Před dávnou dobou žil na samém konci indiánské vesnice v Americe starý muž. Byl velice moudrý, měl vlídnou vrásčitou tvář a hluboké laskavé oči. Všichni vesničané starce milovali, vážili si ho a často k němu chodili pro radu.
Starý muž měl neobyčejně krásného koně. Všichni lidé ve vesnicích po celé zemi o tom koni slyšeli. Bylo to nádherné zvíře s dlouhou lesknoucí se hřívou. Jeho svaly se rozehrály leskem a krásou při každém pohybu. Stařec a kůň spolu žili již dlouho. Starý muž věděl o každé myšlence svého koně a kůň zase dobře věděl o všech starcových přáních dřív, nežli je vyslovil. Byli si za ta léta velice blízcí.
Velký Náčelník slyšel o tomto koni a vyslal svého posla, aby se muže zeptal, zda si ho od něj může koupit. Náčelníkův posel uháněl tryskem k vigvamu starého muže a seskočil ze svého koně. Když se jeho mokasíny dotkly země, prach se rozvířil všemi směry. “Starý muži, jsem zde jménem Velkého Náčelníka. Posílá své pozdravení a ptá se, zda si může koupit tvého koně.”
Starý muž byl člověk vlídný, důstojný a choval se s klidnou rozvahou. Nakonec odpověděl: “Odevzdejte, prosím, mé pozdravy Velkému Náčelníkovi a poděkujte mu, prosím, za jeho laskavou nabídku ke koupi mého koně. Ten kůň je však mým přítelem Jsme společníci.Znám jeho duši a vím, že i on zná mou. Nemohu prodat svého přítele.” Posel odjel pryč. Za dva týdny nato kůň starého muže zmizel.
Když vesničané uslyšeli, že kůň se ztratil, všichni se shromáždili kolem starého muže.”Starý muži, to je ale velká smůla! Mohl jsi svého koně prodat Velkému Náčelníkovi. Teď nemáš koně ani peníze za něj. To je ale smůla!”
Starý muž se na každého z vesničanů podíval svýma mírnýma očima a řekl: “Není to smůla. Není to štěstí. Neznáme celý příběh. Řekněme jen, že kůň utekl.” Vesničané odcházeli a kroutili hlavou, protože věděli, že je to veliká smůla.
O měsíc později se kůň starého muže vrátil a za ním následovalo dvacet dalších nádherných koní. Každý z nich byl bujný a překypoval vitalitou a energií. Vesničané běželi ke starému muži. “Starý muži, měl jsi pravdu. Nebyla to smůla, že tvůj kůň utekl. Bylo to štěstí. Teď nejenže máš svého koně zpátky, ale ještě dvacet dalších krásných koní! To je štěstí!”
Starý muž jen pomalu zavrtěl hlavou a s hlubokým soucitem řekl: “Není to dobré, není to špatné. Neznáme celý příběh. Řekněme jen, že kůň se vrátil.” Lidé odcházeli a kroutili hlavou. Věděli, že je to převeliké štěstí, mít tolik krásných koní.
Starý muž měl jediného syna, který začal koně drezírovat. Syn každý den brzy ráno vstával a pokračoval ve své práci. Jednoho rána se starý muž přišel na svého syna podívat. Mladý muž se vyšvihl na neosedlaný hřbet divokého černobílého koně s přirozeným půvabem. Kůň se divoce vzepjal, otočil se doprava a pak doleva. Najednou jediným mocným kopnutím zadních nohou vyhodil černobílý kůň syna vysoko do vzduchu. Syn starého muže dopadl na zem a zhroutil se
v prachu. Měl zlomené obě nohy.
Všichni vesničané se shromáždili s velkým nářkem a lamentováním. “To je ale neštěstí! Máš pravdu, starý muži. To že se tvůj kůň k tobě vrátil, byla velká smůla.” Teď má tvůj jediný syn obě nohy zlomené a je z něho mrzák. Kdo se o tebe postará, až budeš starý a nemohoucí? Je to velká smůla.”
Starý muž se napřímil a vážným hlasem řekl: “Není to smůla. Není to štěstí. Řekněme jen, že můj syn si zlomil obě nohy. Neznáme celý příběh.” Vesničané odcházeli a kroutili hlavami. Věděli, že je to velká smůla.
V zemi vypukla válka. a Velký Náčelník povolal všechny mladé muže do boje. Byla to krutá válka a vesničané věděli, že už nikdy svoje syny neuvidí. Ještě jednou se shromáždili okolo starého muže. “Starý muži, máš pravdu. Není to smůla, že si tvůj syn polámal nohy, protože i když je mrzák, pořád máš svého syna. My už nikdy své syny neuvidíme. Bylo to pro tebe štěstí.”
A starý muž znovu řekl: “Není to štěstí. Není to smůla. Neznáme celý příběh.”
