Jak bolestné,
být v tvé přítomnosti
tvůj hlas slýchávat,
stejně jako ticho,
plod nejistoty
jež vložil si mi do srdce,
roste každým dnem
kdy tě potkávám
a miluji.

Jak bolestné,
vidět tvou pulsující dlaň
a nesmět se jí dotknout,
jako by hořela a ten žár
spálil by všechny city mé
jen popel zbyl by z lásky
dívky, co toužebně tě miluje.

Jak bolestné,
být uvězněnou ve svých iluzích
popletenou popelkou
toužící po třech oříšcích.
Zahodit všechny jistoty,
všechno co mám, všechno čím jsem
všechno čím jsem byla nebo budu
jen tak, stát před tebou, beze studu
bez strachu z ublížení, z ponížení.

Jak bolestné,
je každé moje ráno,
každá chvíle, kdy nevidím tvou tvář.
Marnivá je naděje, marnivější víra
protože vím, že žádná nadpozemská zář
nemůže spojit
co stvořeno bylo nespojitelné.

Pod hvězdami,
v chladném podzimu,
štěstím unaveni,
vítáme tmu.
Náruč otevřená,
očí jiskří,
tvář se červená,
už se jitří.
Plaché pohledy
nejistá slova a sliby,
krásné jsou chyby,
poprvé i naposledy.

Pochmurná touha,
tiše klepajíc na dveře.
Říkáš si proč ?
Otázky na které neznáme odpověd´.
Ráj pastevců zbloudilých duší.
Místnost zahalená pod rouškou dýmu.
Ticho.
Záblesk okamžiku.
Rána.
Stále nevíš?
Zkus mě pochopit,
proč sedím tiše v koutě.
Se sklenkou v ruce,
Nic neříkajíc pozoruji dění kolem sebe.
Vidím jen vzpouru myšlenek,
Tlak na okolí,
Lidskou nenasytnost.
Snažíš se jí odlišit,
Přitom jsi jen lacinná kopie.

Sedím na obrubníku v ulici,
nastává soumrak, temný, ponurý.
Dívám se na záblesk bouře vzduchem letící,
a kapky deště mi po obličeji stékají,
však slanou pachuť mi v ústech zanechávají.
V hlavě se mi myšlenky bouří a vzpomínky mé tělo ovládají,
když mám hlavu složenou do dlaní,
a déšť mi smáčí tělo, ale cítím se, jako by kapky prosakovaly až k duši.
Bouře hřmí a krouží okolo mě a já stále myslím jen na jedno,
jak všechno mě strašně mrzí.
Nebojím se bouřky, ale mám strach..
Chci cítit tvou horkou dlaň, která mě utěší, chci se schovat pod křídla tvá,
ale ty nikde, jsem tu jen já samotná.
Blesk vedle mě do pouliční lampy udeří,
hrozná rána a potom nic.
Ticho, které panuje před bouří,
už nechci zažít nikdy víc.
Já se propadám do tmy a na silnici dopadnu.
Ležím ale nedýchám, nedostává se mi kyslíku, když tu nejsi.
Ležím s očima zvednutýma k oblakům,
pokusila jsem se létat, ale spadla jsem z oblohy.
Kapky deště mi stékají po tváři a smývají ze mě vše.
Chci se stočit do klubíčka a uspat tak hlubokou černou díru v mém srdci,
bez tebe to však nejde, ty jediný ji totiž můžeš zaplnit.
Nedokážu zadržet slzy a tak nevím, jsou to opravdu kapky?
Chtěla jsem létat, ale nepodařilo se mi to,
teď toho lituji, tak strašně lituji.
Žila jsem jen sny a nevzala tě s sebou,
byli jsme každý v jiném světě,
a přesto, stále a pořád miluji tě.
Nyní však nemám sílu se pohnout a vstát,
však nikdy tě nepřestanu milovat..

V mlžném třpytu, v deště lesku,
já podlehla jsem svému stesku,
když v přívalech vod šera noci,
jsem propadla se do bezmoci.

Za bičování deštných proudů,
jen pro rozsudky lidských soudů,
za klapotání bubnů deště,
jsem nechtěla víc žíti ještě.

Za ztráty vší své zbylé síly,
jsem přejela si ostřím žíly,
a při bouřkovém burácení,
se oddávala krvácení.

Až pod lesní stříškou ze stromů,
mne obklopil hlouček démonů,
a za tance blesků, v smutných průvodech,
mě odvedli s sebou pryč, na druhý břeh.

Stýská se mi.
Po čem vlastně?
Nevím.

Snad po tvé přítomnosti,
kdy jsem šťastná
a v bezpečí.

Snad po tvé dlani,
která mne pohladí
a vše vyléčí.

Snad po slovech,
která hřejí a řeknou:
"Neboj se, všechno bude fajn.."

Z jazyka troud a srdce z popela,
ta křehká odvaha ve mně se zlomila.
Nemůžu ti to mít za zlé,
vždyť ty jsi slunce jasné
a já jsem jen pouhý stín,
svého prokletí se nikdy nezbavím.

Miluji, to však nesmím,
(o tvém těle jen tiše sním.)
Vaši lásku rozbít nemohu,
proto si svou vezmu do hrobu,
až kosti promění se v prach
a z tvého srdce vyprchá strach

...budeš konečně volná...

...a já také -

(úryvek z věnované básně)

Temno..
Prázdné oči..
Den plný lidí..
Den prázdného srdce..

Namalovala jsem tebe
do svého diáře příštích dnů..
Plním ho tvými polibky a lehkými doteky..

Nevím kolik stránek můžu zaplnit..
Nevím kam až smím..
Chci brzdit svůj zrak a trochu opít čas..

Rozpaky tvé cítím..
Však na cestu ti svítím, když jdem spolu tmou..

Jsi moje večerní touha co provází mě i z rána..

Jsi vinnou slzou v poháru pro mé žíznivé hrdlo..

Jsi křehký a sladký..
Jsi tajemný a vratký..

Dnes však odcházím s myšlenkami na tvé krásné vlasy a do nich ulehám..

Jak zapomenout na tebe ?
Když spěšný pohled do tvých očí
je zážitkem mocnějším a krásnějším
než hodinový vyhlídkový let nad Českým lesem,
kde paprsek slunce polaskal
jasný obrys stínů stromů
a obloha až průzračně modrá je..

Jak zapomenout na tebe ?
Když mi tvůj hlas a tvůj smích
v tlukotu srdce stále zní
a já o každém kroku, kam se dát,
chci si s ním živě povídat..
Jak přeslechnout, hrom v nočních bouřkách ?
Jak zapomenout, ten nejněžnějsí hlas ?

Jak zapomenout na tebe ?
Když tvá vůně dráždivá
v čichových buňkách přežívá
a nepřestává probouzet se po tisíce let,
a v dalekých zítřcích chci zavelet,
že ve stopách jemných jak pomněnky květ
již dávno si opustil mou paměť..