Tolik bolesti co uvnitř mě užírá,
srdce mý černý a nicotný se otvírá,
a sedím naproti tobě a slzy jen kanou,
neměla bych žít, dávno jít všem stranou.

Dobře mi tak, jen ať zas jaký to je vím,
když bezmoc je mým věčným prokletím,
tak na nic, a bez síly dál,
toho jsem se vážně moc bála..

Že si nedokážu nijak sama pomoct,
že je mi na nic i ostatních přítomnost,
že srdce mi spálila minulost,
že jsem jen marnost nad marnost.

Brečím jak malá, když mi na tobě záleží,
ale moje slzy a slova jen do hlíny náleží,
a nejhorší na všem je, že si to možná vyčteš,
ač sám, za nic nemůžeš...

To já jsem jen slaboch, co nesnese vidění,
svého utrpení...
Jsi někdo, v koho na tomhle světě ještě věřím,
jsem sobecká mrcha a do pekla mířím.

Když namlouvám si, že můžu ještě někomu k něčemu být,
už nechci víc žít!
Nosím bolest a žádnou radost,
všichni a hlavně já, toho máme dost.

Cítím se jak někdy v létě,
tak nějak sama na tom světě.

Na hrudi kámen tížíci,
v dýchání téměř mi bránící,
a s každým úderem bolí mě srdce,
proč je to, zač je to, pochopit se nechce.

Že je mi smutno, kdo vědět by to chtěl,
kdo by se nad tímhle zamyslel?

Něco mi chybí, že cítím se tak špatně,
kéž bych na minulost, vzpomněla jen matně.

Je tu.. Pořád  ji znovu žiju,
můžu jen čekat co přinesou další dny,
jestli mně unesou k teplu nebo zas do zimy.

Jak stéblo trávy, sama sice neležím,
komu však v reálu, na mě ještě záleží...