duo-vac

  Plavat k bojce s rackama nebyl moc dobrej nápad. Bojka s rackama se nezdála daleko od břehu, ale když jsem tu vzdálenost zakoušel na vlastní ruky, moc hej mi teda nebylo. Nehledě na to, že racci, když mě zostřili, začali hned blbě krákat, přesně tak, jak to umí jen oni a navíc na mě začali útočit. Srdce mi fakt v tu chvíli bušilo... komu by se chtělo skončit, jako oběd racků? Stříkal jsem vodou, ale doplavání k bojce jsem i přes jejich nálety se zvukovými útoky uplaval...

  Cestou zpátky jsem lokal vodu a všimnul si chlápka u mých hader na břehu. Zděšení mě obdařilo novými sílami. Chlápek se se mnou dal kupodivu ještě do řeči. Znal mýho strýce-denně nametenýho alkáče a vylezlo z něj, že má živnost a v městě dva fasádníky, co na něj dělaj něco tak nečekanýho jako fasádu. Kecali jsme nenuceně-teda já spíš nuceně, páč na kecy jsem nikdy moc nebyl.

  "Nevíte, kde je tady ***** jezero?" Vyrušil naši rozmluvu (jeho monolog), oplácanej chlápek s přitažlivou přítelkyní zachovalýho věku. Ukázali jsme mu cestu, maník měl na zádech baťůžek a lá debil a jeho ženská měla květovaný šaty, který až moc svůdně obepínaly její úzký boky a  rostlej hrudník. Pak oba zmizeli. Živnostník prohodil pár poznámek, který by se maníka s baťůžkem určitě mohly dotknout. Byla v tom ale jen závist a trochu testosteronu. 

  "Na co tady vlastně čekát... čekáš?" Řekl jsem, ale ani trochu mě to nezjímalo. Dověděl jsem se, že má přijít nějakej jeho známej tichej blázen. Sliboval mi, že je s ním hrozná zábava a sranda. Za chvíli dorazil. S psíkem starým pár měsíců, fenkou nějakýho novýho druhu (novýho, protože jsem to označení slyšel poprvý). Na sobě měl košili z armády, i když o ní tvrdil že z armády ji nemá. Začal hned mlít. tak tříkrát víc, než ti největší kecalové. Vyprávěl nám různý příhody a u toho lítal po břehu a chystal udice a návnady. Zády k nám nám vyprávělo o jeho psíkovi, co byl fakt tupej jak buk, protože pořád pobíhal kolem nás a skotačil a pořádal sudy z písčitýho břehu do vody k obrovské radosti hladových rybek na mělčině.

  Pak mě poslali pro pivo. Pro Primus. Jel jsem pro tři lahváče do městečka. V poloprázdný sámožce jsem vzal tři kousky a věnoval uctivý úsměv pokladní na omluvu, že jsem přerušil její luštění křížovky. Primusy udělali živnostníkovi s očima něco úplně novýho-dvě jiskry zářily jen o málo víc než slunce ve vlnách jezera. "Vsaď se, že za chvíli něco vytáhne", řekl hlasem plným naděje živnostník a vyžahnul půlku Primusu. Pár potahů a nic. Tichej blázen se mezitím přenesl do říše snů a nás chtěl vzít s sebou- "Na kole jsem objel půl Evropy. Koupal jsem se ve finským jezeře a sušil se na montážích ve Španělsku. Nejlíp je ale ve Švýcarech, mám tam syna... teda měl jsem, ale on ted studuje v Austrálii. No je nějak 23 let starej. Kdybys věděl, kolik mám děc.... Bere, bere!!!"

  A opravdu... splávek se na vlasci propnul a začal nelítostný boj ryby s člověkem. Nebýt technologií a takových vymožeností, jakou je poloautomatický naviják, snad by se ryba spasila.... Ale víte jakej je rozdíl mezi snad a kdyby?...... A tak se na břehu za chvíli třpytil šupináč. "Vem ho, vem ho, co stojí ty debile jeden !!!", začal motivovat tichej blázen živnostníka, kterej se zrovna napájel druhým pivem a nějak se k lovu ryb neměl. "Blbe, blbe jeden", ulevoval si tichej blázen a slézal po písčitým břehu za plácající se rybou. "Vidíš? Říkal jsem, že s ním bude prdel", dloubl do mne živnostník. "Vem si tu rybu", pobídl mě tichej blázen a začal vyjmenoávat různý způsoby úpravy sladkovodních ryb a kaprů vůbec. Moc jsem se k tomu sice neměl, ale nakonec jsem svolil a zabalil 50-ku kapra do černýho igelitu.

  S úlevou jsem se rozloučil a zmizel i s rybou vstříc novým dobrodružstvím.

  ADD : O necelých deset minut později obdarovaný hrdina spáchal dobrý skutek v podobě daru života kaprovi, když jej vpustil zpět do vod jezera. A jako za každý dobrý skutek, i za tento byl doma dostatečně vyplísněn a poučen o svém vzduchoprázdném obsahu hlavy. O pár dní později v městě spadla za záhadných okolností fasáda, před pár dny zhotovená.....