Zklamán v lásce

V té době žil jsem láskou jen,

však byl to dlouhý, krásný sen.

Žil jsem jen pro krásku svou,

byla pro mne jedinou.

Pak přišel ale náhlý pád.

Tu z vlastní lásky byl můj kat.

Kat co z hrudi zaživa

srdce křehké vyrvává.

Láska vzala mi z mé mysli klid.

Už nikdy nebudu tak krásně žít,

jako žil jsem s láskou doposud.

Padla mi tíha na mou hruď.

Tíha, která dech můj dusí,

člověk se své mysli hnusí

a doufá, že někdy přijde den,

kdy bude ze dna vytažen.

Však vydal jsem se cestou strastí,

nebezpečnou, plnou pastí,

abych našel ve svém srdci klid

 a mohl zase šťastně žít. _MH

Poslední cesta k domovu

Vracím se domů z cesty předlouhé

plné útrap, též i překážek.

To procházel jsem svým životem,

a často myslel na útěk.

Utéct ze života navždycky,

často bylo mým tajným snem.

Vše viděl jsem moc tragicky,

spjat pevně byl jsem s domovem.

Krásnou chýši se zahrádkou,

daleko od lidí ukrytou.

Těším se již na svůj domek,

s cestičkou hustě zarostlou.

Malou chatrč mechem porostlou,

co mezi poli v dáli vidět jest.

Ona je mou krásnou vzpomínkou.

Cestu k ní nemohu si splést.

Však náhle jako mihotavý přelud,

domek z obzoru se ztratil hned.

Světlo silnější slunce záře,

a ze srdce navždy led. _MH

Ze života

Těžký může život být,

stejně jako krásný.

S časem učíme se žít

a jít si pevně za sny.

I přišla jednou chvíle ta,

kdy musel jsem si vybrat,

kterou cestou půjdu dál,

ať nemusím se sžírat.

Trápit se a bojovat,

se sebou samým nechtěl jsem.

Přestal jsem tak náhle lhát

a přestal jsem být otrokem.

Otrokem své vlastní touhy,

před časem jsem se stal.

Koho mám teď vlastně rád.

Tu požár ve mne vzplál.

Vzplál a spálil krásné city,

které do té doby choval jsem.

Přestal jsem žít jako člověk,

a stal se pouhým šedým psem.

Takovým,co nocí tiše chodí,

hledajíc kde hlavu složit.

Toulá se a smutkem brodí,

chtě při tom štěstí najít.

V té době hodně ztratil jsem,

a přál si začít znovu.

Mít však při tom pevnou mysl,

a srdce jako z kovu.

Mít tak tu moc vrátit čas,

a hodně slov zpět vzít.

Poslouchat svůj vnitřní hlas,

jen krásné věci chtít.

Teď však pouhou troskou jsem,

co své já kdesi v prázdnu hledá.

Sám sebou nechal jsem si vzíti sen

a šanci kterou mi už nikdo nedá. _MH

Útěk do prázdna

Jdu tak pozdním večerem,

na vycházku jenom tak,

pomaloučku se svým psem.

Potřebuji rozjímat.

Přemýšlet a urovnávat,

věci v hlavě po pořádku.

V duchu si pak zanadávat.

Vyznat chci se v tomhle zmatku.

Přemýšlím tak zadumaně,

když se náhle přistihnu,

jak stojím s hlavou zakloněnou,

v lampy světla stínu.

Sníh jemný jako moučný prach,

do obličeje padal mi.

Na kolena padnuv pak,

o strom opřel jsem se patami.

Dýchajíc ten chladný vzduch,

mysl čistou měl jsem.

Zbystřil se mi hmat i sluch,

v duchu šel jsem lesem.

Lesem krásně zeleným,

co listím svým tiše šepotá.

Jdu krokem klidným, pomalým,

tu světélko se mihotá.

Malé jako kapka rosy,

křehké potom stejně tak.

Ono bylo mojí myslí,

volnou jako bílý pták.

Pták co krajinou se tiše nese,

nemaje žádných starostí.

Smutek mne však náhle přemoh,

jako mráz mi zajel do kostí.

To vracel jsem se na zem zpět....... _MH

Každý člověk má svůj pohled na svět. Tento je vytvořen seskládáním nepřeberného množství důsledků činů minulých. Je to vlastně souhrn jeho dosavadního života se vším všudy. Ať už jeho zážitků z dětství, nebo jeho hlubokých životních zkušeností. Vše má vliv na budoucnost a takový jaký jsem dnes již zítra nebudu. Neustále se vyvíjíme. Jsme jako stromy. Neustále rosteme dokud nás smrt neskácí. Ale mezi námi a stromy je jeden velký rozdíl, neb ony rostou fyzicky, ovšem člověk roste psychicky.

Roste jeho schopnost sledovat Podstatu. Co to Podstata je? Je to těžko definovatelné. Můžu o ní psát celé hodiny a přece ji nepopíšu celou. Ale pokusím se vám to alespoň nastínit. Jistá malinkatá část Podstaty by se dala označit jako společná část pohledu na svět všech lidí na světě. Ať už jsou to jihoafričtí domorodci, nebo tibetští mnichové, nebo vy nebo já. Prostě kdokoliv. Zbytek Podstaty tvoří samostatné jedinečné části pohledů na svět také všech lidí. Jsou to soubory uznávaných hodnot a idejí. Jsou to důsledky jejich snů, jejich víry, nebo i jejich tužeb. Podstatu nemůžeme poznat nikdy celou, ba ani malou část, protože,jak už jste asi pochopili, museli bychom znát všechny lidi na světě. Ale to není účelem. Stačí jen abychom se snažili poznat z ní alespoň o trochu více.

Většina lidí jde tupě jak stádo buvolů sami za svým osudem, znajíce jen tu všem známou malinkou část podstaty a tu trochu odlišnosti sebe od ostatních. Nezajímají se o ten zbytek. O tu gigantickou část lidského vědění. Poněvadž kdyby znali aspoň kousek navíc, zastavili by se a začali by snad i více přemýšlet.

V čem spočívá poznávání Podstaty? Je to prosté. Chce to jen přemýšlet. Přemýšlet nejdříve o lidech se kterými se znáte. Přemýšlejte nad vším i nad těmi nejmenšími maličkostmi. Časem poznáte, že čím více znáte ostatní tím více se odhaluje něco ve vás. Něco co se vám zdá známé a při tom tak zvláštní. To odhalujete ještě nepoznanou část sami sebe a zároveň objevujete další části Podstaty. Váš úhel pohledu na svět je stále větší a větší. Nelze nikdy dojít konce. Ale přestanete-li přemýšlet přestane se úhel rozšiřovat, ba co více se začne postupně zužovat a z vás se začnou zase pomalu stávat oni buvoli ve stádu.

Vyvstává zde další otázka. K čemu to všechno? Čím více budete znát ostatní lidi tím více si budete uvědomovat důsledky svých činů a o tolik se změní vaše jednání,dle mého, k lepšímu. Možná si budete více uvědomovat to, že ať už se rozhodnete jakkoliv a uděláte cokoliv, vždy tu budou dvě skupiny lidí. Jedna bude ta, které to ublížilo a druhá ta, které to prospělo. Bude už jen a jen na vás ve které skupině bude více lidí.

Přání

Mám přání.

Malé a jednoduché snad.

Ne, není to jen zdání,

chci jen mít někoho rád.

Cožpak to co chci je moc?

Ani majetek, ani peníze,

jen mít koho večer políbit na dobrou noc.

Někoho kdo bude duší mou,

součástí mne a silou,

která pomůže mi vstát a jít

i v době, kdy nebudu se dobře mít.

Někoho, kdo za chladného večera

schoulí se ke mně – dotkne se tělem těla.

Ji pak budu teplem svým hřát,

chránit, ba i milovat.

Ano říkám milovat,

upřímně a bez výhrad.

Citem bouře silnějším,

srdce mé spojím s tím jejím.

Silněji než možné to jest,

pak spolu s ní budu životem se nést.

Jedno tělo, jeden rozum, jedna láska…. navěky. _MH

Budu vám příběh vyprávět,

o tom jaký může býti svět.

Jak z lásky nemůžeme spát,

vše co máme, chceme dát.

Tomu, kdo jest námi milován.

Chladný podzim tehdy byl,

když jsem ji poprvé políbil.

V tu chvíli nevěděl jsem snad,

koho vlastně chci mít rád.

Byla krásná jako květ.

Snesl bych jí k nohám celý svět,

jen abych mohl vidět na chvíli,

její úsměv spanilý.

Žil jsem pro ni den co den,

v touze nebýt podveden.

Strach mne budil ze spaní,

v blízkém ranním svítání.

Strach oni měl jsem jen.

Noční můrou byl mi sen,

že opustí mne navždycky.

Tím strachem byl jsem maličký.

Jakmile však u mne byla,

celý den mi proměnila.

Najednou jsem mohl žit.

Lásku čistou ve vodě pít.

Líbat ji byl pro mne sen,

co nevysnil by Andersen.

Dotyk její hřál a chladil,

jako by mne živel hladil.

Byl jsem jako malé kotě,

schované v bezpečí, v botě.

Láska hřála v srdci mém.

Ona je můj diadém.

Pro ten krásný pocit jen,

šel bych za ní noc i den.

Být s ní aspoň malou chvíli,

šel bych za ní nejednu míli.

Srdce mé jak moře otevřené,

žilo z lásky její jen.

Její mou bylo však nejspíš přehlcené,

tak skončil tento krásný sen. _MH

Noc a sen

Stmívá se, srna v houští usíná,

to končí dnešní den, a noc začíná.

Jdu spát. Víčka těžší olovu,

pod tíhou dne se zavírají.

Otevírám vrátka snům,

ty hned k myšlenkám vbíhají.

Sním o louce plné květů,

o potůčku divokém.

Jsem úplně v jiném světu,

ve světu krásně veselém.

Hvězdy zatím svítí tmou,

poutníkům jdoucím cestou svou.

Lidem kteří nemají kde spát,

lidem kteří domov hledají.

Těm, kteří o místo na Zemi musí se drát,

co jistotu žádnou nemají.

A noc plyne dál,

jak řeka vinoucí se údolím.

Oheň v krbu již doplál,

ten, který ještě večer teplem svým,

usínajícího příjemně hřál.

Však nic netrvá věčně,

a tak jako jaro po zimě,

přichází svítání..... _MH

Dívka v dešti

Kapky deště líbaly zem svým chladem.

Dopadaly s lehkostí,

s jakou své spící dítě do postýlky kladem,

zbavujíc se starostí.

Tu z mlhy, ladný obrys tkvěl.

Já za ním jsem hnedka šel,

abych viděl na větší blízku

tu nespoutanou, milou dívku.

Šaty její čistě bílé,

krásy na ní každý rys.

Světlem září v plné síle,

jak bohyně Artemis.

Její vlasy černé jako noc,

ve větru mokré vlály.

Tu působila na mne moc,

jejíž silou mé líce rudě plály.

Čistá, nedotknutá dnešním světem.

Smála se a plesala nad každým květem,

jako dítě nad novou hračkou.

To jest umění být láskou.

Láskou upřímnou, jak možné to snad jest.

Láskou takovou, jenž neskrývá v sobě lest.

Láskou z níž štěstí vyplývá.

Láskou, které na světě ubývá.

Ladnými pohyby létala po obzoru,

jako laň, vyrušená z příjemného klidu.

Stébla trávy postavily se do pozoru

Po dívce však najednou ani slechu, ani vidu.

Čas jakoby kolem mne stál

a já jsem si uvědomil,

že v té zvláštní chvíli,

jsem se celým srdcem zamiloval.... _MH