duo-vac

  Zúžený zorničky a zrychlenej tep. Ležím na zemi mezi bůhví čím. Nade mnou maník se zbraní a něco si kecá... "Jen pěkně žer zem ty špíno. Je mi fuk co chceš ty....co? Proč na tebe mířím? Takže ty nevíš? Za ty tvý podrazy všech tvejch kámošů." Namítám, že už jsem za to potrestanej tím, že o mou společnost níkdo nestojí. Chvilku mlčí a při tom mlčení mi soustředěně a bez pochybu kouká do očí.

  Náhle však pocítím silnou bolest v ruce. Nevím kde přesně a ani nestačím registrovat ten výstřel. Vzduch pročísne vůně střelnýho prachu. "Ale no tak, přece bys nebečel, tohle je moje odpověď na tvou otázku". Ptám se na jakou otázku a už cejtím další stupeň bolesti ve stehnu. Chlápek nemá chuť mě nějak zpovídat. Vede dál dlouhej monolog a vyčítá mi všechny mý chybný kroky. Přitom mi jen tak mimochodem, když už se mu  zdá že málo sténám "nafackuje" dřevěnou pažbou. Levá ruka a pravá noha pouští krev po litrech. To by se červenýmu kříži určitě líbilo. Kdesi z dáli mluví ten ostrostřelec.

   "Tak už mě sejmi kurváááá". Řvu skoro v nirváně. Slzy v očích. Nikdy jsem se smrti nebál a myslel jsem, že jsem na ni připravenej. No asi jsem. Muž si mě suše změří a prohlídne. Jeho pohled se zastaví na báchoru. Usměje se a zmáčkne kohoutek potřetí. Rána provrtá žaludek a já po pár minutách cejtím kyseliny svýho nitra jak tráví nesprávný věci..... a pak se vzbudím....