... Po Kateřině.. | Články
Je čas ,
čas předvánoční,čas kdy se krátí konec roku.Všichni lidé se obrací zpět k roku který prožily.Zpět obrací pozornost a zamýšlí se co jim vlastně tenhle rok dal,co jim dala doba kdy se každý den hnali do práce za penězi,láskou a vírou v lepší budoucnost.
Mě se stejně jako každému obyčejnému člověku občas stane že se zastavím někde na půli cestě a přemýšlím jak jít dál,jak žít a o co vlastně mám ve svém životě doopravdy stát oč bojovat a co nechat zemřít.
Je čas poKateřině,pro mě tak důležitý.Nejen to že Kateřina mi dala to nejcennější co měla a mohla mi dát.Je hlavně čas adventu,času vánočního,času sebeodpuštění a voleb nových snů a přání.
Je to zvláštní,
ale moje přání se mění ve skutečno,někdy jsou to drobnosti,někdy je to jen obyčejný pohled.Ale jsou to i obrovské zázraky na které nemá lidská vůle vůbec metr.
Jdu dál světem co je pro mě novým neobjeveným a pořád zjišťuji jeho vůni a jeho barvy.
Můj domov ve kterém žiji a nevyměnil bych ho za nic na světě je mi tím nejlepším rádcem,zrcadlem a motivací pro další kroky které ještě do konce roku musím udělat.
Je to stejné jako když na cestě do práce,na cestě za zábavou,láskou a dobrodružstvím jdeš na nádraží.
V klidu si koupíš lístek ,jdeš v klidu na peron a najednou se ohlédneš a uvidíš jen spojovací dveře vlaku co opouští nádraží.Je v Tobě najednou všechno.Vztek,beznaděj myšlenky začnou překotně pulsovat hlavou.Kde se stala chyba a proč Ti ten vlak zase ujel a proč právě dneska kdy je předvánoční čas,čas adventu,Ten čas smíření,lásky a naděje i víry.
Prostě se zase uklidníš,protože svět se točí najednou nějakjinak,klidněji.Otočíš se na podpatku a odcházíš zjistit jak se dostaneš do cíle své dnešní cesty.
Je to pořád stejné,
mě také několikrát v životě ujel vlak a vím že nebyl poslední.Právě tenhle čas čekání na další vlak na další cestu je obrovskou příležitostí se zastavit,dát své nohy do klidu.Vychutnat vůni čerstvě umleté kávy.Dát znova zase svým myšlenkám ten správný jízdní řád a znovu si uspořádat priority ve svém životě,roce co žijeme pořád ve velkém spěchu.
Je čas večera,jednoho obyčejného adventního večera kde všechen předvánoční shon někdy končí ,jindy začíná pečením už vánočního cukroví.
Nemám s tím problémy od doby kdy jsem zůstal mimo takovéhle dění,mimo tenhle shon na který jsem by zvyklý.
Přiznám se nikdy jsem asi moc dobře nechápal smysl vánoc.Jednak proto že jsem jedny vánoce kdysi dávno musel ze dne na den dospět a začít brát život daleko,daleko váženěji než ho berou malé děti.¨
Je přede mnou celá noc,
kdy budu se svýma myšlenkami jen sám.Jen sám v černé noci daleko od domova pro který žiji a který je pro mě středem kruhu,toho kola co jmenuje se svět.
Jsem sám v myšlenkách v prostoru kde je svět pro mě cizím a kde se tváře střídají jak vítr na horách.Jen nepřichází den ve vleklé dlouhé předvánoční noci.
Je to čas kdy se moje myšlenky mohou měnit a proměnit v přání ,třeba jen ve skromná přání co se o vánocích mohou stát skutečností,tvrdou realitou a konečně tak naplnittu cestu co kráčím zase sluncem.Zase naplnit vonící trávou ,lehkým teplým provoněným větrem ve kterém je cítil láska a mládí.
Znám takový kout,
kde už jsem někdy byl a byl jsem tam i šťastnýa nikdy jsem nedomyslel,že by tomu mohlo být jinak.Jen čas a myšlenky dokáží zhojit všechny ty rány co dostává lidská duše od závisti a od zloby co lidské bytosti dokáží vyčarovat pokud nedostanou co chtějí.Já vlastně nic nechci,mám všechno co potřebuji k životu.Mám svoji klávesnici,svého psa a svá tajná přání.Mám toho daleko,daleko ještě víc.Mám Tebe,co právě teď čte tyhle obyčejné řádky a je tak v duchu. Vedle mě a drží mě při psaní za ruku co vkládá černá písmena do odstavců.
Podskalák
