Stál tam v tom šumu,

všude samý snob.

On, mistr svého umu,

mlčel jako hrob.

Pak prohrábnul vlasy své,

otřel snědé čelo.

Vzal housle a smyčec,

pak narovnal tělo.

Pohled měl pekelný

a vlasy jak noc.

Dotknul se strun,

ukázal svou moc.

Vše kolem ztichlo,

on stále tam stál.

Tiše a jemně,

svou píseň hrál.

Serenade, trilky krásné,

až mráz po zádech tančí.

Každé lidské srdce žasne,

když král parketu kráčí.

Však co to slyším?

Tempo rychle roste.

V čele vlasy, kapka potu.

Otáčejí se všichni hosté.

On hudbu nehraje, on hudbou žije.

Teď hrát začal čardáš,

cikán ohnivý, jenž víno ještě pije,

když ranní kávu si dáváš.

Na parket chlapec snědý teď vkročil,

popošel kroků pár, pak náhle vyskočil.

A tančil jak mohl, a tančil jak žil.

Ruce vždy na dobu tlesknou ze všech sil.

A jeden tančil a druhý hrál,

a čas kolem, mimo parket,

jakoby snad ani neexistoval.

^{(Inspirováno hudbou: Roby Lakatos - Ochi Chornyje)} 

Píšu ti dopis,

jen krátké psaní.

O tom, že pro tebe

mám srdce na dlani.

Píšu a inkoust

se vsáká do papíru.

Přemýšlím, která slova

padnou přesně na míru.

Píšu své myšlenky,

svou lásku, či sen.

Ty jsi má jediná,

a já tvůj jen.

Píšu a přemýšlím

nad krásou tvou bezednou.

Toužím, tak hluboce,

abys byla jen se mnou.

Píšu, jsem strnulý,

až dech svůj cítím.

Sedím u stolu,

a svíčkou si svítím.

Psal jsem,

Teď na stůl hlavu jsem složil,

schoval jsem tužku

a dopis odložil.

Teď už však spím,

o tobě se mi zdá,

že jsi opět semnou,

ach, lásko má.

Život, to zvláštní divadlo,

které každý hrát chce po svém,

jen jedno velké zrcadlo

toho, v jakém to světě žijeme prostém.

Hrajeme si na lidi,

však svět kolem nás se boří.

Co zvířata nám asi závidí,

nás do propasti noří.

Říkáme, že myslíme,

ale k pravdě je to dálka.

Sami sebe ničíme,

říkáme tomu válka.

Vidím, vidíš, vidíme,

jak střelbu voják cvičí.

Slyšíš, slyším, slyšíme,

že i dítě na bojišti křičí.

Já se ptám jen PROČ?

Dvě kostky ve dlani,

malé dítě mne.

Vlásky a zoubky,

rostou den ode dne.

…

Život plyne řekou

jak větvoví.

Kam dopluje?

Kdopak to ví?

…

Růžička ve váze,

svíčky světlo jemné.

Mladík své dívce

pel z líčka semne.

Ten pel jí tam zůstal,

po dotyku květu,

když chlapec k ní vyslovil

první sladkou větu.

…

Život je váza,

místo vody láska.

Z ní vykvete květ,

jenž duši pak laská.

…

Dvě houpací křesla

a terasa dřevěná.

Zde muž a žena,

láska v mládí vysněná.

Lehký úsměv na tváři,

v duši už jen klid.

Žijí svou láskou,

víc nemusí mít.

…

Život je čekání.

Kdy láska příjde?

Nevím, však hledám.

A jedou to vyjde.

Hraj, hudbo mého život,

jenž lehký zdá se býti.

Však jak světluška se mihotá

a skrývá křehkost žití.

Hraj ty hudbo všemocná,

co sílu mi vždy dáváš.

Někdy skrytou zdáš se být,

pak s životem mi máváš.

Hraj teď a stále dokola,

ať dýchat volně mohu.

Vždy, když život černým jest,

neobracím se k bohu.

Neb mám tebe hudbo má,

jsi láska, vzduch či voda?

Co potřebuji, to mi dáš.

Ty jsi má svoboda.

Já chtěl bych býti starcem,

jenž zná své místo na světě.

Jenž nechodí už s rancem,

však nosí moudrost ve větě.

Sedával bych v parku,

o hůlku svou opřený.

Měl bych vnučku Klárku,

v tesilu byl bych oděný.

Ve starém domě pavlačovém,

s kočkou, psem a samotou.

V království mém uzavřeném,

žil bych se svou prostotou.

Stojím tu sám,

jen já, mrtvé nic.

Svět je šátku rub,

já jsem jeho líc.

Figura červená,

sama v modrém poli.

Prázdnota v srdci,

jen hlava co bolí.

Jsem hráčem bez karet,

který poker chce hrát.

Jsem jako pes před domem,

jenž musí na mrazu stát.

Jsem starou kytarou,

na které struny napnout již nejde.

Jen dveře mé čekají,

že někdo vejde.

Já však už nečekám.

Jsem jen stromem v lese.

Mravenec co mezi sršni

svůj úděl si nese.

Ta bolest v týlu,

je jak skřípání strun.

Na bedrech tíha,

snad několik tun.

Kolena třesou se,

a mysl pálí.

Všechna tíha světa

se teď na mne valí.

Není co říct

a není proč dýchat.

Svou hudbu života,

nechci již slýchat.

Plamínek lásky

Byla jako růže, jenž omamně voní,

jen jsem ji zahlédl, zamiloval jsem se do ní.

Každé pak ráno mne úsměv její budil,

slza její když tekla, mráz na srdci studil.

Pak odešla navždy jak když hrom uhodí

v době kdy naše milé dítě se narodí.

To navždy ji nemoc svou ranou tak schvátila,

oslabila úplně a pak krutě zabila.

Zabila zdroj mojí veškeré radosti,

teď nevím co dělat, jak učinit zadosti

své mysli, své touze, svým citům všem.

Však od ztráty milé mé jde den za dnem.

Tak jak ten čas všude kolem nás běží,

vzpomínka na milou hlouběji leží.

Hlouběji v srdci mém pod vrstvou vzpomínek,

slábne mi v mysli její věčný plamínek.

Až jednou uhasne, bude klid v mojí duši,

pak budu se dívat zas jak život mi sluší.

Možná najdu si některou z krásných panen,

možná i zažehnou ve mne ten plamen…

…plamen věčné lásky a smíru. _MH

Tři kroky do konce

Dívám se k obzoru,

na slunce rudé.

Cítím zde chlad

a nevím co bude.

Snad, že by naděje

přišla mi na pomoc?

Ne, všude je jen ticho

a v srdci černá noc.

Ticho husté a škrtící, jak z ohně dým.

Nálada smrtící prošla mozkem mým.

Není mi pomoci. Snad konec to jest.

Pryč z mysli planoucí, sevřel jsem pěst.

Tu první krok k okraji skály jsem šel.

V hlavě mi hrají smutné písně, žel.

Druhý krok, blížím se smrti své čím dál víc.

Cítím jak slábnu,jak chladne má bledá líc.

Třetí krok, konec již cesty mé životem.

Chvějí se kolena.Vše náhle je jenom snem.

Padám a cítím, jak smrt už mě čeká.

Tělo mé za chvíli pohltí řeka.

Zemřu, pak nebude více již bolesti.

Snad pak se můj dopis dokáže donésti

….. k té, jenž mi duši z těla ukradla. _MH

Sonet pro ideál

Tlukot srdce slyšet jest,

a pocit u něj hřejivý.

Ta krása, ten úžas

ten pocit v krku dusivý.

Pohledem na ni ztrácím dech,

v kolenou pak cítím třes.

Čas v tu chvíli kolem stojí,

vše bych jí teď k nohám snes.

V očích hlubších oceánu,

topím se a zmírám.

Má-li to být konec můj,

pak nic nenamítám,

neb v té kráse zemříti,

byl by krásný konec za žitím.

Tmavé vlasy, saténu lesk,

a úsměv krásný jako rozbřesk,

jenž teplo v srdci mém šíří

a jako vítr s myšlenkami víří.

Míchá jimi tam – sem – tam,

je to pravda či jen klam?

Zmatek v mysli,

však v srdci klid.

Již vím co chci,

chci jen s ní být.

Věrným přítelem, oporou i láskou,

byl bych pro ni,

i jen pro krátkou chvíli s tou kráskou.

Tak pohlédni do mých očí,

vždyť svět se semnou točí,

od lásky k tobě čím dál víc

a v mysli jen tebe, víc už nic.

Já …víš já…. mám tě rád…. _MH