Dřív než ráno slunce vyjde
projdi se mým snem.
Dřív než smrt si pro mě přijde
mou duši si vem.

Dřív než zhasne oheň v těle
ohřej si svou dlaň.
Dřív než dojdem do neděle
sobotu si chraň.

Dřív než začneš odhalovat
začni potmě číst.
Dřív než budeš dekorovat
připrav prázdný list.

Hvězdy nahoře byly jasně čitelné
vzduchem se nesla vůně tvých vlasů,
hladil jsi mě po tváři a díval se hluboko do očí..

"My nechceme odplynout do starých časů.."
Šeptal jsi s vánkem
medová slova pro mé uši
a vím že úsměv,
ten mi přece sluší..

Měl jsi ve své dlani ke mě klíč
stačilo s ním otočit v tvém zámku,
ale síla okamžiku mě žene pryč.

Nechám si o tobě zdát
ve svém spravedlivém spánku.

Opět píši a ze stejných důvodů,
opět chci ublížit, ačkoliv nemohu,
zmítám se ve svých myšlenkách,
přešlapuji na miskách vah.

Jako středověký otrok na pranýři
a jako pouhá troška drobků na talíři,
ubohý vor na širém moři,
kousky mé duše do tmy se noří.

Prosím o odpuštění nikoho
a věřím ve všechno i nic,
krmím svou fantazii bláhovou,
bořím se čím dál tím víc.

Byl to ten večer co chtěla jsem si povídat


Řekni,
co cítíš, když dýchám a přeci nejsem živá
chladnu jak rána
a večer co večer
o trochu déle se připozdívá

Řekni,
co bude, co až zjistíme že dávno pozdě je
a jestli bude to hřát
až poslední blízkost
popadá v závěje.

"Snažím se nevidět
to dávné, co ztratili jsme
a co jiní stále mají.."

kolik jen tíhy unese zem?
kolik promarněných slov
a smutků co studí
...
a kolik my dva ještě unesem?

Byl to ten večer co chtěla jsem si povídat


Řekni,
co cítíš, když dýchám a přeci nejsem živá
chladnu jak rána
a večer co večer
o trochu déle se připozdívá

Řekni,
co bude, co až zjistíme že dávno pozdě je
a jestli bude to hřát
až poslední blízkost
popadá v závěje.

"Snažím se nevidět
to dávné, co ztratili jsme
a co jiní stále mají.."

kolik jen tíhy unese zem?
kolik promarněných slov
a smutků co studí
...
a kolik my dva ještě unesem?