thevalheru

Jednoho krásného podzimního dne mi na můj fejsbukovský ekaunt přišla pozvánka na víkendový košt vína ve vísce nedaleko Lednice, ve vinařství u Vlašiců. Jelikož jsem velkým milovníkem a znalcem vín, rozhodl jsem se překonat svoji vrozenou plachost a pozvánku jsem po krátkém přemlouvání přijal, s tím, že když nic jiného, vyberu aspoň poplatky od zúčastnivších se členů mé sekty.

V den slavné události jsem netrpělivě vyhlížel odvoz, když mi jedna z mých patolízalek volá, že pár z Prahy, se kterým jedeme v konvoji, nechce zajíždět do centra, a že prý mám cituji "dopravit tu svoji tlustou prdel" do jednoho místního nákupáku! Odolal jsem nutkání divu za pomocí hanlivých přívlastků informovat o své kouzelné vysportované konstituci a přidat par poznámek o fyzické méněcennosti Discobola a se skřípěním zbytků zubů jsem svoji "tlustou prdel" s nemalým úsilím dopravil na místo určení, abych zjistil, že onen pražský pár, který jsem očekával, sestává z kamarádky, kterou jsem čekal a jakéhosi podivně vyhlížejícího páprdy, kterého jsem znát nechtěl. Nedalo se však už nic dělat, celou akci mohla zachránit už jen moje přítomnost a nechtěl jsem svoje ovečky zklamat. Takže jsme vyrazili.

Cesta i ubytování proběhlo bez komplikací, ubikace u Vlašiců se ještě málem leskly novotou a já si se samozřejmostí samozvaného pána a vládce zabral nejlepší pokoj s letištěm a asi osmipalcovou LCD televizí Čestmír, kde jsem v poloze lotosového květu vyčkával, než se shromáždí všichni zájezdnici, abych mohl celou akci zahájit slavnostním přestřihnutím koštýře.

Vlašicovi se věru nenechali zahanbit co do množství a chutnosti připravených obložených mís a podávaných vzorků z rozličných bobulí, z nichž jistě alespoň některé byly kdysi víno. Jelikož jsem seděl hned vedle oné pražské poletuchy, kterou jsem shodou okolností nepásl už přes rok, uvolil jsem se vyslechnout, co jí osud za ten rok přichystal a proč si musím zvykat na jejího nového amanta. Její vyprávění muselo být jistě zajímavé, ačkoliv si z něj pamatuju jen to, že "ať jsou kde chtějí, její aktuální nosič na ptáky se chová jako kretén".

Během vyprávění, podpořeného konzumací přinášených vzorků po dvoudeckách, působil dotyčný přepravce dojmem unylým až znuděným. Kdo mohl tušit, že má tak kvalitní mimikry? Po nějaké chvíli se mi uzurpátorku podařilo zaplašit, mohl jsem se tak věnovat i zbytku kolektivu a na lapálie s kokotem jsem dočista zapomněl. Po pár hodinách a litrech psího vína však zmiňovaný amant náhle povrstal a s vervou a odvahou bizona se začal nafukovat jako bučivka velká, až jsem se začal bát, že pukne a rozletí se do všech stran. Po představení, po kterém by nejedné kuňce potoční nezůstalo... oko suché, zaryčel nejistým hlasem a směrem: "Ty děvko, necháš se ode všech ohrabávat!" načež vratkým krokem vyrazil směrem, kterým tušil zdroj příkoří. Rektálními výpady se snažil vyvolat dojem zkušeného rohovníka, těkavý zrak, ostřící střídavě napravo a nalevo ode mně v podivuhodné imitaci pohybu metronomu, jej však spolehlivě prozradil. Nakonec se nám podařilo výtržníka zpracifikovat a odeslat v doprovodu paní Vlašicové na ubikace. Jak jsme jen byli naivní, když jsme si mysleli, že tím dobrodružství končí!

Po krátké chvíli se stařenka vrátila s děsem v očích a několika kuchyňskými žabikuchy v ruce, veca "on se hrabal v zasuvce a řval: odneste ty nože, nebo to skončí zle"! Situace byla vážná. Přítel Johny navrhoval dotyčného buřiče poskákat, Satan jím zase chtěl pohnojit révu. Já, jakožto umírněný a rozumný bezzemek s averzí k násilí a domácím pracem, jsem navrhoval přivolání místních šerifů a zajištění noclehu v klecovém lůžku místní záchytné stanice. Žádná z alternativ se však nezamlouvala domácím, prý by se to rychle rozkřiklo a oni si nemůžou dovolit žádné řeči. Nakonec nám práci usnadnil sám ochablý pyjus, který mezitím na ubikaci zkolaboval, takže jsme jen přesunuli mésto mého odpočinku do pokoje k děvčatům, z čehož jsem neměl pražádnou radost v předtuše namáhavé činnosti před spaním.

Po dlouhé a relativně klidné noci nadešela chvíle, na kterou se nikdo netěšil - placení. Po očku jsem vyhlížel zkormoucený a zahanbený kukuč provinilce, pyjus se ovšem neobjevil. Jak se ukázalo, večerní dobrodružství jej znechutilo natolik, že se rozhodl k promptnímu návratu do macechy stověžaté, a to i přes to, že má s sebou o tři promile navíc a o přítelkyni míň. Ovšem jeho spolunocležníci na noc samozřejmě zamčeli hlavní vchod a milého idiota nenapadlo nic lepšího, než vysadit moskytiéru a pokusit se vyskočit z prvního patra. Proti byla motorika. A taky vinný sud s dešťovkou, který stál přímo pod jeho oknem... Jak jsme odhadli podle mokrých blátivých stop, pyjus vypadl z nějakých tří metrů a zahučel přímo do sudu. Následně kamenem otevřel svoje auto a odjel vstříc světlým zítřkům.

A pak, že je ve víně jen pravda...

... jsem zapomel prevratit me presypaci hodiny znacky Casiopea! Nevahal jsem ani nanohodinu, rozrazil okno a spolu s privalem necudnych hanlivych privlastku, urazejicich lecci puvod jsem do sera vypustil i sve cvicene paraganske telo, abych zdatne slanil po posvazovanych svihadlech, sibalsky privazanych ke kandelabru, jak jsem se naucil od Rychlych Sipu.

Nastesti se skiservis nachazi nedaleko meho luxusniho sidla, vyrazil jsem tedy po vzoru tryskomysi i s nezbytnym vrtenim ocasku vstric zamrizovanym vratum, abych zvedel, ze uz zavreli. Letmym pohledem jsem zkontroloval objednavkovy kupon, abych se ujistil, ze jsem vul... Pote, co jsem zkonfirmoval danou skutecnost, zacal jsem hloubat nad resenim problemu. Lyze v servisu, zitra otevira jen prodejna, ja odjizdim...

Nahle mi hlavou bleskl spasny napad! Synovec z osmeho kolene, prominent a jednickar, ma internet a na internetu se da treba zjistit telefon na majitele! Nahozeni telebudky nebyl problem, na osmy pokus klinovy remen nastartoval soukoli roztodivnych soucasti a na okap umistena antena znacky Aiwa zajistila spolehlivy signal. Po tretim pipnuti a predchozich patnacti vzteklych trisknutich se sluchatkem se mi povedlo nerudnemu pribuznemu vysvetlit pozadavek, nacez mi nadiktoval tri adresy spolecniku servisu s tim, ze telefony tam neuvadeji. To mi ale nezkazilo naladu, prave mi totiz dosly mince a muj telekram byl pro tuto chvili zbytecny.

Navzdory mrazu a mirnym, jak by rekla Misa Dolinova, snehankam jsem se na svem prepychovem skateboardu z PwC statecne brodil cerstve nasnezenymi zavejemi k prvnimu cili, abych zjistil, ze se ma obet minuly tyden prestehovala neznamo kam. Nevadi, kdyby me vzdy zlomil prvni neuspech, byl bych doted panic... aspon, ze se Vanda tehdy nevzbudila... ehm. Ale to sem nepatri. S vichrici v zadech a snehulakem na ledvinach jsem se hnal o zlomkrk za cilem cislo dve, a to tak usilovne, az jsem nechte asi pul kilometru svezl nejakou babku s taskou. Smykem jsem zaparkoval natuneny dopravni prostredek do popelnic a ukazalo se, ze je dotycna pocuchana babina sousedka cloveka, ktery se mel stat moji spasou. Teda kdyby nebyl prave na dovolene na lyzich. Smejd. Hodne pani bylo na prvni pohled jasne, ze jsem slusny a sporadany obcan a po par minutach rozpravy a par podlitinach na krku me nechala zavolat si a dokonce nadavkem prihodila i telefonni cislo na pana Cihaka odvedle. Ale ouha, pan Cihak sice je spolecnikem HUDY SPORTu, ale HS s.r.o., zatimco predmetny servis se sice jmenuje HS, ale patri jakesi osobe samostatne vydelecne cinne, totoznost neznama...

Cihak mi nakvasene praskl s telefonem, jako kdyby rozlouceni "tos me nasral, mrzaku" nebylo dost nobl. Dalsi telefonat patril opet spriznenemu prominentovi, ktery mi tentokrat konecne nadiktoval spravnou adresu. Budu ho muset zabit, osoba samostatne vydelecne cinna (jaky ma asi inicialy? Nechtel bych mu je sit na pyzamo...) totiz bydli asi sto metru od me luxusni unimobunky jedna plus dve nuly!

OeSVeCe, jak jsem si ho prejmenoval, sice doma taky nebyl, nicmene jeho slicna manzelka mu promptne zavolala, vysvetlila mu muj problem a obratem mi odpovedela, ze manzel zajisti, aby mi lyze zitra rano vydali na servisu. Miluju ji, je to uzasna zena. Z vdecnosti jsem ji olizal tvar a protoze manzel nebyl doma, zahy i rodidla. Vyprava byla zachranena a ja ted fakt uz nejsem panic!

-- to be continued --

Jednoho prekrasneho tusim, ze unoroveho podvecera jala se mi zvonit moje kapesni telebudka obzvlaste nalehave. Na druhem konci dratu se ozval znamy skrivan meho oblibeneho a nutno podotknout jedineho svagra s lakavou nabidkou zucastnit se polarni expedice Alpen-streche Lech-pech. Nevahal jsem ani pulhodinku a po sedmadvaceti minutach premlouvani jsem svolil pod podminkou, ze se bude chovat tak, abych se za nej nemusel stydet... a ze mi dovoli tankovat.
 
Uskali se zacala objevovat driv, nez by se kdo nadal. V prve rade jsem s hruzou zjistil, ze moje drahe prvorepublikove ski značky Trautenberg nejaky ciman zneuzil a pretvoril je v najezdove kolejnice pro kocary. Dalsi rana na sebe nenechala dlouho cekat, polarni vybaveni, mistrne ukryte pred zasahy nesetrnych zenstin, poskrovnu se vyskytujicich v me luxusni jedna a dve nuly unimobunce, v nevybalenem pytli znacky Tesco, z nehoz jsem za pomoci bezsackoveho vysavace na ustni pohon odsal veskery oxygen, stihlo zetlit. Cimz jsem na druhou stranu mohl uspokojit choutky meho otce po kvalitni cernozemi. Resenim se zdala byt navsteva mistniho obchodaku se sportovnim vybavenim v nedalekem nakupnim stredisku.
 
Vyhlidl jsem si prekrasnou blederuzovou kombinezu znacky Spider, na niz jsem byl pripraven nasit zepar flitru a blyskavych knofliku, ktere mi zbyly po sestrinych panenkach a nezbytny limec z imitace kuze himalajskeho tucnaka a s radostnou predstavou jsem vesele dohopsal az k pokladne. Slecna pokladni, vypadajici jako ztelesneni idealu zenske krasy z obdobi rane jury, me primela k laskovnym poznamkam, nezne chlacholicim jeji olbrimi rozmery poklonami typu "jste idealni zena, jen vam je mozne vymodelovat poprsi na libovolne casti tela" a moje bujara rozjarenost pokracovala az do chvile, nez jsem svym citlivym sluchem vyznamneho clena skotske mafie zachytil cifru dvacet sedm tisic. S nonsalantni samozrejmosti jsem po kosatce mrstil svazeckem 
desetitisicilirovek a se slovy "kup si neco do sebe" 
jsem odhopsal az ke stanovisti ochranky, kde jsem se 
zasekl do doby, nez se jim podarilo 
vymamit ze mne polibky obusku PIN a pozadovanou sumu  
vyhrat na bankomatech.
 
Aspon, ze ski jsem mel zajisteny z jine strany. Svoje prekrasne sjezdovky po pradedeckovi mi pod podminkou, ze na nej neprozradim angazovanost v pornograficke materialy svych rodicu, zapujcil osmilety synovec Eman. Jedine, co bylo treba udelat, bylo predelat vazani a nabrousit hrany. Malickost.
 
Se svym pozadavkem jsem byl uspesny hned v prvnim servisu, a to dokonce aniz bych musel pouzit svoji osvedcenou zbran - slzy a peprsprej. Bylo mi prislibeno, ze si hotove fosny budu moct vyzvednout den pred odjezdem a nadavkem jsem obdrzel karticku s podrobnym rozpisem pracovni doby. Prislusny listek jsem lisacky zasil do podvlikacek, co kdybych byl nahodou prepaden od Roudnice se trmacejicimi Cikany v krytem voze, plnem kradenych slepic a s pocitem dobre vykonane prace jsem odcupital domu.
 
Den D nadesel a ja, pln bujareho veseli, jsem malem ani nestihl zkultivovat kstici chlupu v usich, 
natesen na fungl nove serizene lyze a nadchazejici dobrodruzstvi. 
Nadseni jsem si zvyknul tlumit uklidnujicimi prostredky, ktere v 
kombinaci s fermentovanymi rostlinnymi napoji zkroti i moji sestrenici
Hildu, kterou kdysi pozvali dokonce na konkurz na plemennou slonici
do Liberecke zoo. Dopravaje si plneho hrdla alpy, pozdni
sber, rocnik devatenact set sedmnact, uklidnoval jsem se tak udatne,
az jsem nahle s hruzou zjistil, ze...

 -- to be continued --

Překrásné víkendové počasí přimělo i mně, pecivála a hadrníka z řitmanic, k rozpustilému skotačení v přírodě. Hýkaje si veselou melancholickou skladbu Tři čuníci jsem rozverně poskakoval krajinou, až jsem citlivějším levým slechem zachytil rachot, hukot, šplouchot. Nejprve jsem myslel, že soused Košťál zase vyjel souložit starou Bertu do přírody, jal jsem se tedy s využitím všech z Májovek nastudovaných indiánských metod plížit směrem k ohnisku nepokoje. Přískoky a s využitím chomáčů vysoké trávy jsem si udatně klestil cestu zvuku vstříc, intenzita stoupala a spolu s ní i mé fantazií nabuzené ohanbí. Pád přišel naprosto nečekaně. Po vztyčeném pyjusovi jsem se svezl ze strmého srázu přímo do řeky, zanechávaje za sebou rýhu jako stíhačka, která při přistání na poli omylem vypustila hák pro letadlové lodě.
 

Zpod hladiny jsem se vynořil prskaje a za pomoci cizího předmětu, jež se mi zachytil za flígra roztrhl mi tak moji skvostnou pampeliškovou tuniku z antikvariátu Vesmír. Spílaje na nepřízeň osudu jsem si zpod víček vybral několik pulců, jednu ropuchu a asi dvě kila nezbytných řas a jakmile jsem prozřel, můj sokolí zrak upoutalo několik maskovaných masajů, poskakujících na obou březích a mávajících oštěpy velikosti skokanské tyče a sítěmi, do kterých mě zřejmě chtěli lapit, aby si mohli vychutnat trýzeň zaživa vařeného misionáře. Bojovně jsem zaryčel a mrštil přivlastněnou žábou směrem ke kanibalům. Bohužel v letu otevřela kušnu k nadechnutí a byla horkým poryvem větru zachycena jako meteorologický balón, aby vystoupala až do nebe.

Skotačící domorodci třeštili oči, zřejmě jsem v nich vzbudil představu prastarého šamana, kterou jsem se rozhodl jsem přibarvit polopozřením řas a imitací doktora Zoida. Vydrápal jsem se na břeh a skotačivým krokem kurtizány po celonoční šichtě jsem se vydal vstříc aplaudujícímu davu asi pěti bojarů. Jaká byla moje radost, když jsem v nich rozpoznal tuzemce, ozbrojené čímsi, co, jak mi vysvětlili, slouží k rybolovu!

Za roztržený epesní skvost mi dovolili půjčit si jednu teleskopickou haluz a neomezený počet menších fišlí, které, jak mi vysvětlili, nebyly určeny k přikusování k pivu, ale prý na to berou candáti. Candáta jsem ještě nechytil, můj nejskvostnější úlovek do té chvíle byla zmutovaná mřenka nedaleko výpusti fabriky Zentiva, proto ve mně jejich nabídka vyvolala emotivní příval slz, který zvedl hladinu pod bouřícím splavem aspoň o cenťák!

Nahodil jsem a zavěsil policajta a zapálil navlhlý, sušeným jehličím plněný, rákos, který mi všichni cigaretami vybavení nuzáci záviděli. Nevykouřil jsem ani polovinu třičtvrtěmetrového vyržínka a policaj tletěl k prutu rychlostí somálské ratolesti, když zvětří plíseň na bramboře! Vrozené instinkty lovce zafungovaly na výbornou, vymrštil jsem se ze sedu, převrátil majitele prutu a škubl prutem v pohybu emeritního tenisty s tenisovým loktem v koleni, čímž jsem válejícího se bezzemka málem přeťal na dvě půlky. A heuréka, návnada v hlubinách začala jezdit jak splašená, prut mi v prackách tančil s urputností daňového úředníka! Navíjel jsem jako o život, přitahoval, popouštěl, prostě hvězda mezi všemi. Náhle se nad hladinu vynořilo cosi! Vagína! Roztažená rodidla, dokonce jsem si jistý, že jsem viděl i klitoris!!! V děsu jsem po ohyzdné anomálii hodil prut i s panošovou rybářskou seslí a nevnímaje pokřik „pičo, dyk to byl candát“, napodobuje geparda jsem uprchl od splaviska a děsivé příšernosti v hlubinách...

Procházka rýžovým sadem

Sobotní ráno nikterak nevybízelo k aktivitě. Mimo mrholení a starostí o Jitku Dvořákovic, která se kamsi zatoulala a nebyla k nalezení, odrazoval od outdoorových radovánek ještě gekon, přes noc se objevivší v útrobách mojí mozkovny. Na snídani jsem přišel v poslední chvíli a nechal si naservírovat míchaná kuchařova vejce a presso olbřímích rozměrů, jež jsem ještě dochutil sedmi na různých cestách nakradenými cukry a Sářiným psím mlékem.Po snídani se z lesů vynořila Jituna, mokrá jak patnáctka po prvním orgasmu, vítězoslavně ryčící, že „Lysá dneska padne, já to cejtím v Géčku!“.

Utvořili jsme dvě skupiny, ta naivnější se vypravila na Lysou Horu (tuším šestnáct kiláků vzduchem), my realisti jsme zvolili dosažitelnější cíl – dřevěný kostelík asi dvěstě metrů od Prašivé, s tím, že pak se uvidí. Tady musím bohužel vynechat poutnickou historii lysé skupiny harcovníků,neboť nebylo v silách ani jednoho z přeživších vzpomínat na strasti pouti.

„Vpřed, chásko“, zavelel jsem a štěněcí spřežení roztáhlo můj povoz nepříjemnou rychlostí vstříc chatrné stavbě. Ostatní nás následovali s rozšafným švitořením „kurva, mám tady ještě pívo“(Selyn) a „tak já to dojedu cestou“(Lemken). Mimo již zmíněných bezzemků se v grupě vyskytoval ještě Jouňas a Mimi Mícha(míša?),kteří ke konci utvořili nerozlučný fekální pár, ale o tom později.

Kostelíka jsme dosáhli ani ne po půlhodině odříkání a zatím coněkteří zběsile brousili spouště lentilkových Kodaků, já jsem rozložil rybářskou stoličku a jal se obdivovat panorama zahradního výčepu chaty Prašivé.

Slunce ještě nezapadalo, proto jsme se rozhodli, že výrostkům z první skupiny ukážeme,zač je v Pardubicích perník a vydáme se do provokativně pojmenované vesničky Rypička, vzdálené cirka šest kiláků po hřebenu. Kilometry naskakovaly, alpou mazané podkolenní jamky odolávaly křečím a Lemkenův půllitr se stále urputněji dožadoval zrzavého monzunu. Hřeben jsem si představoval jako mírně se vlnící relativně rovnou cestičku s překrásnou viditelností na obě strany, realita ovšem spočívala ve strmých výšlapech pro horskou kozu a neméně příkrých sešupech pro freestylového snowboardistu. Není divu,že jsme po cestě na mýtince ztratili štěně, kterou už ani převaha běhů nedokázala motivovat k dalšímu pohybu. Přivázali jsme ji za levou zadní na železné lano,které tam zbylo po svážení dřeva z lesa a i s půllitrem jsme ji zanechali k pozdějšímu vyzvednutí.

Po (údajně) cirka pětikilácích jsme dorazili do prvního záchytného bodu – horské hospody v údolí. Pívo a fazolačka byly nutností, kofola pro mimino charitativní akcí pro zaškrtnutí okénka dobrého skutku v Modrém životě. Pěnivé moky byly pozvednuty k degustaci a po smočení licousů v zrzavé dešťovce zase odloženy pro nepoživatelnost. Následně byly nepožívány až ke zdárnému vyprázdnění. Polévka vypadala o trochu lépe, ovšem jen do chvíle, kdy jsem se zakousl do kosti velikosti jelení lopatky. Na kost jsem chlebem vyryl jména účastníků zájezdu a po cestě jsem ji zahrabal, aby i pozdější generace měly ke komu vzhlížet.

Po svolání sjezdu strany jsem jednohlasně rozhodl, že se obracíme k Rypičce zády a prvnímu družstvu nakecáme, že jsme tam byli, páč nám stejně nic nedokážou. Na mýtině jsme dokonce našli i kňučící štěně, jež si uhryzalo obě zadní nohy, aby si levou vysvobodilo z kovové struny, uvázané epesní mašličkou. Půllitr opodál byl až po okraj naplněn ostružinami, takže jsme štěněti odpustili lenost a s příslibem pravidelného venčení jsme vytáhli oplakávané vodítko.Cestu zpátky kořenily moje litanie z knihy žalmů a jouňasovy fekální historky pátera knoxe, v nichž se vyžívala především mimi míša,která nabízela každý husarský kousek zrekonstruovat a s každým dalším odmítnutím jí koutky o kousek spadly, až je táhla po zemi jako olbřímí makadla druhohorního humra.

Po návratu na Prašivou jsme několik hodin čekali na návrat družstva mladých sokolů a den jsme zakončili podobně jako ten předešlý, s připojením grilování Wabiho Daňka a etudy na city v podání přifařivšího se jezevčíka,který se snažil obšťastnit všechny přítomné dámy, než ho pro sebe urvala mimi míša a přinutila ho zběsile přirážet zezadu s poněkud chabou výhovorkou,že potřebuje poškrábat na zádech.

Severní točna se s námi rozloučila s přívětivostí emeritní prostitutky, nedělní ráno se topilo v mateřském mléce a krokodýlí slzy dštily z nízko položených výtvorů stratosféry. Dal jsem všem nově nalezeným kamarádům poslední pomazánía i přes nářky davů jsem zatroubil k návratu do velkoměsta...

Alko drinky nejsou pro psy!!!

Chata Prašivá se ukázala býti věrna svému názvu a nic bych nedal za to,že ona Prašivá hora dostala svůj název až po postavení chatrného obydlí na vrcholu. S pompézním skřípěním písku v kotoučích jsem vymanévroval svůj koráb z místní erární rybníkolouže,přičemž jsem skropil přilehlé hvozdy sprškou bláta,dešťovky a brzdové kapaliny, brilantně maskované v nádržce ostřikovače.

Na místě již vyčkávala první grupa, v čele s žaludečno – střevně postiženou nymfou a neustále poštěkávající fenkou Sárou, majetkem Antihaničky, která v záchvatech alergie pokašlávala v pozadí dým z cigarety značky R1. Poručil jsem si nezbytné pivo, když na dotaz,zda mohu obdržet Radlera, dostalo se mi pouze tupého výrazu polointeligentní opice v barmanově podání a jal jsem se vyčkávat na příjezd ostatních oveček z mého stáda.

Čekání bylo brzy završeno úspěchem, když po několika desítkách minut dorazila kocábka, driftovaná poštovním štěnětem, jejíž neúnavnou vyřídilku bylo slyšet už z pod kopce. Po příslušných formalitách typu líbání nohou a předkládání takzvaných odpustků, dovolil jsem holomkům pod štěněcím velením odebrat se do jejich pokoje, aby mohli navléct rozkošné dresy v barvě meruňky s nápisem „Vote forValheru“ na dmoucích se poprsích, která jsem měl v plánu později toho večera jako zkušený pekař nechat hnětením vykynout až nad uši.

Začalo se pomalu smrákat, rej patolízalů se rozšířil ještě o grupu přítele uglyho a tandem rejdany zvané kočičková, později toho večera ještě o nedochvilného pendolaika mokozu.Konzumace fermentovaných moků byla v plném proudu,krom nezbytného piva přišla na řadu ještě domácí slivovice „zachraň se kdo můžeš“, moje Tesco portské a jitunou naivně poskytnutá zavařovačka čehosi, co bylo vydáváno za lososa ve vlastní šťávě,nicméně pár nádechů stačilo identifikovat zákeřně propašovanou nálož sirovodíku,známého též jako saryn. Nebo selyn? Už nevím.

Jal jsem se pěti chorály a gospely na vlastní velikost s takovým nadšením,že jsem pomalu přestal vnímat svět kolem sebe a zúžil jsem okruh nezbytností v tchoří cigarety značky Žába,sklenici pivoporta a turkovu píšťalu, zarytou celým náhubkem v jeho chobotu. Chyba. Mohl jsem když už neodvrátit krizovou situaci, pak na ni být alespoň připraven.

S raním kuropěním jsme završili překrásný čajový dýchánek několika gymnastickými kreacemi a metaje kozelce, odebrali jsme se po schodech na ubikace, z části již zaplněné předčasně odpadnuvšími. Jituna, zmožena pátráním po lososovi, ukrytém v nedaleké popelnici, ležela hluboko zahrabána pod peřinami přítele uglyho a jen vyčuhující podvazkový pás barvy pozdní nevolnosti prozrazoval místo jejího odpočinku.Povzbuzen svým košer stavem, vplul jsem do peřin, aniž bych se staral o okolí, či mnou okopávanou mokozovu makovici. A vtom šok! Na pokoji se zabydlel netvor z hloubi starých hvozdů. Zvuky, jež vydával, přirovnal bych snad jen k pářícímu rituálu party přiopilých arménců a motorika tvora byla poznamenána létys nad ještě víc, srostl v postoji loupáka a po pokoji si pendloval na štoc s hubou u ocasu. Slintaje, lítaje a poštěkávaje, mlátil prehistorický exemplář mikroraracha ocasem do všech dutin ve zdech a užívaje si libé tóny tamtamů, doprovázel sám sebe čvachtavým podupáváním ve vlastní produkci tělních tekutin. Zbytek noci jsem strávil schoulen ve výklenku sprchového koutu, neboť tolerovat nachcanýho čokla bylo nad moje síly. Tímto bych chtěl všechny pokustóny důrazně varovat před podáváním vodky s redbullem domácím mazlíčkům, rád se zhostím úkolu konzumenta sám!

Putování do neznáma

Víkend mezi desátým a dvanáctým srpnem léta mně 2007 stal se býti vyhrazeným pro vysokohorské radovánky na dalekém severu. Účast byla přislíbena v kvalitě, která přilákala nakonec i mně, přístavního povaleče, pecivála a pomocného mlynáře.Nabalil jsem si tedy své oblíbené strakaté kamaše, žluté holínky s vysokým šněrováním a maskáčový podvazkový pás a vydal se se svými koňmi cestou necestou vstříc dobrodružství.

Vyzbrojen nejnovější navigační technologií, kterou přikládali zdarma v Mountfieldu ke květináčům, byl jsem přesvědčen o správném směru cesty a to i přes to, že místo cedulí se směrem Olomouc jsem míjel postupně Devět křížů, Jihlavu a nakonec se ze smogu zjevila sama Matička stověžatá.

Předstíraje záměr ve svém pátrání, nelenil jsem nakoupit zepár suvenýrů v podobě figurek orloje a v army shopu zaručeně pravou goebblesovu buzolu, která, jak jsem doufal, by mi měla ukázat cestu i ve tmě a to především díky fosforeskující zaručeně pravé goebblesově sňůrce kolem krku.

Rychlokurzem navigace jsem prošel na výbornou a vyzbrojen brožurkou o významu světových stran, otočil jsem stosedmdesátispřeží na severovýchod, azimut 17. Druhý pokus navigaci svědčil o poznání více, možná to bylo dáno i tím, že, jak jsem zjistil, že při pokusu prvním hned za barákem sekla a ukazovala pořád mapu centra Brna...

Cesta až k Ostravě proběhla bez komplikací, pak však upoutala moji pozornost hroší samice, která mě předjela na svém výkonném kozím dechu a jejíž zadnici by neobeplul ani Kolumbus.Nalákán vyhlídkou sladkých příslibů,nehledě už na řitní vlnění v bažinatém tanci očekávané přílivové vlny, až se hráze neudrží, byl jsem hypnotizován tak, až jsem přejel můj sjezd. Nevadí, říkal jsem si.Navigace, povzbuzena skandováním „ty kundo, kde to zas sme“, nemůže zklamat.

Když v tom místo dálnice a přilehlých vesniček vidím na displeji lesy, louky a taktéž jedno jezero, zřejmě cosi prehistorického původu, v současnosti naleziště trilobitů! Na prvním sjezdu jsem vystřihl ukázkový drift, kterým jsem se dostal ze stihomamu časů dávno ztracených a přesunul jsem se zpátky do přítomnosti, vyznačující se silnicemi, hospodami a vyholenými klíny.

Nakonec jsem rezignoval na neustálé hádky s čubou, kdákající na mně z  mikrofónu pokyny k jízdě a bez dalších komplikací jsem se z mlhy vynořil až před cílem výpravy – chatou Prašivou.

Přítel Akvarius, vášnivý štikotah a síťomil, nabídl mi jednoho překrásného dne, abych se zúčastnil loveckého tažení na dravce na nádrže poblíž místního obchoďáku. Nenechal jsem se dlouho přemlouvat, sbalil svůj erární rolák z polyvinilkontejneru, svépomocí vyrobené kalhoty s maskáčovým vzorem a nůž zabiják, rybičku, neboli žabikuch (přišlo mi to stylové).
 
Netrvalo dlouho a dokodrcali jsme se na místo. Vodní hladina byla jako zrcadlo, ptáci zpívali a rybáři kleli, když jsem začal rozverně skřehotat hymnu léta "Vlajka vzhůru letí". Nakonec jsem pochopil vzkazy plachtících šutráků a s koncertem jsem přestal, abych měl dost dechu na vztyčení prutů, založení vatry a nachytání žoužele.
 
Uběhlo pár hodin, pár krabiček cigaret a ryby stále bojkotovaly náš bohulibý záměr snížení stavů. Pomalu se začalo smrákat, jak jsem se tedy navléknout extra tučnou žížalu, kterou jsem si šetřil na domácí hodování a s posledním polibkem na stranu, kde jsem tušil hlavu, odeslal jsem milou zlatou směrem doprostřed louže.
 
Chvíli se nic nedělo, vzdálil jsem se tedy zpátky k vatře s předtuchou fatálního neúspěchu. Když najednou policajt dostal epileptický záchvat, škubal se na motouzu jako patnáctka při prvním orgasmu! Skočil jsem s vyceněným chrupem udici vstříc a poté, co jsem ji zachránil před utonutím, vítězoslavně jsem uškubl kus drnu, nepatřičně mi zabloudivšího do dutiny ústní. S rozjařeným rykem jsem začal tančit po břehu s udicí v ruce a až kolem kotníků obmotaný silon ukončil moji ódu na radost nešetrným stiskem a málem i nechtěnou koupelí, ačkoliv ještě nepřišel ten správný měsíc.
 
Ihned jsem se vztyčil do celé své velkolepé 160cm výšky a jal se tahat úlovek z hlubin. Vzdoroval, usoudil jsem tedy, že jsem lapil nejméně dvoumetrovou štiku o stu liber. Prut se ohábal, svaly se mi napínaly pod chorobně šedivou pokožkou, klouby vrzaly jak na přehlídce dřevěných maňásků, podpatky v zemi vyrývaly předčasné hroby. Nakonec jsem zběsilým přítahem a za pomocí bahenních plynů z mých útrob vyrval úlovek z poseidonovy náruče. A šok!
 
Z bouřící se vody se vynořila hlava, která s vytouženou štikou měla společné snad jen to označení. Vyceněné bezzubé dásně, mžikající zákeřná očka, prehistorické rysy rozeného aristokrata... ulovil jsem korytnačku! Mrcha začla pokašlávat, zřejmě se jí nelíbil pocit propíchnutých útrob. Výjmutí háčku byla operace, který, být zdokumentovaná, by jistě vešla do dějin novodobé chirurgie. Hubu uměle rozevřenou krabičkou zápalek... po důkladném přepočítání jsem však s úlevou zjistil, že mi prsty zbyly všechny.
 
Vypustili jsme želvu na travnatý podklad a mysleli jsme, že nám poděkuje a s máváním odpluje do kukuřičného pole, ale ona ne! Vrhla se na nás jako furie. Zakousla se mi do palce a jedním pohybem uškubla třetinu epesní křusky z šůsrtóru. Strčili jsme milou kajmanku do nádoby s návnadou, což byla chyba, protože zhýralá bestie vyzobala všechny žížaly a nechala jen otruby, které dravce nelákají. Chvíli jsme uvažovali, že bychom za návnadu nabodli ji, ale ani jeden z nás si netroufl dotknout se satanova dílka holou rukou.
  
Příběh skončil nevinně, na břehu nádrže, u plápolající vatry, nad plameny vesele bublal kotlík a milá želva byla hned o trošku sladší...

Rozhodl jsem se vyzkoušet fenomén dnešní doby, laskání hřbetu něžnými prstíky lepé divoženky v bílém stejnokroji. Už delší dobu slýchám spoustu skazek o uvolnění a rozkoši, kterou masáže přinášejí, tím spíš, že obvykle končí ve vášnivém objetí pyjuse masérčinými rty. Na internetu jsem shlédl nesčetně necudných fotografií závěrečné fáze tradiční čínské masáže, občas i včetně zvukové stopy a když jsem překonal prvotní úžas, usoudil jsem, že rykot sudokopytníka při umělém oplodnění, jež akt doprovázel, je projevem spokojenosti, nikoliv strachem o zachování funkce a celistvosti orgánu.
  
Navnaděn jedním obzvláště vydařeným klipem, ve kterém lepá černoška se stehny jako hroch ždímala udatné padesátikilové páže s intenzitou rozjetého ledoborce při cestě napříč zamrzlou Brněnskou přehradou, neváhal jsem a objednal jsem se do prvního masážního salónu, který mi google vyplivnul a v očekávání rozkošného zážitku s mikroasiatkou jsem neopomněl nabalit krabičku kondomů, aber sicher ist sicher.
 
Nikdy jsem tak usilovně nepočítal minuty, zbývající do návštěvy domu rozkoše. Před vyplutím jsem, ač nerad, povinně použil deodorant Ministr ve spreji  a neopomněl jsem ani na svůj, již téměř k boji připravený, bajonet s bambulkou. Pročísl jsem řídnoucí licousy, nakroutil knír, abych připomínal exotického korzára z Pirátů z Karibiku a osladil svůj dech několika doušky domácí pálenky z housenek.
 
Po příchodu na místo určení mě čekat šok! Mikroasiatka zřejmě onemocněla a místo ní na mně čekala ženština nepopsatelných tvarů a nemalého objemu, silně připomínající černošku z inspirativního videa. Zašvitořila něco jako "tak dem na to" a její sytý bas se rozléhal po místnosti s takovou intenzitou, až opadalo suché listí na dřevině za okny. Nebylo úniku! Divoženka rozměrů střední kosatky mě zatáhla do svého kumbálu, kde na mně nešťastně vzhlíželo několik mučících nástrojů, o jejichž existenci jsem neměl do té doby nejmenší ponětí.
 
Nemilosrdně vybafla "odložte si" a já se neodvážil odporovat. Jediné, co jsem si nechal, byly trenýrky Looney Tunes s prasátkem Porkym a trochu jsem doufal, že se stane zázrak a ženštinu má předstíraná infantilnost odradí. Nestalo se a znenadání jsem byl vržen na něco, co tvarem silně připomínalo středověký skřipec, jen s tím rozdílem, že jsem ležel na břiše. Macatá horákyně nelenila, zatroubila do útoku a jala se metat šutráky rozličných velikostí na můj srstí naježený hřbet. V tu ránu mi došlo, že lávové kameny nebyla metafora pro plameny vášně, ale skrytá výstraha a náznak, že jen málokdo neodchází s rozpolcenou lebkou. Otylá koulařka byla zřejmě pravá profesionálka, neboť strefovala s každým hodem vždy citlivější a citlivější obratel, až nakonec narazila i na můj zakrnělý chvost, na který jsem nesmírně hrdý, protože v jistých pózách připomínám mikrotyranosaura i z profilu. Zavyl jsem rozhořčením a začal vyzývat bohy včetně těch, o kterých do té doby nikdo neslyšel. Mobydik se zalekl mé litanie, zřejmě shlédl nemálo filmů o woodoo, a začal couvat ke dveřím. To byla moje chvíle! Munice se válelo všude v dosahu dostatek a za chvíli již veleobluda prchala před krupobitím okoralých ostatků Etny.
 
Chvíle převahy jsem využil k bleskurychlému ošacení se a okýnkem velikosti bedýnky od rajčat a pak po hromosvodu jsem zmizel s dosahu masitých dlaní velikosti boxerské rukavice, pomačkán, ale neporažen.
A pak věřte internetu!

Příjezd na místo byl ve znamení dezinterpretace pokynů a nezvedání telefonů, takže jsme se motali od jednoho konce Pasohlávek kdruhýmu, než jsme se dovolali a bylo nám sděleno, že se máme vyskytovat v kempu Merkur asi o tři km dál po proudu.
Masáž otylých těl velrybím tukem proběhla bez větších komplikací, lečn epotopitelnost jsme vyhlíželi marně a ani v plaveckých šponkách mistrně ukrytý bójka, vydávaná za ztopořené ohanbí, nám nebyla přiznána,takže dva kiláky plavmo probíhaly za spoluúčasti doprovodných plavidel a našli se i tací, kteří se po vylodění museli rozloučit se snídaní.

Cyklistická a běžecká část se obešla bez veselejších příhod,protože měl každý dost práce s udržením asketického výrazu "co je pod pět štychů se nepočítá". Snad jen malá etuda na srdíčkov podání přítele uglypersonality, který asi čtyři kiláky pronásledoval lepou prdélku jedné místní děvy, aby ji cirka dvěstě metrů před finišem přesprintoval a dosáhl tak kýženého  dvacátého místa, což si dotyčná vzalazřejmě příliš osobně a místo, aby byla ráda,že si může dopřát, sice kratší, nicméně podobně pseudoestetický zážitek, urazila se a ani nabídka dělby prasete a zuřivé slovní pře o kvalitě plzeňského piva ji neobměkčila, milý uglytedy zůstal na ocet. Nicméně jeho konzumace měla profil stejný, jako kdyby byli nejmíň oba, z čehož soudím,že je to samostatný člověk, který si poradí v každé situaci a když už ni reální, ni virtuální přátelé nemají tendence k družbě, zastoupí je přátelé imaginární.

Z teď už neznámých příčin jsme se rozhodli, že sportu bylo ještě málo a že vyjedeme brázdit vody Novomlýnských nádrží na šlapadle. Tatáž zákeřná myšlenka byla ještě zdokonalena tím, že jsme volili šlapadlo bezmotorové s naivní představou, že jsme, sakra, nějací sportovci a těch pár temp navíc nás nezlomí.Poctivě jsme vyhýbali windsurferům i ostatním bláznům v tristně se pohybujících vorech, až jsme dorazili na volné "moře", kde, jak jsme zjistili, se zvedají vlny větší než u pobřeží Chorvatska, které nám přišly líbezně roztomilé jen do chvíle, než jsme se jali náš koráb obrátit k slunci zádí a vrátit se na výchozí kótu přístaviště. Poctivé střídání se všech čtyřech účastníků zájezdu bylo nakonec korunováno úspěchem, po hodině lopocení jsme se dostali na dohled známým břehům, jali jsme se tedy jásat tak upřímně, až se nám povedlo milé šlapadlo zvrhnout a v hlubokých a kalných vodách zanechat dvě trička, jednu tenisku, dvě horalky, tři kovové dvacetikoruny a památeční spínací špendlík s beruškou (můj). Po dosažení břehu jsme navíc zjistili, že se podobáme čerstvě připraveným krevetám, čehož následky cítím doteď a nedivil bych se, kdyby mi slezla z obličeje odumřelé kůže rovnou celá krusta, kterou bych mohl později vydávat za posmrtnou mastku faraóna Chamurapiho.

Zlatým hřebem večera se ovšem měla stát závěrečná párty na Ponnyranči, kde krom z názvu plynoucích čtyřkopytnatců pobíhala sem a tam taky jedna lama a po přilehlých skalách divoká koza s rohy jak točeňák. A pak cirka čtyřicet čuňat. Prvním šokem byla absence nealkoholických iontových drinků a s tímspojená výprava k benzínce pro zásobu oxidem sycených nápojů pro opravdové sportovce(rozuměj pro mně). Po návratu jsem zjistil, že první fázi a sice uzeného pečeného kozla jsem promeškal a zbyla už jen hrst lízátek s tetováním, kterou jsem samozřejmě okamžitě sbalil a se zalíbením pak pozoroval naříkání místníhopotěru, kterýmu byly cukrovinky přislíbeny po jídle.Nicméně vyčerpán celodenním šílenstvím, neuvědomil jsem si dopad zkrášlený rozličných partií tetováním ze žvýkaček a po přistižení a prozření jsem byl malými spratky satanovy proháněn sem a tam s rykem tlupy Hurónských válečníků, vyzbrojených nejmíň pastí na medvěda. Naštěstí drobotina nebyla v takové formě, aby mě mohla ohrozit a nechala se tedy snadno podplatit příslibem, že je naučím střílet z luku. A dvackou pro každého. Pak se znenadání rozpršlo, načež slunce vyhnalo na nebe duhu, kterou jsme pozorovali ze skol, obklopujících náš ranč.Na cestu dolů jsme zvolili snazší cestu kolem pole s obilím a krom nemalého množství této plodiny jsme si s sebou přinesli i půlmetráku bláta na každé křusce.