...Hříbkován | Články
Hříbkování. .
Sběratelská vášeň,co vždycky propuká uprostřed léta,uprostřed prázdnin se nevyhne ani mě člověku milující pohodlí teplíčko domova.Vyměním v mžiku svůj vyhřátý pelíšek a natáhnu dlouhé kalhoty a i pevné boty a hodně brzy po ránu vyrazím do chladnéhoa vlhkého lesa.
Ani dneska tomu nebylo jinak a už po šesté ráno můj domov osiřel a spolu se psem a velkým odhodláním jsme se pustili cestou i loukou.K lesu kde na nás oba čeká dobrodružství a vzrušení ze sběratelské vášně hříbků.Pes samozřejmě sbírá jiné věci,pachy,klacky a sleduje všechno to co ho zajímá,jen hříbky jsou mu jaksi cizí.
Hned na začátku musíme překonat trochu nespoutaný a zrádný potok.Jde to těžko,jde se jen po dvou ledabyle sražených kládách a jen zázrakem snad drží i pohromadě.Psovi tomu se po tom moc dobře nešlape a já kdybych neměl v ruce oporu dlouhého klacku asi bych taky skončil na dně chladného a divokého potoka.
Tam v tom nekonečném lese ,
kde je ještě po noci šero a není pořádně vidět na cestu se moje oči zabodávají všude do míst tam kde by mohl nějaký klobouk,nějaký hříbek vystrčit kousíček ze své krásy.
Jen pár kroků stačí na první úlovek,jen pár kroků stačí a srdíčko poskočí a zase se objeví ten pocit z nálezu a pocitu že rostou.Jsou tu zase po roce ty jednonohé zázraky živoucí přírody.Jsou zase znova hnědavé se světlou nebo pomerančově oranžové z tlustou tečkovanou nohou.
Různá barva klobouků a různé tvary na mě mávají z jehličí ,z mechu a nebo hromady uschlých haluzí.
Pomalu a beze spěchu jdu tím ranním,potemnělým lesem.Nikam nemusím,mám volno a čas si pořádně protáhnout kostru po dlouhé noci.Prostě si to pořádně užívám.Moje nohy začínají polykat první kilometry,moje nohy jsou zvyklé a tak jim nevadí ani rosa kteráje po včerejším dešti snad ještě větší než kdy jindy normálně v tomto letním čase.
První kilometry a v košíku se pomalu začíná zaplňovat.Pomalu už není vidět záplet proutěného dna co upletla ruka mých předků.Ptám se sebe,kolikrát už kolikrát se tenhle košík naplnil? Ptám se co všechno v tom košíku už bylo kromě hříbků,jahod nebo nějakého jiného sklizeného daru léta. Toho léta co je ke mně tak štědré a dává mi zase pocítit tu sílu kdy příroda dává nejen lidem své bohatství.
Jak kilometrů přibývá tak i světla je víc.Je víc slunečního tepla a paprsky se stoupajícím sluncem se začínají zkracovat.
Ty cáry sluneční síly co proniknou mezi hustým větvovím
smrkového lesa,lesa co je všude kolem mě.
Ty cáry a kousky slunce co jsou umocněny ještě všudy přítomným oparem z letní rosy.Ty cáry co jdou souvisle z korun stromů k zemi a připomínají spíš nekonečnou a hladkou dálnici po které do toho porostu ke hříbkům proudí nekonečný život.Ty paprsky co pro jehličí nemohou na moji promočenou postavu a které by chtěly moje tělo zahřívat až k nepříčetnosti.
Loudám se bez cíle vším tím nekonečným porostem a užívám klidu a zvuků lesa.Vzdálené volání hrdličky a nějaký ještě jiných ptáků. Obyvateli těchto nekonečných a příjemných prostor mi dodávají celou tu kulisu letního nastávajícího dne.
Loudám se a pomalu sleduji jak krajina co je,vede s tou řadou zdánlivě a uniformních stejných stromů. Co se střídá z kopečky a dolíky co možná ani nedokáže vyhloubit lidská ruka.
Míjím různé stromy,míjím i stoletý a nebo možná i starší buk.Míjím ten obrovský strom co určitě pamatuje pruské vojska a kde podle našich historiků byla naše původní vesnice.Míjím spoustu i jiných zvláštností letního a kouzelného ranního lesa.Míjím a jdu pořád dopředu s vidinou odpočinku na hrázi rybníka. Tam kam chodím se psem,kam občas zajdu jen tak na procházku,na kávičku. Odkud jen tak pro Tebe pošlu pár písmenek na paměť,že jsi a existuješ.Na paměť,že si Tě mohu ukradnout byť jen na chvíli jen a jen pro sebe.
Vidinou zutých promočených nohou,vonící kávičky a zaslouženého odpočinku.
Cesta je dlouhá a já jdu pořád za svým cílem a za svou touhou.Jsou to jen malé nesmělé krůčky které mi zase dovolí a dají životu novou chuť, ten nový náboj a smysl života.
Cesta na které jsem byl tohohle brzké rána , ,
kdy jsi ještě byla ve stavu zdravého a určitě příjemného spánku.Cesta na které jsem teď a kdy vkládám písmenka do řádků a odstavců.Cesta na které jsem teď právě v této chvíli a kdy už zase spíš spánkem spravedlivých.
Nespím a právě v této hluboké a zdánlivě nekonečné noci mám čas a mám i prostor .Vrátit se tak do dnešního rána,do okamžiků co zachytili moje oči.Do míst kde jsem třeba byl poprvé v životě.Do míst kde jsi klidně mohla být se mnou a určitě by jsi i byla .Jen škoda že je mezi námi taková velká vzdálenost a škodaže jsi to nemohla vidět všechno to kouzlo. Kouzlo,co skrývá probouzející se ráno v tak velkém lese jako je ten náš.
Přesto věřím, na přenos myšlenek na přenos energie a dík těmto řádků se můžu přiblížit nejen svou maličkostí. Svou sílou všeho a oč jsi byla dnešního rána ochuzena. Tím kdy jsem byl už dávno na cestě,na cestě za dobrodružstvím a té velké houbařské vášni.
Podskalák
