kosatce a narcisky.. | Články
….Stejně,jako každej jinej den jsem šel i dneska na stavbu,stejně jako každém den ale šel jsem jinou cestou.Cestou kde vlastně není cesta,jen louka a velká meze.Pod ní je hromada roští ze Starého kaštanu co ho majitel porazil v zimě.
Co by kdo řekl že pařez nemá žádný život a svět tak je asi na omylu.V tom roští na mě svítili žluté narcisky,jinde v dědině ještě nejsou vidět ,ani na zahrádce i v trávě..Jen tady pod tou mezí kam se vyváží listí na podzim a všechen odpad ze zahrádky.No prostě divoce rostoucí v surovém prostředí jen ty narcisky a pařez který tlačí pod sluníčkem svou mízu už do neexistujícího stromu.Zvláštní kontrastem zátiší.Zvláštní vůně vytékající mízy dost silně připomínající spadený nezralý ořech co ho na silnici přejelo auto.Do toho kontrast divokého psa co má radost z každé procházky a je mu jedno jestli je na mezi nebo pod ní…
To jsem viděl dneska pod tou surovou a neučesanou mezí,ano ješte jsem tady
byl jsem v jídelně koukal do ohne a zametal okolo popelníku.
chvilku jsem se zastavil ...jen tak
přemýšlel jsem nad tím životem...co žiji jestli fakt to má ješte cenu,ale to asi nepochopíš,jsi v jiném světe,znám to z reálu taky jsem byl součástí kolotoče a nejednou je z toho jenom prach,vzpomínky a naděje je někde v zadu,někde kam nedohlídneš i když vezmeš dalekohled optimizmu..promiň,nějak mě zase prsty uklouzávají...
Přišli mi fotky,jen jedna ješte chybí,,, jsou hodně detailní chybí celková pohled na tu louku kde rostou
a to je možná problém i světa těch kdo je dělali,těch co se zabývají jen sami sebou a co nevidí i okraje,které nejsou tak úchvatné jako je celek,
Možná je to jen muj postřeh,ale možná je to skutečnost kterou vidím,nejen na těch fotkách,ale i ve skutečnosti reálu světa který je všude kolem nás..Jako na tom místě kde je pařez ořechu a divoké narcisky v tlejícím listí…
víš,za svůj život jsem poznal hodně lidi a když vidím jak se mění doba a i ty lidi tak je mi z toho nějak moc smutno.Možná je to mnou,možná počasím,možná že jsem se vzdal už dál rvát za každou cenu a v klidu a pohodě čekám na ten okamžik kdy dojde k naplnění toho co se nevyhnutelně řítí a co se nedá zastavit,teda myslím život...
Nevnímám jak stárnu v duchu si připadám jako malej kluk,chce se mi smát a chtěl bych si hrát,ale ne tak jak jde svět ,jen obyčejně jako když jsem byl opravdu malej kluk.Nějak ta samota se na mě podepisuje vyhledávám stíny a do plného slunce se mi nechce,nechci riskovat protože to nemám za potřebí a vlastně není se proč štvát když to nikdo nedocení..co mi je všechna ta moudrost?Všechen ten svět který jsem prošel když v něm není slyšet rytmus srdce ,ve který jsem vždy věřil a pro který bych dokázal potit krev.Co se to děje a proč tohle má ještě nějakou cenu.??
Přece si člověk vždycky něco vysní,nachystá se na cestu k cíli a jde za ním třeba přes všechny překážky.Jenže já už asi vidím jen ty překážky a přes ten les tu džungli reál a sluníčko cíle nikde není vidět...
já vím...je to reál mého světa kde jako klapky na očích koně můžu vidět jenom úzkou cestu v životě.Jenom úzkou cestu svého osudu,života.Jenom svou potřebu stejně jako jsou ty fotografie kosatců co jsi mi poslala...
Přesto jsem jenom na chvilku zastavil v jídelně u ohne a ted při psaní vykouřil dvě cigarety a dal jednu černou kávu..ve chvílích jako je tato jsem si Tě ukradl jenom pro sebe stejně jako Tvé děti ukradly ty fotografie do svého světa jen pár modrých divokých kosatců.
no vidíš,je to jednoduché zase jsem popsal svým monologem celý list papíru...
nepomůže to,ale je mi líp,má trošku lepší pocit uvolnění,z křeče,ze smrtelné křeče ve které se probouzíme a usínáme zároveň..
Je to surové a neučesané,
je to divné stejně jako je dnešní svět .Je to divné jsem proto že to je úhel mého pohledu na to co okolo sebe vidím,je to stejné jako odpoledne ta mez s krvácejícím ořechovým pařezem i narciskami v dědině kde jsem se narodil..
Podskalák
