smolicek.v

….Stejně,jako každej jinej den jsem šel i dneska na stavbu,stejně jako každém den ale šel jsem jinou cestou.Cestou kde vlastně není cesta,jen louka a velká meze.Pod ní je hromada roští ze Starého kaštanu co ho majitel porazil v zimě.
Co by kdo řekl že pařez nemá žádný život a svět tak je asi na omylu.V tom roští na mě svítili žluté narcisky,jinde v dědině ještě nejsou vidět ,ani na zahrádce i v trávě..Jen tady pod tou mezí kam se vyváží listí na podzim a všechen odpad ze zahrádky.No prostě divoce rostoucí v surovém prostředí jen ty narcisky a pařez který tlačí pod sluníčkem svou mízu už do neexistujícího stromu.Zvláštní kontrastem zátiší.Zvláštní vůně vytékající mízy dost silně připomínající spadený nezralý ořech co ho na silnici přejelo auto.Do toho kontrast divokého psa co má radost z každé procházky a je mu jedno jestli je na mezi nebo pod ní…
To jsem viděl dneska pod tou surovou a neučesanou mezí,ano ješte jsem tady
byl jsem v jídelně koukal do ohne a zametal okolo popelníku.
chvilku jsem se zastavil ...jen tak
přemýšlel jsem nad tím životem...co žiji jestli fakt to má ješte cenu,ale to asi nepochopíš,jsi v jiném světe,znám to z reálu taky jsem byl součástí kolotoče a nejednou je z toho jenom prach,vzpomínky a naděje je někde v zadu,někde kam nedohlídneš i když vezmeš dalekohled optimizmu..promiň,nějak mě zase prsty uklouzávají...
Přišli mi fotky,jen jedna ješte chybí,,, jsou hodně detailní chybí celková pohled na tu louku kde rostou
a to je možná problém i světa těch kdo je dělali,těch co se zabývají jen sami sebou a co nevidí i okraje,které nejsou tak úchvatné jako je celek,
Možná je to jen muj postřeh,ale možná je to skutečnost kterou vidím,nejen na těch fotkách,ale i ve skutečnosti reálu světa který je všude kolem nás..Jako na tom místě kde je pařez ořechu a divoké narcisky v tlejícím listí…
víš,za svůj život jsem poznal hodně lidi a když vidím jak se mění doba a i ty lidi tak je mi z toho nějak moc smutno.Možná je to mnou,možná počasím,možná že jsem se vzdal už dál rvát za každou cenu a v klidu a pohodě čekám na ten okamžik kdy dojde k naplnění toho co se nevyhnutelně řítí a co se nedá zastavit,teda myslím život...
Nevnímám jak stárnu v duchu si připadám jako malej kluk,chce se mi smát a chtěl bych si hrát,ale ne tak jak jde svět ,jen obyčejně jako když jsem byl opravdu malej kluk.Nějak ta samota se na mě podepisuje vyhledávám stíny a do plného slunce se mi nechce,nechci riskovat protože to nemám za potřebí a vlastně není se proč štvát když to nikdo nedocení..co mi je všechna ta moudrost?Všechen ten svět který jsem prošel když v něm není slyšet rytmus srdce ,ve který jsem vždy věřil a pro který bych dokázal potit krev.Co se to děje a proč tohle má ještě nějakou cenu.??
Přece si člověk vždycky něco vysní,nachystá se na cestu k cíli a jde za ním třeba přes všechny překážky.Jenže já už asi vidím jen ty překážky a přes ten les tu džungli reál a sluníčko cíle nikde není vidět...
já vím...je to reál mého světa kde jako klapky na očích koně můžu vidět jenom úzkou cestu v životě.Jenom úzkou cestu svého osudu,života.Jenom svou potřebu stejně jako jsou ty fotografie kosatců co jsi mi poslala...
Přesto jsem jenom na chvilku zastavil v jídelně u ohne a ted při psaní vykouřil dvě cigarety a dal jednu černou kávu..ve chvílích jako je tato jsem si Tě ukradl jenom pro sebe stejně jako Tvé děti ukradly ty fotografie do svého světa jen pár modrých divokých kosatců.
no vidíš,je to jednoduché zase jsem popsal svým monologem celý list papíru...
nepomůže to,ale je mi líp,má trošku lepší pocit uvolnění,z křeče,ze smrtelné křeče ve které se probouzíme a usínáme zároveň..
Je to surové a neučesané,
je to divné stejně jako je dnešní svět .Je to divné jsem proto že to je úhel mého pohledu na to co okolo sebe vidím,je to stejné jako odpoledne ta mez s krvácejícím ořechovým pařezem i narciskami v dědině kde jsem se narodil..
                                                                                                                                    Podskalák

Autor: smolicek.v v 04:36 | Permalink | Komentáře

,,,,,Je večer,dneska,,,
po dlouhé době i mě připadá trošičku snesitelnějším..Sedím a přebírám zážitky z dnešního dne.Jsou věci kterým nerozumím i když možná existuje jednoduché a logické vysvětlení.
Dneska jsem se dostal konečně za barák pod jabloň kde až do předvčerejška ležel ještě sníh.Pod jabloň kde celou zimu nocovalo stádo hrdliček.Vždycky když se začíná stmívat,je slyšet jejich svolávání ke společnému trávení snad snových nocí.Nikdy jsem to neviděl,nikdy jsem nenašel místo kde se jich tolik vždycky na noc sletí takové hejno.
Nevím co je nutí….
aby trávily všechny noci u mě na jabloni v moji zahradě.Nikdy tohle nedělali.je to divné a nevím proč se tohle děje.Je ale docela příjemné vědět i vidět to hemžení a zvláštní hvízdot křídel co vydávají holubičí křídla.
Prostě jsem dneska zůstal jako u vyjevení.Pod jabloní je po zimě docela hrubý nános trusu.Je to docela problém,protože vím že všeho moc škodí.
A TaK SE TO MUSÍ UKLIDIT!!!.Ty jejich navštívenky jsou docela agresivní a vím kde to dopadne hodně dlouho ani tráva neroste.
Jestli se udělá trochu slušnější počasí a uschne všechna ta nadílka bude z toho perfektní hnojivo aspoň pro všechny kytky co jsem loni posázel po mojí travnaté zahradě.
Nevím proč mě zrovna tohle to napadlo.Nevím proč právě píšu o holubincích jako o jakém zázraku.Každopádně mě nic asi dnes lepšího nenapadlo.Jen je pravdy že se mi včera stala taková zvláštní věc co mě znova trošičku vyloudila úsměvy na tváři.Dostal jsem injekci,to jenom v uvozovkách.Dostal jsem náboj co mě zase donutilo zatnout zuby a začít se rvát o to co potřebuji i o to co mě baví.
je to život a někdy je jakoby na konci své cesty.je to život kde jako kluk a i chlap se starochem procházím emocemi,nebo jenom sny.
Nechápu proč tyhle věci mě právě přeskočily po sobě v mysli.nechápu a nevím jak tohle muže vlastně nějakým způsobem spojovat v jedno.Jen vím že prostě život jde dál a bojovat se musí.Stejně jako hrdličky v hejnu na stromě mají možnost lépe odolávat nejen útokům ze vzduch ale i ze země.Viděl jsem zde i lasičky a tak si myslím že v zadu za stodolou ta Hromada holubích per je její dílo..
Při zapálené svíčce….
a s kávou a stole plánuji zítřejší jednu z bitev o přežití v tomhle tom bláznivém světě.Světě kde je všechno pro mne postaveno na hlavu a kde nic vlastně nedává smysl.
V duchu se k Tobě obracím a ptám se prázdnoty proč se vlastně tohle všechno děje.Ptám se proč a kvůli čemu nás vždycky každá životní situace zastihne nepřipravené.Je jedno proč žijeme?Je jedno pro koho žijem?
Stejně jako ty hrdličky v koruně stromu se slétají ke společnému trávení odpočinku a černé noci.Tak i já v duchu se vracím k Tobě.Kde tyhle písmenka jsou malými větvičkami,Tyhle slova složená v odstavci jsou tou korunou onoho posvátného stromu ze které i první Adam ochutnal pokušení z ruky Eviny.
Tak právě v této chvíli,,,,,
,usedám do koruny,vedle Tebe.Ted právě v této chvíli usedám a poslouchám ten hvízdot peří co nosíš jenom Ty,Ted právě čekám že mi zase znova budeš svým jasným hlasem povídat co je kde ve světe nového a co zvláštního jsi prožila.Je mi dobře v koruně jabloně,v koruně s Tebou.Jen tam se cítím v bezpečí a vím že pokud bude cesta dopředu tak se i objeví štěstí,
Neboť jenom cesta je štěstí a další den mi přinese nejenom starosti a smutek.Těším se na další večer s Tebou v koruně stromu,na společné večery,usínání i na čas kdy slunko zase zvedne naše křídla:Na chvíli kdy zase zvláštní zahvízdání holubích perutí odstartuje další slunečné ráno…..
Podskalák

Autor: smolicek.v v 11:08 | Permalink | Komentáře