Třesoucí rukou tužku zvedám,
začínám tyto řádky psát,
nikdo se mě neptá, jak to zvládám,
měla bych se už jen smát?

Oči plné bolesti

mám,
rty sevřené úzkostí,
cítím, že to brzy vzdám,
duše

má se přemostí.

Již nikdy nespatřím světlo světa,
chuť žít zmizela mi v tmách,
nespraví to žádná hloupá věta,
slzy kutálejí se po zemi jak hrách.

.

Hrách, který život zadupal do země,
cítí teď jen bolest hroznou,
takový pocit zevnitř užírá mě,
jako když matce dítě vezmou.

Milovala jsem život,
milovala jsem vás,
přátelé mí drazí

ať vám to jde snáz..

Sedím kousek od Tebe,
stačí natáhnout ruku a dotknu se Tě.

Mezi námi je, ale strašné prázdno.

Snažím se něco číct,
přiblížit se Ti,
nic mě nanapadá...

Znovu padám na dno..

Chci Té políbit,
ale chybí mi k tomu odvaha.
Smůla, když člověk zaváhá -
- chvíle se mu už nemusí naskytnout.

Sedíme od sebe pár centimetrů.
Nekonečně dlouhých centimetrů...
a já stále váhám..

Bez Tebe,
nepřetržitě na dno padám.
Skoro to vzdávám,
když mě najednou chytáš...

To opojení,
že jsme si o něco blíž.
Nic to přece není,
lehčí se zdá být můj kříž
a trnová koruna,
jenž mění se ve svatozář,
kterou Ti dávám...

Nádherná chvíle,
ale pořád tu cítím
tu prázdnotu..

vždycky když
zahlídnu svůj obraz
neptám se a chápu
proč musím jít..
..a bez úsměvu nechám tě tam stát..

Smuteční jsou všichni naši hosti a došly mi otázky,
na který chtěla bych se ptát..

Jak hluboko musíme klesnout,
abychom uviděli dno..
Jak hluboko musíme klesnout,
aby nám to pomohlo..

Jak dlouho musíme mlčet,
abychom mohli něco říct..
Proč musíme tady trčet,  
když chtěli bychom jinde být..