lhostejnost... | Články
……….O lidské lhostejnosti..
Jen tak.. jako každej obyčejném den si dělám svoje.Tu svou práci a hledím na to abych co dělám měl ke svoji spokojenosti..Je pátek,malou chviličku před obědem.šuruju doma chodbu,vytrestal jsem se světlou dlažbou a tak vždycky takový úklid se dá dělat jenom jako na vojně,hodně pěny a rejžák na tyčce.
Ale to je jedno z okna chodby vidím akorát na branku svého domova.
Je chvilišku před obědem…
do branky se valí ženština jednoho etnika co mají typické postavy ,černé dlouhé umaštěné vlasy a nenechavé prsty.Hned za ní v závěsu vpadá další stejná postava divoženky,jen ovšem kysličníkem odbarvená na blondýnu.Vyděšením mi vypadlo to košte z ruky…
Do otevřených vchodových dveří to mám tři kroky,takže není problém se tam dostat dřív než ty divoženky.
Strnul jsem protože mě do futer přibyl uhelný pohled.Tak silný uhelný pohled jsem za svůj život viděl jen málo.A myslím že za svůj život jsem viděl hodně pohledů.Některé přívětivé,přátelské a i nenávistné.Z pohledů se dá vyčíst hodně charakteru člověka.Dá se z nich poznat strach,nadřazenost,nebo obyčejná lež co je součástí dnešního světa.
Jen v pohledu téhle umaštěnice bylo něco velmi silného,nenávistného a jistého si svým počínáním.
Ty vlnící se pneumatiky…
se pomalu ale jistě přibližovaly ke mě do těch futer vchodových dveří domova.Se slovy místo pozdravu,,Dajťe mi vody,pán vekomožný‘‘,jsem si dal svoje ruce do klidu ale instinktivně v bok.Moje odpověď byla jasná a stručná že žádnou vodu nemám a jen na vteřinku muj zrak ulítl od pohledu na tu falešnou blondýnku….
Pořád stejná slova,pořád stejně nadřazená prosba,,najdiťe pet flašu a natočťe mi vody‘‘.
To moje hlava už přestala brát a začal jsem pomalu ale jistě ztrácet hlavu,jen myšlenka že nejsem doma sám mě posílila ve chvíli nadřazenosti těch dvou kontrastních divoženek….
Prostě došlo na nejhorší a jen v myšlence jsem instinktivně začal hulákat a volat na psa co ležel v koupelně,v klidu a chládku uklizeným před poledním hycem.Nevím jestli to s ním vůbec pohnulo,je to valach a ve vedrech mu je nejlíp na studené dlažbě.Za to ty dvě postavy v kytičkovaných halenkách a s tvářičkou nevinnosti to dalo do pohybu zpět směrem k bance ven,od vchodových dveří mého domova.
Opadla trochu i moje nervozita po klapnutí branky,ale to jsem ješte nevěděl že za borovicemi co jsem sázel když byli děti ješte malé. Stojí černé Audi s Mosteckou poznávací značkou a řízenou stejným chlapem jako byly ty ženštiny co mi vlezly bez ostychu za bránu.
Jeho jiskrný pohled,kudrnaté vlasy a řídkost zubů mě nenechala na pochybách že tihle všichni patří k sobe.V zadu na sedačce seděla ještě jedna obyčejná bílá žena s dítětem a psem.Ten šofér po nasednutí spolujezdkyň přizastavil u mě,mého domova a s otázkou kde najde starostu naší dědiny zkoumal moji postavu oblečenou jen do slušivých trenýrek a pantoflíček..
Poslal jsem je tak kde jsem předpokládal… že starostu najde.Auto se rozjíždí a nechává mě opřeného o branku mého domova.Jen trošku roztahuji lokty abych viděl dobře na poznávací značku toho černého zaprášené Audiny.
Kočár mizí na dědinu,ale na křižovatce se dává jiným směrem než je místo kde já bych hledal starostu.Beru do ruky mobil,s třesoucí rukou vytáčím 158 a hlásím to co jsem právě prožil.
Platím daně stejně jako každý jiný z nás a tak se obracím na službu co má na dveřích nápis,,pomáhat a chránit‘‘…
Je poledne,celá dědina sedí u oběda,odpočívá při zažívání toho trocha co dům dal.Ves je,, vymydlená‘‘ a každej se chrání sám,nejen stínem velkému teplu ale i pohodlí a chládku domova.
Jen jedna maminka viděla to černé auto a to proto že po oběde uspávala svoji malou ratolest.Hned vedle mojí branky mého domova.Měla celý tohle divadlo jako na dlani.
Právě v klidu svojí terasy ,po ránu při východu slunce teprve uvolňuji svoje emoce.Teprve ted si uvědomuji tu nebezpečnost situace kterou jsem si prošel.Teprve ted kdy moje poslední spásná myšlenka na lenocha odpočívajícího a chladícího se v koupelně.Mi dala jasně najevo jak je důležitý život ve dvou když jeden žije sám…
Nejsem nepřítel lidí,mám lidi rád i s jejich klady a zápory,Sousedské tahanice a rozepře jsou na dědině normální.Je to život,ale ve chvílích kdy muže jít o život,dokáží i hloupí lidé pochopit potřebu ,,pomáhat a chránit‘‘ a postavit se za člověka….
Každý se bojí o svůj majetek,já mám ale už jen svůj domov a svého blonďatého kamaráda kterého když je potřeba spí v koupelně na studené dlažbě…
Podskalák
