duo-vac

Znám jednu holku. Má černý vlasy a hrozně smutnej a hnusnej výraz ve tváři. Ve skutečnosti jsem se do ní zamiloval. A to protože jsem zoufalej a píšu blogy. Co je míra zoufalosti?

Má napuchlou bílou kůži pod pytlíky u očí se slizce černou řasenkou. Někdy to považuje za maximální tuning svýho ega. Podle mě si stvrdí ortel v prvním okamžiku kdy se rozbulí. Pardon. Ona to mu říká šlechetně pláč. Je ... všechno si prostě moc bere a srazí ji i sebemenší krůček mimo. To si pak vyhrne rukáv a vytvoří na paži pramínek krve pomoci něčeho ostrýho. Nedávno o tom dávali v televizi. Prej to povoluje nervům nebo tak něco. Distribucí endorfinu....bla, bla, bla.......

Ukázala mi to. Vyhrnula rukáv. Bledá jak stěna. Ruka pokryta krátery zaschlé krve. Usmála se: "Příjemný pocit je šebepozkožování, chceš se kouknout?.... Ne." Jenže ona si klidně vytáhla takovou skvostnou krabičku. Jaké asi barvy....? V ní se cosi blýsklo. A už si jemným ostřím zajížděla pod kůži. Zkřivil jsem hubu jak po citronu. Její ústa sténala. Moje byla stažena do kroužku....

"Je ti líp?" Zasmál jsem se když zaklapla krabičku. Pohrdavě se na mě usmála. Zakroutila hlavou a koukala mi přitom do očí. Symfonie smíchu cDur.  Po chvilce kývla. A pak mi podala žiletku....