Hořké slzy mi tečou do klína,
i když bych měla mít důvod se smát,
celý svůj život já proklínám,
ač mám dost toho, co můžu si přát.

Křičím, a nikdo neslyší,
v bouři mé volání zaniká,
vítr ho do dáli unáší,
prázdno mé srdce zamyká.

Balvan ku zemi mě táhne,
nedovolí mi se hnout,
nic tíhy zbavit nezvládne
mou duši rozdrásanou.

Ač slunce svítí, mě tma obklopuje,
marně se snaží paprsky hřát,
svit hvězd pro mě na hony vzdálený je,
tak pláču, když měla bych se smát…

Až se tvé oči probudí do chladného rána
a ze stromů bude padat zmrzlý sníh,
za mdlého rozbřesku je má báseň rozepsána.
Cosi mi řeklo, že ti ji poslat smím.

Přečti ji, prosím, ta slova jsou jen pochytána,
z myšlenek, pocitů, o čem člověk sní.
Svítá už - obloha je ještě rozestlána
a chladný rozum nad citem stále bdí.

Láká tě snad maličko má uzamčená brána?
A potom rád od ní zahodíš můj klíč.
Nejsi má kořist, co smí být smutkem rozsápána
a já bych nesměla jít tvé touze vstříc.

Chtěla jsem napsat báseň

o čtyřlístku v dlani.

Chtěla jsem tušit

co všechno dokáže změnit.

Chtěla jsem hádat

kolik v sobě ukrývá přání,

ale jak psát o něčem

o čem nemám zdání?

Šla jsem hledat

zelené kvítí přání.

Hledala jsem snad všude

a došla k poznání.

Není třeba hledat,

je zbytečné za štěstím běhat.

Stačí se zbavit

strachu z lásky,

strhnout si z očí

i srdce pásky.

S nápisy-není,nemůžu,

to se mi nemůže stát.

Přijmout víru-

to, co je přede mnou

si prostě můžu brát!

Dal jsi mi čtyřlístek,

zabalil mi ho do dlaně

a já mám teď v očích

příběh věčného Máje.

Je kolem mě samé kvítí,

čtyřlístek mi v dlani

nádherně svítí.

Dal jsi mi poznat,

že má v sobě

splněná přání.

Nádherné snění

i mrazivé očekávání.

Víru, že i sny se

ve skutek změní.

Život si proměnit

v krásné snění.

On je iluzí pohou,
on je jen snem mým.
Jen po něm hořím tohou,
je můj mrak, můj tmavý dým..

Je mé slunce zářivé,
je mou hvězdou temnoty.
Vypadá tak děsivě,
dává a zas bere životy..

Chvíli je pouhým snem,
v momentě se stává realitou.
Studený je jak tmavá zem,
je mou krví neprolitou..

Chvíli cítím strach,
náhle však i vzrušení.
Připadám si jako vrah,
který neví, kde pravda pramení..

Cítím se jak v duze,
všude kolem jen barvy jsou.
Zbyla mi jen iluze,
že jsem objevila pravou tvář tvou..

Před tebou klidné nebe..
Žádný zmatek v hrudi..
Pak ty..
Po tobě vyhaslý popel..

Co studí..
Děsně studí..

Po tobě dráždivé teplo..
Žádný stesk či samota..
Pak nic..
V mých představách úsměv tvůj..

Jediná vzpomínka..
Jak krásná vzpomínka!

Zde:
- stojím..
- čekám..
Vím
Že jsi odešel
A přesto tomu nevěřím..

Před tebou žádná má touha..

Neznala meze..
Pak ses mě zdál..
Dřív, než zkřížili se naše cesty..

Dravě a drze..
Vážně tak trochu drze..

A v dáli v mlze..
Smáli se noční ptáci..

Neptal ses, jaká jsem..
Tak nějak jsi to vždycky věděl..
A já tě teď hledám..
Ten pocit blízka..

Když u mě jsi seděl..

Zdá se to dávno..
Můj zmatek v hrudi..
Co děsně studí..
A jediná vzpomínka..
Na teplo dráždivé..
V srdci mi zbyla..

Zbloudilou slzu v oku naděje smyla..
Naivní naděje..

Snad kvůli tvému úsměvu
Tě prostě pořád
čekám..
Dál..
Tam v mlze v dáli..
Kde naposled spolu jsme stáli..
Musel jsi zmizet..
Navždy..
Vím..

Nepřijdeš
(Už nikdy?)

A přesto tomu nevěřím..

Víš ty,
co bych strašně chtěla ?

Půjčit si křídla od anděla.
Anebo od netopýra.
Správně si říkáš:
kde je míra ?

Ano,
bývám černobílá.

Ode zdi ke zdi
a zas ke dveřím.
Kdo málo mě zná,
sotva uvěří,
že padám dolů
volným pádem,
a den poté
zvedám hlavou strop.

A uvnitř,
tam, co ani já se neznám,
něco volá:
hop či trop.

Navenek jsem prý
obyčejná
odtažitá
formální.

Chci sama sobě
dál být věrná
- ráda nejsem normální…:-)

Kolikrát jsme to zkoušeli vrátit zpět
doufala jsem, že chyby mé mě poučí,
avšak je mi úzko, je mi slabo,
když nedržíš mě v náručí.

Byla jsem silná a nebojácná,
dokud nepotkala jsem tebe,
ale s tebou každá chvilka vzácná,
je nikde nekončící nebe.

Tak zoufám si, že chybuji,
ale mé srdce lásku zná,
proklínám tě avšak i miluji,
že jsi jedinná slabost má..

Celé dny vydržela bych
dívat se do Tvých zelených tůní
a snít o lesích kapradin,
poslouchat jak to slunce duní
a do nás dvou vrhá stín,
pořád bych mohla být s Tebou,
uprostřed plání,
v suchu na Sahaře,
vždycky mi tak jemně setřeš
svou hebkou dlaní
slzy z očí
a smutek z tváře…

Celé dny vydržela bych
dívat se na Tvoje nádherné rysy
a prstem je kreslit do oblak,
Země na nebi tolik závisí
a nedočkavě čekají na soumrak,
až splynou v jeden svah,
až si my dva prolneme
náš myšlenkový tah
a já už zahodím pochybnosti,
prosím přijmi mé chyby,
ty už se mě neoprostí,
pořád bych mohla být s Tebou,
v kraji prázdných rybníků,
na opuštěných březích,
tak ráda si z Tebe vždycky čtu,
že láska dvou básníků
nezná žádných mezí…

Celé dny vydržela bych
vnímat to ticho všech tich,
když slova mlčí
a měsíc je vlčí,
jen vychutnáváme jeden druhého,
není nic krásnějšího,
pořád bych mohla být s Tebou,
pozorovat v očích knotky svic
a klubko starostí, co hned se rozmotá,
vždycky mě tak ve všem ujistíš,
nikomu nevěřím víc
a cítím, že jsi ten můj jediný
celého života…

Celé dny vydržela bych
ležet na Tvém těle,
dýchat s Tebou jeden vzduch,
poslouchat ten šum a ruch,
když vylétají andělé,
právě odbívá ranní pátá,
svět se mi zdá tak krásný,
nemáš srdce ze zlata
a duši z diamantů,
ale jsi úžasný,
chci s Tebou zůstat napořád,
nebo se moře brzy zduje
a zdvojnásobí svůj cit,
víš, strašně mě to pohlcuje,
vždycky mě tak pohladíš,
rozliješ bezpečí a klid
do všech mých čtvrtí
a já vím,
že to nikdy nezahltí…