. Pak zodpovím skoro dobře dvě otázky a když už čekám třetí, jsem vyzván, abych něco ukázal ze svý slovní zásoby. Mapa Czech republic se stává dějištěm mých výmyslů a oba kantoři mi to žerou, zatímco komise se dáví chlebíčkama a zákuskama a já v tom momentě chápu jejich význam. Na rozloučenou svý show jim řeknu goodbye a střídá mě další.

  Dalším předmětem je stavební provoz, je to něco, co se týká administrativního průběhu každé stavby. Být úředníkem sice nechci, ale pokud chci maturu, tak se jím na 30 minut stanu. Nejhorší na matuře je to čekání, sedíte na židli před dveřma, o nichž na tuty víte, že se otevřou a že budete muset vejít. Čas ale letěl jak splašený slepice a už už mě zvou zase dovnitř....

  Zase ta nádoba a zase lov na tom samým místě. To je u kraje tý nádoby, kde se kopka těch lístků svažuje a nabízí pár nečekaných variant jako třeba sjetí lístečku z vrcholku jen tím, že o něj špatně zavadíte. spocenou rukou jsem zalovil v nádobce a v ruce zasvítilo čísílko 23. Učitel šel se mnou ke stolečku a ukázal mi mou otázku. Komise měla smůlu, zase jim mám co říct... Na otázku 23 jsem byl připraven.

  Úsměv mi vzal až moment, kdy jsem vše, co jsem věděl oddrmolil za necelých 5 minut. Předsedovi komise se navíc nelíbil obsah, že prý mám mluvit k věci. A protože tu správnou nitku ne a ne najít, začali se mě ptát. Učitelé trpělivě a předseda nedočkavě stříleli otázky... Jenže jsem měl vestu z vědomostí a když už nic, tak aspoň ponětí, cože to po mě chtějí. Stejně jsem ale odcházel s blbým pocitem. Asi jako když dáte máminýmu kanárkovi svobodu jsem se cítil (kdo to nezkusil, tak neví)....

  Poslední dílek do mozaiky-technologie mě trápila nejvíc. Čísla a vědomosti pořádaj orgie a mě to nelezlo do hlavy ani za celý ty dva roky. Moc jsem tomu vstříc nešel, s výjimkou posledních dní a 45 minut před zkouškou. A pak se konečně otevřely dveře a já, celej bledej jsem vstoupil. Klasika-nádoba, stolek a zkaženej dech učitele s ještě zkaženějším tématem..... Civěl jsem na otázku a hledal mezi řádky odpověď. Čas se stáhl jak smyčka kolem krku a učitelé mi nabídli VIP místo před nimi. "Nevím, tahle otázka mě fakt překvapila, nemám vám co říct, ale vím třeba něco o komínech....." Měl jsem to chuť říct a získat si lítost, jedině ta mě mohla spasit. V životě jsou chvíle, kdy je vám vaše páteř fuk a pohled do zrcadla jakbysmet. A tohle byla jedna z nich.....

  Měl jsem něco říct o schodech a o zdících systémech Velox, Liapor atd.... Jenže se toho ode mě o schodech moc nedověděli a chvílemi se mi vysmívali a měli na to plný právo. právě proto jsme si z toho moc nedělal. Předseda komise zakončil každou nezodpovězenou otázku slovy jako-"To je zbytečný" nebo "už nemám otázek", jenže vzápětí se zas vyptával. Bylo to nejdelších 15 minut v mým životě a tváře zkoušejích nesly známky nespokojenosti. Místností se neslo tprký ticho, když skončila věta učitele otazníkem a dostal jsem slovo já.... Smažil jsem se a byl středem jejich zraků... Poníženej svou blbostí jsem opouštěl místnost a věděl jsem, že jsem ztroskotal......

  Ale to už mi bylo jedno, dát si to ještě jednou v jednom předmětu není tak hrozný.... A pak dozkoušeli a pak se radili a pak nás zavolali a my nastoupili a oni nám všem řekli, že jsme to všichni udělali ale nezapoměli říct tu větu na způsob..."ale někteří s odřenýma ušima" a pode mnou se v tom momentu propadala zem pak si každej ohřál polívčičku v miniproslovu, kterej lze slýchat při těch nejslavnějších ale zároveň nejtrapnějších příležitostech. Mě rudly kořínky vlasů a trochu i tváře jsem měl rudý a pak nás pustili a my odcházeli jako středoškolsky vzdělaní, každej za svým pocitem prázdnoty, tak jako po každým cíli, kterýho dosáhnete a hned nemáte další.....