Drahý Jimi. Kam si šel? Chápu Tvé touhy po svobodě, ale proč si skočil z okna? Proč? Kde je Ti teď konec? Hlasité mňoukání, až mrazilo v zádech, slyšel jsem z venku. Jimi, kam si se poděl? Hrdlo se mi sevřelo strachem, zda-li se něco zlého nestalo a stalo. Nevím jak moc zlé to je, ale jsi pryč. Ani ses nerozloučil a jsi pryč. To kočky dělají, ale Tys domácí. Copak si poradíš s tou divočinou tam venku? Jsi malý, nezkušený. Snad Ti pomůže Tvá bázeň a nedůvěra k lidem, snad ochrání kroky Tvé, než najdeš co si hledal. A pak, pak se snad vrátíš. Zhotovil jsem provazový žebřík. Jen pro Tebe. Vysí z okna, nebudu jej zavírat, ale nevím, zda-li usnu. Nemůžu mít klidný spánek. Vždyť jsem Tě našel jako malé prskající kotě. Škrábal si a nechtěl se nechat chytit a po pár dnech už si se mnou spal v posteli. Dlouhý rok jsi mě ráno budíval, abys neměl prázdnou misku. Hrával sis po pokoji a běhal jako splašený. Chodil spát až se mnou k ránu, ale když jsi chtěl dřív, nebál ses mi to naznačit. Tulil ses ke mě, když jsi chtěl trochu pozornosti a lehával mi přes klávesnici a učení. To přece nemůže skončit! Snad se Ti nic nestane. Prosím Jimi, vrať se, mám tu pro Tebe čerstvou konzervu s kuřecím masem....

Dva roky na sekačku nesáh jsem,
dva roky nesekal sem trávu,
po letech i když boj nevdzal jsem,
teď musím jít, neb nedaj mi stravu.

Sandále a jde se do práce,
z nutnosti jdu na robotu,
ještě že nemusím obracet,
kapičky po čele stékaj potu.

Dva roky na sekačku nesáh jsem,
dva roky moh sem vklidu spáti,
však otec mi pohrozil kladivem,
"Ať už se ta tráva ztratí!"

    Je další den. Další čas kdy můžem dýchat. Další čas kdy můžem vidět barvy. Další čas, kdy srdce bije a mozek nám pomáhá vnímat dění kol těla. Jsme zase o krůček blíž smrti a o krůček dál od počátku, ať již našeho, či počátku všeho, byl-li vůbec někdy nějaký. Dnešní den není jiný, než včerejší. Blbost. Kadžý den je jiný, každý den je nový. Každý nový den je novější než ten předchozí, jak pak mohou být stejné? Dnešní den je ten nejlepší, ten nejveselejší, nejbarevnější, nejdennějíší. A co zítra? Nejsem věštec, nevím co bude, ale stačí si říct, že ten dnešní den je ten nejlepší. Pro mě vždy dnešek bude nejlepší den...

    Je tomu právě den, co jsem spustil novou grafickou podobu webu Rubbish a včera jsem jej nechal podrobit kritice na diskuse.jakpsatweb.cz. Nu což, řekl sem si, poradí, pomohou, řeknou své názory, ale. 99% mi jen napsalo, že je z toho bolí oči, případně, že je to nepřehledné. No pes aby se v tom vyznal. Teď je otázka, jestli budou mít všichni naši fandové a návštěvníci webu stejný, nebo podobný názor. Těžko říct. Budu vděčný, za jakýkoli komentář ke vzhledu webu a nejvíce pak ocením konkrétní připoínky, jako ten nápis je moc náposovatej a tak podobně. Když to "odborníci" toliko zkritizovali, je na čase pustit na to veřejnost nezaujatou k standardním postupům a vzhledům a pak teprv snad se případně rozhodnu pro další změnu :)

    Odešel ani se nerozloučil. Nechal po sobě jen pár uštípnutých ploutví, snědeného šněka a rozhrabané dno. Chudák rak čekající v lahvi na udstátí vody v nově zbudovaném rakáriu. Chudák ač se vzduchováním odešel na místa, kam se mnozí bojí jít. R.I.P. raku...

Respektive ledasco mi dnes došlo. Ale abych nepřeskakoval, musím začít od začátku. Bylo něco okolo půl třetí ráno, když mi došlo, že bych už měl dávno spát, protože sem původně plánoval výlet do LBC na gastro den. Ouha, únava mě po probuzení nepustila, ale nebyla to jen únava. Kocou hlasitě mňaukal, měl špinavý záchod a tak se dožadoval vyčištění. Hle, dosypávám poslední zbytky steliva. Došlo. V tu chvíli však nic nenasvědčuje faktu, že by mě mělo začít něco docházet, respektive skoro vše. Nečekal sem na další indícii dlouho. Jdu si čistit zuby a hleďme. Pasta není. Došla. Pak chvíli nic, tedy do doby, než nádobí potkal osud omytí rukou mou a to nejen jednou. Došel prostředek na nádobí. No co to je toto? Později mi ještě došla trpělivost s rakem v akvárku, zalepil sem mu jedno staré co teklo a bude se stěhovat. K večeru pak dorazil kámoš, že dáme vodnici, jdu nalít vodu do vázy od vodnice, nebo jak se tomu jinak dá říkat a co se nestane? Voda nedošla, ale citrón skonal poslední svou kapkou. Teď mi pomalu dochází síli a taktéž baterka v mobilu, dochází mi, že celý život je provázen konci, které jsou zakončeny koncem nejkonečnějším. Takový konec konců.

    Je to problém, který bychom neměli brát na lehkou váhu. Někteří lidé se proto odhodlali pořídit si váhu těžkou. Nejvíce se tomuto tématu věnuje Francie, která také řeší problém žab. Otázkou však stále zůstává, zda-li je to nejšťastnější řešení. Měli bychom včas vybudovat přírodní rezervaci, která bude tyto jednodohé živočichy chránit a ukazovat v přirozené domovině. Stejně jak hoba i šnek je pouze jednonohý, tedy invalidní a proto bychom se k němu měli chovat s úctou, jakou chováme k invalidům svého živočišného druhu. Vybudování bezbariérových přelezů přes cesty je jen pouhý začátek.
    Probuďme se, jsou mezi námi, ale jak dlouho jim to vydrží?

    Noc. Diodová noc. Jak již předešlé informace napovídají, tmu, jenž mě obklopuje, krájí jen bílé světlo light emiting diod. 5mm v průměru a 20mA odběr na kus. Ruční práce. Jejich uchycení. Lampička sestavená z vázacího drátu, několik metrů dvojlinky, pěti diod a odporů. To celé zamotáno do jakési větve jutovým provázkem. Dobrá práce. Chválím sám své dílo, snad za to jak mi dobře slouží v temných časech denního cyklu. Nemůžu přeci svítit velkým světlem, nač taky. Kocoura bych budil a toto uspoří. USB poskytne dostatek energie pro všechny diody... Ticho a bílé světlo. Jen občas pronikavý klid protne žbluňknutí vody. To se asi nějaká ryba dívala, co se děje nad hladinou. Měly by spát, tak jako já bych měl. Copak se to sluší, neustále vyspávat do oběda? ... Sluší. Rozhodně mi to sluší. Víc než růžové nedbalky či body tričko s Mikimausem.
    Jak tak plynou okamžiky, stále více si připadám unavený. Je to jen nutkání, pocit jít spát, snad přemáhá mě samota ručičky hodin za dvanáctkou? Vždyť nejsem vzhůru tak dlouho, proč tedy hned jít spát, ale co si počít jiného? Nebylo snad dost sezení u tohoto dvoustavového hardwaru? Nebylo snad dost vyzářených buněk na mé sítnici ? Co jiného však v tuto dobu dělat. Kytarou rušil bych stejně tak, jako čímkoli dalším. Spousta aspektů nahrává spánku, však lenost mi dopřává ještě cvhíli posezení. Asi sem si neměl kupovat tak pohodlnou židlo, neboď bolavý zadek častokrát vyhnal mě do stavu nevědomí. Spánku. Nehodlám se zvedat hned. Však dřív než přijde hlad, ulehl bych rád. Rád spočinul bych v peřiných, rád usnul bych, spal a čas nechal téct kolem své hlavy rychlostí větší pro můj vjem, než ve dne. Než při vědomí. Při životě. Vždyť spánek je jako malá smrt. A snení k ránu snad zrození nového života. Dne. Není nic úžasnějšího, než se každé ráno znovu a znovu narodit. Doufám v mnoho zrodů svých i lidí, kterých si vážím...

Tak schválně, co se stane. Ha. Kurzíva vskutku funguje jak by asi tak fungovat měla. O co ale de? Kam kráčí kroky mých myšlenek, jenž se zhmotňují v těchto softwarově převedených jedniček a nul do vizuelně akceptovatelné podoby pro lidské oko a smysly?
    Na klíně mi spokojeně chrupká kocour a tak mám jedinou možnost. Sedět u PC dál, dokud jej nevyruší ze spánku vyšší moc či nutkání podrbat se. Nikdo neví koliko času nám tato situace dává. Nám? Mě. Za bych si neměl tolik fandit, že by se snad nějaká myslící bytost zdržovala čtením těchto řádků. Ale zpátky k tématu, kteréšto nebylo doposud řečeno, napsáno a ani náznakem neťuklo do nervových zakončení. Možná tomu je tak lépe, protože v případě, že by snad tématem byl krumpáč natolik fyzicky skutečný, že by i existoval, mohla by jeho přítomnost v dutině lebeční způsobit trochu šok... Hle. Kocou otočil hlavu svou, lehce a blaženě zamlaskal a jal se znovu spáti. Však s hlavou jiným způsobem opřenou o stůl, než tomu bylo doposud. Leží tak klidně, že by se snad mohl jevit jak mrtvola, ale jeho chlupaté tělo hřeje. Neumřel, jen prostě spí. Má to ale život. Občas cukne ouškem či přimhouří ještě více již zavřená kukadla. Džjóva, být tak kocourem...

    Skoro by se dalo říct že je tma. Je tma? Já bych si to troufal tvrdit, ale ruku do ohně za to nedám. Proč taky. Nemá cenu riskovat a pak zjisiti, že nám to stejnak bylo platné jak sousedovi nové šaty. Lepší posedět pěkně v teplém křesle, které polstroval přistěhovalec s vidinou lepšího zítřka, za mrzký peníz a nelické zacházení. Lepší dát kávu, nohy na stůl a zapnout oblíbenou mýdlovou operu. Svět se přeci nezboří, když si jej nebudu všímat a když, tak si toho ani nevšimnu. Ale co když tam je opravdu tma? To by se přeci mělo nějak prověřit. Nějak zjistit, co je na tom pravdy. Pátrat. Trochu se snažit odhalit neodhalené. Tak jo. Až půjdu příště do Tesca pro rohlíky, sundám si spodky a vystrčím svůj krásný chlupatý zadek na nic netušící prodavačku. Čert aby to vzal. Takhle to dál nejde. Kdo se s tím má pořád tahat. Ten lidský úděl je jako před liposukcí. Tolik zbytečné váhy, až se kolena prohýbají. Praskají a chrupavky pomalu sepisují svou závěť. Nčekám, že se to zlepší, ale jednou za čas by neuškodila trocha toho optimismu. Trocha zasvěcenosti. Trocha něčeho co schází, protože jedině tak se dostanem ze stereotypu... Mluvil tu někdo o stereu? Dnes už je přeci jen lepší alespoň 5.1. Zvuk má pak zcela jiný rozměr. Takový, jak to jen říci a neurazit, no takový prostorově prostorný. Zní to dobře? Ale kuš. To sem stejně nepatří. Prostě je venku tma a nic s tím nenaděláš. Určitě? Co když jsi jen slepý...