...Duch mrtvého kováře | Články
Dušinky a zvony….
Letošní dušičkový čas je opravdu vzácný,nejen tím počasím které je neobvyklé a hlavně teplé.Není plískanic a není mlhy ani ranních mrazíků,Pořád je tráva jaksi pořád moc zelená.Pořád je vidět že nejen příroda ještě žije.
Pořád ještě vůně hříbků v lese láká spoustu lidí víc něco udělat pro své zdraví,pro pocit že příroda pořád dává a rozdává nejstarší rostliny které pamatují i dinosaury.
Víc ale lidi se věnují nejstaršímu křesťanskému svátku,dušiček.
Všechno patří k sobě a je vměstnáno do různých ,krátký období ohraničený mi dny a které spějí ke konci,ke konci zase jednoho roku.
Konec a začátek,..
Jako má vše začátek musí mít i svůj konec. Jako začne Nový den musí po nějakém čase se v prostoru změnit v černou noc.Jako začne nový život,po časoprostoru ve kterém leží odchází zákonitě i smrt .Všechno se toto točí v kruhu ,v kolotoči který jde s námi,je v nás a pro někoho třeba nepostihnutelným jak rychle utíká a ubývá sil.
Všechno tohle to provází zvuk,úder srdce.Srdce co ze strany na stranu putuje v kruhu co je vidět když ve zvonici pohlédneš vzhůru do zvonu.Při tom nárazu na kulatý kov jsou slyšet zvuky zvonu.
A právě ty zvony jsou slyšet teď v tomto čase o svátku zemřelých daleko silněji,jak si i víc než kdy jindy.
Tím co připomínají,volají nás na cestu kterou každý z nás prožívá jinak,po svém a jinak každý vzpomíná na svoje rodiče přátelé i druhy co ho provázeli snad celým životem,
Stejně i já nejsem jiným,stejně vzpomínám a vracím se do mládí,Do doby kdy mi všechno připadalo vše daleko lehčí,všechno mělo jasně jasnější barvy a život byl snesitelnějším.
Je to jenom pocit,nebo je to skutečnost.To vnímání doby která se s námi která jde stejným časem,která jde snad i někdy proti naší vůli.Právě v tomto čase si naše svědomí namáháme právě takovými myšlenkami,právě všechno nás odvádí odběžných starostí za hlasem,za hlasem zvonu.
Zemřelé duše ožívají,,,..,
v našich myslích vrací se jim jejich podoba,vůně i pohyby .Vrací se rodiče vracíse i jiní lidé zdánlivě co v našich životech vůbec nic neznamenají.
Je to u každého jinak a přece se každému vrátí někdo koho zaujal jenom třeba malý pohled,
Vrací pohled velkých hlubokých černých očí.Vystupující z kostnaté a neholené tváře,Kostnaté dlouhé prsty co vepisují údery kladiva a kovadliny do obyčejného života ty hleřádky,tenhle život.
Je to právě ten pohled kováře který mi utkvěl v paměti a nechal ve mně nejen stoupu ohně ale i citu kterou dokázal vložit obyčejným perem na papír a s velkým citem a přesností dokázal pronést ,vůni kaleného železa,kouře spáleného uhlí do každodenního života kde je základ práce na chleba.
Je to právě duch kováře který už není na našem světě.Není ani už jeho dům co ve žlutém štítě zdobily průčelí dvě černé kladiva s hřebem uprostřed a podkovou pod nimi.Malý Černý symbol co dal každému najevo že zde bydlí a narodil se mistr kovářský.Mistr co rozuměl železu,mistr co dokázal rozumět zvířatům a tím právě se na tolik přiblížil lidské duši a našel cestu jak všechny ty barvy a vůni lidské duše položit na papír a dát světu bohatství obyčejného dne,obyčejného života. Mistr co pod svoje myšlenky se podepsal jako Podskalák. 
Domovní znamení kováře,,….
je odkaz všechno co dává životu smysl a to nejen o dušičkovém čase kde se všechno točí v kruhu a v doprovodu zvonu co ho o tomto čase vnímáme trochu jinak,silněji.
Dneska už ten kovář není mezi námi.Jeho hrob na hřbitově nepatří k těm co na první pohled nevypadají moc vábně.Dneska ten dům kde se kovář narodil ,kde ,žil obyčejný ale při tom hodně voňavý život už nestrojí.Právě je na tom místě jen parčík s květinami a jeho středu stojí smrk.Právě obyčejný smrk co se o vánocích rozsvítí a dává tak tomu celému kruhu ten vrchol.Dává mu ten konec a zároveň začátek .Konec roku ,vánoce a přání taky nový rok i novýživot.
Symbolicky u nás tohle všechno stojí v trojúhelníku kde každým z bodů je symbolem života. Kruh parčíku s květinami ,kamenný kříž oběti i trestu a hlas zvonu kapličky.
Je to náhoda ,je to záměr světa co se točí pořád dokola i když má různé podoby?
Věřím,že každý z nás má svého kováře,s planoucíma očima,každý máme svůj kříž jako symbol pokory i trestu,jako symbol něčeho nekonečného jako je i kruh ve snubním prstýnku.
Každý z těchto věcí obyčejného koloběhu života provází nás na cestě.Na cestě do práce nebo jen tak někam za poznáním,
Stejně jako i já jsem na cestě poznání,stejně jako na cestě kdy jdu k Tobě spolu se zvukem těch dušinkových zvonů co letos bijí jaksi jak.Vnímám víc ten uhelný pohled našeho kováře…..
Podskalák
