Studený mráz, dokreslil zimu venku,

větve se bílou perelínou zas chlubí.

Severák zpívá rekviem pro panenku,

na okapu visí ledové slzy.

Obloze noc už saténový pláštík šije,

do výhně červánků si přišly hvězdy hrát.

V sametu jemném se válí melancholie

a mě se už vůbec, dneska nechce spát..

V dálce krk lesům lem popelavý kryje

a těžký opar zalehl údolí.

Mě se zmocnila tak strašná nostalgie

co bolelo, už vůbec nebolí.

Od vyhřátého krbu, skládám  vetché básně

a hledám,

kde život zanechal svou nit

k ránu,

když spadnou na zem sluneční třásně

tak musím zas najít sílu žít.

V očích mi smutek sedí,
vlasy mi obličej zakrývají,
mé oči otupěle hledí
jen občas víčky zamrkají.

Sedím v temném pokoji sama,
na stole už svíčky hasnou,
jen se svýma myšlenkama
a s představou krásnou,

že ležím v hlubokém hrobě
a necítím už vůbec nic
ani tu bolest v sobě
ani ty slzy co mi smáčí líc.

Bolest stále neodezněla
a v této nešťastné době,
kdybych teď náhle zemřela,
plakal by někdo pro mě?

Vítr s listy si pohrává,
Pomalá píseň dohrává..
Zapálíš svíčku ,
A slza sklouzne po Tvém víčku..

Nechápeš dění kolem sebe..
Pouze tupě pozoruješ nebe…
Smutek v srdci převláda..
Tělo se depresí oddává..

Žal alkoholem zapíjíš,
Ale že umí plavat dobře víš..
Jsi duše bez těla..
Sama víš,že tohle jsi nechtěla..

Sama v pokoji sedíš..
Na co čekáš nevíš..
Před světem se schováváš..
Nad životem prohráváš..

Tak se holka vzchop..vyjdi ven..
Probuď se ráno s pocitem že vše byl jen sen..

Nemohu zase spát,
v okně při tmě sedím,
chtěla bych budoucnost svojí znát,
když tak na nebe v tichu hledím..

Celé město spí,
já na sebe pouštím noční chlad,
jsem ta, kdo mlčky trpí,
za to, že chtěla znát..

Přes černý brýle, koukám na tenhle svět.
Někdy se těžko vracím ze sna a zpět.

Smutné oči co pálí a vítr je napadá,
touha co ubíjí, do života tak zapadá..

Z hlavy si čtu, jako z kalendáře.
Život jak z karet,jen se rozpadnout..

Naděje? Jak mě to může napadnout..
Jednomu beru,druhému vracím,
Sama k sobě.. Těžko.. Těžko se vracím.

Každou noc smutně prší.
Ne z nebe,ale z lidských očí..

Studeným deštěm rány léčím,
Poznala jsem svět a tím je nevyléčím.
Obloha osvětluje ztichlé kouty duše..Není tu nic mimo ní, miluji jen tiše.

Tvrdé kapky slz a deště,
které mi brání, udělat další krok v cestě.

Svůj život si natočím, a budu chodit pozpátku, abych poznala, co vlastně není v pořádku.
Chtěla bych poznat jednu z cest, co nebolí.
Vyvést mě ze strachu města a jeho okolí.

Přišlo ráno a svět je těžší o pár lidskejch osudů, každej vstává v náruči svých vlastních omylů.

Jak v pavučině polapená,
se srdcem na kusy,
tak celým životem znavená,
na dně duše zbylo malé cosi.

A v dnešní noci tajemné,
stojím na konci mé poutě,
tak jak světlé mění se v temné,
tak má duše naříká v koutě.