"Je špatné, když se neumíme podívat lidem do očí,
ale mnohem horší je, když nemůžem.."
Mráz mi přebíhá po zádech...
slova utichaj v prázdnej vzdech,
odrážej se na stěnách,
mění se v smutek a strach.
Noc šíří tmu i do duší,
to nikdo ani netuší,
co stane se v příštích hodinách,
den mění se v smutek a strach.
Nemoc a smrt se netají,
lži divné být se nezdají,
nic krásného není ve snách,
i ty.. mění se v smutek a strach.
Ruce, nohy, tělo vadne,
duše, mozek, srdce chladne
a ve vzduchu rozvířil se prach.
Život se změnil v smutek a strach.
Lidská duše je tajemná jako vodní hladina,
kde na povrhu víra, něžné vlnky čeří.
Nitro je dno, kde usadí se sedlina
a člověk na pokraji zhroucení,
těžko slovům uvěří.
Viděla jsem úzkost,
stála přede mnou nahá
a její oči, široké zorničky měly.
Nechtěná pravda do rozhovorů stále sahá.
Hledala útěchu přede mnou
a ruce se jí chvěly.
Snad paranoia tu ženu trýzní,
zmatená ústa jen těžko hovoří.
Na čele blýská se kapkami orosená kůže,
jak je to kruté, když nemoc hrdost pokoří.
Jsem v duchu s tebou,
co zdá se těžké, zas v dobré se obrátí..
život tak velmi rychle uteče
a víra je vše,
co k životu nám patří..
Představ si cestu a žádné domy.
Představ si oblohu za svitu měsíce.
Představ si hvězdy, jichž je na tísíce.
Předtav si úzkou a předlouhou cestu
a na ní dívenku v šatech pro nevěstu.
Představ si, jak kouká v daleký obzor
a šeptá do té tmy "dávej si pozor..."
Představ si tu dívku, jak rychle kráčí.
I světlo měsíce sotva jí stačí.
Představ si tu dívku, jak lapá po dechu
a s tichým výkřikem upadá do mechu.
Představ si tu dívku, jak slzy polyká,
síly jí dochází, ale dál utíká.
Představ si dívenku, kolem ní lesy,
v nichž mají démoni posvátné plesy.
Představ si jejich smích, dívčiny slzy.
Představ si, nalži si, že tě to mrzí.
Představ si, jak dívka modlí se k bohu,
jak těžko pozvedá ze země nohu...
Představ si život, jak z těla jí utíká,
poslední minuta brzy již dotiká.
Představ si krev její v dubovém listě.
Představ si,
že můžeš být...na jejím místě!
Bodni mě do srdce, ledovým květem,
ať usnu spánkem hlubokým.
Jak dravá řeka, proderu se světlem,
k oblakům vzlétnu jako dým.
Pohlaď mi tvář, svou něžnou dlaní,
utři mi čelo, po noci spocené.
Smrt přerušila mi klidné spaní,
mám už jen oči, k nebi zvrácené.
Naposled pohlaď, mou kůži jemnou
a ústy přibližuj se k mým.
Polib mě alespoň jednou,
snad horký dech.. ještě ucítím.
Korálky slz z mých očí již stuhly
díváš se na mě upjatě.
Havraní vlasy, padají ven z truhly
..a smrt?
Zas pevně drží opratě..
