Být někým milována a ne jak špína po dešti
zas a zas se nalejvám
a prosím o trochu štěstí..

Zůstala jsi mi tady jen ty.. skleněná přítelkyně samoty..

Lahvinka po dopití čirá
po krutém dni
se mnou povečeřila

Podlamují se mi kolena
nedokážu vstát
nevím co to znamená
asi pro ten chlast.

Já neutápím v lihu žal
nelituju sama sebe
chci jen abych se zase smála
a z černého, aby modré
bylo nebe..

Prsty se mi rozbíhají po klávesnici jako by to bylo stádo divokých koní vypuštěných na svěží, jarem provoněnou louku.. Srdce mi buší jako zvon napětím kdy prijde další zpráva od něj.. Rychlostí blesku odpovídám na jeho krátké utržkovité zprávy, které ve mně přeze všechnu svou stručnost vyvolávají záchvěvy štěstí a radosti.. Každým nervem mi projíždí touha číst další řádky jeho slov a pochytávat tak jeho myšlenky a skládat je do mozaiky, která do sebe zapadá jako puzzle.. Dlaně rozechvěle žmoulají pramen hnědých vlasů, spadající přes moji tvář.. Ticho zalívá muj pokoj stejně jako měsíční světlo dopadající sem skrz okno a ničím nerušené ticho je protkáno pavučinou nadějí…..
Srdce buší………..
Ticho houstne……
Minuty plynou…...
Naděje umírá…….
Zpráva od něj nepřichází a nepřichází…srdce se ocitá pod velkou vrstvou bolesti která spaluje moje tělo jako obrovské plameny..
Toužebně si přeji aby ještě jednou napsal, aby zase rozezvučil zvony mého srdce..
Ticho………..
Vrývá se mi pod kůži……..
Bolí…………
Srdce pláče……..
Oči pláčou………
Minuty plynou jako voda v poklidné řece avšak moje srdce se zmítá v bouři.. Bouři která za sebou zanechává pouze stopy v podobě krvavých šrámů..
Ticho……….
Minuty plynou…..
Nadějě umírá…….
Smrt.. Přichází pomalými kroky a vkrádá se do mého nitra jako zkušený zloděj……
Je tu.. Slyším tiché našlapování opatrných kroků blížících se čím dál tim víc mému srdci….
Ticho……….
Minuty plynou…….
Slzy tečou……….
Nadějě umírá…….
Já umírám……….

Tak hněvivá noc,
déšť na okna mi klepe
a vítr břízy ohýbá.
Slyším,
jak se mi vysmívá.
Mrtvé oči kaluží
pláčou opuštěností.
Kde jsi?
Snad novou lásku objímáš?
V pelíšku teplém,
šeptáš slova přívětivá.
Se sklenkou vína vyprávíš o své mužnosti.
Já slyšela to stokrát.
Počítám údery hodin,
déšť už se za mě vyplakal,
víno v mé sklence
má barvu léta,
paprsek slunce
mně hřeje na jazyku.
Je půlnoc,
dopiju a půjdu spát..

Podzimní smutný večer,
vonící listí podél cest,
ty nejkrásnější oči,
které jsem kdy viděla,
ten nejkrásnější hlas,
jaký jsem kdy slyšela,
a do toho - smutek ze srdce,
smích upřímné nevinnosti z duše,
ticho nastávající noci,
poslední tuláci na cestách,
podzimní sladké loučení
v slzách a obětí.

Čeká nás jen to dobré
uchováme-li si víru,
naději a cit,
budeme-li jako malé děti zas
ty a já.
Jsem vesmír, nevěříš?
V mém srdci je úsměv tvůj i pláč,
v mé duši je řeka,
hory, lesy i zelené pastviny.
Slunce se mne dotýká,
nebe se směje,
jsem to já,
je to on,
tajemství života skryté
všem na dosah.

Na tiché stráni večer
pod kapličkou bílou
naslouchala jsem šepotu stromů
a ševelí ve větvích.
Unášena modlitbou
poznala jsem, že jsem nic,
jen vítr chladivý,
cestička vzhůru vedoucí,
lísteček zelený,
paprsek sluneční,
rosa za rozbřesku,
hnědý kožíšek veverčí.

Poznala jsem, že jsem nic,
jen čisté tlukoucí srdce,
jen dech stálé naděje,
život věčnosti v duši mé,
nic nejsem a ruce prázdné mám,
jsem jen nebe modré,
sluneční paprsek, který pohladí.

Snila jsem,
modlila se,
plakala nad krásou
i nad smutkem
z mnoha cest.
Nevěříte, tak si to nechávám pro sebe,
ale Bůh se dotýkal mého srdce
a věřte, když říkám,
že bych bez něho zdaleka
nebyla čím jsem dnes.

Dal mi víru v lepší já..

Polož žlutou růži k mému hrobu,
neplač, nenaříkej, jen chvíli stůj.
Osud mi vyměřil jen krátkou dobu,
a já ten čas promarnila, tak mě nelituj!!

Nežila jsem tak, jak chtěla jsem žít,
asi až příliš jsem tě milovala.
Dnes už chápu, že jsem musela odejít.
Dnes už chápu, že nešlo by to takhle dál.

I pod studenou zemí, tě stále miluji,
to ani smrt nemůže změnit.
Pekla jsem se nikdy nebála a ani teď se ho nebojím,
protože žádné peklo není.

Až můj hrob po roce zaroste travou
a vzpomínky na mě, se v tobě rozplynou.
Jen moje kosti budou vědět,
že milovala jsem jen tebe.

Snad řeknou ti jednou moje verše,
to co jsem ti já nemohla a nesměl říct.
Posaď se, k oknu až na podzim začne pršet
a začni mě prostě jen tak číst.

Teď je ta správna doba..

Ptám co tady dělám,
kde jsem se tady vzala
a na co vlastně jsem se ptala,
proč se mi nechce smát.
Chtěla bych se rozběhnout
ale jak??
Když už nemohu
se ani rozlétnout.
Všechno tak uvadá
a mě se chce spát,
proč ještě tady bdím
a láska mě nezahřívá.
Už to není jako dřív
teď už se mi víčka zavírají
a já čekám na to
co vůbec nepřichází..

SEN O DVOU

Přání šeptají, vítr volá,
oceán sliboval
Přání pláčou, vítr usíná
oceán v rozpacích..

Cítils někdy mou mysl, nekonečnou lásku?
Vše pro tebe, málo pro mě..

Jsem sama,, první kolej na konci pořadníku.
Milována, ale až na druhém místě..

Staré známosti nevysichají, proráží dál květ
a mě srdce..

Chuť ukončit čekání začíná být silnější
Drápy se do mě zarývají, jako kdysi do tebe
můj věčný sne..
..sne o dvou..

Nezlobím se

Nezlobím se, ač mám smutek.
Vím, co chci, ač to nemám.
Nemám zlost za tvůj skutek,
nežádám nic, ač tě v srdci mám.

Snad jsem v tomto sama,
snad a možná ne,
ale cožpak tam radost nebyla s náma?
Cožpak ani trocha lásky ne?

Nezlobím se, ač ti moc nerozumím,
nerozumím tvým důvodům,
je to v rozporu s tvým přáním,
těžko sis myslel, že zalžeš mým rtům..

Možná tvá ústa mluví ke mně,
ale pravdu říkají jen tvé oči,
jen ten úsměv hřeje ve mně,
ale tvůj chlad mě ničí..

Proč ztrácíš, co můžeš mít?
Proč bojíš s.. Čeho? Mě snad?
Proč nechceš v duši klid?
Nezlobím se, ač vím, že mě máš rád..